V jazyce indiánů kmene Navaho se zmíněnému útvaru v národním parku Canyonlands na jihovýchodě Utahu říká „Tse’ Hone“, což lze přeložit jako „skála, která vypráví příběh“. Novinový kámen začal svůj příběh psát zhruba před dvěma milénii díky kulturám původních obyvatel, kteří si plochou skálu o rozměrech devatenácti metrů čtverečních patrně zvolili jako místo pro vzájemnou komunikaci.

Dlouhodobým působením srážek a bakterií se povrch pískovce postupně obnažuje a usazují se v něm načervenalé oxidy železa a manganu. Dávní umělci zjistili, že takto vzniklý jílovitý materiál zvaný „pouštní lak“ se dá seškrábat pomocí ostrých nástrojů ze dřeva či kostí, čímž se odhalí kontrastní podklad. Přišli tak na jednoduchý způsob, jak své myšlenky snadno a trvale zaznamenat do kamene.

Šestiprsté kostry

Ti, kdo skálu míjeli, na ní zanechali svůj vzkaz v podobě obrázkových symbolů. Rytiny nejčastěji znázorňují jeleny, bizony a pravěké antilopy, některé glyfy však vyobrazují i lidské postavy, například jezdce na koních. Dohromady lze v kameni napočítat na 650 kreseb, přičemž návštěvníka chráněné lokality při bedlivém prohlížení zaujme především jeden unikátní fakt: Většina zachycených rukou a nohou nemá pět prstů, nýbrž šest.

Šlo o zapomenutý lidský druh? Mimozemšťany? Nebo o symbolické vyjádření něčeho hlubšího? Ačkoliv se milovníci fantastických teorií v podobných záhadách vyžívají, realita je tentokrát mnohem prostší – a přesto kuriózní. Archeologické vykopávky v blízkosti lokality odkryly kosterní pozůstatky, z nichž mnohé nesou zvláštní rys v podobě rozdvojených zánártních kůstek. Naznačovalo by to, že tamní dávní obyvatelé skutečně v nadměrné míře trpěli tzv. polydaktylií. Výzkum například u 3,1 % z 96 nalezených koster odhalil na pravé noze o jeden prst víc. Zároveň se předpokládá, že se tehdy takto „postižené“ osoby těšily větší vážnosti než ostatní. V jejich hrobech totiž nechyběly předměty odkazující na vyšší společenské postavení, jako zdobené náramky či drahé kameny.

Tajemství v kameni

Co přesně jednotlivé kresby znamenají? Zatímco u skalních maleb australských Aboriginálů jsme díky nepřetržité kulturní tradici dokázali zobrazené příběhy identifikovat, u Novinové skály zůstáváme bezradní. Původní obyvatele, kteří s její výzdobou začali, dnes známe pouze jako „staré pueblové indiány“ – díky rozsáhlým stavbám zvaným „pueblos“. Nejspíš se coby první zdejší lidé vzdali nomádského života a vedle lovu se začali věnovat i pěstování kukuřice a fazolí. Jejich způsob obživy, včetně budování puebel, pak okopírovaly další okolní kultury. Společnost těchto nejstarších stavitelů však musela kvůli devastujícím suchům postupně vyhledat nové působiště severněji a její místo zaujali jiní.

První petroglyfy se tak na Newspaper Rock objevily okolo roku 800, nicméně s příchodem každého dalšího etnika se skála dočkala nového příběhu, který s těmi dřívějšími může mít souvislost, ale také nemusí. Nejstarší obrazy zachycují hady, ještěrky a lidi se zvířecími hlavami, přičemž se vysoce pravděpodobně jedná o mytologické výjevy. Mladší obrazce – poslední přibyly zhruba před dvěma stoletími – znázorňují spíš vozy, koně a reálné lidi. Nejspíš půjde o kroniku z dílny Navahů (viz Lidé z plání nad roklemi), zobrazující možná příchod Španělů. Proč si však skála získala takovou oblibu, že si ji za „noviny“ zvolila řada místních etnik, už se asi nikdy nedozvíme.

Obrazy, kam se podíváš

Petroglyfy ovšem nenajdeme pouze na Newspaper Rock, ale ve většině států USA, ačkoliv ne vždy mají status národní památky. Nejstarší z nich se nacházejí u jezera Winnemucca v Nevadě a v roce 2013 upřesnili vědci z University of Colorado jejich stáří následovně: Znaky vytesané do vápencových balvanů vznikly před 14 800–13 200 lety a poté před 11 300–10 500 lety, kdy měli někdejší umělci ke skále přístup, neboť v mezičase se hladina vody zvedala a zase klesala.

Většina amerických petroglyfů je ovšem mladšího data. Nejvíc se jich dochovalo v Arizoně, Kalifornii, Utahu a Novém Mexiku. Například 25 tisíc symbolů na vulkanickém čedičovém srázu nedaleko novomexického Albuquerque pochází převážně ze 14. století. Přestaly vznikat po roce 1680, kdy dlouhodobý spor se španělskými dobyvateli vyvrcholil ozbrojenou indiánskou vzpourou. Původním obyvatelům se však nepodařilo silnější evropskou armádu porazit a museli se z města stáhnout do okolních vesnic, čímž značně utrpělo i tradiční umění. Malou část petroglyfů nicméně poněkud překvapivě vytvořili také španělští osadníci po roce 1700.

Člověk a ovce

O něco moudřejší jsou odborníci v případě rozsáhlých petroglyfových maleb v kaňonech horského pásma Coso Range v Kalifornii, kde jich napočítali na sto tisíc. Jejich stáří se obvykle pohybuje okolo 500 let a jde převážně o dílo již zmiňovaných Navahů, kteří se stali dominantní silou na pláních amerického jihozápadu.

Tamní obrazy zahrnují několik základních motivů jako ovce tlustorohé, antropomorfní postavy a zbraně či nástroje. Jejich vznik se obvykle spojuje s rituálními účely, kdy šamani putovali do vzdálených kaňonů s cílem zachytit na kamenech sami sebe a své vize. Například ovce se vykládají jako „pomocní duchové“, přičemž zabité zvíře má symbolizovat šamana v transu. Podobný výklad přisuzují vědci obrázkům hybridů přežvýkavců a lidí, například ovce se dvěma hlavami či berana s předníma nohama ohnutýma v úhlu typickém pro člověka.

Minimálně čtvrtinu petroglyfů pak tvoří geometrické obrazce, od jednoduchých čar přes vlnovky a tečky až po složitější křivky a komplexnější mřížky. Archeolog David Lewis-Williams prokázal, že mnoho geometrických vzorů – tzv. tvarových konstant – které se na petroglyfech a jeskynních malbách opakují, je pevně ukotveno v lidském mozku. Často se objevují při poruchách vidění a halucinacích vyvolaných drogami, migrénou a dalšími podněty.

Šamani v transu

Jak uvádí český vědec Stanislav Chládek, popsané vzory vznikaly v počátečních stadiích transu. Zatímco vlnovka zřejmě odkazuje na hada coby jednoho ze šamanových pomocníků, spirály či koncentrické kruhy nejspíš znázorňují vzdušný vír. Při „letu“ do změněného stavu vědomí se nohy šamana proměnily v ptačí, jak dokládají tříprstá chodidla. Zbraně mu přišly vhod, aby se cestou do jiných světů ubránil zlým mocnostem, přičemž na oplátku obdržel různé nehmotné dary, například slova rituálních písní a zaříkání. 

V pozdějších stadiích transu pak podle Chládka šaman nezřídka krvácel z nosu či úst kvůli hyperventilaci, při níž se narušily cévy v nosní dutině. Dalo by se tak vysvětlit vyobrazení ovce s vlnovkami vycházejícími z nozder, které archeolog interpretuje jako krev. 

U zrodu polopravd a mýtů vážících se k osobě Josefa Myslivečka paradoxně stálo biograficky laděné romaneto, které mu mělo vzdát hold a které jeho autor Jakub Arbes v roce 1886 pojmenoval Il divino Boemo, tedy „božský Čech“. Ve skutečnosti býval Mysliveček, ač ve své době italským publikem vskutku zbožňován, nazýván pouze „Il Boemo“. Přezdívku odkazující na jeho rodnou zemi mu hudbymilovní obyvatelé Apeninského poloostrova vymysleli proto, že se jim složité české příjmení špatně pamatovalo i vyslovovalo. 

Ze stejného důvodu se na některých dobových vydáních Myslivečkových děl objevuje italský překlad jeho jména: Giuseppe Venatorini, přičemž „Venatorini“ doslova znamená „malý myslivec“. Podle Arbesova romaneta později vznikla stejnojmenná opera z pera plzeňského autora Stanislava Sudy, poprvé uvedená v roce 1927, jež domněnky a nepřesnosti o životě Josefa Myslivečka v obecném povědomí ještě více utvrdila. Smutnou pravdou však je, že o životní dráze jednoho z našich nejúspěšnějších skladatelů lze s jistotou říci až žalostně málo. 

Učenec nebo mlynář? 

Zahraničnímu úspěchu Josefa Myslivečka se nelze neobdivovat zvláště vezme-li v úvahu rodinné zázemí, z něhož vzešel. Na rozdíl od mnoha jiných slavných hudebníků a skladatelů totiž nepocházel z hudební rodiny a nikdy ani nebyl k umění nikterak cílevědomě veden. Naopak, budoucí skladatel byl synem mlynáře. Sice nesmírně schopného a postupem času i zámožného, ale stále na hony vzdáleného světu hudby, a zvláště prostředí vážné opery. 

Josef Mysliveček se narodil dne 9. března 1737 nejspíše v areálu Sovových mlýnů. Zde jeho otec Matěj s rodinou bydlel předtím, než si mohl roku 1740 dovolit přestěhovat se do domu U Modrého Šífu, který dnes nese pražskou adresu Melantrichova 13 a je ozdoben pamětní deskou připomínající kolemjdoucím svého někdejšího slavného obyvatele. 

Spolu se svým bratrem – dvojčetem Jáchymem – patrně navštěvoval jezuitské gymnázium v Klementinu a později se dokonce pokusil o univerzitní studia. Z nich byl ovšem při první možné příležitosti v roce 1753 vyloučen pro nedostatečný, respektive žádný pokrok ve studiu logiky. Podobně dopadlo i Josefovo dvojče, a proto se nakonec oba bratři dali do učení na mlynáře v souladu s přáním širokého příbuzenstva. Podle cechovních záznamů oba úspěšně složili mistrovskou zkoušku spočívající v sestavení funkčního hydraulického modelu koncem října 1761.

Cesta k hudbě 

Na rozdíl od bratra Jáchyma se však Josef Mysliveček mlynářského řemesla příliš dlouho nedržel. Z jeho korespondence vyplývá, že o pouhé dva roky později již členem pražského cechu mlynářů nebyl a že v této době již cílevědomě pracoval na tom, aby mohl odejít do Itálie studovat italskou vážnou operu neboli operu seria. Jak a kde se k tomuto žánru, který jej tolik vzal za srdce, mladý mlynářský učeň v Praze dostal, není známo. Stejně tak se neví mnoho o jeho hudebních studiích před odchodem z Čech. 

Tak jako ostatním žákům se mu dozajista dostalo rámcového vhledu do hudební teorie i základů hry na nástroj během studia na základní škole a na gymnáziu. V Myslivečkově případě byly tímto nástrojem housle – ve hře na ně údajně odmala vynikal nad své vrstevníky a vzhledem k jeho pozdější oslnivé kariéře se tento údaj zdá být zcela věrohodný. 

Na začátku 60. let 18. století, tedy ještě v době před složením mistrovských zkoušek v oboru mlynářství anebo krátce poté začal také soukromě studovat hudební kompozici u Františka Václava Habermanna, českého skladatele se zkušenostmi z Paříže a Florencie, a u Josefa Segera, který byl předním varhaníkem a působil mimo jiné v týnském chrámu. Jeho cílem nicméně bylo učit se u italského mistra Giovanniho Battisty Pescettiho přímo v jeho působišti v italských Benátkách. 

Hvězda italského nebe 

Už sama skutečnost, že této mety Mysliveček již na podzim roku 1763 dosáhl, je ohromující. V této době mu bylo totiž již 26 let a ve světě profesionální hudby byl takřka absolutním nováčkem. Studovat v Itálii navíc bylo nesmírně nákladné a dodnes není úplně jasné, jak začínající skladatel svůj italský pobyt financoval. Částečně nejspíše čerpal z rodinného jmění, část jeho příjmů pak mohla plynout od hraběte Vincence Valdštejna, o němž se spekuluje coby o Myslivečkově mecenáši. K zakázkám a finančním zdrojům, které Mysliveček v době svých italských začátků měl, se ovšem nedochovaly žádné účty.

Faktem zůstává, že se Myslivečkovi podařilo v rekordně krátké době vybudovat si renomé vynikajícího skladatele vokální i instrumentální hudby. Nepočítáme-li dramatickou kantátu Zmatek na Parnasu uvedenou v roce 1765 v Parmě, byla jeho první regulérní opera Semiramis znovu poznaná veřejně provedena v roce 1766 během letní slavnosti v Bergamu, tedy pouze asi dva a půl roku od Myslivečkova příjezdu do Itálie. Představení samozřejmě sklidilo fenomenální ohlas a vyneslo skladateli zakázku na zkomponování opery pro neapolský královský dvůr a jeho karnevalovou sezónu hned v následujícím roce. 

Neapolské divadlo Teatro San Carlo bylo přitom mekkou soudobých komponistů, kteří se věnovali žánru vážné opery. Podnik najímal na celou sezónu špičkové pěvce i hudebníky, a kromě slavné karnevalové sezóny trvající od konce května do masopustu následujícího roku uváděl operní produkce u příležitosti narozenin a svátků členů neapolské a španělské královské rodiny. 

Je skutečně s podivem, že vlastně teprve druhá Myslivečkova opera s názvem Bellerofontés zde byla s ohromujícím úspěchem provedena dne 20. ledna 1767 coby poslední opera sezóny. Ať už je pravdou anebo nikoliv, že Mysliveček byl pro italské obecenstvo jakousi exotickou raritou, neboť jižané jen stěží mohli uvěřit, že tak líbeznou a kvalitní hudbu složil autor ze vzdáleného severu, a právě z toho plynul jeho úspěch a lukrativní zakázky na sebe po neapolském úspěchu nenechaly dlouho čekat. 

V následujících letech se Myslivečkova díla stala nepostradatelnou ozdobou významných karnevalových sezón i šlechtických dvorů. Rovněž při krátké návštěvě Čech v roce 1768, kam zavítal kvůli vyřizování pozůstalosti po rodičích, byly v Praze plnohodnotně uvedeny všechny tři jeho dosavadní opery – tedy Semiramis, Bellerofontés a Farnace – což je výsada, které se v 18. století ze skladatelů narozených v Čechách dostalo pouze Janu Antonínu Koželuhovi. 

Život bohéma 

V podstatě ničím nekalené slávy v italských operních domech si Josef Mysliveček užíval až do konce roku 1779. V této době měl na kontě bezpočet hudebních děl včetně velkých oper, oratorií, koncertů pro sólové nástroje i orchestrálních a komorních skladeb, a dokonce se o něm krátce uvažovalo jako o možném řediteli hudby švédského dvorního operního divadla ve Stockholmu. Po profesní stránce byl tím, o čem se mnoha jiným slavným skladatelům té doby mohlo jenom zdát – dělal jen to, co dělat chtěl. Bral zakázky, které jej těšily, a příležitostně učil žáky, kteří jej bavili a dokud jej bavili. 

O jeho osobním životě je však známo velmi málo. Mysliveček neměl rád závazky, nikdy se neoženil a nikdy nevstoupil do stálého angažmá ani do služby, což historické bádání dosti komplikuje. Byl bohémem, který kvůli své lásce k přepychu obratem utratil vše, co vydělal, ba ještě více, a který své okolí dráždil nevázaným milostným životem. 

O něm se dozvídáme především od otce a syna Mozartových. Ti byli s Myslivečkem několik let v úzkém kontaktu, a právě Leopold Mozart ve svých listech poměrně explicitně naznačuje, že Mysliveček se během svých avantýr nakazil syfilidou, která mu postupně zohavila obličej. Mysliveček sám nicméně přičítal svůj žalostný zdravotní stav rakovině obličejových kostí, jež se u něj rozvinula v důsledku zranění utržených při nehodě kočáru v roce 1773. 

Konec v bídě 

Prvním, zato však fatálním Myslivečkovým fiaskem byla opera Armida, poprvé uvedená na svatého Štěpána roku 1779 v milánském Teatro alla Scala. Její premiéru i následné reprízy provázela série skandálů různé povahy včetně toho, že se na jednoho z hudebníků zřítil kus utržené omítky, což vyděsilo sólistku natolik, že místo dokončení árie vykřikla a utekla z jeviště. 

Pro Myslivečka zvyklého na vždy perfektní provedení svých děl se jednalo o šok, který snášel o to hůř, že ani jeho následující – celkově předposlední – opera Medón, král epirský premiérovaná v lednu roku 1780 v Římě nebyla publikem přijata o mnoho lépe. Reputaci skladateli napravilo až jeho poslední operní dílo Antigonos uvedené o pouhé tři měsíce později tamtéž. Nedokázalo mu už ale zajistit dostatečný finanční příjem na to, aby Mysliveček dokázal vybřednout z bídy, do níž se vzhledem k absenci jakýchkoliv finančních rezerv propadl.

Poslední týdny svého života živořil v pronajatém pokoji na ulici Strada del Corso. Zemřel tamtéž, osamělý, zadlužený a obklopený jen hrstkou osobních věcí, které mu zbyly z celého jeho někdejšího jmění. Pohřben byl dne 4. února 1781 na náklady jednoho ze svých obdivovatelů v kostele San Lorenzo in Lucina.

Je dozajista potěšující vědět, že i na sklonku svého života měl Mysliveček okruh milovníků své hudby a že jeho nekrology vyšly ve všech významných periodicích napříč Itálií, Rakouskem i Českými zeměmi. Že tak jako v případě jiných zesnulých hudebníků byl i Mysliveček po smrti vzpomínán hudebními vědci i umělci. Nikdo z nich každopádně nedokázal zabránit tomu, aby na jeho jméno i hudbu usedla silná vrstva prachu tak, jako se to ostatně stalo s celým žánrem italské opery seria starého ražení, s nímž je Myslivečkova tvorba neoddělitelně spjata.

Prvního červencového dne roku 1916 se začala psát historie vůbec nejkrvavější bitvy v historii armády Albionu. Mezi tragické příběhy patří i málo známý osud Královského pluku Newfoundland (Royal Newfoundland Regiment – RNR). Téměř všichni jeho příslušníci nasazení 1. července do boje padli. Z 800 vojáků jich zůstalo po krátké řeži bojeschopných pouze 68.

Poprvé v akci 

Ostrov Newfoundland, kde počátkem 20. století žilo jen asi 240 000 obyvatel, představoval nejstarší britskou kolonii na americkém kontinentě. Do Evropy odtud již na podzim 1914 připlulo na 500 dobrovolníků zařazených do RNR. Záhy došlo k jeho doplnění na zhruba 1 000 mužů, kteří prošli výcvikem v Británii a Egyptě, načež je velitelé v rámci 29. divize v září 1915 nasadili na Gallipoli. Z poloostrova se stáhli mezi posledními, přičemž kryli ústup jiných jednotek. Stále jako součást 29. divize se pak Newfoundlanďané přesunuli na západní frontu, kde se v dubnu 1916 dostali do pozic nedaleko obce Beaumont-Hamel. 

Po týden trvající dělostřelecké přípravě odpálili královští sapéři 1. července 19 velkých náloží umístěných v tunelech, které vyhloubili pod německými pozicemi. Jedna z nich explodovala pod nepřátelskou pevnůstkou na Hawthorn Ridge (hlohový hřeben) a výbuch představoval signál k útoku pro příslušníky 29. divize. Podzemní mina sestávala z 18 tun trhaviny a pahorek zcela rozmetala. O mohutnosti exploze svědčí fakt, že ji zaslechli i lidé v 250 km vzdáleném Londýně.

Tudy cesta nevede 

Ačkoliv britská artilerie a podzemní detonace na mnoha místech proměnily německé pozice v trosky, útočníci se tím připravili o důležitý moment překvapení. Krátce po výbuchu vyrazili ze zákopů do území nikoho první královští pěšáci. Jejich velitelé očekávali, že nepřátelský odpor bude eliminován a konečně se podaří rozhodným způsobem prolomit frontu. Mnozí Němci však ostřelování přečkali ve svých úkrytech a záhy spustili na postupující útočníky zničující palbu. 

Útok na většině míst uvázl ještě v zemi nikoho, kde vojáci naráželi na nepřekonatelné překážky s neporušeným ostnatým drátem. Prvním jednotkám se nepodařilo ani obsadit oblast kráteru. Britští velitelé přesto kvůli zmateným hlášením o částečném průlomu i nadále vysílali proti německým pozicím čerstvé jednotky.  

Newfoundlandský pluk, který se do výchozích pozic přesunul předešlé noci, obdržel rozkaz vyrazit do akce v 8:45. Vojáci se rozmístili v krycím zákopu, jemuž podle hlavního města Newfoundlandu přezdívali St. John’s Road. Tato pozice se nacházela více než 200 metrů za předními liniemi britských zákopů, přes něž však postupovat nemohli. Na mušku si je vzali němečtí dělostřelci, a navíc se v nich již mačkalo množství zraněných, umírajících a mrtvých mužů předešlých vln, kteří sem dokázali ustoupit. Podplukovník Arthur Lovell Hadow, jeden z velitelů praporů, proto rozhodl, aby muži postupovali otevřeným terénem.

Muži na mušce 

Jakmile nekrytí Newfoundlanďané doběhli k předním liniím, zaměřila se na jejich řady palba kulometů. V té chvíli představovali prakticky jedinou jednotku pohybující se po bojišti a němečtí vojáci měli o jejich pohybech ze svých vyvýšených pozic dokonalý přehled. Útočníci museli nejprve projít vlastním pásem ostnatého drátu. K tomu určené úzké průchody je nutily zpomalit a muži s nasazenými bajonety namačkaní v těchto uličkách představovali pro střelce snadné cíle. Ti, kteří tudy dokázali proběhnout, se následně pokusili překonat území nikoho. 

Ve stoupajícím a otevřeném terénu představoval jeden z mála orientačních bodů nevelký švestkový hájek nacházející se přibližně napůl cesty mezi zákopy. Newfoundlanďané se pokoušeli seskupit právě tam, ale předchozí dělostřelba strom Brity označovaný jako Danger Tree (nebezpečný strom) zcela připravila o listy a zbytek rozstříleného kmenu neposkytoval téměř žádný úkryt. Kanonýři obou stran navíc byli do těch míst dobře zastřílení a záhy tam začal dopadat smrtící déšť šrapnelů a granátů. Jen několika vojákům se podařilo z místa uprchnout a doběhnout až k nedalekému úvozu ve tvaru Y. Jeden z mužů, který tohoto bodu dosáhl, se skryl v díře po granátu, kde se až do setmění schovával před nepřátelskou palbou. Ustoupit zpět mohl až po setmění. 

Mrtví nepostupují 

Takové štěstí ale většina jeho spolubojovníků neměla. Do 20 minut od chvíle, kdy opustili zákop St. John’s Road, téměř všichni muži pluku padli nebo utrpěli zranění. Do útoku šlo toho rána 22 důstojníků a 758 vojáků – z oficírů nezůstal nezraněn jediný a z mužstva se kulkám a šrapnelům vyhnulo jen 110 vojáků, z nichž ale jen 68 bylo druhého dne bojeschopných. 

Generálmajor Beauvoir De Lisle popsal útok RNR u Beaumont-Hamel cynicky: „Byla to velkolepá ukázka trénované a disciplinované odvahy a jejich útok selhal jen proto, že mrtví muži již nemohou dále postupovat.“ Útok 29. divize skončil toho dne katastrofálním neúspěchem.

Čínská komerční společnost Orienspace Technology, založená před pouhými 3 lety, vyvinula nosnou raketu Gravity-1, která je unikátní především tím, že spoléhá výhradně na pevné raketové palivo. Dnešní nosné rakety přitom obvykle využívají kapalné palivo nebo kombinaci obou typů paliv. Kapalná paliva jsou považována za efektivnější a lépe kontrolovatelná. Pevná paliva mají zase výhodu v trvanlivosti a snazší logistice.

Raketa Gravity-1, kterou tvoří tři centrální a čtyři pomocné raketové stupně, poprvé odstartovala 11. ledna 2024. Při startu využila plovoucí odpalovací rampu, což je upravená nákladní loď Dong Fang Hang Tian Gang, která kotvila ve Žlutém moři, poblíž přístavu Chaj-jang v západočínské provincii Šan-tung.

Vesmírný náklaďák

Robustně vyhlížející nosná raketa, která na výšku měří 30 metrů a váží 400 tun, vynesla na kruhovou oběžnou dráhu tři meteorologické satelity typu Yunuao-1. Šlo o let největší nosné rakety na pevné palivo, a také o start doposud nejvýkonnější čínské komerční nosné rakety.

Gravity-1 je středně výkonná nosná raketa, která může dopravit až 6,5 tuny nákladu na nízkou oběžnou dráhu anebo až 4,2 tuny na heliosynchronní oběžnou dráhu. S raketou tohoto typu může Čína v relativně krátké době vybudovat velké konstelace satelitů. Použití plovoucí odpalovací rampy je podle odborníků důkazem o flexibilitě tohoto nosného systému.

TIP: Čína vypustila nový špionážní satelit ze série Yaogan 33

V roce 2025 by měla mít premiéru větší nosná raketa této řady Gravity-2. Ta má na výšku měřit okolo 60 metrů a měla by být schopná dopravit 25,6 tuny nákladu na nízkou oběžnou dráhu, 19,1 tuny na heliosynchronní oběžnou dráhu nebo 7,7 tuny na přechodovou dráhu ke geostacionární dráze. Jde o další z řady dokladů o rychlosti vývoje a pokroku v čínské kosmonautice.

Jak zjistil ve své analýze dat zveřejněných neziskovou společností Berkeley Earth deník Washington Post, v loňském roce bylo více než 40 procent povrchu planety minimálně o 1,5 °C teplejší než na konci 19. století. Podle závěrů klimatické konference v Paříži z roku 2015 je přitom právě tato teplota zásadní hranicí, za kterou čekají velmi nepříjemné důsledky pro planetu i lidstvo. Jak to vypadalo v různých částech světa?

Rekordně horký rok

V některých částech Kanady a Spojených států překročila průměrná teplota 2 °C hodnotu z konce 19. století. Mimo jiné to přispělo k nejhorší sezóně lesních požárů v historii Kanady. Podle nedávného výzkumu se kvůli oteplování klimatu častěji objevují podmínky vhodné pro vznik požárů a požáry jsou více intenzivní. V tomto případě kouř z kanadských požárů zahalil i vzdálenější města jako Washington.

Z dat společnosti Berkeley Earth rovněž vyplynulo, že neobvykle vysoké teploty loni zažili i v Brazílii, Paraguayi a Bolívii. Tato část světa se přitom v minulých desetiletích ohřívala pomaleji než jiné oblasti. Carlos Nobre z brazilské Univerzity v São Paulu upozorňuje, že Amazonie v roce 2023 prošla již čtvrtým obdobím intenzivního sucha za méně než 20 let, což se ve známé historii doposud nestalo. Toto sucho mimo jiné vedlo k zastavení brazilských hydroelektráren a odříznutí komunit závislých na lodní dopravě.

Také Evropa se v roce 2023 oteplovala divokým tempem. Některé části našeho kontinentu byly oproti konci 19. století teplejší až o 3 °C. Odborníci si nejsou jistí, proč právě Evropa zažívá taková horka. Podle Friederike Otto z britské univerzity Imperial College London, může být jednou z příčin úsilí Evropy o čistší vzduch. Znečištění aerosoly z automobilové dopravy a průmyslu je sice velmi škodlivé pro lidské zdraví, ale také do jisté míry ochlazují atmosféru.

TIP: Vědci varují: Na konci století budou miliardy lidí čelit nesnesitelnému vedru

Data také ukázala, že rekordní oteplení loni zasáhlo i oceány. Vysoké teploty v tropickém Pacifiku, vyvolané probíhajícím globálním klimatickým jevem El Niño, se staly nepěknou „třešničkou na dortu“ dlouhodobého nárůstu množství tepla obsaženého v oceánech. Vše nasvědčuje tomu, že čelíme nepříznivému trendu v oteplování planety. Dobré zprávy nejsou na pořadu dne.

V Sierra Leoně a dalších koutech západní Afriky se ve velkém šíří relativně nová droga. Kush, jak se jí zde říká, nemá nic společného se stejnojmennou hybridní odrůdou indického konopí původem z Afghánistánu a severního Pákistánu, a kromě názvu nemá nic společného ani se stejnojmennou „syntetickou marihuanou“, známou hlavně ve Spojených státech.

Africký kush je směsí konopí, fentanylu, tramadolu, formaldehydu – a podle některých i rozemletých lidských kostí. Mezi nejčastější uživatele této drogy patří mladí muži ve věku mezi 18 a 25 lety. Její účinky do značné míry připomínají stavy, které vyvolává tranq – jiná zombie droga, tvořená směsí veterinárního anestetika xylazinu a fentanylu, někdy i s příměsí heroinu. Uživatelé kushe připomínají zombie – usínají během chůze, nepřirozeně se klátí, padají a narážejí do předmětů a překážek a vrhají se proti jedoucím automobilům.

Podle odhadů zdravotníků zemře každý týden v Sierra Leoně v souvislosti s užíváním kushe okolo tuctu lidí a tisíce uživatelů končí v nemocnicích. Kromě Sierry Leone se nová droga šíří také v sousední Guineji a Libérii.

Nebezpečný zombie koktejl

Část látek, obsažených v této nové drze, pochází podle odborníků z nelegálních laboratoří v Číně a dalších asijských zemí – hlavně pokud jde o opioidy fentanyl a tramadol. Konopí je pak převážně místní provenience.

Účinky drogy se liší v závislosti na spotřebovaném množství a její koncentraci. Konopí vyvolává celou škálu pocitů od euforie a uvolněnosti až po změněný stav vědomí. Fentanyl, extrémně silný opioid, vyvolává euforii a zmatenost, a kromě celé řady dalších vedlejších účinků způsobuje i ospalost a malátnost. Podobné účinky má i slabší tramadol.

Africký kush má podle některých svědectví obsahovat také rozemleté lidské kosti. Síra v nich obsažená má údajně potencovat účinek drogy. Dalším důvodem údajné přítomnosti této neobvyklé příměsi by mohla být přítomnost fentanylu nebo tramadolu, pokud by se jednalo o kosti uživatele těchto drog. Obě vysvětlení jsou ale spíše sporná.

Obsah síry v lidských kostech není nijak vysoký a při jejím spalování by vznikal vysoce toxický oxid siřičitý, vyvolávající prudký kašel a edém plic. Také případný obsah drog v kostech je takřka zanedbatelný a jde o řádově nižší množství, než jaké je třeba k vyvolání fyziologického účinku v lidském těle. V úvahu tak připadají snad jen rituální důvody, které jsou ale v Africe široce rozšířené nejen mezi uživateli drog.

Malebný ostrov Island leží na riftové zóně, kde se stýkají dvě litosférické desky a vytvářejí severní část středoatlantského hřbetu. Není proto divu, že tato část světa patří k vulkanicky nejaktivnějším oblastem planety. Od konce nejmladší doby ledové, tedy zhruba za posledních 10 tisíc let, došlo na Islandu k více než dvěma tisícovkám sopečných erupcí. 

Poloostrov Reykjanes, který se nachází na jihozápadě Islandu, patřil zhruba po dobu osmi století k pověstným oázám klidu. Nikoho by tedy nemělo překvapit, že právě na tomto poloostrově či v jeho těsné blízkosti žije většina obyvatel Islandu, především v metropoli Reykjavík. Mimo jiné se zde nachází i strategicky významné letiště a letecká základna Keflavík.

Klid skončil

Podle odborníků ale 800 let klidu na Reykjaneském hřbetu právě skončilo. Během méně než tří let zde došlo k pěti podstatným vulkanickým erupcím. Předposlední z nich se odehrála v polovině loňského prosince ve vulkanické oblasti Sundhnúkur, severně od přístavu Grindavík a jen 42 kilometrů od Reykjavíku, kde byly viditelné fontány lávy stříkající do výšky až 100 metrů z vulkanické trhliny. 

V následujících dnech se aktivita trhliny utlumila, přestávka ale netrvala dlouho. V neděli 14. ledna 2024 se u Grindavíku otevřela druhá trhlina a za pár hodin třetí, která se bohužel objevila prakticky ve městě, uvnitř ochranných bariér, které měly zadržet lávu mimo město. Láva z této třetí trhliny již pohltila tři obytné domy a jeden člověk je pohřešovaný. Grindavík je naštěstí téměř prázdný. Mnoho lidí se evakuovalo už v prosinci.

TIP: Hrozí sopečné erupce? Island se otřásl rojem 20 tisíc zemětřesení

„Po osmi staletích relativního klidu a značného utlumení povrchové vulkanické aktivity jsme očividně vstoupili do nové epizody oddělování tektonických desek. Může to trvat několik let, možná i několik desetiletí,“ zhodnotil neradostné vyhlídky Islandu pro agenturu AFP francouzský vulkanolog Patrick Allard z Pařížského institutu pro fyziku Země. Obě poslední erupce u Grindavíku nedoprovázely téměř žádné otřesy, což je podle Allarda signálem, že magma je těsně pod povrchem, připravené k dalším erupcím. Alespoň trochu dobrou zprávou je, že množství vyvržené lávy, by nemělo být enormní.

Vlajková loď československé dunajské flotily vznikla hlavně jako prostředek k upevnění státní prestiže na Dunaji. Několik rozpadajících se dělových člunů, které na rodící se armádu mladé republiky zbyly, se totiž ani náhodou nemohlo měřit se sice zastaralými, ale stále funkčními hlídkovými plavidly třídy Wels, které po rozpadu Rakousko-Uherska zdědilo a na Dunaji provozovalo sousední Maďarsko. Svou konstrukcí, výkonem a výzbrojí převyšoval President Masaryk ve třicátých letech nejenom je, ale i jakákoli jiná plavidla, kterými byly vyzbrojeny dunajské flotily Maďarska, Jugoslávie či Rumunska.

Poruchový President

O pořízení velké hlídkové lodi začali představitelé Ministerstva národní obrany (MNO) poprvé uvažovat koncem roku 1927. Určitou roli zde vedle vojensko-politických záměrů hrála také snaha zajistit práci dělníkům loděnice v Komárně, kde hrozilo masové propouštění. Ambiciózním plánům na flotilu moderních monitorů, hlídkových plavidel, minonosek a říčních člunů ale učinila přítrž velká hospodářská krize, takže největší československou válečnou lodí zůstal President Masaryk, spuštěný na vodu 19. října 1930. Se stavbou tohoto typu plavidla neměli českoslovenští konstruktéři žádné zkušenosti, výrobu proto provázely problémy od praskání pancéřových plechů až po poruchové kotle a turbíny. Armáda si tak loď mohla převzít až o půldruhého roku později, v srpnu 1932.

Pomnichovské okleštění druhé republiky znamenalo mimo jiné fakt, že lodi československé dunajské flotily zůstaly na kotvách v bratislavském přístavu. Když pak 14. března 1939 vznikl samostatný Slovenský stát, jeho vláda všechna tato plavidla předala Třetí říši – ostatně neměla na výběr, neboť 16. dubna obsadili přístav námořníci německé Dunajské flotily. V květnu pak President Masaryk absolvoval cestu do Lince, kde byl po nezbytných úpravách a přejmenování na Bechelaren (podle legendárního hrdiny z Písně o Nibelunzích) zařazen do stavu flotily.

Obránce Železných vrat

Až do června 1941 Bechelaren kotvil v bezpečí lineckého přístavu, poté vyplul po proudu Dunaje a jeho novým domovem se stal rumunský Galac. Pod velením nadporučíka Rolfa Cieciora odtud vyplouval na hlídkové plavby, při kterých se podílel na ochraně říční dopravy před jugoslávskými partyzány a doprovázel minolovky. Do Lince se ale opakovaně vracel k různým přestavbám a vylepšením – během roku 1943 například dostal místo parních kotlů nové dieselové motory.

Ve druhé polovině roku 1944 se pak přímo zapojil do válečných operací: během podzimu bránil soutěsku Železná vrata na jugoslávsko-rumunské hranici, v prosinci pak při obraně Budapešti vystřílel poslední zbytky 66mm munice. S novými 88mm kanony, které obdržel opět v Linci, se ještě během dubna 1945 zapojil do říčních bojů u rakouské Křemže, 8. května ale Ciecior se svou lodí překročil demarkační linii a vzdal se Američanům.

Bývalý President Masaryk se na necelý rok ocitl ve stavu 1. americké dunajské flotily, až v prosinci 1947 byl bez odmontovaných zbraní vrácen Československu. Vnitřními problémy zmítaný stát ale pro loď neměl využití, takže až do podzimu 1951 stála vyvázaná v kotvišti bratislavského Zimního přístavu. Do plavbyschopného stavu se bezejmenný veterán vrátil teprve v letech 1952–1956, ale protože plány jeho přestavby na protiletadlovou či výletní loď se nesetkaly s pochopením, sloužil nakonec po vymontování motorů a odstranění nástaveb jako dílenský ponton loděnic v Komárně a po dalších dvou dekádách byl v dubnu 1978 sešrotován.

V blízkých galaxiích, jejichž věk se blíží věku Mléčné dráhy, celková hmota hvězd dalece přesahuje hmotu centrální supermasivní černé díry dotyčné galaxie, v poměru 1 000 : 1. U nově pozorovaných raných galaxií, které vidíme ve velmi mladém vesmíru, ale tento rozdíl hmotností klesá. Výzkum galaxií z velmi vzdáleného vesmíru, publikovaný v odborném časopisu Astrophysical Journal Letters ukázal, že tento poměr se pohybuje v rozmezí od 100 : 1 až 10 : 1.

V některých případech dokonce celková hmota hvězd galaxie odpovídá hmotě příslušné supermasivní černé díry. Toto překvapivé zjištění přinesla nedávná pozorování Vesmírného teleskopu Jamese Webba. Opět to ukázalo, jak ohromným přínosem je tento nový teleskop pro astronomy. Až doposud mohli v tak vzdáleném vesmíru pozorovat jen kvasary, tedy nesmírně bouřlivá galaktická jádra s obrovskými černými dírami.

Galaxie na počátku vesmíru

„S Webbovým teleskopem můžeme konečně pozorovat i normálnější supermasivní černé díry o nižších hmotnostech,“ pochvaluje si vedoucí výzkumu Fabio Pacucci z výzkumného centra Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics. „Díky tomu jsme vůbec poprvé mohli studovat společnou evoluci raných supermasivních černých děr a jejich hostitelských galaxií.“

Pacucci a jeho kolegové analyzovali soubor 21 galaxií, které jsou od nás vzdálené 12 až 13 miliard světelných let, pozorovaných Webbovým teleskopem. Tyto galaxie hostí černé díry, jejichž hmota odpovídá desítkám až stovkám milionů Sluncí. Stále jde o supermasivní černé díry, jsou ale mnohem subtilnější než gravitační monstra v srdci kvasarů.

Výzkum přesvědčivě ukázal, že supermasivní černé díry ve velmi raném vesmíru byly velmi hmotné. Dokonce mnohem hmotnější, než předpokládaly dosavadní modely. Jde o další argument ve prospěch „heavy seed“ hypotézy, podle které supermasivní černé díry vznikaly jako velmi masivní objekty o hmotnostech kolem 10 až 100 tisíc Sluncí. V takovém případě se mohly zrodit přímým zhroucením gigantických mračen kosmického plynu.