Tržnice v Chesteru byla v sobotu evakuována kvůli výparům způsobených stánkařem, který vařil velké množství chilli papriček. Podle chesterských hasičů a záchranářů se výpary z vaření velkého množství chilli oleje se dostaly do ventilačního systému tržiště.

Na Hunter Street, kde se Chester Market nachází, zasahovalo v sobotu pět hasičských vozů. Kolem tržnice byl z preventivních důvodů vytvořen perimetr, aby záchranné složky mohly nerušeně zkontrolovat prostor obchodní pasáže. Čtyři hasiči v dýchacích přístrojích důkladně prohledali prostory, na žádné známky požáru ani kouře ale nenarazili.

Chester Market je oblíbeným místem nákupů, podobá se slavnému londýnskému Borough Marketu – jedné z největších a nejstarších potravinářských tržnic v zemi. Místní stánkaři zde nabízejí potraviny a další zboží lokální i zahraniční produkce. Od roku 2022 funguje Chester Market v nových prostorách a od té doby jde o již druhý případ, kdy musel být dočasně uzavřen - v březnu loňského roku byl uzavřen na dva týdny poté, co zde výbuch plynu vážně zranil tři lidi.

Označení pro přikrášlování pravého stavu věcí je odvozeno od jména milence Kateřiny II. Grigorije Alexandroviče Potěmkina. Ten se v sedmdesátých letech 18. století ve funkci generálního gubernátora území dobytých na Turecku soustředil na jejich kolonizaci a hospodářský rozvoj. Rovněž horlivě podporoval další expanzi proti Turecku i spolupráci s Rakouskem, která v roce 1783 umožnila anektovat Krym. Jednalo se o první ruskou anexi, druhou uskutečnil režim prezidenta Vladimira Vladimiroviče Putina.

Velkolepá podívaná

Čtyři roky po zabrání Krymu se carevna rozhodla toto území navštívit. Na cestu se vydala z Petrohradu v lednu 1787 v doprovodu císaře Josefa II., diplomatů, dvořanů a dopisovatelů, kterým hodlala prezentovat Rusko jako silnou a bohatou velmoc. Také u příležitosti vítězství nebo rodinných oslav vždy pořádala okázalé dvorské slavnosti. Její bohatství mělo kontrastovat s chudobou jejích rivalů. 

Výprava v „byzantském stylu“ potřebovala 14 cestovních vozů, 124 saní a 40 náhradních saní, do nichž bylo zapřaženo 560 koní, kteří se museli na každé zastávce vyměnit. Všechny saně byly vybaveny vzácnými kožichy a kožešinami, což ještě podtrhovalo orientální přepych. Vzhledem k zimnímu období, kdy slunce brzy zapadá, plály na některých úsecích po obou stranách cesty obrovské hranice, aby se noc proměnila v den. 

Během cesty monotónní krajinou zapadanou sněhem ještě více vynikal extrémní rozdíl mezi nádherou průvodu a očividnou chudobou nevolníků. V Kyjevě se účastníci přesunuli na sedm velkých galér a 73 menších lodí a po Dněpru se vydali přes území, které spravoval a zveleboval Potěmkin.

Císař Josef II. se během cesty projevoval jako skeptický a špatně naladěný realista, Potěmkina označil za „pomateného lenocha“. Rovněž se posmíval Potěmkinovým přemrštěným plánům s Jekatěrinoslavem (dnešní Dnipro), kde se v té době nacházel pouze jeho venkovský dům. Také pochyboval, že se projekty podaří za Kateřininy vlády dokončit. Po jedné z velkých oslav u příležitosti založení jistého města například pronesl: „Společně s ruskou imperátorkou jsem během jednoho dne vykonal velké dílo, ona položila první a já poslední kámen města.“ Naopak ho nadchla velkolepá slavnost v Chersonu, během níž bylo symbolické dobytí přístavu pojato jako propagandistické představení.

Stopa vede do Saska

Legenda o Potěmkinových vesnicích vznikla jako složitá kombinace skutečných událostí, pomluv a intrik. Je více než pravděpodobné, že ji ze škodolibosti šířili Potěmkinovi závistiví odpůrci u dvora. Za jejího původce je považován saský diplomat Georg Adolf Wilhelm von Helbig, který se o ní nejprve zmiňoval v depeších, na konci 18. století pak v sérii článků o Potěmkinovi v hamburském časopise Minerva a nakonec v Potěmkinově životopise, který byl přeložen do mnoha evropských jazyků. 

Sám Helbig se inspekční cesty na Krym nezúčastnil, nicméně shromažďoval informace od dvořanů, využíval vyprávění více či méně hodnověrných osob, ale zapisoval si i kolující pikantní fámy, jejichž věrohodnost se nedala ověřit. Proto není divu, že šířil i překroucené nebo zcela nepravdivé informace. 

O cestě na Krym kupříkladu tvrdil: „Malebné vesnice byly pouhou divadelní kulisou: Kateřině několikrát po sobě ukázali stejné stádo dobytka, které bylo v noci vyhnáno na nové místo: pytle v sýpkách se neplnily obilím, ale pískem.“ Helbig, který patřil k největším Potěmkinovým i carevniným kritikům, si při líčení petrohradské smetánky nebral nejmenší servítky. Saský kurfiřt ho ale považoval za cenného informátora a mnoho let odolával carevniným žádostem o Helbigovo odvolání.

Jiný současník, francouzský cestovatel Alphonse Fortia de Piles, který v Rusku pobýval v letech 1791–1792, napsal později o svých zážitcích knihu. Mimo jiné se zde dočteme, že Kateřina II. byla podobně jako všechny panovnice často podváděna, takže cestou na Krym všechno obdivovala a ze všeho se radovala, aniž by věděla, že „silnice byly opraveny až poté, co byl ohlášen její příjezd; že ty četné vesnice, které se staly předmětem jejího obdivu, byly připraveny krátce před jejím průjezdem a ještě téhož dne zbořeny; a že ubozí rolníci, kteří museli urazit třicet až čtyřicet mil, aby ji vítali kolem silnice, několik dní žili v cizích domech (…). Byl to výmysl Potěmkinova génia, kterému se podařilo přesvědčit vladařku novým druhem lsti o tom, že bývalá poušť vzkvétá.“

Rozšířené fámy

Mýtus o Potěmkinových osadách vylíčil i soudobý francouzský historik Jean-Charles Thibault de Laveaux, který vydal dějiny Ruska. Do svého díla převzal mnoho informací z Helbigových knih, takže se zde lze dočíst: „V určité vzdálenosti od břehu byly vidět vesnice, ale domy a zvonice byly na prknech jen namalovány jako kulisy. Vesnice poblíž silnice byly narychlo postavené a vypadaly obydleně; ale domnělí obyvatelé sem byli násilím přivedeni z obydlí nacházejících se o patnáct nebo dokonce osmdesát verst (jedna versta odpovídá 1 067 metrům) dál. Večer museli opustit své domovy a celou noc hrát ve vedlejší vesnici komedii, kterou imperátorka viděla z dálky. Všem těm nešťastníkům byla slíbena odměna, ale nedostali nic. Mnozí zemřeli v zoufalství, v bídě nebo na nemoci. V noci se také přemisťovala četná stáda z vesnice do vesnice, takže imperátorka spatřila jedno stádo pětkrát nebo šestkrát.“

„Cesty, po nichž panovnice jela, byly velmi krásné, ale byly dokončeny s dvouletým předstihem a v takovém spěchu, že neslibovaly trvanlivost. Ve městech Potěmkin ukázal Kateřině obrovská skladiště plná obilí. Ale místo obilí se v pytlích nacházel písek. Také si prohlédla domy zařízené pěkným nábytkem. Ale všechno bylo předem připravené, přivezené z daleka a za velké peníze. Všechny věci byly vypůjčené od obchodníků pod podmínkou, že jim budou vráceny, až už nebudou potřeba, a dostali zaplaceno za případné rozbití. Nikdo však ani ve snu nepomyslel na to, že by svůj slib dodržel; nikdo nic nevrátil ani nezaplatil.“

Jaká byla realita?

Ve skutečnosti Potěmkin na územích na jihu Ruska a Ukrajiny inicioval výstavbu reálných cest, měst, vesnic a přístavů. Současně minimálně zdvojnásobil počet obyvatel své gubernie, neboť na výhodné podmínky nalákal mnoho osadníků nejen z jiných částí Ruska, ale i z ciziny. O různorodosti nových poddaných si můžeme udělat představu podle sčítání obyvatel z roku 1897, kdy na Krymu žilo 36 % krymských Tatarů, 33 % Rusů, 12 % Ukrajinců, 6 % Němců, 4 % Židů a 3 % Řeků. 

Potěmkin samozřejmě narážel na značné potíže, jako byl nedostatek stavebního materiálu či problémy s pracovní silou. Rovněž se vědělo, že kvůli zběsilému tempu výstavby vykazovaly mnohé budovy i nedostatky a problémy s kvalitou. Každopádně se ale jednalo o skutečné budovy a areály.

Před příjezdem nejvzácnějších hostí nachystal Potěmkin pro carevnu honosná a pohodlná obydlí, včetně okolních anglických parků. Rovněž stihl vybudovat mohutné loďstvo a pevnosti v Oděse, Sevastopolu či Jekatěrinoslavu, které existují dodnes. Potěmkin ukázal Kateřině novou černomořskou válečnou flotilu, čítající dvacet sedm řadových lodí. Díky tomu se Rusko v této oblasti dostalo na úroveň Španělska. 

O dobrých deset let později varoval francouzský diplomat doprovázející carevnu, Louis-Philippe hrabě de Ségur, Napoleona Bonaparta před mohutnými obrannými stavbami na jihu ruského impéria. Císař Josef II., který si pevnosti důkladně prohlédl, byl jimi přímo šokován. A přes veškerou svou kritičnost po ukončení cesty souhlasil, že bude po boku Rusů bojovat proti Turkům. Kdyby tedy tehdy viděl jen pevnosti namalované na dřevě či plátně, nebo děla ze dřeva, stěží by došel k závěru, že Rusko bude silným spojencem.

Nesmrtelná legenda

Fámy o podvodech, kterých se měl během inspekční cesty všemocný kníže dopustit, přímo odmítl i jiný účastník cesty, Charles-Joseph kníže de Ligne: „Slyšeli jsme ty nejsměšnější historky, že na naší trase byly vesnice z kulis (…), že lodě a děla byly namalované a kavalerie bez koní (…). Dokonce i mnozí Rusové, kteří nám, účastníkům cesty, záviděli, budou tvrdošíjně opakovat, že jsme byli oklamáni.“ Nelze než souhlasit s jeho závěry, že si carevna prohlédla skutečné vesnice.

Legenda o Potěmkinových vesnicích přesto žije vlastním životem a tento termín se používá i v současnosti. Jejímu kouzlu neodolal například umělecký šéf Divadla Na zábradlí Petr Lébl, když v roce 1986 napsal scénář hry Tauridus. Obrazy a etudy ze života rokokové společnosti, kterou pak rovněž režíroval. Za Tauridem se skrýval Potěmkin, neboť obdržel od carevny titul knížete krymského, tedy podle starořeckého názvu poloostrova tauridského.

Nedávno se fenoménem Potěmkinových vesnic zabýval také rakouský fotograf Gregor Sailer, jehož výstavu jsme mohli spatřit v roce 2019 v pražské Galerii Fotografic. Zde prezentoval snímky formálně i obsahově vyprázdněných míst z celého světa. K vidění byla například replika Harlemu uprostřed švédské krajiny, věrná kopie nizozemského městečka na periferii Šanghaje nebo arabské řeznictví s falešným masem v tréninkovém areálu britské armády.  

Planetka, která před 66 miliony let dopadla do oblasti dnešního Chicxulubu na Yucatánském poloostrově, přivodila zkázu většiny neptačích dinosaurů. Odborníky diskutovanou otázkou je, jak vlastně v této době vypadala populace dinosaurů? Šlo o životaschopný druh na vrcholu své éry, nebo byli neptačí dinosauři dávno odsouzeni k zániku a ničivá katastrofa jim zasadila pověstnou „ránu z milosti“?

Oviraptor z Hell Creek

Zajímavý příspěvek do této debaty přináší objev doposud neznámého dinosaura z linie oviraptorů, který dostal jméno Eoneophron infernalis, což volně přeloženo znamená „rané faraonovo kuře z pekla.“ Pojmenování odkazuje na supa mrchožravého (Neophron percnopterus), jemuž se v angličtině říká „faraonovo kuře.“ Podrobnosti o nálezu zveřejnil vědecký časopis PLOS One.

Eoneophron infernalis byl podle vědců blízce příbuzný jiného oiraptora – Anzu wylei. Podobně jako tento oviraptor i „faraonovo kuře“ mělo dlouhé a štíhlé nohy, tělo pokryté peřím a velký zobák bez zubů.

Ve srovnání se svým bratrancem byl ale Eoneophron infernalis mnohem menší – zatímco Anzu wyliei vážil okolo 200 až 300 kilogramů, Eoneophron infernalis byl těžký zhruba jako dospělý člověk (78 kg). Velikost není jediná věc, která odlišuje oba oviraptory. Srovnání kostí dolních končetin naznačuje, že Eoneophron infernalis mohl být lepším běžcem.

Přizpůsobiví všežravci?

Pozůstatky obou dinosaurů pocházejí ze slavné paleontologické lokality Hell Creek na severu Spojených států, přičemž existují náznaky, že ve stejné době zde mohl žít i další doposud nepopsaný druh oviraptora. Podle doktoranda z Oklahomské státní univerzity a hlavního autora studie Kyla Atkinse-Weltmana to naznačuje, že alespoň v případě čeledi Caenagnathidae, do které oba popsané druhy patří, existovala v té době elementární druhová rozmanitost.

Zhruba dva miliony let před dopadem planetky docházelo podle vědců k úbytku dinosauřích skupin, což se týkalo hlavně tyrannosaurů a lambeosaurů. Čeledi Caenagnathidae se ale tyto změny týkat nemusely.

„Zdá se, že tato skupina si i před katastrofou zachovávala stabilitu a rozmanitost, zatímco jiné skupiny skomíraly. Mohlo to být tím, že šlo o velmi všestranné všežravce, kteří se dokázali přizpůsobit a změnili své stravovací návyky,“ odhaduje Weltman.

S objevem nového oviraptora je spojena i poměrně zajímavá historka – kosti, na jejichž základě Kyle Weltman nový druh popsal, získal v roce 2020 od překupníka s fosiliemi. Potřeboval je k dokončení svého studentského výzkumu a původně se mělo jednat o kosti jiného dinosaura. Teprve detailní analýza ukázala, že jde ve skutečnosti o nový a doposud nepopsaný druh.

Nejpozději od roku 1943 bylo zřejmé, že americká invaze v Japonsku by znamenala obrovské ztráty na obou stranách. Vojenští plánovači námořnictva proto prosazovali ukončení války blokádou a bombardováním. Hodnocení japonských diplomatických depeší na nejvyšší úrovni, připravené námořní zpravodajskou službou zdůrazňovalo, že kombinace vojenských a diplomatických odposlechů naznačuje, že císařské ozbrojené síly nebudou souhlasit s přijetím jakýchkoliv podmínek kapitulace, pokud si zachovají schopnost zasáhnout proti invazi. 

Image

Čtěte také

Zlomený samurajský meč: Konec války a kapitulace Japonska (1)

Devětadvacátého července 1945 generálmajor Charles Willoughby, šéf zpravodajské služby ve štábu generála MacArthura prohlásil, že rostoucí japonská síla na Kjúšú znamená, že „naroste do bodu, kdy budeme muset zaútočit při poměru sil jedna ku jedné, což opravdu není recept na vítězství“. Zpravodajské informace také posílily názor admirála Chestera Nimitze, velitele tichomořského loďstva, který považoval operaci Olympic za nerozumnou. 

Pochybnosti o Olympiku

Vyšší štábní důstojníci sdíleli Willoughbyho a Nimitzovy pochybnosti o šanci operace Olympic na úspěch. Šestého srpna, v den, kdy na Hirošimu dopadla atomová bomba, předali Sboru náčelníků štábů zprávu k Olympiku. S ohledem na alarmující čerstvé odhady zpravodajských služeb o japonských přípravách na Kjúšú výbor doporučil, aby náčelníci formulovali „alternativní plán“.

K tomu ale už nedošlo, protože 10. srpna Japonci předložili svůj první mírový návrh: souhlasili s podmínkami stanovenými v červencové Postupimské deklaraci, ovšem se zásadní výjimkou – císař měl zůstat svrchovaný nejen jako vládce Japonska, ale měl stát i nad okupační správou. To by Hirohitovi dalo právo veta nad navrhovanými okupačními reformami, které byly hlavním cílem bezpodmínečné kapitulace. Američané přijali tuto odpověď, ale trvali na tom, aby byl císař podřízen veliteli okupační správy. Hirohito nakonec tyto podmínky přijal 14. srpna. 

Zatímco se tokijská vláda klaněla panovníkovu rozhodnutí, postoj ozbrojených sil zůstával nejistý. Přestože ministr války přiměl vysoké představitele armády, aby podepsali souhlas s císařovým ediktem, jedna skupina důstojníků se pokusila v noci ze 14. na 15. srpna o převrat, aby kapitulaci zabránila. Neuspěli však a císař druhého dne ohlásil národu, že Japonsko kapitulovalo.

Efekt bomb

Ve Spojených státech mezitím pokračovala debata o strategii invaze. Sovětské plány na vylodění na Hokkaidó, nejsevernějším japonském ostrově, také možná oživily zájem o alternativní místo útoku, pravděpodobně na severu Honšú. Do dalšího vývoje pak zasáhl ohromný efekt použití atomových bomb na Nagasaki a Hirošimu. 

V srpnu byly provedeny zásadní změny v americkém bombardovacím programu. Dvacátá letecká armáda se sídlem na Marianách v té době disponovala 1 002 stroji Boeing B-29. Osmá letecká armáda se přesunovala z Evropy na Okinawu a přezbrojovala se také na B-29 a stíhačky s dlouhým doletem, což byl proces, který měl trvat až do začátku roku 1946. Tehdy měla obě uskupení mít dohromady 1 648 „létajících superpevností“ a téměř 1 000 dálkových stíhaček. 

Cíle bombardování 

Předběžné vyhodnocení americké bombardovací kampaně v Německu ukázalo, že zdaleka nejefektivnější bylo ničení dopravní infrastruktury a továren na výrobu paliva. Tyto závěry odrážel nový soubor operačních směrnic letectva z 11. srpna 1945. Dvacáté armádě přidělil 178 japonských cílů a osmé 41. Je pochopitelné, že nové směrnice upřednostňovaly dopravu, zejména železniční (67), před městy (35), eufemisticky nazývanými „městské průmyslové oblasti“. Zbývající cíle zahrnovaly letecký průmysl (36), sklady munice (41), arzenály (7), zásobníky ropy (17) a chemické závody (16). 

Štábní důstojníci usoudili, že únava osádek a nedostatek náhradníků pravděpodobně omezí hmotnost svržených pum na 50 000 tun měsíčně. To znamenalo, že mezi polovinou srpna a začátkem listopadu by bombardéry svrhly v podstatě totéž množství, jako dopadlo na Japonsko mezi listopadem 1944 a začátkem srpna 1945 (157 000 tun). Navíc výrazně zlepšené zaměřovací přístroje slibovaly znásobit ničivé účinky této tonáže.

Účinná blokáda

Přesun prioritních cílů z měst na dopravu neznamenal, že by civilní obyvatelstvo bylo více ušetřeno ztrát. Naopak útoky na železniční síť hrozily způsobit mnohem větší katastrofu, protože by narušily již tak kritické zásobování potravinami. Od roku 1944 americká námořní blokáda účinně odřízla Japonsko od dovozu potravin a v následujícím roce se zhroutila domácí potravinová produkce císařství. Celkový nedostatek jídla podnítil černý trh, který odčerpal ještě více potravin z oficiálního distribučního systému. Především kvůli očekávané špatné sklizni rýže na podzim 1945 měl národ v následujícím období čelit ještě horší noční můře, než představovaly jaderné zbraně: hladomoru. 

V červnu 1945 vyhlásili japonští vůdci své odhodlání bojovat až do konce. Pochopili však, že i kdyby dokázali porazit vylodivší se vojska, nebo jim alespoň způsobit těžké ztráty, mohli by při vyjednávání dosáhnout výsledku, který by zachoval jejich vládu. Obrovské množství Japonců by ale při tomto „míru“ zahynulo během roku 1946 hladem. I tento scénář předpokládal, že potraviny, zejména rýže, budou moci být přepravovány z oblastí s nadprodukcí do míst s nedostatkem zdrojů. 

Běžně se pro převoz používaly lodě, ale v srpnu 1945 stála japonská lodní doprava jako organizovaný systém na pokraji zániku – což znamenalo, že přeprava potravin byla odkázána na skromnou železniční síť. Pokud by podle nové směrnice o bombardování došlo k jejímu zničení, pak by téměř polovina populace – prakticky celý jihozápad ostrova Honšú – čelila smrti hladem.

Podpis kapitulace 

Druhého září válka 1945 definitivně skončila: zástupci Spojenců a Japonského císařství podepsali na palubě bitevní lodi USS Missouri kotvící v Tokijském zálivu kapitulační listiny. Když začala okupace, americké úřady si brzy uvědomily, že potravinová situace hraničí s katastrofou, přičemž někteří odhadovali, že až 10 milionů lidí by mohlo zemřít hlady. Představitelé okupační správy v čele s MacArthurem přesvědčili Washington, aby dodal velké množství potravin, jinak hrozí hladomor. Tyto zásilky spolu s vratkým přídělovým systémem dokázaly zabránit masivnímu umírání na podvýživu. Japonce však čekaly ještě další tři bídné roky, kdy se populace musela spokojit s velmi chabou stravou. 

Následky použití jaderných zbraní budou i nadále přitahovat pozornost dalších generací na konec války v Pacifiku. Přesto by neměly být opomíjeny tyto další dva černé scénáře. Invaze na domovské ostrovy by přinesla obrovské americké i japonské oběti. Zpravodajci na základě ztrát během dobývání Saipanu odhadovali, že dobytí domovských ostrovů by stálo život půl milionu amerických vojáků a několikanásobně víc by jich bylo zraněno. Japonci by při obraně utrpěli ztráty mnohem vyšší. Snad ještě horší následky pro civilní obyvatele by měl hladomor, který by vypukl v zemi odříznuté od zásobování ze zámoří.

Teplota patří k nejhůř definovaným fyzikálním veličinám. Ve fyzice existuje celá řada procesů přímo souvisejících s jakousi mírou vnitřní energie systému, kterou obvykle vyjadřujeme právě tzv. teplotou. Ze zmíněného důvodu se teploty často uvádějí s nějakým přívlastkem – například kinetická, zářivá, ionizační, excitační… Definice teploty má přitom dobrý význam jen pro ustálené systémy.

V případě tzv. termodynamické rovnováhy všechny popsané definice splývají. Proto je obtížné vymezit teplotu vesmírného vakua. Nejrozumnější odhad zřejmě přináší zářivá teplota všudypřítomného mikrovlnného záření, coby pozůstatku po Velkém třesku: Dosahuje 2,7 K, tedy −270,45 °C, což je lidově řečeno „pěkná zima“.

Jméno Johna Browninga je mezi fanoušky zbraní až patologicky známé a tento konstruktér získal mnohá prvenství také v kategorii samonabíjecích pistolí. Výstřelem jeho FN M1910 spustil lavinu událostí, na jejímž konci vypukla první světová válka, protože ji použil k atentátu na Františka Ferdinanda d’Este Gavrilo Princip. 

Známějším Browningovým typem byl sice Colt 1911, jenž sloužil přes 70 let v americké armádě a stal se naprosto kultovní zbraní. Vrcholem jeho tvorby se stal Browning HP, ale tato evoluce začala právě modelem s označením No.1.

Nejspolehlivější pistole

John Browning přicházel s jedním zbraňovým patentem za druhým a o jeho výtvory projevily zájem různé zbrojovky. O „jedničku“ se zajímali také v Belgii. Stalo se to díky známosti a přátelství s inženýrem Hartem Bergem, jenž koncem 19. století přesídlil do Lutychu, kde začal pracovat pro zbrojovku Fabrique Nationale (FN). Firma se zrovna snažila prorazit na civilní trh a Berg přemluvil Browninga, aby přijel do Belgie prezentovat některý ze svých výrobků. Na jaře 1897 konstruktér skutečně dorazil a přivezl s sebou prototyp pistole Browning No. 1 a 500 nábojů.

Zbraň inženýry FN naprosto ohromila, protože se z ní vypálilo všech 500 ran bez jediné závady, čímž se stala nejspolehlivější pistolí té doby. Za tři měsíce obě strany podepsaly smlouvu na výrobu a prodej No. 1 po celé Evropě, nicméně se zákazem distribuce v USA a Kanadě – kvůli Browningovým smlouvám s firmou Colt. 

První sériově vyráběné zbraně se začaly prodávat v lednu 1899 a v témže roce se po samonabíjecí pistoli začala ohlížet také belgická armáda. Vyzkoušela mnoho evropských zbraní, ale nakonec sáhla právě po tomto typu. Vojáci však požadovali řadu úprav, a tak FN záhy sjednotila produkci na takzvaný vojenský model, jenž se od původní No. 1 lišil. Změny zahrnovaly například zesílení těla zbraně, větší střenky, oko pro pojistnou šňůru, indikátor napnutého úderníku a mnoho dalších.

Ve všech koutech světa

Kromě belgické armády si pistoli jako doplňkovou zbraň pro důstojníky objednalo také Rakousko-Uhersko či vojenská akademie generálního štábu v Sankt-Petěrburgu (na Petrohrad přejmenován až v létě 1914). Zbraň dále používaly policejní složky například v Dánsku, Švédsku, Norsku, ale také některé sbory v Německu či strážci zákona v Paříži. Oblíbenost u policejních oddílů dokládá využití tohoto typu také u československých legií v Rusku, konkrétně u strážnického oddílu (vojenská policie).

Prezident Spojených států Theodore Roosevelt vlastnil model 1899 s perleťovými střenkami, který ukládal do nočního stolku u postele. Dne 30. srpna 1918 pak s Browningovou pistolí spáchala Fanny Kaplanová atentát na Lenina. Za druhé světové války vyráběla Čína kopii FN 1900 a v Severní Koreji se produkovala pod označením Type 64, dokonce i ve verzi s tlumičem. Do 4. srpna 1904 belgická FN prodala 100 000 kusů a v dalších pěti letech vystoupalo číslo na půl milionu. Jejich výroba běžela nepřetržitě až do roku 1914 a podle dostupných informací vyšlo z belgické zbrojovky celkem 724 550 pistolí.

Naše zkušenost

Na střelnici jsme měli možnost vyzkoušet typ FN M1900 z roku 1908. Zbraň je nebývale lehká, uzoučká a s velmi oblými jemnými liniemi a přes svůj věk je naprosto ideální pro skryté nošení. Maličký zásobník pojme sedm nábojů a vypouští se pomocí zobáčku u dna zásobníku, což je lehce neohrabané. Otočná pojistka u palce je tužší a polohy jsou označené FEU (střelba) a SUR (zajištěno), dle objednávek mohly být v němčině či angličtině. Natažení závěru je jako u většiny starých zbraní těžší. 

Nízko položená hlaveň a zajímavý vratný systém zajišťují velice příjemný malý zpětný ráz a opravdu překvapivou přesnost. Ač nemám malé ruce a většina pistolí je mi „malá“, tato mi až s podivem v ruce dobře seděla. Kolega měl obavy o kůži mezi palcem a ukazovákem při pohybu závěru, ale ač se před střelbu již s kůží loučil, pistole ho nepokousala. Jen mířidla jsou na mne velice úzká. Přední mušku jsem na terči často musel hledat. Výstražník zakrývající pevná mířidla velice oceňuji, ale bylo vtipné sledovat kolegu, který se po vystřílení zásobníků divil, kam mu mířidla zmizela.

Při koupi jsem se velice bál výhozního okénka, které je velice blízko kloubu ukazováčku, ale pochyby po několika ranách zmizely. Ovšem je třeba si dávat pozor a nestát blízko stěny střeleckého stavu, vyhazuje vystřelené nábojnice velice kolmo. Tento typ pistole by jistě uspěl také u dnešních zákazníků a v případě, že by dostal modernější střenky, přepracoval se zásobník a výstražník by třeba dostal reflexní barvu, zbraň by byla perfektní například pro sebeobranu.

Vlastním tuto pistoli již řadu let a nikdy sem neměl problém s jakýmkoli druhem střeliva, takže není divu, že tento model slavil ve své době takový úspěch. Má však také jednu velkou nevýhodu, jíž se Browning u pozdějších modelů už vyvaroval – nedá se rozebrat bez pomoci šroubováku. Po vyšroubování dvou šroubů vysuneme závěr dopředu a v případě, že to nejde, je třeba jej dvakrát natáhnout a pustit, pak se posune sám. Popotáhneme bicí pružinu dopředu a i s vodítkem ji vyklopíme nahoru z držáku na rámu. Potom vysuneme zadní část závěru dozadu. Hlaveň je pevně spojena s rámem.

Finanční stránka

Pistole FN M1900 se dá dnes stále zakoupit v obchodech se zbraněmi a cena se pohybuje od 5 000 Kč, vytrvalý zájemce najde i kus v dobrém stavu. Samozřejmě se nebavíme o luxusních verzích s perletí a rytinami, které belgická zbrojovka svého času také nabízela. Pokud má člověk zájem o sbírání pistolí první poloviny 20. století, tato by mu rozhodně neměla chybět a je běžně dostupná. Nejenže se dá pořídit za rozumné peníze, ale svou práci spolehlivě zastane na střelnici, lze ji využít k sebeobraně a střelba není o mnoho dražší než v případě moderních pistolí. 

Náboj ráže 7,65 mm Browning bohužel v posledních letech zdražil, ale svátečního střelce cena 300–400 Kč za krabičku po 50 nábojích jistě nezruinuje. Navíc nehrozí trápení se sháněním střeliva, jak je tomu v případě jiných historických zbraní. Problém však může být se sháněním náhradních zásobníků na tuzemském trhu. Na zahraničních aukcích se sice dají objevit, bohužel se však jejich cena pohybuje dost vysoko a často převyšuje polovinu hodnoty samotné zbraně. 

Není tajemstvím, že stres a úzkost, především v chronické podobě, nejsou jen duševními stavy, ale že se znatelně projevují na tělesném zdraví stresovaného člověka. Podle nového výzkumu, za nímž stojí odborníci britské University College London, je v tomto směru pro zdraví nejhorší finanční stres. Jejich výzkumu publikoval odborný časopis Brain, Behavior, and Immunity.

Odessa Hamiltonová a její kolegové analyzovali obsah čtyř vybraných biologických markerů, které souvisejí s odpovědí těla na stres a celkovou kondicí, ve vzorcích krve 4 934 lidí starších 50 let. Tito lidé byli účastníky dlouhodobé výzkumné studie stárnutí English Longitudinal Study of Ageing (ELSA).

Finance a zdraví

Dva z uvedených markerů, C-reaktivní protein (CRP) a fibrinogen, se podílejí na imunitní odpovědi při zánětu, zatímco zbývající dva markery, kortisol a růstový faktor IGF-1 hrají roli ve fyziologické reakci na stres. Tyto markery vědcům ukázaly, do jaké míry je ohroženo zdraví dotyčného člověka v důsledku stresu.

V následných analýzách vědci ověřovali, jak jsou tyto markery ovlivněny předchozím stresem, přičemž rozlišovali šest druhů stresujících faktorů: péče o jiné, invalidita, nemoc, zármutek, rozvod a finanční stres. Ukázalo se, že nejvíce alarmující stav měřených markerů nejsilněji souvisí právě s finančním stresem.

TIP: Průlomový experiment: Peníze pro chudé matky mění mozek jejich dětem

Lidé, kteří z uvedených stresových faktorů pociťovali pouze finanční stres, měli o 59 procent vyšší šanci, že za další čtyři roky budou patřit do skupiny s nejvíce zdraví ohrožujícím stavem zmíněných markerů. „Zjistili jsme, že finanční stres je pro lidské zdraví zřejmě opravdu zničující,“ potvrzuje Hamiltonová. „Je to zřejmě tím, že tato forma stresu a s ní spojená chudoba prosakuje všemi aspekty života. Může vést ke konfliktům v rodině, sociálnímu vyloučení, hladovění i ztrátě domova.“ Výzkum je ale teprve v počátcích. Vše bude nutné potvrdit a detailně prozkoumat. 

Pavouci nepatří mezi nejoblíbenější tvory, přesto některé druhy mohou být velmi starostivými rodiči. Skákavka Toxeus magnus například krmí svá mláďata speciálním mlékem.

Vědci zjistili, že si tito pavouci staví hnízda, ve kterých pak vyrůstají mláďata. Pavouci si do nich nenosí potravu, ale mláďata pavouků přesto rostou. Ukázalo se, že samice těchto pavouků vylučují velmi výživné mléko. Toto mléko navíc obsahuje čtyřikrát více proteinů, než mléko kravské.

Samice těchto skákavek v hnízdě vylučují mléko ze speciálních orgánů na zadečku. Čerstvě vylíhlá mláďata nejprve olizují kapky mléka, které samice umístí uvnitř v hnízdě. Starší mláďata pak sají mléko přímo od samice.

Experimenty potvrdily, že mláďata těchto pavouků jsou na mléce zcela závislá. Samice skákavek krmí mláďata pavoučím mlékem až do věku kolem 40 dní, kdy se již mláďata blíží dospělosti. Díky takové mateřské péči a životu v hnízdu se asi tři čtvrtiny mláďat tohoto druhu dožívají dospělosti.

Loretánské kaple (zkráceně označované jako lorety) již svým názvem odkazují na místo, kde se nachází jejich předobraz. Svatá chýše (italsky Santa Casa), jejíž kopie vznikaly zejména v 17. a 18. století, stojí uprostřed monumentální baziliky ve městě Loreto ve středoitalské provincii Ancona.

Černá Madona

Svatá chýše představuje obydlí Panny Marie, kde údajně došlo k setkání Ježíšovy matky s archandělem Gabrielem (Zvěstování Panny Marie) a kde Kristus později vyrůstal. Podle legendy se stavba nacházela původně v Nazaretě, odkud však byla na konci 13. století podivuhodně přemístěna. Nejprve ji prý andělé v roce 1291 přenesli do Dalmácie, o tři roky později se stavení dostalo přes Jaderské moře do lesíka nedaleko italského města Ancona, třetí zastávku mělo u města Recanati, až se nadobro usadilo na svém dnešním místě, v Loretu.

Existuje však i jiná, méně senzační verze příběhu cesty Svaté chýše do Itálie. Podle ní nechal kameny z domu Svaté rodiny přenést epirský panovník Nikeforos I. jako svatební dar ke sňatku své dcery Thamar s tarentským princem Filipem I.

Výše zmíněná legenda o zázračné translaci příbytku Panny Marie si hned ve 14. století získala velkou popularitu a z Loreta se zakrátko stalo hojně navštěvované poutní místo. Jeho proslulost nadto umocnila údajně nevysvětlitelná uzdravení a další tradované zázraky. Pozornost věřících však v Loretu nepoutala výlučně samotná kaple, nýbrž také zde vystavené zpodobnění Černé Matky Boží. Zajímavostí je, že předmětem kultu byla nejprve ikona, kterou teprve na počátku 16. století nahradila soška ze dřeva. Tmavá barva pleti Panny Marie Loretánské bývá tradičně spojována s pasáží „Černá jsem, a přece půvabná“ ze starozákonní Písně písní. Podle praktičtějšího vysvětlení však ikona (a později i soška) zčernala od lamp a olejových svící, které uvnitř kaple bez ustání hořely.

Vzorem pro všechny

Dnešní vzhled Svaté chýši v Loretu vtiskl architekt Donato Bramante, který v roce 1509 zapouzdřil do té doby prostou stavbu do bohatě zdobeného mramorového kvádru. Svatyni v této podobě se pak pokoušeli napodobit umělci takřka ve všech katolických zemích Evropy. Obal loretánského domku zdobí reliéfy ze života Panny Marie (s důrazem na Kristovo dětství), přičemž jednotlivá pole jsou od sebe oddělena výklenky se sochami starozákonních proroků a pohanských věštkyň (Sibyl), předpovídajících příchod a působení Ježíše (se zvýrazněným vztahem k Panně Marii). Čelní stěnu má podle originálu narušovat výlučně jedno malé okno, zatímco podélné stěny mají z každé strany nabízet dva vchody.

Interiér loretánských kaplí je podle zvyklosti členěn do dvou nestejně velkých prostor, které odděluje dřevěná oltářní stěna, za níž má být k vidění kultovní socha Černé Madony. Dále měl návštěvník lorety v interiéru spatřit fragmenty maleb, jež zobrazují Pannu Marii.

Tímto způsobem měla být mimo jiné připomenuta legenda, podle níž loretánský domek poškodil blesk (zatímco podle jiné verze střelný prach z votivní svíce), avšak místa, kde byla zobrazena Panna Marie, zůstala zázračně nedotčena. Kvůli větší autenticitě dokonce někteří budovatelé loretánských kaplí přistoupili (nejen u nás) k vytvoření umělé trhliny ve stěně či záměrnému uvolnění některých cihel.

V Čechách příkladem

Silný impuls ke stavbě loretánských kaplí, jež posilovaly mariánský kult, přinesla éra po bitvě na Bílé hoře. Ve středních Čechách měla význačnou úlohu loretánská kaple v Hájku u Unhoště, vystavěná na přání Floriana Jetřicha Žďárského ze Žďáru (1598–1653), který italské Loreto sám navštívil. Podle tradování hrabě na počátku 20. let 17. století učinil slib, že pokud se mu narodí vytoužený dědic, pak na svém panství postaví mariánskou svatyni. Přání se aristokratovi později skutečně splnilo, pročež byla v letech 1623–1625 zbudována loretánská kaple, jedna z nejstarších v českých zemích. 

Hájecká loreta se těšila již od počátku mimořádné přízni poutníků a hned roku 1630 byla přestavěna. O kapli se zprvu staral poustevník, později zde byl založen klášter františkánů, kteří měli o vyhledávané poutní místo pečovat. Ve 20. letech 18. století prý Hájek navštěvovalo stěží uvěřitelných 60 tisíc poutníků ročně. Ve stejném období pak vznikla i poutní cesta z Prahy do Hájku, kterou lemovalo celkem 20 rozměrných výklenkových kaplí.