Orangutani by se jistě cítili lépe ve volné přírodě. Jenže jejich prostor k životu se neustále zmenšuje a lidé orangutany žijící v pralese stále více ohrožují. V zoologických zahradách jsou v bezpečí a vědci hledají cesty, jak jim tam zpříjemnit pobyt.

Lidé ze zoo v Melbourne se spojili s výzkumným centrem Microsoft Research Centre for Social Natural User Interfaces Melbournské univerzity a vytvořili interaktivní videohry s projektory a detektory pohybu. Tyto hry a aplikace nabídli orangutanům, kteří si je mohli důkladně vyzkoušet.

Hry se orangutanům líbíly. Badatelé pak vyvinuli i hru, kterou mohou společně hrát orangutani s návštěvníky. Díky moderním technologiím se teď lidem v zoo nabízí možnost nejen si zvířata prohlížet, ale také s nimi komunikovat.

Lágr, ležící asi 15 kilometrů od Mnichova, se měl stát „modelem“ pro další obdobná zařízení. Jeho zřízení přitom vyhlásil Heinrich Himmler jen o dva dny dříve, než jeho branou s nechvalně známým nápisem „Arbeit macht frei“ prošli první zadržení, většinou komunisté a sociální demokraté.

TIP: Tohle jsou oni: Polské úřady zveřejnily tisíce fotografií dozorců z Osvětimi

Tvrdý režim, stavějící na fyzickém i psychickém týrání vězňů, vypracoval Theodor Eicke, který se stal ještě téhož roku velitelem tábora. Zatímco zpočátku sloužil tento elektrickým plotem a ostnatým drátem ohrazený žalář především k internaci politických vězňů, postupem času přibývaly další skupiny nepohodlných jedinců včetně židů. Ve čtyřicátých letech hrůzy ještě zesílily. Nacističtí lékaři využívali bezbranné vězně ke zrůdným pokusům, které nezřídka končily jejich smrtí. Až 29. dubna 1945 učinil příchod amerických jednotek nelidskému jednání konec.

Životní cesta Benita Juáreze, která odstartovala 21. března 1806, vedla od soudcovské stolice do čela Mexika. A někde v jejím průběhu se do ní nerozlučně vryla poprava habsburského arcivévody Maxmiliána, který měl tu smůlu, že zatoužil po mexické koruně.

Na počátku 60. let vzbudil politický vývoj v Mexiku zájem celého světa. Občanská válka mezi frakcemi konzervativního generála Miramóna a liberálního prezidenta Benita Juáreze se rozjela na plné obrátky a na splácení dluhu, který mělo Mexiko u Španělska, Velké Británie a Francie, jaksi nezbyl čas. A tak jejich vojenské jednotky vtáhly do Mexika.

TIP: Tragédie habsburského domu: Mexické dobrodružství arcivévody Maxmiliána

Ze společného boje se postupně stala ryze francouzská záležitost, kterou se Napoleon III. rozhodl dotáhnout až do konce. Mexický trůn nabídl mladšímu bratrovi rakouského císaře Františka Josefa Maxmiliánovi, který, plný ambicí, korunu přijal. Republikáni v čele s Juárezem ale čekali, až nastane jejich chvíle. Ta přišla v okamžiku, kdy se Francouzi z Mexika stáhli. S podporou USA zahájili novou válku, na jejímž konci proti sobě stáli svržený císař a staronový prezident. A ten nedovolil, aby se cizí uzurpátor mohl ještě někdy pokusit získat svůj post zpátky.

Spojení dvou strojů chtěli vyzkoušet hned při prvním letu. První Sojuz pod označením Kosmos 133 vypustili 28. listopadu 1966 bez kosmonautů na palubě, v automatické verzi. Avšak už za půldruhé hodiny telemetrie ukázala, že při orientaci spotřeboval příliš mnoho paliva, což způsobily závady na manévrovacích motorcích – na hlavním i záložním. Bylo vyloučeno, aby se pokoušel o spojení s druhým Sojuzem. Musel tedy přistát, ale nařídit loď do atmosféry se podařilo až na pátý pokus. Dostala se na špatnou dráhu, takže se rozpadla na kousky – a skutečný důvod se nepodařilo zjistit.

Předchozí část: První smrt v kosmu: Zbytečná smrt Vladimira Komarova

Bylo rozhodnuto vyzkoušet druhý stroj, také jako Kosmos. Avšak v okamžiku, kdy se měla raketa R-7 odlepit 14. prosince od rampy, její motory zhasly. Záhada. Z řídicího bunkru vzdáleného půl kilometru vyrazili technici, ale najednou se zažehly motory záchranného systému, odtrhly kabinu od rakety a ta se snesla vzorně na padáku na zem. A potom vybuchl samotný nosič – zahynul jeden důstojník a několik lidí museli odvézt do nemocnice, kde zemřeli další dva. Kdo tyto havárie zavinil? Mnozí je kladli za vinu Mišinovi, i když spíš šlo o první projev nedůvěry vůči němu – byl opakovaně nemocný se srdcem, potíže řešil alkoholem a ztrácel autoritu. Podle Koroljovova i Mišinova náměstka Borise Čertoka zavinila situaci špatná koordinace práce.

Na kosmodromu Bajkonur měli ještě dvě lodě typu Sojuz. Další pokus v automatickém režimu se měl uskutečnit 15. ledna 1967, načež by v březnu letěli kosmonauti. Kreml naléhal, aby se už konečně něco dělo a aby Sověti Američanům ukázali, že jsou lepší. Nejrůznější potíže však oddálily start o tři týdny. Třetí Sojuz startoval 7. února bez posádky jako Kosmos 140, jenže následovala celá série potíží: Stroj se dostal na nižší dráhu, takže ve vesmíru nemohl zůstat déle než dva dny. Dva panely slunečních baterií se nenatočily ke Slunci. Selhal orientační systém a nakupily se i další závady. Po nekontrolovaném přistání dopadla kabina více než 500 kilometrů od plánované oblasti do Aralského jezera. Klesla až na dno a později se ukázalo, že se při sestupu propálil v trupu otvor o průměru 30 centimetrů. Kdyby se to stalo s posádkou na palubě, nepřežila by.

Při důkladném průzkumu stroje našli inženýři desítky konstrukčních závad, které bylo třeba před startem posádky odstranit. Přesto v Kremlu pořád věřili, že koncem června 1967 zamíří dva kosmonauti v Sojuzu k obletu Měsíce a oslaví tím padesáté výročí bolševické revoluce. A s trochou štěstí přistane Rus jako první na Měsíci.

Na kosmodromu mohli testovat alespoň prototyp lunární lodi 7L-LOK, zatím bez orbitálního modulu. Jako Kosmos 146 ho 10. března 1967 vypustili do blízkosti Země. Čtyřikrát zapálili motor přídavného čtvrtého stupně nosiče Proton, popáté se to nezdařilo. Další kabina startovala 8. dubna a zůstala kroužit okolo Země. Měla zamířit k Měsíci a stát se dalším Zondem, ale místo toho dostala krycí název Kosmos 154.

Rizikový start

Třebaže odborníci nepovažovali novou loď za schopnou pilotovaných letů, Mišin nakonec ustoupil nátlaku Brežněva – už koncem dubna měly odstartovat hned dvě lodě. Na oběžné dráze by se pak spojily a dva kosmonauti by vnějším prostorem přeručkovali na druhou palubu.

Dva dny před startem si velitel kosmonautů generál Nikolaj Kamanin zapsal do deníku: „[…] Přípravy k letu se protahují, objevuje se mnoho chyb, nedostatků, a dokonce i neštěstí. Stav lodí a úroveň jejich zkoušek nám nedává stoprocentní důvěru v plný úspěch celého letového programu […]“ Přesto věřil, že se kosmonauti bezpečně vrátí. Stěžoval si – jako už tolikrát – na Mišina, který byl podle něho špatným šéfem a navíc v době příprav ležel dva týdny v nemocnici. Na kosmodromu mezitím vládla mizerná nálada. Zatímco Koroljov sršel energií a obvykle dodával kosmonautům sebedůvěru, Mišin za nimi přišel den před startem se špatnou zprávou: „Kdyby na Sojuzu selhal navigační systém Igla nebo by plavidlo nemělo dost energie ze solárních panelů, další start zrušíme.“ 

O obrovském riziku mnozí odborníci věděli. A znal ho patrně i Komarov – když v neděli 23. dubna 1967 vstal, zabalil si své věci a dal je známému se slovy: „Předej je mé ženě.“ Loď odstartovala časně ráno. Druhý den ji měl následovat Sojuz 2 s Valerijem Bykovským, Alexejem Jelisejevem a Jevgenijem Chrunovem. Po spojení obou strojů by Bykovskij zůstal na palubě, zatímco Chrunov s Jelisejevem by přeručkovali ke Komarovovi. Konstruktéři lodi totiž nevyřešili uzavřený přechod z jedné paluby na druhou.

Neovladatelná loď

Avšak jakmile se Sojuz 1 dostal na oběžnou dráhu, ukázalo se, že se mu nevyklopil levý panel slunečních baterií. Stroj tedy dostával méně elektřiny, než potřeboval. Kosmonaut se snažil zaseknutý panel uvolnit, ale bezúspěšně. Navíc nefungovala automatická ani manuální orientace plavidla na Slunce. A potíže se dál nabalovaly: kabina se špatně stabilizovala, zhoršilo se rádiové spojení, přehřívala se palubní elektronika, teplota klesla na sedmnáct stupňů. Sovětský svaz ještě nevyslal do světových moří sledovací lodě, takže Komarov zůstal od sedmého oběhu po devět hodin bez spojení s velitelstvím v Jevpatorii na Krymu. I to ukazovalo na ukvapené zahájení projektu.

Většina členů státní komise, kteří se scházeli vpodvečer na kosmodromu s odborníky, doporučila expedici co nejdřív ukončit. Úkol doletět k pasivnímu Sojuzu 2 se jevil jako nezvládnutelný. Jedině Mišin, který po smrti Koroljova poprvé řídil výpravu člověka, tvrdil: „Soudruzi, tyhle potíže jsou přechodné, a proto musíme v přípravách Sojuzu 2 pokračovat.“ Teprve po půlnoci z neděle na pondělí, kdy Komarov hlásil další poruchy, vypuštění druhé lodi zrušili. Její velitel Valerij Bykovskij už vesmír zažil, zato nováčky Jelisejeva a Chrunova, kteří měli přeručkovat do Sojuzu 1, zpráva rozhořčila: Kdyby žil Koroljov, určitě by nás nahoru pustil!

Novinář Jaroslav Golovanov, který byl na kosmodromu přítomen, s nimi – jak později přiznal – nesouhlasil: „Jsem přesvědčen, že neměli pravdu. Koroljov by totiž podle mého názoru nejen zrušil druhý start, ale nedovolil by ani let Sojuzu 1 s člověkem. Loď byla totiž ještě příliš syrová a nehotová.“

Ticho po návratu

Po opětovném navázání spojení krátce po půlnoci ohlásil Komarov další potíže – přestal loď ovládat. Teprve poté Mišin souhlasil s předčasným návratem a s tím, že Sojuz 2 neodstartuje. Kabina se však nedala vůbec stabilizovat. Řídicí středisko v Jevpatorii na Krymu rozhodlo, aby přistála na sedmnáctém obletu, což ale nešlo, protože selhala automatická orientace. Mišin na Bajkonuru byl bezradný. Až řídicí středisko v Jevpatorii, kde se nacházeli Čertok a Gagarin, poradilo Komarovovi, aby na osmnáctém obletu loď orientoval ručně a nasměroval ji tak k přistání.

Podařilo se, a bylo tedy možné bez obtíží dosednout. Během průletu atmosférou, kdy plavidlo obklopuje plazma o žáru až dvou tisíc stupňů, se nedá vysílat a posádka se odmlčí. Teprve když se loď zbrzdí a dostane se do výšky 20–30 kilometrů, lze opět navázat spojení. Tentokrát se však kosmonaut neozýval, ale v Jevpatorii ani na Bajkonuru to nejprve nikoho neznepokojilo – mohlo se to prostě stát.

Pád bez padáku

Až po několika hodinách telefonovali různí funkcionáři z Moskvy na Bajkonur a do Jevpatorie zmatené zprávy, z nichž vyplývalo, že přistávací manévr neproběhl normálně. Gagarin měl kvůli tomu letět na místo přistání do Orska. Stále však nikdo pořádně nevěděl, co se skutečně stalo. Někteří dokonce tvrdili, že je Komarov zraněný.

Kabina dopadla nedaleko vesničky Karabulak v Orenburské oblasti. Selhaly jí padáky a do země narazila rychlostí takřka 150 km/h. Následoval výbuch – explodovaly motory měkkého přistání. Záchranáři našli jenom kráter a hořící trosky něčeho, co bývalo kosmickou lodí. Plameny hasili hlínou, neboť žádné pořádné hasicí prostředky k dispozici neměli. Ostatky Vladimíra Komarova vyprostil Gagarin, načež je v rakvi převezli do Moskvy. V Burděnkovově nemocnici měli žárem spečené tělo pitvat. Patolog chtěl, aby kosmonauti odešli, avšak hlavní maršál letectva Konstantin Veršinin jim nařídil zůstat: „Musejí vidět všechno!“ Tělo plukovníka Komarova pohřbili slavnostně u Kremelské zdi – vedle řady bolševických revolucionářů i akademika Sergeje Koroljova.

Představte si restauraci, která ční ze strmých skal do volného prostoru, jako by levitovala. Zatím jde sice jen návrh architektů Tall Arquitectos, kteří restauraci pojmenovali Copper Canyon Cocktail Bar, pokud ji ale jednou postaví, půjde rozhodně o nevšední stavbu.

Cocktail Bar doslova visí ve vzduchu u Basaseachických vodopádů ve státě Chihuahua, v severozápadním Mexiku. S výškou 246 metrů jde o druhé nejvyšší vodopády v Mexiku a rozkládá se kolem nich Národní park Basaseachické vodopády, jako součást pohoří Sierra Madre Occidental. Architekti slibují fantastický výhled na okolní krajinu, prosklená podlaha dodá zážitku adrenalin a součástí restaurace má být dokonce i bazén.

Elizabethkingia anophelis je docela běžná bakterie, kterou známe od padesátých let. Žijí v půdě i ve vodě. Když se setká s člověkem, tak se v naprosté většině případů nic nestane. Lidský imunitní systém si s nimi snadno poradí. Vzácně může nastat problém u lidí se slabou imunitou.

Dosavadní epidemie s touto bakterií byly v naprosté většině případů velice omezené. Vždy tak dva tři lidé, co pijí z jednoho kohoutku. Ve Wisconsinu je to teď ale jiné.

Odborníci zachytili 54 pacientů, z nichž 17 zemřelo. Tito pacienti ale pocházejí ze 12 různých okresů státu Wisconsin a jeden z nich je dokonce z Michiganu. Všem nakaženým lidem je více než 65 let a všichni trpí ještě nějakou další chorobou, která může oslabit imunitní systém.

Záhadná epidemie ve Wisconsinu propukla loni v listopadu a vědci amerického centra pro boj s infekčními nemocemi CDC se od té doby prakticky nevyspali. Přečtené DNA sekvence bakterií u jednotlivých pacientů potvrzují, že infekce prochází z jediného zdroje. Ten je ale zatím zcela neznámý a záhada se tím jen dál prohlubuje.

19. března 2008 byl pozorován záblesk gama (GRB 080319B) ze vzdálenosti 7,4 miliardy světelných let. Na nějaký čas se tak jednalo o nejvzdálenější událost pozorovatelnou ze Země pouhým okem. Gama záblesk je označení pro astronomický jev, při kterém se uvolní nesmírné množství energie ve formě gama záření. Jde o co do svítivosti nejvýraznější fyzikální doposud známý jev ve vesmíru. Trvá řádově od zlomku sekundy do 100 sekund a bývá doprovázen následným několikadenním dosvitem rentgenového či ultrafialového záření nebo i viditelného světla.

Událost z 19. března byla v mnohém výjimečná – záblesk sice jako první objevil Spitzerův dalekohled, jeho intenzita ale byla natolik silná, že mohl být na krátký čas pozorovatelný pouhým okem ze Země. Za nejvdálenější objekt viditelný ze Země bez dalekohledů je přitom považována galaxie M33 (Galaxie v Trojúhelníku), vzdálená přibližně 3 miliony světelných let od Země. Na rozdíl od záblesku z 19. března 2008 jde ale o trvalý objekt, který je viditelný dodnes.

Vyvražděním Slavníkovců prý Přemyslovci roku 995 sjednotili feudální český stát a umožnili tak jeho vznik. Skutečnost je přitom docela jiná! První pokusy založit cosi jako český stát najdeme až kolem roku 1850. A co víc, samotní Přemyslovci se stavěli proti vyvraždění Slavníkovců! Kromě jiné i proto, že s nimi byli pokrevně spřízněni.

Boleslav II. za nic nemůže!

Bez ohledu na fakta se neustále dokola omílá nesmysl, že Slavníkovci fungovali jako „stát ve státě“. Že razili vlastní mince a byli trnem v oku přemyslovskému knížeti Boleslavu II. Proto je dal 28. října roku 995 zmasakrovat. Včetně žen a dětí. Tím prý sjednotil český stát pod vládou Přemyslovců. Ubohý Boleslav! Přemyslovský kníže totiž v té době ležel ochrnutý na Pražském hradě a neúčastnil se ani sněmu Čechů. Právě na něm však zazněl pro Libici tak osudový ortel!

Dnes je už dokázáno (a nemalý podíl na tom má historik Dušan Třeštík), že kníže Boleslav vydal nařízení, aby sněm zabránil krveprolití. Kmeny ho však nevyslyšely! Rozezlení Vršovci strhli ostatní na svou stranu a přesvědčili Čechy o své krvavé vendetě. Ostatní je podpořili a postavili se proti přemyslovskému knížeti. A porušili smlouvu. Proč se ale Vršovci tolik chtěli pomstít rodu Slavníkovců?

Bylo to někdy na konci roku 994, když za slavníkovským biskupem Vojtěchem přiběhla vyděšená vznešená žena. Provinila se nevěrou s knězem z rodu Slavníkovců. A teď ji pronásledují lidé z manželova rodu Vršovců! Milosrdný Vojtěch se rozhodl ženu ukrýt. I když mu Vršovci vyhrožovali, že nevydá-li nevěrnici, pomstí se na Vojtěchově rodu, který je nevěrou pošpinil: na Slavníkovcích!

Jeden z biskupových lidí dostal z rozzlobených Vršovců strach a prozradil, kde se ona dáma ukrývá. Pronásledovatelé nelenili a vnikli do kláštera sv. Jiří. Šlechtičnu pak vyvlekli z úkrytu zpoza oltáře. Přímo před bezmocným biskupem Vojtěchem ji nemilosrdně popravili mečem.

Krevní msta na Libici

Pomstychtiví zástupci vršovského klanu Vojtěchovy prosby nevyslyšeli. Vysmáli se mu, že z něho mučedníka neučiní. Zato hrozili, že se pomstí na jeho bratrech, ženách a dětech. Biskup vrahy vykázal z církve. Zklamán zdejšími barbarskými poměry odešel do Říma. A to byl začátek hrůzné krevní msty, která se obrátila proti biskupovým lidem a jeho rodu. Slavníkovskému hradišti na Libici!

Touha jednoho rozvětveného klanu po odškodném zastínila jakékoliv jiné právo. Nešlo o drama vysoké politiky, ale o soukromou při mezi dvěma příbuzenstvy! A třebaže se v osudný den ženy a děti Slavníkovců ukryly do kostela, masakru neunikly. Šlo o krevní mstu, obyčejné loupežné přepadení, proto musel být vyhlazen celý rod. Jen tak se přeživší nemohli o pár let později vrahům pomstít! A hradiště? Připadlo Vršovcům jako podíl na kořisti.

O čtyřicet čtyři let později se sněm českých kmenů za masakr kajícně omluvil u hrobu biskupa Vojtěcha. A biskupovy ostatky byly na znamení smíru převezeny z Hvězdna do Prahy. Vojtěch stál na počátku hrůzného příběhu lásky, zrady a cti. A také jej symbolicky ukončil.

Apetit vesmírného výzkumu Indické kosmické agentury (ISRO) stále neutuchá. Po úspěchu sondy MOM se Indie stala čtvrtým členem elitního klubu průzkumníků Marsu. Na konci loňského října úspěšně vypustila Astrosat - svou první astronomickou družici, která má zkoumat vesmír v oboru viditelného světla a ultrafialového a rentgenového záření. Dalším plánovaným cílem indické agentury je představení vlastního raketoplánu.

O podobě plánovaného raketoplánu Avatar (Aerobic Vehicle for Transatmospheric Hypersonic Aerospace TrAnspoRtation) zatím není mnoho informací. Letos by měl být k dispozici tzv. technologický demonstrátor RLV TD – zmenšená maketa budoucího raketoplánu a v plánu je i jeho testovací suborbitální let.

Od demoverze k raketoplánu

Maketa RLV TD má odstartovat letos v létě. Do výšky 32 kilometrů ji má vynést nosič S9, který je jinak součástí větší indické nosné rakety Polar Satellite Launch Vehicle (PSLV). Poté má RLV TD setrvačností vystoupat do výšky okolo 70 kilometrů a následně přistát na moři. Celý zkušební let má trvat asi 15 minut.

Oproti tomu plánovaný Avatar má mít dva stupně, jeho hmotnost má činit asi 25 tun, přičemž hmotnost užitečného zatížení v nákladovém prostoru se bude pohybovat okolo 1 tuny. Během startovní fáze bude raketoplán urychlován po určitou dobu také nadzvukovým náporovým motorem, přičemž okysličovadlo (kyslík), bude stroj nasávat z okolní atmosféry. Podle plánů by měl být Avatar schopen odstartovat asi stokrát.