V čínské Šanghaji budou brzy otevírat největší čínský mrakodrap, který se příznačně jmenuje Shanghai Tower, tedy Šanghajská věž. Megastavbu mrakodrapu dokončili po téměř sedmi letech v létě 2015, kdy bylo i původně plánováno otevření pro veřejnost.

TIP: V Saúdské Arábii roste nejvyšší budova světa: Bude měřit rovný kilometr

Šanghajská věž měří 632 metrů a v současnosti je druhou nejvyšší budovou světa. Prvenství si stále drží Burdž Chalífa v Dubaji, ve Spojených arabských emirátech, se svými 828 metry.

Šanghajskou tvoří celkem 128 pater, jejichž celková plocha činí 380 tisíc metrů čtverečních. Když v Šanghajské věži poveze expresní výtah návštěvníky na vyhlídkovou plošinu, bude mu to trvat necelou minutu - 119 pater zvládne za pouhých 55 sekund.

TIP: Jak rychlé jsou výtahy v mrakodrapech? Nejrychlejší jezdí 60 km/h

Šanghajská věž ve své konstrukci zahrnuje celou řadu prvků k přírodě šetrné „zelené“ architektury a podle svých architektů představuje nejzelenější z gigantických mrakodrapů na Zemi. Ke svému provozu přispívá elektřinou z větrných turbín a klimatizace mrakodrapu využívá geotermální zdroje energie.

V roce 2006 mohli televizní diváci spatřit šokující záběry britské stanice BBC. Její dokument nazvaný Alternative medicine: the evidence (Alternativní medicína: důkazy) ukazoval mladou ženu, která právě podstupovala operaci srdce za plného vědomí. Místo celkové anestezie však čínští lékaři pod vedením profesora Ťia Čoua použili jehličky. „Akupunktura představuje efektivní lék proti bolesti a není pro tělo tak škodlivá jako celková anestezie,“ vysvětloval Ťia.

Pro mnoho lidí šlo o ten nejpádnější argument, že má prastará léčebná metoda takřka zázračné účinky. Jenže už v roce 2006 zmiňovaný dokument ostře kritizovali vědci i lékaři. Ukázalo se totiž, že mladá žena byla ve skutečnosti pod vlivem tří druhů silných sedativ a do hrudi jí doktoři vpíchli velkou dávku lokálních anestetik. Použití akupunktury se v tomto světle jeví jen jako divadlo pro televizní kamery, které na úspěch operace nejspíš nemělo žádný vliv. Je tedy možné zbavit pacienty bolesti vpichováním jehliček, nebo ne? Odpověď se snažili najít lékaři v Číně už před několika desítkami let. 

Západ objevuje čínskou medicínu

V roce 1971 dostal novinář New York Times James Reston během své návštěvy Číny zánět slepého střeva a musel tam podstoupit operaci. Po zákroku však trpěl bolestmi, proto lékaři sáhli po akupunktuře. Za hodinu prý bolest zmizela. Američan později o svém zážitku napsal článek a vyvolal tak u veřejnosti i odborníků vlnu zájmu o tradiční čínskou medicínu, o níž mnozí z nich nikdy předtím neslyšeli.

O dva roky později se do asijské země vydala delegace amerických lékařů. Byl mezi nimi i slavný anesteziolog italského původu John Bonica, který měl zkoumat, jak tamní kolegové využívají akupunkturu na sále. Zjistil, že jde o poměrně nový fenomén: Poprvé byly jehličky v Číně při operaci použity až v roce 1958. Zpočátku se akupunktura uplatňovala pouze u relativně jednoduchých zákroků, například při odstraňování krčních mandlí. V některých čínských nemocnicích se však od ní už v 60. letech upustilo. „Z opatrných komentářů několika anesteziologů jsem dospěl k závěru, že se jednalo o důsledek závažných selhání metody u významné části pacientů,“ poznamenal později Bonica.

Zhluboka dýchat

Akupunktura jakožto náhrada anestezie se v Číně používala nanejvýš u několika procent nemocných. Vhodní pacienti navíc prošli pečlivým výběrem – nesmělo se jednat o „nervózní“ či úzkostné jedince a přednost měli lidé v dobré fyzické kondici. Anestezie se původně prováděla pomocí 50–90 jehel, časem jich však zůstalo pouze 3–5, někdy dokonce postačila jediná.

Bonica se osobně zúčastnil patnácti operací a později na stránkách lékařského časopisu popisoval: „Z těchto patnácti pacientů dva zjevně křivili obličej, třásli se a vykazovali další známky bolesti. Na dotaz to však popřeli.“ Asi u třetiny operovaných se objevily výrazné změny srdečního rytmu a krevního tlaku, rudnutí obličeje, napětí ve svalech a další reakce na bolestivé podněty. V případě nepříjemných pocitů lékaři pacientovi poradili, aby dýchal podle instrukcí nebo myslel na něco pozitivního, například na učení vůdce Mao Ce-tunga. Pokud ani to nepomohlo, dostal dotyčný dávku narkotik a sedativ. A jestliže nic nezabralo a operace by nemohla pokračovat, přišla na řadu celková anestezie. 

Léčba pod taktovkou vůdce

Číňané uváděli u operací úspěšnost akupunktury kolem 90 %, Bonica však zjistil, že do těchto čísel započítávali i pacienty trpící různě silnou bolestí. Zkrátka pokud se podařilo zákrok „nějak“ dokončit, připisoval se úspěch akupunktuře. Bonica ovšem hodnotil její výsledky ve srovnání s anestezií jako neuspokojivé. Navíc ho zaujalo, že o ní čínští lékaři hovořili ve frázích, které jako by vypadly z nějaké stranické brožury. A nebyl daleko od pravdy.

Zůstává totiž málo známým faktem, že za dnešní proslulost vděčí akupunktura čínské komunistické straně, především již zmíněnému Mao Ce-tungovi. Před nástupem komunismu nebyla popularita této metody nijak závratná, a mnozí přední intelektuálové země ji dokonce považovali za pověru a přežitek. Mao si však uvědomil, že tradiční čínská medicína jako celek by mohla v lidech posílit pocit národní hrdosti.

Navíc v asijském státě v 50. letech a předsedovi komunistické strany tak nezbývalo než se spolehnout právě na tradiční doktory. Britský popularizátor vědy Simon Singh a lékař a odborník na alternativní medicínu Edzard Ernst napsali v knize Trick or Treatment (Trik, či pomoc): „Mao slíbil, že zajistí dostupnou lékařskou péči ve městech i na venkově, což bylo možné jen s využitím sítě léčitelů, takzvaných bosých doktorů. Vůdce nezajímalo, jestli tradiční čínská medicína funguje – dokud dokázala udržet masy spokojené.“

Správně proudící čchi

Spojování tradičního pohledu na lékařství s moderním však nebylo jednoduché. Akupunktura i tradiční čínská medicína se opírají o pojem „čchi“, který označuje životodárnou energii proudící mimo jiné lidským tělem po drahách zvaných meridiány, jež spojují všechny orgány. Na těle se pak údajně nacházejí stovky tzv. aktivních bodů, které akupunkturisté využívají k léčbě.

Nemoci podle nich způsobuje nerovnováha či zablokování toku čchi – a vpichováním jehliček do aktivních bodů je možné to napravit. Čínští léčitelé také stavěli na nauce o pěti elementech, podle níž všechno na světě vychází z různých kombinací a vzájemného ovlivňování pěti prvků – dřeva, vody, ohně, země a kovu. A uvedené rozdělení se pak aplikovalo i na lidské tělo. Bylo jasné, že tyto „středověké“ představy je v moderní Číně potřeba aktualizovat.

Několik vědeckých ústavů v zemi tak dostalo pověření, aby z nesourodých lidových nauk vytvořily standardizovaný systém, v němž se měly vyzdvihnout materialistické prvky a potlačit ty duchovní jako energie čchi. Ačkoliv ovšem v roce 1958 Mao Ce-tung prohlásil čínskou medicínu za národní poklad, svému osobnímu lékaři jednou řekl: „Přestože si myslím, že bychom měli čínskou medicínu propagovat, osobně v ni nevěřím. Nepoužívám ji.“

V asijské zemi každopádně začaly vycházet propagandistické učebnice a knihy – a to i anglicky –, které kromě nezbytného opěvování „velkého kormidelníka“ Maa přičítaly takřka zázračné účinky právě akupunktuře: Podle jedné z nich dokáže tato metoda vrátit hluchoněmým sluch i řeč a chromé postavit na nohy.

Pouhé placebo…?

Dnes používá akupunkturu řada prestižních nemocnic, včetně slavné americké kliniky Mayo, přestože ta se o účinnosti metody vyjadřuje na svém webu zdrženlivě: Nejlépe prý funguje u pacientů, kteří očekávají, že fungovat bude. Velmi podobně se k akupunktuře staví Národní institut pro zdraví a příkladnou péči, jenž ji doporučuje tam, kde experimentální studie prokázaly nějaký pozitivní efekt – především při redukci bolesti dolních zad a migrén. Jedním dechem však dodává, že odborníci se neshodnou ani na způsobu, jak výsledky aplikace jehel spolehlivě měřit, a že zaznamenaná zlepšení mohou jít na vrub placebo efektu.

V současnosti už existují tisíce studií, jež se zabývají účinkem akupunktury na celou řadu zdravotních potíží. Některé přitom vyznívají v její prospěch, jiné nikoliv. Aby vědci dokázali odlišit vliv placeba, musejí pacienty v klinických studiích rozdělit na dvě skupiny: U jedné se akupunktura uplatňuje, u druhé nikoliv, obě však musejí věřit, že podstupují skutečnou léčbu. U kontrolního vzorku se proto používá „falešná“ akupunktura – jehly se ve skutečnosti zavedou jen povrchově nebo mimo akupunkturní body. Řada prací na dané téma dospěla k závěru, že si obě skupiny vedou přibližně stejně. Skeptici tak mají v rukou pádný argument, že se skutečně jedná o pouhé placebo. Jenže obhájci akupunktury kontrují.

…nebo účinná metoda?

V roce 2012 vydal vědecký tým pod vedením Andrewa Vickerse z prestižní americké nemocnice Memorial Sloan Kettering Cancer Center v odborném časopise Archives of Internal Medicine článek, který vyvolal mediální senzaci. Vyhodnotil totiž 29 studií vlivu akupunktury na léčbu chronické bolesti a dospěl k závěru, že je uvedený postup účinný: „Významné rozdíly mezi skutečnou a falešnou akupunkturou naznačují, že jde o víc než jen o placebo,“ uvedli autoři v článku.

O jak významný rozdíl se jednalo? Představme si pomyslnou stupnici bolesti od nuly do sta, přičemž průměrná hodnota u testovaných pacientů dosahovala 60 bodů. Ve skupině s falešnou akupunkturou pak došlo ke snížení na 35 bodů a ve skupině se skutečnou léčbou na 30. A zde tkví podle skeptiků problém: Rozdíl pěti bodů je natolik malý, že by jej pacienti ani neodlišili.

Americký neurolog Steven Novella tvrdí: „Navzdory tisícům studií neexistuje jediná indikace, u které by se s vysokou mírou jistoty ukázalo, že akupunktura funguje.“ Podle něj je metoda z vědeckého hlediska „zralá na odpis“ a vynakládat peníze na další studie je zbytečné. Vzhledem k neutuchajícímu zájmu o léčbu jehlami však jeho slova zůstanou nejspíš nevyslyšena.

Vývojáři robotů Domino's použili vojenskou technologii a vytvořili z ní robota DRU (Domino's Robotic Unit). Není ale pro mise v bojových zónách, nýbrž k doručování pizzy až do domu.

Autonomní robot DRU doveze pizzu horkou a nápoje vychlazené. V Austrálii vyrazí do ulic k nedočkavým zákazníkům první prototypy.

Roboti DRU to zvládnou prakticky bez lidské pomoci. Mají zabudovanou GPS navigaci, a také senzory, s jejichž pomocí se vyhýbají překážkám na chodníku. Domino's také naznačili, že robotičtí doručovatelé pizzy budou dostatečně vybaveni ke své obraně. Kdyby náhodou někdo dostal chuť na robotovu pizzu nebo chtěl robota poškodit, měl by dostat za vyučenou.

O horkých jupiterech mluvíme v souvislosti s extrasolárními planetami, jichž známe v současnosti na dva tisíce. Přesto nelze v žádném případě říct, že se jedná o reprezentativní vzorek planet v Mléčné dráze – detekční metody sloužící k jejich objevu jsou totiž zatíženy tzv. výběrovými efekty. 

Jedna z velmi úspěšných metod hledání extrasolárních planet využívá faktu, že v planetární soustavě všechna tělesa obíhají okolo společného těžiště, tedy nikoliv kolem centrální hvězdy, jak se často nesprávně uvádí. Pravdou však zůstává, že zmíněné těžiště leží velmi často uvnitř centrální hvězdy, avšak nikdy v jejím středu. I samotná stálice se tedy pohybuje kolem těžiště, jak s ní planety „cloumají“, což se projevuje posunem spektrálních čar jejího záření Dopplerovým jevem. Největší cloumací efekt pak přirozeně vykazují planety, které jsou těžké a obíhají blízko hvězdy. 

V počátcích exoplanetární historie objevovali astronomové téměř výhradně planety, jejichž hmotnosti byly přinejmenším srovnatelné s hmotností Jupitera, avšak obíhaly po velmi blízkých drahách (ve Sluneční soustavě by se pohybovaly blíže než Merkur). Vcelku přirozeně se pak – v rámci analogie s naším solárním systémem – očekává, že vzhledem k hmotnosti půjde o tělesa plynná (tedy Jupiterova typu) a že na jejich povrchu budou v důsledku vzdálenosti od hvězdy panovat vysoké teploty. Proto dostala zmíněná třída označení „horké jupitery“ a podobně vědci zavedli i „horké neptuny“, tedy planety s hmotností srovnatelnou s Neptunem na blízkých oběžných drahách, případně „nadzemě“ neboli planety s hmotností jen mírně přesahující hmotnost Země.

Matyáš Habsburský byl stejně urozený, ale mnohem schopnější a ambicióznější než jeho bratr Rudolf. Měl ale tu smůlu, že byl mladší a habsburské dědictví odkázal otec prvorozenému synovi. S tím se ale Matyáš nikdy nesmířil. Díky vrozené cílevědomosti tak 20. března 1619 neumíral coby pouhý arcivévoda, ale jako císař a král.

Svou politickou kariéru odstartoval v Nizozemí, ale představa císařské koruny ho lákala mnohem víc. Úspěchy v boji proti Turkům spolu s rostoucím Rudolfovým podivínstvím vedly k tomu, že se stal Matyáš neformální hlavou celého rodu. Ke střetu s bratrem tak scházel pouze krůček. Ten udělal Matyáš v roce 1608, kdy s podporou stavů získal vládu nad Uhrami, Rakouskem a Moravou. Ke svému  pádu však přispěl Rudolf sám. Pozváním pasovských vojsk si pod sebou definitivně podřezal větev.

TIP: Rudolfovy starosti: Císař musel bojovat s politikou i rodinou

V tento okamžik se na scéně znovu objevil Matyáš. Rudolfovi nezbývalo nic jiného, než se v jeho prospěch vzdát i zbývajících úřadů. Bratrovi ale nepřenechal pouze vládu nad dědičnými zeměmi, ale také území zmítané náboženskou krizí, jejíž důsledky se měly zakrátko naplno projevit. Toho se už ale Matyáš nedožil. Zemřel v březnu roku 1619.

Hvězdy Marii Josefě příliš štěstí nepřály. Když se 19. března 1751 narodila, byla už dvanáctým dítětem císařského páru, navíc dcerou, která měla posloužit pouze jako nástroj sňatkové politiky. Svůj hlavní úkol ale splnit nestihla.

Jednou z mála radostí malé arcivévodkyně byly chvíle se sestrou Johannou, se kterou měla velmi blízký vztah. Ani z její společnosti se ale nemohla těšit dlouho. V 18. století opakovaně udeřily neštovice a nevyhnuly se ani císařské rodině. Podlehla jim právě Johanna stejně jako obě manželky staršího bratra Josefa. Pro nešťastnou princeznu to ale neměl být konec utrpení.

TIP: Výchova malé Marie Terezie: Katechismus, cizí jazyky a operní árie

Za manžela jí matka vybrala Ferdinanda Neapolsko-Sicilského, o němž na dvoře kolovaly nelichotivé zvěsti. Vše už bylo připraveno na svatbu, když neštovice zabíjely znovu. Tentokrát si přišly pro Josefu, kterou v šestnácti letech připravily o život.

Dobový snímek zachycuje hotel Sacher okolo roku 1890. V této době pravidelně hostil vídeňskou smetánku a zažíval dobu své největší slávy.

Hotel založil v roce 1876 restauratér Eduard Sacher. V pohostinství podnikal už jeho otec, autor slavného Sachrova dortu. Traduje se, že slavnou delikatesu vymyslel při příležitosti recepce, kterou nepořádal nikdo menší než rakouský státní kancléř Klemens Metternich. Jemný čokoládový dort s tenkou vrstvou meruňkové marmelády se stal posléze slavným poznávacím znamením neméně slavného hotelu.

Roku 1880 se Eduard oženil s Annou Fuchsovou, která prokázala stejné obchodní nadání jako její manžel. Dáma, kterou nebylo možné vidět jinak než kouřící cigaretu ve společnosti svých francouzských buldočků, řídila hotel pevnou rukou a vřelým srdcem. Po Eduardově smrti v roce 1892 převzala jeho vedení docela. Sacher se stal pod jejíma rukama jedním z nejlepších hotelů na světě. Aristokraté si zde podávali dveře s diplomaty až do vypuknutí první světové války. Po pádu monarchie se začala jeho někdejší sláva pozvolna vytrácet. Ve světle dřívějšího lesku začal hotel Sacher znovu zářit až v 70. letech minulého století, kdy jeho správu převzala rodina Gürtlerů.

18. března 2011 byla na oběžnou dráhu kolem planety Merkur navedena sonda Messenger. Sonda odstartovala na svou riskantní výpravu 3. srpna 2004 z Kennedyho vesmírného střediska. Před navedením na oběžnou dráhu Merkuru musela 15× obletět kolem Slunce, 2× kolem Země a Venuše a 3× kolem Merkuru.

TIP: Sondě Messenger zbývají poslední dny

Sonda Messenger přinesla velké množství nových a mnohdy velmi překvapivých informací. Díky ní například víme, že se na povrchu Merkuru nachází vysoké koncentrace síry, sodíku, chlóru a dalších středně těkavých prvků. Máme také důkazy o tom, že se na jeho povrchu, v trvale stinných oblastech, nachází led nebo že povrch Merkuru byl formován silnou vulkanickou činností.

Vědci v oboru ekologie obvykle nepatří mezi ty nejhorlivější zastánce nových technologií. Přesto se ukazuje, že v ekologii dovedou velmi dobře pro potřeby svého výzkumu využít drony.

Vědci jsou dokonce přesvědčeni, že drony přinesou v ekologii revoluci. Zjistili například, že drony spočítají jednotlivé ptáky v tropických nebo polárních koloniích přesněji, než to je možné s běžnými metodami sčítání ptáků.

Kromě sčítání ptáků v koloniích už vědci použili drony ke zjišťování úspěšnosti hnízdění ptáků z korun stromů, sledování slonů, a podobných údajů. A určitě není konec. V ekologii se budeme setkávat s drony stále častěji.

Navzdory svému jménu není tropický Tichý oceán rovný jako sklo. Některé jeho části někdy mají hladinu výše a jiné zase níže. A pak zase naopak. V poslední době je kolísání hladiny Pacifiku stále extrémnější.

Podle nové studie vědců NASA v tom mají prsty dva složité klimatické cykly, které se hodně projevují právě v Pacifiku, ale jejich význam zasahuje celou planetu. V podstatě v nich jde o rozložení teplot a proudění ohromných mas vzduchu a vody. Jedním z nich je cyklus El Niño / Jižní oscilace, tím druhým Pacifická dekadální oscilace. Fáze těchto dvou cyklů se někdy navzájem posilují a jindy zase působí proti sobě, což se týká i pohybů hladiny oceánu.

El Niño / Jižní oscilace může být buď ve fázi El Niño nebo La Niña, zatímco Pacifická dekadální oscilace (PDO) může být pozitivní nebo negativní. El Niño plus pozitivní PDO vedou k vysoké hladině oceánu u amerických kontinentů, La Niña dohromady s negativní PDO zase znamená vysokou hladinu u asijských pobřeží. A rozdíly ve výšce hladiny se postupně zvětšují.

Podle vědců není jasné, jak se bude situace vyvíjet dál. Vzhledem k hustě osídleným pobřežím se ale rozhodně vyplatí hladinu oceánu sledovat