Fascinující a velkolepé polární záře nejsou vlastní výhradně matičce Zemi. Přestože jsou Jupiter, Saturn, Uran a Neptun plynnými planetami mají i silná magnetická pole a mohutné magnetosféry. Je tudíž zřejmé, že na nich rovněž vznikají polární záře. Zejména největší planeta naší Soustavy je v ohledu polárních září naprostým unikátem.

Polární záře na Jupiteru

Magnetosféra Jupiteru je fenomén, který nemá ve Sluneční soustavě obdoby. Především se odlišuje svou enormní velikostí: ve směru ke Slunci (denní strana) dosahuje až do devadesátinásobku poloměru planety a ve směru od Slunce se táhne rozsáhlý magnetický ohon až k oběžné dráze Saturnu! Lineární rozměry magnetosféry Jupitera jsou mnohonásobně větší než rozměry magnetosféry Země, a její objem je dokonce milionkrát větší.

Na rozdíl od Země mohou na Jupiteru vznikat polární záře i bez přímého vlivu Slunce - existuje zde totiž vlastní mohutný zdroj nabitých částic, který nesouvisí se Sluncem – vytváří je vulkanická činnost měsíce Io. Tyto nabité částice jsou urychlovány na velmi vysoké rychlosti, načež při srážkách s molekulami přítomných atmosférických plynů vzniká polární záře, pozorovatelná především v oboru rentgenového záření.

TIP: Nalezen objekt s polární září tisíckrát jasnější než na Jupiteru

Jak ale ukazuje pozorování observatoře Chandra, ani Jupiter není vůči vlivu Slunce zcela imunní. V roce 2011 se vědcům podařilo zachytit Jupiter právě v okamžiku, kdy k jeho magnetickému obalu dorazil mohutný proud nabitých částic vyvržený silnou sluneční bouří. V okamžiku srážky zazářila na Jupiterových pólech obří polární aurora, osmkrát jasnější než je u této planety běžné a se stonásobnou intenzitou.

Díky filmovému trháku 300: Bitva u Thermopyl víme, že úzká soutěska, ležící nedaleko malebné řecké vísky Thermopyly, byla dějištěm slavné byť poněkud krvavé bitvy. Pro pořádek raději uveďme, že v roce 480 př. n. l. stálo na straně krále Leónida přibližně 7 tisíc Řeků (z toho asi 1 200 Sparťanů), kteří se zde utkali s vojsky perského krále Xerxa I., čítající 100 až 200 tisíc válečníků.

Bitva, která skončila porážkou Leónidasových vojsk, představovala ve svém důsledku obrovskou vzpruhu pro morálku Řeků a dopomohla ke konečnému vítězství Řeků nad Peršany v námořní bitvě u Salamíny (480 př. n. l.) a o rok později v bitvě u Platají (479 př. n. l). Zdržení perského vojska během bitvy u Thermopyl také poskytlo Themistoklovi čas k evakuaci obyvatel Athén.

Krvavé dějiny thermopylské soutěsky

Slavná bitva krále Leonidase ale nebyla zdaleka jedinou, kterou tato oblast zažila – thermopylská soutěska a její okolí byla během let svědkem mnoha střetů Řeků s Makedonci, Galy, Turky a v roce 1941 (během německé invaze do Řecka) také bitvy mezi Brity a hitlerovským Německem.

TIP: Jak ve skutečnosti probíhala slavná bitva u Thermopyl

Do výčtu slavných bitev nyní přibyla i doposud neznámá kapitola. Útržky řeckého textu objeveného v rakouské knihovně totiž odhalily, že v roce 250 našeho letopočtu se právě v okolí thermopylské soutěsky střetla vojska Římanů s Góty, během jejich pokusu o invazi do Římské říše. Římané tehdy dokázali germánské nájezdníky zastavit právě u Thermopyl a jejich armádu rozprášili.

Nově objevená bitva lese i výraznou česko-slovenskou stopu – fragmenty v rakouské knihovně objevila v roce 2014 profesorka Jana Grusková, filoložka působící mimo jiné na bratislavské univerzitě Komenského a brněnské Masarykově univerzitě.

Odolat tweetování, Facebooku či „jen“ kontrolování mailů může být podle vědců pro mnohé z nás zhruba stejně těžké jako vzdát se alkoholu či cigarety. Nebo i těžší.

Tým z University of Chicago Booth School of Business v čele s psychologem Wilhelmem Hofmannem provedl na zmíněné téma studii, v níž zkoumal vůli 205 lidí ve věku 18–85 let. Účastníci experimentu informovali vědce sedmkrát denně o tom, zda a jak silně pociťovali v průběhu posledních 30 minut touhu po různých drogách včetně připojení k sociálním sítím a jestli jí odolali.

Z 10 558 odpovědí celých 7 827 potvrzovalo různé „toužebné“ pocity, přičemž mnohé se týkaly právě sociálních sítí. Výsledky navíc ukázaly, že lidé nejčastěji odkládali spánek či sex právě proto, aby zkontrolovali svůj profil nebo status na sociální síti. Touha po digitálním kontaktu byla dokonce silnější než potřeba dát si cigaretu či alkohol. Schopnost odolat sítím se navíc snižovala s pokročilejší denní hodinou.

Začátkem března odstartovalo letošní cvičení ICEX 2016, které má prověřit operační schopnosti amerického námořnictva v arktických oblastech. Do pětitýdenního cvičení se zapojila dvojice rychlých útočných ponorek třídy Los Angeles - USS Hampton a USS Hartford. Ponorky tohoto typu pocházejí z dob studené války. V letech 1972–1996 bylo postaveno celkem 62 ponorek této třídy, z nichž většina je ve službě dodnes.

Pohonný systém ponorek tvoří jaderný reaktor typu S6G, dvojice turbín a jeden lodní šroub. Při plavbě pod hladinou dosahují ponorky třídy Los Angeles rychlosti až 54 kilometrů v hodině (na hladině jen 33 km/h). Výzbroj představují čtyři 533mm torpédomety, ze kterých mohou být vypouštěna torpéda MK-48, protilodní střely UGM-84 Harpoon, střely s plochou dráhou letu BGM-109 Tomahawk či miny.

Mohlo by se zdát, že kategorie ručních palných zbraní jsou již jednoznačně definované a že tedy není nutné přít se o to, co je to pistole, puška, karabina nebo samopal. Existuje ale jedna skupina zbraní s dosud ne zcela jednoznačnou pozicí a také bez českého pojmenování. Zbraně označované zkratkou PDW (Personal Defense Weapon) spojují charakteristiky několika kategorií a zpravidla slouží pro zvláštní a elitní jednotky armády a policie. Evoluci a rysy těchto zbraní můžeme ilustrovat na jednom z nejúspěšnějších typů – Heckler & Koch MP7.

Odpověď na žádost NATO

Pojem PDW se oficiálně poprvé objevil nejspíše v roce 1986, kdy pěchotní škola US Army na základně Fort Benning vydala dokument Small Arms Strategy 2000. Ten studoval perspektivy ručních palných zbraní a armádní experti např. navrhli, aby vznikaly malé automatické zbraně kombinující kompaktní rozměry samopalů a velkou palebnou sílu útočných pušek, resp. jejich zkrácených verzí (tzv. karabin).

Za vznikem tohoto návrhu stálo více příčin, mj. snaha vybavit osádky vozidel a letadel či obsluhu těžkých zbraňových systémů takovým typem zbraně, která díky malým rozměrům nebude překážet a současně nabídne i vyšší ničivou sílu než standardní samopaly, používající v naprosté většině střelivo typu 9 mm Parabellum. Jeho průbojnost totiž pomalu, ale jistě přestávala dostačovat, zvláště proti novým neprůstřelným vestám, ve kterých již nebyl obsažen jen kevlar, ale také titanové (a)nebo keramické vložky.

Super-kompaktní automatická puška

Ze stejného důvodu byly perspektivní zbraně kategorie PDW vnímány i coby ideální výzbroj speciálních a elitních jednotek. Některé odvážnější prognózy dokonce tvrdily, že se PDW mohou v mnoha případech stát i alternativou k dlouhým útočným puškám. 

První zbraně, jež se tak označovaly, však v podstatě byly pouze zdokonalené verze 9mm samopalů (typicky zbraň Heckler & Koch MP5K-PDW), kombinující rozměry kompaktní úpravy MP5K s parametry a obsluhou základní verze MP5A2. Této koncepce se některé zbraně řazené do kategorie PDW stále drží, takže jde fakticky o vysoce pokročilé, přesné a kompaktní samopaly, používající nové typy munice ráže 9 mm s větší průrazností. Jako příklad lze uvést Scorpion EVO III A1 od České zbrojovky, kromě něhož se podobnou koncepcí vyznačují též některé ruské zbraně. 

Západoevropské zbrojovky se ovšem rozhodly pro jinou cestu, když v reakci na požadavek Severoatlantické aliance z roku 1989 zahájily vývoj zbraní kategorie PDW, které jsou řešeny v podstatě jako super-kompaktní automatické pušky na novou malorážovou munici. Někdy se dokonce objevuje definice, podle níž jde o extrémně miniaturizované pěchotní kulomety.

Výjimečně účinné střelivo

Patrně nejznámějším a nejpopulárnějším typem, jenž reprezentuje toto pojetí, je puška P90 od belgické zbrojovky FN, která pro ni zkonstruovala střelivo ráže 5,7 mm. Stranou ovšem nemohl zůstat ani další z velkých „hráčů“ na trhu automatických zbraní, již zmíněná německá značka Heckler & Koch. Její zkušení odborníci dobře věděli, že nejdříve se konstruuje náboj, a teprve po něm přijde na řadu samotná zbraň.

Výsledkem jejich snažení v průběhu 90. let se tedy stala nová munice s oficiálním označením HK 4,6×30 mm, která byla vytvořena tak, aby měla nižší zpětný ráz než munice z útočných pušek, ale aby zároveň dovedla vyhovět požadavku, jenž se obvykle označuje jako CRISAT (Collaborative Research Into Small Arms Technology). Jde o normu NATO vztaženou k odolnosti neprůstřelných vest (potažmo k průbojnosti munice proti těmto vestám), která byla odvozena z parametrů vest Varšavské smlouvy. Prakticky se jedná o vestu s dvaceti vrstvami kevlaru a titanovou destičkou o síle 1,6 mm. Naprostá většina munice ráže 9 mm takovou vestu na vzdálenost 200 metrů neprobije, zatímco u malorážového střeliva pro zbraně kategorie PDW bylo splnění tohoto požadavku prioritou. 

Heckler & Koch MP7A1 v číslech

Roku 1999 byl v německé zbrojovce ukončen vývoj náboje a krátce nato firma představila prototyp nové zbraně, která tehdy nesla jen označení Heckler & Koch PDW, avšak záhy se stala známou coby MP7.

Z hlediska funkčního principu je příbuzná pušce Heckler & Koch G36; využívá kompaktní verzi jejího mechanismu odběru plynů z hlavně, které prostřednictvím pístu a pružin pohánějí otáčivý závěr, který je ve své pozici zamykán sedmi zuby. Na obou stranách těla zbraně se nachází přepínač střelby (čili možnost volby mezi dávkami, jednotlivými ranami a zajištěním) i uvolňovač zásobníku, takže MP7 je optimální pro praváky i leváky. Vedle pistolové rukojeti, do které se zasouvá zásobník s kapacitou 20, 30 či 40 ran, má zbraň též malou sklopnou přední rukojeť a výsuvnou ramenní opěrku. Díky širokému použití polymerů je velmi lehká. Svými rozměry jen o málo přesahuje velkou pistoli a je zřetelně menší než standardní samopal.

Evoluce a rozšíření po světě

Výroba zbraně MP7 začala v roce 2001. Sériová varianta se od prototypu trochu lišila, mj. měla standardizovanou lištu typu Picatinny po celé délce těla (kdežto u prototypu byla jen krátká), měla poněkud jiný tvar ramenní opěrky a po celém povrchu byla použita protiskluzná úprava. V roce 2003 se přešlo na produkci modifikace MP7A1, jež se v nabídce firmy nachází dodnes. Má přepracovanou pistolovou rukojeť a jinak řešenou ramenní opěrku, jež se dá nově zafixovat ve třech různých pozicích. U nejnovějšího výrobního provedení tohoto typu zbraně se objevila též jinak (bezpečněji) řešená spoušť. Kromě základní automatické verze MP7A1 je dodávána i podoba, která se označuje jako MP7-SF; může střílet pouze jednotlivými ranami a nabízí se především jako policejní zbraň. 

Sama společnost Heckler & Koch vyrábí i 4,6mm munici, jež existuje ve třech provedeních. První má ocelovou střelu, druhá střelu z mosazi s dutou špičkou a konečně třetí má projektil s olověným jádrem a ocelovým pláštěm. Pro MP7 je samozřejmě k dispozici také široká nabídka příslušenství, jež doplňuje standardní mechanická mířidla. Lze tedy použít různé optické, laserové a kolimátorové zaměřovače, svítilny a tlumič hluku. 

Seznam uživatelů je poměrně dlouhý, zahrnuje bezmála dvě desítky zemí včetně USA, Velké Británie, Austrálie či Japonska, ale u většiny se jedná „jen“ o vybavení speciálních armádních či policejních jednotek, takže počty odebraných exemplářů nebudou zřejmě nijak závratně vysoké. Německá armáda zbraň MP7 oficiálně zařadila do služby roku 2007. Posléze se stala též jednou z charakteristických položek výbavy jednotky GSG 9, tj. elitního protiteroristického útvaru spolkové policie.

Německo pak vyvíjelo velkou snahu, aby byl náboj typu HK 4,6×30 mm zaveden jako standard v NATO, ale logicky došlo ke střetnutí s konkurencí v podobě belgického 5,7mm střeliva. Srovnávací testy dopadly vesměs v neprospěch firmy Heckler & Koch, ale Aliance potom od standardizace PDW stejně ustoupila. Navzdory tomu si však MP7 udržuje značný respekt expertů i přízeň fanoušků a uchovává si v tomto specifickém sektoru zbrojního trhu silnou pozici.

Marie Terezie se hned na počátku své vlády ocitla ve velmi kritické situaci. Napadena ze všech stran válečnou koalicí několika panovníků, kteří jí jako ženě upírali právo na nástupnictví po jejím otci Karlu VI., se musela bránit. Za této situace nabídl svobodný pán von der Trenck, že na vlastní náklady najme a vyzbrojí sbor pandurů a dá je do služeb uherské a české královny.

Hrdinství i zločiny

Trenk byl osoba nanejvýš problematická. Jeho bravurní odvaha na bojišti se pojila s nezkrotnou povahou, s bezmeznou arogancí a brutalitou. Válečné úspěchy byly vykupovány vraždami, násilnostmi, loupežemi a drancováním. Jeho pád však přišel nečekaně.

Koncem září 1745 došlo u Žďáru v severovýchodních Čechách k neúspěšné bitvě s pruskou armádou a na jeho hlavu padla vina za porážku. Téměř jisté vítězství rakouských jednotek se naráz proměnilo v prohru, když panduři lačnící po kořisti opustili bojiště a vrhli se na stany pruského krále a jeho štábu. Prusům se podařilo přeskupit své síly a dosáhli vítězství. Tehdy trpělivost panovnice přetekla a volala velitele pandurů k odpovědnosti. Nakupené stížnosti proti řádění pandurů a jejich selhání v poslední bitvě bylo nutné rázně řešit. Trenkovi zjevní a skrytí nepřátelé, rivalové i závistivci, využili změněné nálady u dvora a přiložili si své polínko.

Vězení na Špilberku

Trenk byl postaven před válečný soud. Jeho prezidentem byl jmenován jistý generál Löwenwald, se kterým měl baron z dřívějška nevyřízené účty. Löwenwald vedl proces zaujatě a povolal desítky svědků, kteří proti baronovi svědčili. Zachovat rozvahu nepatřilo k Trenkově prchlivé povaze. V záchvatu zuřivosti se vrhl na Löwenwalda a chtěl ho vyhodit z okna. Tím si podepsal rozsudek, který byl vynesen v prosinci 1746 a zněl trest smrti.

TIP: Bojovník za svobodu: Proč byl Ital Silvio Pellico internován na Špilberku?

Marie Terezie sice nařídila revizi procesu, ale ani nyní nedokázal pandurský velitel jednat umírněně a takticky. Novým rozsudkem z 28. srpna 1748 byl odsouzen k doživotnímu žaláři. Měl si ho odpykat na brněnském Špilberku, kde také po krátké nemoci 4. října následujícího roku zemřel.

První úspěšnou transplantaci tváře uskutečnili v roce 2005 ve Francii. Od té doby získalo novou tvář více než 30 pacientů z celého světa.

Už víme, že je to proveditelné. Odborníci teď spíše přemýšlejí, co by bylo možné zlepšit. Velký problém stále ještě představuje možnost odmítnutí transplantátu a pacienti musejí počítat s tím, že po zbytek života budou muset brát silné dávky léků potlačujících imunitu. Potíže přináší i nesoulad dárce s příjemcem tváře, pokud jde o věk, barvu kůže nebo třeba barvu a kvalitu vlasů.

S rozvojem biomedicíny se ale otevírají úplně nové možnosti transplantací. Postupně se objevují technologie, které umožňují tisknout životaschopné tkáně na 3D biotiskárnách. Vše nasvědčuje tomu, že časem bude možné vytisknout novou tvář z kmenových buněk samotného pacienta.

Podle odborníků to může trvat ještě desítky let. V posledních měsících jsme ale svědky tak rychlého rozvoje biotisku, že za pár let můžeme být velmi překvapení, co všechno už bude v našich možnostech.

Některé drony poletují vzduchem a některé zase brázdí vodní hlubiny. A drony jako CRACUNS (Corrosion Resistant Aerial Covert Unmanned Nautical System), jehož jméno neodbytně připomíná mytického Krakena, zvládnou obojí.

CRACUNS, kterého postavili inženýři Univerzity Johnse Hopkinse, totiž dovede odstartovat pod vodou. Je velice lehký a zároveň odolný. Vydrží tlak desítek metrů vodního sloupce.

Do horní části obojživelného dronu CRACUNS jeho konstruktéři umístili ochranný obal s nejcitlivějšími součástkami. Díky tomu může dron vydržet i dlouhou dobu v agresivním slaném prostředí.

Hvězdné pole na tomto snímku zachycuje osamělou galaxii známou pod označením WLM neboli Wolf-Lundmark-Melotte. Ačkoli je považována za člena Místní skupiny galaxií, leží WLM zcela osamoceně na jejím okraji a je tak jedním z nejvzdálenějších příslušníků tohoto uskupení. Tato nenápadná galaxie je dokonce tak malá a izolovaná, že pravděpodobně nikdy v minulosti nedošlo k jejímu blízkému setkání s žádnou jinou galaxií.

Objekt dnes známý jako WLM objevil v roce 1909 německý astronom Max Wolf. Teprve o 15 let později astronomové Knut Lundmark a Philibert Jacques Melotte rozpoznali, že se jedná o galaxii, která tak získala své podivné jméno. Tato slaboučká galaxie se na obloze nachází v souhvězdí Velryby a leží asi tři miliony světelných let od naší Galaxie, která je jedním z trojice dominantních členů – velkých spirálních galaxií – v Místní skupině galaxií.