Do jaderné elektrárny ve Fukušimě, kterou v roce 2011 poškodila vlna tsunami, vtéká podzemní voda. Voda z elektrárny zase prosakuje do oceánu a odnáší tam i radioaktivní materiál.

Japonské úřady tomu chtějí zabránit a jako součást těchto snah nechali obestavět oblast s poškozenými reaktory ledovou zdí. Zní to jako science-fiction, ale technologie s ledovou zdí se využívá například při ražení tunelů, jen v poněkud menším měřítku.

Zeď stavěli od roku 2014. Teď je konstrukce hotová a po napuštění potrubí slanou vodou, ochlazenou na mínus 30 stupňů Celsia, až do hloubky 30 metrů, postupně vznikne ledová zeď o délce 1500 metrů. Kompletně hotová podzemní zeď by měla izolovat fukušimské reaktory za několik měsíců.

Princezny byly vhodným prostředkem k navázání příbuzenství s okolními vládci. Nejstarší Janova dcera Markéta (1313–1341) byla provdána za vévodu Jindřicha II. Dolnobavorského. Tento vládce sousední země byl vždy věrným spojencem Jana Lucemburského, což tvořilo výhodnou protiváhu k Habsburkům a císaři Ludvíku Bavorovi, s nimiž byl český král často v konfliktu. V Dolním Bavorsku ve městě Kouba u Jindřicha pobývala asi tři roky i královna Eliška Přemyslovna, která se po rozkolu s manželem necítila v Čechách dobře.

Francouz a Rakušan

Nejlepší partii našel král Jan jednoznačně pro druhorozenou Jitku zvanou Bona (1315–1349), která si roku 1332 vzala následníka francouzského trůnu Jana Dobrého. Porodila mu množství dětí, čímž se stala jakousi pramáti královského rodu z Valois, který vládl Francii po další dvě století. Bohužel zemřela rok předtím, než se její manžel stal králem. 

Z nejmladších dvojčat holčiček se dospělosti dožila jen Anna (1323–1338), která se roku 1335 provdala za rakouského vévodu Otu Veselého, ale už tři roky poté zemřela. Druhé dvojče Eliška zemřelo po roce života. Tyto holčičky porodila Eliška Přemyslovna už během svého vyhnanství v Koubě, kam musela cestovat během těhotenství.

Není známo nic o tom, jaký měl Jan Lucemburský ke svým dcerám osobní vztah, ale pravděpodobně je měl rád podobně jako syny, i když narozením prvních dvou byl zklamán, protože čekal následníka trůnu. Během častých cest po Evropě jim své city asi nedával nijak zvlášť najevo, ale jeho chování bylo v kontextu doby naprosto standardní.

Už jste zažili situaci, kdy jste si museli pořádně posvítit, ale neměli jste volné ruce? Startup Repulsor se to rozhodl vyřešit výkonnou baterkou se dvěma světly, která se nosí kolem pasu.

Baterka Repulsor dosvítí na 700 metrů a když si ji na sebe někdo vezme, jako by se stal dvounohým automobilem. Baterií poháněné zařízení o hmotnosti 1,3 kg vydrží nepřetržitě svítit na plný výkon 90 minut, s výkonnějšími bateriemi až 115 minut.

Startup Repulsor shání finance na crowdfundingovém webu Kickstarter. Vede si tam velmi dobře. Pokud půjde vše podle plánu, tak by první zákazníci měli dostat baterky Repulsor někdy v červenci.

Blue Origin si během víkendu připsala třetí úspěšné přistání své rakety New Shepard. Společnost tak potvrzuje, že její koncept znovupoužitelné rakety je více než životaschopný. Šlo totiž nejen o třetí úspěšný test, potřetí odstartovala stejná raketa.

První úspěšné znovupřistání zvládl New Shepard 21. prosince 2015, když vystoupal do výšky 100,5 kilometru a po několika minutách úspěšně přistál v poušti západního Texasu. O dva měsíce později pak proběhl druhý, stejně úspěšný pokus. Raketa se během něj vznesla do výšky 101,7 kilometru.

Do třetice všeho dobrého

Sobotní test byl třetím úspěchem v řadě - New Shepard vystoupal opět o kousek výše – tentokrát na hranici 103,8 kilometru. Po oddělení návratové kapsle a jejím bezpečném dosednutí, přistála v dokonale vzpřímené poloze i nosná část.

Nešlo ale jen o úspěšné přistání a překonání výškového rekordu – hlavním předmětem testu byl zpožděný zážeh přistávacích motorů. Během prvních dvou testů byl zážeh spouštěn ve výšce 1,5 kilometru nad zemí, v sobotu to bylo jen 1,1 kilometru. Raketa tak šla na přistání s vyšší rychlostí. Důvodem opožděného zážehu je snaha ušetřit palivo (využitelné například pro dosažení větší výšky). Novinkou testu byla také užitečná zátěž umístěná v návratové kapsli.

Společnost Tesla Motors amerického podnikatele a vizionáře Elona Muska s velkou slávou představila jeden z nejočekávanějších automobilů letošního roku - elektromobil Tesla Model 3.

Tesla Motors je velkým hráčem v oblasti vývoje a výroby elektromobilů a od nového modelu si společnost slibuje, že se stane opravdovým produktem pro masy. Cena Modelu 3 by se měla pohybovat kolem 35 tisíc dolarů (815 tisíc korun), za které majitel vozu získá pětimístný elektromobil s dojezdem téměř 350 kilometrů na jedno nabití, zrychlením z 0 na 100 km/h za necelých 6 sekund, to vše ve voze s maximálním důrazem na bezpečnost provozu.

TIP: Elon Musk: Edison nového věku

Elon Musk prozradil, že počet rezervací na Model 3 už přesáhl 200 tisíc. Výroba Modelu 3 ale začne až na sklonku roku 2017. Nejprve se dočkají zákazníci na západním pobřeží Spojených států, zámořské trhy v Evropě a v Asii přidou na řadu o něco později.

Kromě vědců se Američané a Sověti zajímali také o důstojníky nacistických bezpečnostních a zpravodajských služeb, kteří znali nejedno tajemství Hitlerovy Třetí říše. Proslulým se stal případ šéfa gestapa v Lyonu Klause Barbieho, známého pod přezdívkou „lyonský řezník“. Tento válečný zločinec, jenž mohl za smrt několika tisíc lidí, začal po válce spolupracovat se západními Spojenci, díky čemuž až do 80. let unikal spravedlnosti.

Zpravodajští odborníci

Velká kariéra čekala v poválečném období na generála Reinharda Gehlena, který působil od roku 1941 u vojenské zpravodajské služby. Jeho úkolem bylo shromažďovat materiály o SSSR a Rudé armádě. Před skončením druhé světové války navíc se svými kolegy ofotografoval zpravodajský archiv a převedl jej na mikrofi lmy, jež byly ukryty do vodotěsných sudů a zakopány na několika místech v rakouských Alpách.

V květnu 1945 se vzdal Američanům a během prvních výslechů nabídl bývalým nepřátelům své znalosti a archiv k dispozici. Výměnou za to požadoval svobodu pro sebe i další zpravodajské důstojníky, kteří se nacházeli v zajateckých táborech. Američané souhlasili a po vyzvednutí Gehlenova archivu byl 20. září 1945 generál společně se třemi spolupracovníky letecky dopraven do USA, kde pracoval pro tajné služby.

Po návratu do Německa v červnu následujícího roku připravoval Gehlen vznik organizace tvořené bývalými německými zpravodajskými důstojníky, jichž se podařilo získat okolo 350. K nim se postupně připojily čtyři tisíce různých spolupracovníků, kteří tak či onak působili v její prospěch. Jeho organizace se stala pro Američany velmi důležitou a na přelomu 40. a 50. let představovala hlavní nástroj špionáže proti SSSR. Stovky bývalých nacistů zde nalezly své uplatnění jak při odhalování sovětských agentů, tak během vlastní zpravodajské činnosti v evropských částech SSSR, zejména v Pobaltí a na Ukrajině.

Spolupráce s esesáky

Gehlen původně odmítal spolupracovat alespoň s bývalými příslušníky SS, ale i toto omezení postupně padlo. Také každý německý válečný zajatec, který byl do roku 1955 propuštěn ze sovětských lágrů, se po návratu musel podrobit výslechu, vedenému příslušníky Gehlenovy organizace. Tímto způsobem se snažili odhalit možnost, že by se dotyčný stal spolupracovníkem sovětských zpravodajských orgánů.

Jenže činnost organizace začala být postupně veřejně známá a zejména britský tisk kritizoval skutečnost, že Američané neváhají spolupracovat s někdejšími nacisty, jen aby dosáhli svých cílů. Je pochopitelné, že i SSSR se této skutečnosti snažil propagandisticky využít ve svůj prospěch, přestože jeho tajné služby hodnotnými informacemi získanými od nacistů také nikdy nepohrdly.

K 1. dubnu 1956 byla činnost Gehlenovy organizace oficiálně ukončena vládou Spolkové republiky Německo v čele s kancléřem Konradem Adenauerem. Pro Gehlena samotného to však žádný problém nepředstavovalo, protože ihned došlo k založení Spolkové zpravodajské služby, do jejíhož čela byl postaven právě on. Tuto organizaci řídil až do roku 1968, kdy ji musel po několika odhalených skandálech definitivně opustit.

Čekání na tmu si lze v dubnu zkrátit pozorováním Merkuru – a hledat jej můžeme už krátce po západu Slunce. Jelikož se však jedná o nejmenší a zároveň Slunci nejbližší planetu naší soustavy, je její sledování poněkud problematické: Zejména proto, že se na nebi nikdy příliš nevzdálí od naší denní hvězdy, a vždy se tak více či méně utápí v její oslnivé záři. V polovině dubna ovšem nastávají pro pozorování Merkuru ideální podmínky.

Další nápadné planety budou vidět až po setmění. Jako první se vysoko nad jihovýchodem objeví výrazný žlutobílý Jupiter. Kolem půlnoci se pak nad tentýž obzor vyhoupne i naoranžovělý Mars, jejž bude o půl hodiny později následovat nažloutlý Saturn. Nejjasnější ze všech planet – Venuše – je v dubnu nepozorovatelná, neboť se na nebi nachází příliš blízko ke Slunci. Jinak řečeno, nad horizontem ji zastihnete pouze přes den.

Nebezpečný zákryt

Přesto k ní budou 6. dubna v dopoledních hodinách upírat zrak mnozí pozorovatelé. Na obloze se totiž odehraje zajímavý úkaz – zákryt Venuše Měsícem. Tentokrát však budou pozorovací podmínky skutečně velmi komplikované. Obě tělesa bude od Slunce dělit jen malá úhlová vzdálenost - nebe v jejich okolí bude tudíž zářit natolik intenzivně, že nám téměř znemožní zmíněné objekty zahlédnout. 

Dne 10. dubna ve večerních hodinách nás čeká ještě jedno těsné nebeské setkání. Hlavní roli v něm opět sehraje Měsíc, který se tentokrát dostane do blízkosti Aldebaranu, nejjasnější stálice v souhvězdí Býka. V okamžiku západu obou těles za západní obzor je bude na obloze dělit úhlová vzdálenost asi 1°.

Pokud bychom měli vybrat charakteristické objekty jarní, respektive dubnové noční oblohy, pak by šlo zcela jistě o galaxie. Běžné galaxie jsou však bohužel až na pár výjimek natolik slabé a dosahují tak malých úhlových rozměrů, že je bez dalekohledu zkrátka nespatříme. Po galaxiích zkuste pátrat třeba na pomezí souhvězdí Panny a Vlasů Bereniky. Právě tam se totiž rozkládá tzv. kupa galaxií v Panně, jež zahrnuje desítky hvězdných ostrovů dostupných amatérským přístrojům.

Východy a západy Slunce

V první polovině dubna se Slunce nachází ve znamení Berana

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety

Merkur - viditelný v polovině dubna večer nad západem

Venuše - nepozorovatelná

Mars - viditelný po celou noc kromě večera

Jupiter - viditelný po celou noc kromě rána

Saturn - viditelný ve druhé polovině noci

Uran - nepozorovatelný

Neptun - nepozorovatelný

Úkazy na nebi

6. dubna – zákryt Venuše Měsícem na denní obloze, úkaz bude obtížně pozorovatelný

10. dubna – těsné setkání úzkého měsíčního srpku a hvězdy Aldebaran ze souhvězdí Býka na večerní obloze nad západem

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Colin Furze naplňuje stereotyp mladého šíleného vědce který o svých kouscích natáčí ostře sledovaná videa. Na svém kontě ná například Wolverinovy spáry, magnetické boty pro chůzi po stropech anebo sundávání ponožek raketometem.

Teď si tento vědecký nadšenec podomácku vyrobil granátomet na termitové střely. Musel přitom vyřešit nejen samotný granátomet, ale i design termitových granátů. Samotný termit není zase tak komplikovaný. Jde o směs práškového hliníku (pyrohliníku) a oxidu železa.

Když hoří termit, tak přitom vzniká výheň o teplotě přes 2 500 stupňů Celsia. Nelze ho zapálit zapalovačem ani zápalkou, protože zápalná teplota termitu činí kolem 1 000 stupňů Celsia. Furze tak zapaluje termit v granátech pomocí proužku hořčíku. Vyrobit něco takového relativně bezpečně není úplně jednoduché, jak dokazuje video Colina Furzeho, zvládnout se to s trochu důvtipu dá.

Colin Furze: Jak si sundat ponožky raketometem

Ti, kteří zažili nejhorší válečný konflikt 20. století, ji měli na stole i několikrát týdně. Polévce z chlebových zbytků se říkalo žebračka a existovala na ni řada receptů, hlavní ingredienci však představoval rozmočený chleba. Zmíněný pokrm se stal jakýmsi symbolem vynalézavosti českých hospodyněk, které i v době nedostatku dokázaly uvařit „něco z ničeho“.

Lístky na přežití

Kuchař Bedřich Rebeka se vyučil za dob protektorátu u vyhlášeného pražského mistra Josefa Marušky. Nebyla to ovšem vařečka ani dobře nabroušený nůž, s nimiž nakonec posbíral cenné zkušenosti. Hlavním nástrojem se staly nůžky. „Vrchní měl vždycky s sebou nůžtičky a odstříhával jimi jídelní lístky, které byly tehdy důležitější než peníze. Bez lístků totiž člověk nedostal nic,“ vysvětluje pan Rebeka.

Zmíněný přídělový systém byl alfou a omegou jídelníčku Čechů a Slováků v protektorátních časech. Chléb, margarín, vločky, cukr, čaj, sýr, mléko, maso, vejce, tuky… Všechny uvedené potraviny dostávali lidé v dávkách, které vždy odpovídaly jejich věku a pracovnímu zařazení. Například pracující člověk obdržel maximálně 750 g masa na měsíc.

Nepřekvapí, že pro Židy byly určeny nižší dávky potravin, zatímco Němci měli příděly vyšší. „Každý měsíc jsme si pro lístky chodili na magistrát a potom se čekalo, až se někde tuky nebo maso objeví,“ dodává pamětnice Lidmila Čebišová. Potravinové zásoby se však přece jen daly rozšířit – díky kvetoucímu černému trhu. „Můj otec tehdy třeba vyměnil své kolo za nějaké maso,“ vzpomíná paní Čebišová.

Recepty z kalendáře

Uvařit něco z ničeho bylo v té době běžnou kuchařskou rutinou. Opakovaně se podávaly bramborové placky, „oukrop“, zeleninový vývar. Vyráběla se falešná šlehačka z krupice, nepravá rýže z jáhel či majonéza ze škrobu, přičemž si hospodyňky svá tajemství mezi sebou předávaly. Inspiraci přinášely i recepty z dobových kuchyňských kalendářů, které se těšily oblibě napříč sociálními třídami. „Vzpomínám si třeba na jeden podobný recept – brambory na marijánce. Byla to taková hnusná omáčka, ve které babička vyvařila kůži od špeku, aby to mělo aspoň nějakou chuť,“ vypráví paní Čebišová.

Otruby i vajíčka v prášku

Maso se na stole objevovalo maximálně jednou za týden. Lidé jedli i to, čím by jinak krmili hospodářská zvířata nebo co by vyhodili na kompost. Na jídelníčku tak často figurovaly třeba otruby či cukrová řepa. V kuchyních se rovněž používaly nejrůznější náhražky – především margarín nebo suchá vajíčka v prášku, přezdívaná „kykyryký“.

TIP: Přídělový systém v Československu: Stalin bránil pomoci ze Západu

Velkou výhru znamenalo vlastnit zahrádku s ovocem či zeleninou, ale úroda se mnohdy kradla. Stereotypní lístkový systém „zpestřovalo“ i načerno dovezené jídlo z venkova a doma chovaná drůbež, ovšem i to mělo svá rizika. Například za husu na balkoně vás mohl někdo udat, za což potenciálně hrozilo několik týdnů vězení. 

Ve čtvrtek 31. března zemřela ve věku 65 let světoznámá britská architektka iráckého původu Zaha Hadídová. Rodačka z Bagdádu byla významnou představitelkou dekonstruktivismu — architektonického stylu charakteristického kouskováním a posouváním povrchů, vlnitými či polámanými tvary, které navozují dojem nepředvídatelnosti, kontrolovaného chaosu, opouštěním vertikál a horizontál, používáním ostrých úhlů i zdánlivě nelogických konstrukcí. Typickou tuzemskou stavbou dekonstruktivismu je například Tančící dům v Praze. Hadídová byla také členkou poroty, která vybrala Kaplického knihovnu pro Prahu.

Hadídová přednášela na Harvardu a získala celou řadu prestižních ocenění. Mezi její známé stavby patří například Rosenthalovo středisko současného umění v Cincinnati, vědecké centrum Phaeno v německém Wolfsburgu, budova BMW v Lipsku, lanovka v Innsbrucku, výstavní areál v Zaragoze nebo Aquatic Centrum - plavecký stadion pro olympijské hry v Londýně. V posledních letech Zaha Hadídová navrhla například novou podobu Pekingského letiště nebo stadion pro fotbalové mistrovství v Kataru. Z její dílny pochází také návrh futuristické jachty Z-Boat. Hadidová byla první ženou, která kdy získala nejprestižnější světové ocenění pro architekty - Pritzkerovu cenu v roce 2004.