Mé srdce bije jen pro tebe – a ve stejném tempu, dodávají vědci z University of California. Opravdu tedy nejde jen o romantickou fikci: Nacházíme-li se na počátku milostného vztahu, náš srdeční rytmus se skutečně po určité době synchronizuje s naší drahou polovičkou.

Vědci zkoumali 32 zamilovaných párů sedících v místnosti proti sobě tak, aby se nemohly dotýkat nebo si povídat, ale aby se mohly vzájemně dívat do očí. A při tom u nich odborníci monitorovali srdeční frekvenci. Po nějaké době se srdeční rytmy zamilovaných skutečně sjednotily. Vědci rovněž zjistili, že to byly spíš ženy, kdo se „srdcem“ přizpůsobil svému partnerovi.

Příčinu ovšem zatím s jistotou neznáme. Badatelé spekulují, že ženy mívají na svůj protějšek silnější vazbu a bývají i empatičtější. Nepřekvapí, že když odborníci porovnávali srdeční frekvence u párů, které již neprocházely obdobím zamilovanosti, stejný zázrak se nekonal – jejich „rytmus“ se lišil. 

Slunce představuje pro nás pozemšťany nejdůležitější kosmické těleso, bez jehož energie by Země jen stěží mohla tvořit příhodné místo pro život. Naše planeta kolem něj obíhá v té správné vzdálenosti, díky čemuž se na ní jako na jediné v solárním systému může vyskytovat kapalná voda. Slunce však má rovněž své vrtochy: erupce, výrony hmoty, rentgenové záření, sluneční vítr – to vše se může nepříznivě projevit i na Zemi.

Ohrožení Země

Ze sluneční atmosféry – koróny – uniká do meziplanetárního prostoru nepřetržitý proud částic, který označujeme jako sluneční vítr, jehož rychlost i hustota se po erupcích zvyšují. Obtéká zemskou magnetosféru, takže nepronikne až k povrchu planety. V polárních oblastech však mohou jeho částice sklouznout podél magnetických siločar do vysoké atmosféry, kde způsobují vznik polárních září.

Parametry slunečního větru kolísají a následkem toho se magnetické siločáry v okolí Země nárazovitě stlačují, což se projevuje jako geomagnetická aktivita. Proměnlivé magnetické pole pak indukuje elektrická pole, která mohou nepříznivě působit na družice, telekomunikační zařízení, rozvodnou elektrickou síť i na zdravotní stav některých lidí. Například po sluneční erupci v září 1859 následovala magnetická bouře, která postihla celou zeměkouli. Přerušila telegrafní spojení a naopak ve vedeních, která nebyla připojena k bateriím, vznikly indukcí takové proudy, že je bylo možné použít k telegrafování. Od pólů až po tropy osvětlovaly noční oblohu polární záře tak jasné, že při nich lidé mohli číst noviny. Lawrence Townsend z Univerzity v Tennessee se svými spolupracovníky vypočítal, že velmi energetické částice vyvržené Sluncem při obdobných explozích by mohly způsobit i smrt kosmonautů na Měsíci.

Sluneční cyklus

Základní cyklus sluneční aktivity charakterizuje přibližně jedenáctiletá perioda. Nejznámější projev zmíněné aktivity pak představuje měnící se počet slunečních skvrn na viditelném povrchu Slunce – ve fotosféře. Pravidelná pozorování slunečních skvrn probíhají od roku 1755; v současné době sledujeme vrcholící 24. cyklus.

Vnější sluneční atmosféru utvářejí silná magnetická pole. Náhlé a prudké uvolnění velkého množství hmoty ze sluneční koróny do okolního prostoru označujeme jako CME (coronal mass ejection – výron koronální hmoty). Velké výrony obsahují až miliardy tun hmoty, která může být urychlena na rychlost několika milionů kilometrů za hodinu. Poté putuje meziplanetárním prostorem a po cestě bombarduje planety či satelity. Slunce tak ovlivňuje nejen své bezprostřední okolí, ale i prostor mezi planetami, v blízkosti Země, atmosféru či magnetosféru naší planety, a dokonce zemský povrch, což vše označujeme souhrnným názvem kosmické počasí. 

Britská společnost Hybrid Air Vehicles ohlásila dokončení hybridní vzducholodi Airlander 10. Hybridní vzducholoď teď čekají pozemní testy, po nichž by se měla podívat do vzduchu při svém prvním letu v okolí letiště Cardington u města Bedford.

Airlander by měl v letošním roce nalétat 200 testovacích hodin. Pak přijdou na řadu předváděcí lety pro potenciální zákazníky. Hybrid Air Vehicles nejprve vyvíjela průzkumnou a podpůrnou vzducholoď pro americkou armádu. Když byl projekt v roce 2013 zrušen kvůli škrtům v rozpočtu, z vyvíjené vzducholodi vznikl Airlander 10.

TIP: Jak velký byl Hindenburg Zeppelin?

Hybridní vzducholoď Airlander 10 je plněná héliem a její objem činí 38 tisíc metrů krychlových. Pokud se úspěšně vznese, s délkou 92 metrů se stane největším létajícím strojem dnešní doby. V minulosti ale brázdily oblohu mnohem větší vzducholodě. Například slavný německý Hindenburg měřil 245 metrů.

Airlander 10 může nést až 10 tun nákladu. Díky víceúčelové kabině může plnit celou řadu různých úkolů - od přepravy cestujících, nákladu nebo humanitární pomoci, až po řízení komunikace a zpravodajské úkoly.

Lidé, kteří neustále myšlenkově cestují časem a přehrabují se ve své minulosti nebo i budoucnosti, mívají sklony k depresím. Při takovém cestování v myšlenkách hraje klíčovou roli takzvaná endogenní neurální síť mozku, anglicky označovaná jako Default mode network (DMN).

Tato oblast mozku přebírá vládu, když mozek nemusí reagovat na vnější podněty a jede si na „volnoběh“. Lidé, v jejichž mozku je endogenní neurální síť více propojená, cestují časem častěji a s větší razancí, více se utápějí v minulosti, takže i více trpí depresemi.

Experimenty s psychedeliky na magnetické rezonanci ukázaly, že LSD a další podobné látky ve skutečnosti potlačují aktivitu endogenní neurální sítě mozku. To vede k rozmanitým psychedelickým zážitkům a také k utlumení myšlenkového cestování v čase.

Vědci potvrdili, že užívání LSD pomáhá pacientům s depresemi omezit výlety do vlastní minulosti a soustředit se na přítomnost. To pak má blahodárné účinky na psychickou kondici pacientů.

1. Americký „Kaputnik“

Kdy: 6. 12. 1957
Kde: USA, Florida
Co: havárie rakety první americké družice

Na 3. prosince 1957 byl oznámen pokus o vypuštění první americké družice, start se však musel kvůli technickým závadám několikrát odložit. K finálnímu odpočítávání nakonec došlo 6. prosince, raketa se ale vznesla jen o několik desítek centimetrů, načež její hlavní motor selhal. Nosič se následně zřítil na startovací rampu a jednotlivé stupně jeden po druhém explodovaly. Výbuch odmrštil vynášený satelit několik desítek metrů daleko, přičemž se zařízení automaticky aktivovalo, což se mělo odehrát až po dosažení oběžné dráhy. Satelit tedy začal vysílat, jak by se od něj při normálním průběhu letu čekalo. A vůbec mu nevadilo, že místo v kosmickém prostoru skončil v kaluži bláta.

2. Peklo na startovací rampě

Kdy: 24. 10. 1960
Kde: SSSR, Bajkonur
Co: výbuch vojenské rakety SS-16; stovky mrtvých

Dne 24. října 1960 došlo na kosmodromu Bajkonur k tragickému selhání rakety před startem – nejednalo se však o raketu kosmickou, nýbrž vojenskou. Mezikontinentální nosič SS-16 se tehdy chystal k premiérovému letu, ale přípravy provázely technické potíže. Nedalo se však otálet – start musel proběhnout stůj co stůj. K raketě natankované toxickými pohonnými látkami se tak vydaly desítky vojáků, techniků a inženýrů a začaly provádět příslušné opravy a kontroly – nešlo z ní totiž vypustit palivo. Byla zkrátka konstruována tak, že ji po natankování nezbývalo než odpálit. Muselo se tedy pracovat s natankovanou raketou. Palivo i okysličovadlo se přitom uskladňuje v nádržích, kde může zůstat i velmi dlouhou dobu. Jakmile se však dostane do motorů, musí raketa do 48 hodin startovat. A přesně to se tehdy stalo.

Jenže vzlet se neustále posouval – pořád se objevovaly nové a nové problémy. Z 800 metrů vzdálené pozorovatelny se proto přímo na startovací plošinu vydal maršál Mitrofan Nědělin a nechal si zhruba dvacet metrů od paty rakety postavit křeslo. Kolem nosiče se přitom v té době pohybovalo přes 250 lidí. Pak někdo v řídicím bunkru odhalil, že jeden spínač se nachází v poletové poloze – zkrátka v ní zůstal po sérii testů. Poté co jej přepnuli do předletové polohy, se však automaticky přenastavilo několik systémů druhého stupně, který byl oproti pravidlům „živý“, a tudíž se aktivovaly jeho baterie. Změna konfigurace se dotkla i ventilů v motorech tohoto stupně, jež měly být před letem otevřeny, aby skrz ně mohlo za letu po příslušném příkazu přitékat palivo a okysličovadlo. Podotýkáme, že obě složky byly samozážehové. Technik tedy přepnul spínač, což mělo za následek otevření ventilů druhého stupně. Raketový motor se tak probudil k životu a nádrž paliva v prvním stupni se ve zlomku sekundy propálila, načež explodovala.

Počet obětí tragédie dodnes neznáme, neboť oficiální místa nehodu velmi přísně tajila: podle některých zdrojů šlo o 76 lidí, ale podle jiných až o 117. Noviny Pravda psaly, že maršál Nědělin zahynul při leteckém neštěstí. Těla ostatních obětí nechaly úřady obratem rozvézt po celém SSSR, kde je pohřbily, načež jejich rodinám zaslaly vysvětlující dopisy s různými příběhy. Prostě šlo o to, aby se nedal zjistit rozsah katastrofy ani skutečnost, že k ní vůbec došlo. Vyšetřovací komise dostala příkaz nikoho netrestat, protože „všichni, kdo jsou za to odpovědní, již potrestáni byli“. Nelze se tak divit, že spíše než na vyšetření příčin havárie se komise zaměřila na doporučení „co nejrychleji opravit poškozenou startovací rampu“ a „během dvou týdnů obnovit zkoušky rakety“.

3. Krach lunárního snu

Kdy: 1969–1972
Kde: SSSR, Bajkonur
Co: havárie všech čtyř lunárních raket N-1

Opravdu mimořádné místo má v historii kosmonautiky sovětský lunární program a především jeho raketa N-1. Jednalo se o jeden z největších kosmických nosičů v historii, ale přestože odstartoval celkem čtyřikrát, nepřipsal si ani jeden úspěch. Sověti poté program dlouhé roky tajili a jejich oficiální stanovisko znělo, že „pilotovaný let na Měsíc představuje plýtvání časem a finančními prostředky“.

První „enjednička“ měla odstartovat 21. února 1969, přičemž v úspěch tohoto pokusu doufali snad jen největší optimisté. Matematicky byla jeho pravděpodobnost vyčíslena na 17 %, což se však nesmělo říkat veřejně. Třicet motorů prvního stupně přitom pracovalo bez problémů až do 70. sekundy letu, kdy havarijní systém KORD nařídil jejich vypnutí. Raketa setrvačností dosáhla výšky 77 km a dopadla 50 km od startovací rampy. V 55. sekundě letu totiž vypukl v motorové sekci požár, který následně propálil elektroinstalaci, způsobil zkrat a vypnutí všech funkčních motorů.

Druhý pokus se konal již 3. července 1969. Při nabíhání motorů na plný výkon se ale do jednoho z nich dostala nečistota (možná úlomek kovu, šroub či zapomenuté nářadí), následkem čehož explodoval. Havarijní systém musel jako na běžícím pásu vypínat jeden těžce poškozený motor za druhým a po deseti sekundách letu tak byly vypnuty všechny kromě jednoho (který se nepodařilo odstavit vinou závady v elektroinstalaci). Raketa se v té době nacházela ve výšce dvě stě metrů, načež následoval neodvratný pád. Navíc se v důsledku jediného fungujícího motoru začala naklánět na stranu. Poté dopadla na startovací rampu, kterou tak totálně zničila.

Třetí start N-1 se konal až 27. června 1971. Motory tentokrát pracovaly bezchybně, selhal ale řídicí systém rakety. Nosič se tak začal pozvolna naklánět, přičemž v 15. sekundě letu činil odklon od vertikální osy 14° a stále narůstal. Ve 48. sekundě letu se raketa mezi prvním a druhým stupněm rozlomila, a zatímco část od druhého stupně výše padala k Zemi, zmrzačený první stupeň pokračoval v letu. Už po několika sekundách však i jeho motory utichly.

Poslední pokus se konal 23. listopadu 1972. Raketa pracovala až do rekordní 107. sekundy, kdy ji zničil výbuch. Šetření ukázalo, že na vině byla špatná konstrukce motorové sekce. Třicet motorů prvního stupně bylo umístěno ve dvou soustředných kružnicích: ve vnitřní šest z nich, ve vnější čtyřiadvacet. Vnitřní se přitom vypínaly dříve než vnější, neboť jakmile raketa spotřebovala podstatnou část pohonných látek, stala se výrazně lehčí a všechny motory již nebyly potřeba. Jenomže vypnutí šesti motorů (a zastavení odběru paliva) způsobilo v palivovém systému náhlý přetlak, takže některá přívodní potrubí praskla. Následovalo to, co následovat muselo: všezničující exploze.

4. Zkáza raketoplánu Challenger

Kdy: 28. 1. 1986
Kde: USA, Florida
Co: výbuch nosiče raketoplánu; celá posádka zahynula

Šlo o jeden z největších šoků, jaký kdy Spojené státy zažily. Navíc přišel ze směru, odkud ho nikdo nečekal, a kromě toho před zraky celého národa u televizních obrazovek – zkáza raketoplánu Challenger v lednu 1986…

V okamžiku zážehu pomocných motorů na tuhá paliva nedostatečně dolehly těsnicí kroužky mezi spodními segmenty pravého motoru. Motory se totiž od výrobce v Utahu dopravovaly na Floridu v rozloženém stavu a kompletovaly se až tam. Noc před startem navíc panoval na kosmodromu silný mráz, který měl na funkci těsnění mezi jednotlivými segmenty vliv. Netěsným spojem unikl nejprve obláček bílé páry z nedostatečně spálených pohonných látek při zážehu, aby se po půlsekundě změnil ve zlověstný oblak černého dýmu. Jednalo se o detail, kterého si v záplavě kouře a plamenů při startu raketoplánu nemohl nikdo všimnout – a na který se přišlo až dodatečně při vyšetřování zkázy.

Sledovací kamery pozorovaly obláček kouře až do 12. sekundy letu, kdy se spára působením aerodynamických sil na chvíli pravděpodobně samovolně utěsnila. V 59. sekundě letu zaregistrovaly kamery na pravém pomocném motoru opět kouř, který se ale vzápětí změnil v plamen a ten během několika okamžiků dosáhl na povrch hlavní palivové nádrže stroje. V 66. sekundě poškodil oheň nádrž natolik, že z ní uniklo palivo – a začalo hořet. O sekundu později přístroje zaregistrovaly, že v nádrži nepatrně klesá tlak.

V 70. sekundě letu přišlo z paluby raketoplánu poslední hlášení. Posádka do poslední chvíle netušila, jak strašné divadlo se pod jejíma nohama odehrává – a tak pilot Michael Smith optimisticky hlásil: „Všechno v pořádku, jedeme na plný plyn!“ Poškození narůstalo až do 73. sekundy letu, kdy plamen přepálil spodní úchyt pomocného motoru u nádrže, načež se motor začal otáčet kolem horního čepu. O několik setin sekundy později se zabořil do přední části nádrže, kterou okamžitě rozdrtil jako skořápku. Aerodynamické síly ji roztrhaly a celý raketoplán zahalil v tisícině sekundy oblak kyslíku a vodíku. V další tisícině sekundy pak tento smrtelný koktejl explodoval…

V roce 1944 již měli Spojenci na nebi nad Evropou drtivou početní převahu. Luftwaffe musela z posledních sil reagovat a napadat formace bombardérů ve dne v noci, aby německá města nehořela v plamenech a průmyslová centra nebyla zničena ze vzduchu.

Německé jednotky však této převaze nemohli dlouho vzdorovat a začali ztrácet až tisíc letadel měsičně na západní froně a až 400 letadel na východní. Přes tyto hrozivé ztráty se v prvníéch třech měsících roku 1944 podařilo sestřelit téměř 800 těžkých amerických bombardérů a během léta stejného roku dalších 900. A to nejsou v tomto výčtu zahrnuty ztráty Lancasterů a Halifaxů, které Britové používaly pro noční bombardování.

Dcera, která 2. září 1883 v sedm hodin ráno přišla na svět, způsobila velké zklamání! Všichni čekali syna, pro nějž už měli rodiče - korunní princ Rudolf a jeho choť Štěpánka Belgická - připravené slovanské jméno Václav. Brzy si však dívenku, pojmenovanou po babičce, císařovně Sissi, všichni velice oblíbili. Stala se především miláčkem svého dědečka, který nad ní držel ochrannou ruku až do své smrti. 

Dědečka si omotala kolem prstu

Svobodomyslná, svéhlavá, temperamentní a v pozdějším věku i těžko zvladatelná Erzsi zdědila po otci hodně z jeho povahy. Rudolf ji miloval a v závěti z ní učinil univerzální dědičku. Také poručnictví nad dceruškou svěřil v závěti svému otci. A dědeček císař se vnučce věnoval více než kdysi vlastním dětem. Problém nastal ve chvíli, kdy postřehla, že si může dělat, co chce, dopustit se čehokoliv a požadovat cokoliv. Dědeček jí přece vše promine. Splní i přání, která by ostatním odmítl. Po celý život se tak na nikoho neohlížela a dělala jen to, co vyhovovalo právě jí.

Příliš divoká nevěsta

Z Erzsi vyrostla vysoká, štíhlá a půvabná dívka, která se stala jednou z nejlepších partií v Evropě. Osud zasáhl 9. ledna 1900. V Hofburgu se konal dvorní ples, kde šestnáctiletou Erzsi oficiálně uvedli do vyšší společnosti. Mezi plesovými hosty se objevil muž, do nějž se Alžběta na první pohled zamilovala. Mladý nadporučík Otto kníže Windischgrätz. Rozhodla se. Toho chci! Se svým plánem předstoupila před dědečka, ale dostalo se jí kategorického zamítnutí. Neexistuje! Žádné zásnuby před osmnáctými narozeninami! Císař tajně doufal, že si to Alžběta rozmyslí, nebo že se najde jiný, vhodnější ženich. 

Erzsi však nechtěla nikoho jiného! Po roce nakonec Františka Josefa přesvědčila. Otto prý neměl o „štěstí“, které na něj čeká, ani tušení. Přání své vnučky mu oznámil až císař. Šokovaný mladík odvětil, že už zasnouben je...Ať už to ale bylo jakkoli, brzy se konaly zásnuby. Alžběta se ovšem musela zříci pro sebe i své budoucí potomky nároku na trůn. Učinila tak s lehkým srdcem. A pak se v lednu 1902 konala slavná svatba. Vynucené manželství bylo zpočátku docela šťastné... 

Život v Praze, kde Otto sloužil, a později i na Ploskovickém zámku začal brzy Alžbětu nudit. Chyběl jí velkoměstský ruch. Vyrážela do Vídně bez manžela. Toho však v Praze nechávala sledovat!

Chci se rozvést!

Když se dozvěděla o jeho vztahu s operní pěvkyní Marií Zieglerovou, ani na chvíli nezaváhala. Odjela zjednat pořádek. V Praze na pěvkyni několikrát vystřelila. Těžce ji zranila! Situace se pochopitelně ututlala. Všichni zúčastnění dostali za své mlčení dobře zaplaceno. Milenka ale celou aféru o rok později vylíčila americkým novinám.

Postupně se láska měnila v nenávist. Manželský život se omezil na zřídkavé společné pobyty ve Vídni. Alžběta si zoufala. Po smrti císaře v roce 1916 se rozhodla, že za svým manželstvím definitivně udělá tlustou čáru. Protože však kníže Windischgrätz dostával slušnou roční apanáž udělenou ještě starým císařem, neměl důvod souhlasit s rozvodem. Teprve když mu Alžběta o tři roky později apanáž zrušila, Otto podal žádost o rozvod.

Rudá vévodkyně

Krátce předtím se totiž Alžběta seznámila s poslední láskou svého života: sociálně demokratickým funkcionářem Leopoldem Petznekem. Byl o dva roky starší než ona a pocházel z velice chudých poměrů. Byl to noblesní člověk, klidný, čestný a velice oblíbený. Dotáhl to až na poslance rakouského parlamentu a předsedu Nejvyššího kontrolního úřadu. Ačkoli se Alžběta stala zapálenou soudružkou a její nový partner ji v mnohém pozitivně ovlivnil, nemínila se vzdát svého knížecího života. Prodávala na ulici rudé karafiáty, ale také přijela na prvomájový průvod v autě. Vydržovala si početné služebnictvo, které se u ní kvůli jejím výbuchům vzteku často měnilo.

TIP: Muž mnoha lásek: Korunnímu princi Rudolfovi padaly ženy k nohám

Alžbětin partner byl vězněn už ve třicátých letech a pak dokonce skončil i v koncentračním táboře v Dachau. Alžběta sice nasadila všechny páky, ale nepodařilo se jí dosáhnout jeho propuštění. Dva roky po válce se konečně vzali. Leopold zemřel v roce 1956, ona jej přežila o sedm let.

Drtivou většinu hvězd tvoří především vodík, což samozřejmě souvisí se skutečností, že se jedná o nejrozšířenější prvek ve vesmíru vůbec (vodík představuje 74 % hmotnosti baryonické hmoty, následován heliem (24 %) a kyslíkem (1 %); další prvky jsou v podstatě stopové). Převážná většina vodíku a helia přítomná dnes ve vesmíru pochází z období jeho vzniku, z raného tvoření prvků, ke kterému došlo v prvních dvaceti minutách kosmického věku. Těžší elementy reprezentují převážně produkty termojaderných reakcí v nitrech hvězd. Poměrné zastoupení prvků se tedy s věkem stálice mění. 

Chemické složení mladých hvězd se velmi podobá skladbě vesmíru. Tvoří je tedy převážně vodík a helium přibližně v poměru 3 : 1 s příměsí těžších prvků (astronomové je pro jednoduchost označují jako „kovy“), jejichž hmotnostní zastoupení činí na počátku méně než 2 %. Během „pobytu“ hvězdy na hlavní posloupnosti Hertzsprungova-Russelova diagramu se v jejím nitru termojaderně přeměňuje vodík na helium, a zastoupení helia na úkor vodíku tak roste. V pozdějších fázích vznikají při termojaderných reakcích i těžší prvky: nejprve uhlík, dusík a kyslík, a v jádrech hmotnějších hvězd pak i další – až po prvky skupiny železa. Ještě těžší elementy, včetně stříbra, zlata a platiny, představují produkty termojaderných reakcí při výbuších supernov. Množství vodíku ve hvězdě tedy s jejím věkem postupně klesá. 

A nakonec terminologická vsuvka: Při posuzování chemického složení je třeba důsledně rozlišovat mezi hmotnostním a částicovým procentem, což je dáno rozdílnou „vahou“ atomů jednotlivých prvků (například helium je asi čtyřikrát „těžší“ než vodík, uhlík dvanáctkrát atd.). Slunce sice v současnosti hmotnostně tvoří z 71 % vodík, z 27 % helium a ze 2 % příměsi kovů, pokud však jde o počet částic, pak převažují atomy vodíku (91,2 %), dále atomy helia (8,7 %) a nakonec atomy těžších prvků (méně než 0,1 %).

Na dně arktického Barentsova moře vědci nedávno objevili celou řadu poněkud děsivých kráterů o průměru až jeden kilometr. Odborníci jejich vznik připisují ohromným výtryskům metanu z mořského dna.

Na mnoha místech na dně oceánu se nacházejí ložiska hydrátu nebo též klatrátu metanu. Jde vlastně vodní led, který obsahuje velké množství metanu. Dřívější teorie předpokládaly, že se takový led nachází výhradně na planetách vnější části Sluneční soustavy, vědci ale nyní zjistili, že je ho spousta i na Zemi.

S postupným oteplováním klimatu planety se ložiska hydrátu metanu zřejmě stávají méně stabilními a občas se může uvolnit značné množství metanu najednou. Některá média hledají spojitost s Bermudským trojúhelníkem, za jehož špatnou pověst by prý mohly být zodpovědné právě takové výtrysky velkého množství metanu. Podle odborníků tomu ale nic nenasvědčuje.