Stereotyp praví, že blondýny jsou hloupé. Prodává se spousta knih plných vtipů o blondýnách. Jak je to ale doopravdy s barvou vlasů žen a jejich inteligencí?

Vědci se to rozhodli ověřit pomocí IQ testů vojenských rekrutů. Americký Kongres požaduje po Pentagonu, aby vojáci testovali IQ všech zájemců o vojenskou službu a odmítli ty, kteří nejsou dost inteligentní pro zacházení s nebezpečnými zbraněmi.

A jak testování dopadlo? Když vědci dali dohromady výsledky testů a barvu vlasů rekrutek, ukázalo se, že blondýny nejsou vůbec hloupé. Naopak - ženy s blond vlasy patřily k těm nejvíce inteligentním.

Habsburk patřil k tomu druhu lidí, co mnohem víc slibují, než mohou a chtějí učinit. Jeho éra byla plna lákavých příslibů, fakticky však viditelné změny nepřinesla, a pokud ano, tedy úpadek královské moci, a rozčarování těch, kdož do Maxmiliána vkládali své naděje. 

Licitování o českou konfesi

„Roku 1575 byla po vážných změnách a dlouhém jednání schválena na úplném sněmě proslulá konfese, známá pod jménem konfese česká,“ píše Ernest Denis. Byla sepsána s patrnou snahou, aby se co možná vyhnula sporným otázkám. Slůvko „konfese“ znamená vlastně víru čili vyznání. Bylo to skutečně společné vyznání víry. Podílela se na něm luteránská, novoutrakvistická a bratrská šlechta v Českém království. I kvůli účasti tolika různých vyznání obsahuje dokument řadu rozporuplných článků, měl se však stát základnou pro nezbytné usmíření mezi frakcemi protestantů.  

Stavové žádali, aby král konfesi uznal a svým podpisem potvrdil její platnost. Všem připadalo, že by Maxmilián nemusel mít nic proti. Vždyť konfese v mnohém vycházela vstříc jeho koncepci náboženské tolerance. A byla tu ještě jedna věc: král potřeboval od sněmu vymoci berně a současně chtěl prosadit potvrzení svého prvorozeného syna Rudolfa za svého zástupce. Takže všechny trumfy byly v rukou protestantských Čechů, nebo to tak aspoň vypadalo.

Skutečně se licitovalo jako v mariáši: jestliže povolíte vy, povolím i já, až nakonec to byl Maxmilián, kdo povolil jako první. Berně budou, Rudolf bude – v tom případě i konfese může být. Zbývalo jen podepsat, jenže to Maxmilián neudělal. Sice slíbil, ale jenom ústně. Jakýkoli souhlas písemnou formou odmítl pod záminkou, že tak učiní později. Ale sotva přejel zemské hranice, svůj ústní slib odvolal, zakázal šíření konfese tiskem a hned nato vydal dva mandáty proti novotám v náboženství. 

Afroameričané měli v americké armádě velmi rozporuplné postavení – bojovali proti rasové válce vedené nacistickým Německem, přestože ve vlastní armádě čelili rasové segregaci.

Vojáci černé pleti většinou nebyli nasazováni přímo do bojových útvarů - sloužili především v podpůrných a zásobovacích jednotkách. Segregace měla částečně i objektivní příčiny – značná část černošských vojáků například neměla odpovídající vzdělání. Formálně byla segregace zrušena až prezidentem Harrym S. Trumanem 26. července 1948, ještě mnoho let ale platila segregace neformální – vojáci černé pleti absolvovali svůj výcvik odděleně, spali v oddělených ložnicích a důstojníky byli v drtivé většině běloši.

Po celý rok Tobias Hoerburger trpělivě zaznamenával východ Slunce nad německým Řeznem. Výsledkem jeho snažení je unikátní časosběrný dokument mapující tuto každodenní a přece pokaždé jinak krásnou událost. Tobiasův snímek mimo jiné skvěle dokumentuje jednu zajímavost – přestože všichni víme, že Slunce vychází na východě a zapadá na západě, ve skutečnosti se tak děje jen dvakrát v roce. V průběhu roku se místo východu Slunce vždy mírně posouvá.

Marocká nevládní organizace Dar Si Hamad postavila v marocké poušti rekordní sběrač mlhy. Shromažďuje kapky vody na ploše 600 metrů čtverečních a nabízí čistou vodu pro stovky lidí v okolí.

V oblasti Aït Baâmrane jihozápadního Maroka mají lidé problém s vodou. Neustále tu bojují se suchem a se znečištěním vody ve studních. Zároveň se tu ale zhruba půlku roku hojně vyskytuje mlha.

TIP: Voda: Mizející drahocenný elixír Země

Dar Si Hamad použili technologii CloudFisher, která zahrnuje velké polymerové sítě, na nichž se sráží voda. Nashromážděnou vodu pak posílají místním pomocí solárních pump. Dar Si Hamad postavili svůj sběrač mlhy v horách, mlha je tu hustší než u pobřeží a sběrač z ní získá více vody.

5. Drobná softwarová závada

Kdy: 4. 6. 1996
Kde: Francouzská Guyana (ESA)
Co: roztrhání rakety Ariane na kusy

Evropská nosná raketa Ariane 5 patří k nejspolehlivějším nosičům dnešní doby: má za sebou sérii 57 startů bez nehody. Její počátky však byly velmi krušné. Šlo o velmi ambiciózní projekt, do něhož Evropská kosmická agentura (ESA) vložila zhruba osm miliard dolarů. Raketa původně vznikla pro evropský raketoplán Hermes, přičemž ji silně ovlivnila podoba amerického raketoplánu: měla dvojici pomocných motorů na tuhá paliva a středový stupeň na kapalný vodík a kyslík.

Když ale 4. června 1996 po několika letech odkladů konečně odstartovala, ke všeobecnému zděšení se v 32. sekundě letu „rozsypala“. Následné důkladné vyšetřování odhalilo, že na vině byla softwarová závada! Ariane 5 využívala inertní navigační plošinu z předchozí verze rakety Ariane 4. Jenže „pětka“ měla odlišný profil letu. Jednalo se o zcela nový nosič, který vykazoval asi pětkrát větší horizontální zrychlení než jeho předchůdce. Inertní navigační plošina se až do určitého okamžiku nijak neprojevovala, ale v kritické chvíli už nedokázala zvládat příliv neočekávaných dat a zareagovala „zatuhnutím“. Autopilot to vyhodnotil jako odchylku od dráhy letu (byť Ariane 5 letěla přesně, jak měla) a nařídil bleskovou korekci vyklopením všech motorů na maximum. Raketa poté prudce vybočila a dynamické síly ji doslova rozervaly na kusy. 

Následné šetření ukázalo, že plošina z Ariane 4 se považovala za odzkoušenou a že v případě Ariane 5 neprošla ani nejjednoduššími testy, které by chybu odhalily.

6. Svatovalentýnský masakr

Kdy: 14. 2. 1996
Kde: Čína 
Co: pád a exploze nosné rakety; až stovky obětí

Čtrnáctý únor 1996 se měl stát velkým dnem čínské kosmonautiky, která se už několik let snažila prorazit na světových trzích nabídkou svých nosičů za dumpingové ceny. Některé organizace se nechaly zlákat, i když v té době čínské nosné rakety kvalitou příliš neoplývaly. Patřil k nim i satelitní operátor Intelsat, který za vynesení své družice zaplatil 56 milionů dolarů – zhruba polovinu ceny v porovnání s využitím evropské Ariane 4.

Start vysílala v přímém přenosu čínská i americká média. Jenže se poněkud nepovedl: první dvě sekundy letu probíhalo vše dobře, ale než nosič minul horní patra rampy, prudce se naklonil. Dodnes není jasné proč – Čína totiž moc informací nezveřejnila. Za nejpravděpodobnější příčinu se považuje selhání palubního navigačního systému. Raketa se každopádně „položila“ na bok, ale nezřítila se hned. Pokračovala v letu dalších 22 sekund, během nichž v prakticky horizontální poloze urazila 1 850 metrů, než dopadla a explodovala.

Dva týdny po nehodě zveřejnila čínská média stručnou zprávu, že si výbuch vyžádal šest obětí a 57 zraněných a že poškodil 80 domů v přilehlém městečku. Ovšem záběry získané západními televizními společnostmi ukazovaly obraz naprosté zkázy. Záhy se tudíž objevily spekulace, že skutečný počet obětí je mnohem vyšší. Média proto nehodu překřtila na „svatovalentýnský masakr“. Některé zprávy hovořily dokonce až o 300–500 obětech, a šlo by tudíž bezkonkurenčně o největší katastrofu v historii kosmonautiky. 

Jeden pozitivní efekt však havárie měla: Čína totálně přehodnotila svůj systém kontroly kvality, takže od onoho nešťastného února 1996 zaznamenala jen jedinou nehodu rakety. A to přesto, že v posledních letech posílá do vesmíru více nosičů než tradiční velmoc, Spojené státy.

7. Když pršela Delta

Kdy: 17. 1. 1997
Kde: USA, Florida
Co: ohnivá exploze nosiče Delta II

Sedmnáctého ledna 1997 odstartovala z mysu Canaveral na rutinní misi raketa Delta II: nosič měl za sebou sérii 55 úspěšných startů a chystal se dopravit do vesmíru další družici navigačního systému GPS. Jenže v 13. sekundě letu se ve výšce půl kilometru naprosto nečekaně proměnil v ohnivou kouli, z níž následujících deset minut „pršely“ úlomky a zbytky paliva.

Všech 73 techniků v řídicím středisku vzdáleném jen pár set metrů od rampy si muselo nasadit respirátory, protože Delta II používá toxické pohonné látky. Šlo o správné rozhodnutí, protože jeden z padajících úlomků rakety poškodil šachtu s kabeláží vedoucí do bunkru a dovnitř se dostal venkovní vzduch. Koncentrace toxických výparů nicméně nepřekročila bezpečnou hranici.

Hlavního viníka nehody se nikdy nepodařilo určit: podle všeho došlo k poškození pláště jednoho z devíti motorů na tuhá paliva, které obepínají první stupeň. Sledovací kamery u něj zaznamenaly černý obláček kouře zhruba v šesté sekundě letu: v kritické třinácté sekundě pak motor praskl, raketa prudce vybočila a autodestrukční systém ji zničil. Důvody poškození pláště motoru se ale vypátrat nepodařilo. Jednu z možných příčin představovalo použití nového transportéru pro přepravu motorů, jehož některé konstrukční prvky se nacházely velmi blízko u kritického místa pláště. Dost možná, že se motor poškodil právě při přepravě. Po nehodě se každopádně výrobce, firma McDonnell Douglas, vrátila k původnímu transportéru – a nehoda se už nikdy neopakovala.

8. Start z moře – v moři plamenů

Kdy: 30. 1. 2007
Kde: SeaLaunch, Tichý oceán
Co: zřícení nosiče Zenit na mořské plošině

SeaLaunch představuje projekt „mořského kosmodromu“: plošina s raketou Zenit se může přesunout do místa, které je pro daný vzlet optimální. Start zmíněného nosiče 30. ledna 2007 se však změnil v ohnivé inferno, když se motor prvního stupně rakety zažehl, načež se stalo něco naprosto nečekaného: namísto vzhůru se šedesátimetrová raketa poroučela směrem dolů – a o několik okamžiků později následovala mohutná exploze nosiče o hmotnosti 460 tun. Vypouštěcí komplex se proměnil v jednu ohromnou ohnivou kouli. Naštěstí se veškerý personál zajišťující start nacházel na pět kilometrů vzdálené lodi Sea Launch Commander.

Některé zprávy bezprostředně po havárii hovořily o tom, že došlo k takovému poškození plošiny, že se potápí a během několika hodin zmizí pod hladinou. Katastrofické scénáře se však nepotvrdily – naopak, plošina se podle všeho poškodila méně, než se čekalo (ačkoliv nastal ten nejhorší možný scénář havárie). Podařilo se ji tedy dopravit do přístavu, opravit a projekt znovu uvést do provozu.

9. Nejdražší havárie

Kdy: duben 1999
Kde: USA, Florida
Co: navedení na špatnou oběžnou dráhu

Za nejdražší katastrofu v historii kosmonautiky se označuje selhání rakety Titan IVB v dubnu 1999, kdy došlo ke zničení vojenské družice Milstar. Ačkoliv armáda ohledně svých zakázek (a v případě zpravodajských družic zvláště) nikterak sdílná není, vzniklá škoda přesáhla podle odhadů dvě miliardy dolarů.

Raketa po startu z mysu Canaveral havarovala v důsledku softwarové chyby: v navigačním programu byla jedna desetinná čárka zapsána o jednu pozici vlevo, čímž danou hodnotu desetinásobně snižovala. Horní stupeň Centaur stabilizovaný rotací se tak roztočil desetkrát víc, než měl. Horší však bylo, že se měl zažehnout dvakrát a že mezi oběma zážehy se měla rotace pomocí palubních trysek zastavit. Na zastavení zvýšené rotace se však spotřebovala většina disponibilního paliva a během druhého zážehu se stupeň odpovídajícím způsobem nestabilizoval. Družice Milstar se tak dostala na špatnou dráhu.

10. Proton v kotrmelcích

Kdy: 2. 7. 2013
Kde: Kazachstán, Bajkonur (Rusko)
Co: náraz nosné rakety do země

Druhého července 2013 vzlétla z Bajkonuru raketa Proton, avšak po půlminutovém letu skončila v jezeře plamenů nedaleko rampy. Šlo přitom o skutečně spektakulární nehodu. Raketa sice vyrazila k obloze, ale už po několika sekundách se začala nebezpečně kymácet na všechny strany. Následně se zastavila, překlopila a s ještě pracujícími motory zamířila k zemi. Cestou se odlomil horní stupeň a vynášený náklad (trojice družic pro navigační systém GLONASS).

Trojici senzorů úhlové rychlosti DUS totiž technici nainstalovali na raketu „vzhůru nohama“: hodnoty, které čidla dodávala řídicímu systému, tak byly nesmyslné. Před startem přitom není možné funkci senzorů prověřit, lze je pouze vizuálně zkontrolovat. Všichni, kdo měli kontrolu provést, svým podpisem stvrdili, že je vše v pořádku… 

Vyšetřovací komise dále upozornila, že na raketě bylo provedeno celkem devatenáct změn v rozporu s projektovou dokumentací. A že raketa neprošla standardní technickou přejímkou a šla rovnou na start. Nebo že se nepořizovala žádná fotodokumentace či videonahrávka z výroby, která by sloužila jako podklad pro kontrolu správné instalace. Nic z toho nemělo na havárii vliv, ale dokresluje to šlendrián, který ve výrobě panoval.

V jižním Kensingtonu v Londýně se rozprostírá působivá oválná stavba, které dominují prvky italské renesance. Tou budovou není žádná jiná než slavná koncertní hala Royal Albert Hall, která Londýňany oficiálně těší od 29. března 1871.

TIP: Originální projekt anglického fotografa ukazuje proměny Liverpoolu

Podnětem k vytvoření místa, které by zastřešilo společenské a kulturní události, byl úspěch výstavy konané roku 1851 v Hyde Parku. Pro její potřeby byl tenkrát postaven Crystal Palace, který přivedl prince Alberta na myšlenku série podobných staveb, které by sloužily k pořádání nejrůznějších akcí. Když ale princ v roce 1861 zemřel, dílo stále nebylo hotové a vedení projektu se ujala jeho manželka, královna Viktorie. Vzniklá stavba nesoucí princovo jméno byla slavnostně otevřena koncertním představením roku 1871.

Málokterý učenec zanechal v naší historii tak nesmazatelnou stopu jako Jan Amos Komenský. Životní dráha českého spisovatele, pedagoga a filosofa odstartovala 28. března 1592.

Přestože za svou vlast považoval Moravu, studijní zkušenosti získal na různých místech Evropy. Prošel Herbornem, Amsterdamem a Heidelbergem, aby znovu zakotvil ve své domovině. A to i navzdory tomu, že coby člen Jednoty bratrské neměl po porážce stavovského povstání roku 1620 jednoduchou situaci. Do exilu v polském Lešně ale odešel až roku 1628.

TIP: Nekonečné putování Učitele národů: Kam zavál osud Jana Ámose Komenského?

Právě v tomto období vznikla jeho nejslavnější pedagogická díla, jejichž věhlas zajistil Komenskému pozvání na řadu akademických pracovišť v zahraničí. Po vpádu švédských vojsk do Polska a požáru knihovny v Lešně odešel zdrcený vědec do Amsterdamu, kde strávil poslední léta svého života.

27. března 1996 se na vesmírné stanici Mir uskutečnila první vycházka amerických astronautů do otevřeného prostoru. Oba astronauty ke stanici dopravil raketoplán Atlantis v rámci mise STS-76.

TIP: Nejdelší, nejkratší, nejnebezpečnější: Rekordní výstupy do otevřeného vesmíru

Šestý den mise vystoupili Linda Godwinová a Michael Richard Clifford do vesmíru (EVA). Astronauti během 6 hodin 2 minut a 28 sekund pobytu v otevřeném kosmu namontovali na povrch stanice čtyři zařízení pro studium vlivu kosmického prostředí (Mir Environmental Effects Payload - MEEP). Testovali také bezpečnostní systém pro záchranu astronautů SAFER (Simplified Aid for EVA Rescue), který byl poprvé zkoušen za letu STS-64.

V jeskynních severního Thajska žijí slepé mřenky Cryptotora thamicola. Mají rády rychle proudící vodu a dovedou se pohybovat po strmých kluzkých skalách.

Když se tyto mřenky pohybují, tak je to doopravdy zvláštní pohled. Vědci nedávno zjistili, že se některými svými znaky, jako je třeba stavba pánve, překvapivě podobají čtyřnohým zvířatům.

O rybkách se už nějaký čas vědělo. Odborníci si mezi sebou říkali, že dovedou chodit. Jsou ale tak vzácné, a navíc ještě chráněné, že je velmi obtížné je studovat. Až teď je badatelé důkladně prohlédli takzvaným počítačovým mikrotomografem (MikroCT) a porovnali je se snímky karasů zlatých a mločíků dlouhoocasých.

Ukázalo se, že mřenky se doopravdy pohybují podobně, jako když zvířata chodí. Výzkum mřenek by mohl přispět k pochopení toho, jak se naši předkové kdysi dostali z oceánu na souš.