Pokud jde o planety Sluneční soustavy, únorová obloha toho příliš mnoho nenabídne - viditelné budou jen čtyři. Ráno nízko nad jihovýchodem vykoukne Venuše, Jupiter a Uran budou k vidění v první polovině noci a do poloviny února večer nad jihozápadem lze spatřit také Neptun. Hlavní roli si tak na únorové noční obloze uzurpuje Měsíc, který nabídne hned několik zajímavých setkání (viz Zajímavé úkazy).

Noční obloha v zimě je ale mimořádně bohatá na jasné hvězdy. Většinu těch nejnápadnějších naleznete v tzv. zimním šestiúhelníku, jehož vrcholy vytyčují stálice Capella ze souhvězdí Vozky, Aldebaran z Býka, Rigel z Oriona, Sirius z Velkého psa, Procyon z Malého psa a Pollux z Blíženců. Uvnitř tohoto obrazce pak narazíte na dominantu Oriona, naoranžovělou hvězdu Betelgeuze. 14. února doplní zimní šestiúhelník Jupiter společně s Měsícem. Večerní nebe nad jihozápadem tak nabídne vskutku nevšední podívanou.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Vodnáře, 19. února v 5:13 SEČ vstupuje do znamení Ryb.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – na počátku února viditelná ráno nízko nad jihovýchodem
• Mars – nepozorovatelný
• Jupiter – viditelný v první polovině noci
• Saturn – nepozorovatelný
• Uran – viditelný v první polovině noci
• Neptun – do poloviny února večer nad jihozápadem

Zajímavé úkazy v únoru 2024

• 1. a 2. února – ubývající Měsíc poblíž Spicy z Panny ve druhé polovině noci
• 5. února – setkání úzkého měsíčního srpku a Antara ze Štíra na ranním nebi
• 6. a 7. února – setkání velmi úzkého měsíčního srpku a Venuše za svítání těsně nad jihovýchodem (6. 2. asi 21°, 7. 2. asi 10°)
• 14. a 15. února – setkání měsíčního srpku a Jupitera (7,5°) na večerní obloze
• 15. února – setkání dorůstajícího Měsíce a Uranu v první polovině noci; nejblíž (3°) si tělesa budou před půlnocí nízko nad západem
• 16. února – seskupení Měsíce a Plejád i Aldebaranu z Býka v první polovině noci; nejblíž (1°) bude Měsíc Plejádám ve večerních hodinách
• 20. února – Měsíc poblíž Polluxe z Blíženců na nočním nebi
• 23. února – téměř úplňkový Měsíc poblíž Regula ze Lva na noční obloze
• 28. února – ubývající Měsíc poblíž Spicy z Panny na nočním nebi

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Po neúspěšné intervenci sovětských vojsk v Afghánistánu v 80. letech zůstala středoasijská země destabilizovaná a dala vzniknout islamistickému hnutí Tálibán, které se v polovině 90. let dostalo k moci. Tálibánci umožnili na území státu fungování teroristické organizace al-Káida vedené Usámou bin Ládinem. Tomu se podařilo vykonat několik vražedných útoků cílených primárně na USA. Nejhorší úder přišel 11. září 2001, kdy teroristé unesli čtyři letadla, se dvěma narazili do věží Světového obchodního centra, s jedním do Pentagonu a poslední se zřítilo na pole v Pensylvánii. Následné šetření ukázalo, že za útoky stojí al-Káida a její vůdce. 

Poté, co Tálibán nepřistoupil na podmínky ultimáta požadujícího mimo jiné vydání vůdců al-Káidy a uzavření jejích výcvikových táborů, rozhodla se americká administrativa pro intervenci Afghánistánu v rámci velké války proti teroru. Operace dostala název Trvalá svoboda (Enduring Freedom) a k pomoci se zajištěním stability Afghánistánu přizvaly USA ostatní státy NATO. Rada bezpečnosti pak 20. prosince 2001 schválila v rezoluci č. 1 386 misi Mezinárodních bezpečnostních podpůrných sil (ISAF). V jejich rámci sloužily od 11. srpna 2003 až do ukončení operace 31. prosince 2014 také italské jednotky.

Mise Nibbio 

Od počátku se jednalo o horské jednotky Alpini (konkrétně 9. pluk), které neoperovaly za hranicemi Kábulu až do 13. října 2003, kdy došlo rozhodnutím Rady bezpečnosti k rozšíření mandátu mezinárodních sil na celý Afghánistán; italským vojákům připadl úkol působit v provinciích Herát a Faráh. Výjimku představovalo úkolové uskupení Task Force Nibbio (česky Luňák), které fungovalo mimo Kábul od 15. března 2003 do 15. září 2003 – šlo o uskupení složené z částí speciálních jednotek, například armádního 9. výsadkového útočného pluku Col Moschin a námořní skupiny GOI (Gruppo Operativo Incursori), doplněné o různou podporu a další logistické i bojové jednotky (187. plukem výsadkové brigády „Folgore“).

Nibbio bylo nasazeno v oblasti města Chóst u hranic s Pákistánem na předsunuté operační základně (FOB) Salerno a posádka, čítající přibližně 200 mužů, operativně spadala pod velení náčelníka štábu, který ji propůjčoval pod americké velení Task Force Devil umístěné v Kandaháru. Mezi hlavní úkoly patřilo zajišťování humanitární činnosti, demonstrace síly, zajišťování bezpečnosti, chytání pašeráků zbraní a podobně. Poprvé se vojáci z TF Nibbio dostali pod palbu během operace Wolf ve dnech 4.–5. dubna 2003, kdy se operační skupina 9° Rgt. Col Moschin dostala do střetu, který vyřešila bez opětování násilí a zajetím střelce, aby nedošlo k civilním ztrátám.

Kovadlina a kladivo

Další větší akcí byla operace Unified Venture (1.–4. června 2003) v údolí Bermel asi 200 km jižně od Kábulu, kde příslušníci TF Nibbio společně s Afghánskou národní armádou (dále jen ANA) a vojáky americké 82. výsadkové divize zlikvidovali odpor protivníka pomocí strategie „kovadlina a kladivo“. Ta spočívá v tom, že část jednotek zaujme blokovací pozice v půlkruhu kolem protivníka a z otevřené strany na něj jako kladivo udeří zbývající síly. Operace Dragon Fury, probíhající 29. května–4. června byla opět společná akce Italů, ANA a americké armády, konkrétně 10. horské divize. Měla za cíl likvidaci protikoaličních buněk za využití rychlého zásahu z vrtulníků. 

Během této operace se spojenecké jednotky dostávaly do střetů a musely čistit i přilehlé okolí americké základny Chapman. Většina operací TF Nibbio však probíhala klidně, docházelo jen k malým střetům a k vyhledávání a likvidaci IED (improvizovaných výbušných zařízení) podél silnic. Během půlroční působnosti členové Nibbia zatkli a identifikovali 4 170 podezřelých, zkontrolovali 1 055 vozidel, zabavili 1 288 zbraní různých typů, objevili a zničili 5 200 kg munice a výbušnin. Provedeno bylo celkem 450 hlídek krátkého, středního a dlouhého dosahu, ujelo se 62 000 km.

Sňatek s padlým vojákem 

Třetí říjen 2004 se zapsal do historie Itálie jako den první oběti v Afghánistánu. Stal se jí desátník Giovanni Bruno, 24letý příslušník 3. alpínského pluku Susa. Bruno se vracel z humanitární akce, když jeho vozidlo sjelo ze silnice a skončilo ve srázu. K nehodě došlo v oblasti Sorobi, asi 70 km východně od Kábulu, a zranili se při ní další čtyři muži. 

O tři roky později, 22. září 2007, unesli tálibánci nedaleko základny Šindád v provincii Herát dva agenty italské zpravodajské služby SISMI a jejich tlumočníka. Během 48 hodin byla spuštěna operace na jejich osvobození, kdy jednotky z Task Force 45 zaútočily na úkryt, kde únosci drželi zajatce. Ty však už mezitím islamisté přesouvali, aby je prodali místním gangům. Na kolonu vezoucí unesené muže podnikli úder britští speciálové (Special Boat Service) a díky jejich bleskové akci se povedlo všech osm únosců zlikvidovat.

Agent Lorenzo D’Auria při tom bohužel utrpěl zásah do hlavy, podle zprávy ISAF jej zranili únosci, ale nevylučuje se ani omyl ze strany spřátelených jednotek. D’Auria převezli ve vážném stavu do Říma, kde 4. října svým zraněním podlehl a zanechal po sobě přítelkyni a tři děti. Protože se chtěl oženit, ale služební povinnosti si jej žádaly jinde, umožnily úřady jeho snoubence uzavřít s padlým sňatek posmrtně. V té době čítaly italské síly v Afghánistánu asi 2 200 vojáků.

„Ptahhor se mohl dát do práce. Rozřízl lebeční kůži a pečlivě se vyhnul krvácení. Žíly na okraji rány byly vypáleny a výtok krve byl léky zastaven. (…) Když očistil lebku, ukázal všem místo, kde byla kost vražena dovnitř. Užívaje vrtáčku, pilky a klíštěk uvolnil kus lebeční kosti, velký jako dlaň, a ukázal potom všem, jak sražená krev vnikla do bílých záhybů mozku. S největší opatrností odstranil kousky sedlé krve jeden po druhém a vyňal úštipek kosti, který vnikl do mozku. To vše trvalo dosti dlouho, takže každý žák měl čas dobře se podívat na způsob práce a vrýt si do paměti vnější vzhled živého mozku. Potom Ptahhor uzavřel opět otvor stříbrnou destičkou, očištěnou v ohni, která byla zatím připravena podle tvaru vyjmutého kusu lebeční kosti, a připevnil ji malými sponkami těsně na lebku. Když kůži zašil a ránu obvázal, řekl: ‚Vzbuďte toho muže.‘“

Jak zabránit infekci

Úryvek z románu Egypťan Sinuhet (1945) od Miky Waltariho popisuje chirurgický zákrok, který byl ve starověku a středověku naprosto běžný, i když pro pacienta představoval smrtelné nebezpečí. Jedná se o trepanaci lebky, laicky řečeno o odstranění části lebeční kosti za účelem proniknutí do lebeční dutiny. První důkazy o provádění trepanace pocházejí už z mladší doby kamenné. Stopy po zákrocích byly nalezeny na lebkách v Peru, Francii, Německu, a také na našem území. Úmrtnost pacientů byla v té době „jen“ něco přes 70 %, což může oproti téměř 100% středověké mortalitě působit až neuvěřitelně.

Odborníci tento fakt vysvětlují tím, že ve středověku byly k trepanaci používány kovové nástroje neboli takzvané trepany, které se po každém použití omývaly vodou a stávaly se nositeli mnoha infekcí. Naproti tomu v pravěku se využívané nástroje z pazourku při každém použití samy sterilizovaly. Experimentálně bylo prokázáno, že při tlaku kamene na lebku se z něj sice odlupují malé kousky prachu, ale samotné ostří zůstává čisté a bez choroboplodných zárodků. U některých primitivních kmenů v Africe, Jižní Americe a v Tichomoří se zákroky s podobnými nástroji provádějí dodnes.

Samotný účel, který trepanace od pravěku plnila, zůstává zahalen rouškou tajemství. Mohlo se jednat o součást magických rituálů, čemuž by napovídaly nálezy kousků lebečních kostí upravených do forem talismanů. Další možností je, že zákrok měl být jakousi formou trestu, který jedince „ocejchoval“. Také mohlo jít o snahu dosáhnout „vyššího stavu“ lidství. 

Poslední (a patrně nejpravděpodobnější) variantou pak je, že opravdu šlo o primitivní chirurgický zákrok, který měl za cíl napravit zranění způsobená penetrací lebeční kosti. Nutno však dodat, že na mnoha objevených lebkách byly nalezeny stopy po více než jedné trepanaci, rekordem v tomto směru je lebka s pěti zahojenými otvory.

Trepanace nahání strach

Ve starověkém Egyptě i Řecku byla trepanace hojně využívána, například Hippokrates ji doporučoval téměř při všech poraněních lebky. V období římského impéria její oblíbenost začala klesat a v období raného středověku už šlo téměř o zapomenutou techniku. K poklesu její popularity dozajista přispěl i fakt, že v orientálních kulturách byla vždy odmítána.

K první větší renesanci trepanace došlo ve 13. století, ale už tehdy proti této praktice vystupovala řada odpůrců. Například francouzský chirurg Henri de Mondeville (asi 1260–1320) trepanaci doporučoval pouze ve třech případech: pokud chce lékař nahnat přítomným strach, když chce dosáhnout vyššího honoráře, anebo pokud chce napravit svou špatnou pověst. 

Skutečný rozkvět pak nastal od 15. století, kdy začala být trepanace prováděna i na zdravých pacientech – většinou z preventivních důvodů, měla totiž zabránit například zánětu mozkových blan. Procedura se těšila velké oblibě i přesto, že mnoho lékařů při ní mělo i stoprocentní úmrtnost pacientů. Spolu s pouštěním žilou šlo o jednu z nejužívanějších léčebných metod při vážnějších chorobách a zraněních.

Až v 18. a 19. století začala být léčebná metoda výrazněji zpochybňována. Lékaři jako Pierre Désault (1738 až 1795), Ernst Diefenbach (1811 až 1855) či Astley Cooper (1768–1841) se postupně zasloužili o vyvrácení mýtů o účinnosti trepanace lebky a položili základy moderní mozkové chirurgie. V ní trepanace nakonec opět našla své místo, i když v mnohem menší míře než dříve. Dnes se k trepanacím používají pouze moderní lékařské nástroje, které ve spojení s anesteziologií a vyspělými počítačovými systémy dokázaly stlačit úmrtnost při tomto druhu operací pod 2 %.

Udělej si sám

Holandský knihovník a neúspěšný student medicíny Bart Hughes (1934 až 2004) v šedesátých letech 20. století formuloval takzvanou Teorii evoluce lebky. Tvrdil v ní, že naši předkové, kteří se pohybovali po čtyřech končetinách, měli mozek prokrvenější než my. Když poté začali chodit vzpřímeně, snížilo to množství krve v mozku a tím i jeho funkčnost. Podle Hughese se trepanací mozek uvolňuje ze svého „zajetí“ v lebce, protože se tak sníží nitrolebeční tlak a zvýší průtok krve kapilárami. Mozek prý díky tomu začne pracovat na mnohem vyšší úrovni.

Hughes sám si lebku trepanoval už roku 1965, ale jeho teorii se dostalo větší pozornosti až o pět let později. Angličanka Amanda Feildingová si totiž roku 1970 do čela sama vyvrtala otvor elektrickou zubní vrtačkou a nechala se u toho svým manželem natáčet na video. Oba se stali členy takzvaného evolučního náboženství, které propaguje trepanaci jako prostředek k povznesení. Pravdivost celé teorie se sice jejímu autorovi nikdy nepodařilo prokázat, ale na celém světě podle některých odhadů existuje až několik desítek tisíc lidí, kteří na sobě nechali trepanaci vykonat dobrovolně.

Jedním z mála míst na světě, kde lze tuto proceduru legálně podstoupit, je klinika v mexickém městě Monterrey. Po komplexním lékařském vyšetření, testech krve a moči zde projdete magnetickou rezonancí, jsou vám vyholeny vlasy a poté vám lékař v místní anestézii vyvrtá otvor do hlavy. Celá hospitalizace trvá jen tři dny, den po zákroku již můžete nemocnici opustit.  

Lidé si vaří jídlo už tisíce let. A jak se ukazuje, jako my dnes, i naši dávní předci s vařením občas zápasili. Někdy se jim povedlo spálit, co se snažili uvařit. Pokud se k používanému hrnci připeklo příliš velké množství jídla, lidé tehdy mohli dospět k názoru, že bude jednodušší si pořídit nový hrnec, než ten starý zdlouhavě čistit. Hrnec se spálenou večeří poté vyhodili do odpadků.

Právě takový příběh se odehrál na přibližně pět tisíc let staré neolitické lokalitě Oldenburg LA 77, která podle odborníků představuje jednu z nejstarších vesnic na celém území dnešního Německa.

Připálená kaše

Archeobotanička Lucy Kubiak-Martensová z nizozemské archeologické společnosti BIAX Biological Archaeology & Environmental Reconstruction a její kolegové prozkoumali zbytky hrnce se spáleným jídlem, které byly předtím objeveny v odpadní jímce na lokalitě Oldenburg LA 77. Jak říká Kubiak-Martensová: „Jakmile jsme se podívali do toho hrnce, bylo jasné, že se při vaření něco hrozně pokazilo.“ Podrobnosti výzkumu obsahu neolitického hrnce publikoval odborný časopis PLOS One.

Detailní analýzy zbytků připečených na keramice ukázaly, že šlo zřejmě o kaši. Zkoumaný materiál obsahuje zbytky obilnin, které se tehdy používaly přípravě takových jídel. Vědci identifikovali pšenici dvouzrnku, ječmen a také merlík bílý, který dnes známe jako všudypřítomný ruderál a plevel. V minulosti ale představoval důležitou plodinu.

TIP: V Bavorsku objevili prehistorické dětské lahvičky se zbytky mléka

„Nálezy ukazují, že původně šlo o hladký silnostěnný hrnec, v němž tehdy smíchali semena merlíku s obilím,“ vysvětluje archeobotanička Martensová. „Vše nasvědčuje tomu, že záměrně použili merlík, který je bohatý na proteiny, s obilím, které dodává výslednému jídlu sladkou chuť, a pak to celé vařili s vodou.“ Pokud je uvedená intepretace správná, jde o nejstarší doložený případ pokusu o přípravu obilné kaše, který se ale bohužel nepovedl.

Ne všichni delfíni jsou pro efektní skoky disponováni. Pravděpodobně nejvýš nad hladinu se dokáže vznést delfín krátkohubý (Lagenorhynchus obliquidens). V podmínkách mořského akvária dokáží tito vodní živočichové pod vedením trenérů vyskočit přes devět metrů vysoko. Velmi dobrým skokanem je i delfín Ehrenbergův, někdy též označovaný jako delfín skákavý (Tursiops truncatus), jehož nejlepší změřený výkon má hodnotu asi pět a půl metru.

Delfíni se ovšem nevymršťují nad hladinu pouze v zajetí a jen proto, aby se zavděčili svým lidským trenérům a návštěvníkům. Nejenže jsou jejich skoky známy i z volné přírody, ale zároveň existují potvrzené případy nasvědčující tomu, že i v oceánu dokáží tito inteligentní savci podávat obdobně kvalitní výkony. 

Pokud víme, k výskokům nad hladinu dochází z několika důvodů. Při cestách na dlouhé vzdálenosti a snaze pohybovat se rychleji je občasné vyskočení v úhrnu energeticky méně náročné než neustálé překonávání odporu vodní masy. Skok do výšky je rovněž dobrým způsobem, jak najít potravu a navíc tak delfíni dokážou vyplašit ryby, jež se poté shlukují do úzce sevřených hejn. Skákající lovec má pak šanci na chycení hned několika ryb najednou. 

Skoky mají rovněž komunikační rozměr a samci předvádějí ve vzduchu v období páření neuvěřitelné akrobatické kousky, pravděpodobně aby na sebe upozornili samičky a odradili konkurenci. Některé skoky se ovšem odehrávají v situacích, kdy je nelze zdůvodnit ani jednou z výše zmíněných příčin. I vědci proto připouští, že část z nich je zřejmě prováděna jen tak a delfíni se skákáním prostě baví.

Mezinárodní tým odborníků pátral po velmi mladých hvězdách v Mléčné dráze, které prožívají bouřlivé „dětství“ a procházejí četnými hvězdnými erupcemi. Prohledávali oblohu optickým teleskopem VISTA (Visible and Infrared Survey Telescope for Astronomy) Evropské jižní observatoře na hoře Cerro Paranal v Chile.

Během průzkumu, který trval 10 let, vědci objevili celkem 32 protohvězd, což je víc, než se kdy podařilo během srovnatelného projektu. Jak ale uvádí vedoucí výzkumu astrofyzik Philip Lucas z Univerzity v Hertfordshiru, nebylo to všechno. Příjemným bonusem byl pro Lucase a jeho kolegy objev doposud neznámého typu stárnoucích hvězd, kterým vědci přezdívají „staří kuřáci“ (old smokers).

Staří kuřáci v centru Galaxie

Tyto zvláštní hvězdy, kterých badatelé objevili nejméně 21, se vyskytují v centrální části Mléčné dráhy, v širším okolí supermasivní černé díry, kde je vysoká hustota hvězd. Staří kuřáci tam nenápadně „sedí“ a jednou za čas 40-100krát potemní. V některých případech pak září tak slabě, že je teleskop sotva zachytí.

Jak vědci popisují v nové studii, zveřejněné odborným časopisem Monthly Notices of the Royal Astronomical Society, po uplynutí několika let, se tyto potemnělé staré hvězdy, které patří mezi červené obry, opět rozzáří a navrátí se ke své původní jasnosti. Takové chování je pro vědce zvláštní a nejsou si úplně jistí, co je jeho příčinou.

TIP: Hvězda v srdci Mléčné dráhy zřejmě pochází z cizí galaxie

„Doposud všechno, co o těchto hvězdách víme, naznačuje, že čas od času vypustí ohromné mračno materiálu,“ popisuje Lucas. „Příčiny takového chování ale zatím přesně nechápeme.“ Pokud je tato teorie správná, pak by množství hmoty vyvržené „starými kuřáky“ mohlo hrát významnou roli kupříkladu v distribuci těžkých prvků po celé naší galaxii a okolním vesmíru. Zatím ale jde jen o odhady a není jasné, jaký materiál by měl takové mračno vlastně tvořit.

Toužila vzlétnout co nejvýše a dolétnout co nejdál. Amelia Earhartová (*1897) usedla za knipl již ve svých 23 letech. O dva roky později si připsala rekord, když jako první žena dokázala letět ve výšce 4 250 metrů a za další rok úspěšně získala pilotní licenci od Mezinárodní letecké federace.

Atlantský oceán poprvé přeletěla jako kopilot v roce 1928. Cesta tehdy vedla z amerického přístavu Trepassey do Burry Port ve Walesu. V květnu roku 1932 se již sama vydala přes oceán s cílem doletět do Paříže. I když jí technické a povětrnostní problémy nakonec neumožnily dosáhnout všech zamýšlených cílů (přistála nakonec v severním Irsku), stala se první ženou světa, která překonala bez mezipřistání Atlantik. Ve vzduchu byla nepřetržitě čtrnáct hodin a padesát šest minut.

Zmizení na cestě kolem světa

Ani to jí ale nestačilo. V roce 1936 začala plánovat let okolo světa. První pokus ještě nevyšel, při tom druhém se již na cestu kolem světa skutečně vydala.

1. června 1937 odstartovala Amelia společně se svým navigátorem Fredem Noonanem z letiště v Miami. Zastávky v jižní Americe, Africe, Indii a jihovýchodní Asii dopadly podle plánu. Pak ale přišla Nová Guinea – Amelia měla v té době za sebou neuvěřitelných 35 000 kilometrů a do cíle jí zbýval jen kousek – 11 000 km.

2. července Amelie se ve svém Lockheed L-10E Electra 1 vznesla do výšky a zamířila směrem k Howlandovu ostrovu v Tichém oceánu. Přibližně po 1 300 km se ale rádiové spojení přerušilo a letadlo „zmizelo“.

Podle oficiální verze Earhartová kvůli navigační chybě Howlandův ostrov nikdy nenašla. Stroji mělo dojít palivo a zřítil se do oceánu. Nedostatek věrohodných důkazů bohatě vynahradila přehršel teorií o jejím zmizení. Earhartová měla přistát na pustém ostrově, upadnout do japonského zajetí nebo dožít pod falešnou identitou coby vládní špionka.

Záhada rozřešena?

Nyní pilot a bývalý zpravodajský důstojník amerického letectva Tony Romeo tvrdí, že se mu podařilo najít letadlo Amelie Earhartové na půli cesty mezi Havají a Austrálií. Své tvrzení dokládá neostrým snímkem pořízeným sonarem jeho miniponorky.

Romeo je jedním z dlouhé řady amatérských badatelů, kteří se do pátrání po Amelii Earhartové zapojili. Do pátrání po vraku letadla investoval nemalé prostředky – za 9 milionů dolarů si pořídil špičkovou miniponorku Hugin a společně s šestnáctičlennou posádkou vyrazil loni v září na plavbu, s cílem najít místo posledního odpočinku legendární pilotky. 

Zhruba po měsíci plavby měl sonar miniponorky zachytit v hloubce okolo pěti kilometrů pod hladinou obraz objektu, připomínajícího svým tvarem letadlo, zhruba 160 kilometrů od ostrova Howland. Posádka nález zaregistrovala až devadesátý den plavby a nebylo tak možné se na místo vrátit a provést detailnější průzkum.

Tony Romeo je každopádně přesvědčený, že se mu skutečně podařilo nalézt místo, kde ztroskotala Amelie Earhartové na své cestě kolem světa. Na místo nálezu se hodlá vrátit koncem letošního roku s lepším vybavením a pořídit kvalitnější snímky potvrzující jeho domněnky. 

Badatel věří, že jakmile se mu podaří získat přesvědčivé důkazy, získá na svou stranu podporovatele, kteří umožní vrak vyzvednout a přemístit ho do některého amerického muzea, kam podle něj jednoznačně patří.

Japonský lander SLIM (Smart Lander for Investigating Moon) byl vypuštěn společně s rentgenovým vesmírným dalekohledem XRISM z japonského vesmírného střediska Tanegašima začátkem loňského září. Po týdnech manévrů přistál 19. ledna v oblasti kráteru Shioli v Moři nektarů.

Přestože šlo o přistání velmi přesné (modul dosedl jen 55 metrů od cílových souřadnic) a úspěšné (modulu se podařilo přistát a během sestupu vysadit na povrch Měsíce dvojici miniroverů), neobešlo se bez komplikací.

Z telemetrických dat podle japonské agentury vyplývá, že modul zhruba 50 metrů nad povrchem zahájil kvůli překážce v cílovém prostoru úhybný manévr, během kterého došlo ke ztrátě tahu na jednom z dvojice hlavních motorů. Modul sice dokázal přistát, na povrch Měsíce ale dosedl v nesprávné poloze. Chybná poloha landeru neumožňovala dobíjení akumulátorů z fotovoltaických panelů, operátoři mise proto stáhli všechna pořízená data a modul vypnuli.

Vzkříšení

K nemalé radosti pracovníků JAXA ale nyní došlo k naplnění nadějí na vzkříšení modulu SLIM. Sluneční světlo po deseti dnech konečně doputovalo do místa přistání a modul se probral k životu. Vědci okamžitě zahájili vědecká pozorování a shromažďují maximum dat. Boční poloha landeru v tomto ohledu podle nich nehraje zásadnější roli.

Příhodné podmínky ale nebudou trvat dlouho – již 1. února by se oblast, kde se lander SLIM nachází, měla pohroužit do lunární noci, která bude znamenat definitivní konec činnosti landeru. Japonsko každopádně může slavit. Jejich úspěšná mise se vzkříšením landeru SLIM stala veleúspěšnou. Japonsko se definitivně stalo pátou zemí, která dokázala úspěšně přistát na Měsíci.

Počátkem druhé světové války vznikly v Královské armádě elitní oddíly Commandos určené zejména k plnění diverzních úkolů. V Commandu No.8 v Egyptě sloužil také David Stirling, který navrhl taktiku operací malých družstev o 4–10 mužích, schopných nenápadného průniku do týlu nepřítele s cílem zaútočit posléze na vícero místech. Velení mu dalo volnou ruku, a tak 22. července 1941 vznikla jednotka „L“ Detachement, Special Air Service Brigade čítající šest důstojníků a 60 mužů. Ačkoli první operace Squatter skončila 60% ztrátami, postupně se příslušníci SAS stali specialisty na napadání důležitých cílů, zejména letišť, a ničení jejich zařízení.

V moři písku

Hned za Sovětský svaz coby průkopníka výsadkových jednotek se počátkem 30. let zařadila také země galského kohouta. Na tuto tradici se podařilo navázat i v exilu a 15. září 1940 ve Velké Británii v rámci Sil Svobodné Francie vznikla 1re compagnie d’infanterie de l’Air pod velením kapitána Georgese Bergého. tato speciální jednotka pak zahájila akce na půdě okupované vlasti operacemi Savanna a Joséphine B už v březnu 1941. 

Část útvaru se v září 1941 přesunula na Střední východ, prošla reorganizací na 1er compagnie de chasseurs parachutistes a od 1. ledna 1942 byla včleněna jako D (French) Squadron do SAS, v jejíž sestavě se od té doby účastnila hloubkových nájezdů na letiště Osy. Francouzi vyráželi do akcí na silně ozbrojených džípech, každé vozidlo se třemi muži a zásobami vody i paliva. Vystrojeni byli úplně britskými battledressy a jejich jediným rozlišovacím znakem se tak stala nášivka para jednotek Svobodných Francouzů.

Velmi úspěšnou francouzskou záležitostí se stala operace Albumen, během níž byli kapitán Georges Bergé, seržant Jacques Mouhot, desátníci Jacques Sibard a Pierre Léostic a britský kapitán George Jellicoe vysazeni ponorkou na jižním pobřeží okupované Kréty a po namáhavém přesunu zničili v noci z 12. na 13. června 1942 na letišti v Hérakleionu výbušninami nejen 21 německých bombardérů Ju 88, ale i sklad paliva a bomb. 

Po vítězství v severní Africe se francouzské eskadrony přesunuly zpět do Anglie, kde mezitím vznikly další výsadkové jednotky Svobodných Francouzů, a po reorganizaci a rozšíření z nich byly do SAS zařazeny 2e a 3e régiment de chasseurs parachutistes, Brity označované jako 4th a 3rd (French) Regiment SAS.

Konečně doma 

Z britského hlediska byli pro chystané vylodění v Normandii vysoce motivovaní francouzští parašutisté velmi užiteční, a to nejen v rámci svých vlastních útvarů, ale i jako zdroj posil pro britské výsadky, ke kterým byli jednotliví Francouzi přiřazováni coby znalci prostředí a řeči. Tímto způsobem se zúčastnil s britskou jednotkou operace Gain i desátník Stanislav Vaculík z 3e RCP. 

V den D vyslal 4. pluk SAS 18 mužů v rámci operace Dingson na jih bretaňského poloostrova, kde zřídili pod velením poručíků Marienna a Deplanta základnu v okolí Saint Marcel, a stejný počet vojáků pak v operaci Samwest vedených poručíky Botellym a Deschampsem na sever Bretaně, kde zřídili přijímací bázi v prostoru Duault. 

Obě předsunuté skupiny kontaktovaly hnutí odporu, soustředily kolem sebe dalších 800 bojovníků Svobodných Francouzů a začaly přepadat německé jednotky, zatarasovat komunikace a šířit chaos v nepřátelském týlu. Tyto akce Wehrmacht zaskočily, pomohly zabránit posílení invazní fronty a nedovolily mu ani bezproblémové stažení z oblasti. Povzbuzeni úspěchem vyslali Francouzi do akce zbylých 400 mužů 4. pluku SAS v čele s jednorukým velitelem Pierrem-Louisem Bourgoinem. Ti pak spolu s 3 000 mužů hnutí odporu v tvrdých střetech za cenu 70 padlých a 196 raněných pomohli neutralizovat tisíce Němců v celé Bretani.

O měsíc později byl nasazen do akce i 3. pluk SAS v širokém prostoru od Nantes až po Lyon v operacích Dickens, Derry, Bullbasket, Harrods, Moses, Samson, Snelgroove, Spenser, Jockworth a Barker s úkolem krýt jižní křídlo americké invazní armády, zabránit ústupu Wehrmachtu z jižní Francie, a posléze umožnit spojení formací útočících z Normandie s útvary působícími v rámci operace Dragoon z jihu. Impozantní bilance pluku zahrnuje v těchto bojích 2 350 zabitých, 2 976 raněných a 1 090 zajatých Němců, dále 11 zničených vlaků a 20 obrněnců za cenu 39 padlých a 72 raněných Francouzů. 

Oba pluky se koncem roku 1944 zapojily do operace Franklin na podporu amerických divizí zle tísněných v ardenské bitvě a počátkem roku 1945 pak došlo k doplnění obou útvarů a přípravě na závěrečné boje. 

Velké finále

Na jaře 1945 připravilo velení SAS pro 3. a 4. pluk operaci značného rozsahu v prostoru Groningen–Meppel–Coevorden s cílem otevřít cestu britským jednotkám Holandskem, kde spojenecký postup dosud vázl, směrem k přístavům v severním Německu.

Operace s krycím názvem Amherst se rozběhla 7. dubna 1945 ráno. Pro nepříznivé počasí, silný vítr a nízkou oblačnost probíhalo vysazování nepřesně, ale díky dokonalému výcviku, iniciativě a improvizační schopnosti se jednotlivá patnáctičlenná družstva zorientovala v prostoru i situaci. Vzápětí tak mohla začít plnit úkoly napadáním menších německých jednotek, zajišťováním komunikací či takticky důležitých bodů a celkovým čištěním území o rozloze zhruba 60×30 km, a budováním obranného perimetru po jeho obvodu.

V západní části operoval 3. pluk SAS podplukovníka Jacquese Parise de Bollardière. Útvaru se podařilo blokovat komunikace mezi Meppelem a Groningenem. Nejtěžší boje propukly s přesilou Wehrmachtu ve vesnici Appelscha, která přešla několikrát z jedněch rukou do druhých, a tamní most museli Francouzi dvakrát po sobě zbavit německých náloží. V Bovensmilde se podařilo zajistit most ve spolupráci s odbojem. 

Šestidenní boje 40 výsadkářů s asi 200 Němci disponujícími těžkými zbraněmi probíhaly také západně od Spieru. Francouzi městečko ubránili až do příjezdu kanadských tanků, v odplatě ale protivníci stačili povraždit 31 civilistů v Dieveru a Wijstersewegu. Jinde se francouzským speciálům podařilo situaci držet pevně v rukou, a v Groningenu dokonce získali archiv Haagského gestapa a zajali celé jeho osazenstvo. 

Východní část perimetru si vzal na starost 4. pluk SAS pod velením podplukovníka Pierra Puech-Samsona, který svůj hlavní stan rozbil jižně od Witteveenu. V této vesnici sídlilo shodou okolností velitelství německého polního četnictva pro Nizozemí, na které Francouzi druhý den podnikli útok, za cenu tří padlých jej dobyli a zajali i zraněného generálmajora Karla Böttgera. Podobně úspěšný byl 9. dubna útok na velitelství NSKK v Gasseltu, bráněné holandskými kolaborantskými milicionáři. 

Dne 13. dubna dorazily do oblasti jednotky kanadské 2. armády a boje skončily o další čtyři dny později. Francouzští výsadkáři měli 33 padlých, 35 raněných a 96 nezvěstných, zlikvidovali však 360 nepřátelských vojáků a 187 jich zajali. Zároveň výrazně přispěli k rozvrácení ještě celistvé německé obrany Holandska a k zabránění postupného stahování protivníkových sil do Říše. Tím se výsadkáři 3. a 4. pluku SAS zasloužili také o rychlé dobytí severního Německa a osvobození Dánska. Naplnili tak známé motto SAS „Who Dares Wins“ (Kdo si troufá, zvítězí). Za své hrdinství a jako dík za podíl na osvobození Nizozemí byly oba pluky dekorovány Bronzovým lvem královny Vilemíny.

Obsedantně-kompulzivní porucha, při které pacienta trápí opakované myšlenky (obsese) nebo nutkavé rituály (kompulze), postihne během života asi 2,3 procenta všech lidí. Bývá považována za spíše nepříjemnou než nebezpečnou záležitost, která pacientům komplikuje každodenní život a okrádá je o čas.

Jak ale se svými kolegy nedávno zjistila Lorena Fernándezová de la Cruz ze švédského Institutu Karolinska, dopady obsedantně-kompulzivní poruchy jsou zřejmě závažnější, než se zdálo. Ukázalo se totiž, že pacientům nejen ubírá volný čas, ale doslova jim zkracuje život, a to až překvapivě výrazně. Nejvíce zneklidňující na tom je, že příčiny tohoto neblahého vztahu zatím nejsou jasné. Výsledky výzkumu zveřejnil odborný časopis BMJ.

Riziko úmrtí

Fernándezová a její kolegové analyzovali zdravotní údaje 61 378 obyvatel Švédska, u nichž byla zjištěna obsedantně-kompulzivní porucha a dalších 613 780, u nichž tato porucha nebyla diagnostikována, za období mezi lety 1973 a 2020. Lidé se zmíněnou poruchou měli o 82 procent vyšší riziko úmrtí. V případě přirozených příčin šlo o riziko zvýšené o 31 procent, u nepřirozených úmrtí to bylo 230 procent.

Badatelé také jako první identifikovali rizika úmrtí lidí s touto poruchou u konkrétních onemocnění. V rámci přirozených příčin se riziko nejvíce zvýšilo u plicních onemocnění (o 73%), mentálních chorob (58%) a nemocí močového traktu a pohlavních cest (55%). Pozoruhodné bylo, že riziko úmrtí na rakovinu u lidí s poruchou naopak pokleslo o 13%. Důvody ale nejsou jasné. Pokud jde o nepřirozené příčiny úmrtí, riziko smrti v důsledku sebevraždy bylo u těchto lidí pětkrát vyšší. Značně se zvýšilo i riziko úmrtí při nehodě (o 92%).

Podle Fernándezové není možné výsledky připisovat čistě genetickým faktorům či faktorům v prostředí, případně dalším doprovodným duševním onemocněním. Ukazuje se, že obsedantně-kompulzivní porucha přináší reálná rizika, která bohužel mohou přispívat k dřívějším úmrtím lidí s touto poruchou. Klinická psychiatrička Fernándezová zároveň upozorňuje na skutečnost, že v řadě případů jde o faktory, jejichž vliv lze úspěšně snižovat vhodnou prevencí. Lidé s poruchou by si této situace měli být vědomi a dbát na prevenci, jak je to jen možné.