Etruskové žili od osmého století před naším letopočtem zhruba na území dnešního Toskánska v severní Itálii. Přestože jejich kultura měla značný vliv na Římskou říši, o nich samotných toho moc nevíme. Hlavně jejich jazyk, etruština, je do značné míry záhadou.

Archeologové teď v Toskánsku zaznamenali významný úspěch, když v základech starověkého chrámu objevili unikátní  kamennou desku či stélu s nápisem, ze šestého století před naším letopočtem.

Věří, že obsahuje posvátný text v etruštině, který by mohl prozradit zajímavé detaily o bozích Etrusků. Kromě konkrétních informací by text z kamenné desky rovněž mohl přispět k našemu pochopení etruštiny.

Ve Velké Británii byla akupunktura od roku 2009 doporučená jako léčba pro chronické bolesti zad. Nyní se ale karta obrací.

Britský Národní úřad pro zdraví NICE (National Institute for Health and Care Excellence), který sestavuje směrnice pro léčbu pacientů, zhodnotil vědecké důkazy účinnosti akupunktury. Pro tradiční čínskou medicínu to nedopadlo vůbec dobře.

Čínské placebo

Vědci dospěli k závěru, že akupunktura není lepší v léčbě bolestí zad než placebo, které pouze napodobuje akupunkturu. Podle profesora Marka Bakera z vedení NICE bohužel scházejí přesvědčivé důkazy, které by používání akupunktury ospravedlnily.

Zatímco Britové se od akupunktury odvrací, Česko se vydává opačným směrem. V Praze má nově vzniknout Asociace pro spolupráci ve zdravotnictví mezi Čínou a zeměmi střední a východní Evropy. Přestože část lékařské obce upozorňuje na minimálně diskutabilní přínos akupunktury, Ministerstvo zdravotnictví má na čínskou medicínu názor opačný. Podle mluvčí Ministerstva zdravotnictví Štěpánky Čechové je akupunktura přínosná jako doplněk klasické léčby, například u tlumení chronických bolestí.

TIP: Akupunktura: Pravda a mýty o léčivých jehlách

Pro úplnost se jistě sluší poznamenat, že stejně jako akupunktura na bolesti zad nefunguje ani na ostrovech hojně užívaný paracetamol. Podle Britů by pacienti měli hlavně pravidelně cvičit, a pokud jde o léky, je nejlepší vyzkoušet nesteroidní protizánětlivé přípravky, například ibuprofen.

Alžbětin život se stal útěkem před vlastním „já“, před stálým neklidem vlastní duše. Od svého manžela, císařského dvora a postavení, po němž nikdy netoužila, prchala k nejrůznějším zálibám, které byly v očích tehdejší společnosti něčím zcela netypickým. 

Císařská tělocvična a salon krásy

Sissi denně cvičila a ve všech zámcích nechala zřídit tělocvičny. Jeden ze zahraničních dopisovatelů o tom napsal: „Je jistě velmi zajímavé se dozvědět, že rytířský sál v císařském Hofburgu byl přebudován na tělocvičnu. Nachází se tam veškeré tělocvičné nářadí: koza, hrazda, bradla, ribstole atd.“ Že na nich necvičili muži u dvora, ale každý den dvě hodiny císařovna, a to sama, si nedokázal nikdo představit. Tehdy byla sportující žena považována za něco podivného.

Alžbětu velmi trápily nedostatky na kráse, které se snažila skrývat. Vzhledem k jejímu stylu života, hladovění a neustálém pobytu na čerstvém vzduchu se u ní brzy objevily vrásky. Kromě toho měla špatné zuby. Nicméně se za každou cenu snažila zastavit čas, používala proto noční masky ze syrového telecího masa, jahod, koupala se v teplém olivovém oleji, během spánku si dávala vlhké obklady na boky, pila bílky se solí a další podivné nápoje.

Daleko od Vídně

V Řecku si nechala vytetovat na rameno kotvu a téměř všude ji doprovázeli velcí psi – dogy a bernardýni. Z Korfu psala: „Nejraději sedím na pláži na velkých kamenech, psi si lehnou do vody a já pozoruji překrásný měsíční svit na mořské hladině.“

TIP: Vášnivá alpinistka Sissi: Císařovna dokázala chodit po horách celé hodiny

Byla také milovnicí rizika, při jedné plavbě se nechala přivázat ke stěžni, aby mohla pozorovat bouřku a nebyla smetena z paluby. Proslavila se jako skvělá jezdkyně, závodila v jízdě na koni či v krasojízdě. Pokud pobývala na uherském zámku Gödölö, byla pro ni v jezdecké jízdárně zřízena cirkusová manéž, kde se pořádala představení za doprovodu cikánské hudby. Ve Velké Británii se učila anglickému stylu jízdy. Jedna z britských dam vzpomínala na císařovnin pobyt: „Většinu dopoledne tráví spánkem na pohovce. Pak ve čtyři stoluje, celý večer jezdí sama na koni, a to nikdy méně než tři hodiny, a rozzuří se, pokud je naplánováno něco jiného.“

Brandl byl výjimečným malířem. V roce 1704, když mu bylo šestatřicet, jej srovnávali s Karlem Škrétou. Byl natolik slavný a vytížený, že mohl odmítat některé zakázky ve prospěch méně známých malířů.

Talentovaný mladík

Petr Brandl se narodil v Praze roku 1668. Budoucí malíř nevyrůstal v nijak nuzných poměrech – otec Michal Brandl byl krejčí a majitel hospody. Chlapec navštěvuje malostranské jezuitské gymnázium. Jeho příští dráhu umělce ovlivní strýc Martin Hrbek, dvorní zlatník. Ten mladého Petra doporučí do učení ke svému příteli Kristiánu Schröderovi. Dvorní malíř rozpozná v chlapci talent a začne Petra školit.

Brandl se snaží najít místo v některé z pražských malířských dílen. Protože se nemůže prokázat výučním listem, nedaří se mu to. Vydává se tedy za prací po českých městech. V Kolíně získává zakázku na obraz pro tamní kostel svatého Bartoloměje. Ani v nouzi však nehodlá pro peníze příliš hrbit hřbet. A tak namaluje světce podle prvního radního Kokovského a čtyřem katanům, kteří stahují ze svatého Bartoloměje kůži, dá podobu vážených kolínských měšťanů. Radní mu i přesto dají další práci, ale Brandl se mezitím vrací do Prahy. Zvěsti o talentu mladého malíře se brzy roznesou a zakázky se jen hrnou. Najme si byt v Celetné ulici a později dům ve Skořepce. Hodně vydělává a ještě víc utrácí. 

Hořký konec

Jednu z posledních zakázek nabídne Brandlovi v roce 1725 na svém panství v Kuksu hrabě Špork. Brandl pro něj maluje Klanění tří králů i jeho portrét. Díky hraběti mu pak dá několik zakázek i kutnohorský prelát Zahradnický. Brandl opět vydělává a opět utrácí, až mu nakonec zase nezbude nic. Nějakou dobu se toulá po východních Čechách. V zimě roku 1734 se chudý a nemocný vrací do Kutné Hory. A jen co se uzdraví, opět nezřízeně pije. Smrt ho zastihne v září roku 1735 v jedné z kutnohorských hospod. 

Jupiter je zhruba 310× hmotnější než Země a vesmírná tělesa jej kvůli jeho obří gravitaci zasahují tisíckrát častěji než Zemi. Podle studie španělských vědců čelí Jupiter 12 až 50 dopadům vesmírných těles za jediný rok. Většina z nich má přitom v průměru 5 až 20 metrů, tedy přibližně tolik, kolik měřil čeljabinský meteorit. Pro Zemi byl přitom dopad čeljabinského meteoritu z roku 2013 největším incidentem tohoto druhu od roku 1908.

TIP: Jak se bránit dopadům meteoritů: Evropa chystá plán obrany

Dopady vesmírných těles na povrch Jupitera jsou nejen mnohem častější, jsou také mnohem silnější. Meteoroidy jsou urychlovány gravitační silou Jupitera na rychlost přesahující 216 tisíc kilometrů v hodině - rychlost vstupu čeljabinského meteoritu do naší atmosféry byla přitom zhruba čtvrtinová (54 tisíc kilometrů v hodině).

Údaje o velikosti dopadnuvšího meteoroidu se rozcházejí – nejednalo se ale o nijak závratně velký objekt. Podle odborníků měřil maximálně několik desítek metrů, spíše byl ale co do velikosti jen o málo větší než ten z Čeljabinsku.

Záběry Gerrita Kernbauera

Stejná událost zachycená Johnem McKeonem z Irska

Ne vždy se vše daří podle plánu. Bojový letoun Lockheed Martin F-35 Lightning II by se měl stát univerzálním stíhačem americké armády. Spojené státy plánují pořídit téměř dva a půl tisíce těchto letounů. Projekt, který bude stát americké poplatníky se vším všudy 1,3 bilionu dolarů, ale doprovázejí problémy.

Zástupci Pentagonu nedávno prohlásili, že letouny F35 budou pro testování operačního nasazení k dispozici nejdříve v druhém pololetí roku 2018. To je o rok později, než se původně předpokládalo. Podobná zpoždění přitom postihla vývoj letounu F35 již několikrát.

Příčin zpoždění je prý celá řada. Vývojáři letounu F35 musejí řešit například zranitelnost stroje vůči kybernetickým útokům nebo problémy se softwarem radaru, kvůli němuž se každé čtyři hodiny letového času restartuje celý systém.

Avizovaný termín ale rozhodně neznamená, že v roce 2018 bude mít armáda nové letouny k dispozici. Před bojovým nasazením čeká letouny F35 minimálně dva roky testování, Pentagon tak bude mít výsledky nejdříve v roce 2020. To vše za předpokladu, že nedojde k dalším zpožděním.

Vitamin B12 představuje ve vodě rozpustný vitamin, který produkují bakterie, a v malé míře je tak ve vodě obsažen. Při jejím odpařování může tudíž v určitém množství proniknout i do mraků. Každopádně hladina vitaminu B12 v dešťové vodě je tak nízká, že ji prakticky nelze měřit.

V rámci různých studií se například v rybnících podařilo detekovat 60–2 000 nanogramů B12 v litru vody (1 nanogram je 10−9 gramů); v mořské vodě šlo maximálně o 200 nanogramů na litr. Hmotnost dešťové kapky se však pohybuje v rozmezí 0,5–70 mikrogramů (1 mikrogram je 10−6 gramů), a obsažené množství B12 je tak v podstatě nulové. Doporučená denní dávka tohoto vitaminu pro dospělého člověka přitom činí asi 2,6 mikrogramu. 

Pico de Teide je se svými sedmi tisíci metry nejvyšší horou Španělska. Neleží ale ve Španělsku, nýbrž uprostřed španělského ostrova Tenerife, nad jehož povrch vystupuje 3 718 metrů. Svou větší část ale ukrývá pod hladinou Atlantiku. Její název v překladu znamená Pekelná hora, což dává tušit, že nejde jen o obyčejnou horu - Pico de Teideo je ve skutečnosti aktivní, i když momentálně již více než 100 let spící, sopkou. 

TIP: Souhvězdí Orion jak je nejspíš neznáte: Obří obraz složený z 1 400 snímků

Snímek dvojice fotografů zachycuje Pekelnou horu v její mimořádně romantické podobě – těsně nad vrcholkem vulkánu jsou k vidění tři hvězdy pásu Oriona, slavná mlhovina v Orionu a zbytek Orionova meče se nacházejí za levým svahem sopky. V horní části je pak částečně viditelná mlhovina Koňská hlava (tmavý výběžek v červené emisní mlhovině) a také mlhovina Plamen.

Přestože byl Karel V. Lotrinský titulárním lotrinským vévodou, domovinou se mu stala Vídeň. Však zde také 3. dubna 1643 přišel na svět a přesně o čtyřicet let později své rodiště chrabře bránil před nájezdem osmanských Turků.

Právě vojenské nadání vyneslo Karla mezi přední muže monarchie. Jeho schopností si všiml sám císařský dvůr, který mu nabídl za ženu dceru císaře Ferdinanda III., ovdovělou polskou královnou. Nicméně až slavná bitva u Vídně katapultovala vévodu mezi největší rakouské vojevůdce. To byl ovšem jen začátek pozvolného vytlačování Osmanů z habsburských držav. Karel ještě stihl úspěšně dobýt Nové Zámky, Ostřihom a Budín a v roce 1687 si připsal na vrub vítězství v bitvě u Moháče. Zemřel o tři roky později.