Široké spektrum létajících člunů měla ve svém arzenálu také Velká Británie, kde se na počátku války často používaly i dvouplošníky, například Saro London, Supermarine Walrus a Supermarine Stranraer. Přestože na pohled působily archaicky, dokázaly odvádět nesmírně cenné služby, neboť sehrávaly důležitou úlohu v bitvě o Británii i během první fáze bitvy o Atlantik. Zachraňovaly sestřelené letce, doprovázely konvoje, narušovaly činnost nacistických ponorek a podílely se na likvidaci námořních min. Zejména malý walrus s nezvykle působícím tlačným motorem znamenal příslib záchrany pro stovky spojeneckých trosečníků. Kvalitu těchto strojů demonstruje fakt, že přes svou konstrukční zastaralost vydržely sloužit v pomocných rolích až do konce války.

Image

Čtěte také

Létající čluny za 2. světové války: Nekonečné hlídkování nad oceány (1)

Obávaný britský Dikobraz

Velká Británie se zařadila i mezi důležité uživatele amerického typu Catalina, byť sama vyvinula ještě výkonnější čtyřmotorový létající člun, jenž bývá mnohdy označován i za druhý nejlepší typ této kategorie. Pocházel od firmy Short Brothers, která jako základ použila civilní stroj nazvaný Empire. V říjnu 1937 tedy odstartovala vojenská odvozenina zvaná Sunderland, kterou posléze kromě samotné Velké Británie zavedla do výzbroje též další dominia britského impéria. Na konci války proto se sunderlandy létalo 28 perutí RAF a řada perutí dalších zemí. 

Tyto letouny představovaly mimořádně důležité zbraně v bitvě o Atlantik, protože díky doletu přes 4 700 km mohly doprovázet spojenecké konvoje a chránit je před německými ponorkami, které od útoku nejednou odradila jenom pouhá přítomnost sunderlandů. Ty si nečekaně dobře vedly též ve vzdušných bojích, protože je chránilo až 16 kulometů, které pokrývaly celé okolí velkého letounu. Díky schopnosti pálit do všech stran si tak sunderland vysloužil mezi Němci respekt a přezdívku Stachelschwein (Dikobraz).

Výrobky japonského císařství 

Létající čluny provozovalo též Japonsko, kde se tomuto oboru věnovala zejména firma Kawaniši. V době propuknutí války však císařské námořnictvo disponovalo jen jedním typem této kategorie, a sice strojem H6K, který vznikl na bázi civilního transportního letounu. Měl velice charakteristický vzhled, jelikož jej poháněly čtyři motory montované vedle sebe na křídle. Uplatňoval se zejména jako hlídkový či protiponorkový a od Američanů získal kódový název „Mavis“, ale jeho archaická konstrukce způsobila, že ztráty se záhy staly neúnosnými, a tudíž se přesunul do role nákladního a štábního stroje (kódový název „Tillie“). 

Od společnosti Kawaniši pocházel též jeden z technicky nejzajímavějších létajících člunů vůbec, a to typ H8K, známý i pod kódovým názvem „Emily“. Obří čtyřmotorový letoun nabízel působivý dolet zhruba 7 200 km, což názorně demonstroval v březnu 1942, kdy dva exempláře provedly bombardovací nálet na Pearl Harbor. Ten sice kvůli velké oblačnosti nevedl k úspěchu, ale Američané se naučili tyto stroje respektovat. K tomu přispívala též jejich skutečně impozantní výzbroj, jež mohla obsahovat až pět 20mm kanonů, pět 7,7mm kulometů a více než 2 000 kg torpéd, pum a hlubinných náloží. Později mohly nosit i radar, byť kvalita japonských přístrojů značně zaostávala za americkými či britskými. 

Pozadu nechtělo zůstat rovněž námořnictvo fašistické Itálie, kde hlavní typ reprezentoval Cant Z.501 Gabbiano, lehký letoun určený zejména k průzkumu. Poháněl jej jeden motor, na jehož gondole se nalézalo neobvyklé kulometné střeliště. Sovětský svaz se spoléhal především na létající čluny od konstrukční kanceláře Berijev, z nichž nejdůležitější byl jednomotorový MBR-2. Létal zejména jako průzkumný nad Černým či Baltským mořem a v arktických oblastech. Všude si vedl poměrně dobře, tudíž se kořistní exempláře dostaly také do finských služeb.

Létající čluny v Hitlerově říši 

Německé námořnictvo naopak věnovalo vývoji létajících člunů v meziválečném období pouze malou pozornost, což poměrně zajímavě kontrastuje s faktem, že německá společnost Dornier patřila na špičku v kategorii civilních létajících člunů. Mezi ty náležel také dvoumotorový typ Do 18, jehož varianta Do 18D se poté stala prvním vojenským létajícím člunem třetí říše. Šlo o vcelku povedený, avšak na počátku války již konstrukčně překonaný typ. Naštěstí ale mohla značka Dornier nabídnut řešení v podobě typu Do 24, ačkoli ani ten se nezrodil coby výsledek domácí objednávky, jelikož byl původně vyvinut pro Nizozemí. „Čtyřiadvacítku“ poháněly tři motory a maximální dolet činil okolo 4 750 km, tedy zhruba o třetinu více než u Do 18. 

Němci doufali, že Dornierovy stroje budou představovat pouze dočasné řešení, než nastoupí nový typ Blohm & Voss BV 138, jenže zavádění tohoto letounu se značně protáhlo. Poprvé sice vzlétl už 15. července 1937 a první sériové stroje se účastnily operací v západní Evropě v roce 1940, ale konstrukce se ukázala jako málo pevná a letadlo stále trápily problémy s trojicí motorů a vrtulí. Definitivní verze BV 138C, u níž se potíže konečně podařilo vyřešit, se proto objevila až na jaře 1941. V době, kdy mělo Německo k dispozici větší množství sériových „céček“, již situace na oceánech vypadala pro Hitlerovu říši stále méně příznivě, takže tyto jinak podařené letouny už nemohly naplno ukázat své schopnosti. 

Firma Blohm & Voss pak vytvořila i obří BV 222 Wiking se šesti motory, silnou obrannou výzbrojí a vzletovou hmotností téměř 50 tun. Šlo o největší létající člun, který se během války dostal do aktivní služby, ale 13 sériových kusů už mohlo sehrát pouze minimální roli. Zničení většiny z nich pak symbolicky ilustrovalo postupný odchod létajících člunů ze světové scény.

Pro mnohé vojenské veterány jsou nejhorší ta zranění, která nejsou na první pohled vidět. Často jde o poranění mozku, k nimž došlo při úrazu hlavy či v důsledku blízké exploze. Právě taková poranění totiž bývají fyzickou příčinou posttraumatické stresové poruchy, úzkosti, deprese a v neposlední řadě sebevražd veteránů.

Dosavadní léčba těchto stavů je obvykle problematická, mnohdy neúčinná a veteráni propadají beznaději. Odborníci medicíny amerického Stanfordu již nějakou dobu pracují na novém typu léčby, která je založená na alkaloidu ibogainu ze skupiny triptaminů. Zdrojem této látky je několik druhů rostlin, především kůra ibogy (Tabernanthe iboga), tropického keře z pralesů západní Afriky.

Léčba s ibogainem

Výzkumný tým, který vedl Nolan Williams, v těchto dnech publikoval své nové výstupy ve vědeckém časopisu Nature Medicine. Jde o velmi pozitivní výsledky léčby kombinující ibogain s hořčíkem, který se podává kvůli posílení ochrany srdce. Studie zahrnovala 30 veteránů speciálních jednotek americké armády.

„Ještě žádný lék v historii nedokázal takto intenzivně léčit funkční i neuropsychiatrické symptomy traumatického poranění mozku,“ neskrývá potěšení Williams. „Zlepšení u pacientů je dramatické. Přímo nás to vyzývá, abychom dál pokračovali ve výzkumu účinků a klinického využití ibogainu.“

TIP: Syntetická verze halucinogenní látky tropického keře by mohla léčit závislosti a deprese

Ibogain je v posledních letech v centru zájmu řady výzkumných týmů, například jako velmi slibný prostředek pro léčbu závislostí, včetně závislosti na opiátech a na kokainu. Hořkou ironií je, že ibogain ve Spojených státech stále patří do skupiny nejpřísněji zakázaných drog, která podle odborníků nesmyslně zahrnuje kromě heroinu také halucinogeny a marihuanu, tedy látky nesouměřitelné svými riziky. Naopak v Kanadě nebo v Mexiku lze již dnes legálně absolvovat léčbu ibogainem.

Greet Hofmansové – „zázračné léčitelce“ se přezdívalo Rasputin v sukních. Nejenže princeznu neuzdravila, ale začala ovlivňovat i královniny politické názory. Ale vraťme se na začátek… Když čekala Juliána, tehdy ještě korunní princezna, své čtvrté dítě, prodělala zarděnky. V důsledku toho se v roce 1947 nejmladší dcerka narodila téměř slepá. Díky lékařské péči a brýlím se její zrak nakonec zlepšil natolik, že mohla chodit do školy a žít relativně normální život. Zpočátku však situace nebyla zdaleka tak optimistická…

Vymodlené dítě

Princezna Juliána Nizozemská byla jedinou dcerou vládnoucí holandské královny Vilemíny I. a jejího manžela prince Heinricha z Mecklenburgu a Schwerinu. I když se panovnice snažila vytvořit šťastný domov, při jejím pracovním vytížení to prakticky nešlo. Manželské soužití komplikovala princova představa o tom, že v soukromí bude hlavou rodiny on. Jak naivní a nereálné! Heinrich nedisponoval v Nizozemí žádnou mocí a Vilemína se postarala, aby to tak zůstalo. Situace prince deprimovala. Tak si to nepředstavoval!

Nepomáhal ani tlak na zajištění následníka trůnu. Vilemína několikrát potratila, předčasně také porodila mrtvého chlapečka. Už si zoufala a nevěřila, že by mohla přivést na svět živé dítě. Situaci nakonec zachránila Juliána. Přišla na svět po mimořádně těžkém porodu, ale živá a zdravá.

Hýčkaný jedináček

Měla se narodit na tatínkovy narozeniny připadajících na 19. dubna. Přišla však na svět až o 11 dní později – 30. dubna 1909. Dodnes je tento den nazýván Dnem královny a každoročně se slaví jako hlavní nizozemský svátek.

Po dalších dvou potratech v roce 1912 se museli Vilemína s Heinrichem smířit se skutečností, že budoucího nizozemského krále nezplodí. Juliána ale byla zdravé a silné dítě a podle matky vynikala ve vývoji nad ostatními vrstevníky. Rodiče jí vytvořili láskyplné prostředí a trávili s ní co nejvíce času. Odmalička ale vyžadovala i přítomnost ostatních dětí.

A tak zvali rodiče do královského paláce četné kamarády. V Haagu pro ni dokonce nechali vytvořit speciální třídu, v níž se od šesti do desíti let vzdělávala společně s vybranými dívkami stejného věku. Později se princezna vzdělávala pod dohledem soukromých učitelů. S mladými dívkami z různých sociálních vrstev se ale setkávala na táborech.

Hledá se ženich

Krátce po oslavě jejích osmnáctin uvedla matka Juliánu do Státní rady jako svou nástupkyni a budoucí vladařku. Juliáně začala i vysokoškolská studia. Na univerzitě v Leydenu si pod pseudonymem zapsala sociologii, ekonomii, základy práva a religionistiku. V roce 1930 pak získala čestný doktorát z literatury a filozofie, aniž by vykonala zkoušky.

Teď hlavně rodiče řešili, za koho dceru provdají. Nesnadný úkol! Ženichem korunní princezny se nemohl stát jen tak někdo. Musel to být svobodný protestantský princ a žádný takový se do svatby s nepříliš atraktivní Juliánou zrovna nehrnul. Ambiciózní Vilemínu popouzelo, že její sedmadvacetiletá dcera stále zůstává svobodná. Lov nakonec díky jejímu obchodnímu talentu vyšel. Za zády Juliány jí budoucího manžela prostě koupila!

Svatba a děti

Onou trofejí byl německý princ Bernhard z Lippe-Biesterfeldu, synovec posledního vládnoucího knížete rodu. Tento vystudovaný právník se ukázal jako dobrý obchodník. Nechtěl dopadnout jako tchán princ Heinrich z Meck­lenburgu. Poučil se. A v jednáních nakonec uspěl. Bernhard se stal Juliániným oficiálním snoubencem s titulem nizozemského prince a oslovením Královská výsost. Tento zajímavý mladý muž žil v mládí bezesporu netradičním životním stylem. Juliána se do něj bezhlavě zamilovala – na celý život. S věrností Bernarda už to bylo horší.

Díky slídícím bulvárním novinářům se vztah už nedal déle tajit, a tak královna Vilemína 8. září 1936 oznámila dceřino zasnoubení a chystanou svatbu. Princ jako Němec s nacistickou minulostí si u Holanďanů moc nešplhl! Sice se vzdal německého občanství, ale členství v NSDAP a vojenskou špionáž pro Luftwaffe mu nikdo neodpáral. Za svatební den si Juliána zvolila 7. leden 1937, což byl výroční den svatby jejích prarodičů.

V lednu 1938 se manželům narodila dcera Beatrix, budoucí nizozemská královna, a v srpnu 1939 pak druhá dcera Irena. Když v květnu 1940 Německo napadlo a obsadilo Belgii, Nizozemí a Lucembursko, uprchla Juliá­na i s rodinou za hranice – nejprve do Londýna a pak do bezpečnější Kanady. V exilu pak přišla na svět třetí dcera Margrit.

Moderní královna

V prvních poválečných letech se Juliána plně věnovala povinnostem korunní princezny. Spolu s manželem navštěvovala nejvíce postižené části Nizozemí. Od svatby uplynulo už deset let, když se v únoru 1947 narodila poslední, čtvrtá dcera – princezna Marie Christina, zvaná Marijke. Protože ale budoucí panovnice během těhotenství prodělala zarděnky, přišla Marijke na svět téměř slepá.

Aby toho nebylo málo, už vážně nemocná královna Vilemína oznámila v květnu 1948, že hodlá abdikovat. A tak se 4. září 1948 stala Juliána nizozemskou královnou. Snažila se monarchii zmodernizovat, radikálně rušila všechny přežitky spojené s minulostí. Zakázala provádění pukrlat a dvorských poklon, nepřipustila, aby její manžel chodil podle protokolu krok za ní. Vždy kráčeli vedle sebe. Každoročně zvala své zaměstnance o Vánocích na horkou čokoládu a spolu s dcerami obsluhovala. Během své vlády se neustále zajímala o život prostých lidí, pořádala charitativní akce. Na zasedání s ministry chodila vždy důkladně připravená. Stala se oblíbenou i respektovanou panovnicí. Přesto na začátku vlády málem ohrozila monarchii…

Léčitelka

Jen několik týdnů po korunovaci si královský pár pozval do paláce Greet Hofmansovou, ženu s renomé „zázračné léčitelky“. Proslulá esoterička už při prvním setkání slíbila, že může poloslepé princezně Marijke pomoci. Nelze se divit, že jí královna uvěřila. Mezi oběma ženami vzniklo intenzivní přátelství, které téměř rozbilo Juliánino manželství a málem ohrozilo nizozemskou monarchii.

Hofmansová postupně získala na královnu velký vliv. Pokoušela se dokonce ovlivňovat politické dění ve státě, což vyvolalo velké pobouření a odpor. Situace na dvoře se vyostřovala a vláda ustavila zvláštní komisi k řešení celého problému. Doporučení, že Hofmansová a její pomocníci musejí být bezodkladně propuštěni z královských služeb, narazilo zprvu na Juliánin odpor. Teprve když Hofmansové chodily dopisy hrozící jí násilím, královna nerada ustoupila a s léčitelkou se rozloučila. Tajně s ní ale udržovala styk až do její smrti.

K tomuto malému faux-pas ale došlo na samém začátku Juliánina panování. Další léta ukázala, jak moudrou a oblíbenou panovnicí se Juliána stala. Na konci sedmdesátých let si už uvědomovala, že ji opouštějí síly. Uznala, že si potřebuje odpočinout. A tak 30. dubna 1980 – v den svých 71. narozenin – po dvaatřiceti letech abdikovala ve prospěch své nejstarší dcery Beatrix. Závěr života strávila v paláci Soestdijk, kde krátce před svými 95. narozeninami zemřela v kruhu své rodiny… 

Zázračná léčitelka

Greet Hofmansová prožila neradostné dětství. Pocházela z nuzných poměrů, a tak nemohla studovat. Pracovala jako pokojská, a když její matka ochrnula, vedla i domácnost. Matčina nemoc podnítila Greetin zájem o filozofii, teosofii a později o esoteriku a spiritismus. Na radu holandského spiritisty Exlera to zkusila jako léčitelka. Obraceli se na ni lidé s psychosomatickými příznaky a údajně díky jejímu uklidňujícímu vlivu cítili úlevu. Jak rostlo její renomé, rozrůstala se i její klientela. Pak ji někdo doporučil princi Bernhardovi a princezně Juliáně. Přes nemocnou dívenku se Greet povážlivě sbližovala s její matkou. Ta jí bezmezně věřila, i když dcerce prakticky nepomohla. Jednu dobu měla Greet v paláci dokonce svůj vlastní pokoj…

Rok 2023 se podle očekávání stal nejteplejším v historii klimatických měření. Je teprve leden 2024 a někteří odborníci již spekulují, že tento rok bude ještě teplejší. Už teď je totiž jasné, že letošní teploty bude navyšovat teplo, které se nashromáždilo v oceánech během loňského roku a nyní se bude řadu měsíců postupně uvolňovat.

Dalším významným faktorem letos bude vrcholící klimatický jev El Niño, který rovněž v nemalé míře přispívá k oteplování planety. Jak se zdá, je marné doufat v bezprostřední pokles globální teploty, pokud tedy nedojde k nějaké nečekané události, schopné vyvolat ochlazení, například k masivní vulkanické erupci.

Další rekord na obzoru?

Odborníci britského meteorologického úřadu Met Office předpokládají, že by kvůli zmíněným faktorům mohla v roce 2024 průměrná teplota přesáhnout 1,5 °C nad předindustriální úrovní teploty. Mohla by jít o ukázku horké budoucnosti s extrémním klimatem, která nás nejspíš čeká v blízkých letech a desetiletích.

Probíhající El Niño se zdá být silné a jeho vliv na klima by mohl být značný. Do centrálního a východního Pacifiku přináší bouřky a oteplení povrchu oceánu, což vyvolává dominový efekt, který se projevuje suchem v řadě dalších oblastí světa, jako je Indonésie a další země jihovýchodní Asie nebo jižní Afrika.

TIP: Globální teplota zřejmě poprvé přesáhla o dva stupně předindustriální průměr

„Jevy, které se letos v klimatu projeví, hrají do karet vysokým teplotám na pevnině. Nejvíce by se to mělo projevit v únoru,“ předpovídá Kevin Trenberth z amerického Národního centra pro výzkum atmosféry (NCAR) ve vyjádření pro Washington Post. „Očekávám podstatně vyšší teploty než obvykle, přinejmenším během první poloviny roku 2024.“

Mezinárodní vesmírná stanice (ISS) je trvale osídlena již téměř čtvrtstoletí. Po celou dobu hostí astronauty různých zemí i rozmanité vědecké experimenty. Je to předsunutá základna lidstva na pokraji vesmíru. Navzdory svému úspěchu a popularitě jsou ale dny Mezinárodní stanice sečteny a je jen otázkou času, kdy shoří v zemské atmosféře.

NASA bude v následujících měsících hodnotit návrhy zařízení, které by mělo bezpečně dostat stanici ISS do nižších vrstev atmosféry, kde následně zanikne. Agentura podle svých slov očekává, že za likvidaci ISS zaplatí téměř miliardu dolarů (asi 22,5 miliard Kč).

Zánik orbitální stanice

Pokud nedojde k zásadnímu přehodnocení situace, konec Mezinárodní vesmírné stanice by měl přijít okolo roku 2031. Už dnes je ale jasné, že půjde o velmi delikátní záležitost jak z hlediska kosmického inženýrství, tak i pro mezinárodní diplomacii.

Zánik Mezinárodní vesmírné stanice přímo souvisí s jejím umístěním na nízké oběžné dráze Země, kde se neustále střetává s pozemskou atmosférou a ztrácí tak rychlost i výšku. Pokud by nedocházelo k občasným zážehům motorů, obvykle na ruských nákladních lodí Progress zakotvených u stanice, které provádějí korekci dráhy, ISS by se už dávno rozpadla a shořela v atmosféře.

Teoreticky by bylo možné dostat ISS na vysokou oběžnou dráhu, kde už by prakticky nebyla v kontaktu s atmosférou. Bylo by to ale nesmírně nákladné a stanice by zůstala trvalým rizikem. Časem by se rozpadla a podstatně by rozmnožila už tak problematický orbitální odpad. Postupné rozebrání stanice je také nereálné – ISS není navržena tak, aby ji bylo možné rozebírat a jakýkoliv pokus o její „rozborku“ by podle odborníků hrozil jejím nekontrolovaným rozpadnutím. V úvahu nepřipadá ani neřízený pád stanice – 450tunový kolos, který je větší než fotbalové hřiště, by mohl způsobit obrovské škody na lidských životech i majetku. 

TIP: Patří ISS  do starého železa? Co bude s Mezinárodní vesmírnou stanicí až doslouží?

NASA zavrhla původní plán použít k řízenému sestupu ISS několik ruských nákladních lodí Progress, takže se zřejmě bude muset spolehnout na vlastní zdroje. Stávající flotila neruských plavidel ale nic podobného nenabízí. Jako nejpoužitelnější se nyní jeví evropský servisní modul (ESM), který na konci roku 2022 absolvoval úspěšný test s kosmickou lodí Orion, ani ten ale není pro daný úkol úplně bez chybičky. Řešením je tak návrh nového plavidla, jehož primárním (a možná i jediným) úkolem by byla doprava největšího vesmírného projektu lidské historie na jeho poslední cestě.

Když řeknete „sasanka“, nemusí být vždy úplně jasné, jaký organismus máte na mysli. Jestliže je řeč o rostlinách z rodu Anemone a čeledi pryskyřníkovitých (Ranunculaceae), pak jistě mluvíte o ozdobě jarních luk a hájů. Můžete se ale také bavit o žahavcích (Cnidaria) z třídy Actiniaria, kteří žijí pod hladinou moří a oceánů. Učitelé přírodopisu dbají na to, aby si žáci obě sasanky nepletli.

Molekulární genetici ovšem přišli s překvapivým zjištěním, že mořské sasanky sdílejí se svými rostlinnými příbuznými pozoruhodně mnoho rysů dědičné informace. Jen s trochou nadsázky můžeme prohlásit, že jsou to napůl představitelé fauny a napůl zástupci flóry.

Dlouhá cesta k souhře

Tým genetiků pod vedením Ulricha Technaua z university ve Vídni před časem důkladně prozkoumal kompletní dědičnou informaci mořské sasanky Nematostella vectensis. Vědci došli k závěru, že tito živočichové s velmi primitivní tělesnou stavbou disponují arzenálem genů, který se příliš neliší od dědičné výbavy evolučně mnohem pokročilejších živočichů. Například mušky octomilky nebo člověka.

Už to bylo překvapivé zjištění. Ukazuje, že vývoj forem pozemského života od jednodušších ke složitějším neprobíhal díky vzniku nových genů. Odborníci se přikládají spíše k názoru, že u vyšších forem byla zhruba stejná sada genů lépe zorganizována a dokázala účinněji spolupracovat.

Pokud bychom použili přirovnání ze světa hudby, pak se dědičná informace živočichů nevyvíjela od „smyčcového kvarteta“ po „symfonický orchestr“. Naopak. Už na počátku měly jednoduché organismy ve své dědičné informaci „orchestr“ genů, který ale nebyl sehraný. Vývojově pokročilejší živočichové se jen doladili hru všech „hudebníků“.

Společný předek sasanek a lidí

Vzájemnou koordinaci jednotlivých genů mají na starosti tzv. regulační sekvence. Můžeme si je představit jako místa v dědičné informaci, která dovolují jednotlivým genům „přibrzdit“ nebo naopak „šlápnout na plyn“. Často je „brzdění“ či „akcelerace“ výsledkem vazby bílkovinných molekul na regulační sekvenci v dvojité šroubovici DNA. Jestliže si geny můžeme představit jako „slova“ dědičné informace, pak regulační sekvence ztělesňují gramatiku, tedy pravidla, podle nichž jsou „slova“ genů používána.

Genetická „gramatika“ sasanky Nematostella vectensis možná není tak komplikovaná jako pravidla pro využívání genů u člověka, ale jejich základní principy jsou prakticky shodné. Vědci z toho usuzují, že systém regulace genů je starý nejméně 600 milionů roků. Právě před tak dlouhou dobou totiž žil společný předek lidí a sasanek, po němž jsme základy „genetické gramatiky“ zdědili.

Ryze rostlinné geny u živočichů

K významným regulátorům procesů, které probíhají v buňkách živočichů a rostlin, se řadí krátké jednoduché šroubovice kyseliny ribonukleové. Ty slouží jako „zarážky“ a dokážou zablokovat „kola“ enzymů, jež jsou nezbytné pro tvorbu nových bílkovinných molekul. Vědci tyto „zarážky“ označují jako mikroRNA. V lidských buňkách se nachází více než tisíc „zarážek“ v podobě různých mikroRNA. O tom, jak jsou důležité, výmluvně svědčí fakt, že jejich „porucha“ bývá příčinou závažných chorob, například rakoviny.

TIP: Sasanky a klauni: Symbióza na dně moře

MikroRNA rostlin a živočichů se liší v mnoha ohledech. Rozdíly jsou tak velké, až to vedlo k představě, že fauna a flóra vynalezly své „zarážky“ nezávisle na sobě. Tahle představa se ale otřásla v základech, když se vědci z týmu Ulricha Technaua podrobněji podívali na stovku mikroRNA sasanky Nematostella vectensis. Ty mají všechny parametry rostlinných „zarážek“. Zcela jistě nejde o shodu náhod. Ukázalo se, že sasanka si své mikroRNA vyrábí pomocí stejných genů, jaké pro tento účel využívají zástupci flóry. V žádném jiném živočichovi vědci zatím tyto „ryze rostlinné“ geny neodhalili. 

Zdá se, že sasanky zdědily regulaci tvorby bílkovinných molekul po dávném společném předkovi rostlin a živočichů. Sasanka Nematostella vectensis a její příbuzné jsou tedy z genetického hlediska velmi zvláštní tvorové. Jejich dědičná informace, sortiment genů a systémy pro jejich „brzdění“ nebo „akceleraci“ odpovídá poměrům běžným v živočišné říši. Systémem regulace tvorby bílkovin však patří mořské sasanky do zeleného světa rostlin.

Japonsko je domovem mnoha bizarních kaváren, barů a nejpodivnějších restaurací. Kavárna Mori Ouchi, nacházející se v tokijské poklidné čtvrti Šimokitazawa, k nim rozhodně patří – je totiž určena výhradně pesimistům a obecně negativně naladěným lidem.

Negativně naladění lidé obvykle nemívají nejlepší pověst. Podle zakladatele a provozovatele kavárny Mori Ouchi ale neprávem. „Většina lidí je přesvědčená, že být pozitivně naladěný je správné a negativisty nemají rádi. Negativně ladění lidé ale bývají rezervovanější, což vnímám jako formu laskavosti. Cítil jsem, že by bylo skvělé, kdyby si měli tito lidé kde v klidu posedět a odpočinout si,“ popisuje okolnosti vzniku svérázné kavárny její majitel. Pesimisté jsou podle něj také citlivější než většina ostatních a snadněji je jim ubližováno.

TIP: Koronavirové ticho: Japonsko si užívá zvyklostí vzešlých z časů pandemie

Podnik Mori Ouchi s rustikální lesní výzdobou, kterou si majitel sám vyrobil, na první pohled vlastně ani nevypadá jako smutné místo. Uvnitř je členěný do samostatných místností, kde mohou být návštěvníci sami sebou, aniž by se museli obávat pohledů ostatních. Jediná věc, která naznačuje negativismus, je jídelní lístek s bizarně dlouhými názvy koktejlů:

• Jediná dobrá věc na mém tátovi byla, že to byl vážný člověk. Před 22 lety ale náhle zmizel a to jediné, co po něm zbylo, byl dopis, ve kterém stálo: „Pegasové jsou skuteční"
• Včera jsem zakopal prokletou panenku kokeši (japonský symbol štěstí, pozn. redakce) hluboko v lese, když jsem se ale ráno probudil, byla zpátky na poličce
• K narozeninám mi máma poslala meloun z venkova a já neměl to srdce jí říct, že už mi meloun nechutná

Podle majitele se většina koktejlů podávaných v Mori Ouchi připravuje ze zářivě barevných ingrediencí, které nakonec zanechávají návštěvníky zklamané svou ostrou chutí a nechutnou barvou po zamíchání.

To, jak je možné někoho hypnotizovat, tedy jeho hypnotizovatelnost, se podle všeho během života člověka v dospělosti příliš nemění, stejně jako například osobnost nebo IQ. Odborníci medicíny ze Stanfordu teď ale poprvé přicházejí s postupem, který umožňuje dočasné zvýšení vnímavosti člověka vůči hypnóze.

Afik Faerman a jeho spolupracovníci zjistili, že necelé dvě minuty elektrické stimulace konkrétní oblasti v mozku mohou podstatně zesílit vnímavost dotyčného člověka k hypnóze, zhruba na dobu jedné hodiny. Zajímavý výzkum v těchto dnech zveřejnil vědecký časopis Nature Mental Health.

Hypnóza v medicíně

Proč se vlastně vědci a lékaři zabývají hypnózou? „Na základě dřívějších výzkumů i praxe víme, že hypnóza představuje účinný prostředek k léčbě celé řady symptomů a chorob, především pokud jde o léčbu úzkostí, depresí a hlavně bolesti,“ vysvětluje Faerman. „Zároveň ale také víme, že lidé se ve vnímavosti vůči hypnóze velmi liší, a proto tento typ léčby nezabírá u každého pacienta.“

Odborníci odhadují, že asi dvě třetiny dospělých jsou do jisté míry hypnotizovatelné. Asi 15 procent lidí je možné plně a hluboce zhypnotizovat. Vedoucí výzkumného týmu David Spiegel při dřívějším výzkumu pomocí pokročilých metod zobrazování mozku zjistil, že nejvíce hypnotizovatelní lidé mají zesílené funkční spojení mezi levou dorzolaterální prefrontální kůrou a dorzální anteriorní cingulární kůrou.

Badatelé provedli experiment, do něhož zapojili 80 pacientů s fibromyalgií, onemocněním, které se vyznačuje chronickou bolestí. Vybrali přitom pacienty, kteří nebyli dobře hypnotizovatelní. Polovině z nich aplikovali 800 elektrických pulzů do vybrané oblasti levé dorzolaterální prefrontální kůry. Zbytek pacientů absolvoval „placebo“ čili podobné zacházení, ale bez elektrických pulzů.

TIP: Jak funguje hypnóza? Rozhovor s předním českým hypnoterapeutem Jiřím Zíkou

Výsledky přesvědčivě potvrdily, že u pacientů s elektrickou stimulací došlo ke zvýšení hypnotizovatelnosti. Badatelé se netají radostí nad až překvapivým úspěchem experimentu. Jako prvním se jim povedlo věrohodně ovlivnit schopnost lidí být zhypnotizován, o což se lidé snaží již déle než století.

Pečení oplatek je známé už od starověku. Název získaly od starých Římanů, kteří jim říkali oblatta (obětní chléb). Původně se pekly pouze z mouky a vody, později se vyráběly i ze smetany a přidávaly se do nich vejce, máslo, ořechy a různá koření. Rovné oplatky se ještě před vychladnutím začaly také různě tvarovat. Nejstarší důkaz o jejich stáčení do trubiček pochází z Francie. V pařížském Louvru visí obraz Zátiší s oplatky od Lubina Baugina z roku 1630. Na něm jsou kromě lahve s vínem a poháru zachyceny i oplatkové trubičky. 

Francouzi ale nebyli jediní, kteří s pečivem takto pracovali. Výroba trubiček byla rozšířená v Sasku, Bavorsku a Pruském Slezsku. Heslo Hollipen (stočené oplatky) se pak objevuje i v německy psaném Velkém univerzálním lexikonu věd a umění od Johanna Heinricha Zedlera z let 1731 až 1754. 

Napoleonova pochoutka 

Počátky hořických trubiček sahají podle legendy do roku 1812. Po neúspěšném Napoleonově tažení do Ruska se zbytky jeho armády pohybovaly také v okolí Hořic. Dostalo se jim vlídného přijetí a vzhledem k jejich stavu i nezbytného ošetření. Jednoho zraněného vojáka měla mít v péči paní Líčková. Údajně šlo o kuchaře samotného císaře Napoleona, nebo se za něj aspoň vydával. Ze svých zranění se postupně zotavil, a aby se Líčkové odvděčil, svěřil jí tajemství Napoleonovy oblíbené pochoutky. 

Žena s receptem experimentovala při rodinných oslavách a výrobkem občas obdarovala i sousedy. Pochoutka budila velký zájem a dotazy na způsob výroby se množily. Líčková ovšem nechtěla postup prozradit a její dcera Anna Kliková začala brzy obcházet okolní domy a trubičky vlastnoručně vyrábět. Tak vznikla v Hořicích nová živnost místními označovaná jako „trubičková bába“. 

Zpočátku to byla jen Kliková, kterou lidé vídali s nůší na zádech nebo s trakařem, na němž měla naložené kleště na oplatky, jak putuje od stavení ke stavení. Všude byla vítána. Děti se těšily na trubičky a ženy, které se snažily vyzvědět tajemství receptury, ochotně přinášely všechny potřebné ingredience – mouku, vajíčka, rozinky, mandle, med a cukr. Někdy prý pomáhaly i s krájením a strouháním, zatímco Kliková zadělávala na těsto a pekla. Když byly oplatky a sypání připravené, zavřela „bába“ všechno do komory, aby se dobrota správně rozležela. Po několika dnech přišla podruhé, oplatky posypala a opět je nechala nejméně den odpočívat. Teprve napotřetí je ohřála, stočila, narovnala na síta a na peci prosušila.

Potkali se na výstavě 

Při pečení oplatek směly ostatní ženy pomáhat a přihlížet, takže později chodila po městečku celá řada trubičkových bab s více či méně povedenými napodobeninami. U zadělávání těsta a sypání ale byla Kliková vždycky sama, takže se jí podařilo aspoň část receptury utajit. Do výroby brzy zapojila i své dcery Františku Dmychovou a Josefu Rubličovou, které pečení trubiček dále vylepšovaly. V Hořicích se tou dobou začaly kromě běžných trhů konat i hospodářsko-průmyslové výstavy. První se uskutečnila v roce 1870, další o dva roky později. Pořádala je místní Hospodářsko-průmyslová jednota a vystavovaly se na nich nejen hospodářská zvířata, stroje a zemědělské plodiny, ale také řemeslné a průmyslové výrobky. 

Protože se tyto akce těšily velké popularitě, byla roku 1879 uspořádána už třetí svého druhu. Hospodářsko-průmyslová jednota chtěla jejím prostřednictvím oslavit své desetileté jubileum a zároveň představit úspěchy, kterých spolek za dobu své činnosti dosáhl. Na výstavišti tedy mohli návštěvníci spatřit nejrůznější druhy hospodářských zvířat i produkty od místních výrobců. 

Akci si nenechala ujít ani dcera Františky Dmychové Barbora, která na výstavě prezentovala trubičky podle rodinného receptu. Pochoutka získala jednu z hlavních cen, především si jí ale všiml mladý cukrář Karel Kofránek, který se právě vracel z několikaletého vandru. Seznámil se s Barborou Dmychovou a do roka se s ní oženil. Pro výrobu hořických trubiček to byl zásadní zlom. 

Od Turecka po Šanghaj 

Karel Kofránek se narodil 25. ledna 1854 ve Vojicích, ležících zhruba 10 kilometrů západně od Hořic. Pocházel z rozvětvené kamenické rodiny, sám se ale vydal jinou cestou. Vyučil se cukrářem a v polovině sedmdesátých let odešel na zkušenou do ciziny. Naučil se několik jazyků a roku 1879 se vrátil zpět do rodného kraje, kde se hodlal usadit. Původně se chystal obchodovat hlavně s medovými likéry a medovinou, jenže návštěva hořické hospodářsko-průmyslové výstavy jeho plány změnila. Ještě téhož roku si v Komenského ulici v Hořicích otevřel podnik, ve kterém skutečně začal nabízet medové produkty. Brzy k nim ale připojil i hořické trubičky, jejichž výrobu postupně zdokonaloval. 

Pečení zpočátku probíhalo na otevřeném ohni, což bylo velmi zdlouhavé. Kofránek proto sestrojil speciální kamna s uzavřeným topeništěm, čímž proces zjednodušil a stabilizoval kvalitu výsledného produktu. Zkoušel i různé rotační pece, nakonec ovšem přišel s myšlenkou pečení oplatek pomocí elektřiny. Svůj vynález elektrických oplatnic představil na Výstavě architektury a inženýrství v Praze roku 1898 a záhy poté si ho nechal ve Vídni patentovat. Přístroj pak v následujících letech ještě několikrát vylepšoval, s čímž mu údajně pomáhal známý technik a vynálezce František Křižík. 

V té době byly už trubičky známé nejen v zemích bývalého Rakousko-Uherska, ale objednávky přicházely i z Německa, Anglie, Francie, Turecka nebo Spojených států. Pro čínského císaře vyráběl Kofránek speciální čtyřiceticentimetrové trubičky máčené v čokoládě, které na tamní dvůr putovaly v dřevěných krabičkách balených do saténu, a zboží opakovaně mířilo také na rakouský konzulát do čínské Šanghaje. Jak dokládá dochovaná korespondence, trubičky tam putovaly parníkem přes dva měsíce a místní konzul si pochvaloval, že i přes úmorná vedra dorazily ve skvělé kondici. 

Arkadijská princezna 

Kofránek patřil k velmi pokrokovým podnikatelům. Uvědomoval si, že k úspěchu nestačí jen kvalitní výrobek, ale zboží je potřeba také náležitě prezentovat. Už od konce 19. století proto hojně využíval reklamu. Roku 1890 propagoval v novinách ještě pouze „český vymetaný med výtečné jakosti“, o rok později už vychvaloval hořické trubičky jako „nejjemnější a nejstálejší desertní pečivo“. Za další tři roky zmiňoval, že vývoz směřuje do celého světa a že jeho podnik byl osmnáctkrát vyznamenán. 

Kromě trubiček přitom nadále nabízel i hojný výběr velejemných medových likérů a „českou medovinu, zdravotní to nápoj našich předků“. Roku 1895 pak firma otevřela sklad v Karlově ulici v Praze. Při této příležitosti věnoval Kofránek polovinu denní tržby za trubičky Ústřední matici školské, což samozřejmě taktéž neopomněl oznámit veřejnosti. 

Začátkem 20. století se v tisku poprvé objevila značka Kofránkovy hořické trubičky a také nové logo podniku, na němž dívka s chlapcem drží trubičku před včelím úlem. Inzerce začala být kreativnější. Kofránek například v jedné z reklam vystupoval jako pomyslný lékař a pro klienty otevíral „ordinační síň pro nemoci jazyka a žaludku“. Často také využíval rýmovánky, třeba v inzerci Zvědavá včelička, která začíná slovy: „Ptala se včelička své matky včeličky, kdo že má nejlepší na světě trubičky. Hleďme, co vědět chce můj drahý mazánek! Pravdu mu povím hned, že Karel Kofránek.“ O Kofránkových trubičkách vznikla i píseň, ve které se mimo jiné zpívá: „Ptáte se, proč dívky mají u nás rty jak třešničky? To proto, že rády křoupou Kofránkovy trubičky!“ 

K hospodářské výstavě konané roku 1903 pak sám podnikatel napsal krátkou povídku O princezně Elvíře Arkadijské. V ní dcera krále z daleké země navštíví Hořice a po návratu domů chřadne. Otec se jí zeptá, co by ji rozveselilo, načež mu to princezna pošeptá. Král rozumí „hubičku z Hořic“, nechává proto z města přivézt švarného mládence. Dívka ale chtěla samozřejmě trubičku z Hořic. 

Z otce na dceru 

Na světových výstavách získala firma do roku 1915 celkem 65 medailí, první světová válka ji ovšem značně ochromila. Dokonce natolik, že musela na několik měsíců zcela zastavit výrobu. Karel Kofránek se už její obnovy nedožil, zemřel 22. června 1916. S manželkou Barborou měl však čtyři děti – syny Josefa s Karlem a dcery Annu a Marii. Vedení podniku převzala Marie, provdaná Vilenbachová, která úspěšně pokračovala v otcových stopách. Název firmy upravila na Karla Kofránka dcera a za jejího působení dosáhla výroba trubiček největšího rozkvětu. Dokládá to řada významných umělců a politiků, kteří Hořice navštívili. Kromě prezidenta Masaryka či Hany Benešové trubičky ochutnali Ema Destinnová, Mikoláš Aleš, Svatopluk Machar nebo Jaroslav Vrchlický. 

Počet medailí se brzy zvýšil na 80, čemuž opět napomohla i dobrá propagace. Lidé si mohli zboží objednávat přímo z velkovýroby od 30 kusů výše, přičemž každá trubička stála jednu korunu. V inzerátech se tehdy začal objevovat dovětek „pozor na firmu“. V Hořicích totiž po první světové válce vzniklo hned několik dalších výrobců. K těm nejúspěšnějším patřili Leopold Dvořák, Rudolf Čížek, Karel Hudský, Jindřich Fabringr a především František Fejt, který přišel také s jednou novinkou. Původní hořické trubičky se skládaly ze dvou oplatek, mezi nimiž byl pouze sladký skořicový posyp. Jakmile vypukla druhá světová válka, začal zájem o tyto výrobky klesat. Podnikatelé měli na výběr: buď propouštět dělníky, nebo vymyslet nějakou inovaci. A právě manželku Františka Fejta Jarmilu napadla spásná myšlenka – plnit trubičky kakaovým krémem. Novinka se rychle ujala a brzy ji začali kopírovat i další výrobci. 

Razítko od Unie 

Podnik Karla Kofránka druhou světovou válku přežil, nástup komunistů k moci ale plány na další rozvoj překazil. Všechny hořické závody roku 1949 zanikly a výroba se soustředila do dvou vyvlastněných podniků Fejt a Dvořák jako Závod Hořice národního podniku Pardubický perník s ředitelstvím v Hradci Králové. Roku 1957 převzaly výrobu Východočeské pečivárny, a právě tehdy se naposledy na veřejnosti objevila Kofránkova dcera Marie Vilenbachová, která pro televizní film předváděla pečení trubiček. Hned v následujícím roce začal trubičky vyrábět Průmysl trvanlivého pečiva, n. p., Praha a tradiční odvětví se do několika let z města odstěhovalo. V místním muzeu je uložena krabice z roku 1962, kdy se monopolním výrobcem stal Československý průmysl trvanlivého pečiva, n. p., Praha Hrdlořezy, závod Brno, provozovna Horní Heršpice. 

TIP: V ešusu našich pradědů: Jak vypadalo armádní stravování za Velké války

Všechny změny se neblaze podepsaly na kvalitě, takže trubičky byly podle pamětníků „toho druhu, co se lepí na patro, na surovinách velice šizené“. V Hořicích se proto od šedesátých let začala oblíbená pochoutka péct opět podomácku. Roku 1969 se k vlastní výrobě osmělil také městský národní výbor, který směl podnikat jako takzvaný DOS (drobné opravy a služby). Opravdový zlom ale nastal až po roce 1989, kdy ve městě vznikla celá řada soukromých firem vyrábějících trubičky. Osm z nich se roku 2002 spojilo a vytvořilo Sdružení výrobců hořických trubiček, kterému se o pět let později podařilo získat chráněné zeměpisné označení Evropské unie. Od roku 2007 tak na název „hořické trubičky“ nemá žádná firma výhradní právo a může je vyrábět jen někdo z Hořic a okolí.