Historie malarických parazitů může být dávnější, než jsme si mysleli. Podle nové analýzy vykazují fosilie hmyzu ze 100 milionů let starého jantaru nápadné známky přítomnosti zimniček.

Krevsající hmyz z období střední křídy obsahuje pozůstatky vyhynulého parazita (Paleohaemoproteus burmacis). V mnoha ohledech je velice podobný malarickým zimničkám.

TIP: Invaze společně s infekcí: Ve východní Africe se šíří nebezpeční komáři

Někteří vědci se domnívají, že paraziti přispěli k ústupu a posléze i k vymření velkých dinosaurů. Definitivním hřebíčkem do jejich rakve by pak nemusel být meteorit ani rozsáhlé soptění, nýbrž právě všudypřítomné infekce parazity.

Vědci MIT uveřejnili studii, podle které ekonomický a populační růst společně s globálním oteplováním povedou k závažnému nedostatku vody na mnoha místech Asie.

Badatelé si hráli s rozmanitými počítačovými modely, na kterých testovali různé scénáře vývoje klimatu a dostupnosti vody. Ze simulací nakonec vyplynulo, že na většině území, kde žije polovina světové populace, lze očekávat nepříznivý vývoj dostupnosti vody.

Podle vědců to není čistě klimatická záležitost. Jde spíš i to, jak se sejde růst počtu obyvatel a ekonomiky s oteplováním klimatu. V Asii mají nepříznivé výhledy. Když se něco zásadního nezmění, tak tam během 35 let přibude asi 1 miliarda lidí trpících nedostatkem vody. 

Jenže je tu manželství s Kateřinou Aragonskou. Jak se z něj vyvléknout? Jindřich VIII. jako kdyby se řídil arabským příslovím, že manželství je jako obklíčené město – ti, co jsou venku, chtějí dovnitř a ti, co jsou uvnitř, chtějí ven. V roce 1509 se do svatby s Kateřinou hrne a ohání se papežskou listinou uznávající neplatnost sňatku Kateřiny s jeho zesnulým bratrem Arturem. V roce 1525 kouká, jak by z manželství vyklouzl.

Králova velká záležitost

Kateřina je ostře proti. Třeba i proto, že její dcera Marie by se rázem stala nemanželským dítětem a pozbyla by všech dědických práv. Nadšený není ani papež Klement VII., který by musel udělat hlupáka ze svého předchůdce na papežském stolci. Vatikánská hlava církve má navíc svázané ruce. Řím dobyla vojska římského císaře Karla V. Habsburského a ten drží papeže jako zajatce. To je pro Jindřicha a jeho žádost o zrušení sňatku s Kateřinou hotová pohroma. Císař Karel V. je synovec Kateřiny Aragonské a netají se loajalitou k tetě na anglickém trůnu.

Rozvod po anglicku

Jindřich si zoufá a uchyluje se k zoufalým činům. Vezme si Annu. Nejprve v lednu 1533 tajně a o půl roku později i oficiálně. Dělá to navzdory Kateřině, papeži i anglické veřejnosti, která Kateřinu miluje a Annu nenávidí. Jindřich se prohlásí hlavou církve ve svém království a z titulu své funkce zruší své manželství s Kateřinou. Zpřetrhá tisícileté pouto Anglie s Římem a vlastní zemi zasadí těžkou hospodářskou ránu. Když ale po třech letech zatouží Jindřich vyklouznout z manželství s Annou, volí přímočařejší postup. Obviní manželku z nevěry, incestu a velezrady. A za to je jen jeden trest – smrt. Jindřicha tentokrát „rozvede“ popravčí meč. 

Světová populace stárne – lidé se dožívají stále vyššího věku a zároveň se rodí stále méně dětí. Když v roce 2012 dosáhla světová populace 7 miliard lidí, činil podíl starších 65 let osm procent (562 milionů). V loňském roce byl tento podíl již 8,5 % a do roku 2050 bude podle demografických odhadů na Zemi žít více než 1,5 miliardy lidí starších 65 let - tedy zhruba 16 %.

Stárnutí napříč kontinenty

Přestože existují rozdíly v tempu stárnutí populace v rámci jednotlivých kontinentů, trend je ve všech koutech světa stejný – počet starších lidí stoupá. Nejstarším kontinentem je a v nejbližších 30 letech bude Evropa. V roce 2015 bylo 17,4 % Evropanů starších 65 let, v roce 2050 to má být bezmála 28 %. Druhým nejstarším kontinentem je Severní Amerika, ve které bude za 35 let více než pětina obyvatel starších 65 let.

Přestože Evropa a Severní Amerika jsou z hlediska věku populace nejstaršími kontinenty, v absolutních číslech je s přehledem válcuje nejlidnatější kontinent světa. V současné době žije zhruba polovina všech lidí starších 65 let v Asii a v roce 2050 to budou již dvě třetiny.

Podíl lidí starších 65 let na jednotlivých kontinentech

Trend stárnutí podtrhuje i jeden unikát – nejpozději v roce 2020 bude poprvé na světě více lidí starších 65 let než dětí mladších 5 let. Podle demografických odhadů bude počet starších lidí nadále stoupat a počet dětí mírně klesat. V roce 2050 má být na světě okolo 16 % starších 65 let, přičemž počet dětí klesne na 7 %. Ještě v roce 1950 byl přitom tento poměr přesně opačný.

Slavná atrakce, která roku 1891 okouzlila návštěvníky Jubilejní zemské výstavy. Voda tryskající nad skleněným dnem nádrže byla zespodu osvětlována obloukovými lampami, nad nimiž se otáčely desky s různobarevnými tabulemi skla. To je jen zjednodušený princip strhující technické vymoženosti, známé jako Křižíkova fontána.

Důmyslná konstrukce

Uprostřed souhvězdí Hydry se nachází Slunci podobná hvězda TW Hydrae. Ta je mezi astronomy populárním cílem výzkumu, protože se nachází relativně nedaleko od nás (leží jen 175 světelných let od Slunce). Jedná se o mladou hvězdu, jejíž stáří je odhadováno na pouhých 10 milionů let, kterou obepíná protoplanetární disk.

Rodící se dvojče?

Starší výzkumy provedené ve viditelném světle nebo pomocí radioteleskopů potvrdily, že v protoplanetárním disku TW Hydrae jsou patrné struktury, které by mohly souviset s počínajícím formováním planet. Vědci dokonce systém přirovnávají k naší Sluneční soustavě v době, kdy byla jen 10 milionů let stará.

Nová pozorování radioteleskopu ALMA odhalila fascinující mezeru nacházející ve stejné vzdálenosti od hvězdy, v jaké obíhá Země kolem Slunce. To by mohlo znamenat, že se v tomto systému začíná rodit mladší varianta naší rodné planety, nebo možná její hmotnější extrasolární sestřenice, takzvaná super-Země.

Další nápadné mezery objevené na nových snímcích se nacházejí ve vzdálenosti 3 a 6 miliard kilometrů od centrální hvězdy, což zhruba odpovídá oběžným drahám Uranu až Pluta ve Sluneční soustavě. Rovněž se patrně jedná o důsledek shlukování částic při formování planet, které tak čistí své oběžné dráhy od prachu i plynu a zbylý materiál nutí shlukovat se do jasně ohraničených pásů.

Když příslušníci spojeneckých zpravodajských služeb zkoumali na jaře 1945 četná vojenská zařízení na dobytém území nacistického Německa, museli si připadat jako ve snu. Zejména německý program vývoje tajných zbraní americké i sovětské odborníky právem naprosto fascinoval.

Německo drželo primát v bojovém nasazení proudových i raketových letounů, řízených raketových střel, balistických střel a mnoha dalších pozoruhodných technických novinek. Naštěstí pro Spojence neprobíhal vývoj těchto projektů organizovaně. Spojenecké vlády měly eminentní zájem získat co nejvíce německých odborníků do svých služeb. Rýsující se bipolární rozdělení světa totiž jasně ukazovalo, že budou potřeba.

Operace Paperclip

Američané chtěli původně pouze vyslechnout německé vědce pracující na vývoji raket a zabavit jejich dokumentaci. Právě raketový výzkum byl považován za nejvýznamnější a Němci se mu intenzivně věnovali již od 30. let. Roku 1936 byla zahájena výstavba základny Peenemünde na ostrově Usedom v Baltském moři, kde mimo jiné probíhal i vývoj balistické střely V2, s jejíž pomocí Němci od září 1944 s její pomocí ostřelovali evropská města, kde zahynulo okolo 8 000 osob.

V Peenemünde pracoval výkvět německých vědců, z nichž prakticky všichni byli členy nacistické strany a mnozí měli důstojnické hodnosti SS. Rakety se kompletovaly v obrovské podzemní továrně Dora nedaleko města Nordhausen ve středním Německu. V krutých podmínkách zde pracovaly desítky tisíc vězňů z koncentračních táborů a nejméně 20 000 jich zde zahynulo.

Raketoví vědci si nepochybně museli být vědomi této skutečnosti stejně jako faktu, že jejich výtvory rozsévají smrt. Zjevně se přitom řídili heslem „účel světí prostředky“, což je však nijak nezbavuje spoluzodpovědnosti za válečné zločiny. Podobné úvahy ale nebyly roku 1945 pro Spojence důležité. Američané svůj plán v průběhu května pozměnili v tom smyslu, že je třeba najít a odtransportovat za oceán všechny důležité vědce i s jejich rodinami. Celá akce dostala krycí jméno Paperclip.

Velká ryba pro Američany

Tým německých raketových odborníků byl řízen mladým profesorem Wernherem von Braunem. I on dobře věděl o otrocké práci vězňů vyrábějících rakety V2. Sám totiž v jednom z dopisů ze srpna 1944 uvedl, že v koncentračním táboře Buchenwaldu osobně vybíral vězně vhodné k montáži raket. Koncem války se Braun obával zejména toho, aby nepadl do rukou Rusů, protože slyšel o jejich krutosti k válečným zajatcům. Proto navrhl svým spolupracovníkům vzdát se Američanům i s kompletní dokumentací a důležitými prototypy nových zbraní. Nebylo to však snadné, protože tým vědců byl v dubnu 1945 převezen do bavorských Alp, kde jej střežili muži z jednotek SS.

Dne 2. května byl 1945 von Braun zajat Američany a následně převezen i se svým týmem do Ameriky. Kromě toho byla odtransportována i stovka raket V2 společně s dokumentací. V 50. a 60. letech se tito Němci v USA věnovali dalšímu vývoji balistických raket a velice významný byl i jejich podíl na americkém kosmickém programu. Vrchol snah Braunova týmu představovala raketa Saturn V, s jejíž pomocí mohli být v rámci programu Apollo vysazeni astronauti na Měsíci.

Raketoví vědci v SSSR

Velký zájem o německé raketové odborníky projevoval pochopitelně také Sovětský svaz. Jeho snahy však nebyly tolik úspěšné jako americké a podařilo se získat většinou pouze druhořadé vědce, kteří začali pro sovětskou stranu pracovat ve výzkumném středisku Bleicherod zřízeném v červenci 1945. Přilákat sem řadu z nich nepředstavovalo žádný problém.

Německo bylo v troskách a lidé živořili, takže práce v pohodlí za vysoké platy byla pro nejednoho odborníka v těch dobách malým zázrakem. Nejvýznamnějším vědcem pracujícím pro Rusy se stal Helmut Gröttrup, který během války zastával v Peenemünde funkci zástupce vedoucího telemetrického úseku raketového střediska. Sověti mu nabídli 5 000 marek měsíčně, k tomu vilu a veškerý dostupný komfort. Nebylo divu, že výhodné podmínky přijal a po něm i řada dalších. 

Sověti však chtěli mít tyto důležité vědce na vlastní půdě a proto je na podzim roku 1946 donutili přestěhovat se do SSSR. Protesty byly marné a na východ tak putovalo 152 raketových vědců i se svými rodinami. Řada z nich poté pracovala v centru raketového výzkumu v Kaliningradě-Podlipkách. Když je pak počátkem 50. let Sověti přestali potřebovat, začali vědce postupně posílat na území Německé demokratické republiky. Samotný Gröttrup však mohl opustit území SSSR až v prosinci 1953.

Jednou z nepozoruhodnějších částí Pluta, je Tartarus Dorsa, nacházející se jihovýchodně od srdcovité pláně Tombaugh Regio. Podle odborníků jde unikátní krajinu, jaká nemá v rámci Sluneční soustavy obdoby. Na snímcích pořízených sondou New Horizons vypadá Tartarus Dorsa jako rozřezaná ostrou čepelí – strmé svahy se tyčí do výšky až sta metrů a jednotlivé „zářezy“ leží jen pár kilometrů od sebe.

Co stojí za podivným vzhledem oblasti Tartarus Dorsa, vědci zatím netuší – spekuluje se o možné erozi, případně o odpařování zásob metanového ledu. Pokud si chcete vychutnat pohled na krajinu Tartarus Dorsa opravdu dokonale, použije modročervené polarizační 3D brýle. 

Ještě za první světové války byly ve výzbroji polního dělostřelectva jasně odděleny dva druhy zbraní, a to kanóny a houfnice. Ty první měly delší hlaveň a pálily přímo, kdežto u druhých sloužila kratší hlaveň pro nepřímou palbu horní skupinou úhlů. V polovině 30. let se ale začal etablovat jiný přístup. Vznikaly totiž zbraně, dnes označované jako kanónové houfnice (ačkoli tehdy tento pojem neexistoval), které dovedly efektivně pálit jak nepřímo, tak přímo, zejména proti tankům.

Nová hlaveň na staré dobré lafetě

Ve Velké válce tvořily páteř britského polního dělostřelectva dva typy zbraní, a to 18liberní (84mm) kanón a 4,5palcová (114mm) houfnice. Ve 20. letech z analýz jejich použití vzešel závěr, že budoucí polní dělo pro Královské dělostřelectvo by mělo spojovat schopnosti obou typů, tedy pálit přímo i nepřímo a používat různé typy pohonných náplní, díky kterým se bude dosahovat různých úsťových rychlostí.

Kvůli škrtům v obranném rozpočtu však běžely vývojové práce zpočátku značně pomalu a teprve ve 30. letech se programu dostalo adekvátní finanční podpory. Vzhledem k tomu, že Británie stále disponovala velkým počtem zmíněných 18liberních kanónů, došlo k nařízení, aby nová zbraň využila některé jejich součásti. Výsledná děla tak používala „staré“ lafety. Toto rozhodnutí však nevyšlo jen ze snah o úspory, ale i z faktu, že tyto lafety byly skutečně kvalitní, především ty z posledních sérií, vyráběné na spodku s kruhovou otáčivou platformou.

QF 25-pdr Mark II 

• Obsluha: 6 mužů
• Ráže: 87,6 mm
• Délka zbraně: 4,6 m
• Hmotnost zbraně: 1 633 kg
• Hmotnost střely: 11,4 kg
• Úsťová rychlost: 532 m/s
• Max. kadence: 8 ran/min.
• Max. dostřel: 12 253 m

Na horní část Britové usadili novou hlaveň, jež měla kalibr 3,45 palce (87,6 mm) a vystřelovala granáty se standardní váhou 25 liber (11,5 kg). Většina tehdejších děl užívala ke stabilizaci masivní rydla na ramenech hlavně, zatímco u nové zbraně se spoléhalo právě na onu kruhovou platformu. Ta byla v palebné pozici spuštěna na zem, do níž se zaryla „zuby“ po obvodu, a utvořila tak stabilní základnu, která mohla nejen pohltit většinu zpětného rázu výstřelu, ale navíc značně usnadňovala otáčení lafety, takže dělo mohlo rychle měnit odměr.

Armáda zbraň zavedla do výzbroje roku 1937 a přidělila jí oficiální jméno Ordnance, Quick Fire, 25-pdr Mark I on Carriage 18-pdr Mark IV, jež říkalo, že jde o 25liberní rychlopalné dělo Mark I, které je montováno na lafetě Mark IV z 18liberního děla (jako rychlopalná byla v tehdejší britské vojenské terminologii označována děla s prachovou náplní v nábojnicích, nikoli v prachových sáčcích).

Účinný prostředek proti tankům

S touto novou zbraní se britské dělostřelectvo vydalo do druhé světové války. Každý dělostřelecký pluk dostal 24 kusů, britská pěší divize mohla počítat s podporou, kterou poskytovaly tři pluky, kdežto obrněná divize disponovala dvěma. Více než polovinu všech kusů však Britové pozbyli v Norsku a Francii.  

Teprve poté se do výzbroje ve větších počtech dostala zajisté nejslavnější verze, a sice 25liberní dělo Mark II na lafetě Mark I, která vznikla speciálně pro tuto zbraň. Zachovávala onen klíčový prvek původní lafety, tedy otáčivou kruhovou platformu, díky které mohl odměr děla lehce měnit jediný voják. To se velice osvědčilo, když byla „pětadvacítka“ (jak se dělu obvykle říkalo) nasazena coby protitanková zbraň a šlo rychle přenášet palbu z jednoho cíle na druhý.

Problém ovšem spočíval ve skutečnosti, že do 25liberního děla nebyly nejprve k dispozici speciální protipancéřové střely, protože existovaly pouze tříštivo-trhavé a kouřové. Až v roce 1942 se objevily ocelové průbojné granáty, které se ale musely vystřelovat pomocí silnější prachové náplně. Z toho důvodu muselo být dělo vybaveno úsťovou brzdou. Tento krok zakončil vývoj 25liberního děla do podoby plnohodnotné kanónové houfnice a tato verze zůstala standardem až do konce války. 

Pro boj v různých podmnínkách

Objevily se však i další modifikace; dělo na užší lafetě Mark II vzniklo pro výsadkáře, zatímco lafeta Mark III měla rozevírací ramena a větší rozsah náměru, což využily zejména horské jednotky. Pro boje v džungli bylo v Austrálii vytvořeno dělo s oficiálním jménem Ordnance, Quick Fire, 25-pdr Short Mark I a přezdívkou „Baby 25-pdr“. Mělo hlaveň dlouhou jen 1,3 m a celkově vážilo o zhruba 300 kg méně.

Značně univerzální 25liberní dělo se dostalo také do samohybných prostředků (vozidla Bishop, Sexton a Yaramba). Tažené podoby zůstaly ve výzbroji neuvěřitelně dlouho, jelikož britské dělostřelectvo vyřadilo poslední exemplář až v roce 1992, a v řadě zemí jsou oblíbené „pětadvacítky“ aktivně používány ještě dnes.