Na světě existuje přibližně deset tisíc druhů ptáků, z nichž až na pár výjimek všichni dovedou létat. Nejde však o jediné obratlovce, jimž příroda uvedenou schopnost dopřála: „Konkurují“ jim letouni, tj. netopýři a kaloni, kteří se 1 400 druhy představují nejpočetnější řád savců hned po hlodavcích. Ve srovnání s hmyzem jde ovšem o zanedbatelné číslo. V jeho případě se totiž počet druhů odhaduje na více než milion a většina je alespoň v určité fázi života okřídlená.

Člověk naopak k letu uzpůsoben není, nicméně biologické nedostatky jej neodradily a po mnoha odvážných i tragických pokusech v balonech, vzducholodích a strojích těžších než vzduch se pro nás cestování letadlem stalo všední záležitostí.

Způsob, jak zvířata a stroje vyrobené člověkem létají, se na první pohled podobá – což dává smysl, neboť v obou případech je nutné pokořit stejné fyzikální zákony. Avšak cesty, jež k letu vedly, se diametrálně liší. Zatímco za každým strojem stojí lidský konstruktér, křídla živoucích tvorů nikdo předem nenavrhoval a vznikala postupnou evolucí bez vize konečného výsledku, jak podotýká slavný evoluční biolog Richard Dawkins.

Do boje i na obranu

Proč je vlastně létání užitečné? Dawkins připomíná, že pokud se ptáme, k čemu jsou určité vlastnosti či chování dobré, musíme se zpravidla uchýlit k darwinistické odpovědi – tedy k přírodnímu výběru neboli přežití nejzdatnějších. Ve skutečnosti je slavná formulace trochu nepřesná. Nejde totiž jen o přežití, ale v první řadě o předání genů další generaci. Létání k tomu tedy musí nějakým způsobem přispívat. Například ptákům křídla pomáhají uniknout před predátory pohybujícími se po zemi. Nejedná se však pouze o obranu, nýbrž i o prevenci. Proto si opeřenci stavějí hnízda na stromech nebo na těžko dostupných útesech, kam by se bez křídel nedostali. Netopýři se zas uchylují do jeskyní, kostelních věží a na další podobná místa.

Létání je užitečné také při hledání partnerů či potravy. Supi stoupají vysoko nad krajinu, odkud pátrají po mršinách, a mnoho jiných dravců vyhlíží z výšky i vhodnou živou kořist. Díky schopnosti létat mohou ptáci a netopýři lovit hmyz přímo ve vzduchu, a někteří dravci takto chytají dokonce i jiné opeřence. V případě nedostatku potravy přenesou křídla svého majitele rychle do vhodnější lokality, což se týká také sezonní migrace do teplých krajin, kterou každý rok absolvují miliardy z nich. 

Hmyz bez konkurence

Stejně jako létání samotné, přitahuje pozornost vědců také evoluce dané činnosti, jež do určité míry zůstává záhadou a předmětem akademických polemik. Zmíněná dovednost se v živočišné říši objevila přinejmenším čtyřikrát: Jako první, podle některých odhadů již před 400 miliony let, dobyl nebesa prvohorní hmyz a primát zřejmě získal tvor pojmenovaný Rhyniognatha. V prvohorách neměl hmyz ve vzduchu konkurenci a zhruba před 300 miliony let se v karbonu nad krajinou vznášely vážky s rozpětím křídel téměř tři čtvrtě metru. Pravděpodobné vysvětlení tehdejších obřích rozměrů hmyzu a dalších členovců spočívá ve vyšší koncentraci kyslíku v atmosféře. O víc než 150 milionů let později se pak objevily první včely, jejichž evoluce šla ruku v ruce s vývojem kvetoucích rostlin.

Jako první obratlovci dokázali asi před 225 miliony let aktivně létat pterosauři, kteří nebi vládli až do konce druhohor, kdy patrně padli za oběť hromadnému vymírání. Ptáci se objevili zhruba před 150 miliony let a podobný osud je naštěstí minul, načež aktivní let dovedli k dokonalosti. Pomohl jim k tomu další revoluční „vynález“ v podobě peří, jež zřejmě vzniklo modifikací plazích šupin a původně nejspíš plnilo funkci tepelné izolace, podobně jako srst savců. Coby poslední skupina se k aktivnímu letu asi před 50 miliony let dopracovali letouni. 

Je zajímavé, že u žádných dalších savců, kupříkladu velmi početných a rozmanitých hlodavců, se již daná schopnost nevyvinula. Mnoho savců a jiných obratlovců si však osvojilo plachtění: Patří k nim třeba poletuchy či vakoveverky a z nesavčích druhů létající žáby jako létavka černoblanná nebo hadi, například některé bojgy.

V trávě číhá predátor

Nicméně na otázku, jak se vůbec schopnost aktivního letu vyvinula, neexistuje ani u jedné skupiny definitivní odpověď. V každém případě se muselo jednat o postupný proces. Křídla hmyzu mohla vzniknout proměnou vnějších žaber, jakými dnes disponují například larvy jepic, nebo se vyvinout z vychlípenin, jež původně sloužily k „plachtění“ po vodní hladině. Dawkins zas razí hypotézu, že jde o přeměněné hrudní výčnělky, které zpočátku fungovaly jako miniaturní solární panely pro zachytávání slunečních paprsků. Postupně se pak zvětšovaly, až nakonec získaly vhodné aerodynamické vlastnosti a vznikla z nich skutečná křídla.

Jasno není ani v případě obratlovců, kdy se teorie dělí na tzv. arboreální a kurzoriální, přičemž mezi vědci se o něco větší oblibě těší první jmenovaná. Podle ní dokázali předci ptáků, letounů či pterosaurů lézt po stromech a větvích a přeskakovali mezi nimi tak dlouho, až se u nich objevily pomocné adaptace: Jednalo se třeba o kožní vychlípeninu či lépe opeřenou končetinu, díky níž dovedl tvor přeskočit o trošku větší mezeru, a získal tak výhodu. Hůř vybaveným jedincům pak hrozilo, že větší vzdálenost nepřekonají a spadnou nebo že se budou muset na vedlejší strom vydat po zemi, kde mohl číhat predátor. Vznik letových ploch umožňujících plachtění, jaké má třeba poletucha, nicméně nestačil – ke skutečnému aktivnímu letu bylo nutné je rozpohybovat.

Mezi blánou a křídlem

V souvislosti s ptáky jsou populární i teorie kurzoriální, jichž Dawkins vyjmenovává hned několik. Opeřenci se například mohli vyvinout z plazů, kteří uměli rychle běhat po dvou a přední končetiny měli již porostlé peřím. Kdyby při úprku před predátorem vyskakovali, peří by jejich skok o něco prodloužilo, což by zvýšilo šanci uniknout. Větší letová plocha by svým nositelům poskytovala výhodu a postupně by rostla, až by nakonec skákání přešlo v let. Podle další hypotézy se křídla podobným procesem vyvinula u dravců, kteří ze zálohy útočili na kořist. 

Pozoruhodná je rovněž představa, že druhohorní plazi chytali pomocí opeřených předních končetin hmyz poletující ve vzduchu. Pera se postupně zvětšovala a vytvořila jakousi loveckou síťku, jež rostla a zároveň sloužila coby letová plocha, která predátorovi umožnila vyskočit o něco výš. Výhoda zmíněné hypotézy tkví v tom, že rovnou zahrnuje i máchání „křídly“.

Jistotu o evoluci létání každopádně nemáme a je možné, že ptáci, pterosauři i letouni dospěli k uvedené schopnosti odlišnými cestami. Pro jedny může platit teorie arboreální, kdežto pro druhé některá z variant té kurzoriální. Rozdíly koneckonců panují už v samotné stavbě křídel: U ptáků slouží coby nosná plocha peří pokrývající přeměněnou přední končetinu, zatímco u letounů jde o kožovitou blánu, stejně jako u pterosaurů. U dávných ptakoještěrů se napínala mezi prodlouženým čtvrtým prstem, tělem a zadní končetinou; u letounů je to pak podobné, jen s tím rozdílem, že mají prodloužené všechny prsty přední končetiny. 

Když se objeví smog a znečištění ovzduší je cítit při každém nádechu, je jasné, že to lidskému zdraví příliš neprospívá. Tělesnému ani tomu duševnímu. Potvrzuje to i nedávná studie z Číny, zveřejněná odborným časopisem Nature Sustainability, která upozorňuje na vztah mezi kvalitou ovzduší a množstvím dokonaných sebevražd.

Smogová hrozba

Výzkum čínsko-amerického týmu zahrnoval data ze zhruba 1 400 stanic pro sledování kvality ovzduší v Číně. Jejich analýzy ukázaly, že v oblastech, kde se zhoršila kvalita vzduchu, narůstá počet sebevražd. 

Data ukazují, že výskyt sebevražd nápadně souvisí především s teplotními inverzemi, kdy se po několik hodin drží při zemi ve vrstvě chladného vzduchu velké množství znečištění. Problém zřejmě představují hlavně pevné prachové částice nepatrné velikosti, které se mohou dostat do mozku a měnit jeho chemii k horšímu.

Čínská velkoměsta s mnoha miliony obyvatel patří k nejvíce znečištěným na světě. Někdy jsou zahalená těžkým smogem, který je téměř neprůhledný. Přestože na Čínu připadá z celosvětového pohledu 16 % všech dokonaných sebevražd, v přepočtu na počet obyvatel na tom není asijská velmoc zase tak zle.

Studie publikovaná letos v China CDC Weekly například ukázala, že celková míra sebevražd v Číně v letech 2010 až 2021 klesla z 10,88 na 5,25 na 100 000 obyvatel. To je pro srovnání výrazně méně, než kolik ukazují statistiky v případě Česka (10,9), Polska (11,5), Francie (12,3), Spojených států (14,1), Maďarska (14,8) nebo i v dlouhodobě nejšťastnější zemi světa Finsku (12,9).

Studie má ale i pozitivní část, která dokládá, že úsilí Číny o snížení znečištění ovzduší pomohlo zabránit desítkám tisíc sebevražd. Alespoň část poklesu (podle odhadů až 10 %) čínských sebevražd vědci připisují snahám o zlepšení kvality ovzduší z posledních let. Vědci odhadují, že to představuje téměř 46 000 sebevražd, kterým se v letech 2013 až 2017 podařilo díky lepší kvalitě vzduchu zabránit. 

I když podle vědců stále zůstává v souvislosti mezi kvalitou ovzduší, duševním zdravím a mírou sebevražd řada nezodpovězených otázek, nová studie podle nich dodává na naléhavosti volání po lepší kontrole znečištění ovzduší i v jiných koutech světa.

Podle v současnosti nejuznávanějších teorií, jež se zabývají vznikem a vývojem kosmu, se náš vesmír neustále rozpíná. Daná expanze se projevuje rudým posuvem spektrálních čar od objektů ve velkých vzdálenostech, přičemž ho registrujeme ve všech směrech. Aktuální měření naznačují, že je kosmos na velkých škálách všude stejný neboli homogenní a vypadá stejně také ve všech směrech – je tedy izotropní.

Dále kosmologické modely říkají, že se rozpíná ve všech svých bodech. Samotná vědecká představa jeho expanze je velmi neintuitivní a u laiků naráží na přirozenou snahu přirovnat daný proces k něčemu z běžné reality. Náš vesmír se totiž podle odborníků rozpíná vnitřně, a nikoliv do nějakého vnějšího prostoru, jak by velela zkušenost. Protože jsou všechny jeho body rovnocenné a expanze probíhá v každém z nich, neexistuje vůbec žádný význačný bod, který bychom mohli označit za střed kosmu. 

Policie v nizozemském Delftu řešila nedávno kuriózní případ. Nejmenovaný osmapadesátiletý muž hostil alkoholem a jídlem návštěvníky jednoho z místních barů. Když ale přišla chvíle placení, začal se nekontrolovaně třást a vypadal, jako by jej postihl infarkt.

Barman proto neváhal a přivolal záchranáře. Ti muže vyšetřili, žádnou újmu na zdraví ale neobjevili a odmítli i jeho žádost na převoz k dalšímu vyšetření v nemocnici.

Delft není Ústí!

Soucitný majitel baru souhlasil s tím, že se vzhledem k mužově zdravotnímu otřesu spokojí s pozdějším vyrovnáním účtu. Když ale muž diktoval restauratérovi své jméno, zasáhl jeden ze záchranářů a majitele baru upozornil, že jim před malou chvílí sdělil úplně jiné jméno a adresu. Majitel baru se proto rozhodl, že k incidentu raději přivolá policii.

Policisté vypečeného hosta zajistili a převezli na služebnu, kde s překvapením zjistili, že jde o známého restauračního piráta, který má na svém kontě nejméně 127 dokumentovaných útěků bez placení a škodu ve výši několika tisíc eur.

Podrobnosti o dalším osudu restauračního piráta policie s odkazem na ochranu osobních údajů nesdělila a není tak jasné, zda je muž na svobodě, nebo putoval za mříže. 

Ruská říše se po celou dobu své existence snažila expandovat a ideální příležitost k tomu měla ve druhé polovině 19. století ve Střední Asii. Carové připojovali území dnešního Uzbekistánu a Turkmenistánu či na Dálném východě na úkor Číny. Takzvanou ajgunskou smlouvou z roku 1858 Romanovci získali oba břehy dolního Amuru a levý břeh dále proti proudu téže řeky. Nedlouho poté oblehla ruská vojska Turkestán a získala Taškent (1865) a Samarkand (1868). Další výboje pokračovaly za Alexandra III., jeho syn Mikuláš II. pak vojensky obsadil Pamír (1895) ležící v dnešním Tádžikistánu, Afghánistánu, Číně a částečně v Kyrgyzstánu.

Čechoslováci na stráži 

Získaná území bylo třeba chránit, a proto vznikla i celá síť pevností a postů, kde ruská vojska strážila obchodní trasy a nové hranice říše. Rusové opevnili Pamír několika pevnostmi (Chorog, Lagar, Iskosin a mnoho dalších). Po vypuknutí první světové války pak v této oblasti vyrostlo několik desítek zajateckých táborů, z nichž nejznámější a největší, jímž prošly i tisíce našich krajanů, se nacházel v Taškentu. 

V gubernii se nacházelo celkem 34 lágrů, ve kterých se vystřídalo nejméně 40 000 Čechoslováků. Úřady využívaly zajatce na práci, ale také na strážní službu podél hranic s britským impériem, jak vyplývá z nejnovějších průzkumů. Dvě revoluce z roku 1917 a následné vypuknutí občanské války však přinesly značný úpadek morálky a bojeschopnosti ruské armády, proto není divu, že strážní posty stále více posilovali také internovaní z nedalekých táborů. Velitel pohraničních pevností plukovník Timotějev měl v posádkách svých pevností více než sto Čechoslováků.

Horda před Chorogem 

V malé hraničářské pevnosti nedaleko tádžikistánského Chorogu sloužila posádka 30 mužů, z nichž bylo 23 československých zajatců a sedm Rusů. Okolí pamírských hor připomínalo koncem zimy 1920 „Divoký východ“, neboť celé měsíce se krajem proháněly loupeživé bandy, které plenily široké okolí a dopouštěly se mnoha ukrutností na místním obyvatelstvu. Dne 21. března 1920 se nedaleko Chorogu objevila horda jezdců – asi 300 turkických Kyrgyzů pod velením Kurbaše Širmamaty. 

Bandité obklíčili pevnost a desetinásobně slabší posádka na ně zahájila palbu. Záhy dorazil k bráně parlamentář a žádal obránce, aby se někdo dostavil k náčelníkovi na vyjednávání. Velitel pevnosti ruský kapitán Jung se proto vypravil za Širmamatou, který mu řekl, že jeho muži přišli jako přátelé a nemají nepřátelské úmysly. Chtějí prý jen pokračovat do Afghánistánu a v pevnosti si na pár dní pouze odpočinout. 

Náčelník však současně vyzval Junga, aby jeho posádka složila zbraně, načež se kapitán vrátil ke svým mužům a řekl jim: „Vojáci, nemůžeme se pouštěti v boj s Kyrgyzy, poněvadž nemáme dostatek potravin, a pak proto, že posádka čítá jen asi třicet lidí zbraně schopných, kdežto na druhé straně jest přes tři sta dobře ozbrojených Kyrgyzů… Přísahali přede mnou na korán, že moji posádku nepřepadnou. Žádám tedy, odevzdejte zbraně.“

Vraždění bezbranných 

Vojáci tak učinili neochotně a po dlouhém přemlouvání. Bandité pak vstoupili do pevnosti a ihned se vrhli na posádku. Podle záznamů majora Josefa Hříbka lupiči okamžitě sebrali zbraně a muže pochytali. Každého nebožáka nejprve svázali a nakonec mu ostrým kinžálem prořízli hrdlo. Během několika minut se v pevnosti válely jen zohavené mrtvoly. 

Malá naděje svitla třem Čechoslovákům, kterým se podařilo z těchto jatek utéct. Když se to Kyrgyzové dověděli, jali se hraničáře pronásledovat. Dva z nich dostihli a na místě zabili, ale poslední přeživší Josef Jakoubek uprchl a skrýval se dlouhých šest dnů v tamních horách. Hladového a vysíleného vojáka našel a ujal se jej čínský pohraniční úředník. Jakoubek posléze skončil v indickém Ahmednagaru, kde se nacházel tábor internovaných československých občanů. 

Přepad pevnosti a masakr posádky uspíšil odchod hraničářů z dalších postů. Když se zpráva o tragédii na pamírském postu dostala do štábu v Chorogu, nařídil velitel tamního oddílu odchod všech zbývajících vojáků do Indie, kam s nimi zamířily i dvě desítky Čechoslováků. 

„Těžká a dlouhá byla cesta po kamenité horské poušti. Nikdo si nedovede představiti, co tito uprchlíci na cestě zkusili, uvážíme-li, že někteří měli s sebou rodiny, ženy a děti. Bylo to odvážné od této hrstky lidí, pustili se v boj s drsnou tamní přírodou,“ vzpomínal jeden z účastníků. Po cestě sváděli boj s Afghánci, než se uprchlíkům podařilo dorazit na britské území. Tamní vláda je pak poslala do táborů v Ahmednagaru a Belgaumu.

Pod mořskou hladinou se skrývají mnohá tajemství. Týmu německých archeologů se nedávno podařilo objevit na dně Meklenburského zálivu v Baltském moři starobylou kamennou megastrukturu, která pochází z doby kamenné.

Geofyzik Jacob Geersen z Univerzity v Kielu a jeho kolegové na ni narazili v hloubce 21 metrů. Její stáří vědci odhadují na více než 10 tisíc let. Tato liniová struktura, kterou tvoří velké kameny, měří téměř kilometr a podle vědců ji nelze vysvětlit přírodními jevy. Podle všeho ji tehdy museli postavit lidé kvůli nějakému účelu, tisíce let předtím, než ji pohltilo moře.

Podmořská zeď

Badatelé objevenou megastrukturu pokřtili jako „Blinkerwall“ a domnívají se, že zeď mohla být součástí loveckých praktik tehdejších lovců a sběračů, kteří v této oblasti žili. Mohli ji používat k usměrňování lovených stád zvěře, nejspíš sobů nebo zubrů. Pokud tomu tak skutečně bylo, šlo by o jednu z vůbec nejstarších známých struktur využívaných k lovu. Současně by šlo o jednu z největších známých staveb v Evropě z doby kamenné. Podrobnosti objevu v těchto dnech zveřejnil vědecký časopis PNAS.

K objevu megastruktury došlo díky rozvoji pokročilých metod průzkumu mořského dna. Geersenův tým je našel díky nasazení hydroakustického zobrazování ve vysokém rozlišení, autonomního podmořského plavidla, a také díky práci potápěčů, kteří se vypravili na dno Meklenburského zálivu.

TIP: Archeologové objevili ve vodách Benátské laguny potopenou římskou cestu a pozůstatky dávného osídlení

Badatelé v megastruktuře zaznamenali zhruba 1 670 jednotlivých kamenů, které tvoří linii o délce asi 971 metrů. Jednotlivé kameny jsou nižší než metr a užší než dva metry. Tvůrci megastruktury je uspořádali jeden vedle druhého. Linie se zřejmě původně nacházela podél tehdejšího pobřeží nebo rašeliniště. Zdá se, že nebyla využívaná k rybaření, k obraně pobřeží a podle všeho nešlo ani o přístav. Vědci se proto přiklánějí k „loveckému“ vysvětlení megastavby.

Při zkoumání evoluce lidského chování se vědci občas uchylují k pozorování šimpanzů coby nejbližších příbuzných člověka. Přestože náš společný předek žil před 6–8 miliony let, mohou nám zmínění lidoopi pomoct s hledáním odpovědí na některé zásadní otázky z naší minulosti, včetně těch souvisejících s lovem. 

Šimpanzi jsou všežravci a v jejich stravě převažuje rostlinná složka, nepohrdnou však ani masem a ve skupinách loví jiné opice, ptáky či malé kopytníky. Jelikož většina jejich komunit spoléhá při lovu na vlastní sílu, věnují se mu výrazně častěji samci, kteří bývají větší než samice.

Vynalézavé šimpanzice

Poněkud jiná situace panuje v senegalské lokalitě Fongoli: O tamní šimpanzí komunitě totiž jako o jediné víme, že při lovu běžně používá nástroje. Zvířata si mimo jiné vyrábějí z větví jakási kopí či oštěpy a strkají je do dutin stromů, kde se ukrývají malí primáti komby. Nicméně přestože i ve zmíněném společenství častěji loví samci, jejich protějšky mají navrch, co se týká lovu pomocí nástrojů – šimpanzice po nich sáhly ve většině z 308 zdokumentovaných případů. 

Není úplně jasné, proč samci nevyužívají nástroje tak často, ale zdá se, že je popsaná metoda získávání potravy dostupná i mladším či níže postaveným jedincům, z čehož muže těžit celá komunita. Podle autorů studie z roku 2015 je možné, že uplatňování nástrojů při lovu hrálo podobně důležitou roli také u raných hominidů. 

V procesu výchovy můžeme odlišit několik fází, jež se liší náročností výuky a zvyšujícími se požadavky na osvojení si patřičných způsobů chování. V prvních letech života nepočítejme s přílišnou angažovaností matek – ty byly téměř permanentně gravidní a o malé šlechtice se staraly kojné, chůvy a služky.

Po zhruba šesti až sedmi letech ve fraucimoru se výchova pohlavně oddělila. Chlapci odešli z prostředí žen, když jim otcové najali první učitele, kteří je naučili základům tehdejšího vědění a připravili je na první školy. V 17. a 18. století vedli školy především jezuité a právě u nich absolvovali šlechtičtí chlapci někdy mezi 10. a 15. rokem života jak gymnaziální třídy, tak filozofická studia. Teprve potom završili svou výchovu a vzdělání kavalírskou cestou po Evropě.

Dětství a výuka hrou

Na rozdíl od dneška šlechtičtí rodiče se svými dětmi mnoho času netrávili. Z deníku hraběte Jana Františka z Vrbna z roku 1662 vyplývá, že své tři malé děti vídával většinou jen na závěr dne v době kolem večeře, která se tehdy podávala okolo osmé hodiny. Většinou si s nimi povídal, ale například dne 7. července po večeři „hrál hrabě z Vrbna svým dětem chvíli na loutnu, z čehož měly velkou radost a začaly tancovat; to ale dlouho netrvalo, protože musely jít spát“. 

Je pochopitelné, že se malé děti citově více fixovaly na lidi, s nimiž byly v pravidelném kontaktu, tedy na kojné a chůvy (vlastně „matky po mléce“). Jejich vztah k rodičům zřejmě býval poněkud jiný, naplněný respektem a bázní. Ale každopádně to pořád byli rodiče, nejbližší příbuzní „po krvi“, kdo rozhodoval, co budou děti dělat a s kým se budou stýkat.

Domácí výuka

Někdy okolo dosažení sedmého roku věku se mělo hodně změnit. Chlapci odkládali dřevěné koně, meče a jiné dětské imitace, na jejichž místo nastoupila živá zvířata a skutečné zbraně. Dokládá to třeba dopis Polyxeny Lobkovicové rozené z Pernštejna z doby před stavovským povstáním, týkající se jejího jediného syna Václava Eusebia: „Ten dobráček již zkouší jezdit sám na koni, cvičí se v tanci a dokonce se z vlastní vůle učí psát.“

K chlapcům se nově najali mužští vychovatelé, kteří jim měli vštípit základní znalosti a dovednosti mužského šlechtického světa. Říkalo se jim preceptoři či vychovatelé a jejich úkolem se stala především výuka základů jazyků – původně měli k češtině připojit němčinu (pokud už od mala nebyli bilingvní) a jazyk vzdělanců latinu, v průběhu 17. století se mateřským jazykem většiny šlechticů v českých zemích stala němčina, takže osvojovat si museli naopak, zvláště na území obývaném českým obyvatelstvem, češtinu. Učili se tedy číst, psát a vhodně mluvit, aby se připravili na pobyt ve svých prvních školách.

První školy

Nyní přišel čas systematické výuky ve školách, kam směřovali pod vedením prvních vlastních hofmistrů. Jejich úkolem bylo postarat se o urozené děti, organizačně zajistit jejich pobyt v místě, kde nebydleli jejich rodiče, a dohlédnout na zdárný průběh další fáze výchovy a vzdělání. Mohlo to být kolem 10. roku věku, ale z jiných případů víme, že do prvních škol začali urození chlapci chodit i dříve. Například Kryštof Václav z Nostic poslal na podzim 1681 osmiletého Jana Karla a sedmiletého Otu Václava (nazýval je svým „nejlepším klenotem“) pod vedením preceptora k jezuitům do slezské Svídnice.

Maxmilián z Ditrichštejna zase nařídil sedmiletému Ferdinandovi a teprve pětiletému Maxmiliánovi odjet v roce 1643 k jezuitům do Štýrského Hradce. Z toho vyplývá, že záleželo na strategii rodičů, zda chtěli potomky poslat do škol hned v nízkém věku, nebo zda je nejprve připravovali doma.

Potřeba sekat latinu

V každém případě otcové zdůrazňovali, aby jejich potomci žili nadále jako řádní křesťané a plnili povinnosti vyplývající ze starosti o spásu duše. Čím dál více akcentovali přiměřené chování v „dobré“ společnosti, čímž se mysleli urození, duchovní a vzdělanci. Mladíci se rozhodně neměli po nocích věnovat zábavě a hazardním hrám, ani pobývat v nevhodném ženském prostředí. Hlavním cílem bylo dvakrát denně navštěvovat školu, ve volném čase opakovat potřebné učivo s hofmistrem či někým jiným a účastnit se výukových divadelních her. 

V barokním období se okolo 15. roku věku urození chlapci zapsali většinou na filozofickou fakultu v Praze, Brně, Olomouci či Vídni, jež tvořila předstupeň všech dalších univerzitních studií. Setrvali tedy většinou v systému jezuitského školství. Řada z nich pak ale studovala ještě na právnické fakultě, kterou jezuité neovládali. Na přelomu 17. a 18. století někteří odjeli na práva na benediktinskou univerzitu v Salcburku.

V předbělohorské době to bylo jiné jen v tom, že nekatolíci začali navštěvovat celou plejádu evangelických škol v sousední římsko-německé říši, kde našli jak konfesijně nevyhraněné, tak jednoznačně luteránsky či kalvinisticky orientované školy, jejichž úrovně utrakvistická pražská univerzita zdaleka nedosahovala. Profesně se zlepšila až poté, co přešla do rukou katolíků po Bílé hoře.

Strasti puberty

V období dospívání se mladíci kromě studií začali důkladně věnovat i šlechtickým cvičením, především jízdě na koni, šermu a tanci. Tím se jednak připravovali na chování ve dvorském prostředí, ale zároveň tak vybíjeli tělesné potřeby, protože se jim v hlavách během puberty začínaly honit první sexuální představy. S napětím mezi křesťanskou morálkou a vábením pudů se musel každý vyrovnat po svém.

Například Václav Eusebius z Lobkovic ve dvacátých letech 17. století těžko odolával své sexuální touze a vše řešil výjezdy z Prahy na venkov, kde –doprovázen pouze svými sluhy – trávil i několik dní bez dohledu rodičů. Šestnáctiletý temperamentní muž se tehdy rozhodl, že situaci bude řešit uzavřením sňatku a dokonce si sám vyhlédl nevěstu, příbuznou z matčiny strany, čtrnáctiletou doňu Juanu. Proti mladíkovým záměrům však razantně zakročili rodiče, hlavně otec Zdeněk Vojtěch. Vysvětlil synovi, že nejdříve musí dokončit studia na pražské právnické fakultě, kde mu již zbývalo pouze pět měsíců do závěrečných zkoušek, a potom se musí vydat na cestu po Evropě, během níž získá potřebné znalosti a kontakty pro budoucí kariéru. 

Výchovu tedy měla završit kavalírská cesta, z níž se do středu Evropy vrátili již téměř dospělí šlechtici připravení se oženit, založit rodinu, sloužit panovníkovi a vůbec zaujmout patřičné místo ve společnosti. Koloběh životního cyklu urozených se pomalu uzavíral, protože záhy museli zajistit výchovu vlastních potomků.

Krátce po sedmé hodině ranní odstartovala ve čtvrtek 15. února ze vzletové rampy LC-39A nosná raketa Falcon 9 s misí IM-1 (Odysseus). Jejím nákladem je lunární lander Nova-C, který má za týden přistát v blízkosti kráteru Malapert A na Měsíci, asi 300 km od jeho jižního pólu. Na palubě landeru se nachází jedenáct vědeckých přístrojů a demonstrátorů – většinou jde o zařízení NASA, své zastoupení mají ale i soukromé společnosti a partneři Intuitive Machines.

Přistání je předběžně plánované na 22. února a v případě úspěchu půjde o první soukromý lunární modul v historii, který dokáže přistát na Měsíci. Zároveň půjde o první americké přistání od mise Apolla 17 na konci roku 1972.

Místem přistání se má stát okolí měsíčního útvaru známého jako Malapert A. Tato relativně plochá a bezpečná oblast se nachází v jinak silně krátery poseté jižní vysočině na přivrácené straně Měsíce. Přistání poblíž Malapert A bylo vybráno i s ohledem na budoucí velké mise včetně programu Artemis, jehož cílem je vybudování trvalé lidské základny na Měsíci. V rámci mise Odysseus chtějí vědci mimo jiné ověřovat různé komunikační technologie a technologie pro přenos dat.

Mise IM-1 má být první ze tří výprav Intuitive Machines na Měsíc. Již v březnu by měl na stejné místo zamířit modul Nova-C (IM-2) a v červnu modul Nova-C (IM-3). Zda se jejich mise uskuteční ale bude záležet i na úspěchu nebo neúspěchu mise současné.

Liftoff of IM-1! pic.twitter.com/Knl3Y1sGo2

— SpaceX (@SpaceX) February 15, 2024

Superbouře, náhlé změny klimatu a New York zamrzlý v ledu. Takto byl v hollywoodském trháku Den poté vylíčen náhlý výpadek atlantické meridionální cirkulace a jeho katastrofické následky.

Hollywoodská vize byla sice přehnaná, ale film z roku 2004 předestřel vážnou otázku: Pokud globální oteplování zastaví atlantickou meridionální cirkulaci, která je klíčová pro přenos tepla z tropů do severních zeměpisných šířek, jak náhlé a závažné budou klimatické změny?

Bod zvratu

Dvacet let po uvedení filmu víme o cirkulaci Atlantského oceánu mnohem více. Přístroje rozmístěné v oceánu od roku 2004 ukazují, že se cirkulace v posledních dvou desetiletích pozorovatelně zpomalila, podle odhadů na nejslabší úroveň za téměř celé tisíciletí.

Některé studie také naznačují, že v minulosti tato cirkulace dosáhla nebezpečného bodu zvratu a mohla by se k němu v důsledku vzestupu globálních teplot a tajících ledovců dostat znovu. V nové studii proto vědci využili nejnovější generace klimatických modelů a simulovali přísun sladké vody do oceánů. 

Výsledky těchto simulací ukázaly, že atlantická cirkulace by se mohla zcela zastavit do jednoho století od dosažení bodu zvratu a že k tomto bodu také směřuje. Pokud by k tomu došlo, průměrné teploty by v Severní Americe, některých částech Asie a Evropy klesly o několik stupňů a lidé by po celém světě pocítili vážné a kaskádovité následky.

Jak funguje atlantický výměník?

Oceánské proudy jsou poháněny větry, přílivem a odlivem a rozdíly v hustotě vody. V rámci atlantické meridionální cirkulace proudí relativně teplá a slaná voda z oblasti rovníku směrem ke Grónsku. Během své cesty na sever proudí Karibským mořem, smyčkou se dostává do Mexického zálivu, a poté pokračuje dál podél východního pobřeží USA. Tato část atlantické meridionální cirkulace, známá také jako Golfský proud, přináší teplo do Evropy.

Během své pouti z jihu na sever se původně teplá voda postupně ochlazuje, stává se těžší a než dosáhne břehů Grónska, začne klesat do hloubky a proudit zpátky na jih.

Rychlost poklesu vody ovlivňuje vedle její teploty i její slanost. Přísun sladké vody z ledovců by mohl snížit salinitu oceánské vody natolik, že by se omezilo její klesání, což by mohlo narušit celý oceánský teplotní výměník. Na sever by tak proudilo méně tepla a do oblasti Grónska by se proudilo méně těžké vody. Po dosažení bodu zvratu, by podle vědců mohlo dojít k výraznému omezení nebo i vypnutí celé atlantické meridionální cirkulace.

Zamrzlá Evropa, přehřátý jih

Evropské klima je Golfským proudem ovlivňováno mnohem více než jiné regiony. Simulace ukázaly, že některé části starého kontinentu by se v případě kolapsu golfského proudění měnily rychlostí více než 3 °C za desetiletí. Šlo by tak o výraznou akceleraci – dnešní měření a modely ukazují nárůst teploty o 0,2 °C za desetiletí. V některých částech Norska by v takovém případě došlo k poklesu teplot o více než 20 °C. Naopak oblasti na jižní polokouli by se oteplily o několik stupňů. Vypnutí atlantického výměníku by také ovlivnilo hladinu moří a množství srážek, což by zásadním způsobem ovlivnilo další ekosystémy.

A kdy podle vědců dosáhne atlantická cirkulace bodu zvratu? Tato otázka zůstává nezodpovězenou. Pozorování nesahají dostatečně hluboko do minulosti, aby vědci mohli stanovit konkrétnější termín. V rámci nové studie se jim ale podařilo vyvinout fyzikálně podložený a pozorovatelný signál včasného varování, vycházející z přenosu salinity na jižní hranici Atlantského oceánu. Jakmile bude v této oblasti dosaženo prahové hodnoty, bod zvratu bude podle vědců následovat za jedno až čtyři desetiletí. K výraznému omezení, nebo úplnému zastavení atlantické cirkulace poté podle vědců dojde v horizontu 100 let. To se může zdát jako relativně dlouhá doba, na typických klimatických časových škálách jde ale o náhlou a prudkou změnu.