Se soumrakem Praha ztichla. Přespolní projeli branami, které se za nimi zavřely na několik západů. Neosvětlené město se ponořilo do tmy. Vlády nad nocí se chopili ponocní a strážní. Loučemi a svícemi se rozzářily jen paláce bohatých. Z chudších příbytků žádné světlo na ulici neproniklo.

Nebezpečná zákoutí

Z krčem a pivnic hlaholil do noci zpěv a smích. Popíjelo se na každém rohu a příležitostí k zábavě chudých bylo dost, stejně jako i rvaček, přepadení a násilí. Bohatí měšťané mohli nosit chladné zbraně, ale spíš do noci nevycházeli, a když, tak s osobními strážci. Do některých pražských zákoutí nebylo radno za tmy vůbec vstupovat. Zločinnost v Praze byla poměrně vysoká. Na kriminalitě se podílela početná spodina.

Násilnostmi tenkrát proslula například i italská menšina, která se do Prahy přistěhovala, aby nabídla svou zběhlost ve stavebních profesích. „Zde v Praze začíná být nebezpečno, protože je tu mnoho zlých kumpánů, kteří mordují lidi bez jakékoli příčiny, jak se stalo za posledních dvou večerů, kdy ne jeden, ale čtyři lidé probodnuti, a to pouze na Malé Straně, aniž se podařilo zjistit, kdo to spáchal,“ referovaly v době vlády Rudolfa II. ve své černé kronice Fuggerovské noviny. A jak konstatoval kutnohorský kronikář Mikuláš Dačický z Heslova, situace se léty ani trochu nelepšila: „Těch časů v městech pražských dáli se hanební a nešlechetní mordové v noci i ve dne“.

Šibenice jako výstraha

Soudy všech stupňů projednávaly jak na běžícím pásu případy loupeží, zabití, cizoložství, bandy zločinců, organizované v pražském podsvětí terorizovaly svými přepady zemské tvrze v okolí města. Roku 1601 dospěl „banditismus“ v pražských městech do tak nebezpečných rozměrů, že bylo zapotřebí účinnějších opatření pro ochranu veřejného života. Na císařův rozkaz byly tehdy na pražských náměstích postaveny šibenice, nazývané justitia, na nichž měly být všem na výstrahu popravováni dopadení zločinci.

Arnošt Hrad se narodil v pražské čtvrti Bohnice jako nejmladší ze čtyř dětí. Učil se na obecné a občanské škole a poté studoval na odborné živnostenské škole pokračovací, po jejímž absolvování se stal číšníkem. Vojenskou službu nastoupil 1. října 1936 v Litoměřicích u 4. roty pěšího pluku 2. Mezi listopadem 1936 a dubnem 1937 absolvoval poddůstojnickou školu s výtečným prospěchem. Byl povýšen na svobodníka v říjnu téhož roku na desátníka.

Od 11. září sloužil jako velitel stráže a velitel družstva u 1. strážní roty Strážního praporu III v Králíkách. Z jeho části byl 15. ledna 1938 zřízen IV. prapor hraničářského pluku 6 a Arnošt Hrad byl k němu v únoru formálně přemístěn. Ještě před tím absolvoval speciální výcvik osádek těžkého opevnění. Dnem 16. dubna byl povýšen na četaře.

Nesouhlas s kapitulací

Při všeobecné mobilizaci v září 1938 se stal příslušníkem osádky pěchotního srubu K-S 14 U cihelny poručíka pěchoty Karla Kociána. Poté, co přišel rozkaz k opuštění objektu se 3. října v době prací na vyklizování objektu postřelil služební pistolí. Na následky zranění ještě téhož dne před půlnocí zemřel v nemocnici v Červené Vodě.

Zanechal po sobě trojici dopisů, ve kterých svůj čin vysvětloval neochotou opustit hranici odvolávaje se na svou povinnost vůči obraně vlasti a k památce svého otce padlého na východní frontě během první světové války. Dopisy byly určeny matce, veliteli a podřízeným. Podle jeho přání byl 10. října pohřben ve svém rodišti. Smuteční akt se stal tichou demonstrací nesouhlasu s kapitulací a jeho symbolem je Arnošt Hrad dodnes. Na památku jeho činu byla 2. října roku 1994 odhalena na stěně objektu, kde svůj čin spáchal, pamětní deska.

Vichr, označovaný jako kvazarový, vzniká jiným způsobem než větry, které známe ze Země. Jeho generátorem je akreční disk v okolí supermasivní černé díry.

Kvazarový supervítr

Akreční disk se vzniká, pokud se v okolí rotujícího objektu nachází dostatek materiálu, který je v gravitačním dosahu centrálního objektu. Materiál z akrečního disku dopadá po spirále na těleso ve svém středu a stává se pak jeho součástí.

Při tomto pohybu se uvolňuje potenciální energie materiálu, přeměňuje se na jeho vnitřní energie a materiál se ohřívá, takže se stává zdrojem tepelného záření. Kolem objektů se strmou změnou gravitačního potenciálu (např. u černých děr) se zahřívá na velmi vysoké teploty, takže se stává až zdrojem rentgenového záření. Zatímco materiál se pohybuje směrem dovnitř, jeho moment hybnosti musí „téci“ směrem ven. Tím vzniká energie kvazarového větru.

Mimo pozemské stupnice

Pokud bychom chtěli srovnat kvazarový vichr s nesilnějšími pozemskými hurikány, odpovídal by vichr naměřený v okolí kvazaru J0230 hodnotě 77. Za nejsilnější pozemské hurikány jsou přitom podle Saffirov-Simpsonovy stupnice hurikánů považovány ty s indexem 5, při nichž vítr dosahuje rychlosti vyšší než 252 kilometrů v hodině.

TIP: Nejzářivější kvazar ve vesmíru: Uvolňuje tolik světla jako 350 bilionů Sluncí

Vůbec nesilnější pozemský vítr byl naměřen v roce 2010 v Austrálii – během řádění cyklóny Olivie zde meteorologové naměřili poryv o rychlosti 408 kilometrů v hodině. Ještě vyšších rychlostí může dosahovat vítr ve víru tornáda. Přestože chybí oficiální údaje, odhaduje se, že zde vanou vichry o rychlosti okolo 500 kilometrů za hodinu.

Brněnská zoo si připsala další velký úspěch – po pátém ledním medvíděti a trojčatech vlků hřivnatých se zde narodilo i první mládě rosomáka sibiřského.

Nový přírůstek byl pro chovatele překvapením, neboť gravidita u samic rosomáka je jen těžko rozpoznatelná. Mládě, které na svět přišlo na počátku března je potomkem rosomáčího páru Ivana a samice Nataši.

První narození rosomáka v Česku

„I v předchozích letech jsme u našich rosomáků pozorovali páření, ale na mládě jsme čekali celých šest let. Odborníci na chov rosomáků popisují, že u tohoto druhu paradoxně nerozhoduje věk samice, ale samce. Většinou se mláďata rodí, až samec dosáhne osmi let, což se potvrdilo i u nás,“ říká ředitel zoo Brno Martin Hovorka.

S gratulací brněnským chovatelům přispěchal i koordinátor chovu rosomáků Leif Blomqvist ze švédského Nordensarku: „Milí kolegové z Brna, gratuluji k prvnímu odchovu rosomáka sibiřského v českých zahradách a těším se na zprávu, jestli je to samec nebo samička.“

Před rokem 1990 byl tento druh chovaný spíše v severských krajinách, velmi zřídka v kontinentální Evropě a jednalo se většinou o jedince odchycené ve volné přírodě. Neúspěchy s odchovem v zoo a úbytek jedinců ve volné přírodě vedl v roce 1994 k založení EEP programu, do kterého se zapojilo 13 zoologických zahrad. I když se výsledky odchovu v péči člověka zlepšily, stále je každé narozené mládě rosomáka sibiřského považováno za velký úspěch.

Letošními vítězi soutěže odvážné futuristické architektury 2016 eVolo Skyscraper Competition se stali Yitan Sun a Jianshi Wu, kteří navrhli pozoruhodnou proměnu newyorského Central Parku.

Podle jejich návrhu by na místě dnešního Central Parku měla vzniknout celá zanořená krajina o rozloze 3,4 čtverečních kilometrů. Oproti stávajícímu parku by byla mnohem členitější a zahrnovala by hory i jezera.

TIP: V newyorském Central Parku žije až 167 tisíc druhů mikrobů

Projekt New York Horizon se neomezuje jen na plochu stávajícího Central Parku - zahrnuje i zástavbu kolem celého zanořeného parku a představuje propojenou megastrukturu horizontálního mrakodrapu, s mnoha unikátními výhledy do nově vybudovaného parku. V případě, že se projekt podaří realizovat, mohou se obyvatelé New Yorku těšit na nádherný kontrast k husté městské zástavbě ze skla a oceli.

Proti roku 2014 se loni škody způsobené katastrofami výrazně snížily. Předloni totiž lidé a živly napáchali škody za 113 miliard dolarů (2,8 bilionu Kč). Z loňských 92 miliard dolarů škod pojištění pokrylo pouze 37 miliard, tedy asi 40 procent.

Zemětřesení i exploze v chemické továrně

Ve světě se podle švýcarské zajišťovny Swiss Re loni stalo 353 katastrof, z toho přírodních 198. Nejhorší škody způsobilo zemětřesení v Nepálu, pojišťovna je odhadla na šest miliard dolarů (142,2 miliardy Kč). Zahynulo při něm kolem 9 000 lidí.

Největším pojištěným neštěstím, jehož škoda se odhaduje na 2,5 miliardy až 3,5 miliardy dolarů (59,2 miliardy až 82,9 miliardy Kč), byly exploze v chemickém skladišti v čínském přístavu Tchien-ťin, které si vyžádaly 173 mrtvých.

Podle Swiss Re jsou tyto exploze dokonce třetí největší pojistnou událostí v dějinách způsobenou člověkem. Na prvním místě zůstává teroristický útok z 11. září 2001 se škodou ve výši 25,2 miliardy dolarů (597 miliard Kč), na druhém výbuch a požár na ropné plošině Piper Alpha u pobřeží Skotska v Severním moři v roce 1988 se škodou tří miliard dolarů (71,1 miliardy Kč).

Z kontinentů loni způsobily katastrofy největší škody Asii, a to 38 miliard dolarů (900 miliard Kč). Kromě zemětřesení v Nepálu se na tom podepsaly tajfun Goni, který zasáhl v srpnu Japonsko, a záplavy na jihu Indie.

Jen málokterá podívaná vzbuzuje více romantiky než polární záře. Islanďan Arnar Kristjansson by ale nejspíš nesouhlasil. Spolu se svou partnerkou vyrazil na lov polární záře k nádhernému vodopádu Seljarlandsfoss na jihu Islandu. K dokonalosti jejich snímku chybí snad již jen koupající se jednorožec a duha.

Pořídit obraz polární záře bylo paradoxně snazší částí úkolu. Největším problémem byl podle Arnara rosící se objektiv fotoaparátu od kapiček padající vody. Finální snímek je tak kompozicí složenou z několika samostatných záběrů.

Bezpilotní test rakety Saturn V s lodí Apollo 6 bohužel nedopadl úplně podle plánu. Obří nosič měl v rámci testovací mise vypustit exemplář lodě Apollo bez posádky na dráze k Měsíci, nicméně porucha pohonného systému druhého stupně rakety zapříčinila, že se náklad dostal pouze na vysokou zemskou orbitu a po třech obletech naší planety loď přistála v Pacifiku. Testy systémů a tepelné ochrany se tedy zdařily jen částečně.

Společně s vývojem nové generace sovětských těžkých tanků IS-2 se plánovalo využít jejich silného, dostatečně dimenzovaného podvozku i jako základu pro konstrukci výkonných samohybných děl. Zkušenosti s podobným strojem zde již byly, na podvozku těžkých tanků KV zkonstruoval Z. Kotin SU-152.

Jednalo se o vozidlo s plně uzavřeným bojovým prostorem, nesoucí silnou výzbroj – 152mm houfnici. Výroba probíhala v roce 1943 a jeho nástupcem se stal obdobný typ na bázi IS-2 – samohybná kanónová houfnice ISU-152, představující přímého následovníka starších SU-152.

Šlo o vozidlo určené k širšímu spektru činností, hlavně k palebné podpoře zejména tankových jednotek, kdy stroje postupovaly několik stovek metrů za tanky a vzhledem k značnému dostřelu likvidovaly těžkými protipancéřovými granáty německou obrněnou techniku nebo ohniska odporu. Houfnice ML-20S ničila i polní opevnění, bunkry a další chráněné cíle. Verze ISU-122 sloužila jako stíhač tanků, vyzbrojený dělem s velkým dostřelem a značnou průbojnou silou. Od ISU-152 se lišila především výzbrojí, podvozek i korba zůstaly beze změn.

Proti obrněncům i letadlům

Podvozek byl převzat ze série IS, tvořilo jej šest dvojitých pojezdových kol, hnací a napínací kolo a tři nosné kladky. Pohonnou jednotkou zůstal standardní naftový vidlicový dvanáctiválec V-2IS o výkonu 520 koní. Hlavní výzbroj u ISU-122 představovalo dělo A-19 ráže 122 mm, které roku 1944 nahradil z těžkého tanku IS-2 upravený kanón s poloautomatickým závěrem D-25T. U obou verzí bylo možné na stropním pancíři  lafetovat 12,7mm protiletadlový kulomet DŠK. Osádku tvořilo pět mužů – řidič v přední části vozidla, velitel, střelec a dva nabíječi, rozmístění kolem děla.

Výroba ISU-122 i ISU-152 se rozeběhla v prosinci 1943 a pokračovala až do konce války. Dohromady bylo těchto strojů smontováno 4 075 kusů. Produkce se pak na krátký čas zastavila, po dvou letech se ale opět rozeběhla a pokračovala až do roku 1952. V průběhu výroby vzniklo několik projektů na zvýšení bojové hodnoty stávajícího modelu, jako například ISU-130, který Sověti pokusně vyzbrojili 130mm námořním kanónem; po zkouškách prototypu však byl program zastaven. Rovněž ISU-122E se zesíleným pancéřováním nepřekročil kvůli nárůstu hmotnosti a snížení pohyblivosti pokusné stádium. Podobně dopadl i model ISU-122 BM vyzbrojený 122mm kanónem BL-7 s prodlouženou hlavní, který rovněž neprošel přes experimentální stádium.

ISU-122 (ISU-152) 

• Osádka: 5 mužů
• Hmotnost: 46 t
• Délka: 9,85 m (9,05 m)
• Šířka: 3,07 m
• Výška: 2,48 m
• Pancéřování: 20–90 mm
• Pohonná jednotka: V-2IS
• Výkon: 382,46 kW
• Max. rychlost: 35 km/h
• Hlavní výzbroj: 122mm kanón (152mm houfnice)
• Vedlejší výzbroj: 12,7mm kulomet
• Dojezd: 220 km 

ISU-122 i ISU-152 byly organizovány v samostatných plucích těžkého samohybného dělostřelectva disponujících 21 vozidly. V březnu 1945 vznikla první z brigád těžkého samohybného dělostřelectva, sestávající ze tří pluků.

Z výzbroje Sovětské armády byly poslední kusy vyřazeny v průběhu šedesátých let. Československá armáda v letech 1949–1950 odebrala celkem 36 kusů, jež byly zařazeny u 1. těžkého tankosamohybného praporu v Strašicích. ISU-152 nasadila do bojů egyptská armáda ještě za arabsko-izraelských válek v letech 1967 a 1973. 

4. dubna 2011 vypustilo Rusko ke kosmické stanici ISS loď Sojuz TMA-21, z Bajkonuru ji vynesla raketa Sojuz-FG. Hlavním úkolem mise bylo dopravit na palubu komplexu nové posily pro dlouhodobou posádku: kosmonauty Alexandra Samokuťajeva, Andreje Borisenka (oba Rusko) a Ronalda Garana (USA).

Let oslavoval 50. výročí startu Jurije Gagarina, jehož jméno loď dokonce nesla. Navíc se vypráví, že když přišli předkové astronauta Garana do USA, jejich příjmení „Gagarin“ zkomolil imigrační úředník.

Dokování Sojuzu u ISS 6. dubna 2011