Nikdo jiný z německých důstojníků se nemůže pyšnit tím, že by ho k 80. narozeninám jeho dobrý přítel, čínský prezident Čankajšek, vyznamenal jedním z nejvyšších čínských řádů. K tomu dodejme, že ještě dávno předtím, v posledním roce první světové války, hrdě obdržel prestižní německé vyznamenání Pour le Mérite. O množství dalších ocenění ani nemluvě...

Fascinace Dálným východem

Celým jménem Alexander Ernst Alfred Hermann Freiherr von Falkenhausen se narodil 29. října 1878 v hornoslezském Blumenthalu (dnešní Kwiatków). Tady prožil rané dětství jako druhý ze sedmi potomků barona Alexandra von Falkenhausen. Svým původem byl dokonce spřízněn s pruskou královskou rodinou. Přestupem z gymnaziálních studií ve Vratislavi na kadetní školu ve Wahlstattu učinil první kroky k mimořádně pozoruhodné vojenské kariéře. Školu absolvoval v roce 1897 a jako podporučík byl zařazen k 91. oldenburskému pěšímu pluku. 

O dva roky později se dobrovolně přihlásil k nasazení na Dálném východě, kde právě kontingenty evropských armád potlačovaly boxerské povstání. Než na druhý konec zeměkoule dorazil, většina bojů už skončila. Započala zde však jeho fascinace čínským či japonským prostředím. Během rusko-japonské války v letech 1904–1905 byl přidělen ke generálnímu štábu a strávil 18 měsíců studiem jazyka i dokumentů ve vztahu k Japonsku, Číně a Koreji. Následně, do vypuknutí první světové války, sloužil jako vojenský atašé v Tokiu.

Vyhazov z armády kvůli nacistům

Dne 23. srpna 1914 Japonsko vyhlásilo válku Německé říši a císařští důstojníci byli ze země odvoláni. Ještě na podzim toho roku se major von Falkenhausen dočkal nasazení na západní frontě v Evropě. Později ho převeleli na východní bojiště a v roce 1916 se připojil k německé vojenské misi v Turecku. Bojoval proti Rusům na Kavkaze i proti Britům v Palestině. Mimořádně úspěšně si vedl zejména jako náčelník štábu osmanské 7. armády. V závěrečném období konfliktu byl Alexander von Falkenhausen ustanoven vedoucím vojenským poradcem v Istanbulu. 

Po skončení války zůstal v armádě, a to navzdory tomu, že Versailleská mírová smlouva Reichswehr značně zredukovala. Osvědčil se jako schopný vyjednávač a velitel nejen při řešení pohraničních nesrovnalostí s Polskem, ale také při jednání se vzbouřeneckými veliteli v rámci německých jednotek. V meziválečném období tak postupně stoupal na kariérním žebříčku. Vzhledem ke svým zkušenostem se stal v roce 1927 velitelem pěchotní školy v Drážďanech. Zde byl jeho podřízeným a adjutantem pozdější polní maršál Erwin Rommel. 

Po třech letech ve vojenském školství Falkenhausena, již s hodností generálporučíka, z aktivní služby propustili. Důvodem měl být jeho údajný vstup do NSDAP, o čemž informoval její stranický tisk, ve skutečnosti však von Falkenhausen do strany vůbec nevstoupil. Přesto o místo v armádě přišel. Vzápětí dostal od Ernsta Röhma nabídku stát se velitelem nové velitelské školy SA v Mnichově. 

Vysloužilý generál však pro nacistickou ideologii sympatie neměl. Politicky inklinoval ke konzervativní monarchistické Německé národně lidové straně (DNVP) a raději vstoupil do antikomunistické veteránské skupiny Stahlhelm. Po nástupu Adolfa Hitlera k moci v roce 1933 nabyl přesvědčení, že jeho návrat do německé armády momentálně není reálný.

Hvězda čínského vojenství

Vtom se mu ale otevřely dveře na východ. Čínský generalissimus Čankajšek mu v roce 1934 nabídl místo mezi svými německými vojenskými poradci. Poté, co dostal souhlas od vojenských nadřízených, přestěhoval se von Falkenhausen do Nankingu a stal se významnou osobností čínsko-německé spolupráce v polovině 30. let. 

Se samotným Čankajškem ho pojilo přátelství, dokonce zabránil i jeho únosu a zachránil mu život. Spolu s dalšími německými poradci pomáhal s reformou čínské armády. Zodpovídal za většinu výcviku vojáků a velkou měrou se podílel na zlepšení jejich bojeschopnosti. Spolu s generálem Hansem von Seecktem chtěl podle německého vzoru organizačně zeštíhlit Čankajškovy ozbrojené síly na 60 kvalitních loajálních divizí. Čas jim však nepřál – roztržky Nankingu s císařským Japonskem gradovaly.

Čína v nadcházející válce nebyla zcela připravena rovnocenně čelit svému soupeři. Von Falkenhausenovi se podařilo dobře vycvičit jen asi 80 000 mužů, soustředěných v osmi divizích. Pod vlivem německých poradců Čankajšek měnil své původní strategie a bojové plány, aby si zachoval dostatek sil. 

Von Falkenhausen mu doporučoval, aby vedl s Japonci opotřebovávací válku, neboť měl za to, že císařství dlouhodobě probíhající konflikt nemůže vyhrát. Zasazoval se také o budování menších pevností na strategicky důležitých místech s cílem zpomalení nepřátelského postupu. Stejně tak radil Číňanům, ať se soustředí na partyzánské operace za nepřátelskými liniemi. I on sám šel obdivuhodným příkladem. V bitvě o Šanghaj (srpen–listopad 1937) řídil urputnou obranu, která udivila celý svět.

Dokončení: Půl století v uniformě (2): Německý generál Alexander von Falkenhausen (vychází v neděli 18. února)

Vytratit se, vypařit se, zmizet po anglicku nebo jako pára nad hrncem – pro akt nenápadného odcházení má čeština spoustu synonym, včetně několika ustálených frází s přirovnáním či metaforou. Jedno takové zajímavé synonymum patří do obecné češtiny a zní „dekovat“, případně „zdekovat se“. Pochází jak jinak než z němčiny, která obecněčeskou slovní zásobu silně ovlivnila. 

Německé „decken“ značí „krýt“ a ze stejného východiska se odvozuje také obecný výraz „dekl“ nebo „deka“. Jak souvisí krytí obsažené ve slovese „zdekovat se“ s tím, že se někdo odněkud vytratí? Podoba je metaforická: Kdo se zdekuje, ten pomyslně zmizí, podobně jako kdybychom ho přikryli dekou.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

V prosinci 1963 byl poblíž města Villena na jihovýchodě Španělska objeven jeden z největších zlatých pokladů Evropy doby bronzové. Nález známý jako „poklad z Villeny“ tvoří 59 předmětů – především mís, džbánů a náramků vyrobených ze zlata, stříbra, železa a jantaru. 

Celková hmotnost pokladu je téměř 10 kilogramů a archeologové odhadují, že předměty, které jsou jeho součástí, vznikly v době bronzové – někdy v letech 1400 až 1000 před naším letopočtem. Železné předměty v pokladu jsou nejstarší, jaké kdy byly nalezeny na Iberském poloostrově. V té době bylo železo vzácné a bylo považováno za drahý kov. 

Poklad z hvězd

Ignacio Montero Ruiz ze španělského Historického institutu a jeho spolupracovníci detailně prostudovali dva předměty z pokladu, které obsahují železo – náramek v tvaru písmene C a dutou kouli zakončenou zlatým plátem, která zřejmě kdysi zdobila hlavici meče. Ukázalo se, že jde o železo mimozemského původu, které pochází z meteoritu, dopadnuvšího na Zemi přibližně před milionem let. Závěry svého výzkumu vědci publikovali v odborném časopisu Trabajos de Prehistoria.

„Spojení zlata a železa je v tomto případě velmi důležité, protože oba prvky měly velkou symbolickou a sociální hodnotu,“ objasňuje Ruiz pro platformu Live Science. „Tento poklad zřejmě nepatřil jediné osobě, ale celé komunitě. V té době, pokud víme, nebyla na Iberském poloostrově žádná království.“

TIP: V Dánsku objevili zlatý poklad náčelníka doby železné

Badatelé použili pro analýzu železa ze zmíněných dvou předmětů hmotnostní spektrometrii. Ta jim prozradila nejen původ materiálu, ale také to, že oba předměty byly s velkou pravděpodobností vyrobené ze stejného meteoritu. Vědci si nejsou jistí, kdo předměty z meteoritického železa vyrobil a kde k tomu došlo. Jednou z možností podle nich je, že pocházejí z východního Středomoří, kde, na rozdíl od Evropy, známe několik podobně starých příkladů výrobků z meteoritického železa.

Vše začalo v březnu 2018 ve zkrachovalé továrně v Panenských Břežanech nečekaným objevem čtrnácti plechových a šesti dřevěných beden s filmovým a zvukovým záznamem z inscenovaného soudního procesu s takzvaným vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským.

Dokumentarista a publicista Marek Janáč v reakci na nález přišel s projektem Politické procesy, který si vzal za cíl nejen přepsat a zdigitalizovat nalezené filmové záběry, ale stejně tak zpřístupnit a vzájemně porovnat i ostatní dochované auditivní a textové záznamy procesu. Po sedmi desetiletích můžeme poprvé nahlédnout za kulisy toho, co se u Státního soudu v Praze na Pankráci mezi 20. a 27. listopadem 1952 skutečně odehrálo. 

Prostříhaný záznam

Desítky let nabízela veřejnosti nejucelenější obraz o soudu se Slánským takzvaná hnědá kniha (pojmenovaná podle barvy přebalu), kterou ve chvatu již těsně po procesu vydal komunistický režim. Oficiálně mělo jít o doslovný přepis dění. Jak ovšem zjistil tým Marka Janáče, kniha je o 27 % kratší než dochované audiozáznamy ze soudní síně pořízené pro státní moc zaměstnanci Československého rozhlasu.

„Komentovaný sestřih procesu se tehdy vysílal jako součást hlavní večerní zpravodajské relace vždy od sedmi hodin večer, po celou dobu trvání soudu. Ze studovaných materiálů se zdá, že nahrávky odcházely z Pankráce do rozhlasu kupodivu už předstříhané, což se týká především výpovědi nejdůležitější osoby procesu – Rudolfa Slánského, jehož výpověď stihli redaktoři připravit už v tentýž den, kdy před soudem vypovídal. Vzhledem k časovému presu je to vlastně obdivuhodné. Tehdy, v době analogových záznamů, se fyzicky stříhal přímo pás se zvukem. Aby střih nebyl slyšitelný, vyžadovalo to praxi, či dokonce určité umění. Fakt, že dnes část střihů slyšíme, nemusela být v době vysílání podstatná, protože šíření středovlnným vysílačem a časté atmosférické poruchy mohly řadu nedokonalostí překrýt. Navíc v té době lidé neměli rozhlasem vysílaný záznam s čím porovnat, aby manipulaci zjistili. Teprve dnes se tak detailním porovnáním ukazuje, které odstavce, věty, či dokonce jen slova cenzoři odstranili,“ vykresluje Janáč první ze zajímavých objevů projektu.

Ludvíka Svobodu vynechat

Hlavní úpravy před veřejným vysíláním záznamu dělali pracovníci politické redakce rozhlasu podle obdržených instrukcí. Ty jim pravděpodobně přikazovaly ze sestřihu vypustit konkrétní jména, která u soudu padla. Jako příklad uvádí Marek Janáč, že „v dochované nahrávce mluví Rudolf Slánský v prvním dnu procesu o třech ‚reakčních‘ důstojnících, kteří měli v rukou velení armády, přičemž přívlastek reakční se používal pro nepřátele režimu. Zatímco generál Bohumil Boček byl v tu chvíli už měsíc po smrti (zemřel na následky špatného zacházení ve valdické věznici), generál Karel Klapálek se zatčení dočkal ještě téhož dne; třetím byl generál Ludvík Svoboda. Zajímavé však je, že první dva propagandisté v sestřihu ze Slánského výpovědi, vysílané 20. listopadu 1952, ponechali, ale jméno Ludvíka Svobody vystřihli. Zatkli ho až o dva dny později. Na čí příkaz se jméno do vysílání nesmělo dostat, nevíme. Vypadá to, jako by už v den, kdy Slánský Svobodu u soudu touto promluvou ‚potopil‘, někdo rozhodl, že Svobodovo jméno nesmí být očerněno. Podporuje to i vývoj následných událostí – Svoboda byl už po měsíci propuštěn, zatímco Klapálek vězení opustil až po čtyřech letech. V obou případech se tak stalo na přímou přímluvu Sovětů, v Klapálkově případu maršálů Žukova a Koněva.“ 

Svoboda nebyl jmenován ani v hnědé knize, která vyšla už v lednu 1953. Pro úplnost také dodejme, že některé odsouzené ze Slánského procesu Ludvík Svoboda posmrtně vyznamenal.

Nesmí zůstat stopa

Kromě již zmíněného filmu z Panenských Břežan Český rozhlas získal také záznamy rozhlasového vysílání dochované v Kongresové knihovně USA. Při dešifrování osudu magnetofonových pásů měly pro badatele mimořádný význam, stejně jako záznam z Československého rozhlasu uložený v depozitáři Národního archivu. Podařilo se totiž zjistit, že tyto pásy zachycují nejen veřejně vysílanou část, ale i vystříhané a nepoužité pasáže.

„Surovina, na kterou se natáčelo, byla tehdy velmi drahá a bývalo zvykem ji zachovat pro pozdější opakované použití. V případě Slánského procesu navíc zřejmě došlo k tomu, že zaměstnanec rozhlasu musel veškeré audio záznamy stočit dohromady a odevzdat, aby nezůstala stopa po tom, co muselo být střihem odstraněno. Na jednu cívku se tak dostala pečlivě upravená nahrávka pro vysílání i vystřihané pasáže, které nikdo nikdy neměl slyšet,“ vysvětluje Janáč.

Janáčův tým navíc zjistil, že některé části záznamu cenzoři přehodili tak, aby promluvy obviněných lépe zapadaly do předem připraveného scénáře. Někdy jsou dokonce v textové podobě vloženy obžalovaným do úst věty, které před soudem neřekli. „V další fázi projektu chceme tato i další pozměněná místa označit, aby byla při prohlížení obsahu dobře patrná,“ doplňuje dokumentátor. 

Badatelé také pomocí frekvenční analýzy použitých výrazů v hnědé knize zkoumají, zda a jak manipulace v textu posouvají vyznění procesu. Zajímá je zejména, jestli autoři celého hrůzného divadla záměrně zdůrazňovali jeho antisemitský podtext. Klíčem k odpovědi na tuto otázku bude četnost slov a slovních spojení jako sionistický či trockisticko-titovský sionistický zrádce, židovský nepřátelský kosmopolitický element, židovský nacionalista, židovský buržoazní živel, sionista a mezinárodní švindlér, titovsko-fašistický a dalších výrazů.

110 dobrovolníků

Archaický jazyk, polozapomenuté výrazy, dobové zkratky i slovní spojení jako londynér, batismus, trockismus, Kostufra a podobné znemožnily použití strojového přepisu záznamů. Chybovost byla obrovská a výsledek nepoužitelný. Komerčně pořízený přepis takového rozsahu by zase byl nesmírně drahý, Marek Janáč proto spolupráci na projektu nabídl skupině talentovaných středoškolských studentů, kteří spolupracovali s časopisem Vesmír. Přihlásilo se 110 dobrovolníků, kteří po desetiminutových úsecích postupně přepsali celých 62 hodin záznamu. Výsledkem je textový soubor o rozsahu 7,5 milionu znaků (přes 4 100 normostran).

Do týmu byla najata i Kateřina Holubová, specialistka na odezírání ze rtů. Ke každému dílu ozvučeného filmu připraveného pro promítání bylo totiž vždy přidáno i několik sekund němých záběrů s různými, pro tehdejší režim méně důležitými svědky a později obžalovanými. „Odezíráním ze rtů se nám tyto dosud němé části podařilo synchronizovat se zvukem z procesu. Máme tak k dispozici například jediné známé audiovizuální záběry konfidentky Věry Hložkové, která byla nasazena i na Miladu Horákovou,“ připomíná další objevy Janáč.

Zmanipulovanost celého procesu je znát z řady náznaků. Nejslyšitelnější jsou v této souvislosti otázky prokurátora, kterými obžalované přímo navádí, aby na sebe, zcela v rozporu s logikou spravedlivého soudního řízení, žalovali. Obhájci jsou naopak slyšet minimálně a otázky, jež pokládají, mnohdy působí jako slova žalobců. Všichni zastupovali nejméně dva, někdy dokonce i tři obžalované. S nimi se navíc poprvé potkali až krátce před procesem, který se přitom připravoval dlouhé měsíce.

TIP: Slánský, Laušman a Škutina: Političtí vězni tří komunistických prezidentů

Ve vystřižené části audio záznamu je také slyšet tehdy populární rozhlasový redaktor Bohuslav Ujček. Jeho hlas můžete znát ze slavné rozhlasové reportáže z Olympijských her v Helsinkách, během níž freneticky povzbuzoval Emila Zátopka v cílové rovince legendárního maratonského běhu. Půl roku nato Ujček při procesu se Slánským zpovídal diváky ze soudní síně. „V jednom případě se mu nezdá, že to, co dotazovaný pohraničník čte z připraveného textu, není dostatečně ‚mohutné‘ a tak mu udílí v podstatě režijní pokyny, kde má přidat na výrazu, když obžalované odsuzuje,“ dokresluje tragičnost celého soudního divadla Janáč.  

Štíři jsou členovci dobře známí díky svému jedovému žihadlu. Většina škorpionů, jak se jim také říká, není člověku nebezpečná, bodnutí několika málo druhů však může být fatální dětem nebo starším či nemocným lidem. Jak ale ukazuje výzkum Australského národního institutu tropického zdraví a lékařství (AITHM), ani ti nejnebezpečnější štíři svým jedem neplýtvají.

Škorpioni totiž mohou uchovávat jen omezené množství jedu a jeho opětovné vytvoření vyžaduje čas a energii. Pokud tedy použijí všechen jed, jsou dočasně více zranitelní vůči predátorům a rovněž nemohou účinně lovit. Proto si během 400 milionů let evoluce vyvinuli několik strategií, jak vzácnými toxiny šetřit.

Jed jen pro krajní případy

První zřejmou taktikou je vůbec jed nepoužít. Výzkum například ukázal, že menší rychlejší štíři jednoho druhu se vyhýbají konfrontaci se svými rivaly a z hrozícího souboje prostě utečou. Jiné druhy, zejména ty, které žijí v podzemních dírách, spoléhají více na svá klepetovitá makadla a jed používají zřídka.

V případě, kdy štíři musejí žihadlo „vytasit“, množství jedu precizně dávkují. Jejich nejlehčí, varovné bodnutí neobsahuje vůbec žádný jed. Dalším stupněm je použití „před-jedu“, jenž je složen především z velmi koncentrovaného chloridu draselného, který oběť jen dočasně ochromí a útočník je schopen jeho zásobu poměrně rychle a snadno doplnit. Teprve v nejhorším případě dojde na nejúčinnější toxiny, jejichž doplnění může trvat i několik týdnů. 

Navíc se zdá, že škorpioni mohou povzbudit tvorbu konkrétního toxinu podle potřeby. Štír indomalajský (Liocheles waigiensis), jenž byl po dobu šesti týdnů vystaven pravidelné přítomnosti vycpané myši (která je pro tento druh nebezpečným predátorem), si vytvářel více toxinů určité skupiny, které jsou účinné proti obratlovcům. Jak ale přesně tato změna probíhá zatím není známo.

Velké plynné planety i hnědí trpaslíci patří mezi tzv. substelární objekty neboli plynná tělesa, která nepovažujeme za hvězdy. V současnosti astronomové zohledňují tři kritéria, podle nichž lze posoudit příslušnost k jedné či druhé kategorii, a tím prvním je způsob vzniku. Oběžnice se zřejmě formují převážně v těsném okolí stálic, v protoplanetárních discích – vznikají tudíž ze zbytkového materiálu, který se nestal součástí hvězdy. Oproti tomu hnědí trpaslíci se nejspíš utvářejí podobně jako hvězdy z prachoplynné mlhoviny, pouze na ně nezbude dostatečné množství látky, aby se proměnili ve stálici.

S uvedeným úzce souvisí druhé kritérium čili hmotnost. Modely ukazují, že tělesa zhruba se 13–80násobkem hmotnosti Jupitera lze podle vnitřní struktury považovat za hnědé trpaslíky. Nezapálí se u nich termojaderná reakce běžného vodíku, což definuje hvězdu, ale v minulosti u nich proběhla termojaderné reakce deuteria – těžkého vodíku. U planet přitom nedojde ani k ní. Třetí rys pak představuje spektrum: Plynné oběžnice jsou totiž oproti hnědým trpaslíkům zřejmě bohatší na složitější molekuly. V reálné klasifikaci se využívá kombinace všech tří kritérií, ani tím však často nelze garantovat jednoznačnost.

Onen název se nám zachoval díky mnichovi Asserovi a jeho kronice, sepsané na konci 9. století. Po příchodu Anglosasů sice jméno zaniklo a přičiněním náčelníka Snoty se z osady stal Snotingham (pozdějším zkomolením Nottingham), jeskyně už s ním ale zůstaly provždy spojené.

Od studen po koželužny

Historický Nottingham se rozkládá na vápencovém podloží, jemuž dominuje impozantní skála se zámkem na místě staršího hradu. Zdejší vápenec je místy mimořádně měkký a drolí se doslova pod dotykem prstů. Do takového kamene nebylo hloubení obtížné, a jeskyně se tak staly užitečným prvkem každodenního života.

Po těch nejstarších se nic nedochovalo, nejspíš byly zahrnuty do pozdějších jeskyní. Nejpozoruhodnější exempláře pocházejí z vrcholného středověku a raného novověku. Jeskyně tehdy sloužily především jako sklepy na ukládání vína, masa a dalších potravin, některé ale naopak plnily roli jímek, jejichž vybírání bylo kvůli nahromaděným plynům mimořádně nepříjemné a občas smrtelně nebezpečné. Zvláštní kategorii tvořily studny a vodní nádrže.

Ve stěnách útesů na okraji starého Nottinghamu vyrostlo také několik koželužen. Zpracování kůží, při kterém se v jednotlivých krocích využívala moč a výkaly, představovalo nejsmrdutější z dobových řemesel, a umístění těchto dílen na okraji města tak dávalo perfektní smysl. Obzvlášť dobře se z nich dochovala Tannery Cave se souborem dvanácti vyhloubených nádrží, používaná ještě v 17. století.

Spása i hrozba

Průvodci dnes turistům s oblibou vyprávějí o stropních otvorech, kterými příslušníci nottinghamského podsvětí do sklepů házeli kamínky jako signál svým kumpánům. Jde ale možná o pouhou romantickou historku – průhledy na povrch mohly pomáhat odvětrávání. Mýtem je každopádně představa o dalekosáhlém systému chodeb, který má propojovat celou aglomeraci včetně hradu. Ve skutečnosti si lidé jednoduše budovali soukromé sklepy a jeskyně, byť některé nakonec rozlohou předčily jejich dům na povrchu.

Ve skalních útesech občas vznikaly i příbytky. Místní je obývali ještě ve viktoriánské éře, kdy město posely chudinské slumy. Do útesu byla vytesána také část rozsáhlé věznice, kde byli drženi podezřelí, zločinci a dlužníci z celého hrabství Nottinghamshire.

Svou poslední velkou úlohu sehrály jeskyně během bitvy o Británii, kdy se proměnily v protiletecké kryty. Kvůli omezené kapacitě nastal v hloubení doslova boom, šestaosmdesát veřejných jeskynních krytů pak významně snížilo počet obětí na životech.

Spousta nottinghamských jeskyní podlehla během staletí pozdější výstavbě, ale podzemí zatím zdaleka nevydalo všechna tajemství. Archeologové a speleologové nadále přicházejí s novými zjištěními a čas od času připomene „Město jeskyní“ hrozivým způsobem své dávné jméno samo, třeba propadem silnice v roce 1990.  

Americké Národní centrum pro hurikány již déle než půl století používá Saffirovu–Simpsonovu stupnici pro klasifikaci tropických cyklón na západní polokouli. Stupnice hurikány rozděluje do pěti kategorií, rozlišovaných podle intenzity jejich trvalých větrů. K tomu, aby byla tropická cyklóna označena jako hurikán, musí mít vítr rychlost nejméně 33 m/s (119 km/h). Nejvyšší klasifikace je pak na stupnici vyhrazena pro bouře s větrem přesahujícím 70 m/s (252 km/h).

V posledních letech se ale stále častěji objevují názory, že tato stupnice již nedostačuje, protože přibývají extrémní hurikány, které by si zasloužily vlastní kategorii 6 a podle některých odborníků možná i kategorii 7. Tuto problematiku nedávno prozkoumali Michael Wehner z laboratoří Berkeley Lab a James Kossin z Wisconsinské univerzity v Madisonu.

Teplo pro hurikány

Podle obou vědců globální oteplování podstatně zvyšuje teploty povrchu oceánu a troposféry v oblastech, kde se rodí hurikány i další typy tropických cyklon. Tím pádem mají tyto agresivní bouře k dispozici více tepla, což zesiluje jejich intenzitu a výdrž. Výsledky svého výzkumu vědci zveřejnili v odborném časopisu PNAS.

Wehner s Kossinem navrhují vzhledem k postupujícímu oteplování zavést pro hurikány kategorii 6, která by byla definovaná rychlostí větru přes 86 m/s (309 km/h). Analýza hurikánů z let 1980 až 2021 ukázala, že celkem pět bouří – Haiyan (2013), Patricia (2015), Meranti (2016), Goni (2020) a Surigae (2021), by bylo možné zařadit do kategorie 6. Všechny se přitom objevily v posledních devíti letech. Ve stejném období vědci zaznamenali celkem 197 tropických bouří kategorie 5, přičemž polovina z nich spadá do posledních 17 let.

TIP: Tropické cyklóny fungují jako gigantické tepelné pumpy, které ohřívají široké okolí

„Zavedení kategorie 6 určitě zázračně nevyřeší všechny problémy spojené s hurikány,“ vysvětluje Kossin. „Naším hlavním cílem ale bylo upozornit na rostoucí rizika extrémních hurikánů ve spojitosti s globálním oteplováním. I při optimistických odhadech oteplení planety o 1,5 °C na konci tohoto století lze podle simulací očekávat podstatný nárůst četnosti hurikánů, které by spadaly do kategorie 6.“

Poťouchlý orel

Aischyles, první z řady největších dramatiků antického Řecka, by si jistě přál, aby se vzpomínalo především na jeho jedinečné divadelní hry. Napsal jich přes devadesát, v celku se ale zachovala jediná: Oresteia. Strhující příběh o pomstě Bohů vůči lidem, kteří si osobují právo vládnout svému osudu, navazuje na děj legendární trojské války. Zásadně svým dílem definoval žánr tragédie, proto ironií osudu, že jeho smrt, alespoň jak ji líčí legendy, připomíná spíše komedii. 

Jeho holou hlavu si totiž údajně spletl s kamenem orel, který kolem prolétal s ulovenou želvou ve spárech. Nikdo už dnes neví, jestli se orel lekl odrazu od Aischylovy plešky, nebo jestli si na onen „kámen“ chtěl želvu uložit k pozdější večeři. Zkrátka svou kořist na básníkovu lebku z výšky upustil – a křup! – to byl Aischylův konec.

Zatracené zárubně

Ludvík nastoupil na trůn Západofranské říše ještě jako teenager. O vládu se dělil se svým bratrem Karlomanem II. a na rozdíl od většiny ostatních diumvirátů a triumvirátů se bratrům dařilo se navzájem nezabít. Netrpěla ani říše. Ludvíkovi se v roce 881 podařilo odrazit invazi Vikingů, kteří západní Evropu svými nájezdy sužovali už od dob jeho děda Karla Holého. Patřil k nejvěhlasnějším hrdinům své doby a jeho úspěchy přirozeně přitahovaly i pozornost mladých žen.

Ne vždy se jim ale líbilo, co s nimi rozdivočelý Ludvík plánuje dělat. Kráskám pak nezbylo, než se vydat před rozjařeným králem na úprk. To Ludvíka sice neodradilo, ale jeden takový výpad se mu 5. srpna 882 stal osudný. Dívka před chlípníkem utekla do domu svého otce, aby se schovala. Ludvík si to v plné rychlosti štrádoval přímo za ní – a to v sedle svého oře. Jak známo, tehdejší lidé byli o poznání nižší a tomu odpovídaly i velmi nízké dveřní zárubně. Ludvík do nich narazil tak silně, že si doslova rozkřápl lebku a svou královskou kariéru předčasně ukončil smrtí.

Zatrolený vous

Pýcha předchází pád. Zejména pokud jde o muže! Jak lépe charakterizovat tragicky bizarní smrt Hanse Steiningera? Tento muž se v 16. století zapsal do historie dvěma způsoby. Šestkrát ho zvolili starostou rakouského města Braunau am Inn! Musel být tedy velmi oblíbený a vážený. A kdyby tehdy existovaly knihy rekordů, jistě by ho v nich zapsali pro jeho výjimečně dlouhý plnovous. Sahal prý až ke dvěma metrům! To ale přinášelo jistá praktická úskalí. 

Vousy musel balit do zvláštního váčku, aby se mu nepletly pod nohy. Pak ale v roce 1567 zachvátil město Braunau požár. Nijak nepřipravený starosta se dal na kvapný úprk, jenže plnovous se mu připletl pod nohy v nejnešťastnějším možném okamžiku – když utíkal ze schodů. Zaškobrtnutí následoval volný pád, po kterém zůstal nebohý vousáč ležet mrtev se zlomeným vazem…

Zlořečený zlozvyk

Že kouření může mít velmi rychlé a katastrofální následky, se na jaře roku 1867 přesvědčila rodina těšínského vévody Alberta Bedřicha Rakouského. Ten byl mezi rodinnými příslušníky známý jako zásadový odpůrce kouření. Jeho druhorozená dcera Matylda se zrovna vyšňořila do divadla a chviličku, která jí zbyla, využila na to, aby si ještě – mimo dozor tatínka – naposledy ten večer zapálila. 

Když zaslechla, jak se do jejích komnat blíží otec, hořící cigaretu mrštně schovala za záda. Jenže! Jemná látka róby se okamžitě vzňala. I přes všechno úsilí se mladou arcivévodkyni podařilo uhasit jen s nejvyššími obtížemi. Celé kusy šatů se jí připekly ke kůži! Po celém těle utrpěla popáleniny druhého a třetího stupně a zemřela ve strašlivých bolestech.

Smrtící šála

Poslední slova Isadory Duncanové (1878–1927) prý zněla: „Adieu, přátelé. Jedu si za slávou!“ Výjimečná tanečnice sklízela ovace v USA, Evropě i v Sovětském svazu a dnes je považována za zakladatelku moderního tance. Na svou dobu revolučně prosazovala volný dynamický pohyb, snažila se vyvázat scénický tanec z jeho tradičních forem a dát tělu tanečnic skutečnou svobodu. Více než o dokonalost baletních figur jí šlo o emoce. Tomu odpovídal i její vášnivý život. 

Plnými doušky si užívala mužské pozornosti, nekriticky ale také obdivovala Leninův Sovětský svaz, ve kterém strávila část své kariéry. Když v září 1927 nastupovala do kabrioletu, její přítelkyně ji varovala: „Dej si pozor na tu šálu!“ Jako by tušila, co se stane. Do mimořádně dlouhé módní šály, kterou měla Duncanová kolem krku, zavál vítr a zamotal ji do kola automobilu. Tanečnice už nestačila nijak zareagovat – látka se v mžiku napnula a vymrštila tanečnici z auta. Byla na místě mrtvá – udušená a se zlomeným vazem.

Indický sbor, který zahrnoval pěší i jízdní jednotky, vyrazil přes oceán do Francie už na podzim 1914. Jeho infanterie se neprodleně zapojila do krvavých střetů, a než ji v prosinci 1915 převeleli na mezopotámské bojiště, ztratili Indové v Evropě 35 000 mužů. Indická 2. jízdní divize i s podpůrnými pracovními oddíly naopak setrvala na západě a v březnu 1916 se připojila k britské 4. armádě.

Konečně v boji 

V té době už se jasně ukazovalo, že zákopová válka znemožňuje klasické nasazení kavaleristů coby rychlých úderných či průzkumných jednotek, které těží z vysoké mobility a rychlosti manévru. Proto padl rozkaz vyčlenit z každé indické jízdní brigády oddíl o 300 mužích; ti se na frontu sice i nadále dopravovali v sedlech, ale bojovat měli coby pěchota. Během roku 1916 byly tyto útvary nahrazeny takzvanými „ženijními prapory indické jízdy“, jež divizní velitelství půjčovalo jiným svazkům podle aktuální potřeby. 

Od května 1916 stál v čele divize generálmajor Henry Macandrew, pod jehož velením se kavaleristé zapojili i do bitvy na Sommě. Jeho muži společně s Jihoafričany tvořili rezervy 4. armády a 9. secunderabadská jízdní brigáda se 1. července přesunula do určených prostor za frontovou linií. Tam její příslušníci čekali na rozkaz vyrazit vpřed, aby pronikli do průlomu vytvořeného pěchotou a prohloubili jej. 

K takovému scénáři nikdy nedošlo a Indové si na první šanci zasáhnout do bojů na Sommě museli počkat další dva týdny, kdy tlak 4. armády nabídl Dohodě možnost obsadit strategicky cenné pozice kolem hřebene Bazentin-Longueval. Britové vyčlenili hned tři jízdní divize, jež měly i tentokrát stejný úkol: od časných ranních hodin 14. července vyčkávat u Montaubanu v pohotovosti, na pokyn vyrazit do útoku a využít očekávané úspěchy pěchoty. Mezi těmito svazky nechyběla ani indická 2. jízdní divize, která měla dobýt zalesněnou vyvýšeninu zvanou High Wood. Dlouho očekávaný rozkaz přišel v 7.40 a dvojice regimentů se tryskem pustila do mezery mezi lesy High Wood a Delville Wood.

Jediná zteč u Sommy 

Postup 7. pluku gardových dragounů i 20. dekánského pluku však ihned zbrzdil extrémně podmáčený terén, navíc plný děr po granátech. Zem byla tak kluzká, že sám Macandrew dvakrát spadl ze sedla, a jezdci se probíjeli bahnem ke svým cílům až do večerních hodin. Přes tyto potíže se 20. dekánskému regimentu podařilo zformovat k vůbec jediné klasické jízdní zteči za celou bitvu na Sommě, když s napřaženými kopími vyrazil proti pozicím německého 3. praporu 26. pluku východně od lesa. 

Indové přitom pozoruhodně využili spolupráci s letectvem. Nad bojištěm se objevil dvoumístný stroj ze 3. perutě RFC a vrhl se na vilémovské vojáky. Zatímco pilot kropil zákopy z kulometu, pozorovatel načmáral na papír schéma rozmístění německých sil. Před odletem jej shodil indickým kavaleristům, kteří získali představu o nejvhodnějším místě útoku a také díky tomu pobili nebo zajali stovku Němců. 

Macandrewovi jezdci drželi linii mezi Longuevalem a jižním cípem High Woodu až do úsvitu 15. července, kdy přišel rozkaz ke stažení do výchozích linií k Montaubanu. Terén totiž znemožňoval jízdě jakýkoliv další útok a její roli převzala pěchota. Dekánští odepsali 74 mužů a 110 koní, v součtu se 7. plukem činily ztráty 102 vojáků a 130 zvířat. Většina padlých a raněných připadala na britské důstojníky stojící v čele indického mužstva od začátku. Dobře znali jeho jazyk, zvyklosti i psychologii. Takové lídry velení nedokázalo rychle nahradit, a tak se do čela Indů stavěli důstojníci, kteří o nich nevěděli zhola nic. To mělo spolu s neznámým prostředím západní Evropy negativní vliv na morálku a výkonnost asijských bojovníků.

Zářijové zklamání 

Trvalo další dva měsíce, než nadřízení 15. září 1916 znovu povolali indickou kavalerii na sommské bojiště. Vojáci z východu měli tentokrát poskytnout podporu jednotkám útočícím na oblast Flers-Courcelette, jejichž ofenziva vlastně zahájila třetí fázi celé bitvy na Sommě. Během týdenních bojů Dohoda nedosáhla rozhodujícího strategického úspěchu, nicméně způsobila německé 1. armádě krvavé ztráty a obsazením řady obcí dosáhla alespoň taktického vítězství.

Indičtí jezdci se na něm však nakonec nepodíleli, protože tlak vilémovských divizí na britském pravém křídle nasazení kavalerie znemožnil. Zklamaní Indové se do boje vůbec nedostali a 28. září se velitelství jejich divize přesunulo od fronty do Cavillonu.

Do sedel!

Do konce bitvy na Sommě už indičtí jezdci nesehráli významnější roli – s výjimkou pracovních jednotek spadajících pod 9. secunderabadskou brigádu. Podstatně četnějšího nasazení se naopak dočkali Indové sloužící v cyklistických batalionech. Ty původně měly sloužit výhradně na britských ostrovech coby součást domobrany, ale nápad doplnit k divizím cyklistické roty a ke sborům celé prapory se nakonec rozšířil i k indickým svazkům na západoevropském válčišti. 

TIP: Těší mě, já jsem Verdun: Křestní jména upomínající slavná bojiště Velké války

Jízdní kola měla podle původních plánů dodat mužům mobilitu užitečnou při průzkumu, jenže zákopové bojiště se pro bicykly ukázalo jako neprůjezdné. Většina cyklistů tak sloužila v roli pěchoty, což platilo i pro Indy. Na sommské frontě indické bicyklové oddíly fungovaly zejména v místech se zpevněnými cestami, kde pomáhaly řídit dopravu, hledaly opozdilce a lokalizovaly raněné, k nimž naváděly zdravotníky.