Nenarodila se zrovna pod šťastnou hvězdou. Psal se rok 1547, když 24. ledna za třeskutých mrazů přišlo v Praze na svět poslední, patnácté dítě královského páru Ferdinanda I. Habsburského a Anny Jagellonské. Narození bylo bohužel draze vykoupeno smrtí královny, která zesláblá zemřela tři dny po porodu. 

Klášterní výchova 

Maličká Johana tedy přišla o matku, a tak ji brzy poslali do jezuitského kláštera v Innsbrucku, podobně jako kdysi její sestry. Ty ovšem do něj odešly v pozdějším věku. Nejstarší z nich, Alžbětu, vůbec Johana nepoznala. Byla totiž o jednadvacet let starší, stihla se stát polskou královnou a bohužel také umřít dva roky před Johaniným narozením. V klášteře získala princezna dobré vzdělání. Studovala hudbu, umění a filozofii, ale především rozvíjela své nadání na jazyky. Vedle rodné němčiny se domluvila francouzsky, italsky, španělsky a maďarsky, uměla i latinsky. Učila se tedy všemu, co by měla budoucí vznešená nevěsta znát. A tou se stala velice brzo…

Bohatý ženich 

V roce 1564 zemřel Johanin otec Ferdinand I., který byl od roku 1556 i císařem Svaté říše římské. Jeho nástupcem se stal Johanin nejstarší bratr Maxmilián II. Brzy se na pořad dne dostala otázka Johaniných vdavek. Maxmilián jí našel bohatého ženicha Francesca Mediciho, syna florentského vévody Cosima. Pro Medicejské představovalo příbuzenství s Habsburky velkou prestiž, Maxmilián si od sňatku zase sliboval především finanční zdroj pro sebe. Habsburkové totiž odjakživa zápasili s financemi. Zachránil je a dokonale zabezpečil teprve v 18. století František Štěpán Lotrinský, díky jehož obchodnímu talentu už nemuseli Habsburkové nikdy v budoucnu „živořit“. 

Přednost milence 

V roce 1565 se tedy Johana provdala do Florencie k Medicejským. Manželství rozhodně nepatřilo mezi šťastné. Johana to měla ve Florencii mimořádně těžké. Nepříliš atraktivní, navíc příliš zbožná dívka působila nepřístupně. A Florenťané navíc neměli Habsburky obecně v lásce. Johanu si oblíbil pouze Franceskův otec Cosimo, který sňatek domlouval. Manžel Francesco ji přehlížel a ponižoval vztahem ke své milence Biance Cappello, která byla pravým opakem Johany. Považovali ji za krasavici, i když dnešní měřítka krásy by možná nesplňovala. 

Její příběh je pikantní. Bianca pocházela z jedné z nejbohatších benátských rodin. V dětství ji zasnoubili se synem furlanského dóžete. V patnácti letech se ale bezhlavě zamilovala do Pietra Bonaventuriho. Že pochází ze zchudlé rodiny, ovšem netušila a uprchla s ním z Benátek. Předtím ale vybrala rodinnou pokladnu. Milenci se tajně vzali a žili ve Florencii. Bianca si zvykla na luxus, ten ovšem s manželem nezažívala. Navíc se museli skrývat, protože Biančin otec požadoval na florentském vévodovi Cosimovi Medicim jejich vydání. Pietrovi se podařilo na svou stranu získat Cosimova syna Franceska, kterého seznámil se svou ženou Biankou, jež se chopila příležitosti a brzy se stala Franceskovou milenkou. 

Konečně syn 

Francesco se svým vztahem vůbec netajil. Milence koupil palác a okatě ji zahrnoval dary. Johana jeho avantýru nesla velice těžce. Nicméně během necelých třinácti let porodila manželovi osm dětí. V prvních šesti případech šlo ovšem „jen“ o dcery. Poslední z nich, Marie Medicejská se proslavila jako pozdější francouzská královna. Francesco ovšem potřeboval syna, což trvale vyvolávalo v manželství neshody. Bianca mezitím ovdověla, jejího manžela Pietra totiž kdosi zavraždil. S největší pravděpodobností s tichým souhlasem Franceska Mediciho. 

V roce 1577 se Johaně konečně narodil syn, který dostal jméno Filip. Chlapeček však trpěl na hydrocefalus a v pěti letech zemřel. Toho se však už Johana nedožila. Zemřela rok po jeho narození během dalšího těhotenství. A velmi tragicky – v požehnaném stavu v roce 1578 spadla ze schodů velkovévodského paláce ve Florencii. O několik hodin později v krutých bolestech předčasně porodila svého druhého syna. Nedonošené děťátko ale zemřelo při porodu. Následujícího dne skonala v jednatřiceti letech i Johana. 

 

Boží mlýny melou… 

Brzy se začaly šířit zvěsti, že se na Johanině úrazu a její smrti významně podíleli Francesco s Biankou. Dokonce se spekulovalo o tom, že ji otrávili. Otrava byla sice při nedávném zkoumání a analýze Johaniných ostatků vyloučena, nicméně k pádu jí pomoci mohli. Johana při něm utrpěla rupturu dělohy, navíc měla už od mládí silně zdeformovanou páteř i pánev, takže je až s podivem, že své porody vůbec přežila. Odborníci se shodli na tom, že při všech musela zažívat velké utrpení. 

TIP: Nevěrní Habsburkové: Láska, sex a nevěry v mocné dynastii

Francesco se s Biankou brzy oženil, nejdříve tajně a o něco později i veřejně. Bianca se tak oficiálně stala velkovévodkyní. Bylo jim dopřáno ještě devět let společného života. Zemřeli téměř současně – den po sobě v říjnu 1587. Oficiálně šlo o malárii, už tehdy se ale hovořilo o otravě. Nedávná toxikologická analýza – v souladu s někdejším podezřením – skutečně otravu arzenikem potvrdila. Jed údajně připravila Bianca, která se v nich dobře vyznala. Byl určen pro Franceskova bratra, kardinála Ferdinanda. Jenže omylem ho požil Francesco, a když to Bianca zjistila, raději také zvolila smrt…

Uplynulo už přes šedesát let od publikování přelomové práce Roberta Leightona, která se stala základem jednoho z nejperspektivnějších oborů sluneční fyziky – helioseismologie. Za více než půlstoletí se zmíněná disciplína velmi slibně rozvinula a dnes si nikdo nedovede představit Slunce bez „sluncetřesení“.

Profesor Leighton byl nadaným experimentálním fyzikem a zajímal se též o měření magnetických a rychlostních polí na Slunci. Uvědomoval si, že pokud se tamní plazma pohybuje, musí být jedna komponenta jeho rychlosti – složka ve směru k pozorovateli – měřitelná díky posunu spektrálních čar Dopplerovým jevem. Pořídil tedy pomocí spektrografu obraz Slunce v červeném křídle čáry (což odpovídá pohybu ve směru od pozorovatele), pak v modrém křídle čáry (souvisejícím s pohybem k pozorovateli) a poté od sebe obě fotografie opticky odečetl. Získal tím rozdílový snímek, jehož intenzita odpovídala hledané dopplerovské složce rychlosti plazmatu.

Na fotografii spatřil supergranulaci – buňkovitou strukturu s charakteristickým rozměrem 30 000 km, o níž vědci spekulovali již osm let. Když znovu měřil dopplerovskou složku rychlosti plazmatu v jednom místě sluneční fotosféry, povšiml si, že se signál periodicky opakuje. Dominantní perioda činila 296 sekund, tedy téměř pět minut. Vzápětí si vědci uvědomili, že pětiminutové oscilace jsou známkou zvukových vln rezonujících ve slunečním tělese. Otevřela se tak možnost studia nitra naší hvězdy na dálku, podobně jako se nitro Země studovalo z analýzy vln šířících se od epicentra zemětřesení.

Sluneční vlnění

Třesení na Slunci představují v podstatě tlakové oscilace, tedy zvukové vlny šířící se sluneční obálkou. Jsou přitom vybuzeny „třeskem“ vyvolaným povrchovou konvekcí, kterou pozorovatelé znají pod názvem „granulace“. V jednom okamžiku se sluneční obálkou prohání současně na sto milionů různých vln, jež se vzájemně setkávají a skládají. Některé skládáním s jinými zaniknou, další se naopak mohou dlouhodobě uchovat – pak mluvíme o rezonujících vlnách, přesněji o stojatém vlnění. Studiem stojatých vln se dozvídáme nejvíc informací o nitru naší stálice, neboť jejich měřené spektrum silně závisí na vlastnostech materiálu v různých vnitřních vrstvách slunečního tělesa. 

Fyzikové však sledují i cestu jednotlivých vln slunečním nitrem a všímají si odchylek v jejich šíření. Zvukové vlny se totiž v závislosti na svém typu noří jen do určité hloubky obálky; pak se jejich cesta obrací zpět k povrchu, kde se opět odrážejí do nitra, a proces se opakuje. Jak se vlna setkává s překážkami – teplotními anomáliemi, magnetickými poli nebo změnami v proudění plazmatu – mění se její trasa a rychlost průchodu nitrem, což se projeví například zpožděním či zrychlením. Na cestě, která za normálních okolností trvá desítky minut, dosahuje dané zpoždění typicky několika sekund. I tak malou změnu lze ovšem úspěšně měřit.

Solární tsunami

Až dosud jsme hovořili o vlnách, které jsou samovolně vybuzeny povrchovou konvekcí. Na Slunci však registrujeme i jejich protějšky vyvolané bombardováním fotosféry částicovými svazky vznikajícími při silných erupcích – pravé sluneční tsunami. Tyto ryze povrchové vlny se šíří radiálně od míst bombardovaných částicovými svazky, a připomínají tak „kruhy na vodě“. Jejich rychlost přesahuje desítky kilometrů za sekundu a odhaduje se, že výšková amplituda takové vlny činí asi tři kilometry.

Kdybychom měli původce slunečních tsunami připodobnit pozemským zemětřesením, museli bychom na Richterově stupnici použít číslo 12. Nejsilnější zaznamenané pozemské zemětřesení se odehrálo v roce 1960 v Chile, přičemž na Richterově stupnici dosáhlo hodnoty 9,5. Jelikož je daná škála logaritmická, znamená to, že jsou původci slunečních tsunami více než 300krát mohutnější a uvolní se při nich asi 6 000krát víc energie.

Na přelomu tisíciletí

Vědci si záhy uvědomili, že studovat periodické jevy z jednoho místa na Zemi je mnohem obtížnější, protože lze takto Slunce pozorovat pouze po určitou část dne. Chceme-li měřit frekvence kmitání přesněji, musíme pozorovat déle. Soustavné sledování na jedné observatoři tak zásadně omezuje frekvenční rozlišení. Vědci tedy potřebovali prodloužit pozorovací interval.

V raných dobách helioseismologie nebylo myslitelné vyslat experimentální zařízení na oběžnou dráhu Země. Bylo však možné sestavit pozorovací síť, jejíž jednotlivé stanice si v průběhu dne „předávaly štafetu“, a měření tak doplňovaly. V roce 1976 tudíž začala fungovat síť BiSON alias Birmingham Solar Oscillations Network a stanice byla umístěna také na observatoři v okolí jižního pólu, přičemž využívala dlouhé pozorovací periody během polárního dne. 

Překotný rozvoj zažila helioseismologie v polovině 90. let, kdy zahájila provoz pozorovací síť nové generace GONG neboli Global Oscillations Network Group – šestice identických stanic umístěných kolem zeměkoule. V roce 1995 pak zamířila do vesmíru multifunkční sluneční observatoř SOHO čili Solar and Heliospheric Observatory, na jejíž palubě se nacházely hned tři přístroje spojené s helioseismologií. Na přelomu 20. a 21. století jsme tak zaznamenali skutečné zlaté desetiletí zmíněného oboru.

Zlatý sluneční důl

Výzkum slunečních oscilací neustrnul, i když se zdánlivě nerozvíjí tak překotně jako před dvaceti lety. Některé tehdejší výsledky se v současnosti s využitím přesnějších a spolehlivějších metod revidují, například helioseismické inverze hloubkové struktury slunečních skvrn, při nichž – jak dnes víme – se na přelomu tisíciletí ignorovalo 90 % fyzikálních procesů. Moderní modely ukazují, že je interakce seismických vln s magnetickými poli nesmírně složitá, zvukové vlny podléhají opakovaným konverzím do jiných typů vlnění a opětovným rozptylům. Stále tedy nevíme, jak přesně vypadají magnetická pole tvořící sluneční skvrny pod povrchem.

Badatelé se intenzivně zabývají také spolehlivostí a přesností helioseismologických metod, analyzují elementy zanesené do výsledků nepřesnostmi a nedokonalostmi postupů a odstraňují je. Po smršti odborných článků přišlo období možná ještě důležitější, mravenčí práce. V roce 2010 se navíc do kosmu vydala družice SDO alias Solar Dynamics Observatory, se zdokonaleným přístrojem pořizujícím každých 45 sekund celodiskový obraz Slunce. Taková homogenní vysokokadenční série představuje pro helioseismology zlatý důl.

Rychle, přesně, úspěšně

Dnes si snad víc než kdy jindy uvědomujeme, že další hvězdy představují jen velmi vzdálené obdoby Slunce. I skrz jejich nitra by tedy měly putovat seismické vlny, přestože nám ukážou jiný rezonanční obraz než naše stálice, neboť charakter stojatého vlnění závisí na parametrech hvězdného nitra. Vědce přirozeně napadlo, že stejné principy a metody používané úspěšně v helioseismologii by se daly uplatnit při sondování „útrob“ odlehlých hvězd. Nová metoda nazvaná asteroseismologie tak v posledních letech slaví nebývalé úspěchy. Zejména s rychlou fotometrií z družic určených k hledání extrasolárních planet přibývají o vzdálených stálicích mnohem přesnější informace, než jaké lze získat jinými postupy.

Velké oběžnice Sluneční soustavy mají svou vnitřní strukturou blíž ke hvězdám než k planetám zemského typu. Objevily se tudíž odborné práce zaměřené na rezonující zvukové vlny v nitru Jupitera i Saturnu. Seismické vlny se tak ukázaly jako velmi účinný nástroj pro studium niter nebeských těles – neboli míst, která nikdy nezvládneme studovat přímo. 

Masový vývar obsahuje množství aminokyselin včetně glutamanu, na jehož chuť zvanou umami reagují specifické receptory na jazyku. Prokázalo se, že konzumace potravin bohatých na umami povzbuzuje apetit, který při nemoci přirozeně slábne. Podle některých studií navíc „pátá chuť“ stimuluje trávení a usnadňuje vstřebávání živin, zejména bílkovin. 

Další výzkumy dokládají, že kuřecí polévka ve skutečnosti snižuje počet leukocytů putujících do zanícené tkáně – a v případě horních cest dýchacích se tak může zánět zmírnit. Příznivý efekt se přisuzuje rovněž teplotě pokrmu: Podává-li se horký, uvolňují jeho výpary hustý hlen účinněji než pouhá vodní pára. Účinek se navíc násobí přidáním pepře a česneku. 

Marihuana patří k nejběžnějším drogám. U nás se k jejímu užívání při průzkumech přiznává desetina obyvatel. Nějakou zkušenost s konopnými látkami udělal každý čtvrtý až třetí. Odborníci kvitují s povděkem, že zájem o marihuanu pomalu klesá, a to hlavně u teenagerů. Přesto patří České republice v konzumaci této drogy první místo mezi zeměmi Evropské unie. Lidé, kteří berou marihuanu legálně ze zdravotních důvodů, tvoří ve srovnání s ilegálními uživateli pouhý zlomek. Od různých zdravotních potíží, jako jsou průvodní příznaky pokročilé infekce HIV, roztroušená skleróza či některé typy nádorů, si podle oficiálních údajů každoročně ulevuje léčebným konopím asi šest tisíc obyvatel České republiky.

Legální neznamená zdravá

V některých zemích marihuanu legalizovali, ale diskuse o tom, nakolik je tato droga škodlivá a nakolik zlepšuje celkový zdravotní stav nemocných, ani tam neskončily. Jasno by měly udělat lékařské studie, které se zabývaly například přínosy marihuany nebo jejích aktivních látek pro nemocné s bronchitidou, rozedmou plic, poruchami imunity, poškozenou sliznicí úst, ale i s depresemi a psychózami. Jiné studie se zaměřily na možné spojitosti mezi dlouhodobým užíváním marihuany a rizikem kardiovaskulárních chorob či celkové mortality. Zatím však tento výzkum nepřinesl jednoznačné odpovědi na všechny otázky.

Neuspokojivý stav poznání přínosů a rizik užívání marihuany má celou řadu příčin. Jednou z nich je retrospektivní přístup autorů většiny studií. To znamená, že lékaři zhodnotí zdravotní stav dobrovolníka a na případné přínosy či rizika usuzují z toho, co jim sám dobrovolník o své konzumaci drogy v uplynulém období prozradí. Takto získané údaje o spotřebě drogy nemusejí být vždycky přesné a mohou zkreslit výsledky celé studie. Lékaři proto dávají přednost výsledkům tzv. prospektivních studií, kdy je zjištěn zdravotní stav dobrovolníka, následně se po určitou dobu sleduje jeho zdraví a životní styl včetně užívání marihuany, aby se nakonec provedlo finální zhodnocení zdravotního stavu. V takto zorganizovaných studiích lze udržet pod lepší kontrolou širokou škálu faktorů, které mají na výsledný efekt užívání marihuany vliv.

Prospektivních studií sledujících vliv marihuany na lidské zdraví je málo, a pokud už byly provedeny, soustředily se na uživatele marihuany ve věku kolem třiceti let. Ti se ale obecně těší dobrému zdraví, a tak nepřekvapí, že se u nich negativní dopady marihuany neprokázaly. Současná medicína má však díky prudkému rozvoji molekulární biologie a genetiky k dispozici nástroje pro odhalení i celkem nenápadných změn v organismu. Ty se sice bezprostředně nijak nápadně neprojevují, ale později mohou vyvolat závažné zdravotní komplikace. Typickým příkladem nenápadných změn, jež mají potenciál přerůst v závažnější problémy, jsou epigenetické změny dědičné informace. 

Rychlejší stárnutí

Epigenetické změny (viz Jak pracují geny) odpovídající urychlenému postupu stáří popsal u lidí dlouhodobě kouřících marihuanu tým amerických lékařů pod vedením Jessicy Connellyové z University of Virginia. Výsledky prospektivní studie, která trvala sedmnáct let, zveřejnil vědecký časopis Drug and Alcohol Dependence. Connellyová a její spolupracovníci zjistili, že kuřáci marihuany poztrácejí ve věku od třinácti do devětadvaceti let na cytosinu v molekulách DNA více metylových skupin než stejně staří lidé, kteří marihuanu neužívají. Úbytek metylových skupin je úměrný množství konzumované marihuany. Pokud tedy budeme měřit biologický věk množstvím metylových skupin navázaných na DNA, pak musíme konstatovat, že kuřáci marihuany stárnou rychlejším tempem.

Američtí vědci vedení Lifang Houovou z chicagské Northwestern University podrobili analýzám dědičnou informaci kuřáků marihuany a lidí, kteří tuto drogu neberou. Uživatele marihuany navíc rozdělili na ty, kteří berou drogu aktuálně, a na ty, kteří ji brali v minulosti, ale už s ní skoncovali. Studie zveřejněná vědeckým časopisem Molecular Psychiatry prokázala, že marihuana vyvolává epigenetické změny, konkrétně změny v metylaci DNA.

Těmi se lišili dokonce i aktuální kuřáci marihuany od těch, kteří drogu přestali užívat. Autoři studie tak uvádějí, že test na metylaci DNA by bylo možné použít k odhalení lidí s drogovou minulostí, kteří už drogy neberou, a přítomnost omamných látek u nich proto nelze prokázat třeba v moči nebo ve vlasech. Technicky by byly takové testy jistě možné. Z etického hlediska jsou ale kontroverzní a jejich provádění by nebylo jednoduché ani z právního hlediska.

Huová a spol. identifikovali geny, jež vykazují u uživatelů marihuany nejvyšší míru epigenetických změn. „Je zajímavé, že jsme u kuřáků marihuany zjistili jednu epigenetickou změnu, která je typická i pro kuřáky tabáku. Zdá se, že tabák a marihuana mění dědičnou informaci podobným způsobem. Pro DNA kuřáků marihuany jsou typické i změny narušující regulaci dělení buněk, obranu organismu před infekcemi a změny obvyklé u pacientů s psychiatrickými poruchami,“ shrnuje Lifang Houová varovně vyznívající závěry studie.

Změny v pohlavních buňkách

V souvislosti s konzumací drog můžeme slyšet argumentaci, že jde o svobodnou volbu každého jednotlivce, protože to je „jeho věc“. Podobně argumentují i kuřáci, alkoholici, ale třeba i lidé s obezitou. Bohužel, právě epigenetické změny ukazují mylnost této argumentace. V případě kuřáků marihuany jsou o tom k dispozici celkem přesvědčivé důkazy.

Epigenetické změny probíhají v celém organismu uživatelů marihuany, a neminou tedy ani pohlavní buňky. Vliv marihuany nebo jejích aktivních látek, jako je tetrahydrokanabinol, známý i pod zkratkou THC, byl opakovaně prokázán u mužských spermií. To je závažné zjištění, protože marihuanu užívají už teenageři. U chlapců může dlouhodobé působení marihuany změnit v buňkách varlat množství metylových skupin navázaných na dvojitou šroubovici DNA.
O takto navozených epigenetických změnách je známo, že se s pohlavními buňkami přenášejí na další generace. Neplatí to jen pro přímé potomky konzumentů marihuany, ale i pro další generace, tedy vnoučata či pravnoučata. Děti se proto mohou narodit s epigenetickými změnami, které vznikly už u jejich otce, děda nebo praděda konzumujícího marihuanu. Užívání drogy tak není „soukromou záležitostí“ jejího konzumenta, protože následky dopadají i na jeho potomky. 

Zodpovědnost za potomstvo

Epigenetické změny v metylaci DNA spermií prokázal tým Susan Murphyové z Duke University u mužů, kteří kouřili poslední půlrok marihuanu aspoň jednou týdně. Vědci srovnávali spermie těchto kuřáků marihuany se spermiemi mužů, kteří poslední půlrok marihuanu neužívali a za celý život ji měli nejvýše desetkrát. Ze studie publikované ve vědeckém časopise Epigenetics vyplývá, že změny v metylaci DNA byly úměrné konzumaci marihuany měřené množstvím THC v moči dobrovolníků. Narušena byla metylace úseků DNA, které se podílejí na regulaci velikosti orgánů a na regulaci růstu těla. K narušení funkce těchto genů dochází běžně u nádorových buněk.

O tom, že se tyto změny mohou přenášet na potomky, se Murphyová a spol. přesvědčili v experimentu na laboratorních potkanech. Pokud samci dostávali THC, měli ve spermiích pozměněnou metylaci DNA podobně jako mužští kuřáci marihuany. Stejné změny v dědičné informaci vědci detekovali i v DNA potomků těchto samců.

V další studii, zveřejněné ve vědeckém časopise Scientific Reports, zjistil tým Susan Murphyové, že THC vyvolává ve spermiích mužů epigenetické změny na genech, jejichž narušená funkce zvyšuje riziko autismu. Tato porucha je v současné době na vzestupu, přičemž příčiny stoupajícího počtu dětí s autismem zůstávají nejasné. Vzhledem k oblibě marihuany u velmi mladých lidí autoři studie považují za pravděpodobné, že konzumace této drogy může ke vzestupu autismu v populaci významně přispívat.

Komplikovaný výzkum

U žen je mimo jakoukoli pochybnost prokázán škodlivý vliv užívání marihuany během těhotenství. Varovně vyznívají například experimenty na makacích, při nichž bylo březím samicím podáváno THC. U potomků těchto samic byly prokázány epigenetické změny genů, jejichž narušení má u člověka spojitost s autismem. 

Výzkum na lidských vajíčkách je podstatně komplikovanější než výzkum na spermiích. Odběr vajíček je spojen s určitými zdravotními riziky a pro experimenty lze získat jen omezený počet těchto pohlavních buněk. Přesto máme k dispozici výsledky výzkumu, z nichž lze na dopady kouření marihuany na kvalitu vajíček usuzovat. Kanadští vědci vedení Cliffordem Librachem z University of Toronto zapojili do svého sledování pacientky, jež se léčily z neplodnosti oplozením ve zkumavce. Pro tuto proceduru jsou pacientkám odebrána z vaječníků dozrálá vajíčka a ta jsou následně oplozena partnerovými spermiemi v laboratorních podmínkách.

Vzniklé embryo je přeneseno do dělohy pacientky v naději, že se tam uchytí a bude se zdárně vyvíjet. S vajíčkem jsou z vaječníků odebrány i tzv. granulózní buňky a folikulární tekutina. Ty jsou ve vaječníku vystaveny stejnému prostředí jako vajíčko, ale pro oplození ve zkumavce nejsou potřeba. Je to tedy jakýsi „odpad“, který lze bez větších komplikací použít k nejrůznějším výzkumům.

Librach a jeho spolupracovníci analyzovali folikulární tekutinu a stanovili v ní obsah látek pocházejících z marihuany. Tak zjistili úroveň konzumace drogy ženami zapojenými do sledování. Následně analyzovali DNA granulózních buněk a prověřili její metylaci. Také v tomto případě byl rozsah epigenetických změn úměrný množství konzumované marihuany. Riziko, že se epigenetické změny vzniklé v důsledku užívání marihuany budou přenášet s pozměněnou dědičnou informací vajíčka z matek na potomky, považují autoři studie za nezanedbatelné. 

Mezinárodní vědecká výprava nedávno prozkoumala podmořské hory podél vulkanického hřbetu Nazca – Salas y Gómez. Ten se nachází v oblasti malého pustého ostrova Salas y Gómez a slavného Velikonočního ostrova v Pacifiku a táhne se asi tři tisíce kilometrů na východ k pobřeží Chile, do jejíž jurisdikce ostrov patří.

Javier Sellanes z chilské Katolické univerzity Severu a jeho kolegové použili podmořského robota, s nímž se vypravili do hloubek kolem 4 500 metrů a prohledali okolí několika desítek podmořských hor. V podobných případech jde typicky o podmořské vulkány, na nichž žijí velmi pestrá společenstva organismů. To se potvrdilo i v tomto případě.

Nové druhy na podmořských vulkánech

Podmořské vulkány nabízejí organismům pevný povrch, který se jinak nachází až na mořském dně, a spolu s ním i bohatou zásobu živin, což je v obvykle na živiny skoupém podmořském prostředí výjimkou. Vědce zaujalo, že na každé podmořské hoře, kterou studovali, narazili na poměrně odlišný ekosystém.

Sellanesův tým vystopoval více než stovku nových druhů podmořských živočichů pro vědu, včetně korálů, živočišných hub, ježovek a korýšů. Spolu s nimi tam žijí i další, již známé druhy, které ale bývají velmi zajímavé a představují bizarní životní formy. Vědci doufají, že jejich objevy přispějí k uspíšení zřízení ochrany unikátních podmořských společenstev.

„Výsledky této expedice značně překonaly naše původní očekávání,“ líčí Sellanes. „V těchto odlehlých a jen málo prozkoumaných oblastech jsme sice očekávali nové druhy, jejich množství, obzvláště v některých skupinách, jako jsou živočišné houby, byl ale opravdu úžasný.“ Podrobný výzkum druhů, s nimiž se expedice setkala, zabere řadu let.

Ztráty rodinných úspor během měnové reformy, která odstartovala 1. června 1953, představují jeden ze silných motivů české kolektivní paměti. Známé jsou také dělnické revolty, v první řadě osazenstev plzeňské Škodovky nebo vysočanské ČKD. I dělníkům totiž poslední iluze o schopnosti domácích stalinistů přivést Československo k blahobytu sebrala do poslední chvíle utajovaná výměna starých platidel za nové v poměrech 1:5 až 1:50.

Bratrská pomoc

Tisk nových papírových platidel proběhl na československou žádost v moskevském závodě Goznak, mince se razily v leningradské mincovně. Kvalita provedení oproti „staré měně“ pokulhávala – na papírových platidlech nižší nominální hodnoty do 10 Kčs byla pouze ornamentální výzdoba a všechny se tiskly ofsetem.

K předání bankovek došlo na dopravním uzlu v Mukačevu až 24. května 1953. Poté peníze směřovaly do vojenských skladů, a nakonec do tisíců výměnných středisek po celé republice. Ztrátu úspor a další pokles životní úrovně někteří obyvatelé řešili kolektivními protesty, jiní šířili letáky a psali nápisy, ale zaznamenány jsou i případy infarktů a sebevražd. Stranická místa si však pochvalovala, že akce přinesla národnímu hospodářství „zisk v částce přes 4 miliardy Kčs v nových penězích“, přičemž výroba nové měny v SSSR stála jen něco přes 27 milionů Kčs.

Peníze z nebe

Třebaže propaganda vychvalovala grafickou a ideovou úroveň nových peněz, sovětské koruny se lehce napodobovaly. To otevřelo západním antikomunistům cestu k rychlé výrobě ofsetového letáčku v podobě jednokorunové státovky. Leták, tištěný okrovou barvou na papíře bez průsvitky, měl velikost 105×53 mm (oficiální státovka měla velikost 101×51 mm). V horním pravém aversu a v levém horním okraji reversní strany nesla tato takzvaná hladová koruna ve výřezu protikomunistickou výzvu.

Úřady brzy zjistily, že hladové koruny se (podobně jako předtím jiné letáky) na území Československa dostávají pomocí balonů, vypouštěných ze západního Německa. Vláda následně protestovala v nótě doručené velvyslanectví USA dne 20. června 1953, avšak teprve po roce 1989 vyšlo najevo, že napodobeniny skutečně vznikly v tiskárně Reynolds Offset Co. v New Yorku.

Falešné vícekoruny?

Řada pamětníků později tvrdila, že neexistoval pouze jednokorunový leták, ale že jako brigádníci či likvidátoři pozůstalosti rodičů nalezli letáky s obdobným textem i na tříkoruně či dalších „bankovkách“ až po stokorunu. Ta prý byla perfektně provedena, přičemž text byl na kuponu, který se dal strhnout. Nikdy však nebyl nalezen jediný důkaz existence „hladových vícekorun“. Stejně tak nelze potvrdit dobovou šeptandu, že některé balony obsahovaly perfektní padělky stokorun, které dolétly až na Slovensko, kde s nimi lidé běžně platili.  

Přibližně polovina všech lidí na světě dnes mluví některým z rodiny indoevropských jazyků, jehož původ sahá tisíce let do minulosti. Z původního mateřského prajazyka se postupem času vyvinula angličtina, ruština, hindština, latina nebo třeba sanskrt.

Během posledních několika set let lingvisté o tomto prvním indoevropském jazyce zjistili mnohé, podařilo se jim identifikovat mnoho slov, která používal, a odhalili i některá gramatická pravidla, jimiž se řídil. Zároveň přišli s řadou teorií, kdo byli jeho původní mluvčí, kde a jak žili a jak se jejich jazyk rozšířil.

Ukrajinští pastevci, nebo turečtí zemědělci?

Většina lingvistů se dnes domnívá, že prvními mluvčími tohoto praindoevropaského jazyka byli kočovní pastevci, kteří žili ve stepích Ukrajiny a jihozápadního Ruska před zhruba 6 000 lety. Podle alternativní teorie sahá jeho původ o 2 000 až 3 000 let hlouběji do minulosti do komunity zemědělců v Anatolii, v oblasti dnešního Turecka.

Podle lingvistů se původní jazyk, označovaný jako protoindoevropština, rozdělil na 10 nebo 11 hlavních větví, z nichž dvě později zanikly. Z italické větve tak vznikla latina a románské jazyky, jako je francouzština, španělština a italština; z germánské větve se vyvinuly němčina, nizozemština a angličtina a z indoíránské větve vznikly hindština, bengálština, perština a kurdština.

Nová analýza, která využívá techniky vypůjčené z evoluční biologie, se přiklání spíše k teorii „anatolských zemědělců“, i když i prostředí ukrajinských stepí hrálo podle vědců důležitou roli.

Ve studii, publikované v odborném časopisu Annual Review of Linguistics, se vědci pokusili o kvantitativnější přístup k rekonstrukci historie indoevropštiny. Vypůjčili si techniku, která se často používá v biologii k sestavování evolučních stromů na základě měřitelných znaků. Jejich přístup, nazývaný výpočetní fylogenetika, považuje jazyky za vyvíjející se systémy podobné biologickým organismům. Místo sledování změn v DNA, jak to dělá výpočetní fylogenetika v biologii, se vědci zaměřili na změny slov.

Radiokarbonové datování jazyka

Většina analýz se zaměřuje na vzorce slov, která v různých jazycích znamenají totéž a která lze vysledovat ke stejnému praindoevropskému kořenu. Čím více jsou si tyto vzory podobné, tím více jsou si jazyky obecně považovány za příbuzné. Výsledkem podobných analýz jsou známé jazykové stromy.

Také výpočetní fylogenetika pracuje s jazykovými stromy, metoda se ale řídí přísnými algoritmy a explicitně stanovenými pravidly. Počítačový program v podstatě pracuje tak, že nakreslí jazykový strom a odhadne pravděpodobnost jeho přesnosti vzhledem ke všem údajům a předpokladům. Poté program provede v tomto stromu jednu změnu a porovná výsledky, přičemž zachová jen strom s nejvyšší mírou přesnosti. Tento proces se opakuje, někdy i milionkrát, a výsledkem je soubor jazykového stromu (či stromů) s nejvyšší mírou příbuzenské přesnosti.

Aby bylo možné odhadnout časový průběh – kdy konkrétní jazyky vznikly a kdy se od sebe oddělily, poskytují vědci počítačovému programu také data, kdy podle nich různé jazyky existovaly, a to na základě nejlepších odhadů odborníků. Například latina existovala asi před 2 050 lety, staroislandština asi před 800 lety a mykénská řečtina asi před 3 350 lety. Počítačový program používá tato data jako kotvy k vytvoření svých časových odhadů, včetně data konečného vzniku indoevropštiny. Výsledky lze zkombinovat s historickými záznamy o místech, kde se danými jazyky mluvilo, a určit tak pravděpodobnou mapu jejich geografického rozšíření. Výsledná data lze dále kombinovat s archeologickými nálezy nebo studiem starověké lidské DNA.

Přesné výpočty z nepřesných dat

Hlavním problémem podobných – na první pohled poměrně sofistikovaných analýz – jsou vstupní data. Dvě studie z let 2012 a 2015 například dospěly na základě výpočetní fylogenetiky k velmi odlišným výsledkům. V prvním případě výsledky naznačovaly, že původ indoevropštiny sahá zhruba 9 000 let do Anatolie, v druhém případě 6 000 let do minulosti v ukrajinských stepích. Jak mohly podobně koncipované výpočty dojít k tak rozdílným závěrům?

Podle peruánského lingvisty a historika Paula Heggartyho byly v jednom případě do analýzy zahrnuty i synonyma, což výsledky nepřiměřeně zkreslovalo. Pro svůj výzkum proto sestavil zcela novou sadu vstupních dat. Společně se svými kolegy vybral 170 základních významů, které chtěl sledovat. Šlo o základní slova, jako jsou výrazy pro počítání čísel, části těla, barvy, nebo třeba označení pro dům, horu, smích a noc, která by si podle jeho názoru měly jazyky uchovat.

Výsledný seznam poté předložili více než 80 lingvistům a nechali je určit pro každý ze 161 indoevropských jazyků základní slovo pro každý pojem. Do analýzy bylo zahrnuto pouze toto slovo, a nikoliv jeho případná synonyma.

Když Heggartyho tým znovu prohnal nový seznam počítačovou analýzou, potvrdily se dřívější závěry „zemědělského původu“ praindoevropského jazyka, které udávaly jeho původ do Anatolie před přibližně 8 000 lety. Odtud se některé větve jazyka přesunuly na východ a daly vzniknout perštině a hindštině, jiné větve se posunuly na západ, kde se z nich postupem času vyvinula řečtina nebo albánština.

Analýza ale přiznává, že ukrajinské a ruské stepi hrály důležitou roli coby sekundární domovina většiny evropských jazyků: Na cestě jedné větve z Anatolie na sever se právě odtud praindoevropština měla rozšířit do severní Evropy a dát vzniknout germánským, italickým, galským a dalším evropským jazykům.

Tradiční anglické sushi

Ne všichni odborníci se ale se závěry Paula Heggartyho ztotožňují a velké výhrady zaznívají také k samotné výpočetní fylogenetice. Studie podle nich staví na slovní zásobě a ignoruje zvukovou stránku slov, jejich strukturu, kmeny, předpony a přípony, z nichž se slovo skládá. Podle řady kritiků neposkytují významy slov samy o sobě dostatek informací pro vyvození pevných závěrů, bez ohledu na to, o jak sofistikovaný výpočet jde.

Thomas Olander, historický lingvista z Kodaňské univerzity, například poukazuje na skutečnost, že jazyky si neustále půjčují slova jeden od druhého. Samotný fakt, že dva jazyky mají společná slova, tedy podle něj neznamená, že tyto jazyky mají stejný původ. Skutečnost, že Angličané dnes používají slovo „sushi“, přece podle Olandera neznamená, že angličtina a japonština jsou příbuzné jazyky.

Heggartyho jazykový strom má podle Olandera i další sporná místa. Ukazuje například keltské jazyky jako blízce příbuzné germánským jazykům. Většina historických lingvistů se ale domnívá, že keltské jazyky jsou mnohem blíže příbuzné s italickými jazyky než s těmi germánskými. Podle dánského lingvisty je mnohem pravděpodobnější, že keltská a germánská větev spolu dlouho úzce koexistovaly a vzájemně si půjčovaly slova. Analýza založená pouze na společných významech slov je podle něj nesprávně vykresluje jako příbuznější, než ve skutečnosti jsou.

Minimálně v jedné věci se ale zastánci i odpůrci výpočetní fylogenetiky vzácně shodují. Podle vědců přináší tato metoda zajímavé informace, které mohou významně přispět k poznání historie jazyků. Otevřenou otázkou ale je, zda má být jediným a nezpochybnitelným argumentem.

Neutronové hvězdy představují gravitačně zkolabované objekty, závěrečné stadium vývoje velmi hmotných stálic. Jejich existence začíná gravitačním kolapsem vyhořelého jádra velmi hmotné hvězdy, v jejímž centru se vyčerpalo jaderné palivo a zůstal jen „popel“ ve formě prvků skupiny železa.

Jejich další slučování by již vyžadovalo dodávání energie, takže jádro nemůže vzdorovat vlastní gravitaci a hroutí se: Rychle se zmenšuje, látka se stlačuje a protony se pod tlakem mění na neutrony. Neutrinová smršť přispívá k explozi vnějších obálek, k výbuchu supernovy. Při kolapsu se zachovává moment hybnosti, takže zatímco původní rozměrná hvězda se otáčela relativně pomalu, po zhroucení na zlomek průměru se prudce roztočí – jako když krasobruslař při piruetě připaží.

Nejrychleji rotující známou neutronovou hvězdou je objekt označovaný jako PSR J1748-2446ad ze souhvězdí Střelce, který zvládne 716 otáček za jedinou sekundu. Jeho odhadovaná hmotnost odpovídá dvojnásobku hmotnosti Slunce vměstnaná do koule o poloměru asi 16 km. Objekt se nachází v hvězdokupě Terzan 5, zhruba 18 tisíc světelných let od Země.

Amazonský prales, největší tropický biotop na Zemi, vypadá na první pohled rozlehle a stabilně. Podle vědců je ale ve skutečnosti zranitelný a rozhodně nevydrží všechno. Ve studii, kterou nedávno zveřejnil vědecký časopis Nature, vědci varují, že by se Amazonie mohla během krátké doby zásadně změnit. Možná už v polovině tohoto století.

„Blížíme se do stavu, který by se mohl stát bodem zvratu pro celou Amazonii,“ varuje vedoucí výzkumu Bernardo Flores z brazilské Federální univerzity Santa Catariny. „Zdá se, že bychom takové změně mohli být blíže, na lokální úrovni i v rámci Amazonie jako takové, než jsme si doposud mysleli.“

Dramatické změny v Amazonii

Flores a jeho spolupracovníci k tomuto závěru dospěli po analýze dosavadních pozorování Amazonie a díky počítačovým modelům. V rámci výzkumu identifikovali pět hlavních faktorů, které dnes Amazonii ohrožují: globální oteplování, pokles srážek, zvýšení intenzity sezonality, tedy rozdílů ve srážkách během roku, prodlužování suchého období a pokračující odlesňování.

Analýzy ukázaly, že kombinace uvedených faktorů by mohla vést k tomu, že až 47 procent území Amazonie by mohla kolem roku 2050 podlehnout náhlým změnám ekosystémů, kdy by se tropický prales přeměnil na vegetaci jiného typu, podobnou spíše savanám. Florese a jeho kolegy zneklidňuje především to, že by se takové náhlé a významné změny týkaly i oblastí deštného pralesa, dříve považovaných za velmi odolné, jako je západní a centrální Amazonie.

Pokud by k tomu došlo, neovlivnilo by to jen samotný prales. Porosty deštných pralesů totiž díky intenzivní fotosyntéze v ohromném rozsahu ukládají uhlík. Po uvedených změnách by vznikla vegetace, jejíž schopnost vázat uhlík z atmosféry bude mnohem nižší, což by se neblaze projevilo v už tak dost nabouraném globálním cyklu uhlíku. 

Robotický modul Nova-C (Odysseus) společnosti Intuitive Machines úspěšně přistál na Měsíci a stal se tak historicky první soukromou sondou, které se to podařilo. Jde také o první americké přistání po více než půl století.

Mise IM-1 je první úspěšnou misí v rámci podpůrného programu NASA CLPS na dopravu vědeckých nákladů na povrch Měsíce vyhlášeného v roce 2018. Mise Intuitive Machines je prvním úspěšným projektem soukromé společnosti po třech předchozích nezdarech – v roce 2019 neuspěl Berešít izraelské neziskové organizace SpaceIL, loni v dubnu havaroval při svém posledním přiblížení k Měsíci lander Hakuto-R japonské společnosti ispace a letos v lednu si podobně vedl i lander Peregrine od firmy Astrobotic Technology.

Ani přistání Odyssea se neobešlo úplně bez komplikací – inženýři Intuitive Machines museli svůj pokus odložit o dvě hodiny, aby mohli provést další oblet Měsíce. Podle zástupců společnosti byl odklad zapříčiněn nesprávně fugujícími laserovými dálkoměry, které jsou pro přistání klíčové. Vše nakonec vyřešila softwarová záplata a Odysseus svůj odložený přistávací manévr úspěšně zvládl.

Úspěšné přistání oznámilo řídící středisko přibližně 15 minut po dosednutí Odyssea na povrch Měsíce. „Můžeme potvrdit, že naše zařízení je na povrchu Měsíce a vysíláme,“ oznámil během přenosu Tim Crain, letový ředitel Intuitive Machines. Zpočátku se řídící středisko potýkalo s problémem s nedostatečným signálem z landeru, přibližně o dvě hodiny později ale bylo podle informací Intuitive Machines spojení funkční a vědci zahájili stahování prvních dat.

Na palubě Odyssea se nachází hned několik vědeckých přístrojů od NASA a spolupracujících univerzit, umělecké a vzpomínkové dílo, a také několik demonstračních technologií. Na povrchu Měsíce by měl lander pracovat 14 dní. Mise IM-1 má být první ze tří výprav Intuitive Machines na Měsíc. Již v březnu by měl na stejné místo zamířit modul Nova-C (IM-2) a v červnu modul Nova-C (IM-3).