Klíčem k dobré sklizni bývá správný poměr půdních živin, především dusíku. Zatímco některé druhy, zejména listová zelenina či růžičková kapusta, vyžadují zmíněný prvek ve zvýšeném množství, jiné jako hrách a fazole jej dokážou ukládat zpět do země, a de facto tak „živit“ své sousedy. 

Existují však i další osvědčené kombinace slibující pěstitelský úspěch: Kupříkladu severoameričtí indiáni vysazovali vedle sebe tzv. tři sestry – kukuřici, která sloužila coby opora pro pnoucí se fazoli, a dýni, jejíž široké listy bránily vysychání půdy. 

K rajčatům a paprikám se zas doporučuje zasadit bazalku. Zelenina má v její společnosti chuťově výraznější plody, bylince se lépe daří a zároveň odpuzuje škůdce. V jiných případech by si ovšem pěstitelé měli dávat pozor: Zejména v blízkosti česneku, cibule, pórku nebo pažitky neprospívají mimo jiné jahody či chřest a obsažené antiseptické látky mají negativní vliv i na symbiotické bakterie na kořenech luštěnin.

Kvazary jsou vlastně nesmírně aktivní centra velmi vzdálených galaxií, v nichž supermasivní černá díra polyká spoustu hmoty. Jsou extrémně zářivé a pro astronomy představují velice cenný zdroj informací o mladém vesmíru. Přesto toho o nich stále mnoho nevíme a ne zcela rozumíme mechanismu, díky němuž kvazary září.

Výzkumný tým, který vedl Dragan Salak z japonské Univerzity Hokkaidó, jako první potvrdil doposud jen teoretické předpoklady a pozoroval mohutný molekulární výtrysk (molecular outflow) u kvazaru, který pozorujeme ve vesmíru starého méně než miliardu let. Podrobnosti výzkumu Dragana Salaka a jeho kolegů zveřejnil na počátku února odborný časopis Astrophysical Journal.

Velmi vzdálený kvazar

Konkrétně šlo o kvazar J2054-0005, který je jedním z nejzářivějších kvazarů ve velmi mladém vesmíru. Podle vědců to byla jasná volba pro pozorování molekulárního výtrysku. Ke svému výzkumu vědci využili soustavu radioteleskopů ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array) v Chile. Jde totiž o jediné zařízení, které je dostatečně citlivé na to, aby mohlo detekovat výtrysky molekulárního plynu, tedy plynu tvořeného jednoduchými molekulami, v tomto případě molekulami OH, v raném vesmíru.

„Podle teoretických výzkumů by výtrysky molekulárního plynu měly hrát významnou roli ve vzniku a vývoji galaxií, protože ovlivňují proces tvorby hvězd,“ vysvětluje Salak. „Kvazary jsou obzvláště energetickými objekty, a proto lze očekávat, že jejich molekulární výtrysky budou opravdu intenzivní.“

TIP: Astronomové vystopovali nejstarší kvazar: Je vzdálený přes 13 miliard světelných let

Salak a jeho tým uspěli. Jejich pozorování představuje první věrohodný důkaz, že masivní výtrysky molekulárních plynů z kvazarů ve velmi mladém vesmíru opravdu existovaly, a že ovlivňovaly vývoj galaxií už na samotném počátku. Potvrdilo se, že kvazary mohou potlačit tvorbu nových hvězd v dotyčné galaxii tím, že svou aktivitou vypudí molekulární plyn mimo galaxii.

Většina světa se kvůli globálnímu oteplování obává vzestupu mořské hladiny, která stoupá kvůli tání ledovců, včetně těch v Grónsku. Je ironií, že samotné Grónsko zažívá opačný trend. Kvůli tomu, že v Grónsku taje led a odtéká do oceánu, se tento arktický ostrov zvedá z oceánu rychleji, než stoupá hladina.

Potvrzuje to nový výzkum odborníků Dánské technické univerzity, které vedl doktorand Danjal Longfors Berg. Berg s kolegy díky přesným měřením zjistil, že se podloží Grónska mezi lety 2013 a 2023 zvedlo zhruba o 20 cm. To odpovídá rychlosti dvou metrů za století. Výsledky Bergova týmu nedávno zveřejnil odborný časopis Geophysical Research Letters.

Vynořování Grónska

Výzkum dánských vědců stojí na datech sítě GNET, kterou tvoří 61 měřících stanic se systémem GPS. Tato síť představuje geodetickou infrastrukturu pro dlouhodobá přesná měření následků klimatických změn. Sleduje tání ledovců v Grónsku a je rovněž schopná detekovat pohyby podloží Grónska v čase, s milimetrovou přesností.

Fakt, že se Grónsko a další okolní pevniny zvedají, není pro vědce už delší dobu tajemstvím. Je to důsledkem roztání masivních ledovců, které tuto část světa svíraly během minulé doby ledové, tedy ještě před 12 tisíci let. Od té doby neustále klesá zátěž ledu, která působila na souš a pevnina se kvůli tomu postupně zvedá.

TIP: Zběsilé tání: V Grónsku zmizely dvě miliardy tun ledu za jediný den

Nynější globální oteplování ale tento proces v posledních desetiletích podstatně urychluje, takže se Grónsko vlastně vynořuje z vln, navzdory tomu, že hladina světového oceánu stoupá. V důsledku toho se mění mapa pobřeží Grónska, kde se tak objevují nové ostrůvky a další útvary. Grónsko se proměňuje přímo před očima.

Koncem roku 1941 se mnoha lidem nejen v Evropě mohlo zdát, že německá válečná mašinerie je k neporažení a Hitlerův sen o tisícileté říši se naplní. Wehrmacht dobyl mimo jiné Polsko, Francii a Benelux a německé sebevědomí značně vzrostlo, takže se čelní nacističtí představitelé domnívali, že nazrál čas k realizaci ohavných plánů na „konečné řešení židovské otázky“. 

V jejich rámci padlo mimo jiné rozhodnutí o zřízení tří vyhlazovacích táborů na území předválečného Polska. Šlo o Belzec, Sobibor a Treblinku. Jejich stavba byla realizována v rámci operace Reinhard, která měla za cíl vyhladit polské Židy na území takzvaného Generálního gouvernementu. Někteří historikové se domnívají, že tato akce, v jejímž důsledku zahynulo okolo dvou milionů osob, dostala jméno po hlavním autorovi konečného řešení Reinhardu Heydrichovi.

Vidina konce

Nejdříve byl dokončen tábor Belzec a krátce poté začala stavba lágrů v Treblince a Sobiboru. Posledně jmenované zařízení se nacházelo v bažinatém a těžko přístupném terénu asi 100 km východně od města Lublin na dnešní hranici mezi Polskem a Ukrajinou a vyrostlo přímo naproti železniční stanici, aby byl zajištěn snadný přísun odsouzenců na smrt. Prvních 80 vězňů, kteří tábor z velké části postavili, dorazilo na místo určení v průběhu března 1942 a po skončení prací je dozorci do jednoho popravili. Již v následujícím měsíci proběhly první zkoušky plynových komor a tábor byl plně provozuschopný na začátku května 1942. Hned poté Němci zahájili masové vyvražďování. Za celou dobu provozu tábora, tedy od dubna 1942 do října 1943, v něm zahynulo více než čtvrt milionu lidí, převážně Židů, ale i příslušníků jiných, podle nacistů méněcenných, etnik. 

Po dokončení operace Reinhard měla být činnost trojice táborů ukončena, vězni povražděni, stavby strženy a veškeré stopy zahlazeny. Nejprve došlo podle tohoto schématu k likvidaci Belzecu, a to již počátkem roku 1943. Ze zhruba 440 000 lidí, kteří tímto lágrem prošli, přežili pouze dva. 

Zvěsti o likvidaci belzeckého tábora se v Sobiboru a Treblince rychle šířily. Sobiborské vězně, kterých bylo na práci v lágru většinou okolo 600, tento vývoj velmi znepokojil a oprávněně zasel obavu, že budou brzy povražděni stejně nemilosrdně jako jejich druhové v Belzecu. Tyto domněnky potvrzoval i fakt, že počet transportů přijíždějících do tábora se stále snižoval, až ustaly zcela.

Plán

Ještě předtím dorazil v polovině září 1943 do sobiborského tábora spolu se skupinou zhruba 2 000 minských Židů a zajatých sovětských vojáků i poručík Alexandr Pečerskij, kterého Němci drželi již od konce roku 1941. Z transportu bylo na práci vyčleněno 80 osob, zbytek čekaly plynové komory. Pečerskij, který měl na sobě stále svou uniformu Rudé armády, měl obrovské štěstí, neboť jej dozorci zařadili do prvně zmíněné skupiny. Inteligentní voják pak rychle pochopil, jaká zvěrstva se v Sobiboru odehrávají.

Ostatní vězňové mu vyprávěli o masových vraždách a sám Pečerskij byl svědkem toho, jak dozorci spalují mrtvá těla některých jeho souputníků z transportu. Sovětský poručík tak ihned pochopil, že se ocitl v továrně na smrt a jeho jedinou nadějí je pokus o útěk.

„Přemýšlel jsem o budoucnosti. Měl bych se pokusit utéct sám nebo s malou skupinou? Měl bych opustit zbytek vězňů a zanechat je smrti a mučení? To jsem v duchu odmítl,“ vzpomínal později Pečerskij na první den v sobiborském táboře. Záhy tak začal plánovat vzpouru a útěk. Pro tyto účely se spojil s polskými židovskými vězni, které vedl Leon Feldhendler. Ten za Pečerským několikrát poslal Solomona Leitmana, jenž jako jeden z mála rozuměl rusky, a sovětský poručík se tak pátého dne svého pobytu v Sobiboru ocitl na „jednání“ s předáky polských Židů v táboře. Vyprávěl jim o vítězství u Stalingradu a uspěších partyzánů, načež se jeden z vězňů otázal, proč je partyzáni neosvobodí. Pečerskij odpověděl: „A proč by to dělali? Mají co dělat sami se sebou a naši práci za nás nikdo neudělá.“

Pečerskij nejprve navrhl vykopat tunel, avšak tento plán se mimo jiné kvůli podmáčené půdě ukázal být neproveditelným. Padlo proto rozhodnutí zorganizovat vzpouru. Sovětský poručík se snažil celou akci maximálně utajit a o přípravách tak věděl pouze on, několik jeho nejbližších a úzká skupina polských židovských vězňů. 

Klíčovým prvkem měla být rychlost a moment překvapení. Vězni chtěli v krátké době nenápadně zabít co největší počet dozorců z řad SS a spoléhali na to, že špatně vycvičení muži z ukrajinských pomocných sil, kteří se na ostraze tábora podíleli, budou bez velení bezradní. V následném zmatku chtěl Pečerskij pobít zbylé dozorce, vyvést z tábora co nejvíce vězňů, uprchnout do okolních lesů a posléze se přidat k partyzánům.

Úhlavního nepřítele spiklenců představoval obávaný zástupce velitele tábora SS-Oberscharführer Gustav Wagner, pro svou brutalitu přezdívaný „Bestie“. Vězni tušili, že by svou rázností mohl vzpouru potlačit, a proto se rozhodli, že povstání a útěk naplánují na dobu, kdy bude Wagner mimo Sobibor. Věděli ale, že musejí spěchat. Dostaly se k nim totiž šaty po posledních vězňích ze zlikvidovaného tábora Belzec, kteří zemřeli právě v Sobiboru. V jedněch z nich byl ukryt následující vzkaz: „Pracovali jsme rok v Belzecu. Nevím, kam nás nyní vezou. Říkají, že do Německa. V náklaďácích jsou jídelní stoly, dostali jsme chleba na tři dny, konzervy a alkohol. Jestli je to lež, čeká vás také smrt. Nevěřte Němcům. Pomstěte naši krev!“

Sekerou do hlavy

Vzpoura začala 14. října 1943 a vše zprvu probíhalo podle Pečerského plánu. Určení vězňové nalákali jim určené dozorce SS do různých dílen, kde si měli Němci zkoušet nové boty nebo kvalitní a drahé oblečení, které zbylo po zavražděných Židech. Ve vhodném okamžiku se pak vzbouřenci na osamocené esesáky vrhli a ubili je sekerami nebo ubodali noži. Těla následně ukryli a krev zamaskovali dřevěnými pilinami.

Vzpoury se aktivně účastnil i Arkadij Vajspapir, muž, jenž zemřel teprve nedávno – 11. ledna 2018 ve věku 96 let jako poslední žijící bývalý sobiborský vězeň. Ten po válce vypověděl, jak se spolu se svým druhem zbavili obávaného dozorce SS Siegfrieda Graetschuse. „Graetschus přišel do dílny a začal si zkoušet kabát, který mu ten den krejčí došil. Prošel jsem okolo něj, jakože odcházím pryč, otočil jsem se, rozpřáhl se a udeřil jsem jej sekyrou do hlavy. On začal hlasitě křičet, ale k zemi nepadl, zřejmě jsem ho neudeřil dost silně. V tu chvíli zpoza zástěny vyskočil Lerner a také jej udeřil sekyrou do hlavy, poté Graetschus konečně padl k zemi. Následně jsme mu sebrali pistoli Walther a doklady,“ vyprávěl Vajspapir.

Na umírajícího dozorce se následně vrhl ještě židovský vězeň Chaskiel Menche, který pomáhal v krejčovské dílně, vytáhl zpod oděvu velké nůžky a začal Graetschuse bodat. „Tahle je za moji matku, tahle je za moji ženu, tahle za moje dítě a tahle za všechen lid izraelský,“ křičel při tom. „Takhle jsem si vybral svoji pomstu. Moje srdce bylo lehčí, když jsem stál v jejich krvi,“ vypověděl Menche v roce 1983. Jiným vězňům se pak podobným způsobem podařilo zabít další eseáky a také ukrást zbraně, mezi nimi i granáty, pušku a samopal.

Vzpoura nabrala rychlý spád ve chvíli, kdy jeden z dozorců SS-Oberscharführer Erich Bauer přijel z Chełmu, kam vyrazil pro zásoby, a poté, co vystoupil z vozu, uviděl, jak se vězni utíkají od těla jednoho ze zabitých ukrajinských strážných. Bauer okamžitě tasil zbraň a začal po vzbouřencích střílet. Chvíli trvalo, než se další esemani a Ukrajinci vzpamatovali, a někteří se v první chvíli dokonce ukrývali v domnění, že na tábor útočí partyzáni. Tento moment však rychle pominul a brzy létaly střely ze všech stran. Pečerskij tak musel upustit od tichého odstranění všech dozorců ze seznamu a táborem se brzy nesl jeho křik a s ním smluvené heslo začátku vzpoury. V té době již probíhal boj na život a na smrt – dozorci stříleli na vězně a ti se pod palbou snažili uprchnout.

Nejasná bilance

Jedním z esemanů, kteří přežili úvodní vraždění, byl i SS-Scharführer Werner Dubois. Ten se při vypuknutí vzpoury nacházel ve zbrojnici a na události z odpoledne 14. října 1943 později vzpomínal takto: „Dveře byly otevřené. Viděl jsem skupinu židovských vězňů se sekyrami, jak míří ke zbrojnici a myslel jsem, že jde o pracovní komando. Náhle asi pět nebo šest z nich vrazilo dovnitř. Byli ozbrojeni noži a sekerami. Probili si cestu dovnitř a začali do mě sekat. Jeden z úderů mi rozbil lebku, další jsem dostal do rukou. Spadl jsem na zem a plazil jsem se. Vzdálil jsem se jen asi na 10 m, když mi prostřelili plíci, pak jsem omdlel. Probudilo mě, když mi ukrajinští dozorci lili do úst vodku, tak mě přivedli k vědomí,“ vzpomínal Dubois. Ten svá zranění nakonec přežil a zemřel až roku 1971 v Německu.

Poté, co povstalí vězni dokázali prolomit hlavní bránu tábora, rozprchla se část z nich do lesů. Někteří se naopak ze strachu ke vzpouře nepřipojili a ani se nepokusili z tábora utéct. Přesné počty ale dodnes nelze s jistotou určit a zdroje uvádějí dosti rozdílná čísla. Zřejmé není ani to, kolik vězňů se celkem v Sobiboru 14. října 1943 nacházelo, udává se zhruba 600–700. Okolo 150 z nich se na svobodu dostat nepokusilo a ti pak byli společně se zadrženými následujícího dne popraveni. Přibližně 250 vězňů zahynulo při povstání v táboře, na ostnatých drátech nebo v minových polích. Během pronásledování zhruba 300 uprchlíků Němci pochytali asi 100 z nich, ze zbylých 200 se konce války dočkalo něco mezi 50 a 70 lidmi.

I o počtu padlých vojáků SS a ukrajinských dozorců panují pochybnosti. Obecně se předpokládá, že vězňové zabili 12 Němců, dva Ukrajince a těžce zranili zmíněného Wernera Duboise. Dozorce Erich Bauer ale toto číslo zpochybňoval, podle něj byl počet zabitých strážných ještě vyšší. „Osobně jsem do Chełmu odvezl sedm našich rakví a další jely vlakem. Celkově bylo zabito asi 21 nebo 23 dozorců,“ tvrdil Bauer.

Jedno je však jisté – sobiborské povstání představovalo jednu z mála úspěšných vzpour, jež během druhé světové války proběhly v nacistických vyhlazovacích táborech. Sobiborští vězni prokázali, že i ve ztýraném těle může zůstat nezlomený duch a že s velkou dávkou štěstí a odhodlání bylo možné zachránit holý život v nerovném boji s bestiálními vězniteli. 

Hvězdokupy, galaxie či kupy galaxií představují natolik kompaktní útvary, že v důsledku vlastní gravitace nedovolí svým „obyvatelům“ uniknout. Přesto musely některé hvězdy svůj domov nedobrovolně opustit. Opustit svůj domov však mohou nejen hvězdy a planety, ale i hmotnější objekty – například právě celé hvězdokupy. 

Galaxie známá jako M87 přišla o kulovou hvězdokupu, pohybující se nyní rychlostí více než tři miliony kilometrů za hodinu. Hvězdokupa, kterou astronomové pojmenovali HVGC-1, se nachází na únikové dráze směrem do neznáma a jejím osudem je věčně se toulat pustým mezigalaktickým prostorem.

„Uprchlické stálice odhalili astronomové již dřív. Ale v tomto případě jde o první detekovanou kulovou hvězdokupu unikající z mateřské galaxie,“ objasňuje Nelson Caldwell z Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics (CfA). Kulové hvězdokupy představují pozůstatky z raného vesmíru a obvykle obsahují tisíce až statisíce hvězd vtěsnaných do malého objemu ve tvaru koule o průměru několika desítek světelných roků. V Mléčné dráze známe asi 180 zmíněných objektů, zatímco obří eliptická galaxie M87 jich zahrnuje několik tisíc.

Astronomové si nejsou zcela jisti, jak mohla být HVGC-1 vyvržena z oběžné dráhy kolem středu M87 tak vysokou rychlostí. Předpokládají však, že jedna z možností závisí na tom, zda se v centru galaxie nachází dvojice supermasivních černých děr. Hvězdokupa se k nim mohla zatoulat příliš blízko, a přestože mnoho stálic bylo z jejích vnějších částí vytrženo, husté jádro zůstalo pohromadě. Dvě černé díry následně zapůsobily jako prak a vymrštily toto jádro obrovskou rychlostí z galaxie.

Objev hvězdokupy HVGC-1 naznačuje, že M87 skutečně obsahuje dvě superhmotné černé díry, což musí představovat důsledek dávné kolize dvou hvězdných ostrovů, které splynuly v jeden obří. Stejný osud čeká i Mléčnou dráhu, jež se během několika miliard let srazí s větší sousedkou v Andromedě a společně vytvoří nový vesmírný objekt.

Galaxie na útěku

Astronomové znají přibližně šest desítek hvězdných uprchlíků vyvržených z galaxií a objevili také jednu vyhoštěnou kulovou hvězdokupu. V roce 2015 se jim podařilo identifikovat jedenáct galaxií, které byly vymrštěny z původních lokalit na věčnou cestu prázdným prostorem! „Čeká je osiřelá budoucnost v podobě vyhnanství z galaktické kupy, přičemž si budou žít vlastním životem,“ vysvětluje Igor Chilingarian z CfA.

Astronom si původně vytkl za cíl identifikovat nové členy třídy galaxií, jež označujeme jako kompaktní elipsoidy. Jde o velmi malá hvězdná uskupení, větší než kulové hvězdokupy, avšak menší než typické galaxie: Jejich průměr činí pouze několik stovek světelných let, zatímco Mléčná dráha měří v průměru asi sto tisíc světelných roků. Kompaktní elipsoidy rovněž dosahují tisíckrát nižší hmotnosti než hvězdné ostrovy srovnatelné s tím naším.

Před zmíněnou studií znali astronomové pouze třicet kompaktních eliptických galaxií, jež mají „bydliště“ v galaktických kupách. Ovšem Chilingarianův výzkum vedl k identifikování téměř dvou set dosud neznámých kompaktních elipsoidů, přičemž jedenáct z nich je naprosto izolovaných a nacházejí se daleko od galaktických kup. Objevené osamocené objekty se navíc podle zjištění pohybují mnohem rychleji než jejich „sourozenci“ v kupě. „Ptali jsme se sami sebe, jak by se dal tento problém vysvětlit. Odpověď spočívala v klasické interakci tří těles,“ konstatoval Chilingarian.

Zopakujme si: Hyperrychlé hvězdy mohou vzniknout v případě, že se dvojhvězdný systém přiblíží k černé díře v centru galaxie. Jednu stálici gravitace černé díry zachytí, zatímco druhá je obrovskou rychlostí vymrštěna pryč. Stejně tak mohl kompaktní elipsoid tvořit součást dvojice galaxií, přičemž větší z nich připravila menší kolegyni o její vnější hvězdnou obálku. Následně se do galaktického tance zapletla třetí galaxie a kompaktní elipsoid byl nenávratně vyvržen pryč.

Stamiliardy planetárních tuláků

Astronomové také objevili novou třídu planet, které osamoceně plují temným vesmírem: Byly zřejmě vymrštěny ze vznikajících planetárních soustav, jsou však velmi obtížně pozorovatelné, proto se je dlouho nedařilo detekovat. Objev první z nich ovšem naznačuje, že podobných objektů může v kosmu existovat velké množství – odborníci odhadují, že se jedná až o dvojnásobek počtu hvězd. V Mléčné dráze se tak potenciálně vyskytuje několik stovek miliard planetárních tuláků, volně plujících mezihvězdným prostorem. 

„Náš výzkum je něco jako průzkum veřejného mínění,“ vysvětluje David Bennett z University of Notre Dame. „Prozkoumali jsme část naší Galaxie jako vzorek a na základě získaných dat můžeme odhadnout celkový počet osamělých planet.“ 

Zatím sice nebylo možné odhalit planety menší než Jupiter, avšak teorie předpokládají, že k odtržení planet o velikosti Země od mateřské hvězdy dojde mnohem snáz. Z toho vyplývá, že malé planety budou volně plout vesmírem mnohem častěji než ty srovnatelné s Jupiterem.

Chybějící planeta

Mléčná dráha tak může být doslova zaplavena oběžnicemi, které putují prostorem, místo aby spořádaně kroužily kolem mateřských stálic. Jestliže se uvedené odhady potvrdí, pak možná zmíněná třída těles ovlivní současné teorie vzniku planet a změní naše chápání původu a šíření života ve vesmíru.

Nejnovější výzkumy přitom naznačují, že i Sluneční soustava zahrnovala kdysi pět plynných obrů místo čtyř, které známe dnes. Jde o závěr počítačových simulací, z nichž vyplývá, že pátá obří planeta byla vyvržena do mezihvězdného prostoru zhruba pět set milionů let po svém vzniku. 

Simulace se čtyřmi či pěti planetárními obry za různých počátečních podmínek prováděl český vědec David Nesvorný, působící v americkém Southwest Research Institute. Modeloval situaci krátce po rozptýlení plynného disku v okolí Slunce a zahrnul období sta milionů let, které je dost dlouhé, aby se oběžnice usadily na definitivních dráhách. Výsledkem simulací bylo zjištění, že mladá Sluneční soustava o jednu velkou členku zřejmě skutečně přišla.

Princezna Dagmar, jinak také v historii uváděná jako Marie Sofie Dánská, pocházela z velmi skromných poměrů. Její otec Kristián IX. byl sice po matce spřízněný s dánským králem Frederikem V. a s dalšími evropskými panovnickými domy, nestál však v přímé následnické linii na trůn žádného z nich. Dánským králem byl korunován nečekaně v roce 1863, kdy už měl šest dětí. Téměř všechny pak dosáhly na některý z evropských trůnů, proto se mu také říkalo „tchán Evropy“. 

Sestry krasavice 

Krása zejména jeho dvou starších dcer byla pověstná. Nejstarší Alexandru si v roce 1863 vybrala pro svého syna Bertieho, tedy pozdějšího krále Edwarda VII., sama královna Viktorie. Svatba katapultovala tuto dánskou „chudou“ a dosud bezvýznamnou královskou rodinu do první ligy evropského sňatkového trhu. Hned po ní si už v Kodani začali podávat kliku ti nejurozenější nápadníci z celé Evropy. 

Uspěl ruský car Alexandr II., který o rok později požádal o ruku mladší Dagmar pro svého syna a následníka Nikolaje. Ještě v době zasnoubení, když právě pobývala Dagmar v Petrohradě, ale její snoubenec zemřel. Jako příčina se nejčastěji uváděla tuberkulóza, ale ve spojení s ní se hovořilo i o meningitidě. Zoufalá situace! Poslat princeznu zpátky nepadalo v úvahu. Dagmar už byla uvedena do rodiny a dlouhé měsíce se připravovaly zásnuby i svatební smlouva. V Rusku se už počítalo, že budoucí carevna bude švagrovou anglického krále. To byla lákavá představa! 

Carevič jako carevič 

Také rodičům Dagmar bylo jasné, že se takový svatební projekt už v budoucnu nezopakují. Nakonec se oba panovnické páry dohodly. Dagmar si prostě vezme Nikolajova bratra Alexandra! Aby nový „projekt“ působil věrohodně, byla k tomu vymyšlena za vlasy přitažená „pohádka“, že si to přál umírající carevič Nikolaj a že vložil ruku své snoubenky do ruky svého bratra. A tak se podepsaly připravené svatební listiny a 17. června 1866 došlo v Kodani k zásnubám. Tři měsíce na to přijela dánská princezna už jako nevěsta následníka ruského trůnu do Kronštadtu a 12. října 1866 v katedrálním chrámu Zimního paláce konvertovala prostřednictvím pomazání k pravoslaví. 

Přijala nové jméno Marie Fjodorovna a ruský titul. Jako velkovévodkyně Marie Fjodorovna se potom o několik dní později, 28. října 1866, v Petrohradě provdala za mladšího bratra svého původního ženicha, careviče a následníka trůnu velkoknížete Alexandra, pozdějšího cara Alexandra III. Následník jako následník! Jiné jméno ve smlouvách představovalo v tomto případě opravdu jen nepodstatný detail. Nicméně šlo o skvělý tah. 

Manželství se ukázalo jako mimořádně šťastné a krásná carevna se těšila v Rusku velké oblibě. Navíc s vrozeným taktem dokázala krotit výbušnou povahu svého manžela a on jí byl celý život věrný, což ruští carové nemívali zrovna ve zvyku. Jinak se ale do politických záležitostí moc nemíchala. 

Zrod legendy 

Car Alexandr III. svou ženu nesmírně miloval a hýčkal různými dary. Ke dvacátému výročí zásnub ji chtěl obdarovat něčím opravdu mimořádným. Jako obvykle s velkým předstihem požádal svého klenotníka Carla Fabergého o nějaký neobvyklý dar. Ten slíbil, že určitě carevnu dárkem překvapí, což se i stalo. Na tomto překvapení pracoval klenotník se svými spolupracovníky skoro rok. Carevnu dárek nadchl. A právě tehdy se zrodilo legendární vejce Fabergé. Až do konce svého života své manželce každý rok u příležitosti Velikonoc věnoval car další takový klenot. 

Jeho syn a pozdější car v otcem započaté tradici pokračoval s tím, že obdarovával jak svou matku, tak svou manželku. Každé další vejce bylo pro dárce i obdarovaného překvapením. Dnes mají tyto skvosty nevyčíslitelnou hodnotu. 

Idylka skončila 

V manželství se carskému páru narodilo šest dětí, z toho čtyři synové a dvě dcery. V roce 1894 zasáhl do života carské rodiny nemilosrdný osud. Na první pohled zdravím kypící 193 centimetrů vysoký car trpěl závažným onemocněním ledvin, čemuž podlehl v pouhých devětačtyřiceti letech. Marii to nesmírně zasáhlo, stejně jako jejího nejstaršího syna, který nebyl na roli cara vůbec připraven. Marie se odmítala spokojit s rolí carevny-vdovy. Ostatně i ruská veřejnost jí dávala přednost před její snachou a nástupkyní Alexandrou. 

TIP: Xenie a Olga: Sestry popraveného cara Mikuláše II. strávily život v exilu

Po bolševické revoluci se jí podařilo nejdříve ukrýt na Krymu ovládaném bělogvardějci a pak z Ruska uprchnout. Svůj život dožila v rodném Dánsku, v zámečku Hvidøre Slot u Kodaně. Obývala ho společně se svou sestrou Alexandrou, ženou tehdy již mrtvého anglického krále Eduarda VII., k níž měla celoživotně blízko. A to navzdory tomu, že Alexandřin syn, anglický král Jiří V., jí odmítl poskytnout v Británii azyl. Až do své smrti 13. října 1928 odmítala Marie Fjodorovna uvěřit tomu, že bolševici v roce 1918 zavraždili jejího syna s celou jeho rodinou…

Před třemi stoletími byly USA na hony vzdálené současné federaci se sdílenou identitou. Především nešlo o žádné státy se svrchovanou autoritou. První kolonie vznikly v Novém světě roku 1606, kdy anglický král Jakub I. ustavil dvě obchodní společnosti, jež měly na druhém břehu Atlantiku vytvořit životaschopnou infrastrukturu pro provozování byznysu. Motivace k budování zámořských osad samozřejmě spočívala i v touze po „větší slávě Británie“, nicméně hlavním motorem se stala vůně peněz. Bohatí podnikatelé získávali od britské koruny k zakládání osad licence a očekávalo se od nich, že laskavost vrátí – ideálně ve zlatě. 

Brity inspirovala španělská kolonizace Jižní a Střední Ameriky, která ve vrcholné době doslova zaplavila evropskou zemi bohatstvím, jež přivážely celé flotily galeon. Sever Ameriky sice nemohl nabídnout bezedné zlaté žíly, ale měl jiné trumfy: úrodnou zemi vhodnou k pěstování bavlny i tabáku a zdánlivě nekonečné lesy plné kvalitního dřeva a zvěře. Čistě výdělečný projekt však na sebe velmi rychle vzal podobu úniku ke svobodě, protože odchod do neznámého světa oslovoval utiskované náboženské menšiny – kvakery, puritány i katolíky. Divoké mísení ještě prohlubovaly různé národnosti, jež do nově vznikajících center obchodu přicházely, ať už se jednalo o Angličany, Holanďany, Švédy, či Němce. To vše utvářelo novou, ještě nezformovanou společnost, která lákala: V letech 1625–1775 vzrostla tamní populace asi ze dvou tisíc lidí na 2,4 milionu. 

Británie, matka vlast

Zpočátku kolonie pojily jen velmi omezené vzájemné vztahy. Zmíněná osídlení byla legálně vázaná výhradně k britské koruně a žila podle jejích zákonů. Spravovali je guvernéři dosazení z ostrovní země a pořádek udržovala královská armáda prostřednictvím svých „rudokabátníků“. Teprve s nárůstem populace vznikly v koloniích vlastní milice a parlamenty, které měly zpočátku pouze regulovat „malé“ záležitosti praktického života, zatímco opratě „velké“ politiky a zdanění dál třímal v rukou britský parlament.

Věci se změnily spolu s tím, jak rostl ekonomický úspěch osad. Svobodný duch a samozřejmě také masivní příliv afrických otroků vedly k hromadění bohatství, na něž si britská pokladna brousila zuby – což samozřejmě vyvolávalo odpor. Třetí či čtvrtá generace kolonistů už sama sebe neviděla jako Angličany žijící daleko od domova, nýbrž coby Američany, které ke staré vlasti poutá dusivý řetěz. A britští vojáci, rotující za oceánem během dlouhých turnusů, se v očích místních proměnili z ochránců spíš v okupanty.

Daně, daně a daně

Danění se v koloniích týkalo především lokálních obchodních transakcí, z nichž se financovala tamní správa, a britská pokladna tak ušetřila. Parlament se dlouho zdráhal danit kolonie napřímo, neboť podle platných zákonů v něm museli mít zastoupení všichni občané, kteří státu odváděli peníze. Jenže Británie se v Evropě zapletla do sedmileté války, z níž sice vyšla jako vítěz, ale za cenu ohromných dluhů, jež prakticky zdvojnásobily platby věřitelům. A danit anglické obyvatelstvo nepřipadalo v úvahu, protože společnost byla rozbouřená hospodářským úpadkem a unavená z válečného konfliktu.

Přišel tak nápad zákony mírně „ohnout“ a začít kolonie danit. První vlaštovkou se v roce 1673 stalo clo na prodej papíru, jenž se tam nevyráběl. Už popsaný krok vyvolal odpor, ale ještě větší rozhořčení následovalo po zavedení daně na dovoz cukrové melasy z Karibiku. Záhy přibyly nové poplatky i na barvy, olej, kovy, sklo a další výrobky z manufaktur. 

Věci se dál zhoršily, když anglické banky, jimž kolonisté dlužili za import zdaněného zboží, začaly vyžadovat platby nikoliv v místní koloniální měně, ale v nedostatkových britských librách s nevýhodným kurzem. Navrch přibyl nápad zavést kolky, kterými by se opatřovaly oficiální dokumenty, přičemž v Británii se ukázal jako ohromně ziskový. Kolonisté představu dalších poplatků nenáviděli a navržený „kolkový zákon“ odmítali. Sud střelného prachu byl tedy silně napěchovaný.

Nenávist k armádě

Myšlenka na odříznutí od britské chamtivosti nacházela u obyvatelstva odezvu už proto, že kolonie musely společně platit za „ochranu“ asi desetitisícové armádě rudokabátníků, kterou Britové po skončení sedmileté války za oceán přesunuli. Ačkoliv vojáci občas pacifikovali indiány, jejich hlavní role – tedy potírat v Severní Americe francouzský vliv – postupem času vymizela. V očích místních se poté jevili jako obyčejní darmožrouti, jenže rozpuštění armády nebylo politicky únosné, protože řada důstojníků pocházela z bohatých rodin napojených na členy parlamentu. A naopak na koloniální milici, složenou z amerických patriotů, pohlíželi důstojníci jako na burany.

Nenávist k armádě se projevila už v roce 1770 v Bostonu, kde se tehdy dostal do potyčky mladý tovaryš s vojákem na stráži. Jako odpověď na urážku padla rána pažbou do hlavy, okolo zraněného mladíka se rychle srotil dav a vojákovi přispěchali na pomoc kolegové, které obratem zasypala řada menších předmětů a kamenů. Někomu povolily nervy a kdosi z armády vystřelil. Spustil tím řetězovou reakci, po níž zůstali na zemi tři mrtví a sedm těžce zraněných obyvatel města. Vyhrocenou situaci nakonec zachránily vojenské posily a exemplární potrestání několika rudokabátníků. Krev však byla nevratně prolita.

Levný čaj, drahé následky

Navzdory varování od členů koloniálních parlamentů hledala britská vláda další způsoby, jak z kolonií vymáčknout peníze. Poslední kapkou se stal zákon zvyšující daně za import čaje – kromě toho, který měla dovážet polostátní Východoindická společnost. Britská vláda se v podstatě snažila firmu zachránit před krachem, protože se jí kvůli konkurenci levnějších holandských obchodníků nedařilo prodat na tři sta tun vzácné komodity. Jakýkoliv jiný čaj než indický měl být v koloniích dražší a zmíněná společnost by podle optimistických plánů dosáhla na pohádkový zisk. Jenže řada členů bostonské organizace Synové svobody se živila právě prodejem čaje (a často i jeho pašováním). Nový zákon tudíž ohrožoval jejich příjmy a v budoucnu by Britům prakticky zajistil monopol na dovoz do kolonií.

Koncem listopadu 1772 připluly do bostonského přístavu tři americké velrybářské lodě, jež přivezly 340 beden čaje v dnešní přepočtené hodnotě asi padesáti milionů korun. Další plavidla se dvěma stovkami beden pak dorazila do New Yorku, Filadelfie a Charlestonu. Ve všech uvedených městech dokázali Synové svobody zorganizovat protesty a donutili příjemce zakázek, aby náklad odmítli. Pouze v massachusettském Bostonu si guvernér Thomas Hutchinson postavil hlavu a rozhodl, že nařízení shora jsou svatá. Ačkoliv oponoval britské snaze o zvýšení daní, v hloubi duše zůstával koruně věrný a smysl pro povinnost v něm převážil. Zásilku čaje proto přijal.

Tak trochu karneval

Šestnáctého ledna 1773 se okolo bostonské radnice shromáždilo odhadem šest až sedm tisíc lidí, tedy třetina tehdejší populace města. Vůdci protestu požadovali, aby Hutchinson poslal lodě zpět, ale guvernér dal protestujícím jasnou zamítavou odpověď. Plamenný projev následně pronesl vůdce Synů svobody John Adams, jeden z pozdějších autorů Deklarace nezávislosti a otec zakladatel Spojených států. Netrvalo dlouho a rozhořčený dav se vydal k dokům, kde mohl sledovat úžasné představení: Několik desítek mužů – z nichž někteří si v karnevalové náladě nasadili indiánské čelenky a jiní oblékli ženské šaty nebo kněžská roucha – vniklo na zakotvené lodě a začali vytahovat náklad z podpalubí. Bedna za bednou pak letěla do moře, až nezbylo nic, co by se dalo zničit. Synové svobody si vysloužili nadšený jásot. 

Jednalo se o zlomový bod, ačkoliv jiným způsobem, než se v populární kultuře traduje. „Bostonské pití čaje“ samo o sobě nezažehlo revoluci; ostatně coby akt nesmyslného vandalismu jej tehdy hlasitě odsoudily všechny osobnosti veřejného života, včetně George Washingtona. Události postrčila přes okraj teprve reakce parlamentu, který pochopil, že bez tvrdého zásahu se mohou kolonie vzbouřit. 

Zbavil tedy místní úředníky moci a novým guvernérem jmenoval generála Thomase Gage. Ten město obsadil se čtyřmi tisíci vojáků a následně se rozhodl odzbrojit členy koloniální milice. Když se pak rudokabátníci pokusili odvézt střelivo ze skladů v městečku Concord, milice se jim postavila, došlo na střelbu – a revoluce byla na světě. 

Nejen do českého pojmenování slunečnic se promítla charakteristická vlastnost zmíněných rostlin pocházejících ze Severní Ameriky: Vazbu ke slunci zmiňuje také polské słonecznik, francouzské tournesol, španělské girasol i anglické sunflower, stejně jako odborný rodový název Helianthus, vycházející ze jména řeckého slunečního boha. Výraz heliotropismus pak v botanické říši označuje otáčení za slunečními paprsky, typické právě pro slunečnice.

Než přiletí včely

Heliotropismus se nicméně týká i jiných druhů: Naprostá většina rostlin dokáže nějakým způsobem reagovat na světlo, a to buď pozitivně, nebo negativně – jinými slovy se k němu přiklánějí, respektive se od něj odklánějí. Mohou za to bílkoviny zvané fototropiny, které registrují množství dopadajícího modrého světla a na základě toho zeleni umožňují se přizpůsobit aktuálním světelným podmínkám. 

Dřívější studie prokázala, že slunečnice mají vlastní cirkadiánní hodiny, jež předvídají východ slunce a koordinují otevírání poupat s dobou, kdy ráno dorazí opylující hmyz. Východní a západní strana stonku pak roste odlišným tempem ve dne a v noci, takže ve výsledku se žluté hlavice ráno obracejí k východu.

Dospělé rostliny však již zůstávají ve stejné pozici bez ohledu na denní dobu: Heliotropismus se totiž týká pouze mladých jedinců s nerozvinutými poupaty, jejichž stonky jsou ještě dostatečně pružné. Jakmile slunečnice dosáhne určitého stáří a její květ se rozvine, buňky stonku mírně zdřevnatí a otáčení již neumožňují.

Nejspíš více způsobů

Tým kalifornských vědců v nedávném experimentu zjišťoval, jaké geny se při vystavení světelnému zdroji zapínají. Badatelé srovnávali rostliny pěstované venku a v interiéru: V laboratoři přitom slunečnice rostly přímo ke světlu, takže se aktivovaly geny spojené s fototropinem. Ve venkovním prostředí však odborníci nezaznamenali žádný rozdíl v množství zmíněného proteinu mezi oběma stranami stonku. Když ovšem slunečnice z laboratoře přemístili ven, vykazovaly hned první den obrovský nárůst genové exprese na zastíněné straně.

Navíc při blokování modrého, ultrafialového nebo červeného záření pomocí stínících boxů nenastala žádná reakce. Podle badatelů tedy nejspíš existuje více drah reagujících na různé vlnové délky světla. „Fotoreceptory, které způsobují ohýbání rostlin, hrají v tomto pozoruhodném procesu zřejmě jen menší roli,“ shrnuje jedna z autorek studie Stacey Harmerová. 

Představa, že nejvášnivější a nejuspokojivější je spontánní sex, je hluboce zakořeněná v představách mnoha lidí. Výzkum badatelek kanadské Univerzity v Yorku tuto představu ale boří. Dvě nezávislé studie ukazují, že plánovaný sex je stejně kvalitní jako ten spontánní.

Podle psychoterapeutky Katariny Kovacevicové, která se specializuje na otázky sexuality a romantických vztahů, má zmíněná představa svůj původ v médiích – hlavně v knihách a filmech. „Je vlastně docela legrační, že filmové scény, které jsou plánované do nejmenších detailů, v nás vyvolávají podobné představy,“ líčí doktorandka z katedry sexuálního zdraví a vztahů při Yorské univerzitě.

„Naše studie ukazuje, že přestože mnoho lidí považuje spontánní sex za ideál, ve skutečnosti jsme v hodnoceních sexuálních prožitků nenašly žádný rozdíl v plánovaném a neplánovaném sexu.“

Mýtus spontánního sexu

V první studii badatelky oslovily 300 respondentů prostřednictvím online průzkumu. V druhé vědkyně mapovaly životní styl více než stovky párů. Výsledky první studie ukázaly, že lidé, kteří věří v spontánní sex jej hodnotili pozitivněji než ten plánovaný. V každodenním hodnocení se již ale žádné statisticky významné rozdíly neukázaly.

Na plánovaném sexu není podle Kovacevicové nic špatného nebo neromantického. Naopak, očekávání může podle psychoterapeutky vést k většímu pocitu touhy. „Když párům doporučujeme, aby si pro sebe našly čas, nemyslíme tím, aby si lidé sex plánovali v kalendáři. Jistá forma intencionality jim ale může pomoci v případech, kdy čekání „na ten správný okamžik“ nedochází naplnění.“

Podle profesorky psychologie Amy Muiseové je pro nás plánování přirozené v mnoha důležitých oblastech života a není proto důvod si myslet, že v případě sexu je tomu výrazně jinak. Obě badatelky ale zároveň upozorňují, že přehnaně dogmatické plánování může být spojené s negativním tlakem. Nejlepším řešením je podle obou dam umění vyhradit si společně strávený čas. Je to nejlepší způsob, jak si ve vztahu udržet vzájemnou partnerskou touhu a jiskru.