Karlův pragmatismus a racionalismus se prolínaly s řadou symbolických prvků, v nichž se dnes snažíme hledat vyšší smysl jeho zakladatelského díla. Obecně lze předpokládat, že považoval Prahu za „nový“, případně „třetí Řím“ (po Římu samotném a Konstantinopoli). Praha bývá ale vnímána také jako „nový Jeruzalém“ křesťanského světa nebo „druhá Paříž“, protože královská kaple Všech svatých na Pražském hradě bývá interpretována jako nápodoba pařížské Sainte-Chapelle, zatímco stavbu královského paláce a katedrály sv. Víta s určitostí inspiroval Karlův pobyt ve Francii. 

Velkolepá koncepce 

Předobrazem ideálního nebeského města, kam se dostane všechen spasený lid, byl Jeruzalém. Jeho půdorys můžeme s trochou fantazie nalézt v horní části Nového Města, které má se svou předlohou určité společné znaky. Jedná se především o okolí dnešního Karlova náměstí, ulice Ječné a Štěpánské. Hodnověrné prameny ale o tomto „stavebním záměru“ nemáme. Praha Karla IV. je nejčastěji srovnávána se samotným Římem. Nemůžeme však prohlásit, že se Karel při jejím budování pokusil o nápodobu Věčného města. Nicméně v době jeho vlády se Řím „přiblížil“ k českým zemím více než kdy jindy, protože Praha byla hlavou Českého království a zároveň centrem Svaté říše římské. 

Nové Město pražské pak bylo naplánováno na základě racionálních úvah o poslání císařské rezidence, navíc bylo využito k vyjádření císařských aspirací. Karel IV. si zvolil Prahu za svoji rezidenci a rozhodl se ji zvelebit, což pro něj byla především záležitost reprezentace. Jako vášnivý sběratel ostatků pak z ní chtěl učinit svaté město, zajistit Říši velké množství přímluvců, oslavit a posvětit sebe a také pražskou katedrálu. 

Karlova koncepce Prahy propojuje na jedné straně akcent politický (Praha jako hlavní město Českého království a Říše) a hospodářský (Praha jako mezinárodní obchodní a finanční centrum). Na straně druhé je nástrojem politické legitimizace v rovině sakrální i světské. Panovník se angažoval v rozkvětu města – obnovil areál Pražského hradu, zahájil výstavbu zmíněné katedrály sv. Víta, založil Nové Město pražské, rozšířil plochu Menšího Města (Malé Strany), založil četné kláštery a kamenný most přes Vltavu. Za jeho vlády získala metropole podobu aglomerace čtyř měst: Starého a Nového Města na pravém břehu Vltavy (s Vyšehradem pod správou kapituly sv. Petra a Pavla), Malé Strany a Hradčan na levém břehu řeky. 

Velká tržiště a široké ulice 

Karel IV. přeměnil Prahu v reprezentativní centrum císařské moci. Velkolepé založení Nového Města počítalo se třemi veřejnými shromaždišti – Koňským trhem, Senným trhem a Dobytčím trhem, který patřil ve své době k největším evropským náměstím. Panovník pozval do Prahy řadu církevních institucí, což souviselo s myšlenkou vytvoření duchovního centra křesťanského světa. 

Kostnický kanovník Heinrich z Diessenhofenu napsal: „(…) sídlo císařovy říše, které kdysi bylo v Římě, později v Konstantinopoli, se teď nachází v Praze.“ Záměr rozšířit existující trojměstí o novou městskou obec zmínil Karel IV. poprvé v listině z 1. dubna 1347. K vydání zakládací listiny přistoupil 8. března 1348. Dne 28. března téhož roku pak slavnostně položil základní kámen ke stavbě novoměstských hradeb. Traduje se, že Karel IV. osobně navrhl Nové Město pražské. 

Nemůžeme si však představovat, že sám vladař začal kreslit plán Prahy, který by ztělesnil imaginární obraz ideálního města. Jeho myšlenky museli vyjádřit ve svých plánech odborní architekti. Urbanistická koncepce Nového Města je obdivuhodná z hlediska své komplexnosti a velkorysosti. Umístění a velikost hlavních tržišť, rozloha domovních bloků i jednotlivých parcel nebo vysoký počet církevních staveb neměly ve střední Evropě obdoby. V době, kdy komunikace středověkých měst dosahovaly běžně šířky 9 až 13 metrů, hlavní novoměstské ulice byly široké až 27 metrů. 

Podle své polohy vůči Vltavě bylo město rozděleno na dvě části: horní Nové Město s centrem na Dobytčím trhu (dnes Karlovo náměstí) a s farností u sv. Štěpána, a dolní Nové Město s centrem na Senném trhu (Senovážné náměstí) a s farností u sv. Jindřicha. Na rozhraní obou částí se nacházel Koňský trh (Václavské náměstí). Všechna tři tržiště byla propojena dnešní Jindřišskou a Vodičkovou ulicí, které tvořily páteř novoměstské uliční sítě. Autorem urbanistického plánu byl zřejmě Matyáš z Arrasu, první stavitel chrámu sv. Víta. 

Mystický kříž 

Pro každodenní potřebu obyvatel Nového Města sloužily farní kostely, umístěné v ohrazených okrscích spolu s farou, školou a hřbitovem. V roce 1348 byly vymezeny dva nové farní obvody. Farní kostel dolní části Nového Města byl vysvěcen roku 1351. Zasvěcen byl sv. Jindřichovi a jeho manželce sv. Kunhutě. Římský král a císař Jindřich II. byl velkým podporovatelem církve a jeho manželka Kunhuta Lucemburská byla patronkou lucemburské dynastie. 

Farní kostel v horní části Nového Města byl postaven v letech 1351–1401, kdy byla dokončena jeho západní věž. Své zasvěcení prvomučedníkovi a spolupatronovi Říma sv. Štěpánovi získal od sousední románské rotundy, která byla nově vysvěcena ke cti sv. Longina, jehož ostatky vezl Karel IV. do Prahy z jedné ze svých cest po Itálii. Svatý Longin se měl stát ochráncem přilehlého hřbitova pro poutníky. 

S Karlovou duchovní koncepcí Nového Města zřejmě souvisí stavební koncept „mystického kříže“. Pětice novoměstských kostelů je umístěna v pravidelných rozestupech tak, že vytvářejí při pohledu shora kříž. Může jít o pouhou náhodu, ale i promyšlený záměr – symbolické a trvalé požehnání městu. Severojižní rameno kříže je tvořeno spojnicí kostela sv. Kateřiny a Zvěstování Panny Marie na Slupi. Západovýchodní rameno vymezují kostel na Karlově a Emauzský klášter. Ramena se pak protínají u kostela sv. Apolináře. V prodloužení se kříž dotýká až Vyšehradu. 

Nové kláštery 

Kostel svaté Kateřiny založil Karel IV. spolu s klášterem augustiniánek v roce 1355, k jeho vysvěcení došlo za účasti císaře v listopadu 1367. Jeho věnování sv. Kateřině Alexandrijské bylo poděkováním světici za vítězství v bitvě u San Felice, která se odehrála na její svátek 25. listopadu 1332. Z původní stavby se bohužel dochovala pouze věž kostela. Přímo pod Vyšehradem se nachází klášter žebravého řádu servitů (služebníků Panny Marie) s kostelem Zvěstování Panny Marie na Slupi. Založen byl v roce 1360 na základě slibu, který Karel IV. složil před obrazem Panny Marie ve florentském klášteře téhož řádu. Kostel získal přízvisko „na Trávníčku“, a to podle zelených luk v okolí Botiče, na kterých byl postaven. 

Klášter řeholních kanovníků sv. Augustina s kostelem Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého vznikl na nejvyšším bodě Nového Města. Základní kámen k chrámu položil Karel IV. 18. září 1350 a svatyni věnoval vzácnou relikvii – tři zuby Karla Velikého, prvního středověkého císaře. Zasvěcení kostela spojovalo Prahu s Cáchami, oblíbenou „rezidencí“ Karla Velikého. Pražský kostel na Karlově je svým osmibokým půdorysem inspirován císařskou kaplí v Cáchách. Pro kostely zbudované Karlem IV. je typické, že se nacházejí na výrazných terénních dominantách. To je patrné zejména v jižní části Nového Města nejen na Karlově, ale i u sv. Apolináře a v Emauzích. 

Propojení s italskými městy 

Kostel sv. Apolináře byl postaven v letech 1362–1390 na návrší zvaném Větrov pro kolegiátní kapitolu, kterou Karel IV. přeložil v roce 1362 do Prahy z východočeské Sadské. Zasvěcení odkazuje na baziliku sv. Apolináře v italské Ravenně a představuje duchovní spojení mezi Prahou a městem, které bylo dočasným centrem Západořímské říše. 

Z dalších sakrálních staveb Nového Města je třeba zmínit klášter karmelitánů s kostelem Panny Marie Sněžné, který měl být největším kostelem Nového Města a také hlavním mariánským chrámem Prahy. Kostel založil Karel IV. spolu se svou manželkou Blankou z Valois 3. září 1347, den po své korunovaci českým králem. Z původního projektu monumentálního chrámu, který měl mít celkovou délku přes sto metrů a byl zamýšlen jako korunovační kostel, bylo do roku 1397 dokončeno pouze kněžiště, základy vstupní části a takzvaná Krásná věž. Další práce zastavily husitské války. Svým zasvěcením odkazoval přímo k Římu – k římské bazilice Santa Maria Maggiore, která byla založena na místě zázračně napadlého sněhu, a symbolizoval duchovní pouto mezi Prahou a Římem. 

Klášter ambrosiánů s kostelem sv. Ambrože založil Karel IV. v roce 1354. Prahu tak symbolicky propojil s Milánem a připomínal skutečnost, že byl Lucemburk v milánské bazilice sv. Ambrože na svátek Tří králů 6. ledna 1355 korunován železnou korunou lombardských králů. Pražský klášter, nacházející se v místě dnešního domu U Hybernů, byl za husitských válek vypleněn, k jeho obnovení již nedošlo. 

Nový most s velkou věží 

Karel IV. hodlal z Prahy mimo jiné vytvořit i obchodní křižovatku Evropy. To vyžadovalo vybudovat kvalitní most přes Vltavu, který by nahradil původní Juditin most, zničený roku 1342 povodní. Prvním stavitelem se stal malostranský kameník Otto, po jehož smrti (1375) pokračoval ve stavbě Petr Parléř. Most byl dokončen kolem roku 1411. Na rozdíl od Juditina jej sice zdobilo méně oblouků, ale ty měly širší a hlubší základnu, takže byly odolnější. Staroměstská mostecká věž uzavírající most na levém břehu Vltavy je ikonickým památníkem lucemburské přítomnosti, který svým pojetím architektury a výzdoby manifestoval císařskou politiku Karla IV. a její návaznost na starý Řím. 

V závěru stavby došlo k rozšíření jejího ideového programu o novou symboliku Karlova nástupce Václava IV. Na věži, pod níž musel každý příchozí směrem na Pražský hrad projít, demonstroval Karel IV. slávu a moc lucemburského rodu. Její střecha byla původně pokryta leštěným zlatým plechem, podobně jako tomu bylo u dvou věží Pražského hradu. Karel IV. je na ní zobrazen společně se synem Václavem, jeden v majestátu římského císaře, druhý římského krále. Jsou představeni jako zástupci Krista na zemi, pozemští ochránci spravedlnosti a pokoje, kteří svou úlohu plní s přispěním nebeských ochránců. Mezi nimi stojící sv. Vít vystupoval nejen jako patron mostu, ale také poukazoval ke „své“ katedrále, která se pohledově rýsovala vedle věže a upozorňovala na sebe tehdy zdaleka viditelnou mozaikou Posledního soudu. 

Kopie Kristovy tváře 

Podle tradice přivezl Karel IV. z Říma kopie dvou uctívaných obrazů: Veraikonu (zvaného Zlatý veraikon, který měl zobrazovat pravou tvář Krista) a Madony Aracoeli (oba se dochovaly ve svatovítské pokladnici). Badatelé se domnívají, že přenesení těchto kopií považoval panovník za jedno ze symbolických gest nápodoby Říma. Přenesení kopie pravé tváře Krista z Říma do Prahy mělo vyjádřit přenesení císařského sídla do Prahy, zdůraznit její vnitřní sepětí s Římem.

Také katedrála sv. Víta hrála významnou roli v koncepci císařské Prahy. Obrovským množstvím darovaných svatých ostatků chtěl Karel IV. učinit z pražského kostela nejvýznamnější svatostánek svého sídelního města. Snad si přál, aby se vyrovnal římským bazilikám a předčil ostatní chrámy v Říši. V roce 1367 byla u katedrály zbudována trojdílná brána, která se stala novým slavnostním vstupem. Na průčelí nad branou dal Karel IV. zhotovit zlatou mozaiku Posledního soudu. Její tvůrci byli zřejmě z Benátek, kompozici navrhl italský malíř Niccolo Semitecolo. Je zde zobrazen i zmíněný Veraikon, dále zemští patroni a císařští donátoři, Karel IV. a jeho čtvrtá manželka Alžběta Pomořanská. 

Slavnosti ostatků 

V Praze byly od doby Karla IV. pravidelně pořádány dvě významné prezentace ostatků, jedna každoročně, druhá jedenkrát za sedm let, později za tři roky. Ta první zvaná Ostensio reliquiarum byla největší manifestací nové skutečnosti, že se Praha stala centrem Římské říše. Karel IV. získal říšské svátostiny (sacra imperia) od syna svého předchůdce na římském trůně Ludvíka Bavora teprve v roce 1350. Na květnou neděli 21. března téhož roku byly v Praze na Vyšehradě slavnostně přivítány a následně vystaveny na Novém Městě pražském. Vystavení říšských svátostin mělo legitimizovat vládu jejich držitele, římského krále. Poklad byl nejprve uložen v chrámu svatého Víta. Karel IV. snad uvažoval o jeho trvalém uložení v novém kostele na Karlově nebo na Vyšehradě, ale záhy se rozhodl pro Karlštejn. 

Ukazování ostatků bylo významným pozdně středověkým fenoménem. Jejich institucionalizace souvisela s procesem upevňování teritoriální suverenity, vytvářením stálých rezidencí a s prezentací moci. Relikvie ve spojení s vysokými odpustky slibovaly věřícím výrazný duchovní vklad pro osobní ekonomii spásy. Veřejná prezentace ostatků se konala o svátku sv. Kopí a hřebů Páně (festum Lancee et clavorum Domini), v pátek po druhé Velikonoční neděli, který na Karlovu žádost schválil v roce 1354 papež Inocenc VI. Podle dochovaného seznamu pořadí ukazování ostatků byly nejdříve vystavovány relikvie katedrální, poté karlštejnské (soukromá Karlova kolekce) a nakonec ostatky nejvýznamnější – říšské.

První město Říše 

Svátostiny převezené do Prahy z Karlštejna hostil po dobu svátků patrně nedaleký Emauzský klášter. Později, když za Václava IV. ve středu náměstí vznikla kaple Božího těla (zbořena po roce 1789), byly svátostiny nejspíše přechovávány v jejích podzemních prostorách. Tradici těchto slavností v Praze ukončily husitské bouře. Ostensio reliquiarum ve svátek Kopí a hřebů Páně bylo říšskou slavností, která měla demonstrovat postavení Prahy jako prvního města Říše a sídla císaře. Jednotlivé relikviáře ukazovali kněží či preláti za asistence dalších kleriků. Nezbytný byl hlasatel, který oznamoval, jaké relikvie se právě prezentují. 

Ačkoliv byl pro Prahu ekonomický přínos poutí významný, na prvním místě nadále zůstávaly jejich duchovní důvody: zajistit dostatek modliteb, které by ochránily panovníka i Říši, a učinit z české metropole mocenské i duchovní centrum Svaté říše římské – nový Řím. Karlovi IV. se sice Řím jevil jako ztělesnění císařské moci, ale římské motivy ve skutečnosti byly jen jednou z důležitých součástí jeho politické prezentace.

Jako by nestačilo, že jsou malé částice plastů opakovaně nalézány v rozmanitých orgánech lidského těla, včetně těch kriticky významných. Nová studie, kterou publikoval odborný časopis New England Journal of Medicine, ukazuje, že se mikroplasty často objevují v placích, které se usazují na stěnách cév při ateroskleróze. Tyto plaky jsou přitom bezprostřední příčinou infarktů, mozkových mrtvic a dalších podobných život ohrožujících stavů.

Početný mezinárodní tým odborníků nejprve získal plaky z cév od pacientů, kterým byly v nedávné době chirurgicky odstraněny kvůli stenóze, čili zúžení karotidy (krkavice), největší krční tepny, která zásobuje krví většinu hlavy s mozkem. V těchto placích vědci zjišťovali přítomnost částic mikroplastů a nanoplastů.

Kardiovaskulární plasty

Vědci prostudovali plaky u celkem 257 pacientů. U 150 z nich v placích nalezli částice polyethylénu, u 31 pacientů částice polyvinylchloridu. Téměř všechny objevené částice byly menší než jeden mikrometr. Jejich přítomnost je sama o sobě alarmující. Vědci ale pokračovali ve výzkumu a sledovali další osudy pacientů, u nichž zkoumali obsah nepatrných částic plastů, během téměř tří následujících let.

Ukázalo se, že pacienti, jejichž plaky v cévách obsahovaly mikroplasty a nanoplasty, měli více než dvojnásobně vyšší riziko infarktu, mozkové mrtvice a smrti z jakýchkoliv příčin, v porovnání s lidmi, v jejichž placích nebyly kousky plastů nalezeny. Autoři zároveň upozorňují, že nestudovali příčinnou souvislosti a že není jasné, zda jsou mikroplasty s nanoplasty přímo zodpovědné.

TIP: Plastová hrozba: Mikroplasty byly nalezeny už i uvnitř lidského srdce

Jak ale ve svém komentáři zmiňuje epidemiolog Philip Landrigan, který se na tomto konkrétním výzkumu nepodílel, výsledky podle něj přinášejí řadu závažných a urgentních otázek. „Mělo by být vystavení mikroplastům a nanoplastům bráno jako rizikový faktor pro kardiovaskulární choroby?“ ptá se Landrigan. „Které orgány kromě srdce mohou být tímto způsobem ohrožené? Jak bychom mohli toto riziko omezit?“

Sovětský moždíř Br-5 využíval stejné střelivo jako původní moždíř vzor 1914/1915. Domácí výroba tříštivotrhavé 280mm munice se ale nikdy nerozběhla, veškeré zásoby proto pocházely ještě z carských dob. Základní munici představoval tříštivotrhavý ocelový projektil F-674 s kontaktní roznětkou na špici, který při váze 287 kg nesl téměř 59 kg trhaviny. 

Image

Čtěte také

Nemotorné, ale smrtící monstrum (1): Sovětský těžký 280mm moždíř Br-5

Alternativou byl odlehčený projektil s kontaktní roznětkou F-674K s hmotností 201 kg a 34kg náplní, případně granát F-674F s hmotností 204 kg, náplní o váze 45 kg a zpožďovací roznětkou na dně projektilu. Od roku 1942 pak paletu munice doplnil protibetonový granát G-675 o váze 246 kg, který nesl téměř 45 kg výbušniny a dokázal probít několik metrů silnou vrstvu železobetonu.

Pro odpalování projektilů sloužila sada hnacích náloží, které v závislosti na použitém počtu pytlů obsahovaly 3,45–9,88 kg hnací směsi. Při maximální náloži projektily dosahovaly úsťové rychlosti až 410 m/s při dostřelu až 10 800 m. Lafeta umožňovala náměr v rozsahu 8°/60°, nejmenší přípustná elevace pro střelbu nicméně činila 15°. Pokud by se obsluha pokusila vypálit s menší elevací, riskovala by převržení zbraně. 

Pro nabíjení moždíře sloužil jeřáb s navijákem, pohyblivý vozík a speciální dřevěná podložka. Při běžné nabíjecí proceduře byla pod závěr upevněna dřevěná podložka, na kterou nabíječi vyvezli vozík s připraveným projektilem. Vozík následně obsluha nadzvedla navijákem, připevnila jej ke dvojici háků na závěru a poté zasunula granát do komory. Za něj pak putoval požadovaný počet pytlů s hnací směsí. Dobře vycvičená obsluha mohla z moždíře vypálit jednou za čtyři minuty.

Ničitelé bunkrů 

Moždíře Br-5 sloužily společně se svými předchůdci vzor 1914/1915 u samostatných dělostřeleckých praporů zvláštního určení. Prvním takovým útvarem byl 40. samostatný těžký dělostřelecký prapor, který nasadil čtyři Br-5 během zimní války s Finskem. Útvar ostřeloval nejsilněji opevněné úseky Mannerheimovy linie a stihl vypálit celkem 414 tříštivotrhavých granátů. Každý z nich přitom dokázal vyhloubit kráter 10 metrů hluboký a 6 metrů široký, použití takto ničivé zbraně proto mělo i nezanedbatelný efekt na morálku nepřítele. 

V okamžiku vypuknutí druhé světové války Rudá armáda disponovala již osmi prapory s těžkými moždíři. Typ Br-5 tam sloužil společně se zbývajícími provozuschopnými moždíři vzor 1914/1915, kdy každý prapor disponoval šesti kusy rozdělenými po dvojicích do tří baterií. Z organizačního hlediska dané útvary podléhaly přímo vrchnímu velení Rudé armády, které je nasazovalo zejména ve dvou případech – při ničení obzvláště těžkého nepřátelského opevnění, případně jako protibaterijní palbu vedenou při boji s protivníkovým těžkým dělostřelectvem umístěným v silně fortifikovaných pozicích. 

Sovětské velení považovalo moždíře za de facto tajnou zbraň a o místě jejich nasazení obvykle věděl pouze úzký okruh vysokých důstojníků. Z toho důvodu se do současnosti dochovalo jen velmi málo informací. První tři roky bojů na východní frontě podle všeho moždířové prapory strávily v zázemí, nejméně 9 kusů Br-5 ale Sověti z dnes již neznámých příčin ztratili hned během prvních měsíců německé invaze. Nejméně dva prapory moždířů Rudá armáda nasadila ve vyborgské ofenzivě v létě 1944, kde v řadách Leningradského frontu výrazně napomohly k prolomení finské Mannerheimovy linie.

Zahraniční konkurence

Sovětský svaz nebyl jediným státem, který během druhé světové války nasadil velkorážné dělostřelecké kusy. Francouzská armáda využívala staré moždíře Modéle 1914, které později ukořistili Němci. Ti disponovali i vlastními obléhacími zbraněmi v podobě prvoválečných 280mm houfnic domácí výroby, případně ukořistěnými čs. houfnicemi ráže 305 a 240 mm. 

Obléhacími děly disponovali i Američané a Japonci – v prvním případě šlo o houfnice M1 ráže 240 mm, v druhém o houfnice Typ 45 stejné ráže. Ze všech uvedených příkladů byl ale sovětský moždíř Br-5 jediný vybavený vlastním podvozkem. Zbylé zbraně byly polostacionární a před použitím vyžadovaly zdlouhavou přípravu.

Na německé půdě 

Od ledna 1945 sloužily Br-5 v rámci 1. běloruského a 1. ukrajinského frontu, přičemž se zúčastnily bojů o Poznaň (leden–únor 1945) a obléhání Kostřína (březen 1945). V dubnu 1945 rudoarmějci těmito moždíři ostřelovali opevnění chránící Královec a během posledních dnů války se Br-5 staly vůbec největším sovětským dělostřeleckým kusem použitým v bitvě o Berlín, když moždíře 32. praporu vypálily přes 200 projektilů na budovu Říšského sněmu. Nejméně jeden moždířový prapor byl po německé kapitulaci přepraven na Dálný východ a v létě 1945 podporoval sovětskou invazi do Mandžuska. 

Moždíře Br-5 během bojů prokázaly svou extrémní ničivou sílu, zároveň ale trpěly řadou neduhů způsobených především obřími rozměry a hmotností. Vrásky obsluhám způsobovaly zejména pásové lafety – i na rovném povrchu dokázaly s moždířem pohnout jen ty nejvýkonnější dělostřelecké tahače, zatímco v rozbahněném či zasněženém terénu nebylo se zbraní možné hnout téměř vůbec. Když chtěla obsluha moždířem pootočit o více než 8°, zabral tento manévr nejméně 25 minut. V rozloženém stavu se k problémům s mobilitou přidala i dlouhá doba potřebná k opětovnému složení zbraně a její přípravě ke střelbě, která mohla zvláště v nepříznivých podmínkách (bláto, sníh) zabrat i několik hodin. 

Stejné problémy trápily i houfnice Br-2 a B-4, proto na konci 30. let započaly práce na univerzální kolové lafetě, která by pásový „triplex“ nahradila. Po německé invazi v červnu 1941 ale tento projekt ztratil prioritu a konstruktéři závodu č. 172 v Permu se k němu vrátili až v 50. letech. Novou kolovou lafetu tak moždíře Br-5 obdržely teprve v roce 1955; zbraň již nebylo možné rozebrat, na druhou stranu ale umožňovala přesuny rychlostí až 35 km/h. Takto modernizované kusy obdržely označení Br-5M a v inventáři Rudé armády se udržely do 70. let, kdy je nahradily moderní houfnice.

Podzemnice olejná (Arachis hypogaea) pochází z jižní Ameriky, kde byla domestikována a vyšlechtěna už před několika tisíci lety ve východní Bolívii. Na další kontinenty se rostlina rozšířila už v předkolumbovské době – nálezy svědčící o výskytu a pěstování podzemnice v Číně a Peru jsou staré téměř 5 000 let. V 17. století se zmínky o podzemnici již objevují četně i v evropské literatuře.

Plodům podzemnice hovorově říkáme buráky, přičemž daný tvar vznikl tzv. univerbizací neboli zkrácením původního dvouslovného názvu a jeho přeměnou na slovo jedno.

Pokud vám buráky asociují búrské války, nejde tak docela o náhodu. Pojmenování burských oříšků podle všeho skutečně motivovala skupina obyvatel známá jako Búrové. Jednalo se o potomky nizozemských kalvinistů, kteří kolonizovali jižní Afriku, kde se v búrských válkách mezi léty 1880 a 1902 střetli v boji o nadvládu nad územím s britským impériem. Právě tehdy se do našich končin začaly buráky dovážet ve větší míře, což zřejmě vedlo k jejich českému pojmenování.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Vědce (a pochopitelně i veřejnost) léta fascinuje čtrnáctiletý pandí samec Qizai, jediná hnědobílá panda žijící v zajetí. Qizai byl nalezen opuštěný ve volné přírodě a momentálně žije ve Středisku pro chov a ochranu divokých zvířat Louguantai v čínském Xi'anu. V historii bylo zdokumentováno pouze sedm hnědobílých pand – všechny přitom pocházejí z pohoří Čchin-ling v čínské provincii Šen-si.

Pandy z Čchin-lingu se od pand z provincie S'-čchuan, kde žije naprostá většina pand velkých, v některých ohledech liší. „Předchozí studie naznačily, že se pandy v Čchin-lingu mohly oddělit od pand v S'-čchuanu asi před 300 000 lety,“ říká Hu Yibo, genetik z Ústavu zoologie Čínské akademie věd v Pekingu.

Hnědobílý zázrak

Tým čínských vědců nyní zjistil, proč má Qizai tak neobvykle zbarvenou srst. Podle studie, kterou v těchto dnech zveřejnil časopis Proceedings of the National Academy of Sciences, chybí pandám hnědým krátká sekvence DNA v genu Bace2, který souvisí s pigmentací.

Hu Yibo a jeho kolegové prostudovali genom více než 200 hnědých a černobílých pand a jejich rodin. Ukázalo se, že hnědým jedincům (kromě Qizaiova měli vědci k dispozici i genetický profil samice Dan-Dan, která zemřela v roce 2000) chybí v genu Bace2 stejný úsek 25 párů nukleových bází (základní jednotky molekuly DNA nebo RNA). Tato „chyba“ je podle vědců odpovědná za „nesprávnou“ funkci proteinu.

Svá zjištění vědci experimentálně ověřili na myších – v laboratoři se geneticky modifikované myši s touto mutací rodily se světlou srstí.

Výzkum také ukázal, že pandy hnědé mají menší počet melanozomů – speciálních organel, které slouží k tvorbě a shromažďování melaninu v pigmentových buňkách a jsou odpovědné za pigmentaci chlupů a kůže. Melanozomy hnědých pand jsou také zhruba o polovinu menší než u jejich černobílých kolegů. Zda menší velikost a menší počet melanozomů souvisí se zjištěnou genetickou mutací, je předmětem dalšího výzkumu.

Přinejmenším posledních dvacet let neberou lékaři hodnotu „zdravé“ tělesné teploty na úrovni sedmatřiceti stupňů Celsia za „vytesanou do kamene“. Jako průměr se u zdravého člověka udává 36,5 °C, rozmezí od 35,7 do 37,3 °C se považuje za normální. Přesto dogma o 37 °C jako „zlomové“ teplotě mezi zdravím a nemocí přežívá. Není divu. S tímto „magickým číslem“ jsme konfrontováni od nejútlejšího dětství. Přitom je tělesná teplota člověka poměrně variabilní a závisí na mnoha faktorech.

Každý je výjimečný

Každý člověk tak má optimální tělesnou teplotu trochu jinou. Záleží například na tom, v kterou denní či noční dobu se měří – rozdíl může činit až jeden stupeň Celsia. Nejnižší hodnoty byste si naměřili ráno před probuzením, nejvyšší naopak navečer před usnutím. Dalším významným faktorem je věk. Malé děti mívají teplotu přirozeně vyšší, senioři naopak nižší. Souvisí to s vysokou úrovní dětského metabolismu a přirozeným poklesem intenzity látkové výměny ve stáří. 

Rozdíly v teplotě jsou patrné i mezi muži a ženami. Ženy mají povrch těla teplejší v oblasti hrudníku. Na rukou je teplota kůže u obou pohlaví podobná. V ostatních oblastech těla je průměrná teplota kůže u mužů významně vyšší. Rozdíly mohou být způsobeny objemnějším kosterním svalstvem u mužů, protože svaly při práci produkují teplo. Naopak, ženy mají v podkoží více tělesného tuku a jeho silnější vrstva nepouští na povrch těla tolik tepla z nitra organismu. U obou pohlaví závisí teplota kůže na hrudi, horní části zad a na břiše na indexu tělesné hmotnosti (tzv. body mass index čili BMI) a na procentu tělesného tuku (tzv. percentage of body fat čili PBF). Čím vyšší BMI a PBF jsou, tím nižší je u daného člověka teplota kůže.

K dalším významným faktorům ovlivňujícím tělesnou teplotu se řadí dieta. Obecně platí, že potraviny, jejichž trávení trvá delší dobu, zvyšují tělesnou teplotu. Je to dáno déletrvajícím zvýšením intenzity metabolismu. V horkých letních dnech se proto vyplatí umírněná konzumace lehce stravitelných jídel, při jejichž trávení tělo nevyprodukuje tolik tepla. Naopak, v mrazivém počasí jsou lepší pokrmy, při jejichž trávení se uvolněným teplem více zahřejeme. Své o tom vědí třeba Inuité, kteří vykonávají řadu fyzicky náročných aktivit v mrazivém prostředí Arktidy a zvládají to jen díky konzumaci velkého množství masa a živočišných tuků. Hodnoty tělesné teploty také záleží na tom, kde se měří. V ústech naměříme asi o půl stupně méně než při měření v konečníku či ušní dírce.

Horečka, teplota a ti druzí

Určité výkyvy tělesné teploty jsou tedy zcela normální, kolísání by ale během dne nemělo přesáhnout 1,6 °C. Pokud teplota klesne na příliš nízké hodnoty nebo vystoupá příliš vysoko, hrozí člověku vážné zdravotní komplikace. Zpomaluje se činnost neuronů, což má negativní dopad na celkové fungování mozku a celého nervového systému. Vnitřní orgány pracují se sníženou účinností a nedokážou udržet tělesné funkce v normálním chodu. Ochabuje i aktivita svalů, takže podchlazený nebo přehřátý člověk ztrácí schopnost podniknout efektivní akce k vlastní záchraně.

Tělo se ze všech sil snaží udržet svou teplotu v optimálním rozmezí, ale jeho možnosti nejsou nevyčerpatelné. V horku se ochlazuje intenzivním pocením a odpařuje pot z povrchu těla. Proti chladu se brání třeba sevřením krevních kapilár v povrchových částech těla, abychom zbytečně neztráceli teplo, a pomáhá si také nekontrolovatelným třesem, což není nic jiného než práce svalů, jež mají za úkol vyrobit chybějící teplo.

Někdy ale organismus tělesnou teplotu sám zvyšuje, což známe jako horečku. Ta představuje jeden z obranných mechanismů proti infekcím nejrůznějšího typu. Do určité míry je tedy horečka prospěšná a napomáhá uzdravení. Léky na potlačení horečky bychom proto měli užívat, jen když nám tělesná teplota stoupá nad únosnou mez nebo nás sužují horečky po delší dobu.

Chladnější lidstvo

Teplota 37 °C mohla být v dávnějších dobách normální. Naznačuje to výzkum týmu vedeného americkou lékařkou Julií Parsonnetovou ze Stanford University. Ta získala historické údaje o tělesné teplotě měřené veteránům americké války Severu proti Jihu. Doplnila je o výsledky měření prováděné v pozdějších dobách a nakonec přidala i data z období 1979 až 2019. Celkem Parsonnetová a její spolupracovníci zpracovali data o tělesné teplotě od dvou set tisíc lidí za posledních sto šedesát let. Výsledek byl celkem jednoznačný. Průměrná tělesná teplota poklesla o celý jeden stupeň Fahrenheitovy stupnice, což odpovídá 0,55 °C.

Odezvou na studii bylo chladné přijetí odborníků. Ti namítají, že závěry lze vysvětlit i jinak než změnou regulace teploty lidského těla. Dnešní populace má v průměru vyšší BMI i PBF, lidé jsou tedy na povrchu těla chladnější. Současné lidstvo se také dožívá výrazně vyššího věku a průměrnou hodnotu tělesné teploty tak mnohem více ovlivňují senioři, kteří vykazují nižší hodnoty.

Svou roli mohla ve zjištěném poklesu sehrát i rozdílná denní doba měření. Někteří vědci jsou přesvědčeni, že lidé nikdy neměli průměrnou tělesnou teplotu kolem 37 °C. Podle nich byla měření z dřívějších dob zatížena značnou chybou. Dokládají to například výsledky testování lékařských teploměrů starých více než sto let, které udávaly oproti těm dnešním hodnoty asi o 0,8 °C vyšší.

Civilizační pokles

Pokles teploty v průběhu desetiletí i staletí však potvrdily i jiné lékařské týmy vycházející z jiných souborů dat. Zajímavý byl výsledek získaný na základě údajů o tělesné teplotě jihoamerických indiánů kmene Tsimane, neboť žijí podobně jako jejich předkové před staletími. Řada expertů je proto přesvědčena, že pokud je pokles tělesné teploty výsledkem životního stylu v moderní civilizaci, u Tsimanů by se projevit neměl. I když u těchto indiánů není k dispozici tak dlouhá časová řada měření jako třeba u obyvatel Spojených států, trend poklesu tělesné teploty je i u nich zcela zjevný. Projevil se dokonce u obyvatel osad, odkud je nutné k nejbližší výspě moderní civilizace putovat několik dní kánoí. Za posledních dvacet let poklesla průměrná tělesná teplota Tsimanů z 37 °C na 36,6 °C. 

Mnoho faktorů tedy nasvědčuje tomu, že u člověka Homo sapiens dochází ke snížení tělesné teploty. Není ale vůbec jasné, proč se to děje. Někteří vědci nevylučují vliv civilizace, dokonce ani u Tsimanů. Argumentují tím, že se v životě těchto indiánů přece jen v poslední době ledasco změnilo. Mají lepší přístup k lékařské péči a jsou celkově zdravější. V jejich tělech nedoutnají zánětlivé procesy, které teplotu těla zvyšují. Dnes jsou běžnou výbavou tsimanských chýší přikrývky, kterými se indiáni chrání před nočním chladem. I to může sehrát svou roli, protože už nepotřebují tak intenzivní tvorbu tělesného tepla. 

Máme tedy posunout hranici pro teplotu pod 37 °C a hodnoty považované za normální interpretovat jako příznaky zhoršeného zdravotního stavu? Vědci před takovým přístupem varují a teplotu 37 °C považují i nadále za naprosto normální.

Ve 4. století se z východních stepí vynořili Hunové, kteří převrátili antický svět naruby. O dvě století později se vydali v jejich stopách Avaři. Jejich vliv na rodící se raně středověkou Evropu byl výrazný. Vzhledem k tomu, že přitáhli z východu, došlo k největším třenicím s mocnou Byzantskou říší. Právě odtud také pochází nejvíc zpráv o Avarech, i když svůj význam mají i záznamy z říše Franků, zejména pak pro souvislosti jejich soužití se Slovany. 

Víme, že Avaři přišli z východu. Odkud přesně? To zůstávalo dlouho předmětem spekulací. Vědělo se, že přišli odkudsi z středoasijských stepí a že pod označením Avaři se skrývalo mnohem více etnik. Jádro tvořili kočovníci mongolského původu, spolu s nimi však utvářeli kmenový svaz také například turkičtí Oghurové či Bulhaři (Kutrigurové), indoevropští Heftalité (takzvaní Bílí Hunové) a později také některé slovanské i germánské kmeny. Významnou úlohu, nikoliv však mocenskou, v budoucnu sehráli zejména Slované, kteří se stali klíčovou silou avarského vojska. 

Na hranicích Byzance 

Avaři o sobě dali velmi vědět velmi záhy. Roku 558 se před stárnoucím byzantským císařem Justiniánem I. objevilo avarské poselstvo patrně odněkud z Kavkazu. Císař tenkrát za své zlato získal klid a zároveň využil vojenské síly kočovníků, aby ji místo Byzance namířil proti nepřátelským kmenům. Placení tributu získalo Konstantinopoli čas, Avaři se však rychle zorientovali a pochopili, jaké je skutečné rozložení sil. Již roku 562 se objevili znovu a požadovali po Konstantinopoli svolení, aby se mohli usadit v oblasti mezi dolním tokem Dunaje a Černým mořem. To však císař odmítl, naopak se mu podařilo Avary přesvědčit, aby svou pozornost upřeli na říši Franků. 

Tu pak Avaři napadli hned téhož roku a pak znovu 568, což přimělo krále Sigiberta I., aby přesunul své sídlo z Remeše do lépe chráněných Met. Kočovníci se také velmi rychle zorientovali v mocenských poměrech, které vládly v krajích, ovládaných ještě stále migrujícími germánskými kmeny. V našem středoevropském prostoru to byli především Gepidové a Langobardi, po krátkou dobu žijící i na českém území. Tyto dva kmeny mezi sebou válčily, čehož obratně využívala Byzantská říše, která spojila síly s Gepidy, aby potlačila příliš silné a rozpínavé Langobardy. Ti pak roku 566 zakusili tvrdou porážku od Byzantinců, podpořených právě Gepidy. Langobardi si proto našli nové spojence právě v Avarech. Tím začal vzestup avarské říše. 

Vzestup velmoci 

Avarům se postupně podařilo ovládnout někdejší římskou provincii Pannonii, která vyhovovala jejich způsobu života. I když jádro jejich území leželo na rozlehlých pláních Karpatské kotliny, jejich vliv zasahoval mnohem dál. Do područí kočovníků se dostalo i mnoho Slovanů, kteří se stali buď pevnou součástí avarského kaganátu nebo byli přivedeni do závislosti na něm. Slovanské oddíly, bojující v prvním sledu jako pěchota, se výbojů kočovníků účastnily již během prvních let a dle dostupných důkazů se zdá, že se tak často dělo z vlastní vůle. Spolupráce Avarů a Slovanů byla zřejmě oboustranně prospěšná. 

Avaři, které nazval dějepisec Theofylaktos Simokattés nejvěrolomnějšími ze všech kočovníků, byli sousedy poněkud nepohodlnými, a to i pro své vlastní spojence Langobardy. Roku 568 se tedy tento germánský kmen přesunul do severní Itálie, kde později vybudoval silné raně středověké království. Jeho éru dodnes připomíná název regionu Lombardie. 

Postup Avarů byl nezadržitelný a tribut placený Byzantinci představoval jen malé zdržení na cestě za ovládnutím balkánských držav říše. V průběhu 80. a 90. let 6. století kočovníci opanovali velkou část Balkánu a odřízli pozemní spojení Byzantské říše se severní Itálií. I přes úspěšnou protiofenzivu císaře Maurikia se pomalu ale nezadržitelně blížili ke Konstantinopoli. 

Během vyjednávání s císařem Herakleiem roku 617 podnikli Avaři nečekaný útok na město Soluň, které se sice ubránilo, ale zpustošena byla předměstí a odvedeno údajně 27 000 zajatců. O devět let později, roku 626 se avarská armáda spojila s perskou Sásánovskou říší a společně podnikli koordinovaný, avšak neúspěšný útok na Konstantinopol. Podíl na neúspěchu měly slovanské oddíly útočící z vody na jednoduchých dlabaných člunech, které se nemohly měřit s válečnými byzantskými loděmi a řeckým ohněm. Po porážce nechal rozlícený kagan všechny přeživší slovanské bojovníky popravit. Tím ovšem přišel o veškerou důvěru slovanských kmenů. Debakl před Konstantinopolí znamenal první vážnou porážku Avarů a zastavil jejich další expanzi. 

Povstání proti nadvládě 

V době, kdy byli Avaři nejvíce zaměstnáni boji na Balkáně a útočili na samotné srdce Byzance, se díky Fredegarově kronice dozvídáme o dění na periferii avarské říše kdesi na území dnešního Slovenska a jižní Moravy. Kronika uvádí, že Slované sloužili v avarském vojsku jako takzvaní befulkové. Během útoku vyčkávali Avaři před táborem, zatímco Slované bojovali. Pokud vítězili, vyrazili Avaři do útoku, aby získali kořist, avšak když Slované prohrávali, podpořili je Avaři, aby udrželi sílu útoku. Označení befulkové znamenalo, že Slované postupovali v bitvě v prvním sledu ve dvojitém šiku. 

Druhou zmínku o soužití Avarů a Slovanů (Venedů) činí kronika v tom smyslu, že Avaři přicházeli ke Slovanům přezimovat a při té příležitosti si užívali se jejich ženami i dcerami a vybírali daně. Až jednou Slovanům došla trpělivost, a tak se synové avarských nájezdníků postavili proti svým otcům. 

Bylo to právě v době, kdy „ve čtyřicátém roce Chlotarova kralování; spojil se člověk jménem Sámo…s větším počtem kupců a vydal se ke Slovanům, příjmím Venedům, aby provozoval obchod.“ Jistě nešlo o náhodu, že Sámo přichází ke Slovanům právě v době, kdy Avaři ztrácejí v boji s Byzancí a ve stejné době se bouří Venedové. Právě jim Sámo stanul po boku, akorát nevíme proč a v jaké úloze. Byl jejich vůdcem a iniciátorem povstání, nebo se k již probíhající revoltě připojil a využil svých znalostí, vojenského umu i kvalitních franských zbraní, které mohly být rovněž předmětem obchodu? 

Mocný vládce 

Nabízí se logická otázka, zda Sámo nebyl v inkriminované době ke Slovanům vyslán záměrně. Jaký byl jeho úkol? Opravdu k nám jel obchodovat? Co když byl Sámo pověřen úkolem přispět Slovanům v boji s Avary a následně pak vytvořit klientský stát Franské říše, který by Avarům čelil. Kočovníci představovali její na východní hranici velký problém a často zasahovali do sféry vlivu Franků. Oslabení avarských aktivit a otevření další fronty proti nim by bylo velmi vítané. 

Image

Čtěte také

Cizinec vůdcem Slovanů: Kdo byl a odkud vlastně přišel kupec Sámo?

Další vývoj událostí vypovídá o mnohém. Venedové povstali, Sámo se stal jejich vůdcem a během následujících osmi let vytvořil kmenový svaz, kterému říkáme Sámova říše. Tento kmenový svaz rostl, jeho vládce kontroloval stále větší území. Poté však došlo k něčemu, co zapříčinilo válku s franským králem Dagobertem. 

Roku 631 se na území Sámových Slovanů vypravila další z mnoha franských kupeckých karavan. Nevíme, co se přesně stalo, ale byla pohanskými Slovany pobita a zboží uloupeno. V reakci na vzniklou roztržku vyslal franský král jistého Sicharia s poselstvím, aby na Sámovi vymohl náhradu za ztráty na životech kupců a jejich zboží. Opět nevíme, zda přišel vyjednávat, nebo jeho úkolem bylo rozpoutat konflikt. V každém případě k válce mezi Sámem a Dagobertem došlo. 

Pomohli Avaři u Wogastisburgu? 

Franský král vytáhl proti Sámovi a jeho Slovanům, avšak nepochodil dobře. V bitvě u dosud oficiálně nelokalizovaného hradiště, či pevnosti Wogastisburgu utrpěl tvrdou porážku, zpečetěnou několikaletými nájezdy Slovanů na vlastní území. Kde ležel onen Wogastisburg dodnes není známo, velmi pravděpodobnou lokalitou se však jeví strategicky položený vrch Rubín u Podbořan, kde bylo v inkriminované době pevné slovanské hradiště. A právě odtud také pochází řada nálezů avarského původu ze 7. století; ostruhy, kování opasků i úlomky zbraní. 

Avarský původ je jasný. Je pravděpodobné, že se jedná o fragmenty výzbroje Sámovy armády, i když není jisté, že právě z bitvy u Wogastisburgu. Vzhledem k zapojení Slovanů při avarských výbojích lze předpokládat, že Slované převzali i avarské součásti výstroje a výzbroje, které pak využili v bojích s Avary. Nebo je snad možné, že by někteří Avaři byli přímo součástí vojska knížete Sáma? 

Podle Fredegara vládl Sámo 35 let, zemřel buď roku 658 nebo 661. Je pravděpodobné, že se po jeho smrti kmenový svaz rozpadl, jistě to ale nevíme, protože bezmála dalších 150 let nemáme o dění na našem území žádné zprávy. Udrželi si naši Venedové nezávislost a navázali na Sámův odkaz? Nebo se opět dostali do vleku avarských kaganů, z jejichž moci se vymanila až první velkomoravská knížata? Nevíme. 

Možná tito kočovníci už jen příležitostně a účelově obnovovali spojenectví s našimi Slovany. O Avarech na českém území toho víme velmi málo a do našich dějin výrazněji nezasáhli. Avšak předtím, než je nahradili Maďaři, pár stop přece jen zanechali.

Chemik atmosféry Paul Crutzen v roce 2002 jako první navrhl, že bychom měli zavést nové geologické období antropocén, které vystihne intenzivní působení člověka na planetu, jehož jsme teď svědky. Crutzen původně navrhoval, že by antropocén měl začínat průmyslovou revolucí.

Později vznikla pracovní skupina pro antropocén, která prosazovala, aby byl pojem antropocén zaveden pro období od roku 1950. Hranici takto vytyčeného období, v němž podle pracovní skupiny docházelo ke zrychlení lidského působení na Zemi v mnoha různých směrech, měla být přítomnost stop radioaktivity po jaderných testech. Jako reprezentativní byly vybrány vzorky z Crawfordova jezera v kanadském Ontariu.

Prohra antropocénu

Ve vědě je až překvapivě mnoho věcí výsledkem subjektivních postojů vědců. Typickým příkladem je zavádění nových pojmů a platí to samozřejmě i pro geologii. Zavádění pojmů proto není až tak důsledkem nových objevů, ale spíše práce komisí. Pokud jde o antropocén, geologická podkomise pro stratigrafii kvartéru řešila jeho zavedení dlouhou dobu.

Při nejnovějším zasedání této komise ale proběhlo klíčové hlasování, na němž bylo zavedení pojmu antropocén zamítnuto 12 hlasy ku 4, přičemž 2 členové komise se zdrželi hlasování. Propagátoři antropocénu jsou samozřejmě zklamaní, další odborníci ale toto rozhodnutí vítají. Geologická období jsou totiž již dnes velice neproporční. Například období křídy na konci druhohor trvalo 79 milionů let a je tím pádem podstatně delší než celé třetihory a čtvrtohory dohromady, včetně antropocénu. Zavedení nového a geologicky velmi krátkého období by situaci dále zhoršilo.

TIP: Výškový rekord: Mikroplasty byly nalezeny i poblíž vrcholu Mount Everestu

Po uvedeném hlasování se tedy geologická období nemění, vše zůstává při starém. Oficiálně žijeme v období holocénu, které začalo před 11 700 lety koncem poslední doby ledové. Tehdejší svět vypadal úplně jinak a důkazy o tom se vepsaly do tváře krajiny. Změny vyvolané lidskou činností v moderní době nám sice připadají závratné, protože v této době žijeme, optikou geologických epoch jsou ale takové změny méně dramatické.

Nejmenší měsíc ve Sluneční soustavě téměř jistě ještě neznáme. Při hledání těles obíhajících jiné planety v našem systému nás velmi omezuje pozorovací nedostatečnost, daná především dvěma faktory: Za prvé není zřejmé, že vůbec existuje nějaký velikostní limit; proto si lze snadno představit, že se postupně dostaneme až k tělesům s rozměry výrazně pod 1 km, která bude stále možné považovat za měsíce. A menší objekty jsou pro naše pozorování mnohem slabší, takže detekci unikají. Za druhé pak hraje roli blízkost přirozených satelitů k planetě, kolem níž krouží, přičemž se snadno ztrácejí v její záři.

Za nejmenší známý měsíc ve Sluneční soustavě v současnosti považujeme těleso s označením S/2010 J 2, známé tako Jupiter LII. Podařilo se ho objevit v roce 2010 u zmíněného plynného obra a jeho průměr nedosahuje ani 1 km. Je také třeba mít na paměti, že měsíce planet nenalézáme pouze pomocí přístrojů v blízkosti Země, nýbrž i díky družicím, které skrz konkrétní systémy přímo prolétají. Zde pak rovněž působí nezanedbatelné výběrové efekty a velmi záleží, zda se průzkumník a dosud neznámý měsíc potkají ve správný čas na správném místě.

Faraon Amenemhet III. panoval v 19. století př. n. l. a své říši přinesl stabilitu. Za jeho vlády se Egypt dostal k novým nalezištím a v zájmu rozvoje zemědělství se stavěly například zavlažovací kanály. Ten největší v oáze Fajjúm existuje dodnes, přestože nese novější název Bahr Yussef neboli „Josefův kanál“. Za Amenemheta III. se budovaly rovněž zpevněné cesty pro karavany a další infrastruktura. Proto překvapí, že jeho vlastní pyramida se stala doslova přehlídkou inženýrských omylů. Kvůli výrazné barvě se jí říká Černá a jde patrně o nejznámější stavbu nekropole v Dáhšúru. Charakteristický odstín jí přitom dodal neobvyklý stavební materiál v podobě říčního bahna.

Zda tehdejší stavitelé šetřili na drahém kameni, nebo si jen neuvědomili nevýhody použité suroviny, už se nedozvíme. Složitý systém vnitřních chodeb a místností každopádně vytvořili z nepálených hliněných cihel spojených jílem – pouze stropní desky byly kamenné. Zatímco vepřovice nepředstavovaly v éře Střední říše nic neobvyklého, konstrukce bez vyztužení kamennými bloky ano. Důsledkem pochybného kroku se stala deformace zdí, jež se projevila už během stavby, a následně se k ní přidalo také praskání stropů.

Odsouzena k zániku

Stavba byla zkrátka od počátku odsouzena k zániku. Nemluvě o tom, že vznikala v lokalitě, na kterou se sice naskýtal krásný výhled, ležela však jen deset metrů nad hladinou moře – tedy v oblasti pravidelně zaplavované Nilem. Netřeba dodávat, že se hliněné cihly v důsledku střídání vlhkosti a sucha začaly záhy drolit. Řeka přitom pyramidu zatopila už v průběhu stavby, ani to ovšem jejím tvůrcům nenaznačilo, že dělají něco špatně. Podcenili rovněž další vlastnost zvoleného místa, neboť konstrukci vztyčili na jílovém podloží. Vlastní vahou se tudíž doslova nořila do země, a ještě víc se tak přibližovala k Nilu.

Když stavitelé zjistili, že se jim vnitřní prostory rozpadají, pokusili se je podepřít dřevěnými kůly a narychlo zbudovanými zídkami. Po sérii marných pokusů se však rozhodli, že hrobku už nic nezachrání, a víceméně ji nechali napospas osudu. Vevnitř přitom zůstal sarkofág pro faraona i jeho manželky a část pohřební výbavy.

Pro ženy postačí

Vnější plášť stavby z vápencových desek dávno zmizel, a pyramida dnes proto připomíná spíš přírodní útvar než dílo lidských rukou. Kdysi přitom mohla alespoň na chvíli vypadat skvěle: Vrcholový kámen – tzv. pyramidion, v současnosti vystavený v káhirském muzeu – je i přes pozdější zásahy nádherně zdobený a kdysi možná na okolí shlížel z výšky 75 metrů. Ironií osudu nesla Černá pyramida původně název s významem „Amenemhet je mocný a dokonalý“.

Panovník si ovšem nakonec poradil „po faraonsku“. První pyramidu prostě ignoroval a nechal si postavit další, tentokrát v bezpečné vzdálenosti od Nilu v oáze Fajjúm. Architekti sice opět použili sušené hliněné cihly, ale jádro vzniklo z vápencových bloků, tudíž vydrželo. A nešlo přitom o žádnou malou „stavbičku z nouze“ – tyčila se do výšky 60 metrů a její podstava měřila 105 × 105 metrů. Využití pak našla i Černá pyramida: Pod rozpadající se stavbou jsou pochovány faraonovy ženy, které zemřely relativně mladé, patrně před dokončením náhradní hrobky. 

Pokus a omyl

Ve stejné nekropoli jako Černá pyramida se nachází také mnohem lépe zachovaná kamenná Lomená pyramida, první stavba celého komplexu a původně nejspíš revoluční inženýrské dílo. Místo tradiční stupňovité „mastaby“, jaké vznikaly v období Staré říše, se její architekti kolem roku 2600 př. n. l. pokusili o dnes známý jehlan.

 Nepodařilo se jim však odhadnout úhel stěn, a stavba se tak zřejmě začala komplikovat, možná i vinou nestabilního jílového podloží. Stavitelé se nicméně nevzdali, v polovině projektu značně snížili sklon a dílo dokončili. Faraon Snofru přesto nejspíš nebyl spokojen a nechal si zbudovat další, tzv. Červenou pyramidu – a to se stejným úhlem stěn, jaký měla Lomená pyramida v horní části.