Defenestrace byla rázným činem, ale další kroky rebelů už o dobré promyšlenosti nesvědčily, spíše o jakési rozpolcenosti. Důkazem je text Apologie (Obrany), kterou vzbouřenci odeslali do Vídně již 25. května. Celý text byl zřejmě připraven již dopředu a stojí v něm, že povstání není v žádném případě namířeno proti císaři a Habsburkům. Potrestáni byli špatní úředníci, kteří svými kroky škodili nejen Království českému, ale i samotnému panovníkovi. Další skutky stavů ovšem nepřátelské byly a vzpouru prohlubovaly. Konšele Nového a Starého Města pražského vyhnali z jejich funkcí, přičemž jim vyhrožovali další defenestrací. Navíc už 24. května zvolili třicetičlenné direktorium a zmobilizovali zemskou hotovost. 

Přesto nebyli ve Vídni zpočátku přesvědčeni o nutnosti vojenského zásahu. Proti němu se stavěl zejména hlavní Matyášův rádce, kardinál Melchior Khlesl (1552–1630). Ten byl však v červenci po zásahu Ferdinanda Štýrského odstraněn a spor měla rozhodnout válka. V diplomatické přípravě měli navrch katolíci. Rychle zareagoval zejména papež, ale ani Madrid neváhal a pro Ferdinanda našel peníze i vojsko. To vzbouřenci byli při svých jednáních zklamáni. Morava zachovala neutralitu a zahraniční pomoc rovněž nepřicházela. Protestantská unie se v konfliktu angažovat nechtěla, nizozemské stavy sice poslaly jistou finanční a vojenskou pomoc, nebyla ale nijak významná. Úspěchem bylo připojení Slezska k povstalcům a také příchod oddílů Arnošta Mansfelda (1580–1626), jehož poslal savojský vévoda. 

Až smrt Matyáše 20. března 1619 přinesla zásadní změnu. Lužice povstala a po násilném převratu totéž zopakovala i Morava. Když se v srpnu přidaly také hornorakouské a dolnorakouské stavy, zdálo se, že revolta může mít úspěch. Dne 19. srpna 1619 byl Ferdinand prohlášen za zbaveného českého trůnu.

Zimní král 

Novým panovníkem se stal teprve třiadvacetiletý Fridrich Falcký (1596–1632). Čekalo se od něj mnohé, neboť byl jedním z vůdců Protestantské unie a rovněž zetěm anglického krále. O to tvrdší bylo vystřízlivění. Fridrich byl sice sympatický mladík, nedostávalo se mu ale panovnické autority. Jako kalvinista se navíc dost obtížně sžíval s převážně luteránským prostředím. Mnoho sympatií mu nezískalo ani zpustošení svatovítské katedrály kalvinistickými duchovními. Kýžená zahraniční pomoc ovšem nepřišla, naopak, anglický král se od nezdárného zetě úplně odvrátil a Protestantská unie dokonce povolila španělským oddílům průchod svým územím. 

Navenek se sice stále zdálo, že by vzbouřenci mohli uspět – to když povstaly i Uhry – jenže za úspěchy se skrývaly narůstající problémy. Tím největším byly rozhodně finance, jichž se bolestně nedostávalo. Nizozemská podpora zdaleka nestačila a berně se platily jen liknavě. Ačkoliv vzbouřenci prohlašovali, že jsou ochotni nasadit svá hrdla, co se statků týkalo, příliš se k obětem neměli. Když vítězné oddíly císařských a ligistů vydrancovaly Prahu, odvezly si kořist v hodnotě několika milionů. I pouhý zlomek této částky by stačil na pokrytí dlužného žoldu. 

Nový král si v nastalé situaci poradit nedokázal a chybějící finance nebyl schopen sehnat. Další problémy se skrývaly za hranicemi. Saský kurfiřt zpočátku kolísal v podpoře, doufal, že by českou korunu mohl získat sám. Zklamal se, přednost dostal Fridrich, a tak pokořený Jan Jiří Saský (1585–1656) nabídl své služby císaři. Za příslib Lužice poskytl 15 000 vojáků, kteří proti vzbouřencům udeřili ve Slezsku a severních Čechách. 

Vrtkavá válečná štěstěna 

A jak se vlastně situace vyvíjela na bitevních polích? Jednoduše řečeno, jako na houpačce. Na podzim roku 1618 vytáhla císařská vojska vedená Karlem Buquoyem (1571–1621) do Čech. Moravané, tehdy neutrální, jim povolili průchod svým územím, čímž vzbouřence zaskočili. Thurn však dokázal postup císařských zastavit ve srážkách u Lomnice a Nových Hradů a Buquoy se pak stáhl do jižních Čech, které udržel. Velkým úspěchem stavovských zbraní bylo dobytí Plzně Arnoštem z Mansfeldu. 

Poté, co se k povstalcům připojila Morava, zaútočil Matyáš Thurn v létě 1619 na Vídeň. Šlo spíše o vpád, který měl Ferdinanda znepokojit, na dobytí města neměl dost sil, přesto však ostřelování Hofburgu panovníka vyděsilo. Po porážce Mansfelda u Záblatí (10. červen 1619) se stavovská vojska od Vídně stáhla, aby bránila vlastní území. Thurn se pak ještě jednou před sídelní město Habsburků vrátil, a to na podzim roku 1619. Šance na dobytí byly větší, kromě českého a moravského vojska podpořil útočníky i sedmihradský vévoda Gábor Bethlen (1580–1629), ale stále chybělo obléhací dělostřelectvo. Poté, co na Moravu a do Uher vpadli polští kozáci v císařském žoldu, bylo obléhání ukončeno.

Na počátku roku 1620 se do války zapojila i Katolická liga. Její armáda vedená Maxmiliánem Bavorským (1573–1651) a Janem Tsercleasem Tillym (1559–1632) se spojila s Buquoyovou císařskou armádou a zahájila tažení na Prahu. Demoralizovaná stavovská vojska, která už řadu měsíců nedostala žold, jim nebyla schopna čelit a pozvolna ustupovala k Praze. Na svazích Bílé hory se sešikovala a očekávala nepřítele. Bylo 8. listopadu 1620… 

Na výše uvedené otázky hledal odpovědi mezinárodní tým zoologů pod vedením brazilské neurobioložky Suzany Herculano-Houzelové. Jako měřitelné kritérium jim sloužil počet neuronů v mozkové kůře. Vědci pak porovnávali i relativní inteligenci zvířat s ohledem na skutečnou velikost mozku a počet neuronů v něm. Závěry výzkumu zveřejnil recenzovaný odborný časopis Frontiers in Neuroanatomy.

Vědci se zaměřili především na masožravce a v jejich hledáčku se mimo jiné ocitli psi, kočky, lvi a hnědí medvědi. Díky metodě doktorky Herculano-Houzelové tým zjistil, že v mozkové kůře koček lze napočítat asi 250 milionů neuronů zatímco psi jich mají cca 530 milionů (kolem 16 miliard jich obsahuje lidský mozek), tedy dvakrát víc. „Jsem přesvědčená, že celkový počet neuronů v mozkové kůře určuje mentální kapacitu zvířat a jejich schopnost předvídat a vyvozovat závěry z předchozích zkušeností,“ tvrdí vůdčí osobnost týmu pro National Geographic. Věčná debata o tom, zda jsou chytřejší psi nebo kočky, by tak měla být jednou provždy uzavřena.

Masožravci vs. býložraví

Vědci ovšem zjistili i další pozoruhodné věci – například to, že masožravci, u nichž se předpokládá vyšší inteligence kvůli údajně náročnější strategii přežití, nemají vyšší inteligenci než býložravci. Evoluční tlak na inteligenci potřebnou k přežití tedy zřejmě byl u „pasivních pojídačů rostlin“ stejný jako u masožravých lovců. Obdobně vědci prokázali, že domestikovaná zvířata jsou stejně inteligentní jako ta, která žijí ve volné přírodě.

U zkoumaných druhů bylo zjištěno i několik kuriozit. Například to, že mozek zlatého retrívra má větší počet neuronů než mozek hyeny, lva nebo hnědého medvěda, i když největší ze srovnávaných predátorů mají mozek až třikrát větší.

Hlavní extrémy zvířecí inteligence představovali podle zjištění vědců medvěd hnědý a mýval. Mozek medvěda je asi desetkrát větší než mozek kočky, ale obsahuje přibližně stejný počet neuronů. Naproti tomu mýval, jehož mozek velikostí odpovídá kočičímu, disponuje podobným množstvím neuronů, jako mají psi.

Uměle budované silnice jsou pravděpodobně staré jako civilizace sama. Myšlenka kvalitní silniční sítě se zřejmě přes řecké a fénické kolonizátory dostala do západního Středomoří k Etruskům. Odtud zbýval už jen krůček do Říma, ambiciózního města ve vnitrozemí Apeninského poloostrova, které brzy ovládlo velký kus světa. Římané byli známí pro svou preciznost, praktičnost a schopnost přebírat výhodné prvky a postupy od jiných etnik a dále je propracovávat. Jinak tomu nebylo ani v případě výstavby cest (latinsky viae), které se staly faktorem, jenž Římanům zajišťoval převahu nad nepřáteli. 

Římská účelnost 

Hlavním důvodem budování rozsáhlé a komplexní silniční sítě byla rychlost přemísťování lidí. V době, kdy Řím bojoval na několika frontách, se ukázalo životně důležité se s armádou svižně přesunout a precizně udeřit. Nemělo by nás tedy překvapit, že první zkonstruovaná cesta směřovala na jih, kam Řím zprvu expandoval, ale také na západ, kde ležel životně důležitý přístav Ostia. 

Armáda ovšem nebyla jen koncovým uživatelem, ale také konstruktérem. Většinu velkých inženýrských struktur a staveb té doby budovali římští legionáři, přičemž pozemní komunikace nebyly výjimkou. Na jejich počátku a konci zpravidla umisťovali propagandisticky zdobená architektonická či umělecká díla (vítězný oblouk, zdobenou městskou bránu, sloup nebo jiný památník). Silnice jako „výkladní skříň“ římské civilizace totiž představovala symbol nadřazenosti. 

Ruku v ruce s hlavním způsobem využití cest šly i ty druhotné. Jednalo se o pohyb všeho možného – úředníků, zboží po celém Středomoří a mimo něj. Silnice fungovaly také jako tepny romanizace, přes které se do čerstvě dobytých oblastí dostávala římská kultura, zvyklosti a vyspělá civilizace. Zároveň sloužily i k přenosu informací pomocí poštovní služby. Ta se dělila na veřejnou (cursus publicus), v jejímž rámci se po silnicích pohybovaly poštovní vozy nebo rychlí jezdci s expresním psaním; a soukromou poštu neúřední povahy, kterou do cíle za poplatek dopravovali otroci, obchodníci či soukromníci. 

Římské dopravní tepny rovněž představovaly urbanizační prvek. V určité vzdálenosti od sebe se podél komunikací nacházely zastávky s ubytováním (mansiones), kde se pocestný mohl bezpečně vyspat před dalším putováním. Okolo těchto staveb se často vytvořilo navazující osídlení (hospoda, nevěstinec, přepřažní stanice, půjčovna vozů, kovárna či stanice lékaře), díky čemuž se původní „hostely“ mohly rozvinout v soběstačná centra. 

Způsoby a ulehčení přepravy 

Nejjednodušší možnost, jak se dostat z bodu A do bodu B, představovala chůze. Ideální a pohodlnou rychlostí mohl po římské silnici chodec ujít přibližně 25 km za den. Jelikož vydlážděný a tvrdý povrch nebyl příliš uzpůsoben pro pohyb koně s jezdcem, využívaly se pro dlouhé přesuny na hřbetu zvířete udusané pruhy podél hlavní komunikace.

Osobní, hromadnou i nákladní přepravu umožňovaly různé typy vozů. Ke krátkým přesunům se využíval jednomístný, vzadu otevřený a vpředu uzavřený dvoukolák s železnými koly (carrus), který zpravidla táhl jeden kůň. Pro hromadnou přepravu sloužila raeda, čtyřkolový vůz tažený osly, mezky či voly s dojezdem až 70 km za den. Vzhledem k prostoru, který raeda poskytovala, se uvnitř mohlo usadit okolo pěti cestujících. Pro přepravu nákladu sloužil dopravní prostředek v podobě jednoduché platformy na kolech (někdy s vyvýšenými boky) zvaný plaustrum. 

Římským cestovatelům přišly vhod itineráře, které se běžně prodávaly na ulici nebo byly volně dostupné k překreslení a zaznamenávaly přibližný průběh cesty, města a městečka podél silnic a vzájemné vzdálenosti. Nejznámější je pravděpodobně takzvaná Peutingerova mapa (Tabula Peutingeriana), jež pochází snad ze 13. století, ale byla vyhotovena na základě nedochované pozdně antické kopie založené na originálu z doby vlády císaře Augusta ( 27 př. n. l. – 14 n. l.). Na délku měří téměř 7 metrů a jsou na ní zachyceny nejvýznamnější silnice, města a řeky od Pyrenejského poloostrova až po Indii. 

Podél cest se nacházely milníky, které často zaznamenávaly, kdo je odpovědný za údržbu daného úseku, jaké opravy byly provedeny, nebo jaká je vzdálenost od počátku silnice a k nejbližšímu městu. Císař Augustus nechal nedaleko Saturnova chrámu v centru Říma vytvořit takzvaný zlatý milník (miliarium aureum) z pozlaceného bronzu, od něhož měly všechny římské tepny odpočítávat svůj začátek. Zde snad leží původ rčení, že „všechny cesty vedou do Říma“. 

Dálnice i pěšiny 

Dle významu spojovaných cílů a oblastí existovalo několik druhů silnic od vyšlapaných cest po obdoby současných moderních dálnic. Římané dopravní komunikace rozdělovali dle jejich důležitosti. Viae publicae, financované z veřejných zdrojů, patřily k nejvýznamnějším a nejkvalitnějším římským cestám. Směřovaly k moři, do města, k řece, vojenské základně nebo navazovaly na jinou veřejnou silnici. Často nesly jméno úředníka v hodnosti cenzora, který platil nebo zadal jejich stavbu.

Image

Čtěte také

Starobylé stezky: Kam vedly dálnice starověku?

Silnice nižší třídy viae privatae budoval na svém pozemku za vlastní náklady soukromník, který je následně poskytl veřejnosti k volnému užívání. Do této kategorie spadaly odbočky, jež vedly od veřejných cest k jednotlivým statkům či osadám. Jejich vozovka mohla být zpevněná a dlážděná, ale i nevyztužená se štěrkovým povrchem. Poslední typ představovaly viae vicinales, lokální cesty, které vedly do vesnic a spojovaly jednotlivé polnosti. Na jejich opravě a údržbě se podíleli okolní vlastníci pozemků nebo správci dané oblasti. 

Dopravní komunikace se v antickém Římě členily také na základě použitých materiálům a konstrukčních postupů. Via terrena představovala prostou cestu s udusaným povrchem. Via glareata disponovala kvalitnější konstrukcí a štěrkem nebo dlažbou na povrchu. Via munita se řadila k nejpohodlnějším a nejluxusnějším silnicím, jejichž povrch byl zpevněn sopečným tufem, mramorem či žulou.

Užití cest nebylo pro Římany bezplatné. Mýtné se vybíralo za přechod mostu, průchod městskou branou a promítalo se do vývozních a dovozních cel. Z těchto poplatků se následně hradily případné opravy a pravidelná údržba. Náklady na stavbu a provoz cest se lišily dle období jejich vzniku, ale i terénu, který překonávaly. Postupem času docházelo k rozrůstání sítě cest, kvůli čemuž bylo jejich budování a péče převedeny z úrovně státu na lokální populaci. S ekonomickým a politickým úpadkem Říma docházelo k zanedbávání údržby silnic, mnoho z nich zchátralo a navrátilo se do lůna přírody.

Jednoduché tuky, jako je například cholesterol, prokazatelně přispívají ke stárnutí a rozvoji nemocí, jakou je například ischemická choroba srdeční. Mnohem méně se ale ví, jakou roli v procesu stárnutí hrají tzv. složené lipidy, mezi které patří fosfolipidy, glykolipidy a lipoproteiny.

Specialista na genetiku metabolických chorob George Janssens z nizozemského výzkumného centra Amsterdam University Medical Center věří, že se mu podařilo identifikovat specifický typ tuku, který podle všeho hraje významnou roli při stárnutí. Jde o fosfolipid bis(monoacylglycerol)fosfát (BMP), který se podílí na tvorbě vnitrobuněčných váčků endozómů a lysozómů. Janssens s kolegy zjistili, že tento typ tuku se vyskytuje ve svalech starších lidí v mnohem větší míře než ve svalech mladých.

Tuk stáří

Vědci nejprve mapovali souvislost mezi množstvím BMP a stářím u myší. Svá zjištění následně ověřovali pomocí biopsie svalové tkáně u lidských dobrovolníků, konkrétně u lidí ve věku 20 až 30 let a u seniorů ve věku 65 až 80 let. Potvrdilo se, že ve svalech starších lidí je opravdu mnohem více BMP tuku. Závěry svého výzkumu vědci publikovali ve vědeckém časopisu Nature Aging.

Dobrou zprávu přinesla druhá fáze výzkumu. Ukázalo se totiž, že cvičením je možné množství tohoto tuku ve svalech snížit. Vědci analyzovali obsah lipidů ve svalech lidí před tím a poté, co cvičili jednu hodinu denně po dobu čtyř dnů. Tyto údaje porovnali s údaji u lidí, kteří během stejného časového období nebyli aktivní. Ukázalo se, že i v tak krátkém časovém úseku se u cvičících výrazně snížila hladina BMP.

Výsledky výzkumu naznačují, že BMP může hrát zásadní roli v procesu stárnutí na buněčné a molekulární úrovni. Zjištění Janssensova týmu ale ještě čeká řada ověřování – není například jasné, zda BMP podporuje stárnutí, nebo je jeho projevem. Dřívější výzkumy každopádně ukazují, že i krátká cvičení během dne zřetelně snižují riziko předčasného úmrtí. Zda a jakou roli v tom hraje BMP, budou muset vědci ještě podrobněji prozkoumat. 

Hry typu mankala, které spočívají v přemisťování žetonů či korálků mezi důlky, jsou od starověku populární zejména v Africe, na Blízkém východě a v jižní Asii. Archeoložka Veronica Waweruová z Yaleovy univerzity prováděla loni v létě terénní výzkum na severu Keni a jeden z místních odborníků ji zavedl do přírodní rezervace Lewa. Víceméně náhodou tam pak narazila na řady mělkých jamek vytesaných do skalní římsy. „Bylo jich plné údolí. Vzhledem k erozi, která se stihla projevit, se zřejmě používaly velmi dávno,“ uvedla Waweruová s tím, že zatímco některé důlky se vlivem povětrnostních podmínek zmenšily, jiné zůstaly dostatečně hluboké, aby se do nich pohodlně vešla hrst kamenů.

Archeoložka se domnívá, že jamky vznikaly v různých obdobích a vytvářeli je patrně pastevci, kteří si chtěli ukrátit dlouhou chvíli při hlídání stád. „Přesné datování důlků je náročné, protože skála, v níž se nacházejí, existuje už asi čtyři sta milionů let,“ dodává vědkyně. Lokalita se starobylou „hernou“ leží východně od Velké příkopové propadliny, kam pravidelně přitéká voda z okolních pahorkatin – což mohlo přitahovat pastevecké kmeny, a to zřejmě již před pěti tisíci let. Podrobnosti o jejich identitě snad poskytne analýza DNA pocházející z nedalekého pohřebiště, kde se dochovalo devatenáct kamenných mohyl. 

Planetární jádro vzniká při formování daného tělesa a jeho výsledná forma a velikost se odvíjejí nejen od podmínek v protoplanetárním disku, z nějž se planeta utváří, ale také od teploty a tlaku v jejím nitru a od dalších činitelů. Nelze tedy říct, že stejně velké oběžnice mají ve výsledku stejně velké jádro. Například zemské jádro sestávající z železa a niklu se nachází v tekutém stavu, ale pod extrémním tlakem. Oproti tomu v nitru téměř stejně velké Venuše zřejmě nepanuje takový tlak a její jádro je nejspíš pevné.

Obecně však mají rozměrnější planety tendenci mít větší jádra, protože mají větší objem, a tedy víc materiálu, z nějž se může jejich „srdce“ utvořit. Roli ovšem může hrát i vzdálenost od centrální hvězdy. Pokud například planeta velmi rychle utuhne, nedochází k dostatečné gravitační stratifikaci prvků v jejím nitru a obvykle bude mít jádro menší. V neposlední řadě je podstatná rovněž dostupnost chemických elementů: Jádra plynných obrů v naší soustavě obsahují značné množství těkavých prvků jako vodíku či helia, protože dál od Slunce bylo jejich zastoupení výrazně vyšší než v centru systému.

Tradičně bývá v Německu hra připisována jednomu z členů bandy zbojníka Schinderhannese, která působila na přelomu 18. a 19. století v okolí Mohuče. Právě v této skupině se vyskytoval jistý Peter Petry alias Černý Petr nebo Peter Nikoll, který se narodil roku 1771 v Meklenbursku a byl popraven roku 1817 v Glückstadtu. Podle jiné verze si přezdívku Černý Petr ve vězení v Heidelbergu vytvořil bandita, básník a spisovatel Mannerfriedrich, který napsal mnoho písní a pohádek pro děti. Lupičů zvaných Černý Petr nicméně žilo více, ale doklady o tom, že by některý z nich vymyslel uvedenou hru, neexistují. V této souvislosti není bez zajímavosti, že jen zřídka je na starých kartách Černý Petr vyobrazen jako bandita. 

Jiné vysvětlení původu hry pochází z Nizozemí, kde tamější Zwarte Piet dodnes jako společník svatého Mikuláše zastrašuje děti rákoskou a ty nezbedné strká do pytle. Ve Francii zase kolem poloviny 19. století vznikla variace hry Černý Petr nazvaná Robert le Diable, jenž vychází z tehdy populární středověké legendy o normandském vévodovi, který se spolčil s ďáblem. Hledání historické osoby za původem jména i samotné hry se tak zdá být bezvýsledné, protože všechny pokusy vysvětlit, jak a proč dostala název Černý Petr, vznikly ponejvíce čistou spekulací. Nejpravděpodobnější se proto jeví prosté odvození z černé barvy pro její symboliku neštěstí a smutku a z tradičního jména Petr. 

Od umouněnce k Afričanovi 

Nejstarší dosud známé karty určené speciálně pro hru Černý Petr pocházejí z období biedermeieru okolo roku 1850. Je na nich patrné, že zpočátku nešlo o čistě dětskou, ale rodinnou hru. Svět dospělých se na kartách odrážel až do roku 1920, kdy obrázky představovaly postavy v různých zaměstnáních, žertovných pozicích či kostýmech. V biedermeierovské době byl Černý Petr vždy mouřenínem nebo začerněným bílým mužem (často kominík), kterého se někdo bojí a jiný z něj má zase legraci. Koncem 19. století se však ilustrace začaly měnit, z biedermeierovského neadresného mouřenína se postupně stal africký sluha. Přechod od začerněného bělocha k autenticky barevné osobě je jasnou reflexí změn, jimiž hra procházela v různých etapách 19. století. Roli barevného sluhy podtrhovaly expanze německého kolonialismu v Africe po roce 1884. 

Po první světové válce se téma ilustrací konečně změnilo ve prospěch dětí. Stále častěji se objevovaly směšné, veselé ilustrace zvířat a scénky z pohádek, od roku 1950 také z dětských komiksů. Pozici Černého Petra nově zastávala černá zvířata, nejčastěji havrani a černé kočky. Hra se těší popularitě dodnes, termín Černý Petr se natolik vžil, že se v přeneseném významu v Německu a okolních zemích používá i pro vyjádření toho, že si někdo naběhl či obdržel obtížný úkol. 

Opomíjený produkt 

Tradice hry na českém území zřejmě není tak dlouhá jako u našich sousedů, její nejstarší exempláře se zatím podařilo dohledat do počátku 20. století. Zarážející je fakt, že klasičtí kartýři tohoto období se Černému Petrovi nevěnovali. Nejsou známy hry od Klognera, Severy či Kratochvíla a po roce 1918 ani od velkých firem, jakými byly Piatnik-Ritter nebo Česká grafická unie. Jedinou výjimku tvoří sada vydaná Filipem Fischlem. Černým Petrem se zabývali spíše tvůrci dětských her, mezi nimi Chroust či VMD. Je otázkou, proč byl Černý Petr pro největší výrobce karet nezajímavý, když třeba Chroustova hra existuje hned v několika vydáních, což svědčí o její oblibě. 

Ze vzorů pro postavu Černého Petra byla pro prvorepublikové výrobce typická varianta domorodého „primitivního“ černocha (pouze u Chroustových karet s poněkud šibalským výrazem). Pro ostatní karty užívali národopisné až folkloristické zobrazování postav, jak je patrné u provedení od Fischla i firmy VMD, v jejíž verzi se vyskytuje například malý Holanďan v dřeváčcích před větrným mlýnem, švarný Maďar se šavlí, moravský synek v kroji, sličná Japonka a další. Chroustova hra v duchu národopisného zaujetí vychází z poetiky Divokého západu, takže zobrazuje indiány a kovboje, jen Černý Petr je černoch. 

Propagační potenciál 

Zajímavá je rovněž kolekce výrobků na hře vydané Reklamní ústřednou Přikryl & Modlitba v Brně pod označením Mouřenín. Černého Petra-mouřenína zde představují americká kamna značky Harding, zatímco na párových kartách jsou zastoupeny firmy působící v Brně. Právě regionální zaměření dodává herní sadě půvab a styl. 

Perlu mezi reklamními Černými Petry meziválečného období ovšem představuje hra akciové společnosti Jiřího Schichta z Ústí nad Labem. Každý pár karet reprezentuje jeden výrobek firmy a Černý Petr má podobu kominíka. Karty jednotlivých výrobků jsou opatřeny slogany, jež se na každé kartě liší, například Schichtovo mýdlo provází: „Bělounké prádlo jak labutí křídla nejlépe svědčí o jakosti mýdla.“ a „Nad naše mýdlo s labutí opravdu není, ve vodě studené jak v teplé pění.“ Revers herní sady kupodivu neobsahuje logo firmy, ale je zelený, károvaný. 

Nová vlna zájmu 

Po zlaté éře první republiky si na další boom v produkci musel Černý Petr počkat až do sedmdesátých a osmdesátých let 20. století, kdy výrobu hry v Československu monopolně zajišťovaly Obchodní tiskárny Kolín, n. p. (OTK). Jimi vyrobené sady se dodnes těší velké popularitě, protože současné střední generaci připomínají dobu dětství, kdy s nimi hrávala. Co se týká postavy Černého Petra, ta na kartách jednak zastupovala různé pracovní profese, jednak byla varováním před nevhodným chováním (ušpiněný chlapec, chlapec s rukou a nohou v sádře, o holi a s obvázanou hlavou). 

Nový rozmach v produkci Černého Petra přišel po roce 1993, kdy hra jednoznačně vstoupila do světa propagace výrobků zejména v oblasti filmového a televizního průmyslu. Vedle OTK ji začaly nabízet společnosti Bonaparte, Dino, AKIM a Efko, s. r. o. Karty však nenavrhují výtvarníci, naopak se na nich objevují již existující výtvory jako postavy z večerníčků, animovaných filmů společnosti Disney a podobně. Nicméně i v tomto období vznikají originální hry. Za všechny uveďme sadu realizovanou firmou KUKLIK.CZ pro energetický koncern ČEZ, která představuje vývoj elektrických technických zařízení. Dvojice tvoří například: klasický šicí stroj – elektrický šicí stroj, telefon s vytáčením na kliku – elektrický tlačítkový telefon nebo staré rádio – tranzistorový přijímač. Černým Petrem je Wimshurstův přístroj, jenž se používá k demonstraci statické elektřiny vznikající třením.

Lávové tunely představují zajímavý cíl pro kosmické agentury, které o nich uvažují v souvislosti s výstavbou budoucích kolonií na Měsíci nebo třeba na Marsu. Jde o rozlehlé podzemní prostory, které jsou dobře chráněné před kosmickým zářením a mohly by pozemským kolonistům nabídnout relativně bezpečné útočiště. Archeologické výzkumy na Zemi ukazují, že osídlování lávových tunelů nebylo cizí ani našim dávným předkům.

Týká se to i Saúdské Arábie, kde mezinárodní tým archeologů nedávno objevil stopy lidského osídlení v komplexu lávových tunelů Umm Jirsan, jehož celková délka je 1 481 metrů. Jde o nejdelší soustavu lávových tunelů v Saúdské Arábii, která je součástí vulkanické oblasti Harrat Khaybar, rozkládající se severně od města Medina. Výsledky výzkumu zveřejnil odborný časopis PLOS One.

Lidé v tunelech

Archeologové se na lávové tunely Umm Jirsan zaměřili cíleně. Podzemní prostředí totiž umožňuje uchování starobylých artefaktů z organické hmoty. Na rozpálené poušti Arabského poloostrova jsou šance na takový nález prakticky nulové. Sázka na Umm Jirsan ale archeologům vyšla. Objevili celou řadu artefaktů, včetně kusů látky, opracovaného dřeva, jeskynní malby domestikovaných zvířat a také několik lidských kostí.

Nálezy ukazují, že v lávových tunelech Umm Jirsan žili lidé přinejmenším před 7 tisíci lety a možná už před 10 tisíci lety. Potvrzuje to datování nálezů, které badatelé provedli různými metodami, včetně radiokarbonového datování a datování opticky stimulovanou luminiscencí, které dovede určit, kdy byly určité materiály naposledy vystaveny slunečnímu záření.

TIP: Evropská kosmická agentura plánuje dlouhodobý pobyt lidí v jeskyních na Měsíci

Vědci díky tomu získali celkový obrázek o tom, jak lidé tyto lávové tunely používali. Některá zjištěná data pocházejí z nedávné doby, což značí, že, lidé využívali tyto tunely, které ve vyprahlém prostředí představují cenný stín, až do moderní doby. Nalezené malby a také kosti domestikovaných zvířat naznačují, že pro zdejší obyvatele byl klíčový chov ovcí a koz. Zjištění vědců také ukazují, že lávové tunely zřejmě nebyly osídlené úplně trvale a sloužily spíše jako dočasná útočiště.

Když 26. září 2022 narazila do měsíčku planetky Didymos americká sonda DART (Double Asteroid Redirection Test), změnila tím jeho oběžnou dráhu. Šlo o první cílenou změnu pohybu vesmírného objektu lidstvem a důležitý test možné strategie obrany proti potenciálně nebezpečným vesmírným objektům.

Před střetem sondy DART trvalo měsíčku Dimorphos 11 hodin a 55 minut, než obkroužil mateřský Didymos. Po srážce se tato doba zkrátila o 33 minut a 15 sekund. Změnila se i trajektorie oběžné dráhy Dimorphosu, která se z původně kruhové stala mírně eliptickou.

Tříosý meloun

Nejnovější pozorování navíc ukazují, že náraz poznamenal Dimorphos i na jeho tvaru. Původně oblý sféroid s průměrem 170 metrů se následkem střetu změnil na tříosý elipsoid připomínající protáhlý meloun.

Výsledky pozorování také ukazují, že dopad sondy DART zmenšil i průměrnou vzdálenost mezi oběma objekty na zhruba 1 152 metrů. Dimorphos a Didymos jsou si tak v průměru o zhruba 37 metrů blíže, než tomu bylo před nárazem sondy DART.

Další podrobnosti nejen o následcích nárazu sondy DART, ale i o obou objektech samotných, by měla přinést evropská sonda Hera, jejíž start je naplánovaný na letošní říjen. K Didymosu a Dimorphosu by měla Hera dorazit v roce 2026.

Velryby jižní (Eubalaena australis) byly pomalé, dostatečně velké a v neposlední řadě jejich těla neklesla pod hladinu, když je velrybáři usmrtili. Kromě výše zmíněných „loveckých výhod“ byly vždy velmi snadno k poznání. Na rozdíl od jiných velryb totiž nemají hřbetní ploutev ani rýhovaný jícen. Hlava velryby jižní je navíc velmi výrazná, protože představuje třetinu celkové délky jejího těla a k tomu je pokryta bílými výrůstky tuhé kůže. Při dnešních biologických výzkumech jsou tyto mozoly pro biology nedocenitelné, protože jsou pro každého jedince unikátní a slouží tedy podobně jako otisky prstů u lidí. 

Dospělé velryby jižní dorůstají délky 18 metrů a hmotnosti až 80 tun a velikostí se jim tedy může rovnat jen málokdo. Námluvy těchto mořských obrů jsou však překvapivě poklidné až něžné. O přízeň samice se sice uchází několik různých samců, ale ti mezi sebou vzájemně nijak nesoupeří. Samice postupně věnuje svou pozornost každému z nich a toto chování zřejmě dává možnost všem potenciálním otcům ve prospěch rodové genetické pestrosti.

Samice dá každé tři roky život jedinému mláděti, jenž už při zrození váží 1,5 tuny a je 5,5 metru dlouhé. Přes svoji velikost je ale celý rok krmeno pouze nesmírně vydatným mateřským mlékem a zůstává v mělkých vodách. Matka jej tak chrání před predátory – především velkými bílými žraloky a kosatkami. Pohlavní dospělosti dosahují mladé velryby kolem devátého nebo desátého roku a dožívají se až 70 let.