Prvního července 1916 v 7:30 ráno se zvedli britští a francouzští vojáci prvního sledu a vyrazili do extrémně krvavé ofenzivy, která je známá jako bitva na Sommě. Během této rozsáhlé operace padlo celkem přes milion vojáků obou stran, což byla zcela nepřiměřená cena za v podstatě bezvýznamný zisk několika kilometrů území Spojenci. V této bitvě se také naplno projevily hrůzy zákopové války.

Deset minut před začátkem ofenzivy britští ženisté odpálili celkem 19 min, které umístili v pracně vyhloubených tunelech z britských do německých pozic. Jedna z největších min, pojmenovaná H3, vybuchla pod německou pevnůstkou označovanou jako Hawthorn Ridge Redoubt, která se nacházela u vesnice Beaumont-Hamel, dobyté Spojenci na samotném konci ofenzivy.

Exploze v zákopech

Gigantickou explozi, která prý byla slyšet až v Londýně, vyvolalo 18,4 tun ammonalu, tedy směsi TNT práškového hliníku a dusičnanu amonného, uloženého v hloubce 17 metrů. Výbuch vytvořil kráter o průměru přes 100 metrů, s hloubkou okolo 11 metrů. V okolí kráteru se pak bojovalo a na konci ofenzivy padl do rukou Spojenců po další, o něco menší explozi miny. Tento 107 let starý kráter je dodnes monumentem hrůz 1. světové války.

Navzdory svému významu nebyl kráter na Hawthorn Ridge nikdy pořádně vědecky zkoumán. Britský forenzní geolog Jamie Pringle z Univerzity v Keele a jeho kolegové z různých oborů jako první detailně prostudovali kráter s využitím moderních technologií, včetně dronů, LiDARu a geofyzikálních metod. Výsledky tohoto pozoruhodného projektu uveřejnil odborný časopis Journal of Conflict Archaeology.

Badatelé objevili dva úseky německých zákopů s palebnými postaveními, které Němci vybudovali hned po explozi a dlouho se v nich bránili. Nalezli rovněž zbytky komunikačního kabelu, německý ostnatý drát a stopy po doposud neznámém tunelu, který zřejmě vykopali Němci, aby si vytvořili předsunuté postavení v zemi nikoho. Jde o první hmatatelné důkazy toho, jak Němci pohotově a úspěšně začlenili kráter do svých obranných linií.

Jedna z největších záhad solární fyziky trápí vědce už déle než šest dekád. Sluneční kouli s povrchovou teplotou necelých šesti tisíc stupňů obklopuje horká atmosféra: nejprve chromosféra dosahující desítek tisíc stupňů a pak koróna, jejíž teplota překračuje milion stupňů. Není to logické, protože teplo se v různých formách přirozeně šíří hvězdou zevnitř ven, a zdánlivě tedy chladnější těleso ohřívá teplejší atmosféru.

Jenže atmosféra Slunce je protkána magnetickými poli a jejich vnitřní procesy umožňují „čerpání“ energie proti tepelnému spádu. Daných procesů existuje hned několik – například nejrůznější typy plazmových vln, elektrické proudy ve smyčkách či přepojení magnetických polí. Nicméně nevíme, který z nich se uplatňuje nejvíc, a zřejmě půjde o jejich kombinaci v neznámém poměru. Zůstává však téměř jisté, že nebýt magnetického pole, Slunce by horkou atmosféru nemělo.

Jednu z nejnovějších studií na dané téma provedli vědci z univerzity ve švédském Göteborgu, kteří porovnávali vliv jednorázových kelímků z různých materiálů na vývoj pakomárů. V akváriích s larvami nechali kelímky čtyři týdny louhovat a zároveň zaznamenávali stav hmyzu. Ve srovnání s pakomáry z čistého prostředí se tvorům líhnoucím se v experimentálním akváriu dařilo výrazně hůř: Už po sedmi dnech bylo zřejmé, že dorostli menší velikosti a vyvíjeli se nápadně pomaleji. 

Stinná stránka

„Růst larev negativně ovlivnily všechny kelímky,“ uvedla spoluautorka studie Bethanie Carney Almrothová. Narážela na fakt, že se zjištění týkalo nejen plastových, ale údajně též ekologických papírových kelímků. Ty totiž z vnitřní strany pokrývá ochranná vrstva, aby materiál nepřišel do styku s vodou či s tuky obsaženými v nápoji.

Tenká fólie se sice většinou vyrábí z biologicky odbouratelného bioplastu, jehož základ tvoří například kukuřice, maniok či cukrová třtina – což ovšem nezaručuje, že se v přírodě skutečně rozloží. „Bioplasty obsahují přinejmenším stejné množství chemických látek jako ty běžné. Když skončí v přírodě, třeba ve vodních tocích, existuje značné riziko, že se z nich uvolní mikroplasty, které pak pozřou zvířata, potažmo lidé,“ líčí vědkyně. 

Riziková brčka

Stinnou stránku nedávno studie odhalily také u dalších údajně ekologických alternativ, konkrétně brček. Vědci testovali 39 běžně dostupných slámek z různých materiálů včetně papíru, bambusu, skla či nerezové oceli. U 27 z nich se prokázala přítomnost perfluorovaných a polyfluorovaných alkylových látek čili PFAS, přičemž v případě papírových brček šlo o drtivou většinu vzorků.

Syntetické PFAS patří v oboru ochrany životního prostředí ke zvlášť obávaným látkám, neboť často kontaminují podzemní a povrchové vody či půdu a jejich odstranění je technicky náročné. V přírodě se rozkládají tisíce let, což jim vysloužilo označení „věčné chemikálie“, a kyselinu perfluorooktanovou Evropská unie dokonce zakázala používat. Fakt, že se PFAS našly v brčkách sloužících coby náhražka za plasty, tak uvedené výrobky řadí do kategorie stejně neekologických produktů. 

O jihokorejském Pusanu se mluví jako o jednom z ekonomických a finančních středisek Asie. Mnozí ho však zároveň označují za kreativní metropoli, plnou umělců, kulturních akcí a nejrůznějších představení. Pravda leží na obou stranách: Pusan patří k nejrušnějším přístavům a jedná se o obchodního giganta. Zároveň ovšem nepřišel o svou duši a nepochybně vás překvapí atmosférou, jež má daleko ke sterilnosti jiných „center kapitalismu“. Zahrnuje totiž unikátní mix dvou zcela odlišných světů, který si okamžitě zamilujete.

Kolem kráčí válka

Už od počátku letopočtu se takřka po celém poloostrově rozprostíralo království Silla a teprve v roce 935 se rozdělilo na tři menší celky. Samotný Pusan se v 15. století proměnil v jedno z nejdůležitějších obchodních center oblasti. Jelikož ovšem přístavní město a japonský ostrov Cušima dělí necelých sto kilometrů, začali si obyvatelé země vycházejícího slunce na bohatnoucí metropoli záhy činit nárok.

Následující imdžinská válka skončila vítězstvím čínsko-korejské aliance, takže význam Pusanu rostl dál a v roce 1876 se stal prvním mezinárodním přístavem Koreje. Ve 30. letech 20. století se jeho ulicemi proháněly parní tramvaje a poté přišla elektrifikace. Město tak předstihlo většinu svých protějšků na poloostrově, a jelikož se mu vyhnula korejská válka, jeho náskok se ještě zvětšil. Válečný konflikt však do jeho náruče nasměroval zhruba půl milionu utečenců… 

Hlavní město street foodu

Dnešní čtvrť Haeundae vás naláká především na písečné pláže: Z výšky na ně shlížejí mrakodrapy, a na chvilku si tam proto budete připadat jako v Abú Dhabí. Pokud na procházku k moři vyrazíte mimo sezonu, budete mít zlatavý písek v podstatě jen pro sebe a naplno si užijete výhled jak na moderní zástavbu, tak na členité pobřeží zakusující se do moře. V opačném případě se však připravte na davy výletníků z celé Jižní Koreje…

Ráno bývá čtvrť relativně ospalá, kolem oběda se pomalu probere, ale opravdu tepat životem začne teprve se soumrakem. Tehdy se hlavní třídy zaplní lidmi, z podniků a restaurací vytryskne neutichající hluk, boční uličky se promění v tržiště a prodavači pouličního jídla zahájí žně. Street food se v zemi těší nesmírné oblibě a nabízejí ho stánky i malé obchůdky. Nezřídka narazíte také na jídelní pult s rozpáleným grilem, kam prodavač položí to, na co si ukážete. Obzvlášť mořských plodů má přístavní město přebytek, a pokud jim tedy holdujete, budete si v Pusanu připadat jako v gastronomickém ráji. 

Kdo uživí rodinu?

K unikátům jihokorejské metropole patří tržiště Jagalchi, kde koupíte v podstatě všechno, co se dá vylovit z moře. Domácí moc dobře vědí, že pokud chtějí například čerstvé ryby, musejí vyrazit sem. Na největší trh v celé zemi, strategicky umístěný na okraji přístavu, jich tak proudí doslova zástupy.

Jeho historie sahá do roku 1945 a od začátku stavěl na tvrdé práci žen ve středním věku. Po druhé světové válce totiž Korejky kompenzovaly „nedostatek mužů“, kteří padli v boji. Někdo zkrátka musel rodinu živit a z nouze se následně stala tradice, udržovaná dodnes. I proto se Jagalchi občas přezdívá „ženské tržiště“. S rybami a dalšími mořskými tvory se tam zachází striktně profesionálně, a pokud náhodou natrefíte na stánek, který je nenabízí, obvykle v něm koupíte alespoň fermentovanou zeleninu, kimči nebo omáčky, jež se k rybám podávají.

Mezi horami a mořem

Na okraji města – kam už nedosáhnou výškové budovy, obytné čtvrti a záblesky moderní metropole – se rozkládá nádherný chrámový komplex Haedong Yonggungsa. První svatostánek tam zřejmě stál již v roce 1376 a jeho umístění nebylo náhodné. Traduje se, že právě oblast mezi posvátnými horami a mořskými dálavami navštívil na svém drakovi bódhisattva soucitu Kuan-jin. I bez mýtů a příkras jde každopádně o úžasné místo: O útesy se tříští vlny a vzduch voní jehličím stromů, které porůstají okolní pahorky.

Kromě původního chrámu zahrnuje areál několik menších staveb, náměstí i nádvoří a nechybějí ani sochy zachycující třeba břichatého smějícího se Buddhu nebo již zmíněného bódhisattvu. Interiéry svatostánků hrají barvami a pestré stropy doplňují lampiony i další výzdoba. Nad vším pak třepotají stovky papírků s přáními těch, kdo se přišli pomodlit, a stěny jsou poseté želvami, draky a buddhy v lotosovém sedu… 

V barevném slumu

K pusanskému koloritu neodmyslitelně patří i městečko Gamcheon, které dělí od centra metropole asi deset kilometrů. Před sto lety tam žili lidé pracující v přístavu a po korejské válce se v místě zabydlelo zhruba osm set nových rodin, přičemž ještě ve druhé polovině století šlo o chudý slum. Zlom nastal v roce 2009, kdy vedení města rozhodlo, že je potřeba Gamcheonu vdechnout život. Šedivé fasády se tak spojily do velké umělecké vize a nezajímavá osada se proměnila v poutavou turistickou atrakci.

Gamcheon se rozlévá po kopcích a pestrobarevné domy září do širokého okolí. Do městečka ročně přijíždí zhruba 1,5 milionu turistů a domácí jejich zájem vítají. Někteří z nich si pak na procházky ulicemi berou i tradiční kroje: Ženy nosí tzv. hanbok, jehož historie sahá až do 14. století, zatímco muži vytahují ze skříní široké klobouky gat a kabáty dopo. V Gamcheonu si každopádně budete připadat jako v galerii pod širým nebem: Během metamorfózy slumu se zdi mnoha domů proměnily v pomyslná plátna a dnes si můžete i koupit mapu, jež vás dovede k těm nejkrásnějším a nejznámějším. 

V našem okolí i v našich tělech se nachází množství nepatrných kousků plastů. Podle nového výzkumu je ale náš kontakt s nimi ještě mnohem intenzivnější, než jsme si doposud mysleli. Pokaždé, když vypijeme litr balené vody, spolykáme stovky tisíc částic nanoplastů.

Podle nové studie amerického výzkumného týmu, kterou nedávno zveřejnil vědecký časopis PNAS, obsahuje litr balené vody průměrně 240 tisíc nepatrných částic plastů. Většinu z nich tvoří nanoplasty, čili částice, které jsou menší než jeden mikrometr. Pro lidské zdraví to není příliš dobrá zpráva.

Ještě menší než mikroplasty

Odborníci již několik let pátrají po přítomnosti částic plastů v životním prostředí, v organismech i v lidském těle. Až doposud ale obvykle hledali mikroplasty, tedy kousky plastů ve velikosti od jednoho mikrometru až do pár milimetrů. A našli je prakticky všude. V roce 2018 vyšlo najevo, že jedna láhev balené vody obsahuje průměrně 325 částic mikroplastů.

Specialista na pokročilé metody zobrazování Wei Min z Kolumbijské univerzity a jeho kolegové zjistili, jak rozsáhlý problém představují nanoplasty, které jsou ještě mnohem menší. Pozorování nanoplastů není snadné a zjišťování jejich množství je ještě těžší. Badatelé kvůli tomu museli vyvinout novou zobrazovací metodu, která zahrnuje dva lasery a algoritmy strojového učení.

Kde se nanoplasty vlastně berou? Podle Sherri Masonové z Pensylvánské státní univerzity Behrend jsou plasty jako kůže. Neustále z nich odpadají malé částice do okolí. Ve vzorcích balené vody vědci objevili částice polyethylentereftalátu, z něhož je vyrobena většina plastových lahví. Objevili ale také nanočástice polyamidu, což je materiál, který se nachází ve vodních filtrech. Výzkumníci proto předpokládají, že se nanočástice plastu do vody dostávají nejen ze samotných lahví, ale i během procesu její filtrace.

TIP: Nepatrná prasklina na teflonové pánvi může uvolnit tisíce plastových částic

Zatím není jasné, jak velké riziko nanoplasty představují pro lidský organismus. Lze ale vážně pochybovat o tom, že by byly zcela neškodné. „Ať už mikroplasty dělají s lidským zdravím cokoliv, jsem přesvědčen, že nanoplasty jsou ještě nebezpečnější,“ tvrdí například profesor Wei Min, jeden ze spoluautorů nové studie.

Lední medvěd často čeká poblíž otvorů, které v souvislém ledu prorážejí tuleni, aby se měli kde nadechnout. Blížícího se tuleně prozradí medvědovi čich. Potom buď máchne po kořisti připlouvající k nádechovému otvoru tlapou a pokusí se jej tak vytáhnout z vody ven, anebo se vrhne po hlavě do díry v ledu a snaží se do oběti zakousnout. Tuleně zabije tak, že mu stiskem zubů rozdrtí lebku.

Jiný postup volí medvěd, když narazí na tuleně vyhřívajícího se na slunci. Opatrně dojde asi sto metrů od tuleně, pak se přikrčí a trpělivě se k němu plíží. Ve starších přírodovědných knihách se píše, že si při tom medvěd schovává tlapami černý čenich, aby snížil šanci na prozrazení. To je však jen jeden z mnoha mýtů, kterými jsou tyto šelmy opředeny. Na posledních deseti metrech vyráží medvěd k prudkému útoku. Tuleně pak už může spasit jen bleskurychlá reakce a úprk do vody.

Oblíbenou kořistí ledních medvědů jsou tulení mláďata, která jejich matky schovávají v doupatech překrytých sněhovou klenbou. Medvědovi nedělá velké problémy mláďata vyčenichat, strop doupěte prorazit hlavou a bezbranné tvorečky spořádat.

Podobně jako ta francouzská, také německá armáda kladla důraz na manévr, a preferovala proto lehké dělostřelectvo. Generálové si ale také uvědomovali sílu francouzských a belgických pevností, takže budovali i obléhací artilerii. V okamžiku vypuknutí první světové války můžeme hovořit o drtivé přesile císařského dělostřelectva, které vlastnilo celkově 7 370 zbraní, z nichž asi tisícovka připadala na těžké vzory. Jinými slovy armáda císaře Viléma II. vlastnila zhruba třikrát více těžkých děl než francouzská, což se logicky projevilo již v prvních bitvách. 

Image

Čtěte také

Jak otevřít pěšákům cestu: Francouzské vs. německé těžké dělostřelectvo (1)

Polní vs. pěší

Zajímavý pohled nabízela organizace, neboť jen s malou nadsázkou platilo, že Německo rozvíjelo takříkajíc dvě dělostřelectva. První složku tvořilo polní dělostřelectvo (Feldartillerie), jež používalo lehké kanony a houfnice a sázelo především na mobilitu. Ta druhá se z tradičních důvodů označovala jako pěší (Fussartillerie) a v podstatě odpovídala těžkému dělostřelectvu. Starala se především o obranu vlastních a dobývání nepřátelských pevností. Mezi oběma složkami panovala rivalita – ta první se sama vnímala jako dynamičtější a flexibilnější, zatímco druhá provozovala výkonnější a ničivější zbraně.

Slavné těžké kanony, houfnice a moždíře patřily do výzbroje Fussartillerie, byť i její technika na počátku války trochu zaostávala za technickou špičkou. Podobně jako na francouzské straně se projevovalo určité konzervativní smýšlení armádní byrokracie. Firma Krupp tak pro zahraniční zákazníky často vyráběla typy technicky vyspělejší než ty, které dodávala domácí armádě. Nejpočetnější dělo německé těžké artilerie na začátku války představovala 15-cm schwere Feldhaubitze 1902 neboli těžká polní houfnice vz. 1902 kalibru 15 cm (přesná hodnota 149 mm). Disponovala moderním zařízením k tlumení zpětného rázu a nabízela dostřel až 7,5 km.

Modernizace úspěšné houfnice 

Tato Kruppova zbraň, známá též pod zkratkou sFH 02, sice pálila na vzdálenost o něco kratší než tehdejší francouzská 155mm děla systému de Bange, díky svému tlumicímu zařízení však reprezentovala podstatně modernější a v boji užitečnější zbraň. K tomu značně přispívala i její vyšší pohyblivost. Všechny tyto faktory se podílely na prvních úspěších německé armády v bitvách na podzim 1914. Ve výzbroji se již navíc nalézal sice menší, avšak stále se zvyšující počet modernizovaných houfnic s názvem 15-cm sFH 13 (15-cm schwere Feldhaubitze 1913), jež disponovaly delší hlavní, díky níž se dostřel prodloužil na 8,6 km. 

Nástup této zbraně ale provázely problémy se systémem tlumení zpětného rázu, jenž se ukázal jako příliš slabý, a tak jej zbrojovka Krupp musela nahradit nově zkonstruovaným modelem. V roce 1917 se objevila také dále upravená houfnice, k jejímuž jménu přibylo slovo „lange“ (dlouhá), protože došlo k dalšímu prodloužení hlavně. Dostřel se zvýšil na 9,3 km, ačkoli za cenu nárůstu hmotnosti, takže nové provedení vážilo přes tři tuny, kdežto stará „nula dvojka“ byla o zhruba 300 kg lehčí. Větší důraz na maximální dostřel na úkor pohyblivosti představoval trend pro tyto roky příznačný, neboť statický charakter bojů na západní frontě logicky znamenal, že se nejdůležitějším parametrem stal právě dostřel. 

Jak rozpohybovat kolos?

Také Němci zaváděli do svého arzenálu četné další zbraně, jež právě v této hodnotě excelovaly – 10-cm Kanone 14 a 15-cm Kanone 16 s dostřelem 12 km, respektive 20 km. Stejně jako v případě Francie se dostaly na bojiště i improvizace, především původně pevnostní či lodní kanony instalované na nových kolových lafetách. Rostoucí hmotnost děl, pro jejichž přesuny byly mnohdy potřebné dvouciferné počty koní, se proto začala projevovat i dalším významným modernizačním trendem – vojáci stále častěji sahali k motorovým tahačům. Začaly se tudíž objevovat nové verze lafet, na nichž se místo loukoťových kol užívala kola s pneumatikami.

Vývoj techniky a taktiky

Z čistě technického hlediska se dá říci, že Francie měla v okamžiku propuknutí první světové války patrně nejlepší lehké dělostřelectvo na světě, zatímco to těžké dramaticky zaostávalo v počtu i kvalitě. Němci tehdy vlastnili celkově výrazně (o přibližně 72 %) větší počet kanonů a jejich těžké zbraně se vedle několikanásobné početní převahy mohly chlubit vyšší technickou úrovní. Obě velmoci pak zahájily gigantické „dělostřelecké závody“ s cílem co nejrychleji dostat na frontu co možná největší počty zbraní s co nejdelším dostřelem. 

V prvních měsících se pouze modernizovaly zastaralé typy a sahalo se k improvizacím, aby se posléze objevovaly i úplně nové modely, a to především na francouzské straně, která musela dohánět německý náskok. Je nutné zdůraznit, že se pozdější modely francouzských houfnic dostaly na světovou špičku a ty vilémovské kousky z hlediska parametrů někdy i překonaly. 

Zároveň ale platí, že to byli Němci, kdo zásadním způsobem proměnil taktiku nasazení těchto zbraní. Francie se v podstatě po celou válku držela koncepce dlouhé dělostřelecké přípravy, která trvala celé dny, někdy i týdny. Výsledky ale byly spíše kontraproduktivní, jelikož úplného zničení protivníka se takřka nikdy nepodařilo dosáhnout, zato příprava nepřítele varovala. Právě takto zpravidla vypadalo i nasazení dělostřelectva obou stran na Sommě, avšak Němci z těchto zkušeností (a také z operací na východní frontě) vyvodili nesmírně důležité poučení. 

Vytvořili novou taktiku, jež usilovala jen o neutralizaci, nikoliv o (nedosažitelné) úplné zničení nepřátelských pozic. Podle nové německé koncepce, kterou vytvořil podplukovník Georg Bruchmüller, se prováděla jen několik hodin trvající, ale daleko přesnější příprava, po níž ihned následoval útok pěchoty. Tato metodika se významně podílela na posledních úspěšných ofenzivách císařské armády na jaře 1918 a později značně ovlivnila doktríny jiných armád, když Bruchmüllerovu koncepci rozvinuli a aplikovali zejména Američané a Sověti.

V roce 2011 se uskutečnil průzkum oblohy „Variables in the Via Lactea“ (VVV) s teleskopem VISTA Evropské jižní observatoře na hoře Cerro Paranal v Chile. Během tohoto průzkumu byla kromě jiného objevena i kulová hvězdokupa s označením VVV CL002. Je výjimečná svou blízkostí k centru Mléčné dráhy, od něhož ji dělí zhruba 1 300 světelných let. Neznáme žádnou kulovou hvězdokupu, která by byla ke galaktickému centru blíž.

Astronom Dante Minniti z chilské Univerzity Andrése Bella s týmem spolupracovníků nedávno hvězdokupu VVV CL002 důkladně prozkoumal s pomocí blízce infračervené spektroskopie s vysokým rozlišením. Využili k tomu zařízení WINERED (Warm INfrared Echelle spectrograph to Realize Extreme Dispersion), které pracuje na Magellanově teleskopu „Clay“ chilské Observatoře Las Campanas.

Nezvratný osud

Jejich cílem bylo zjistit víc o hvězdokupě, která se pohybuje v turbulentním prostředí v blízkosti galaktického centra a přitom stále „drží pohromadě.“ Analýza chemického složení hvězd této hvězdokupy ukázala, že jde o starou kulovou hvězdokupu, čímž se podobá ostatním kulovým hvězdokupám.

Podle všeho vznikla mimo centrální oblast Mléčné dráhy a v současné době „padá“ směrem na galaktické centrum. Výsledky svého výzkumu badatelé zveřejnili v podobě doposud nerecenzované publikace. Jsme tedy svědky velmi pozvolného kosmického dramatu, v němž bude hvězdokupa VVV CL002 pravděpodobně brzy zničena, samozřejmě v kosmickém měřítku času.

TIP: Krvácející Hyády: Jedna z nejznámějších hvězdokup se rozpadá

Určitě nedojde k tomu, že by celou hvězdokupu pohltila supermasivní černá díra Mléčné dráhy. Nejspíš se rozpadne na jednotlivé hvězdy či skupiny hvězd. Astronomové hodlají hvězdokupu VVV CL002 i nadále sledovat, což by mohlo přispět k pochopení evoluce a migračních mechanismů kulových hvězdokup.

Po setmění 18. října 1986 odstartovaly dvoumístné letouny F-4 Phantom 69. perutě izraelského letectva ze základny Chacerim k útoku na pozice Organizace pro osvobození Palestiny u vsi Maghdouché na jihu Libanonu. Po 20 minutách letu phantomy dorazily nad cílovou zónu. Když 28letý zbraňový důstojník jednoho z phantomů, kapitán Ron Arad, nad pozicemi nepřítele odhodil ze závěsníků bomby, jedna z 360kg pum předčasně explodovala pod křídlem letounu.

Výbuch zranil Arada i pilota Jišaje Avirama a oba muži se museli katapultovat nad územím ovládaným milicemi hnutí Amal. Pátrací tým ve vrtulníku Bell AH-1 Cobra zakrátko objevil Avirama, kterému se podařilo zachytit ližiny helikoptéry a ta ho pod palbou ze země odnesla do bezpečí. Arad, jemuž exploze zlomila ruku, však skončil v zajetí. Tímto momentem začala jedna z nejrozsáhlejších, nejdramatičtějších a nejkontroverznějších páracích akcí všech dob.

Problémy s prostředníky

Zraněného Arada ozbrojenci převezli do Bejrútu, kde jej převzal a vyslechl velitel rozvědky Amalu Mustafa Dirání. Izraelské úřady byly odhodlány zadrženého letce, otce malé dcery, získat zpět. Zahájily proto jednání s Amalem o výměně zajatců. Vláda projevila i ochotu k zaplacení případného výkupného. Vyjednávání se zdálo být na dobré cestě, když věznitelé v roce 1987 umožnili Aradovi zaslat rodině několik dopisů a přidali dvě fotografie letce, dokazující, že žije.

Jelikož s ohledem na arabsko-izraelské napětí zúčastněné strany nechtěly oficiálně zapojit diplomaty, jednání s Amalem z pověření izraelské strany vedl obchodník Šabtaj Kalmanovič. V té době ještě nikdo netušil, že jde o agenta KGB. Právě on nejspíše jako první upozornil tajné služby východního bloku na Aradův případ. Zájem o roli případného zprostředkovatele jevila především východoněmecká Stasi, která na oplátku žádala propuštění sovětských vyzvědačů vězněných v Izraeli.

Sliby, vydíráni i odveta

Zlom nastal počátkem roku 1988, když se Aradův věznitel Dirání nepohodl s vedením Amalu a přiklonil se k hnutí Hizballáh, podporovanému Íránem. Cenného zajatce předal novým spojencům do věznice Nabi Chit. Právě odtud pocházejí poslední potvrzené zprávy o Aradovi. Dne 5. května 1988 se věznice stala terčem izraelského náletu. Později se objevily zprávy, že Arad při bombardování zahynul nebo že zemřel na útěku.

Každopádně tímto momentem skončily pokusy o oficiální vyjednávání. Namísto toho se izraelské tajné služby rozhodly pohřešovaného důstojníka získat stupňováním cíleného teroru proti jeho věznitelům. Koncem 80. let došlo k únosům několika prominentních funkcionářů Hizballáhu a v roce 1992 k pokusu o zajetí vůdce hnutí Abbáse al-Músávího. Po selhání těchto snah náčelník generálního štábu Ehud Barak nařídil demonstrativní likvidaci al-Músávího, k níž došlo 16. února 1992 leteckým útokem.

Nečekané spojenectví

Snaha Stasi o získání role mediátora vedla k podpisu tajné dohody mezi NDR a Izraelem v květnu 1989. Následný kolaps východního bloku však úsilí pohřbil. Po pádu Berlínské zdi pomoc nabídlo sjednocené Německo i Rakousko. Rakouský prezident Kurt Waldheim se pokusil u íránských úřadů získat informace o Aradovi. Ačkoliv úsilí skončilo bezvýsledně, Izrael přislíbil oživit obchodní vztahy s Vídní a upustit od další diskreditace Waldheima kvůli jeho údajné (a neprokázané) roli v holokaustu.

Debaty s Íránem vedla až do roku 1995 též berlínská vláda. I po krachu diplomatického úsilí Spolková zpravodajská služba nadále pokračovala ve výměně informací s Mossadem ohledně Aradova případu. Vedle Němců a Rakušanů se k tlaku na Írán snažili přispět samotní Izraelci, kteří tamní vládě přislíbili pomoc se získáním evropských investic a půjček výměnou za informace o pohřešovaném. Ještě v roce 1999 papež Jan Pavel II. žádal íránského prezidenta, aby pomohl zjistit pravdu o Aradovi.

Zatknout! Ale za co?

Koncem května 1994 izraelské zvláštní jednotky zadržely Mustafu Diráního, který během výslechu vyslovil předpoklad, že íránské milice na konci 80. let převezly Arada do Teheránu. Opakované změny výpovědí a snahy obelstít detektor lži ale měly za následek nedůvěru vyšetřovatelů v jakákoliv tvrzení Diráního. Ten později uvedl, že byl během výslechů opakovaně mučen. Na konci 90. let soudy začaly zpochybňovat věznění Diráního a dalších předáků Hizballáhu zatčených v souvislosti s pátráním po Aradovi.

Úřady dotyčné z ničeho konkrétního neobvinily. V roce 1997 nejvyšší soud potvrdil rozhodnutí o „zadržení při výjimečném stavu“. O tři roky později však soudní komise označila rozhodnutí za protiprávní. Až v roce 2002 vznikl zákon umožňující náčelníkovi generálního štábu nařídit zatčení „ilegálních bojovníků“, což poté úřady zpětně aplikovaly i na Diráního kauzu. Mezitím se roku 2000 Izraeli podařilo výměnou za 52 zajatců získat Aradovu osobní zbraň, v samotném pátrání po zmizelém důstojníkovi ovšem nenastal další posun. Šlo ale o první z dílčích ústupků íránské strany.

Smrt agenta

Získání Aradovy zbraně povzbudilo Izrael v dalším pátrání. Spolu s tlakem soudů a zahraničních médií na propuštění vězněných předáků Hizballáhu tak sílily snahy o osvobození dalších zajatců výměnou za zajatého letce nebo informace o okolnostech jeho smrti. Zatímco s pomocí německých prostředníků probíhala jednání s Íránci, zvláštní vyšetřovací komise roku 2003 konstatovala, že Arad je pravděpodobně po smrti.

Ve stejné době úřady oznámily, že během pátrání po zmizelém letci za utajených okolností zahynul agent Mossadu. Premiér Ariel Šaron se k dalšímu pátrání vyjádřil skepticky a doporučil propuštění Diráního, což vyvolalo kritickou reakci Aradovy rodiny.

Výměny vězňů a informací

Dirání se dostal na svobodu v následujícím roce v rámci výměny zajatců, ovšem za podmínky, že Hizballáh prošetří okolnosti Aradova zmizení. Hnutí následně předalo Izraelcům ostatky, jež měly patřit zmizelému důstojníkovi. Testy DNA však jeho identitu vyvrátily. Krátce poté se objevila svědectví, podle nichž měl Arad zemřít v zajetí v polovině 90. let. 

Řešení nepřinesla ani další vlna výměny vězňů v roce 2008. Na tu Hizballáh reagoval pouze opakováním dřívějších tvrzení, že Arad zemřel v květnu 1988 ve věznici Nabi Chit nebo v jejím okolí. Izraelskou veřejnost navíc pobouřilo, že se mezi vězni vyměněnými za „staronovou“ informaci ocitl i známý terorista Samir Kuntar, který v roce 1979 zavraždil civilistu a dítě. Proti jeho propuštění ostře protestovalo i vedení Mossadu. Jediným reálným ziskem z této výměny se staly Aradovy zápisky z prvních měsíců zajetí, které Hizballáh předal jeho rodině. Záznamy však nepřinesly žádná nová vodítka.

Pravděpodobně mrtev

Zatímco bezpečnostní služby se po více než dvou dekádách pátrání přikláněly k jeho ukončení, úřad premiéra v roce 2009 vydal prohlášení: „Snahy o nalezení vodítek v případě pohřešovaného letce stále pokračují, a dokud nebudeme mít nezvratný důvod o opaku, předpokládá se, že je Ron Arad naživu. Děláme vše pro to, abychom jej přivedli domů.“ 

U příležitosti 25. výročí Aradova zajetí v roce 2011 rodina publikovala jeho zápisky. Ve stejné době se izraelské armádě podařilo zajistit výměnu zajatého vojáka Gilada Šalita, kterého pět let drželo palestinské hnutí Hamás. Přepravu Šalita zpět domů zajistil pilot vrtulníku Jišaj Aviram, syn Aradova pilota. Podobnost s Aradovým případem oživila zájem veřejnosti o tuto kauzu a sám Aviram apeloval na další pátrání po ztraceném kolegovi.

V únoru 2016 zadržený libanonský vyzvědač sdělil izraelským orgánům, že Arad po sestřelení údajně padl do rukou syrských nacionalistů, kteří jej umučili při výslechu. Zmíněné tvrzení však nepotvrzují žádné další zdroje. Na podzim téhož roku úřady zveřejnily závěry vyšetřování Mossadu a vojenské rozvědky, podle nichž zajatý zbraňový důstojník pravděpodobně zemřel v roce 1988. Nicméně ještě v říjnu 2021 unikla do médií zpráva, že izraelští agenti unesli íránského generála s cílem získat od něj informace o Aradovi.

Trvající nejistota

Ačkoliv s odstupem času je naděje na nalezení živého Rona Arada mizivá, jeho rodina i řada příslušníků izraelského bezpečnostního aparátu nadále doufá v objasnění jeho osudu. V historii Izraele přitom zdaleka nejde o jediný případ. V červnu 1982 po střetu se syrskými jednotkami zmizelo šest tankistů, mezi nimi Zechariah Baumel, jehož ostatky objevili až v roce 2019 ruští vojáci operující v Sýrii. V létě 1997 zmizel v Golanských výšinách 30letý Guy Hever. Vzhledem k jeho předchozím kázeňským trestům byl zpočátku považován za zběha a úřady později čelily kritice, že v první fázi zanedbaly pátrání.

Židovský náboženský princip zvaný Pidjon Švujim nakazuje věřícím zachránit nebo vykoupit souvěrce, který upadl do zajetí. Pátrání po pohřešovaných pro Izrael zůstává nejen morálním, ale také náboženským závazkem.

Planeta se otepluje a hladina oceánů stoupá. To ale není všechno – některá města Spojených států na pobřeží Atlantiku se propadají. V některých oblastech se dokonce propadají rychlejším tempem, než stoupají moře. Neblahá kombinace propadajících se měst a stoupající hladiny oceánů by již brzy mohla znamenat devastující důsledky.

K tomuto závěru dospěl výzkumný tým, který vedl Leonard Ohenhen z polytechnické univerzity Virginia Tech v Blacksburgu. Vědci analyzovali satelitní radarová data, z nichž odvodili vertikální pohyb půdy oběma směry na východním pobřeží, k němuž došlo v letech 2007 až 2020. Závěry výzkumu zveřejnil na počátku ledna odborný časopis PNAS Nexus.

Východ USA směřuje pod hladinu

Z výsledků studie vyplývá, že v dnešní době žije až 2,1 milionů lidí v místech, která klesají rychlostí 2 milimetry ročně. Z celkem 172 studovaných okresů na pobřeží Atlantiku jich 7 až 43 dokonce klesá rychlostí 5 milimetrů ročně, což je rychlejší než odhadované 4 milimetry ročního zvýšení hladiny světového oceánu.

„Teď víme, že se oblast východního pobřeží USA na řadě míst propadá,“ potvrzuje Ohenhenův kolega Manoochehr Shirzaei. „Zjistili jsme, že propadání země není zanedbatelné riziko. Obvykle je spíše postupné, ale jeho dopady jsou reálné a ovlivní každého.“ Nebezpečí hrozí především v hustě osídlených oblastech s kriticky významnou infrastrukturou.

TIP: New Orleans má velký problém: Město se rychle potápí

Z významných metropolitních oblastí jsou v ohrožení například města New York, Baltimore, Newark a pobřeží státu Virginie. S klesáním povrchu půdy tam roste riziko pobřežních záplav a v ohrožení jsou základy budov, velká letiště, komunikace včetně železničních tratí a další prvky infrastruktury.