Základ středověké kuchyně tvořily vedle chleba polévka, maso a kaše. Jak uchovat na cesty jedlou polévku? Stačilo připravit hustý vývar zbavený přebytečné vody odvařením a zahuštěný přírodní želatinou. Po zalití horkou vodou se želatina zase rozpustila a hospodyně nebo cestovatel si snadno připravili výtečnou polévku. Podle původních receptů takto zahuštěná polévka vydržela až tři týdny, v chladu i dva měsíce. 

Solit, udit, sušit

Maso se uchovávalo pro případ cesty několika způsoby. Nejčastěji nasolením, k čemuž posloužilo hlavně maso hovězí, koňské nebo skopové, které mělo nejmenší tendenci se kazit. Vepřové bylo pro cestování naopak nevhodné, jelikož se kazilo rychle.

Osušené maso se nakládalo do soli, případně smíchané se salinitrem, jenž se podle dokladů začal využívat ke konzervaci již v 16. století. Využití salinitru jako antibakteriálního prostředku výrazně zlepšilo kvalitu soleného masa. Maso v soli leželo kolem tří až čtyř týdnů, než bylo připraveno k vaření nebo uzení. Solené maso se samotné jíst nedalo a bylo jej třeba vařením a úpravou odsolit. Vydrželo však nejdéle.

TIP: Dvakrát a dost: Najedli byste se ve středověku dosyta?

Uzení byl druhý způsob uchování masa na cesty. Maso se po naložení do soli udilo minimálně dva, lépe čtyři dny. Mělo tu výhodu, že se dalo jíst i tepelně neupravené. Maso se dalo uchovat i sušením. Stačilo ho trochu nasolit a pověsit na suché temné místo nebo do pece. V peci se sušilo 10 hodin na malém ohni, nebo na suchém temném místě zhruba 60 dnů. 

Tvaroh a sýr

K cestování se hodil i sýr a tvaroh. Sýr uchovávali lidé v plachetce. Pro cestování v teple se hodil typ, který dlouho zrál a proces zrání v něm byl samovolně ukončen. Ten pak vydržel i dva týdny. Tvaroh pro cestování bylo třeba zbavit přebytečné vody poctivým vykapáním v plachetce. Pak se nakládal s cibulí, česnekem a kmínem do malých hrnků. Česnek působí jako antibiotikum a zabraňoval rychlé zkáze.

Některé typy zvířecí chůze připomínají zázrak. Například jinak poměrně nenápadný bazilišek zelený (Basiliscus plumifrons) umí kráčet po vodě! Tento leguánovitý ještěr žije v pralesích Střední Ameriky a jeho útočištěm jsou větve stromů. Pokud se ale ocitne v úzkých, prosmýkne se k nejbližší vodní hladině a rozběhne se po ní. Běží po vodě na zadních končetinách, jako by pod nohama neměl tekutý živel, ale pevnou zem.

Jízda na „vodním kole“

Během každého kroku plní bazilišek hned několik úkolů – musí se udržet na hladině a nesmí přepadnout dopředu, dozadu, ani do stran. Dokonce ani na pevné zemi není pro živočichy vždy jednoduché udržet rovnováhu na dvou nohách. Na vodní hladině to představuje nebývale zapeklitý úkol. Ještěr na ni došlapuje tak, aby jeho chodidlo vytlačovalo vodu rovnoměrně na všechny strany. Přímo pod nohou vzniká jakási vzduchová kapsa. Noha tak získá poněkud nestabilní oporu. Ta vydrží i během odrazu, kdy už se chodidlo nepohybuje shora dolů, ale směřuje dozadu. Při odrazu také bazilišek provádí sice drobné, ale o to důležitější korekce pohybem nohy do stran a nabývá tak zpátky ztrácenou rovnováhu. Tak trochu to připomíná způsob, jakým udržujeme rovnováhu při jízdě na kole. Pokud se začneme naklánět na jednu stranu, vyrovnáme ztracený balanc zatočením řídítek, náklonem bicyklu i změnou polohy těla. Největší problémy máme při velmi pomalé jízdě. Stání na kole po delší dobu na jednom místě už vyžaduje dobře vyvinutý smysl pro balanc. Podobně je na tom i bazilišek. Také jemu se udržuje rovnováha lépe, když po hladině běží naplno.

Bazilišek tedy nedokáže procházet po vodě sem a tam. Rozběhne se po ní rychlostí kolem pěti kilometrů v hodině a hladina ho nese zhruba tři sekundy. Za tu dobu urazí maximálně pět metrů. Pak se pod ním voda „prolomí“ a zvíře musí dál plavat. I když jde jen o krátký sprint, vědci se nad jeho vysvětlením pořádně zapotili. Nakonec zjistili, že bazilišek uspěl jen díky tomu, že popřel jeden ze základních principů zvířecí chůze.

Běh bez odrazu

Při běžné chůzi se v došlapující končetině napínají svaly, šlachy a vazy a hromadí v sobě energii, která se při odrazu opět uvolní. Noha pracuje podobně jako pružina. Jde o velmi efektivní a energeticky úsporný způsob pohybu. Pro chůzi na vodní hladině je však krajně nevhodný. Pokud by při odrazu působila na chodidlo navíc i síla uvolněná ze stlačených svalů, šlach a vazů, křehká opora vzduchové kapsy by nápor nevydržela. Bazilišek by hladinu „prošlápl“ a voda už by ho neunesla.

Proto baziliščí končetina při běhu po hladině porušuje základní zákonitosti chůze. Energii přenáší na vodu jen při došlapu a nikoli při odrazu. Noha není pružná, ale chová se jako tuhá součástka pohyblivého stroje. Nepracuje jako stlačené pero, ale spíše jako pevný píst. Díky tomu může bazilišek zelený uběhnout po vodní hladině několik málo metrů.

Žhavé kroky a písečné potápění

V docela jiném prostředí dokumentuje svou originální adaptaci drobná ještěrka meroles lopatonosý (Meroles anchietae), která žije v africké poušti Namib. Rtuť teploměru se tady ve dne šplhá na 45 °C a v noci padá pod nulu. V této vyprahlé pustině má meroles co dělat, aby se uživil. Během mrazivých nocí rychle prochladne a není schopen rychlejšího pohybu. Za potravou proto vyráží do denní sluneční výhně, kdy mu ovšem hrozí akutní přehřátí. Vzduch nad pouští je horký a povrch písečných dun má ještě o pár stupňů víc. Pohyb ještěrky je za takových podmínek ekvivalentem chůze po rozžhavených uhlících.

Tento pouštní tvor čelí hrozbě přehřátí zvláštním „tepelným tancem“. Zvedne dlouhý ocas do výšky a omezí kontakt s rozpáleným pískem na minimum. Navíc střídavě zdvihá dvě nohy. Chvíli stojí na pravé přední a levé zadní končetině a levou přední a pravou zadní si chladí ve vzduchu. Pak nohy vystřídá. Končetiny přehřáté předchozím stáním v písku si ochladí ve vzduchu a ochlazenýma nohama stoupne na žhavý písek.

Meroles lopatonosý vydrží tančit tak dlouho, dokud písek trochu nezchladne. Do úzkých se nedostane, ani když teplota písečné duny nadále stoupá. Tehdy se zahrabe do sypkého písku – doslova se do něj ponoří, jako by to byla voda. Plave pískem co nejdál od rozpáleného povrchu duny a uchýlí se do spodních vrstev, kde je přece jen o poznání chladněji. Ostrý lopatovitý okraj čenichu, který dal této ještěrce jméno, je adaptací právě pro toto „písečné potápění“. Meroles se se svým „lopatovitým“ nosem snáze prodírá pískem.

Teplo díky podivuhodné síti

Mnozí vodní ptáci řeší v porovnání s písečnou ještěrkou zcela opačný teplotní problém – zimu. Proti chladu je sice dokonale chrání tepelná izolace peří, ale nohy mají holé. Jak se ubránit ztrátě obrovského množství tělesného tepla a prochladnutí? Opeřenci uplatňují hned několik triků. Často stojí jen na jedné noze. Druhou končetinu mají skrčenou tak, aby nebyla v kontaktu se studenou zemí, a navíc ji tisknou k peří na břiše, kde si ji zahřívají. Ještě významnější pojistkou proti ztrátě tepla je však zvláštní uspořádání tepen a žil na ptačí noze, které dovoluje cévám fungovat jako výměník tepla.

Tepnou přichází do nohy teplá krev od srdce, žílou pak odchází opačným směrem ochlazená krev. Žíly a tepny k sobě těsně přiléhají a teplá tepenná krev se při vstupu do končetiny ochlazuje. Cenné teplo předává žilné krvi, která se tak ohřívá a nevstupuje do těla vychlazená. Odborně se takové uspořádání žil a tepen označuje jako rete mirabile tedy podivuhodná síť. Tučňáci (Sphenisciformes) obývající mrazivé polární kraje Antarktidy jsou touto sítí vybaveni nejen v nohách, ale i v křídlech a dokonce i v nozdrách, kterými vdechují ledový vzduch.

Ptáci navíc dokážou cévy v noze smrštit a omezit tak množství krve protékající končetinou na minimum. Tím se tepelné ztráty neopeřenou nohou ještě sníží. Aby ptáky netrápil nepříjemný pocit studených nohou, mají v končetině jen málo nervů. Obyčejná kachna divoká (Anas platyrhynchos) stojící na zamrzlém vodním toku, si díky všem těmto vynálezům evoluce udržuje tělesnou teplotu kolem 40 °C, i když teplota jejích nohou se pohybuje těsně nad bodem mrazu.

Sněžnice a mačky pro ledního medvěda

Také medvěd lední (Ursus maritimus) se musí vypořádat s mrazem a dokáže to skvěle. Nekorunovanému vládci Arktidy nevadí nízké teploty ani vichry burácející nad zamrzlou mořskou hladinou. Je to vynikající chodec, překvapivě rychlý běžec a vytrvalý plavec. Jeho nohy jsou k pohybu po ledu hned z několika hledisek dokonale uzpůsobeny.

Medvěd má vzhledem k tělu překvapivě velké tlapy, které na šířku měří kolem třiceti centimetrů. Největší samci váží až 700 kilogramů, ale mohutné tlapy rozkládají impozantní hmotnost medvědího těla na poměrně velkou plochu. Šelma se díky tomu neboří do sněhových závějí a udrží ji i poměrně tenký led. Tlapy tak fungují podobně jako sněžnice.

Ledního medvěda nezaskočí ani hladká ledová plocha nebo kluzké hory z navršených ker. Na chodidle má medvěd lední tlusté, černě zbarvené „polštářky“, jejichž povrch pokrývají malé měkké hrbolky. Ty dokonale přilnou k hladkému ledu a nedovolí podklouznutí chodidla. Další pojistku proti smeknutí představují dlouhé chlupy vyrůstající na chodidle mezi polštářky.

Dlouhé zahnuté drápy slouží medvědovi podobně jako hroty stoupacích želez (tzv. maček) používaných horolezci. Alpinista se na zaseknutých drápovitých předních hrotech maček udrží i na příkrých ledových stěnách. Medvěd využívá svoje drápy jako mačky při běhu, při šplhání přes navršené kry a také při vylézání z vody na hladký led.

Sprint na ledové krustě

„Sněžnice“ medvěda ledního zajišťují šelmě přežití v náročných podmínkách. Ještě doslovněji tento vynález často zachraňuje kůži zajíc měnivému (Lepus americanus), jenž si ve své severoamerické domovině vysloužil anglické jméno „snowshoe hare“ čili sněžnicový zajíc.

Tlapky jeho zadních končetin nesou při běhu hlavní zátěž odrazu. Samy o sobě mají velkou plochu, kterou ještě zvětšují dlouhé tuhé chlupy. Tlapka pak skutečně funguje jako sněžnice a chrání zajíce před probořením do sněhu. Při úprku před dravci a šelmami, jako je sovice sněžná (Bubo scandiacus) nebo rys kanadský (Lynx canadensis), rozhodují o životě a smrti zajíce zlomky sekundy. Bezpečný běh po povrchu sněhu a možnost kličkovat bez rizika proboření představují obrovskou výhodu.

Naddimenzovaná přilnavost chodidel

Gekoni (Gekkoninae) se nesmeknou ani na skle a můžou lézt po stropě nebo hlavou dolů. Ani zdaleka to nejsou jediní vynikající lezci zvířecí říše. Většina zvířecích šplhounů ale využívá nejrůznější lepivé látky, které vylučují žlázami na nohou. Gekoní nohy však velmi dobře fungují i „na sucho“ – bez přírodního lepidla. Vděčí za to tenkým, bohatě rozvětveným chloupkům, které kryjí spodní stranu prstů a chodidla. Na jediném milimetru čtverečním vyrůstá asi 14 000 chloupků o průměru 0,005 milimetru, což znamená, že do průřezu jediným lidským vlasem by se vmáčklo až pětatřicet vlásků z gekoního chodidla. Na konci každého vlásku vyrůstá sto až tisíc ještě mnohem tenčích chloupků dlouhých 0,0002 milimetru.

Mikroskopická a na konci roztřepená vlákna jsou z bílkoviny keratinu, jehož molekuly se spojí s molekulami podkladu prostřednictvím přitažlivých tzv. van der Waalsových sil. Díky tomu gekoní chodidlo dokonale přilne k povrchu a nesmeká se. Zároveň ale gekon dokáže chodidlo od podkladu snadno odlepit, takže není nijak omezen v pohybu. I gekoni zvyšují účinnost vláken na chodidle zvláštním sekretem. Ten je ovšem k podkladu nepřilepuje. Pouze změkčuje keratin vlásků a dodává jim vyšší přilnavost.

O účinnosti této adaptace svědčí fakt, že dospělého gekona o hmotnosti 70 gramů by odtrhlo od podkladu jen závaží těžší než 130 kilogramů. K jedinečným vlastnostem gekoního chodidla patří i jeho samočisticí schopnost. Na mikroskopické vlásky se sice lepí nečistoty, ale ty rychle opadají. Významně se na tom podílí způsob, jakým gekon našlapuje a jakým zvedá nohu z podkladu. Mikroskopické vlásky se přitom extrémně natahují a špína z nich opadává. Gekoní tlapky jsou bezesporu jedním z nejpozoruhodnějších, ale jak je z tohoto textu jasné, zdaleka ne jediným z úžasných „vynálezů“ zvířecího pohybu.

Tanec se zpěvy

Lyrochvost nádherný (Menura novaehollandiae) je jakousi australskou obdobou páva. Samci se pyšní nádherným ocasem s pery ve tvaru lyry a uplatňují jej při svatebním tanci, kterým se snaží imponovat samičkám. V pralese si navrší malý kopeček a na něm sehrávají úchvatné představení. Pohybují ocasními pery roztaženými do širokého vějíře, který si dovedou překlopit přes hlavu. Tanec doprovázejí zpěvem. Mají skutečně bohatý repertoár a nebojí se „přejímat hity“ z okolí. Napodobují zpěv jiných ptáků a dokonce umělé zvuky. Ve zpěvu některých samců lze zaslechnout cvakání uzávěrky fotoaparátu, vzdálený řev motorové pily nebo hluk stavebních strojů.

Australští ornitologové filmovali námluvy lyrochvostů ve volné přírodě a natáčeli jejich zpěv. Zjistili, že samci tancují jen při čtyřech typech zpěvu. Každý „nápěv“ provázejí jinými pohyby. Když pták například zpívá rychlé tóny, provází je sérií úkroků stranou a drží ocas doširoka rozevřený. Při jiném nápěvu poskakuje lyrochvost na místě a ocas má složený. Je to, jako by lyrochvosti zpívali a tancovali na valčíkovou melodii a pak přešli zpěvem i tancem na argentinské tango.

Schopnost koordinovat zpěv a tanec byla dosud známá jen u člověka. Proč se toto komplikované chování vyvinulo u lyrochvosta, není jasné. Je možné, že samičky upřednostňují nápadníky, kteří dokážou nejlépe sladit tanec se zpěvem. Samci tak prokazují vysokou „duševní výkonnost“, která najde uplatnění i v každodenním životě při shánění potravy, úniku před dravci a šelmami nebo při výběru vhodného místa ke stavbě hnízda.

Mnozí se možná spokojí s odpovědí, že legendy není třeba osvětlovat už z jejich samotné podstaty. Navíc, jak uvádí historik a archeolog Petr Charvát: „Každá historická situace má mít své tajemství a má si ho uchovat. Staré pověsti české jej také mají a já se domnívám, že na něj nikdy nepřijdeme.“ Přesto se pustil do pátrání po bájných postavách a událostech našich dějin. K jakým závěrům došel, přibližuje profesor Charvát na následujících řádcích.

Národní klenot

Jakým způsobem lze pověsti zkoumat?

Staré pověsti české mají zvláštní pramenný charakter, nelze jej ověřit, protože se obsažené informace nacházejí často jen na jediném místě. Jejich zkoumání netkví v rozboru či zasazování do historické situace, ale v hledání okamžiku, kdy po nich byla poptávka. Ta se zpravidla objevuje ve chvíli, kdy daná společnost dospívá na práh státnosti, což se v Čechách dělo po roce 800. Předtím zřejmě nějaká slovesnost a literární kultura existovaly, nám se ale zcela vytratily.

Je to důvod, proč ve svém bádání vycházíte z Kosmovy kroniky, která vznikla až v první čtvrtině 12. století?

Ano, nedochovalo se totiž starší podání pověstí. Existuje jen jeden starší text nazývaný Kristiánova legenda, která pochází zřejmě z přelomu 10. a 11. století, ale je velmi stručná. Zmiňuje se sice o věštkyni, která v původní vlasti poradila Čechům, aby obydleli nová sídla, neuvádí však ani její jméno. Dále zde stojí, že když se Čechové přestěhovali, dali této věštkyni za manžela „muže, který se zemědělstvím zabýval, jménem Přemysl“. To je ale vše, obšírnější podání se skutečně objevuje až u Kosmy. Ze starších pramenů se zkrátka není o co opřít a ústní tradice se také nedochovala.

Můžeme vůbec staré české pověsti považovat za relevantní pramen pro historii?

Určitě o pramen jde, ale je otázkou, do jaké míry relevantní. V každém případě stojí za to se pokusit pověsti pro rekonstrukci našich nejstarších dějin využít. Na jejich interpretaci se soustředili badatelé už od přelomu 19. a 20. století, a zejména potom v meziválečném období. Hledání historických souvislostí však brzy zanechali, poněvadž zjistili, že se jedná o literární útvar, který naplňuje spíše bájný pohled na dějiny. Poslední autoritativní pojednání na toto téma publikoval Vladimír Karbusický v roce 1967. Po roce 1990 vydal svou knihu znovu, ale zásadní závěry nezměnil. Vezmeme-li v potaz skutečnost, že naposledy se někdo pověstmi do hloubky zabýval před více než padesáti lety, řekl bych, že nastal čas zkusit se na ně podívat znovu s tím, co všechno víme dnes.

Význam pověstí tedy přesahuje hranice historického pojednání. Je to svým způsobem státotvorný faktor, který působí dodnes, a myslím si, že bude působit i do budoucna. Jedná se o součást našeho národního vědomí a naší národní identity. Jsme Češi mimo jiné proto, že známe staré pověsti a hlásíme se k nim. Jakkoliv jde o vyprávění bájné, dává nám nejen identitu, ale i skupinovou soudržnost.

Odvážný kronikář

Objevují se v pověstech i motivy, jaké bychom našli v bájích jiných evropských kultur?

Těch je tam celá řada, protože evropská kultura raného středověku byla kulturou písemnou a kulturou sdílených bájesloví, která vesměs vycházejí z indoevropského kulturního dědictví. Třeba vyprávění o Přemyslovi a Libuši zřejmě odkazuje na indoevropský motiv vladaře, který se žení s personifikací svého lidu. Jeden ze středověkých irských textů jej výstižně vyjadřuje formulací, že král spí se svým lidem. V původní interpretaci šlo patrně o svatou svatbu vrcholných představitelů určité pospolitosti, která měla spustit plodnost země.

V pověstech se ovšem vyskytují i další výpůjčky. Dívčí válka zřejmě vychází z antické mytologie a odkazuje na Amazonky a únos Sabinek, lucká válka zase představuje klasický hrdinský epos, jak jej známe z podání celé řady evropských i neevropských národů.

Odkud čerpal sám Kosmas?

Jsem přesvědčen, že naslouchal pěvcům, kteří na přemyslovském dvoře uchovávali ústní tradici pověstí. Konečně v předmluvě ke svým textům zmiňuje, že tuto látku do nich zapracoval. Kroniku musel totiž začít líčením, kde se tady vůbec Čechové vzali, odkud přišli a co jsou zač. Jako pravověrný křesťan se však nemohl zbavit určité rezervovanosti až averze k pohanské minulosti, proto pověsti upravil. Například Kroka jakožto moudrého soudce schvaluje, ale nad jeho třemi dcerami-pohankami se hrozí, jak mohly tomuto kultu propadnout.

Pokud se budeme detailněji věnovat pověstem, musíme začít u praotce Čecha. Můžeme najít v minulosti někoho, kdo by s touto postavou korespondoval?

Zdá se, že praotec Čech je dílem Kosmovým. Kosmas se domníval, že máme-li před sebou pospolitost jménem Boemi, tedy Češi, musel existovat také jejich prapředek Boemus. O někom takovém se však nedochovaly žádné informace. Nutno podotknout, že pokud by existoval, byli bychom z něj asi dost na rozpacích. Jednalo by se zřejmě o náčelníka družiny bojovníků, neohrožených rváčů, který by určitě nemluvil česky.

Mají i jiné národy svého praotce?

Ovšemže bychom jej u nich také našli. Na rozdíl od nás však mají své nejstarší dějiny napojené na všeobecně ctěné a vážené mytologické prvky, které kolovaly raně středověkou Evropou. Třeba Frankové, potažmo Francouzi odvozují svůj původ od potomků obyvatel, kteří byli vyhnáni z Troje. Praotcem Britů je zase Brutus, pravnuk trojského hrdiny Aenea, bájného zakladatele římského národa. V obou případech je patrná návaznost na velká klasická díla Ilias a Odyssea. 

Antické vzory se odrazily rovněž v kronice zachycující nejstarší polské dějiny z pera krakovského biskupa Wincenta Kadłubka. V jeho podání Poláci bojují s Alexandrem Makedonským, Juliem Caesarem a podobně. Kosmas se ale žádné takové látky nechopil. Měl dost odvahy, aby do své kroniky vtělil to, co slyšel doma u přemyslovského dvora. A tím je jeho dílo originální.

Bájní hrdinové

Byl stejně jako Čech fiktivní i Krok?

V jeho případě je situace trochu jiná. Byl to jednak mytický praotec germánských Alamanů, kteří žili na západ od našich hranic, jednak šlo o obvyklé alamanské jméno, takže bychom Kroků našli celou řadu. Když se Alamani střetli v boji o nadvládu nad Západořímskou říší s Franky a prohráli, rozsídlili se podél Dunaje a spolu s tím se v oblasti rozšířilo i jméno. Dále je jeden Krok doložen jako velitel dvorské stráže císaře Konstantina Velikého ( 306–337) a na konci 5. století lze na jméno narazit i v jižní Galii. Poté se další doklady jeho výskytu vytrácejí a objevují se najednou až v 10. století ve Skandinávii, což je velmi zvláštní. 

V té době se na severu ovšem začala vyskytovat i jména bájných Krokových dcer – Kazi a Teta (též Tetka či Tekta). Zdá se, že všechna tři byla postupně opuštěna v Podunají, ale udržovala se na našem a na polském území, a odtud se dostala do Skandinávie. Je tedy docela dobře možné, že u nás v raném středověku žil nějaký konkrétní nositel jména Krok. Kosmas mu připisuje hrad houštím zarostlý poblíž vsi Zbečna, který se obecně interpretuje jako Krakovec. Zde se však nedochovalo nic, co by dokázalo, že tradice má reálný základ.

A co tři Krokovy dcery, z nichž jste jména dvou již zmínil?

Nám je známý vladařský seznam, který se odvíjí od Přemysla: Přemysl, Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan a Hostivít. A já se domnívám, že jména Krok, Kazi, Teta a Libuše (původně Luboša) jsou jména prvních vladařů ve středočeské oblasti, ale Kosmas z nich udělal Kroka a jeho tři dcery.

Jsou v tom patrné biblické analogie (příběh o Jeftovi a jeho dceři) a zároveň velice rozšířené mytologické klišé tří sudiček, známé z antiky i z germánského prostoru. Je třeba si také uvědomit, že Luboša bývalo jméno mužské, Teta ženské i mužské a u Kazi to není jisté, ale asi mužské. A Kosmas tedy Lubošu zřejmě ztotožnil s dříve zmiňovanou nejmenovanou věštkyní, jež figurovala ve starším textu.

A Přemysl?

To je zase jiný případ, jeho jméno je už čistě slovanské a mýtus vychází ze slovanského podloží. Staré pověsti byly evidentně zkomponovány za účelem zasazení Přemysla na počátek českého státu. Středověcí Čechové jej považovali za mimořádně důležitou a významnou osobnost, což se odráží i u Kosmy, který Přemysla tímto způsobem vyzvedává. Přesto se ve své kronice neubránil výčitce, že byl pohan. Nicméně musel Přemysla ctít, protože se od něj odvíjel rodokmen vládnoucí dynastie.

Při výčtu událostí nelze nezmínit dívčí nebo luckou válku. V prvním případě mělo jít o souboj mezi pohlavími, ve druhém o klasický hrdinský epos o obraně vlasti. Co ovlivnilo tyto pověsti?

Dívčí válka je zřejmě zase Kosmovou konstrukcí. Musel nějak vysvětlit, jak se kdysi neodvislé postavení žen, nepochybně ovlivněné významnou pozicí Libuše, proměnilo v podřízené mužům typické pro jeho dobu. Tehdy totiž došlo s vývojem společnosti a zpřesňováním práv na pozemkový majetek také k úpravě dědických pravidel, podle nichž mohli dědit jen muži. Současně s tím se začala objevovat myšlenka, že by působnost žen ve společnosti měla být omezena na domácí sféru, tedy na rodinný život a výchovu dětí. V tomto ohledu Kosmas uposlechl hlas své epochy, neboť stejné myšlenky obsahují i jiná evropská literární díla 11. a 12. století.

Co se týče lucké války, ta je zajímavější, protože jde o čistokrevný hrdinský epos. Je tu vše, co k tomu patří: vladař, jenž se obává táhnout do bitvy, i neohrožený hrdina, který se vrhá do boje za záchranu vlasti a posléze ve velké slávě padne. Nicméně lucká válka je mimořádná především tím, že obsahuje motiv, který nám umožňuje tuto vrstvu pověstí datovat – motiv čarodějky a luckého pastorka Straby. Lučan se z bitvy zachránil živý, když na radu své macechy-věštkyně uřezal uši prvnímu protivníkovi, jehož proklál kopím, a pak s ušima utekl domů. Tam poznal, že zabil vlastní ženu, která bojovala za Čechy.

Takový motiv se poprvé objevuje v synodní příručce klerika Regina z Primu, jenž zemřel roku 915. Jelikož není známý jeho zdroj, usuzuje se, že pochází z ústní slovesnosti. Křesťanská výchova před tímto motivem ovšem velmi důtklivě varovala, pokládala ho za neobyčejně škodlivý a zhoubný přežitek pohanství. To Kosmas určitě věděl, přesto ho ve své kronice ponechal. Nevíme proč, ale patrně proto, že jej měl v předloze, a také proto, že byl vynikající literát a nemohl prostě odolat dobrému příběhu. 

Dolní mez vzniku první vrstvy pověstí tak lze datovat k polovině 9. století, zatímco horní mez je dána vyprávěním o Neklanovi a Durynkovi, kde je důležité osobní jméno Durynk, které se po roce 1000 již neužívalo.

Druhý život mýtů

Jak se vyvíjely pověsti po Kosmově smrti?

Jejich druhý život je skoro stejně zajímavý jako ten první. Do mladší vrstvy pověstí, která se posléze přidala ke starší, spadají příběhy o Bivojovi, Horymírovi a Šemíkovi, kouzelníku Žitovi, králi Ječmínkovi a samozřejmě o Bruncvíkovi. Až na Bivoje je v uvedených případech nesporné, že se jedná o výpůjčky z rytířské literatury 15. a 16. století. Bivoj je ovšem záhada. 

Kompletní vyprávění o něm je zachováno až v Hájkově kronice z první poloviny 16. století. V Dalimilově kronice z počátku 14. století se nachází pouze erbovní pověst jednoho z hrdinů, jenž v lese chytil divokou svini, a tak ji získal na svůj štít. Měl být předkem pánů z rodu Buziců, ale jestli šlo přímo o Bivoje, nevíme.

Jeho postava je fúzí dvou motivů: za prvé antického Herkula, jenž ulovil erymanthského kance, a za druhé indoevropského hrdiny, který zabije obludu a získá ruku princezny – Bivoj svým hrdinstvím zaujme Kazi. Otázkou zůstává, kdy se v pověstech tahle interpolace ocitla. Že by šlo o Hájkovo dílo, se mi moc nezdá, protože Hájek podle znalců latinsky uměl velmi chatrně, než aby mohl čerpat z antických vzorů. Pravděpodobnější se jeví, že pověst tímto způsobem zpracoval sám Kosmas nebo někdo z jeho vrstevníků už ve 12. století. Navzdory nabízející se řadě literárních paralel, které bylo možno použít, zůstal příběh o Bivojovi v původní podobě.

Naopak k asi nejčastěji přeinterpretovávaným pověstem patří dívčí válka. Zápolení žen a mužů Kosmas rozhodně nepopisuje jako bojové střetnutí, teprve Dalimil z něj udělal surovou bitvu. V této podobě potom přežíval příběh dál, což je patrné i ve Starých pověstech českých od Aloise Jiráska, kde jej doplňují dramatické ilustrace Věnceslava Černého.

Pakliže se ohlédneme za vaším bádáním, liší se zásadně jeho závěry od názorů dalších historiků, kteří se tématem zabývali?

Já jsem se pokusil téma uchopit jinak. Popření praotce Čecha je obecně sdílenou myšlenkou, avšak jména Kroka, Kazi, Tety a Libuše jakožto prvního vladařského seznamu ještě nikdo neuvedl. Pokud se týče, a o tom jsem se ještě nezmínil, jmen druhého vladařského seznamu Přemyslem počínaje, tam je zajímavá kompozice s prvkem -mysl. To odpovídá způsobu tvorby langobardských jmen, byť Langobardi používali germánský prvek -hugu. Domnívám se, že do Čech se mohl dostat na počátku 9. století.

Výsledky mého bádání jsou zkrátka směsí tradičních tvrzení a inovací, ukáže se, jak budou přijaty. Minulá generace pověsti viděla svým způsobem, my je dnes vidíme jinak a nepochybuji o tom, že v příští generaci se objeví někdo, kdo zase přinese nový pohled. Nikdo z nás však nemůže tvrdit, že by tuto problematiku úplně objasnil. Pověsti si dodnes zachovávají tajemství a je to tak správně. 

Na podzim 1944 Němci obklíčili ve Vogézách 1. prapor 141. pluku americké armády. Úkol jednotku zachránit dostali muži ze 442. plukovní bojové skupiny, která byla k 36. divizi přidělena. Jednalo se o segregovaný útvar – netvořili jej však Afroameričané, ale takzvaní nisei – tedy Japonci narození na území Spojených států. 

Úvodní část: Drama v horském obklíčení: Ztracený prapor 36. divize US Army (1)

Nešlo o žádné nezkušené nováčky – 442. skupina prošla tvrdými boji v Itálii a invazí do jižní Francie. Mimo jiné nesla i hlavní tíhu střetů při postupu na Bruyères a Biffontaine. Teprve 24. října dostali její muži po osmi dnech téměř nepřetržité akce pokyn ke stažení do týla, jenže po neúspěšných snahách 141. pluku o vysvobození svých druhů z německého sevření bylo vše jinak. Generálmajor Dahluquist volal jednotku již 26. října – po necelých dvou dnech odpočinku – znovu do boje. Důstojníci velící americkým Japoncům (sami většinou bílí Američané) měli na tento přístup vlastní názor a podezřívali Dahlquista, že jejich muže záměrně používá jako příslovečnou potravu pro děla.

Záchrana od nisei

Ve 4:00 dne 27. října vyrazili muži 442. plukovní skupiny do útoku. V prvních dnech však tváří v tvář stále se horšícímu počasí a odporu Němců postupovali jen pomalu. Do boje se tak ve snaze zvrátit situaci na bojišti vrhali kromě 100., 2. a 3. pěšího praporu postupně i příslušníci protitankových a ženijních útvarů skupiny. Krok za krokem se americkým Japoncům dařilo probít se po obou stranách hřebene na vzdálenost asi 1 500 m od obklíčených vojáků. K vítanému zlepšení došlo 29. října, kdy dorazila na pomoc tanková četa. Až tehdy se 442. skupina dozvěděla důvod svého náhlého a intenzivního nasazení – totiž osvobodit 1. prapor texasanů. 

V této situaci došlo k zachycení rádiové komunikace z obklíčení. Podmínky uvězněných Američanů se podle ní staly neúnosnými a kolaps jejich kruhové obrany byl jen otázkou času. Velení 442. skupiny tedy přistoupilo k závěrečnému úderu. Díky synchronizovanému postupu jednotlivých rot se podařilo sevřít Němce do kleští a jejich jednotky, zkoušené stejně náročnými klimatickými podmínkami, v podstatě rozprášit. Následujícího dne, 30. října, navázaly postupující roty 442. skupiny kontakt s 1. praporem a vyvedly ho z obklíčení.

Rozporuplné dědictví

Záchrana praporu a s ní spojená likvidace německých formací umožnila další postup a celou operaci se tak podařilo prezentovat jako velký úspěch. Ze 442. plukovní bojové skupiny se i díky její záchranné akci ve Vogézách nakonec stala nejvyznamenanější jednotkou v amerických dějinách – sešlo se v ní mimo jiné 21 Medailí cti. Toto pozlátko však mělo i svou stinnou stránku. Američtí Japonci zachránili z obklíčení 211 vojáků, sami však v osudné akci ztratili přes 800 mužů, z toho 121 padlých. Z roty I zbylo pouze osm zdravých mužů z původních 185. V rotě K, která měla na začátku záchranné akce 186 vojáků, bylo 169 zabito nebo raněno. 

Generálmajor Lucian Truscott, velící VI. sboru, pod který 36. divize spadala, po obdržení hlášení o celé akci vážně uvažoval o odvolání generálmajora Dahlquista. Kvůli rasovým předsudkům navíc mnozí američtí Japonci obdrželi za své hrdinské činy nižší vyznamenání, než by jim odpovídala. K nápravě došlo až desetiletí po skončení války. 

Konec války

Po náročných bojích ve Vogézách putovala 442. skupina do oblasti Přímořských Alp a na Francouzské riviéře a dočkala se tak konečně zaslouženého odpočinku a povyražení – v historii jednotky se toto období dokonce někdy označuje jako „šampaňské tažení“. Přesto však nešlo jen o čas zahálky – muži na patrolách čas od času zachytili špiona či sabotéra, a dokonce se jim podařilo i zajmout německou trpasličí ponorku. 

Z dlouhodobého hlediska pak výkony amerických Japonců na evropském bojišti spolu s úspěchy afroamerických příslušníků námořní pěchoty v Pacifiku či černošských letců z útvarů jako Tuskegee Airmen pomohly v myslích mnoha Američanů vyvrátit představu, že „barevní“ vojáci budou vždy druhořadí a méně schopní než ti bílí.

Situace na dvou velkých stárnoucích skládkách okresu Los Angeles vyvolávají vážné otázky ohledně dlouhodobého přístupu regionu k likvidaci odpadu.

Nekontrolované chemické procesy zřejmě zažehly desítky metrů pod povrchem skládky v Chiquita Canyon rozsáhlý požár, jehož uhašení může podle odborníků trvat dva až čtyři roky. Přístroje ukazují, že teplota hluboko pod zemí se přehoupla přes 90 °C. Vysoká teplota podle odborníků zřejmě poškodila plastové odvětrávací trubky a způsobila expanzi plynů a únik páry. Výsledkem je odporný zápach, který se šíří do okolí. 

Provozovatelé skládky existenci podpovrchového požáru nepotvrzují a vzniklé problémy se snaží řešit instalací nových ocelových odvětrávacích systémů. Podle úřadů i místních obyvatel jsou ale dosavadní opatření nedostatečná.

Značným problémům čelí i jiná, zhruba 20 kilometrů vzdálená skládka Sunshine Canyon, kde v důsledku letošních přívalových dešťů došlo k průniku vody a následnému explozivnímu růstu populací bakterií. Výsledkem aktivity bakterií je omračující hnilobný zápach, který šíří do širokého okolí a způsobuje nevolnosti a bolesti hlavy místním obyvatelům. 

Obě skládky jsou přitom stále v provozu a denně přijímají okolo sedmi tisíc tun odpadu. Úřady sice evidují tisíce stížností a provozovatelům udělily desítky pokut, změna k lepšímu je ale zatím stále v nedohlednu. Ekologické organizace i část místních obyvatel volá po uzavření nebezpečných skládek.

TIP: Nejšpinavější místo světa: Život sběračů na toxické skládce Agbogbloshie

Obě zařízení jsou po technické stránce dávno za svým zenitem. Podle původních plánů měla být skládka v Chiquita Canyon uzavřena již v roce 2019, úřady ale vyhověly žádosti provozovatele a povolily prodloužení jejího provozu až do roku 2037. Z původně plánovaných 23 milionů tun odpadu tak zde může být uloženo až 60 milionů tun.

Olej z roku 1659 byl kunsthistoriky až do roku 2017 poměrně jednoznačně interpretován jako centrálně zaměřený na postavu dívky, stojící u okna a čtoucí psaní. Zcela prázdná zeď v pozadí, jdoucí proti všem tehdejším malířským poučkám, měla ukazovat na Vermeerovu odvahu postavit se proti zavedeným schématům.

Jenže výzkumy, kterými obraz prošel v průběhu celkové restaurace, celý tento koncept postavily doslova na hlavu. Využití moderních zobrazovacích metod ukázalo, že se „pod omítkou“ na zdi skrývá obraz Kupida, antického bůžka lásky. Odborníci byli postaveni před dilema, zda ponechat dílo v původním stavu a nenarušovat dosavadní (ačkoli zjevně chybný) konsensus o jeho kompozici, nebo mu v průběhu restaurování vrátit jeho původní, autorem zamýšlenou podobu. Zvítězil druhý přístup, který po více než třech letech náročné práce vydal své ovoce.

Odpověď na otázku, kdy a kým byl Vermeerův obraz upraven do podoby, jakou veřejnost až do nedávna měla za tu původní, je o to složitější, že holandský malíř dlouhá léta vůbec nebyl považován za tvůrce díla. Olej pravděpodobně ještě za svého života prodal soukromému sběrateli a jeho další stopa se objevuje až roku 1742, kdy jej skrze prostředníka zakoupil polský král (a saský kurfiřt) August III. ( 1733–1763). Ten ve svém drážďanském sídle cíleně sbíral obrazy Vermeerova současníka Rembrandta a Dívka čtoucí dopis u okna mu byla inzerována jako jedno z děl tohoto velikána. 

V povědomí odborné veřejnosti se Vermeer autorem díla znovu stal až roku 1859. K přemalování pravděpodobně došlo brzy po autorově smrti, přičemž některé indicie ukazují na vlámského malíře a restaurátora Jeana-Baptistu Slodtze. Kupido se coby bůžek erotické lásky mohl příčit morálce vlastníka díla, přesný důvod jeho „vymazání“ však už pravděpodobně nezjistíme. 

Pohled na útočící dravce je úchvatný. Až na drobné výjimky představují výborné letce: Někteří dokážou celé hodiny kroužit vysoko ve vzduchu, další skvěle kličkují a manévrují v letu, jiní se zas střemhlav vrhají na kořist, kterou předtím téměř bez pohnutí pozorovali z výšky. Není divu, že se nejmajestátnější z nich, tedy především sokoli a orli, proměnili ve státní symboly mnoha zemí světa.

Našim předkům imponovala zejména rychlost, síla a skvělý zrak zmíněných opeřenců. Dané vlastnosti z nich spolu s ostrými drápy a zahnutým zobákem činí velmi zdatné a úspěšné predátory. Obdiv našich dědů se jeví ještě logičtější ve světle archeologických nálezů u jižní Afriky: Podle nich velcí dravci poměrně často zabíjeli již australopitéky před více než 2,5 milionu let a respekt k jejich schopnostem máme nejspíš hluboce zakořeněný.

Rychlý jako blesk

Přestože dnes známe téměř 300 druhů dravců, všichni se v hrubých rysech navzájem podobají. Jejich nejčastější kořist představují drobní obratlovci, především savci a ptáci. Některé druhy se však specializují a loví ryby či plazy, zatímco jiné se živí téměř výhradně mršinami. Největšího zástupce popsaných denních dravců reprezentuje eurasijský sup hnědý alias Aegypius monachus, dorůstající délky až 120 cm, hmotnosti 7–14 kg a rozpětí křídel asi 270–310 cm. Nicméně dobrý lovec musí být především mrštný. Snad nejrychleji se pohybujícího živočicha současného světa představuje sokol stěhovavý neboli Falco peregrinus. Tento „aerodynamický“ dravec při střemhlavém letu z velkých výšek údajně překonává rychlost až 320 km/h. Nejvyšší doložitelný údaj pak poskytla radarová měření, udávající hodnotu kolem 280 km/h. Je však potřeba zdůraznit, že uvedených pozoruhodných rychlostí dosahují sokoli výlučně při letu střemhlav, kdežto při horizontálním pohybu jsou podstatně pomalejší.

Ostříž lesní čili Falco subbuteo se vyskytuje v Evropě, v Asii a na severu Afriky, přičemž se pro změnu považuje za největšího akrobata mezi dravými ptáky. Je totiž nesmírně rychlý, ale zároveň natolik obratný, že dokáže ulovit téměř veškerou svoji kořist ze vzduchu. Za letu se zmíněný opeřenec velikosti holuba zvládne úspěšně zaměřit například i na vlaštovku či rorýse, a „umanévruje“ dokonce netopýry a velký hmyz jako vážky.

Létající stěhováci

O síle velkých dravců kolovaly už v dávných dobách neuvěřitelné zvěsti a k nejrozšířenějším patřily ty, jež v orlech a kondorech spatřovaly potenciální únosce miminek, či dokonce ovcí. Jediný prokazatelný případ únosu dítěte dravcem byl však zaznamenán v roce 1832, kdy velký orel mořský alias Haliaeetus albicilla uchvátil čtyřletou norskou holčičku Svanhild Hansenovou na farmě jejích rodičů. Dívenka byla nejspíš na svůj věk poměrně malá, a tak s ní pták odletěl až na vzdálenost 1,6 km. Poté ji upustil na římsu pod svým hnízdem a kroužil nad ní do chvíle, kdy se ji naštěstí podařilo zachránit.

Rekordmanem v kategorii síly by se však mohl stát subsaharský orel korunkatý neboli Stephanoaetus coronatus. Dravec vážící asi jen 4 kg prý unese tělo antilopy či opice o hmotnosti až kolem 35 kg, tedy zhruba osminásobek vlastní váhy, takže bývá považován za nejsilnějšího ptáka v poměru k vlastní velikosti.

Dravci se slabším stiskem pařátů však rozhodně nemusejí být v nevýhodě, neboť své nedostatky vykompenzují chytrou technikou lovu. Například orli skalní čili Aquila chrysaetos ve španělských Pyrenejích čekají, až se horské kozy dostanou k okraji strmého srázu, a poté je jediným trhnutím shodí dolů. Pád z více než stometrové výšky bývá nebohým býložravcům osudný a lstivé ptáky čeká hostina.

Dalekohled v hlavě

Strategie mnoha dravců spočívá v trpělivém plachtění, kdy lovec pátrá dole na zemi po neopatrné kořisti, obvykle z řad drobných obratlovců. Nicméně rozeznat tak malý cíl z výšky několika kilometrů vyžaduje nesmírně ostrý zrak, který dalece překonává například i velmi dobré vidění člověka. Dravci, s očima téměř stejně velkýma jako ty lidské, mohou vidět asi 2,5–3krát ostřeji.

Díky výkonným okohybným svalům zaostřují někteří z nich s neuvěřitelnou přesností. Oči ptáků jsou v poměru k hlavě dost velké, přičemž mohou vážit víc než mozek a představovat asi 15 % hmotnosti celé hlavy! Uvedení tvorové proto dokážou vnímat pohyb lépe a detailněji, a to i na značnou vzdálenost. Obraz zorného pole uprostřed oka mají mírně zvětšený a rozlišují jemnější detaily na odlehlých předmětech. Za ideálních podmínek tak například orel skalní zpozoruje i nepatrný pohyb králíka na celé 2 km a již zmiňovaný sokol stěhovavý zahlédne holuba údajně až na vzdálenost 8 km! Člověk se takovým výkonům může rovnat jen s kvalitním dalekohledem…

Řetězec smrti

Draví ptáci představují skutečně úžasné živočichy. Bohužel kladou poměrně málo vajec a rozmnožují se pouze pomalu. Výchova v hnízdě také trvá dost dlouho a uhynulí či lidskou hloupostí zahubení jedinci se nahrazují zdlouhavě a velmi těžce. Mnohým druhům dnes tudíž hrozí vyhynutí, zejména kvůli soustavnému ničení životního prostředí. 

Hrozba spočívá i v plošném používání insekticidů, které se pak v jejich tělech kumulují v důsledku lovu hlodavců pojídajících chemicky ošetřené plodiny. Dané potenciálně smrtící potravní řetězce již naneštěstí tvoří běžnou součást ekosystémů v současných rozvinutých zemích. Navzdory aktuální snaze krásné dravce chránit tak zdaleka není vyhráno a jejich přežití a prosperita si jistě vyžádají ohromné úsilí.