Jeskyně Altamira, jež od roku 1985 patří na seznam UNESCO, leží nedaleko španělského Santanderu u Biskajského zálivu. Před 30 tisíci lety ji od pobřeží dělilo zhruba 10 kilometrů, ale hladina od té doby stoupla a dnes má Altamira k moři dvakrát blíž. 

Za poměrně nenápadným vchodem skrytým mezi vegetací se nachází předsíň, v níž archeologové při vykopávkách odkryli pozůstatky někdejšího osídlení – mimo jiné lidské kosti, několik zvířecích lopatek či skořápky mořských mlžů, jimiž se tehdejší lidé zřejmě živili. Samotné malby pak zdobí vedlejší sál: Dominuje jim stádo zvířat na stropě, doplněné rovněž osmi antropomorfními postavami a otisky rukou. Poslední zmíněné mohly mít rituální význam nebo sloužit jednoduše jako podpis autora.

Tati, vidím bizony!

Přibližně před 13 tisíci lety se vchod do jeskyně propadl, takže zůstala nepřístupná až do druhé poloviny 19. století. Přilehlý pozemek tehdy vlastnil šlechtic, právník a amatérský archeolog Marcelino Sanz de Sautuola. V roce 1868 jej místní lovec upozornil na neznámou jeskyni, trvalo však ještě sedm let, než se tam Sautuola osobně vydal.

Šla s ním také jeho osmiletá dcerka María a právě ona si jako první všimla zdobeného stropu. Aristokrat shodou okolností o rok dřív navštívil Světovou výstavu v Paříži a mezi exponáty antropologického pavilonu si prohlédl i ukázky maleb z doby kamenné. Uvědomil si proto, že zřejmě hledí na něco podobného, a povolal archeologa Juana Vilanovu y Pieru z Madridu. Společně se pak pustili do průzkumu a o dva roky později publikovali článek, v němž kresby určili jako paleolitické.

Archeolog, nebo šarlatán?

Setkali se však s odmítavým přijetím a na Prehistorickém kongresu v Lisabonu roku 1880 jejich závěry zpochybňovali zejména francouzští kolegové. Sautuola čelil nařčení, že si na zhotovení kreseb najal profesionálního malíře a vydával je za dílo z doby kamenné. Teprve když začaly přibývat podobné objevy z dalších lokalit, uznali někteří vědci, že se mýlili. Archeolog Émile Cartailhac dokonce v roce 1902 publikoval článek „Kaji se, byl jsem skeptik!“.

Sautuola zemřel o 14 let dřív, a rehabilitace se tak nedožil. Cartailhac se ovšem omluvil jeho dceři a slíbil jí udělat vše pro to, aby jméno jejího otce očistil.

V našich zeměpisných šířkách se v zimním období tradičně šíří nejen chřipka, ale celá řada virových respiračních onemocnění. Jak uvádí Národní zdravotnický informační portál, v České republice se společně s různými typy chřipky objevuje více než dalších 200 virů respiračních infekcí, včetně rhinovirů, koronavirů, adenovirů, parainfluenza virů nebo respiračního syncytiálního viru (RSV), většinou právě během zimy.

Jedna infekce, jeden virus?

Podle britského virologa Pabla Murcii z Glasgowské univerzity je naprostá většina toho, co o respiračních virech víme, založená na konceptu – „jedna infekce rovná se jeden virus“. To ale podle Murcii v mnoha případech neplatí. 

Může se tedy člověk nakazit více viry současně? Odpověď na tuto otázku bohužel zní: Ano, může. O tom, jak mezi sebou viry interagují, ale bohužel zatím víme jen relativně málo.

Pablo Murcia v roce 2019 zveřejnil ve vědeckém časopisu PNAS výsledky svého výzkumu, v němž mezi lety 2005 a 2013 mapoval skotské pacienty s respiračními virovými infekcemi. Závěry tohoto výzkumu ukazují, že 11 procent pacientů s respirační virózou v sobě mělo ještě další respirační virus. Někteří nešťastníci přitom v sobě měli až pět různých respiračních virů současně.

Virové kombo

A jaké jsou důsledky infekce více viry najednou? Obecně platí, že takové případy nejsou příliš prozkoumané. Záleží také na tom, o jaké viry jde. Například se zdá, že infekce covid-19 potlačuje šíření chřipky nebo infekce RSV. Když už ale dojde k nákaze těmito viry u jednoho člověka současně, může to podstatně zhoršit průběh výsledného onemocnění. Těžší průběh lze také očekávat při současné infekci virem HIV a hepatitidy.

Neplatí to ale zřejmě absolutně. V jiných případech se různé respirační viry „tolerují“. Příkladem může být chřipka typu A a chřipka typu B. Pokud se někdo nakazí oběma těmito viry současně, podle všeho to nemoc nezhorší. Onemocnění v takovém případě obvykle trvá déle, jeho průběh ale podle odborníků nebývá horší, než při nákaze jedním virem. 

TIP: Rok narození do jisté míry ovlivňuje, jak je kdo odolný vůči chřipce

V obecné rovině proto platí, že přestože v některých případech může virová interference poskytovat krátkodobou imunitu proti jiným virům, nákaza více viry současně je možná a v některých případech může znamenat zásadní zhoršení průběhu nemoci. Nejlepší prevencí je tak stále dobrá kondice a fungující imunitní systém.

Evropská planetární sonda Mars Express pracuje na orbitě rudé planety už dvě desetiletí. V roce 2007 objevila masivní uloženiny v oblasti Medusae Fossae, zvláštní rozsáhlé geologické formaci, která se nachází přímo na rovníku Marsu, zhruba mezi vulkány Elysium Mons, Olympus Mons a trojicí štítových sopek Tharsis Montes. Tyto uloženiny sahají kilometry hluboko. Až doposud ale nebylo jasné, o jaký materiál vlastně jde.

Thomas Watters ze Smithsonova institutu, který vedl výzkum v roce 2007, se nedávno k této záhadě vrátil. Jeho tým analyzoval novější data, získaná radarem MARSIS (Mars Advanced Radar for Subsurface and Ionosphere Sounding), pracujícím na palubě sondy Mars Express.

Led na rovníku Marsu

„Znovu jsme prostudovali formaci Medusae Fossae a zjistili jsme, že uloženiny jsou ještě rozsáhlejší, než jsme původně mysleli. Sahají až do hloubky kolem 3,7 kilometrů pod povrchem Marsu,“ popisuje Watters. „Zároveň vyšlo najevo, že radarové odrazy odpovídají podzemním vrstvám ledu. Jsou velmi podobné tomu, co ukazuje radar v oblastech polárních čepiček Marsu.“

Oblast Medusae Fossae je největším sedimentárním ložiskem na Marsu a nesouvisle se táhne v délce více než 5 000 km. Celkově pokrývá území o přibližné velikosti Indie. Podle vědců se zde nachází tolik ledu, že by jeho roztátí zaplavilo celý Mars vodou do výšky 1,5 až 3 metrů. Na Zemi by tohle množství vody naplnilo Rudé moře. Jde tak o doposud největší zásobárnu vody, jakou jsme na Marsu objevili.

Formaci Medusae Fossae tvoří více jednotlivých geologických útvarů tvarovaných erozí, které jsou až několik kilometrů vysoké. Nachází se na rozhraní mezi nížinami na severní polokouli a vyššími polohami jižní polokoule rudé planety. Kromě nečekaného zdroje vodního ledu představuje formace Medusae Fossae i největší samostatný zdroj prachu na Marsu, který tu sbírá věčně vanoucí vítr.

Rozsah a umístění ledových ložisek činní oblast Medusae Fossae potenciálně velmi zajímavou pro budoucí průzkum Marsu. Budoucí marsovské mise budou muset přistát poblíž rovníku planety, daleko od polárních čepiček bohatých na led nebo ledovců ve vysokých zeměpisných šířkách. A budou potřebovat vodu.

TIP: Nová pozorování odhalila dávný systém podzemních vod na Marsu

Bohužel ložiska v Medusae Fossae jsou pokryta stovkami metrů prachu, což je činí nepřístupnými minimálně pro několik příštích desetiletí. Každý kousek ledu, který na Marsu najdeme, nám ale pomáhá zpřesnit naše představy o tom, kudy na rudé planetě v minulosti proudila voda a kde ji lze hledat i dnes.

Matúš Móric Michal František Serafín August Beňovský (1746–1786) se narodil roku 1746 ve Vrbovém (tehdy Verbó) na západním Slovensku. Ve svých Pamětech z roku 1790 však jako datum narození uvádí rok 1741, aby se učinil starším a mohl zveličit své vojenské zkušenosti. Rozpor mezi sebeprezentací v ne příliš důvěryhodném díle a prameny doložitelnou skutečností je pro popis jeho života typický a možná právě tahle provokující neuchopitelnost dělá Beňovského tak uhrančivou postavou. 

Jeho otcem byl Samuel Beňovský, plukovník hulánů rakouské armády, matkou Anna Rozália rozená Révayová, pocházející z uherské baronské rodiny. Móric byl nejstarším ze čtyř potomků, kteří z tohoto svazku vzešli, v rodině nicméně žily ještě další děti z předchozího manželství jeho matky. Majetkové spory s nevlastními sourozenci se později staly hybnou silou Beňovského životních zvratů. 

Válečník a vězeň 

V mládí navštěvoval Móric Beňovský piaristickou kolej ve Svätém Juru u Prešpurku, jinak o jeho životě až do roku 1765 mnoho nevíme. V Pamětech sice zmiňuje účast v sedmileté válce (1756 až 1763), jeho účast v ní ale pramenné výzkumy prokázaly jako smyšlenou. V roce 1765 se nicméně pokusil násilím převzít majetek po své matce v Hrušovém, který držela jedna z jeho nevlastních sester s manželem. Za tento čin byl povolán před soud a odsouzen na dva měsíce vězení. Před trestem uprchl mimo pravomoc uherského království buď do Polska, nebo do spišských měst, která byla již od středověku v zástavním držení Polska. Na jaře 1768 se oženil s dcerou řezníka ze Spišské Soboty Annou Zuzanou Hönschovou a v prosinci toho roku se jim narodil syn Samuel. 

V této době se Beňovský zapojil do povstání takzvané Barské konfederace. Jednalo se o svaz polské šlechty, jehož cílem bylo sesadit krále Stanislava II. Poniatowského a vymanit tak Polsko z ruského vlivu. V dubnu 1769 byl Beňovský v bojích na území dnešní Ukrajiny zajat a skončil v ruském vězení v Kazani. Z Kazaně se mu podařilo uprchnout a dostal se do Petrohradu, kde byl znovu zajat a odeslán do vyhnanství až na dalekou Kamčatku. O těchto dobrodružstvích nemáme jiné doklady než jeho nespolehlivé Paměti, jisté však je, že se v září 1770 ocitl v Bolšerecku, administrativním centru ruské Kamčatky. 

Netrvalo dlouho a Beňovský se stal vůdcem rebelie, při které se v květnu 1771 skupina povstalců zmocnila lodi Svatý Petr a Pavel. Jen menší část z nich tvořili vyhnanci a vězni typu Beňovského, většinou šlo o obyčejné osadníky včetně několika žen. Mezi nimi byla též dcera velitele Bolšerecku Afanasia Nilovová, která se s Beňovským zasnoubila. Její otec Grigorij Nilov byl při rebelii zabit. Později Afanasia z historických záznamů mizí, koneckonců Beňovský již byl ženatý s Annou Zuzanou Hönschovou, a jakmile by se vrátil „do civilizace“, další žena by byla pouze překážkou. 

Cesta Tichomořím 

Loď vzbouřenců, naložená proviantem, ale hlavně kožešinami, které chtěli využít k obchodování, vyplula po řece Bolšaja a zamířila na volný oceán. Zde začíná nejtajemnější a rovněž nejpochybnější část Beňovského dobrodružství. Podle svého vlastního vyprávění se vydal severovýchodním směrem do severního Tichomoří, na Aleuty, do Beringova moře a na pobřeží Aljašky. Jedná se však o obrovskou vzdálenost v nebezpečných, málo prozkoumaných vodách. Loď nebyla pro podobné dobrodružství vhodná ani patřičně vystrojená, ale hlavně nikdo z účastníků neměl odpovídající mořeplavecké vzdělání či zkušenosti. 

Je tedy pravděpodobnější, že se výprava vydala jihozápadně, přes Kurily k známějším, obydleným a civilizovaným končinám Japonska a Číny. Japonsko ale bylo během tzv. období Edo (1603 až 1867) bylo cizincům uzavřeno. V roce 1641 byli všichni cizinci z Japonska vykázáni a nadále byl přístup povolen pouze Nizozemcům na ostrůvku Dedžima v Nagasackém zálivu. Beňovského loď přesto v červenci 1771 přistála v Sakinohamě na ostrově Šikoku a poté na jednom z ostrovů v souostroví Rjúkjú, kde obchodovala s dovezenými kožešinami. 

Další zastávkou byl Tchaj-wan. Zde se výprava zapletla do místních sporů. Pouze západ ostrova reálně ovládala čínská administrativa, zbytek byl v rukou různých skupin domorodců. Beňovský se nejprve vmísil do několika šarvátek, ve kterých jeho lidé zabili řadu zdejších obyvatel, a potom pomohl místnímu princi Huapovi v boji proti Číňanům, za což byl bohatě odměněn. Leč líčení dobrodružství na Tchaj-wanu je badateli rovněž zpochybňováno. 

Nakonec výprava dosáhla asijské pevniny a 22. září 1771 se octla v Macau, obchodní stanici v té době již využívané Portugalci. Beňovský tu prodal loď a zbývající kožešiny a pro zbytek přeživších vzbouřenců (řada z nich cestou zemřela na nemoci či podvýživu) zaplatil dopravu přes Île-de-France (dnešní Mauricius) a Madagaskar do Evropy. Z 96 lidí, kteří v květnu 1771 opustili Kamčatku, jich v červenci 1772 do bretaňského přístavu Lorient doplulo 26. 

Ve francouzských službách 

Francie jako koloniální mocnost dost utrpěla v nedávné sedmileté válce, a tak úvahy o dalším možném koloniálním rozmachu byly spíš opatrné, i když nepochybně lákavé. Beňovský vzbudil v Paříži velkou pozornost informacemi o Dálném východě a snažil se zaujmout také popisem snadno dobyvatelného Tchaj-wanu. Nakonec jej ministr zahraničí vévoda de Aiguillon a ministr námořnictví markýz de Boynes vyslali založit obchodní stanici na Madagaskar v Indickém oceánu, kde již Francie ovládala nedaleký Île-de-France. 

Francouzská výprava dorazila na Madagaskar v listopadu 1773. Obchodní stanice byla zřizována v zálivu Antongil na východním pobřeží, budovatelské úsilí však provázely především nesnáze: řada účastníků během prvních měsíců zemřela na nejrůznější nemoci a vázly jakékoli snahy o obchodní domluvy s obyvateli Madagaskaru. Situaci nepomáhali ani francouzští úředníci na Île-de-France, kteří Beňovskému neposkytovali žádnou vyžádanou pomoc a jen na něj do Paříže posílali stížnosti.

Sám Beňovský ovšem královský dvůr zásoboval informacemi o postupu sbližování s místními vládci, stavbě nového města Louisbourg, vysoušení močálů, zakládání plantáží, budování cest i nemocnice a dalších civilizačních výdobytcích. Když v roce 1776 dorazila na Madagaskar vládní komise, aby situaci prověřila, nic moc z popsaného nenalezla. 

A jak to bylo s onou volbou madagaskarským králem, která dodnes probouzí značně romantické představy? Jde opět o informaci pouze z Beňovského Pamětí. Podle nich jeho příchod a působení korespondovalo s kmenovou věštbou o návratu potomka posledního panovníka jednotného ostrova, a proto se mu podařilo dosáhnout titulu velkého krále (ampansakabe), nadřazeného ostatním vládcům. 

Dobrodružství za každou cenu 

Krátce po návštěvě komise Beňovský Madagaskar opustil. Po návratu do Paříže v dubnu 1777 byl navzdory zjevnému debaklu své expedice vyznamenán francouzským vojenským Řádem svatého Ludvíka a povýšen do hodnosti generála. Znovu se pokoušel získat podporu a finance pro další dobrodružství na Madagaskaru, a když neuspěl, vydal se do své vlasti – habsburské monarchie. Nejprve opět vstoupil do armády a v hodnosti plukovníka krátce bojoval ve válce o bavorské dědictví (takzvané bramborové). V Uhrách pro rodinu zakoupil zámek v Beckovské Viesce a od císařovny Marie Terezie obdržel titul hraběte. 

Po odchodu z armády se snažil zaujmout císařský dvůr obchodními a koloniálními plány. Nejvíce pozornosti věnoval projektu vybudování vojensko-obchodní stanice v severojadranském Fiume (dnes Rijeka), ze kterého však nic nevzešlo. Koncem roku 1781 se tedy Beňovský opět vrátil do Paříže. Zde se stýkal s Benjaminem Franklinem (1706–1790), v té době americkým vyslancem ve Francii, kterého mimo jiné požádal o doporučující dopisy, jež by mu usnadnily působení v USA. 

Díky nim se potom ve Spojených státech amerických dostal do nejvyšších kruhů, kde se snažil nabídnout své vojenské služby vrchnímu veliteli kontinentální armády, generálu Georgi Washingtonovi. Americká válka za nezávislost se ovšem chýlila ke konci, a proto byl zdvořile odmítnut. Na jaře 1783 se v Paříži naposledy pokusil oživit francouzský zájem o působení na Madagaskaru, avšak neuspěl, a v létě se proto rozhodl zkusit štěstí ve Velké Británii. Souběžně s britskou vládou kontaktoval také císaře Josefa II. Obě mocnosti paralelně se snažil získat pro dobrodružnou výpravu na africký ostrov, ale ani nedůvěřivé Brity, ani extrémně praktického císaře návrh nezaujal. 

Soukromá společnost 

Když vyčerpal možnosti do projektu zainteresovat některý stát, nezbývalo mu než akci podniknout jako soukromá osoba. V Londýně se spojil s vědcem portugalského původu Jeanem Hyacinthem de Magellan (1722–1790, potomek známého portugalského mořeplavce Magalhãese), který se stal podílníkem nově založené soukromé obchodní společnosti. Současně mu Beňovský svěřil právě dokončenou druhou verzi svých Pamětí, které Magellan později publikoval. Kromě něj měla společnost ještě několik dalších podílníků, díky jejichž podpoře se Beňovský mohl znovu vydat do Ameriky. Záměrem společnosti byl totiž obchod s otroky, pro který Spojené státy americké stále představovaly největší odbytiště. 

Po připlutí do Baltimoru se do obchodní společnosti zapojili další účastníci a byla vypravena loď Intrepid, která vyplula v říjnu 1784. Po mnoha peripetiích dorazila v červnu 1785 na Madagaskar, kde se na severozápadním pobřeží expedice střetla s domorodci. Beňovský s několika společníky byl od té chvíle pokládán za mrtvého a loď se zbytkem výpravy odplula do Mosambiku. Později se však vynořil na opačné straně ostrova, kde se snažil navázat na své předchozí aktivity. To rozzuřilo francouzskou koloniální správu z Île-de-France, která vyslala trestnou výpravu, jež dobrodruha Mórice 23. či 24. května 1786 v Angonsty (dnes Ambohitralanana) na severovýchodě ostrova v boji zastřelila.

Manželka Anna Zuzana v té době pobývala v Baltimoru, kam s Beňovským při posledním přesunu přicestovala. Byly s ní též jejich dvě dcery (prvorozený syn Samuel a druhý syn Charles zemřeli v dětském věku). Po zprávě o manželově smrti se vrátila do Evropy a žila v uherské Beckovské Viesce. Svého dobrodružného muže přežila o 40 let.

Sovětské plamenometné tanky upravené na nový standard obdržely jméno ChT-133. Řada menších změn interiéru kvůli instalaci plamenometu ale znemožňovala využití věží standardních T-26 a výroba se proto zdržela čekáním na vytvoření dostatečné zásoby patřičně upravených kusů. Sériové ChT-133 proto začaly z linky sjíždět až v lednu 1940 a do ukončení produkce v létě 1941 vzniklo 265 vozidel.

Image

Čtěte také

Rudý plamen pod pancířem: Sovětský plamenometný tank T-26 (1)

Konstrukční tým mezitím i nadále hledal způsob, jak do T-26 zabudovat plamenomet bez nutnosti odstranit kanon. Jako ryze soukromý projekt proto inženýři navrhli prototyp ChT-134, u kterého se plamenomet přesunul do trupu vedle stanoviště řidiče. Umístění nádrží na levé straně bojového prostoru přitom zůstalo zachováno. V lednu 1940 továrna č. 174 zkompletovala dva prototypy, které následně putovaly na frontu zimní války ve Finsku. Tam obdržely 10mm přídavné plátování na věži a korbě, jejich další osud je ale neznámý.

Doslovný křest ohněm 

Organizace chemických T-26 v rámci Rudé armády se vyvíjela postupně. Dle původních řádů z první poloviny 30. let byly tyto stroje zařazovány v chemických četách, jež se dle potřeby přidělovaly k mechanizovaným a tankovým brigádám. Od roku 1935 začaly vznikat nezávislé chemické prapory, jež se v pozdějších letech konsolidovaly do samostatných chemických brigád. V roce 1940 pak měl každý mechanizovaný sbor Rudé armády disponovat dvojicí praporů plamenometných tanků s celkem 56 stroji. Skutečné počty se ale často lišily útvar od útvaru. 

Prvního bojového křtu se obrněnce ChT dočkaly v řadách 9. mechanizované brigády, která v srpnu 1938 nasadila devět ChT-26 u jezera Chasan a ve střetu se silami císařského Japonska o jeden chemický tank přišla. Když se pak v květnu 1939 rozhořely boje u Chalchyn golu, účastnila se jich také 2. chemická tanková brigáda s osmnácti ChT-130 a dvě čety ChT-26 ze stavu 11. tankové brigády. Oba útvary se v srpnu zapojily do velké ofenzivní operace, která vyústila ve zničení všech japonských sil na mongolské straně hranice.

Proti Japoncům i Finům

Soudě dle dostupných hlášení sovětských důstojníků si chemické tanky proti císařské armádě vedly poměrně dobře. ChT-26 a ChT-130 dokázaly při správném nasazení účinně čistit japonské bunkry a zákopy a zároveň měly na protivníka i nezanedbatelný psychologický vliv. Japonská pěchota začala brzy plamenometné tanky natolik nenávidět, že pokud se jejich osádky pokusily po vyřazení svého stroje vzdát, obvykle je na místě zastřelila. Zároveň ale platilo, že kvůli poměrně krátkému dosahu zášlehu byly chemické T-26 zranitelné odvetnou palbou. To platilo zejména u starších ChT-26, které musely operovat v dosahu ručních protitankových granátů. Po konci bojů je proto začaly útvary vyřazovat ve prospěch novějších typů. 

Druhou příležitost k boji dostaly plamenometné T-26 po začátku zimní války s Finskem v listopadu 1939. Velení Rudé armády vyslalo na severskou frontu celkem pět samostatných chemických praporů sloužících v řadách 30. a 36. tankové brigády a rovněž také 13 plamenometných čet rozprostřených mezi různé mechanizované útvary. Svou hodnotu tanky prokázaly při těžkých bojích na Mannerheimově linii, kdy je rudoarmějci používali jako součást improvizovaných bojových skupin užívaných k nočním útokům na finské polní opevnění.

Vysoké ztráty 

Jednu takovou skupinu nejčastěji tvořily dva chemické tanky, tři standardní T-26, četa ženistů, rota řadové pěchoty a několik polních děl. Palba kanonových obrněnců a tažených děl nejprve zničila či potlačila finské protitankové zbraně, což chemickým tankům umožnilo dostat se k nepříteli na dosah svých plamenometů. Ženisté krytí pěchotou pak likvidovali případné kapsy odporu. Tato taktika nesla své ovoce, na druhou stranu ale poukázala na slabou balistickou ochranu chemických tanků. U nich případné probití pancíře ve většině případů způsobilo únik a požár vezené hořlaviny, což okamžitě proměnilo interiér vozidla ve žhnoucí výheň. 

Statistiky mluví za vše – ztráty mezi osádkami ChT-26 a ChT-130 byly v průměru o třetinu vyšší než u standardních T-26. Ve snaze tuto slabinu odstranit se na T-26 i jejich plamenometné varianty začaly počátkem roku 1940 montovat případné pancéřové pláty o síle 10 mm. Ty chránily obvod věže i nástavby, ani to ale problém s nedostatečnou ochranou nevyřešilo. Z celkového počtu 446 chemických tanků tak bylo ve Finsku vyřazeno 124, z toho 24 zcela vyhořelo a dalších 59 utrpělo neopravitelná poškození.

V rukou nepřítele

Tyto ztráty špičky Rudé armády přesvědčily, že plamenometné tanky na šasi T-26 již do budoucna nemají co nabídnout. Konec výroby ChT-133 v létě 1941 proto znamenal i konec vývoje celé řady. V době německé invaze do SSSR v roce 1941 se nicméně ve službě stále nacházelo 1 134 kusů plamenometných T-26. Jejich osud není znám, podle všeho ale Sověti o naprostou většinu přišli během prvních měsíců bojů. Minimálně jeden kus ukořistili Němci, neboť se lze setkat s německým označením Flammenwerfer Panzerkampfwagen 739(r). 

Neznamenalo to ale konec plamenometných tanků jako takových. V následujících měsících a letech se plamenomety montovaly i do jiných obrněnců; zřejmě nejznámější byl OT-34 odvozený od legendárního středního T-34 a plamenometná verze těžkého KV-1 s označením KV-8. Oba stroje nicméně vznikly jen v malých sériích, jelikož Rudá armáda postupně začala o chemické obrněnce ztrácet zájem.

Ve městě Cuernavaca v centrálním Mexiku se nachází Cortézův palác, vybudovaný v letech 1523 až 1528. Jde o nejstarší dochovaný americký civilní objekt koloniálního období na kontinentu. 

V roce 2017 byla tato historicky významná stavba poškozená ničivým zemětřesením, po kterém se rozeběhly restaurátorské a rekonstrukční práce, jejichž cílem bylo obnovit palác a zachovat tuto cennou památku budoucím generacím. Během rekonstrukce paláce měli archeologové mexického Národního institutu pro antropologii a historii (INAH) příležitost detailně prozkoumat dávnou kostru „španělského mnicha“, která byla v paláci vystavená téměř 50 let.

Komu patří kostra?

Identita této kostry sice nikdy nebyla spolehlivě určena, tradičně se ale uvádělo, že jde o kostru mnicha jménem Juan Leyva, který v tomto paláci sloužil Cortézově manželce. Řada detailů ale na tuto verzi příliš neseděla. Archeologové se proto s chutí pustili do detektivní práce, aby záhadu kostry z Cortézova paláce osvětlili.

Ukázalo se, že dotyčná osoba měřila asi 147 centimetrů a zemřela z nejasných příčin ve věku 30 až 40 let. Poté vědci zcela spolehlivě vyloučili, že by šlo o zmíněného mnicha. Jde totiž zjevně o kostru ženy, jak ukazují proporce pánve. Kostra navíc podle datování pochází z let 1450 až 1500 našeho letopočtu. První evropští kolonizátoři ale dorazili do oblasti dnešního Mexika až v roce 1511.

TIP: Hernán Cortés a La Malinche: Otrokyně a dobyvatel

Na základě nových skutečností archeologové dospěli k závěru, že jde aztéckou ženu, zřejmě z kmene Tlahuica, kteří v té době žili v centrálním Mexiku. Žena podle všeho zemřela několik desítek let před tím, než nad jejím hrobem vyrostl palác španělského conquistadora Cortéze. Výsledek archeologických analýz se již projevil i na popisu této kostry v paláci. Nově je v něm uvedeno, že jde o ženu kmene Tlahuica.

Kofein je nejčastěji konzumovanou psychoaktivní látkou na světě. Přestože je jeho nejběžnějším zdrojem káva a čaj, obsahují ho některé limonády, léky na nachlazení a na kašel nebo třeba čokoláda. Jak tedy vypadá kofeinový detox?

Kofein se v lidském těle rychle vstřebává. Maximálního účinku dosahuje zhruba po dvou hodinách od konzumace, přičemž jeho vyloučení z těla trvá obvykle okolo devíti hodin. Je rozpustný ve vodě a v tucích, takže se dostává do všech tělesných tkání, což do značné míry vysvětluje, proč působí v mnoha různých částech těla.

Dospělým se doporučuje konzumovat maximálně 400 mg kofeinu denně (což odpovídá přibližně čtyřem šálkům kávy). Větší množství může vést ke svalovému třesu, nevolnosti, bolestem hlavy, bušení srdce a v extrémních případech dokonce ke smrti.

Únava a bolest

Podobné příznaky – hlavně bolesti hlavy, únavu a vyčerpání, může paradoxně vyvolat i vysazení kofeinu. Je dáno tím, že si naše tělo (podobně jako v případě jiných drog) vytváří v průběhu času toleranci. Kofein se v mozku váže na receptor používaný adenosinem – nukleosidem odpovědným za celou řadu fyziologických procesů. Vazba kofeinu na tyto receptory způsobuje, že tělo oddaluje nástup únavy. Postupem času však mozkové buňky produkují více adenosinových receptorů, aby umožnily normální vazbu adenosinu.

V okamžiku, kdy přestanete tělu dodávat kofein, zůstává nadbytek adenosinových receptorů a dochází ke zvýšenému pocitu únavy. Přestože jde o přirozený proces, člověk se může cítit unavenější než obvykle.

Vysazení kofeinu často doprovází bolesti hlavy. V oblasti hlavy a krku způsobuje kofein zúžení cév, což snižuje průtok krve do mozku. Když tělu chybí kofein, přibližně po 24 hodinách se cévy vrací do normálu, což způsobuje zvýšený průtoku krve do mozku a vyvolá bolesti hlavy. Ty mohou trvat v průměru až devět dnů.

Překvapit by vás neměla ani intenzita prožívané bolesti. Adenosinové receptory, na které se kofein váže, totiž modulují i bolest. Vysazení kofeinu tak může dočasně zvýšit vnímání a citlivost na bolest, protože mozek má k dispozici nadbytek adenosinových receptorů.

Lepší spánek, nálada a kardiovaskulární zdraví

Působením kofeinu dochází k omezení či oddálení produkce melatoninu – „hormonu spánku“, který reguluje chronobiologické rytmy v lidském těle. Následný spánek pak bývá obvykle kratší a kratší bývá i doba tzv. hlubokého spánku. Když kofein vysadíte, může se vám spánek zlepšit. Některé studie naznačují, že ke zlepšení dochází již po 12 hodinách od vysazení kofeinu, úplná náprava ale trvá i několik dnů.

Kofein je také spojován se zvýšenou úzkostí a záchvaty paniky – a to nejen u osob se sklonem k psychickým problémům. Snížení nebo vyloučení kofeinu tak může zlepšit vaši náladu. Částečně to může být způsobeno zlepšeným spánkem – jeho nedostatek totiž může zhoršovat pocity úzkosti a další poruchy nálady. Adenosinové receptory, na které se kofein váže, se ale podílejí i na modulaci dalších neurotransmiterů, které mají vliv na pocity štěstí, strachu nebo míry stresu.

Omezení kofeinu může mít také zásadní vliv při problémech s pálením žáhy a u poruch trávení. Kofein totiž vyvolává sekreci kyseliny v žaludku a oslabuje jícnový svěrač. Vynecháním kofeinu také prospějete svému kardiovaskulárnímu systému – kofein zvyšuje krevní tlak a srdeční frekvenci. V tomto ohledu ale záleží na míře tolerance, kterou si tělo vytvořilo.

Zdravější zuby a lepší trávení

Nejen káva, ale i třeba čaj, obsahují sloučeniny, které způsobují zabarvení zubní skloviny. Vysazením kofeinu tak můžete zlepšit zdraví svého chrupu a ústní dutiny. Kofein také ovlivňuje vnímání některých chutí – zejména té sladké. Při kofeinovém detoxu tak můžete být vnímavější na některé chutě.

Kofein působí také na hladkou svalovinu střev, zejména v tlustém střevě. Způsobuje jejich kontrakci a vyvolává nutkání defekovat. Kofein může také změnit konzistenci vaší stolice – zvláště pokud pijete velké množství kávy, protože kofein ovlivňuje vstřebávání vody. Kromě toho působí i jako mírné diuretikum. Je to dáno tím, že váže adenosinové receptory v ledvinách, což mění způsob výměny sodíku a ovlivňuje zadržování vody. Podle některých studií také dráždí močový měchýř, což může způsobovat častější nutkání močit. Vynechání kofeinu tak může snížit počet návštěv toalety.

Pokud uvažujete o vyřazení kofeinu ze svého jídelníčku, je vhodnější zvolit postupné snižování dávek než rázný konec. Celková detoxifikace organismu od kofeinu obvykle trvá dva až tři týdny a díky postupnému snižování dávky se můžete do značné míry vyhnout zmíněným abstinenčním příznakům. Jejich projevy a délka budou záviset na tom, jak dlouho a v jaké míře jste až doposud kofein konzumovali, vaší kondici a celkovém zdraví.

Planetární systém blízké hvězdy HD 63433 už známe nějakou dobu. Dřívější pozorování ukázala, že se v něm nacházejí nejméně dvě exoplanety – HD 63433 b a HD 63433 c. V obou případech jde o sub-neptuny – planety menší než Neptun s poloměrem maximálně trojnásobku Země. Tým astronomů nově zpracoval data amerického vesmírného dalekohledu TESS (Transiting Exoplanet Survey Satellite) a objevil v nich i třetí exoplanetu – HD 63433 d. Podrobnosti o objevu zveřejnil odborný časopis Astronomical Journal.

Pekelná země s oceánem lávy

Nově objevená exoplaneta odborníky zaujala. Velikostí se blíží Zemi a její hvězda se velmi podobná Slunci. Zároveň ale jde o nesmírně extrémní svět. Exoplaneta kolem své mateřské hvězdy krouží ve ve vázané rotaci, což znamená, že je neustále přivrácená ke hvězdě stejnou stranou. Průměrná vzdálenost hvězdy HD 63433 a exoplanety HD 63433 d je osmkrát menší než vzdálenost mezi Sluncem a Merkurem. Jeden rok na této exoplanetě tak trvá pouhé 4,2 pozemského dne.

Astronomové odhadují, že na přivrácené straně exoplanety panují teploty okolo 1 257 °C. To jsou teploty podobné těm, jaké očekáváme na „lávových světech“ typu CoRoT-7 b a Kepler-10 b. Vědci se proto domnívají, že přivrácenou polokouli exoplanety HD 63433 d může pokrývat oceán lávy.

Pro odborníky je velmi zajímavá i svým věkem. Podle vědců jde o velice mladou exoplanetu ve velmi mladém planetárním systému. Exoplaneta HD 63433 d by měla být stará jen 400 milionů let, a je tedy zhruba 10× mladší než Země. Relativně malá velikost exoplanety HD 63433 d, její mládí i těsná blízkost u mateřské hvězdy z ní dělá slibný cíl pro detailnější pozorování. Vědci budou mimo jiné chtít potvrdit uvedená zjištění, a také se dozvědět více o podmínkách, jaké panují na její odvrácené straně. Takto mladé terestrické planety jsou mimo jiné velmi cenné pro testování soudobých teorií o vzniku a vývoji planet.

Druhého prosince 1805 Napoleon I., císař Francouzů, vybojoval u Slavkova v Bitvě tří císařů svoje nejoslnivější vítězství. Porazil rakouského císaře Františka II. i ruského imperátora Alexandra I. Den po bitvě za ním přijel kníže Johann von Liechtenstein, aby požádal jménem svého panovníka o schůzku, na níž by se uzavřelo příměří. Byla to jen nabídka rakouská, neboť Alexandr I. mír s Francií sjednal až roku 1807. 

Hledání vhodné lokality 

Rozhovor probíhal mezi čtyřma očima, čas byl určen na následující den, tedy 4. prosince, a nejspíš došlo i na návrh místa. Setkání se původně mělo uskutečnit v zemi nikoho u Uhřic, jenže ty už stihl obsadit Bernadottův armádní sbor. Napoleon proto ihned zavolal Liechtensteina, který dosud neodjel. „Nechal na něm, ať sám zvolí místo pro setkání. Bylo tedy dohodnuto, že se uskuteční u mlýna, ležícího dole v údolí mezi Žarošicemi a Násedlovicemi. […] Pravdou je, že ležel mezi oběma vesnicemi sto sáhů na jih od silnice z Brna na Holíč a že měl zvláštní jméno Spálený; dokonale je vyznačen na Müllerově mapě,“ napsal generál Thiard, který byl tehdy Napoleonovým pobočníkem. 

Müllerovou mapou mínil ortografickou mapu Moravy z roku 1716 ve vydání z roku 1790, ta ale není natolik podrobná. Spíše šlo o mapu z I. vojenského (josefského) mapování, na níž Spálený mlýn leží na Spáleném potoce v místě krátkého propojení dvou rybníků. Šlo o velmi bezpečné místo pro obě strany, neboť dvě vodní plochy vylučovaly nějaké pokusy o přepad či zajetí. Leželo navíc před francouzskými předsunutými hlídkami a čtyři kilometry od zadních stráží Rakušanů i Rusů. 

Setkání u Spáleného mlýna 

To, co u Spáleného mlýna následovalo, popsali tři Napoleonovi pobočníci, Thiard, Ségur a Savary, přičemž Thiardovo podání se zdá být nejserióznější: „Dne 4. prosince před rozbřeskem se dala celá garda na pochod. Císař ji následoval, a když opouštěl Slavkov, nevěděl zcela jasně, kde to dohodnuté místo je; dozvěděl se vše cestou.“ Pamětník popsal prudké stoupání do kopce, ještě strmější sestup i to, že garda zůstala v několika řadech ve svazích dost daleko od mlýna, odkud měla vše na dlani jak z hlediště amfiteátru. 

„Mlýn byl vypleněný; císaři se to nelíbilo. Počasí vládlo skvělé a on dal přednost jednání pod širým nebem v úzkém prostoru, vytvořeném buď rozmarem přírody, nebo těžbou štěrku. V oněch místech byl terén mimořádně rozeklaný a stály nad ním dvě hlídky jízdních myslivců, které i obrazně jako kdyby bděly nad našimi hlavami. Sapéři gardy rozdělali velký oheň, a ježto panovala trochu obleva, vynesli jsme ze mlýna všechnu zbylou slámu, abychom s ní obsypali bivak a vyložili tím cestu, kde měl císař František II. vystoupit z kočáru.“ Čekalo se dlouho a Napoleon stěží skrýval netrpělivost, neboť začal mít obavy, aby se nepřihodilo něco nečekaného. 

„Konečně jsme viděli, že přijíždí řada povozů s velkým odřadem kavalerie; byl to František II., provázený divizionem husarů Kienmayer a dalším z hulánů Schwarzenberg, jakož i řadou generálů, mezi nimiž byl i kníže Jean de Liechtenstein. V té chvíli začala garda bubnovat a trubky hrály pochod. Podívaná to byla nádherná, co mělo následovat, jí dodávalo na vážnosti, která v duši každého probouzela úctu a těžko popsatelné dojetí.“ S úctou to tak slavné nebylo, doprovody hlučely a mnozí jako kdyby si význam setkání ani neuvědomovali. 

„Napoleon vykročil silnicí, pomohl Františku II. vystoupit z vozu a řekl mu pár slov, která jsem nezachytil […]. Nato jej císař odvedl k ohni, kde s ním zůstal o samotě, bez maršála Berthiera, byť některé relace tvrdí, že on u toho byl. Jeho úmysl zůstat s Františkem II. sám byl tak zjevný, že vhodným gestem knížeti Jeanovi [Liechtensteinovi] naznačil, aby se vzdálil. Zdá se nicméně, pokud jsme mohli z pantomimy soudit, že rakouský císař naléhal, aby kníže zůstal…“ Oba nejužší doprovody (z rakouské strany zde byli podle Savaryho krom Johanna von Liechtensteina i jeho bratr Moritz, kníže Karel Filip Schwarzenberg a generálové Kienmayer, Bubna i Stutterheim) zůstaly u druhého ohně na opačné straně silnice než dva císařové. 

Mír je hotovou věcí… 

Ségur se domníval, že zachytil jedno zvolání císaře Františka, podle tónu hlasu proneseného, jako by mu právě spadl kámen ze srdce: „Nu, pak je to hotová věc...“ Pak se Napoleon zeptal: „Vaše Veličenstvo mi tedy slibuje, že se mnou znovu válčit nezačne?“ A František odpověděl: „Přísahám a slovo dodržím!“ 

Když rozhovory skončily, doprovodil Napoleon Františka II. k jeho kočáru, rozloučil se, vsedl na koně a všem kolem řekl: „Pánové, vracíme se do Paříže; mír je hotovou věcí.“ Pak podle Thiarda pobodl koně a „po arabsku“, divokým tryskem (třebaže byl jezdcem hodně průměrným) vyrazil směrem vzhůru, cestou, po níž přijel. 

Hudba začala hrát vlastenecké nápěvy a garda, stojící dosud dokonale nehybně, s puškami u nohy a ve vyrovnaných řadech, spustila opakovaný pokřik, který jako kdyby poraženého Habsburka provázel na rozloučenou: „Vive l’Empereur!“ Byl to projev čisté radosti z konce války a vidiny návratu domů. Setkání zachytil na plátně baron Gros a na pozadí s rybníkem, mlýnem a křížem umístil dva mladé stromy. Možná je tím zcela holým stromem ona památná lípa, které se mylně říkalo i Mírová, třebaže mír byl podepsán až 26. prosince v Prešpurku, dnešní Bratislavě. Nutno dodat, že František II. slovo nedodržel a v roce 1809 vyvolal válku s Francií znovu.

Památný strom už připomíná jen stará pamětní deska na zdi nevzhledné a krabicové hospodářské budovy toho, co zbylo z vodního mlýna, řečeného Spálený. „Dva dny po bitvě u Slavkova dne 4. prosince roku 1805 sešli se císařové František II. a Napoleon pod protější lípou, aby smluvili příměří a ukončili tehdejší krvavou válku.“ 

Kdo by zde, mezi Uhřicemi a Žarošicemi, hledal takovou událost? Už v roce 1913 byla lípa stará a vetchá a v roce 2006 z ní zbylo pouhé mohutné torzo, které se dvojilo a nahoře mělo poslední dvě živé větve. Pak ji pokáceli, jen kus zbyl jako vzpomínka ve Vrbasově muzeu ve Ždánicích...