Kalendářní rok obvykle zahrnuje 365 dní, ale ve skutečnosti trvá naší planetě jeden oběh kolem Slunce 365,242199 dne. Kalendář se tak pomalu rozcházel s realitou pohybu kosmických těles a koncem 16. století už odchylka dosahovala celých deseti dnů. Papež Řehoř XIII. proto roku 1582 zavedl namísto juliánského kalendáře jeho gregoriánský protějšek, kterým se dnes řídí většina světa.

TIP: Jak dlouhý je jeden rok? Odpověď není tak jednoduchá

Už první zmíněný umožnil vložením jednoho dne navíc každý čtvrtý rok dospět k průměru 365,25 dne v roce, což se uvedené periodě oběhu Země poměrně blížilo – ovšem nikoliv natolik přesně, aby nevznikaly další odchylky. Gregoriánský kalendář tudíž dále stanovil, že letopočty dělitelné stem jsou přestupné, pouze jsou-li zároveň dělitelné číslem 400. Průměrná délka roku se tím zpřesnila na 365,2425 dne. 

Rezolucí valného shromáždění Mezinárodní astronomické unie, jež se konalo roku 2006 v Praze, byly definovány dvě důležité kategorie těles ve Sluneční soustavě: planety a trpasličí planety. Za planetu se považuje těleso obíhající Slunce, které se nachází v hydrostatické rovnováze – tzn. že má přibližně kulový tvar – a na své dráze dominuje. Takových objektů známe osm a jedná se samozřejmě o oběžnice od Merkuru po Neptun.

Pro trpasličí planety platí jen první dvě zmíněné podmínky. Jde tedy o víceméně kulatá tělesa kroužící kolem Slunce, nicméně v jedné oblasti solárního systému se jich může současně pohybovat víc. Jejich počet není konečný a o zařazení některých níže jmenovaných do uvedené kategorie vědci stále debatují. 

Výčet každopádně zahrnuje Ceres a Pluto, a dále zřejmě transneptunická tělesa Eris a Sednu. Mezi kandidáty patří Haumea, Makemake či Quaoar, a nejspíš i další. Objekty Sluneční soustavy, jež nevyhoví ani dvěma zbývajícím podmínkám, se pak označují jako planetky, pokud obíhají kolem Slunce, nebo coby měsíce, krouží-li okolo planet či planetek.

Trpasličí planety a potenciální kandidáti:

• Pluto (2 377 km)
• Eris (2 326 km)
• Haumea (1 632 km)
• Makemake (1 430 km)
• Gonggong (1 230 km)
• Quaoar (1 110 km)
• Sedna (1 000 km)
• Orcus (958 km)
• Ceres (946 km)
• Salacia (905 km)
• 2002 MS4 (796 km)
• 2013 FY27 (740 km)
• Varuna (668 km)
• Ixion (650 km)

Vyvrcholením a nejviditelnějším dopadem španělské revoluce v roce 1868, která rovněž bývá označována jako revoluce Slavná (La gloriosa) či Zářijová (La septembrina), bylo sesazení nenáviděné královny Isabely II. (1833 až 1868). Kořeny tohoto převratu však prorůstají zpět několika desetiletími a Španělsko intenzivně pociťovalo jeho dopady přinejmenším stejně tak dlouho, neboť namísto očekávané konsolidace poměrů nastala intenzivní politická a ekonomická krize. 

Matka v čele monarchie 

Trůn se pod Isabelou ovšem třásl ještě dříve, než na něj v roce 1843 fakticky usedla. Její otec, král Ferdinand VII. Španělský totiž zemřel předčasně v září 1833, aniž by své zemi dal mužského potomka. Jelikož s touto alternativou předem počítal, změnil v březnu 1830 pragmatickou sankcí nástupnický řád tak, aby se v budoucnu mohla vlády ujmout jeho nejstarší dcera Isabela. Té byly v době jeho smrti pouhé tři roky, a proto do funkce regentky nastoupila její matka Marie Kristýna Neapolsko-Sicilská (1806–1878). 

Do čela monarchie by se však byl býval rád postavil Ferdinandův bratr a Isabelin strýc v jedné osobě, infant Karel Maria Isidor (1788–1855), lidově nazývaný Don Carlos. Jeho podporovatelé měli ostatně v úmyslu prohlásit jej za krále už v době, kdy Ferdinand VII. ležel na smrtelné posteli. Pravověrní stoupenci Dona Carlose totiž nikdy neuznali právoplatnost pragmatické sankce. Jelikož ale ani regentka Marie Kristýna nebyla zcela bez moci a bez prostředků, vládu svému švagrovi nepřenechala a místo toho vypukl ozbrojený konflikt – první karlistická válka. Ta skončila v roce 1840 sice úspěšně pro následnici trůnu Isabelu, avšak nikoliv pro její matku Marii Kristýnu. V průběhu konfliktu totiž mimo jiné vyšel najevo její tajný sňatek s bývalým seržantem královské gardy Augustínem Fernandem Muñozem, který uzavřela pouze několik málo měsíců po smrti Ferdinanda VII. Španělského, a jemuž během následujících let rodila jednoho potomka za druhým. Toto morganatické manželství bylo na madridském dvoře dlouhá léta veřejným a tolerovaným tajemstvím, jeho celospolečenské prosáknutí už nicméně regentčina beztak dosti chatrná politická pozice nevydržela. 

Žabomyší půtky 

Marie Kristýna byla s i novou rodinou poslána do exilu a regentem se stal generál Baldomero Espartero (1793–1879), který srdnatě hájil Isabeliny zájmy v karlistické válce a byl zároveň želízkem v ohni španělských liberálů. Navzdory diktátorskému charakteru svého působení zvládl Espartero regentský úřad poměrně se ctí uhájit až do prohlášení třináctileté Isabely za plnoletou v červenci roku 1843, po němž v září následovala korunovace. 

Vládu mladičké královny, kterou historikové popisují jako podprůměrně inteligentní, nevzdělanou bytost a „k uzoufání rozmazleného fracka“, nelze popsat jinak než jako nekoncepční a náladovou. V době, kdy Španělsko mělo všemi póry přijímat a následně uplatňovat novinky průmyslové revoluce, aby udrželo krok s evropskými i zámořskými velmocemi, se zmítalo ve vnitropolitických žabomyších půtkách různé intenzity. 

Ačkoliv se vrcholným politikům podařilo alespoň formálně nahradit starý mocnářský režim relativně moderním státním aparátem vybaveným ústavou, parlamentem a (teoreticky) nezávislým soudnictvím, bylo obsazování nejvyšších postů do značné míry závislé na aktuálním rozpoložení a osobní náklonnosti Isabely, případně její matky Marie Kristýny, která se hned v roce 1843 vrátila z vyhnanství a měla na svou dceru značný vliv. Ti, kdož se zrovna nacházeli v královnině přízni, a tedy i u moci, ovšem ani tak neměli žádnou jistotu, že jim moc nebude z rukou vyrvána jejich politickými rivaly, protože oblíbenou kratochvílí politiků isabelinské éry bylo pořádání pučů. Až na výjimky se obešly bez krveprolití a nejčastěji byly neúspěšné, politická situace byla ale kvůli nim téměř nepřetržitě rozkolísaná.

Zemí zmítá chudoba

Prakticky všechna politická uskupení (v následujících desetiletích se z nich vyvinuly politické strany v moderním slova smyslu) měla v čele armádní generály, což přispívalo k už beztak svéráznému a bojovnému charakteru soudobé španělské politické scény. Úspěch vysokých důstojníků v politice vysvětluje řada badatelů tím, že armáda byla jedinou relativně fungující institucí a její příslušníci měli navíc alespoň nejzákladnější formální vzdělání. Negramotnost byla jedním z nejpalčivějších problémů tehdejšího Španělska. Po celé zemi se nacházelo více než šest tisíc obcí, jejichž obyvatelé neměli žádný přístup ke vzdělání, a počet škol disponujících druhým stupněm se pohyboval v řádu desítek. 

Ruku v ruce s nevzdělaností kráčela chudoba. Soudě podle deníkových záznamů a dopisů těch, kteří Španělsko kolem poloviny 19. století navštívili, vyvolávalo množství všudypřítomných žebráků všeobecné zděšení. Na hranici chudoby či pod ní dlouhodobě lavírovalo i venkovské obyvatelstvo, které tvořilo v převážně rurálním Španělsku zdaleka nejpočetnější složku společnosti. Bylo však zanecháno svému osudu a nedisponovalo ani sebemenším podílem na politické moci, neboť volební právo bylo vyhrazeno úzkému kruhu nejbohatších a nejurozenějších pozemkových vlastníků a nejvlivnějších důstojníků.

Technický pokrok se omezil na přiměřenou modernizaci armády, kterou královna potřebovala jak k bojům proti karlistům na domácí půdě, tak k zahraničním konfliktům, mimo jiné v Africe, ve Vietnamu (respektive v Kočinčíně) a na Kubě. Došlo také k výstavbě několika železničních drah, nicméně zklamaná očekávání ohledně jejich výnosnosti v konečném důsledku pouze přispěla k prohloubení finanční krize. 

Neschopná politička 

Reputaci monarchie sebemenší měrou nepomáhala ani sama královna Isabela. Od jejího nástupu na trůn provázely její vládu sexuální skandály, do nichž se opakovaně zaplétala s příslušníky dvora či armády. Na popularitě jí ubíralo také její vulgární vystupování, bezuzdná korupce i nevydařené manželství s bratrancem z prvního kolene, homosexuálním Františkem de Asís Bourbonským (1822–1902), z nějž sice vzešla řada potomků, u většiny z nich ovšem panovaly pochyby ohledně jejich skutečného otce. 

Valné mínění o panovnici neměli ani její nejvěrnější úředníci: předseda vlády Leopoldo O’Donnell (1809 až 1867), jak jinak než generál a zároveň jeden z nejschopnějších politiků této éry, o Isabele prohlásil: „Tato paní je nemožná!“ 

Během desetiletí své vlády Isabela neudělala vůbec nic, čím by si získala širší oblibu či podporu. V únoru 1852 na ni byl spáchán první atentát, o který se při mši v madridské katedrále Nuestra Señora de Atocha pokusil kněz Martín Merino y Gómez. O dekádu později dosáhla všeobecná nespokojenost s isabelským režimem mezí únosnosti, a když se v polovině šedesátých let přidala hospodářská krize způsobená dlouhým suchem a opakovanou neúrodou, byl královnin osud zpečetěn. 

Isabeliným oponentům značně ulehčila situaci její absolutní absence politické prozíravosti, díky níž se královna zvládla sama připravit o podporu všech politiků, kteří jí kdy byli loajální. Už v roce 1866 po nezdařeném pokusu o vojenský převrat vedený Juanem Primem – tím samým, který ho o dva roky později zopakoval úspěšně – osobně zametla s Leopoldem O’Donnellem, jelikož se jí zdálo, že proti puči zasáhl příliš tvrdě. Zhrzený O’Donnell si posléze stěžoval, že se jej královna „zbavila jako posledního lokaje“. 

Izolací k revoluci 

Novým premiérem Isabela na jaře roku 1868 jmenovala Luise Gonzáleze Brava (1811–1871), který překvapivě nebyl důstojníkem a podle svých vlastních slov se rozhodl Španělsku ukázat, že „i civil může být diktátorem“. Do úřadu nastoupil koncem dubna a již v červenci svou moc demonstroval vyhnáním prakticky všech významných generálů předchozích vlád, zejména těch z Liberální unie založené Leopoldem O’Donnellem. 

Praktickým dopadem tohoto činu byla skutečnost, že Isabelin trůn nejenže náhle neměl kdo bránit, ale navíc se celá generálská garnitura obrátila proti královně. Trojice vyhnaných generálů – Juan Prim, O’Donnellův nástupce v Liberální unii Francisco Serrano a Juan Topete, který proti koruně vzbouřil námořnictvo – dokázali navzdory vyhnanství rozdmýchat revoluční ohně. 

Událostem v září 1868 předcházely dohody uzavřené v Ostende a v Bruselu, jejichž prostřednictvím sjednotili exiloví politici z různých stran svůj postoj, a usnadnili tak následný postup revolučních jednotek proti Isabele. Té po pokusu o ofenzivu v bitvě u Alcolea na jihu Španělska, během níž se naplno vyjevila pro panovnici krutá pravda, a to ta, že se ocitla v naprosté politické izolaci, nezbyla jiná možnost než s rodinou odejít do exilu. Po celé zemi pak začaly spontánně vznikat revoluční výbory a převrat již nešlo nijak zastavit. 

Hledá se demokratický král 

Ačkoliv bývá za hlavního strůjce Slavné španělské revoluce považován Juan Prim, zvěčněný na dobových plakátech, kterak v Cádizu 19. září provolává své slavné heslo „viva España con honra“ tedy „ať Španělsko žije se ctí“, stal se prvním regentem porevolučního Španělska generál Francisco Serrano (1810–1885). Prim byl následujícího roku po volbách do Ústavodárného shromáždění jmenován premiérem a v červnu téhož roku došlo k vyhlášení nové ústavy – v té době jedné z nejpokrokovějších v Evropě. Revolucionáři se nicméně neustále nacházeli ve stavu provizoria: sílící republikáni byli navzdory Isabelině sesazení nespokojení a pokračovali v pořádání pučů. Situace se nejvíce vyostřila v katalánském Reus, kde dokonce došlo k vyhlášení samostatné federální republiky. 

Ostatní se shodovali na tom, že má-li Španělsko nadále obstát coby světová velmoc, zůstává monarchie nejbezpečnějším řešením, a je tedy třeba najít zemi nového vladaře. Úkol to byl nesnadný. Předpokládalo se totiž, že panovník bude vládnout v souladu s ultraliberální ústavou z roku 1869. Bylo nemálo těch, kteří již v tomto okamžiku navrhovali restauraci bourbonské dynastie osobou infanta Alfonse. Španělsko by si ušetřilo mnohé peripetie, kdyby k tomu opravdu došlo. Zvažován byl rovněž někdejší regent Baldomero Espartero, Ferdinand II. Portugalský, či dokonce princ Leopold Hohenzollernský. Zoufalý premiér Prim si posteskl, že „najít v Evropě demokratického krále je právě tak těžké jako najít ateistu v nebi“. 

Návrat Bourbonů 

Dílo se ale nakonec zdařilo a novým panovníkem byl zvolen Amadeo Savojský (1845–1890), mladší syn italského krále Viktora Emanuela II. Ve španělské Cartageně přistál 27. listopadu 1870. Shodou nešťastných okolností byl v ten samý den v Madridu svými politickými oponenty zavražděn Juan Prim. Amadeo tedy hned v počátku ztratil svého největšího podporovatele. 

Přestože si jej Španělé zprvu oblíbili pro jeho šarm, kultivované vystupování i pracovitost a dostalo se mu lichotivé přezdívky „rey caballero“ tedy „král gentleman“, vnitropolitické spory mezi španělskými politickými špičkami vygradovaly do té míry, že 11. února 1873 Amadeo se slovy „nerozumím tu už vůbec ničemu, je to úplný blázinec“ abdikoval. Další den s manželkou a dětmi nasedl do vlaku a opustil zemi.

Následující období první Španělské republiky, která byla vyhlášena hned v den Amadeovy abdikace drtivou většinou hlasů ve sněmovně i senátu, mělo podobně jepičí život jako vláda demokratického krále. Když Španělé zjistili, že republika sama od sebe nenaplní jejich sýpky ani státní pokladnu, odvrátili se od ní stejně rychle jako ji přijali. Nepomohlo ani to, že byla na propagandistických letácích znázorňována jako krásná, polonahá dívka kráčející vstříc světlým zítřkům. 

Pro dokreslení nestability, se kterou se Španělsko potýkalo, je třeba dodat, že během necelých dvou let existence první republiky se v úřadě vystřídalo pět prezidentů. Návrat Bourbonů na španělský trůn, na nějž konečně usedl Isabelin syn a právoplatný dědic Alfons XII. (1874–1885), a ke kterému došlo roku 1875 zásluhou konzervativního proudu vedeného Antoniem Cánovasem del Castillo, učinil definitivní tečku za obdobím takzvaného demokratického či revolučního šestiletí. To Španěly vyléčilo z revolucionářství do té míry, že k dalšímu svržení vládnoucí dynastie sebrali odvahu až v roce 1931.

Disciplína vždy patřila k nejdůležitějším faktorům ovlivňujícím bojeschopnost a efektivitu armády. K jejímu udržení sloužila od nepaměti řada prostředků od propagandy až po nejrůznější odměny a vyznamenání. Nejvýznamnější roli však v tomto ohledu vždy hrály tresty, které měly především odstrašit ostatní vojáky od opakování prohřešků. Například v římské armádě utloukali legionáři spolubojovníka, který usnul na hlídce, zatímco Friedrich Veliký razil heslo, že voják se má nadřízených bát víc než nepřítele. 

Postupem času pak vznikly propracované vojenské zákoníky jasně definující prohřešky a jejich sankcionování. Do první světové války již všechny strany vstupovaly s přesně definovaným systémem trestů, které měly slovy britské příručky vojenského práva: „…udržet disciplínu mezi vojenskými jednotkami a dalšími osobami navázanými na armádní úsilí.“

Úskalí armádního práva

Vojenské zákoníky jednotlivých válčících zemí měly mnoho styčných bodů. Především všechny rozlišovaly mezi mírovým a válečným stavem. V případě druhé situace docházelo obvykle ke zpřísnění trestů stejně jako ke zrychlení a zefektivnění samotného soudního řízení. Ve válce zkrátka nebyl čas ani prostor na dlouhé procesy. Dále normy všech států rozlišovaly mezi prostými vojáky a důstojníky, pro něž obvykle platil jiný právní řád, a měli nárok na zvláštní soudní řízení. V době konfliktu také do kompetence vojenských soudů často spadala i část civilního obyvatelstva, která se nějakým způsobem podílela na válečném úsilí.

Délka a rozsah konfliktu způsobily, že znepřátelené strany nedokázaly zvládat množství prohřešků vlastních vojáků. Chyběli kvalifikovaní obhájci, soudci i kapacity k výkonům trestů. To vedlo v mnoha případech k neúměrnému protahování procesů a hrozivé neefektivitě – například v bavorské armádě se v roce 1918 podařilo dovést do úspěšného konce pouze 363 případů z 2 138 (tedy necelých 17 %). V poválečných diskusích se v Německu často ozývaly hlasy vinící z porážky mimo jiné neschopnost vojenských soudů udržet morálku mužstva. Podobné problémy řešily také francouzské ozbrojené síly. 

Oproti tomu Britové reagovali na situaci zkrácením samotného řízení na pouhou hodinu, během které zazněla obžaloba, obhajoba i rozsudek. V rakouské armádě zase musel vojenský soud zasednout do 27 hodin od obvinění vojáka. Pokud to nestihl, přecházela odpovědnost takzvaným polním soudům, které znaly jediný trest – smrt. Ta na nešťastníka, pokud byl shledán vinným, čekala do dvou hodin od vynesení rozsudku.

Válečné soudy však řešily pouze vážnější provinění jako dezerce, vzpoury či případy zbabělosti. Běžnější prohřešky jako krádeže či drobné disciplinární přestupky mohli obvykle trestat nadřízení přímo v poli.

Trest nejvyšší

Přísnost norem platících v rámci jednotlivých válčících armád se lišila. V obecné rovině lze říci, že americké, francouzské a německé systémy sankcí patřily k těm mírnějším, zatímco Britové, Rakušané, Rusové a Italové si potrpěli na přísnost. S tím souvisí také nakládání s trestem smrti. Zatímco již zmíněné habsburské polní soudy posílaly provinilce bez větších odkladů před popravčí četu, provinilý Francouz či Američan mohl požádat prezidenta o milost. 

Již samotný průtah doby mezi vynesením rozsudku a jeho vykonáním mohl zachránit provinilcův život. Zatímco na francouzské straně bylo nakonec z 2 500 odsouzenců k smrti popraveno pouze 650 – tedy zhruba každý čtvrtý (dokonce v případě velké vzpoury z roku 1917 proběhla exekuce nakonec pouze v 28 případech z 554), u Rakušanů šlo o 1 148 z 1 175. Jedná se však o oficiální čísla uvedená vojenskými soudy, odhadované počty odsouzených a popravených v poli jsou pravděpodobně mnohem vyšší.

Nemilosrdný Cadorna

Zcela nejkrutěji si však v tomto ohledu počínaly italské soudy (statistiky ruské armády se nedochovaly). Generál Luigi Cadorna, přesvědčený o zbabělosti vlastních podřízených, pobízel v roce 1917 soudy k co největší přísnosti: „Je třeba uchýlit se k okamžitým popravám v co největším měřítku a vzdát se zaběhlých forem soudního líčení, neboť je nezbytné zaříznout zlo u jeho kořene a doufat, že jsme tak učinili včas.“ V italské armádě se také objevil trest decimace – poprava nahodile zvolených vojáků z jednotek, které si „počínaly zbaběle“.

Specifické pozici se těšili například Australané, Novozélanďané a Kanaďané, kteří sice spadali pod britskou jurisdikci, nejvyšší trest však připadal v úvahu pouze se souhlasem tamních guvernérů. Z tohoto důvodu nedošlo ani k jedné exekuci Australana, kdežto z dvou zbývajících zemí bylo popraveno dohromady pouhých 30 mužů. V ruské armádě došlo po únorové revoluci (březen 1917) k úplnému zrušení trestu smrti.

A za co se trest smrti nejčastěji uděloval? Statistiky nám napovídají, že naprostá většina popravených se provinila dezercí. Té se musel nešťastník dopustit opakovaně, nebo ji spojil s nějakým dalším přečinem – například přeběhnutím k nepříteli. Většinu dezertérů totiž čekalo pouze vězení či nucené práce. Hned po ní následovaly případy vzpoury či neuposlechnutí nadřízených. Dále pak šlo o takzvané projevy zbabělosti a v neposlední řadě o běžné kriminální delikty jako znásilňování či vraždy. Pro příklad; z 25 popravených Kanaďanů šlo ve 22 případech o dezertéry, dva se dopustili vraždy a jediný případ se týkal zbabělosti.

Trestné oddíly a nucené práce

Jen nepatrně mírnější formu penalizace představovalo převelení k jednotkám nasazovaným na extrémně kritická místa fronty jako „kanonenfutter“. Takový trest obvykle čekal na rakouské dezertéry, kteří se odmítli vrátit z dovolené a skrývali se v zázemí, přičemž převelení k těmto oddílům přežil jen málokdo. Tento systém se ale uplatnil i v jiných zemích – kupříkladu francouzští vojáci, již se dopustili vážných kázeňských přestupků, mohli být převeleni k Africkému pluku lehké pěchoty (Bataillons d’Infanterie Légère d’Afrique). Tato formace složená z vojenských provinilců i běžných kriminálníků bojovala na nejtěžších úsecích fronty u Verdunu a Remeše, ale potýkala se také s domorodými kmeny v severní Africe.

Ve většině ostatních armád existovala podobná instituce pouze neoficiálně. Hlavní trest udělovaný za běžné dezerce, opuštění stanoviště, krádeže či šmelení s armádními zásobami představoval těžký žalář, případně nucené práce. Tyto tresty však velení z důvodu nedostatku bojeschopného mužstva všemožně odkládalo či zmírňovalo, aby mohlo odsouzence co nejdříve poslat zpět na frontu. Kupříkladu v německé armádě se za dezerci uděloval trest 10 let žaláře spojeného s nucenými pracemi, konce války se však ve vězení dočkalo pouze 10 % dezertérů. Zbytku úřady tresty prominuly či odložily. 

Velmi podobná praxe panovala také u Britů nebo Italů. Druzí zmínění evidovali mezi lety 1915 a 1918 přes 100 000 odsouzených dezertérů, pro jejichž potrestání apeninské království nedisponovalo dostatečnými kapacitami. Předčasné prominutí trestů tak představovalo jediné možné řešení, jak se se situací vypořádat. 

Pozůstatky 19. století

Mezi nejkritizovanější způsoby udržování disciplíny patřily již před válkou tělesné tresty, které během konfliktu stále většina armád používala. Jejich specifičnost spočívala v tom, že se týkaly pouze mužstva, nikoliv důstojníků. Navíc většinou nepodléhaly soudnímu rozhodnutí a jejich aplikování záleželo na rozhodnutích nadřízených. Například pod dojmem porážek z počátku konfliktu carská armáda znovu zavedla bičování. Nenáviděný trest nevedl k utužení morálky, ale naopak zapříčinil řadu vzpour a nepokojů, které vyvrcholily po únorové revoluci. Prozatímní vláda pak v květnu 1917 jakékoliv tělesné tresty raději zrušila.

V rakouské armádě se zase značné oblibě těšilo takzvané uvazování (Anbindung), jež spočívalo v přivázání vojáka nejčastěji na dvě hodiny ke kůlu či jinému pevnému objektu tak, aby nemohl hýbat končetinami. Pro zesílení efektu pak bylo možné opakovat trest až pět dní v řadě. Kromě požadovaného ponížení a bolesti mělo uvazování často další, fatální následky. Kupříkladu císařský myslivec Franz Huter ve svém deníku vzpomínal: „Dva Vídeňáci, kteří snědli své rezervní porce, byli za trest na dvě hodiny uvázáni. Když je pak propustili, oba spadli na zem a měli úplně zmrzlé nohy. O čtrnáct dní později nám z polní nemocnice oznámili, že oběma museli dolní končetiny amputovat.“ 

Polní trest č. 1

Podobný trest představovalo takzvané uzavření do spony (Schliessen im Spangen), které spočívalo v několikahodinovém připoutání levé ruky k pravé ruce. Jak uvazování, tak uzavření zrušil v březnu 1917 císař Karel. Vzpomínky pamětníků však dokazují, že oba tresty se v císařském vojsku dál praktikovaly až téměř do konce války. Ze stejných pramenů víme také o bití či bičování v rakouské armádě, které se však v letech 1914–1918 praktikovalo pouze neoficiálně. Trest uvazování, často ke kolu od děla, znala také německá armáda, ale i v tomto případě jej císař roku 1917 zrušil.

Oficiálně se tak uvazování používalo do konce války pouze ve vojsku britského impéria, kde se pro něj používalo označení Polní trest č. 1 (Field punishment no. 1). Podrobně svoji zkušenost s „ukřižováním“, jak praktice říkali řadoví vojáci, popsal Novozélanďan Archibald Baxter: „Moje ruce byly sevřeny za sloupem za mými zády, svázány k sobě, silně utaženy a vytaženy nahoru, takže napínaly svaly ve zcela nepřirozené pozici. Sklon sloupu způsobil, že jsem v podstatě visel a většina váhy dopadala na moje paže, neboť moje nohy, připoutané ke sloupu, se země dotýkaly pouze konečky prstů, zatímco paty byly ve vzduchu. Byl jsem tak napnutý a znehybněný, že jsem se nemohl pohnout ani o centimetr.“

Podle oficiálních statistik britské armády se Polního trestu č. 1 během první světové války použilo ve více než 60 000 případů. Lehčí verzi představoval Polní trest č. 2, kdy musel provinilec několik hodin vykonávat své povinnosti s pouty na rukou. Bičování a bití se u západních mocností praktikovalo pouze v koloniálních jednotkách.

Degradace a sankce v poli

Mezi stále vážné, ale již relativně mírnější tresty, patřila opatření namířená proti vojenským výsadám a cti. V císařském Německu šlo především o převedení na vojáka II. třídy (Versetzung in die zweite Klasse des Soldatenstandes). Toto staré pruské opatření se pojilo s okamžitou degradací, ztrátou všech vyznamenání, nároku na důchod a také pozbytím občanských práv. Co hůře, provinilec přišel také o svoji vojenskou čest, přičemž odvolat opatření mohl pouze císař. Tento trest se pojil především s recidivou u zločinů jako krádeže, zpronevěry či podvody. Mírnější verzi pak představovala samotná degradace či odebrání vyznamenání, které se užívaly ve všech bojujících armádách. Se ztrátou hodnosti pak viník pochopitelně přicházel také o všechny výsady s hodností spojené.

Na dolní hranici systému perzekucí se pak nacházely tresty za malé přečiny, jako bylo opilství, neúplná výstroj nebo jiné banální prohřešky. Ty řešili nadřízení přímo v poli. Nejčastěji se jednalo o několikadenní aresty, povinné čištění kasáren či výstroje spolubojovníků nebo peněžité pokuty udělované většinou ve formě zabavení žoldu.

Důvod porážky?

Jako příliš kruté se jevily vojenské tresty kritikům ve Velké Británii. To vedlo v roce 1923 k zákazu Polního trestu č. 1, o sedm let později následovalo zrušení trestu smrti za zbabělost či dezerci. Systém vojenských soudů a represí první světové války podrobili ostré kritice především němečtí nacionalisté, ale z opačného důvodu. Generál pěchoty Erich Ludendorff napsal: „V roce 1918, kdy v důsledku dlouhotrvající války polevila disciplína a zázemí zavalily davy dezertérů, německé válečné soudy zcela selhaly. Namísto trestů smrti rozdávaly pouze dlouholetá vězení, která provinilce držela mimo bojovou vřavu, o což tak stáli.“ 

Podobně hodnotil situaci také Hitler ve svém Mein Kampfu – právě nedostatečná represe vůči dezertérům a zbabělcům podle něj podrazila císařské armádě nohy. A nacisté se v tomto ohledu poučili; zatímco za první světové války stanulo před popravčí četou asi jen 150 německých vojáků, v letech 1939–1945 to již bylo 25 000. Wehrmacht také s gustem využíval trestních jednotek. A poučení z rozkládající se armády, která zrušila tělesné tresty, si odnesli i na východě. Počty sovětských vojáků zastřelených vlastními nadřízenými, stejně jako počty mužů padlých v takzvaných trestných praporech se dodnes vyčíslit nepodařilo. 

Po druhé světové válce se Evropa rozdělila na dvě části. Vítězství Sovětského svazu nad nacismem posílilo komunistické strany všech zemí a ty se nyní za podpory světové supervelmoci draly k moci. Na územích osvobozených Rudou armádou začaly za různých okolností vznikat režimy úzce navázané na Sovětský svaz. Svou aktivitu posílili také českoslovenští komunisté. 

Hluboké kořeny 

Již v druhé polovině 19. století začaly na naše území pronikat marxistické myšlenky požadující zásadní společenskou proměnu směrem k rovnější socialistické společnosti. Hlavní nositel těchto idejí, sociální demokracie se dokonce před rokem 1914 stala nejsilnější politickou stranou u nás. Po první světové válce však došlo k zásadnímu rozštěpení této původně dělnické strany. Zatímco její konzervativnější část se postavila na stranu nové republiky, a dokonce se stala dlouholetou vládní silou, radikální levice požadovala následování vzoru Sovětského svazu a provedení okamžitého převratu. Spory nakonec vyústily v rozštěpení sociální demokracie a vznik Komunistické strany Československa (KSČ), protisystémové strany, kterou skrze Kominternu řídila Moskva.

Během meziválečného období se KSČ nepodílela se na vládě a pro svůj radikalismus nedokázala v parlamentě nacházet spojence. To se poněkud změnilo až v polovině 30. let, poté co Československo podepsalo spojeneckou dohodu se SSSR, když komunisté podpořili volbu Edvarda Beneše prezidentem. Vážný zlom představovalo vypuknutí druhé světové války. Od německé invaze do Sovětského svazu se čeští a slovenští komunisté stali důležitou součástí jak domácího, tak zahraničního odboje. Jejich prestiž ještě narostla díky jejich napojení na SSSR, jednoho z hlavních vítězů války a osvoboditele od německé okupace. 

Svobodné volby? 

Komunisté získali již na konci války významný vliv na vládě v zemi. V dubnu 1945 se ustanovila nová vláda levicového sociálního demokrata Zdeňka Fierlingera, v níž měli komunisté 8 křesel z celkových 25 (4 křesla dostali nestraníci, z nichž jeden byl prokomunistický Ludvík Svoboda, zbylých 13 křesel si rozdělily čtyři další politické strany). Došlo také k dohodě o chystaných volbách do Národního shromáždění 1946. V těch mohly na našem území kandidovat pouze vybrané politické strany sdružené v takzvané Národní frontě – KSČ, Sociální demokracie, Národní socialisté, Lidovci a slovenská Demokratická strana. Z voleb byly vyloučeny osoby obžalované (nikoliv odsouzené) z „provinění proti národní cti“ během války, kvůli čemuž se k urnám nedostaly celé široké vrstvy veřejnosti. 

Volební klání s velkým náskokem ovládla KSČ, která v českých zemích získala neuvěřitelných 40,17 % hlasů. Překvapený prezident Beneš, který podle svědectví Karla Feierabenda očekával vítězství národních socialistů, měl údajně pronést: „Nemohl jsem poznat český lid!“ Národní socialisty totiž nakonec volilo o polovinu lidí méně, 23,66 %, lidovci dosáhli 20,24 % hlasů a sociální demokracii podpořilo 15,58 % voličů. Odlišně skončilo hlasování na Slovensku, kde s 62 % dominovala Demokratická strana, kdežto slovenští komunisté (KSS) získali jen 30,39 % hlasů. Dohromady tak KSČ a KSS obsadily 114 z 300 mandátů a spolu s 37 sociálnědemokratickými křesly měly v parlamentu nadpoloviční většinu jednoho hlasu. 

Image

Čtěte také

Volby 1946: Významný mezník, který změnil politickou tvář Československa

Komunisté v čele 

Po volbách vznikla nová vláda, v jejímž čele stanul předseda KSČ Klement Gottwald, straně se také podařilo ovládnout důležité posty včetně ministerstva vnitra, informací a skrze „nestraníka“ Ludvíka Svobodu i ministerstvo obrany. Kabinet provázely v průběhu roku 1947 rozepře mezi jednotlivými stranami. A nešlo o nic malého, v září přišly několika nekomunistickým ministrům balíčky s bombami. Policie nic nevyřešila, ale vyšetřování ministerstva spravedlnosti (vedeného národním socialistou Prokopem Drtinou) vedlo až ke krajskému výboru KSČ v Olomouci. Oproti tomu Sbor národní bezpečnosti (SNB) rozkryl údajné přípravy protistátního (a protikomunistického) puče a skladiště zbraní v Mostě. 

Závažné provokace směřovaly proti Demokratické straně na Slovensku, jejíž členové byli bez důkazů obviňováni z kontaktů s luďáky. V rámci takzvané Nechanické kauzy zase policie protizákonně znemožnila konání selské jízdy – tradičních závodů spojených s někdejší agrární stranou.

Podobné incidenty právem vyvolávaly otázku, komu vlastně slouží bezpečnostní složky, zda státu, nebo komunistické straně. Národně socialistický poslanec Ota Hora varoval: „Nedopusťme, aby policejní sbory byly ovládány jednou stranou, protože to by byla cesta k policejnímu státu, soumrak demokracie, konec všech svobod.“ 

Krize graduje 

Na jednání vlády 13. února 1948 se komunisté dostali pod palbu kritiky ze strany ministrů z ostatních stran. Především Drtina z ministerstva spravedlnosti ostře napadal poměry panující v bezpečnostních složkách státu. Ministři za KSČ s Drtinovou zprávou nesouhlasili a odmítli také návrh nekomunistických stran na vytvoření komise, která by vznesené stížnosti prošetřila. Zcela nečekaně se však jednání vlády zkomplikovalo ještě více.

Po Drtinově referátu zazněla čerstvá informace, že zemský velitel SNB v Čechách plukovník Jan Dybal právě odvolal ze svých funkcí osm oblastních či obvodních velitelů policie v Praze a přeřadil je do subalterních pozic. Vážnost situace podtrhl fakt, že jako z udělání nikdo z odvolaných policejních důstojníků nebyl členem KSČ, naopak mnozí z nich byli členy strany národně socialistické. 

Zpráva vyvolala další vzrušenou debatu, která vyvrcholila usnesením vlády, aby ministr vnitra Nosek rozkaz plukovníka Dybala odvolal, celou akci zastavil a aby až do prošetření situace v policii neprováděl další změny na velitelských místech. Výjimečné na celé záležitosti bylo, že ministři demokratických stran se v tomto případě zcela shodli na společném stanovisku a komunistické vládní křídlo jednomyslně přehlasovali. 

Demokratičtí ministři se rozcházeli s pocitem vítězství, který však netrval dlouho. Na příštím zasedání vlády 17. února zjistili, že ministr vnitra Nosek usnesení vlády nesplnil a na zasedání se nedostavil s tím, že onemocněl. Nekomunistické členy vlády to pobouřilo a požadovali okamžitou realizaci vládního usnesení, Gottwald však jejich požadavek odmítl. Nálada se vyostřovala, došlo na osobní urážky, a dokonce se schylovalo k fyzickým útokům. Ministři demokratických stran se poté dohodli, že se již dalšího zasedání nezúčastní, dokud ministr vnitra neprovede usnesení vlády. 

Zástupci národněsocialistické strany Petr Zenkl a Hubert Ripka hned následujícího dne, 18. února, navštívili prezidenta Beneše. O této schůzce existují rozdílná svědectví. Podle Zenkla a Ripky prezident schválil jejich postup a vyzval je k neústupnosti. Dokonce prý souhlasil i s jejich plánem na podání demise, kdyby to bylo nezbytné. Beneš naopak později opakoval, že demise demokratických ministrů pro něj byla velkým překvapením. Skutečností je, že k ní nakonec došlo. 

Když komunisté i nadále odmítali usnesení vlády o bezpečnosti uvést do života, rozhodli se ministři Československé strany národně socialistické, Československé strany lidové a slovenské Demokratické strany odstoupit ze svých funkcí, a vyvolat tak předčasné volby. Došlo k tomu 20. února 1948. 

Má vláda odstoupit? 

Předáci demokratických stran předpokládali, že demisi celkem 12 vládních ministrů prezident Beneš buď vůbec nepřijme a celá akce jej přinutí vyvinout nátlak na Gottwalda, aby ustoupil. Nebo ji přijme, rozpustí vládu a vypíše nové volby. Komunisté však rozehráli vlastní hru. Na 21. února svolali na Staroměstské náměstí v Praze manifestaci, jíž se zúčastnilo na 40 000 lidí, podobné akce se pak konaly také v Brně, Ostravě nebo Plzni. V dalších dnech zorganizovali komunisté generální stávku, které se zúčastnilo 2 500 000 pracujících. 

Policie zatkla několik členů národněsocialistické strany a 24. února zastavila vycházení novin Svobodné slovo. Rozhlas ovládaný ministrem informací za KSČ Václavem Kopeckým odvysílal po celé zemi Gottwaldův projev, ve kterém obvinil ministry v demisi z pokusu o rozvrácení Národní fronty a zároveň navrhl vlastní řešení: ať prezident přijme demisi odstoupivších ministrů a na jejich místa najmenuje jím navržené náhradníky. 

Míč se nyní nacházel na Benešově straně hřiště a oba tábory se jej snažili naklonit svému řešení. Zatímco však národní socialisté a lidovci spoléhali na kuloární řešení, komunisté vsázeli na otevřený nátlak ze strany ulice i od svého zahraničního partnera Sovětského svazu. Další důležitou část strategie představovalo vytváření pátých kolon v konkurenčních stranách, které měly zpochybňovat rozhodnutí vedení a budit dojem rozpolcenosti. Tak například v Československé straně lidové se ustavil takzvaný akční výbor, v jehož čele stanuli komunističtí agenti Josef Plojhar a Alois Petr. Ti zpochybnili legální vedení strany v čele s Janem Šrámkem a proklamovali odhodlání co nejtěsněji spolupracovat s komunisty. 

Noví páni země 

Rozuzlení krize přišlo 25. února 1948. Prezident Beneš, zastrašený hrozbami vypuknutí občanské války i zahraniční intervence ze strany SSSR, nakonec přistoupil na návrhy komunistů. Vláda byla doplněna o prokomunistické osoby. Gottwald v odpoledních hodinách ve známém projevu oznámil prezidentovo rozhodnutí shromážděnému davu na Staroměstském náměstí – celou akci vysvětlil jako pokus reakce o uchopení moci. Ve večerních hodinách proběhla v Praze přehlídka Lidových milicí. Jediný odpor představovala demonstrace několika tisíc studentů, z nichž část byla zbita milicionáři a esenbáky.

V následujících dnech položili významní členové nekomunistických stran na protest své poslanecké mandáty, velká část z nich poté uprchla na západ. Ti, kteří to nestihli, jako například předseda lidové strany Jan Šrámek, skončili ve vězení. V noci z 9. na 10. března pak za záhadných okolností zahynul i jeden z ministrů, kteří odmítli podat demisi, Jan Masaryk. 

Komunisté nezaháleli, již v květnu došlo ke změně ústavy a vyhlášení „lidově demokratické republiky“. Na konci měsíce pak proběhly volby, při kterých však voliči volili pouze společnou kandidátku národní fronty. Převzetí moci pak dokonalo zvolení Klementa Gottwalda novým prezidentem 14. června 1948.

Teploty ve světě rekordně rostou a zejména města trpí horkem, které je již téměř k nevydržení. Velmi vítaným je proto každý nápad, který dokáže vedro ve městech omezit. Podle nové studie, kterou zveřejnil odborný časopis Innovation, jsou pro ochlazování vzduchu ve městech velmi užitečné botanické zahrady.

Tým odborníků z celého světa analyzoval 202 dřívějších studií, vybraných z více než 27 tisíc, a prostudoval vliv různých typů vegetace a prostředí na ochlazování vzduchu ve městech. V obecné rovině badatelé zjistili, že prakticky všechny typy vegetace a vodní plochy příznivě ovlivňují teplotu vzduchu v městském prostředí a tento vliv není zanedbatelný.

Přírodní chladič

Úplně nejlépe si v tomto směru ale vedly botanické zahrady, které se typicky vyznačují mozaikou rozmanitých typů vegetace i vodních ploch. Badatelé odhadují, že botanická zahrada může snižovat teplotu městského vzduchu o 5 °C. Městské mokřady snižují teplotu průměrně o 4,7 °C, dešťové zahrady o 4,5 °C. Jako nejméně účinné se ukázaly samotné vodní plochy a hřiště, které průměrně snižují teplotu o 2,9 °C, což na druhou stranu není málo.

Jak to funguje? Rostlinstvo stíní sluneční záření, které by jinak dopadalo na zem. Zároveň také uvolňuje do ovzduší vlhkost, čímž rovněž dochází k ochlazování vzduchu. Vodní plochy odrážejí sluneční záření pryč a také hrají roli chladiče, který pohlcuje teplo během dne a uvolňuje ho v noci, kdy nepředstavuje takový problém.

TIP: Padesát odstínů zelené: Tohle jsou nejkrásnější zahrady světa

„Náš výzkum potvrzuje, že ve městech máme k dispozici celou řadu možností, jak ochlazovat vzduch s využitím prostředí,“ uvádí  Maria de Fatima Andradeová z brazilské Univerzity v Sao Paulu. „Také se ale ukázalo, že stále zbývá zodpovědět řadu otázek. Instituce po celém světě by měly investovat do potřebného výzkumu, jehož výsledkem by bylo přívětivější prostředí ve městech.“

Prvním vyslancem noci, který ozdobí podvečerní březnové nebe, se stane Jupiter s −2,2 mag, v souhvězdí Berana vysoko nad jihozápadem. V patách mu ovšem bude nejjasnější hvězda noční oblohy Sirius s −1,5 mag, ve Velkém psovi nad jihem. Jakmile je za soumraku rozpoznáte, přesuňte pozornost do míst, jež se na nebi nacházejí mezi nimi. Schválně, kterou z dalších nápadných stálic tam zahlédnete jako první? Bude to Orionův modrobílý Rigel s 0,2 mag, nebo některý z oranžových veleobrů, tedy Betelgeuze s 0,5 mag rovněž v Orionu či Aldebaran s 0,9 mag z Býka?

Merkur nad obzorem

Od 12. března navíc obohatí výhled nad západ uzoučký srpek dorůstajícího Měsíce a jen několik dní poté začne ve stejných místech přitahovat zrak ještě jeden „zářící bod“. Na rozdíl od předešlých planetárních i hvězdných gigantů ovšem půjde o trpaslíka: Merkur se zjeví těsně při západním horizontu a dosáhne jasnosti −1,1 mag. Den po dni se pak bude výhled na něj rychle zlepšovat s tím, jak poroste jeho výška nad obzorem – a to až do 24. března, kdy se planeta ocitne v největší východní elongaci, asi 19° od Slunce.

Až se tak stane, spatříte ji zhruba hodinu po západu Slunce v úhlové výšce okolo 7° nad západním horizontem. Její jasnost se ovšem mezitím sníží na −0,1 mag a nadále bude klesat. Po 24. březnu se navíc planeta začne rychle přibližovat ke Slunci, respektive k západnímu obzoru, až se na sklonku měsíce ze soumrakové oblohy vytratí. Tím také skončí jediné období její večerní viditelnosti v letošním roce.

Bude dost jasná?

Nicméně hlavní důvod, proč v březnu ve večerních hodinách zvednout hlavu k nebi, se jmenuje 12P/Pons–Brooks a o pozornost se hlásí po dlouhých 71 letech. Zmíněná periodická kometa je aktuálně na cestě do vnitřních částí naší soustavy a okolo Slunce se prosmýkne 21. dubna, kdy projde přísluním. Nedlouho poté, 2. června, proletí ve vzdálenosti 232 milionů kilometrů od Země a vydá se vstříc nejodlehlejšímu bodu své trajektorie, ležícímu přes pět miliard kilometrů daleko.

V období maximálního přiblížení k naší planetě ji však bohužel nezahlédneme, neboť bude vycházet i zapadat ještě během dne. Dá se říct, že nejpříznivější pozorovací podmínky nastanou s pořádným předstihem před samotnou kometou již v průběhu března, a to hned ze dvou důvodů: Jednak se bude vlasatice na nebi nacházet v rozumné vzdálenosti od Slunce a současně dostatečně vzroste její jasnost. Ošemetná otázka zní, do jaké míry k tomu dojde…

12P/Pons–Brooks totiž patří ke kometám, které umějí docela překvapit díky nečekaným zjasněním neboli vzplanutím. Uvedené jevy souvisejí s překotným nárůstem aktivity kometárního jádra, jež zničehonic vyvrhne do okolí velké množství plynu a prachu. V nedávné době došlo k poměrně dramatickému vzplanutí loni 20. července, kdy vlasatice zjasnila přibližně stokrát z 16 na 11 mag, načež její jasnost opět poklesla; a 5. října 2023, kdy zjasnila asi čtyřicetkrát z 15 na 11 mag.

Menší vzplanutí ovšem prodělala například i letos v lednu, a vývoj na březnovém nebi tak zůstává doslova ve hvězdách. Optimistické scénáře nicméně naznačují, že by mohla 12P/Pons–Brooks dosáhnout přibližně 5 mag, a být tudíž viditelná pouhýma očima – samozřejmě za příznivých pozorovacích podmínek pod tmavou oblohou. Rozhodně by však neměl být problém spatřit ji i v menším dalekohledu, snad včetně chvostu a komy zahalující jádro. 

Blízko galaxie M33

Na kometu se zkuste zaměřit počínaje 10. březnem, zejména proto, že nastává nov a její pozorování nebude rušit svit Měsíce. Tou dobou už by měla dosahovat asi 6 mag a bude křižovat souhvězdí Andromedy. Zahlédnete ji tudíž na večerní obloze a zatím ještě vysoko nad severozápadním obzorem – hodinu po západu Slunce v úhlové výšce asi 25°. Určitě si však vezměte na pomoc dalekohled.

Po 12. březnu situaci zkomplikuje dorůstající Měsíc, který nebem propluje na dohled od komety. Ta se mezitím přesune z Andromedy do Ryb, přičemž by měla trvale zjasňovat, přinejmenším až na zmíněných 5 mag, a zapadat bude více než čtyři hodiny po Slunci. Právě druhá polovina března zřejmě přinese nejpříznivější podmínky pro její sledování, a to navzdory zakulacujícímu se Měsíci, jenž dospěje 25. března do úplňku.

Mezi 21. a 23. březnem najdete vlasatici asi 3° jihozápadně od známé spirální galaxie M33 v Trojúhelníku, což jí jistě přidá na atraktivitě zejména v astrofotografických kruzích. Do zmíněného souhvězdí ovšem zavítá jen krátce 27. března, kdy se během pouhých 11 hodin doslova prožene jeho jihozápadním cípem, a ještě téhož dne pak vstoupí do Berana.

Na počátku dubna už bude 12P/Pons–Brooks zapadat jen tři hodiny po Slunci a daný interval se bude nadále zkracovat. Většinu času ji proto zahlédnete na soumrakové obloze, navíc nízko nad západním obzorem nedaleko jasného Jupitera. Oproti světlému horizontu bude stále méně patrná, a pokud si nepřipraví některé ze svých pověstných vzplanutí, vytratí se na sklonku prvního dubnového týdne z podvečerního nebe úplně.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve Ryb, 20. března ve 4:06 SEČ vstupuje do znamení Berana; nastává jarní rovnodennost, začíná astronomické jaro

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný ve druhé polovině března nad západem
• Venuše – nepozorovatelná
• Mars – nepozorovatelný
• Jupiter – viditelný večer vysoko nad západem
• Saturn – nepozorovatelný
• Uran – viditelný večer vysoko nad západem
• Neptun – nepozorovatelný

Zajímavé úkazy v březnu 2024

• 3. března – ubývající Měsíc poblíž Antara ze Štíra na ranní obloze
• 13. března – setkání úzkého měsíčního srpku a Jupitera na večerním nebi; nejblíž (3,3°) si budou v okamžiku západu za západní obzor
• 14. a 15. března – seskupení dorůstajícího Měsíce, Plejád i Aldebaranu z Býka v první polovině noci: 14. 3. Měsíc asi 4° pod Plejádami, 15. 3. zhruba 9° nad nimi; níž nad obzorem viditelný také Jupiter
• 18. března – Měsíc poblíž Polluxe z Blíženců na noční obloze
• 21. března – Měsíc poblíž Regula ze Lva na nočním nebi
• 24. března – Merkur v největší východní elongaci, přibližně 19° od Slunce
• 26. března – Měsíc poblíž Spicy z Panny na noční obloze
• 30. a 31. března – Měsíc poblíž Antara ze Štíra ve druhé polovině noci

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Vědci prozkoumali více než 200 genomů, tedy kompletní soubor genetických informací potřebných k vytvoření a udržení organismu – motýlů a můr, aby lépe porozuměli jejich evoluční historii. Vystopovali genetický kód až k prvním motýlům a identifikovali 32 chromozomů, které jsou základním stavebním kamenem téměř všech motýlů, vyplývá to z výzkumu zveřejněného v odborném časopise Nature Ecology & Evolution.

„Všechen život je spojen společnou nití – DNA. Naše sekvence DNA zaznamenávají naši hlubokou historii. Podařilo se nám nahlédnout do evoluční historie motýlů prostřednictvím jejich genomů a vrátit se tak ke společnému předkovi, k prapraprapraprababičce všech motýlů. Zjistili jsme, že byly pozoruhodně stabilní,“ uvádí hlavní autor studie Mark Blaxter z institutu Wellcome Sanger.

Podle autorů studie by jejich zjištění mohla pomoci s ochranou motýlů a můr v době rychlého úbytku biodiverzity na planetě, který někteří vědci označují za šesté masové vymírání. Mnoho druhů hmyzu, včetně klíčových opylovačů, zažívá alarmující úbytek. Výzkum organizace Butterfly Conservation zveřejněný v roce například 2023 zjistil, že od roku 1976 zmizely druhy motýlů z téměř poloviny míst, kde kdysi v Británii létaly.

Je až s podivem, jak dlouho se provokující pohanský kult udržel přes své faktické obklíčení křesťanskými zeměmi. Pouze výhodná poloha na ostrově ho zřejmě uchránila od dřívějšího zničení. Osud Rujány pak definitivně zpečetila událost, která se v daném ohledu může paradoxně jevit jako zcela nesouvisející – totiž dobytí města Edessy ve svaté zemi Turky roku 1144. V reakci na ně byla totiž vyhlášena druhá křížová výprava a jeden z jejích proudů zamířil trochu překvapivě i na sever do Pobaltí. Přestože neuspěl, obrátila se pozornost velké části křesťanů právě do těchto pohanských oblastí. 

Souběžně s nástupem nového císaře Fridricha Barbarossy roku 1152 pak stoupala i moc jeho příbuzného a konkurenta Jindřicha Lva, který spojil v jedné osobě titul saského a bavorského vévody – vládl tedy ve dvou nejmocnějších německých oblastech Svaté říše římské. Právě on se stal hlavním nepřítelem a pronásledovatelem polabských Slovanů, zejména Obodritů, jichž v oblasti zůstávalo nejvíce. Ostatně obodritská Vágrie se dostala pod přímou nadvládu říše už ve čtyřicátých letech 12. století, takže území pohanských Slovanů se dramaticky zmenšovalo.

Není přesně známa záminka, pod kterou dánský král Valdemar roku 1168 zahájil velké tažení proti Rujáně. Zřejmě mu zkrátka došla trpělivost, a navíc se dokázal domluvit i s vévodou Jindřichem Lvem, který poručil svým podmaněným slovanským knížatům Kazimírovi, Bogislavovi a Přibyslavovi, aby Dánům v boji proti největšímu kultu jejich bývalé víry pomohli. Přesnější zprávy o vojenském průběhu tažení nemáme, ale předpokládáme, že Valdemarovi pomohlo početné loďstvo, které při dobývání ostrova mohlo hrát důležitou roli.

Biskupové pomáhají ničit

Helmold shrnuje tažení v podstatě jedinou větou: „V té době sebral dánský král Valdemar velké vojsko a četné lodě, aby vytáhl do země Rujánců a podrobil si ji.“ Nezmiňuje se o tom, jak statečně bojovalo tři sta Svantovítových jezdců, ale přidává líčení toho, jak král Valdemar se svým vítězstvím naložil: „Silnou rukou ovládl zemi Rujánců a ti mu dávali pro své vykoupení všechno, co jim on uložil. Král nechal vynést onu prastarou modlu Svantovítovu, kterou uctíval všechen slovanský lid. Přikázal jí uvázat kolem krku provaz a vláčet ji středem vojska před očima Slovanů. Potom ji dal rozsekat na kusy a hodit do ohně. Zničil také chrám se všemi posvátnými předměty a vyloupil bohatý poklad. Přikázal, aby se vzdali svých bludů, v nichž se narodili, a přijali uctívání pravého Boha.“

Jakožto „křižák“ šířící pravou víru (byť žádná oficiální křížová výprava vyhlášena nebyla) s sebou musel vzít i výrazné zástupce duchovenstva. A tak u plenění slovanských svatyní asistovali kromě zmíněných slovanských knížat také biskupové Absalon z Roskilde a Berno z Meklenburku. Zejména první zmíněný v boření a ničení všech pohanských symbolů opravdu vynikal.

Tolik ochotných konvertitů!

Důležitou roli hráli biskupové i při následné stavbě kostelů a důsledné christianizaci celé oblasti. Helmold jmenuje knížete Rujánců Jaromíra, který „když uslyšel o uctívání pravého Boha a o katolické víře, hbitě si pospíšil dát se pokřtít a přikázal všem svým lidem, aby se rovněž spolu s ním nechali obnovit svátostí křtu“. Musíme vzít v úvahu kronikářovu křesťanskou zaujatost a „propagandu“, přesto lze předpokládat, že rujánská aristokracie se novým pořádkům příliš nebránila. Možná ucítila novou příležitost ke zvětšení své politické moci, kterou do té doby limitoval vliv Svantovítových kněží. Na Rujáně i v jejím okolí tak vyrostly nové kostely a na venkově se kvapem budovala farní síť. Zpočátku se vyskytovaly problémy například s výběrem desátků, ale sám Helmold si všiml, že nemá cenu na Slovany v tomto ohledu příliš dotírat, protože nadměrný útlak by je pouze zahnal nazpět ke staré víře.

Území Rujány od té chvíle oficiálně spadalo pod správu dánského krále, který vzal jako rukojmí syny šlechticů a odvedl je s sebou do své země. To mu zajistilo, že Ránové do Dánska skutečně odváděli smluvený poplatek. 

Pomsta Slovanů

Král Valdemar se z úspěšné akce dlouho netěšil. Zakopaný pes byl totiž v účasti slovanských knížat, která poslal na pomoc Jindřich Lev. Ten byl zpočátku zaměstnán ještě svou válkou v Sasku, po jejím skončení ale vévoda zjistil, že dánský panovník se nehodlá dělit o kořist ani o poplatky z Rujány. Jindřich proto poslal slovanská knížata, aby se Dánům pomstila, a ta „s radostí uposlechla toho, který je poslal. (…) Byly obnoveny lupičské lodi, které v dánské zemi obsadily bohaté ostrovy. Slované se po dlouhém strádání nasytili bohatstvím Dánů: ztloustli, pravím, ztučněli a rozšířili se. Slyšel jsem vyprávět, že v Meklenburku v den trhu napočítali sedm set duší dánských zajatců, které byly všechny na prodej, kdyby jen byl dostatek kupců.“

Ale to zdaleka nebylo vše, neboť Slované pronikli až do samotného Dánska. Rukojmí nebyla králi nic platná, protože šlo o syny Rujánců, zatímco tady mu klepali na vrata Obodrité. „(Jejich vojsko) obsadilo celou zemi, vyvrátilo kostely a lid uvedlo do zajetí. Každého, kdo se stavěl na odpor srazilo ostřím meče. Dánský král dlouho mlčel a nedbal porážky svého lidu. Králové Dánů jsou totiž leniví, prostopášní a při ustavičném hodování neustále opilí.“ Když se Valdemar konečně odhodlal k činu a poslal Slovanům vstříc své bojovníky, vůbec mu to nepomohlo. „Dánové ustupovali, Slované jim byli v patách a své škody si vynahradili desetinásobnou mstou.“

Nakonec byl Valdemar donucen uzavřít s vévodou Jindřichem Lvem mír podle jeho podmínek. Předal mu polovinu Svantovítova chrámového pokladu a začal mu odvádět polovinu poplatků z Rujány. Sami Slované nebyli z míru nadšení, ale nemohli nic dělat. Rujána se nakonec dostala více pod saský vliv než pod ten dánský. A tak Slované sice zaplatili ztrátou své víry i svobody, ale zakladateli dynastie Valdemarů se alespoň důkladně pomstili.

Z pobřeží Baltského moře zmizela víra Slovanů, a tak se kroky křižáků v následujících staletích zaměřily proti dalším pohanům z řad takzvaných Baltů, kteří se Slovanům velmi podobali – Prusům a Litevcům.