Studenti museli před začátkem simulované expedice projít několika výběrovými koly a nakonec i výcvikem v Belgii. V malém modulu budou vesmírem cestovat až do pátku, kdy jejich mise skončí.

Cesta na Mars

„Vždy mě zajímala fyzika a astronomie, a tak jsem se účastnila všech soutěží s touto tématikou. Když jsem se dozvěděla o expedici Mars, tak jsem neviděla důvod, proč se také nepřihlásit. Je to skvělá příležitost, komu se podaří zažít astronautický výcvik,“ vysvětlila jedna z účastnic letošní mise Eliška Trampotová. Největší zkouškou podle ní je nedostatek spánku a jídla. „Dá se to zvládnout, když člověk chce a soustředí se na svou práci,“ dodala.

Na začátku simulovaného letu je na můstku. Hlídá informace objevující se na dvou velkých monitorech. Na prvním z nich vidí loď zvenčí a také různé budíky, které ukazují rozdílné parametry, trajektorii a kde loď startovala a bude přistávat. Na dalším jsou telemetry, jako je stav kyslíku nebo teplota v lodi. „Hodnoty se dynamicky mění, a proto je musí neustále sledovat, protože když hodnota začne blikat červeně, musí najet na krizový režim a chybu opravit,“ popsal její úkol velitel Mise Mars Michal Vyvlečka.

Eliščini kolegové mezitím měří výkonnost světla nebo rozbory vody. Všichni účastníci projektu se musí vlézt do místnosti o velikosti 20 metrů čtverečních a strávit v modulu sto hodin. Aby pořadatelé mise zjistili, zda zvládnou takovou psychickou zátěž, museli projít několika výběrovými koly. „Motivační dopisy, domácí projekty, semifinálová kola, kde spolupracují na vědeckých projektech a pak finálové kolo, kde se ověřuje jejich psychická odolnost,“ popsal Vyvlečka.

Před odletem zažili výcvik v belgickém centru

Předtím, než se dostali do vyškovského modulu, prožili výcvik také v Belgii v Evropském kosmickém centru. „Zkouší chůzi po měsíci, stav beztíže, prožijí misi s raketoplánem, kdy doletí na mezinárodní vesmírnou stanici a zpátky,“ dodal velitel mise. Na podobný výcvik se mohou dostat jen studenti mezi 13 až 18 lety, právě jim je expedice určená.

O co se hraje v Expedici Mars

Cílem projektu simulovaných letů dětských posádek do vesmíru je popularizace moderních trendů vědeckého výzkumu vesmíru, vzbuzení zájmu o vědu a techniku. V obecné rovině podpora vzdělanosti a touhy dětí zvládat překážky na cestě za svým snem. Prostředkem k tomu je simulovaný let dětské posádky do vesmíru, během něhož děti získají praktické zkušenosti dále využitelné v běžném životě. Vše se děje s využitím prvku zážitkové pedagogiky, která umocňuje účinek předávané informace. Expedice Mars je organizována mladými lidmi, kteří sami Expedicí během její desetileté historie prošli jako účastníci.

Více informací o projektu Expedice Mars najdete na www.expedicemars.eu.

Díky své „fotogeničnosti“ a nápadnosti patří kráter Koperník k nejfotografovanějším částem Měsíce. Impozantní impaktní kráter se nachází v oblasti Moře ostrovů, blízko centrální části přivrácené polokoule Měsíce. Jeho průměr činí 93 kilometrů a hluboký je 3 800 metrů. Stáří kráteru vědci odhadují na 810 milionů let a je tak zhruba 8× starší než známý kráter Tycho (109 milionů let). Po jeho obvodu se nachází stupňovité valy široké přibližně 40 kilometrů, vystupující do výšky 900 metrů nad okolní krajinu.

V době, kdy se sovětský konstruktér Alexandr Sergejevič Jakovlev pokoušel přestavět vrtulový Jak-3A na proudový Jak-15, v letecké továrně Mikojan-Gurevič již vznikal projekt zcela nového letounu – MiG-9.

Proti Jak-15 měl nový MiG-9 podstatně lepší letové výkony - šlo o dvoumotorový stroj s vyšší vytrvalostí, který disponoval lepší výzbrojí. Prototyp I-300 poprvé vzlétl 26. dubna 1946 jen o pár hodin dříve než první Jak-15. Následné testy nového stroje potvrdily jeho bojovou hodnotu. Ve stejném roce se rozběhla i sériová výroba. Během dvou let sověti vyrobili 610 těchto strojů.

MiG-9

První kusy byly již v roce 1946 zařazeny k bojovým útvarům, kde létaly s třemi kanóny v přídi trupu. Toto umístění bylo ale zdrojem častých problémů, proto byly u dalších verzí uloženy zbraně tak, aby zplodiny střelby nenasával motor. Modernizované stroje již měly přetlakové kabiny, pancéřování kokpitu a vystřelovací sedačky. Jelikož pilotáž letounu se značně lišila od vrtulových strojů, vznikla i dvoumístná verze MiG-9UTI pro pokračovací výcvik. 

Ranger 9 byla bezpilotní sonda NASA, určená k průzkumu Měsíce. S pomocí dvoustupňové rakety Atlas Agena B, odstartovala sonda z rampy na kosmodromu Eastern Test Range na Floridě 21. března 1965.

Po malé korekci a zpřesnění dráhy sonda dopadla po třech dnech letu 24. března 1965 s malou odchylkou 4 500 metrů od cíle - do velkého kráteru Alphonsus. Během pádu na povrch Měsíce sonda pořizovala fotografie jeho povrchu – stihla odeslat 5814 snímků, poslední z nich těsně před tvrdým dopadem obsahoval detaily 25 cm balvanů

S tím, jak lidstvo stárne, se Alzheimerova choroba, neurodegenerativní onemocnění, při němž dochází k demenci, stává čím dál tím větší hrozbou. V ČR trpí Alzheimerem každý třináctý člověk nad 65 let, každý pátý nad 80 let a nad 90 let téměř každý druhý.

Švýcarští inženýři nyní vyvinuli nový způsob, jak zabránit tvorbě škodlivých proteinových plaků v mozku, které jsou podstatou tohoto onemocnění. Jde o implantát, který je schopen v těle dlouhodobě uvolňovat protilátky, vybízející imunitní systém pacienta k útoku na zhoubné proteiny Alzheimerova choroby.

Jde vlastně o velmi jednoduché a přitom účinné řešení - lékaři jednoduše voperují pod kůži pacienta implantát, který zajišťuje nepřetržitý přísun potřebných protilátek do těla. Švýcaři zatím novinku vyzkoušeli jen na laboratorních myších, kterým implantát voperovali na dobu 38 týdnů. Zda budé nový způsob použitelný i pro lidi musí potvrdit další testy a související výzkum. Dosavadní výsledky jsou podle lékařů více než slibné.

Čína plánuje vypuštění nového vesmírného teleskopu. Bohužel kromě slibu o 300× větším zorném poli, než má současný Hubble, nezveřejnily čínské úřady nic bližšího o jeho specifikaci ani o plánovaném (nebo alespoň předpokládaném) datu spuštění.

Teleskop na vodítku

Jedna zajímavost se ale v prohlášení, které uveřejnil čínský deník People's Daily, přece jen objevila. Nový teleskop má být mimořádně snadno dosažitelný pro případné servisní opravy. Podle Čínské národní vesmírné agentury (CNSA) bude nový teleskop „kotvit“ ve stacionární vzdálenosti od čínské modulární vesmírné stanice Tchien-kung (Nebeský palác). Od inovativního řešení si CNSA slibuje snadnou dostupnost přímo z paluby vesmírné stanice. 

Ještě během letošního roku by mělo dojít k rozšíření stanice Tchien-kung o druhý modul. Podle posledních zpráv by se Tchien-kung 2 měl ke stávajícímu modulu vydat v průběhu června. Hned poté má následovat vzlet vesmírné lodi Šen-čou 11 (Božská loď), která se má s oběma moduly na oběžné dráze spojit.

Žádné další podrobnosti CNSA nezveřejnila a není tak, jasné jakým způsobem bude ono „ukotvení“ vlastně realizováno. Hubbleův vesmírný teleskop se pohybuje na oběžné dráze Země ve vzdálenosti od 500 do 600 kilometrů od jejího povrchu, oproti tomu oběžná dráha prvního modulu čínské vesmírná stanice Tchien-kung je nižší – 335 až 349 kilometrů.

Komu by vadily chladné zimy, když máte LEGO, zelenou energii a sladké pečivo? V pořadí již čtvrtém přehledu nejšťastnějších zemí světa - World Happiness Report 2016 se na úplně prvním místě umístilo Dánsko. Není to zase takové překvapení - severská země okupuje přední příčky „žebříčku štěstí“ dlouhodobě - na prvním místě se umístila v roce 2013 a v roce 2015 byla třetí.

V první desítce zemí jsou až na Kanadu (6), Nový Zéland (8) a Austrálii (9) výhradně evropské (a převážně severské) země - Dánsko, Švýcarsko, Island, Norsko, Finsko, Nizozemsko a Švédsko. Jde o stejnou desítku zemí jako v loňském roce, jen v mírně odlišném pořadí. Nejméně šťastni jsou naopak obyvatelé Burundi, Sýrie, Toga a Afghánistánu.

Jak se měří štěstí

Autoři World Happiness Report stanovují míru štěstí na základě šestice parametrů. V potaz brali hrubý domácí produkt na hlavu, sociální podporu, délku života ve zdraví, svobodu volby v životě, štědrost (měřenou skrze dary na charitu) a pociťování korupce na úřadech a v byznysu. Sedmé pomocné kritérium stanovuje míru štěstí v dané zemi v porovnání s fiktivní „nejnešťastnější zemí na světě“ - Dystopií.

České republice náleží 27. místo. Nestojíme si úplně špatně, potápějí nás ale dva z měřených faktorů – štědrost a pociťovaná míra korupce. Z našich nejbližších sousedů je na tom nejlépe Rakousko (12), následované Německem (16), Slovenskem (45), Polskem (57) a Maďarskem (91).

Pro začátek zašli oba manželé do trafiky. Dominik si pořídil za 3,99 liber časopis pro pány GQ, Heidi pořídila srovnatelný dámský časopis Elle za 4,10 liber. Při porovnání ceny časopisu a počtu stránek zjistili, že dámská verze je o 98 pencí dražší než časopis pro pány. Rozdíl činil rozhodně ne zanedbatelných 64 procent.

Boty, čistírna, oblečení…

Druhým nákupem byly sportovní boty – na pohled totožné boty, od stejného výrobce byly v dámské verzi dražší o 5 liber (9 procent). Lépe nepochodili ani v čistírně, kde Heidi zaplatila 6,5 libry, kdežto Dominik jen 4,10. Rozdíl 2,40 libry v tomto případě činil 59 procent.

Čtvrtou položkou na nákupním seznamu byly trička – oba manželé opět zvolili stejnou značku a velmi podobné provedení. Výsledek? 12 procent v neprospěch Heidi. Ještě výraznější rozdíl přinesl nákup „unisex“ trička – „pánská“ velikost vyšla na 49,50, „dámská“ velikost na rovných 80 liber. Ani v hodinářství Heidi neušetřila – obdobný typ hodinek od stejného výrobce vyšel v dámské verzi na 21 liber, v pánské jen 15,60 liber.

Drogerie, kabelka, džíny i návštěva kadeřnictví...

Sedmý společný nákup uskutečnili oba manželé v parfumerii – za toaletní vodu od stejného výrobce a ve stejném objemu zaplatila Heidi (55 liber) o 15 % více, než Dominik (48 liber). Za holící břity zaplatila Heidi o libru více, za deodorant o 20 pencí více. 

Stejný scénář se opakoval i v případě nákupu kožené brašny (či kabelky chcete-li) – Dominik ji pořídil za 84 liber, Heidi musela zaplatit 130 liber (tedy o 55 % více). Džíny pro Dominika – 99 liber, stejné džíny pro Heidi – 140 liber.

K poslednímu nákupu vyrazili Dominik i Heidi do kadeřnictví. Přestože z nabídkového listu zvolili časově i technicky srovnatelné procedury, Heidi za svůj sestřih zaplatila o 5,40 libry více, než Dominik.

Růžová přirážka?

Dominik i Heidi se po zjištění, že ženský nákup vyšel o těžko uvěřitelných 40 % dráž, než ten Dominikův, pochopitelně pídili po důvodech rozdílných cen. Podle obchodníků je rozdíl způsoben především tvrdou konkurencí na „ženském“ trhu – obaly pro výrobky určené ženám musejí být lákavější a propracovanější, což se odráží na konečné ceně. Obchodníci a výrobci musejí také u výrobků určených ženám více investovat do reklamy.

„Kominík nenosí jenom žebřík a černou tvář. Kominík nosí také štěstí. To vědí všichni lidé a hlavně ti, co mají knoflíky u kabátu. Když jde kolem, honem se za některý chytí a myslí si na to, po čem touží,“ tak začíná pohádka O kominíkovi od Jiřího Wolkera. Tahle pověra má ale reálný základ. Dobře vyčištěný komín neohrožoval dům požárem a zajišťoval teplo.

Dlouhá cesta ke komínům

Odvod kouře z obytné místnosti se ve středověku vůbec neřešil, ba ještě v 18. století přetrvávaly v chudších čtvrtích měst střední Evropy domy bez komínů. Přestože byly v českých zemích už v 17. století povinné, lidé s jejich výstavbou velmi otáleli. Z každého komínu museli totiž odvádět „komínovou daň“. Ve městech a pozvolna i na venkově se kouř začal odvádět pomocí takzvaného dymníku s dřevěnou rámovou konstrukcí, čepovanými spoji a výpletem, který byl pro ochranu před žárem obalen hliněnou omazávkou. V důsledku častých požárů se ve stavitelství začaly prosazovat nehořlavé materiály a dřevěné dymníky postupně nahrazovaly zděné komíny.

„Mastkomínové“ a „mastkominíci“

Komínářská či kominická živnost vznikla v českých zemích v průběhu 16. století, kdy se obecněji rozšířilo užívání kamen a s ním stavba úzkých „vlašských“ komínů.  Těm, kdo ji provozovali, se nejčastěji říkalo „mastkomínové“ nebo „mastkominíci“. Roku 1564 v Jindřichově Hradci smejčil vrchnosti jistý italský kominík 21 komínů. Zmiňováni jsou koncem 16. století také v Pardubicích, v Mladé Boleslavi, ve Stříbře a jinde. Ještě v první polovině 19. století působili kominíci pouze ve velkých městech, do těch menších a do vesnic zacházeli spíš zřídka. Na venkově služby kominíků dlouho odmítali. Než aby čekali, až kominík zavítá do jejich vsi, raději si komíny vyčistili sami.