Osud tomu chtěl, že se Gabriela přestěhovala do rodiny svého strýce Františka Dvorského, u kterého se scházela česká literární smetánka. Karolína Světlá si zde podávala dveře s Jakubem Arbesem nebo Eliškou Krásnohorskou. Tato intelektuálská elita zapůsobila také na malou Gabrielu, jejiž životní cesta začala 23. března 1862.

Nejen kontakty s literáty, ale také časté stěhování a cesty po Evropě ovlivnily budoucí tvorbu talentované spisovatelky a dramaturgyně. Zatímco s prvním manželem zůstala věrná rodné domovině a za hranice pouze zajížděla, s druhým mužem, rakouským plukovníkem Adolfem Halbaerthem, zamířila do slunné istrijské Puly, odkud nebylo daleko na výlety do Itálie a Francie.

TIP: Dlouhá cesta českých žen do školy: Změnu přineslo až 19. století

Ve svých nejznámějších dílech se ale vracela na Slovácko. Hlavní protagonistky pod sílícím realismem nehledala v naivních bezstarostných ženách, ale ženách těžce zkoušených životem. Také k Preissové nebyl osud vždycky přívětivý. Za první světové války byla dokonce obžalována z velezrady. Až poválečná léta jí umožnila pobývat bez obav ve vlasti a prožít zde svá poslední léta.

Zatímco v manželství se dvojnásobné české královně příliš nedařilo, o to intenzivnější byl vztah s mužem, kterého si sama vybrala. Ambiciózní šlechtic a bohatá královna vdova se ale stali trnem v oku domácí šlechtě.

Manželka králů

O prvního muže, krále Václava II., za něhož se dcera polského velkoknížete provdala ještě v dětském věku, přišla již v 17 letech. O rok později kývla na nabídku k sňatku s Rudolfem Habsburským, jehož čeští stavové přijali za krále po smrti posledního Přemyslovce Václava III. Tím se stala Eliška znovu českou královnou, ovšem ne na dlouho. Rudolf zemřel již příštího roku a z devatenáctileté Rejčky byla již podruhé vdova. Měla jediné dítě, dceru, takže regentství se jí netýkalo. Zato se mohla těšit z dvojnásobného vdovského věna, jež jí dovolovalo ještě větší míru nezávislosti než jiným královnám. Další partii si už Eliška našla sama, stal se jí o 21 let starší šlechtic Jindřich z Lipé.

Od vášnivé lásky ke zbožnosti

Domácí nobilitě vadily zejména právně-politické důsledky takového vztahu: byl zde strach ze šlechtického povýšence sápajícího se tam, kam nepatří. Velmoži pomýšlející příliš vysoko ohrožovali řád středověké společnosti. Už tak zámožná Rejčka se díky mileneckému vztahu s mocným Jindřichem stala nejbohatší ženou země a její příjmy mnohonásobně převyšovaly majetkové poměry tehdejší královny Elišky Přemyslovny. Po milencově smrti roku 1329 však život radikálně změnila a stala se modelem zbožné vdovy, kterou tak propagovali doboví mravokárci. Vydávala se na poutě, shromažďovala svaté ostatky a hmotně podporovala brněnský klášter cisterciaček, jenž založila a do jehož zdí se v posledních letech uchýlila. V jeho kostele je i pochována.

Jihočeského rodáka z rodiny chalupníka a nájemce hostince v osadě Čertyně na Českokrumlovsku povolali ještě před maturitou v květnu 1916 do rakousko-uherské armády. V srpnu 1917 se dostal do italského zajetí a v březnu 1918 podal přihlášku do čsl. legií, kde jej zařadili do výzvědného oddílu u III. italské armády. Do vlasti se František Bürger vrátil v hodnosti podporučíka a funkci velitele čety, s níž se zúčastnil bojů o Těšínsko (1919) a války s maďarskými bolševiky o Slovensko (1918–1919). V armádě již zůstal a v roce 1928 v hodnosti kapitána úspěšně absolvoval Válečnou školu. Jelikož dobře ovládal němčinu, italštinu, francouzštinu i maďarštinu, působil ve zpravodajské službě. V kritickém roce 1938 již v hodnosti podplukovníka generálního štábu sloužil jako náčelník štábu 5. pěší divize v Českých Budějovicích.

Příprava povstání

Během německé okupace pracoval po celou dobu v odboji. Podle rodné chalupy používal krycí jméno „Bartoš“, které časem dostala i jeho odbojová skupina. Ta dala na počátku povstání základ Vojenskému velitelství Velké Prahy „Bartoš“, v němž Bürger zastával funkci náčelníka štábu. Jádro skupiny tvořili důstojníci zaměstnaní spolu s ním za okupace na protektorátním ministerstvu financí, kde se mohli společně v pracovní době věnovat odbojové činnosti. Po úderu gestapa proti poslední garnituře Obrany národa, jejímž členem Bürger byl, se jeho skupina od léta 1944 plně soustředila již jen na plán povstání v Praze.

Připravila základní velitelskou strukturu, snažila se podchytit české uniformované sbory v čele s policií a četnictvem, formovala ilegální prapor z bývalých příslušníků pohraniční finanční stráže a nachystala plán na přerušení 6 000 telefonních linek patřících německé armádě, gestapu, okupačním úřadům i německým civilistům, což se pak 5. května 1945 podařilo realizovat a ochromit tím německé jednotky v Praze. Skupina „Bartoš“ měla také připraven zvláště důležitý trumf v podobě zajištění hlavního krytu pražské protiletecké ochranné policie v podzemí v Bartolomějské ulici číslo 5.

Zde se nacházela samostatná spojovací ústředna, na níž bylo napojeno 35 přístrojů policejní a státní sítě; zvláštní linky pro spojení s šesti pražskými policejními úseky, dále spojení s ředitelstvím drah, pošt, pražským požárním sborem a pozorovatelnami na petřínské rozhledně a Staroměstské radnici. Tento kryt měl i dálnopisné spojení nejen na policejní úseky, ale i na všech 46 policejních revírů, takže rozkaz mohlo přejímat současně kompletních 52 účastnických policejních stanovišť.

Fungovalo zde i rozhlasové zařízení, které díky kabině s mikrofonem umožňovalo přepojení na rozhlas státní, stejně jako místní. Současně kryt disponoval také interním policejním rozhlasem, který sloužil velitelským účelům pro případ selhání telefonu. Činností Bartošovy skupiny tak vzniklo beze sporu strategické stanoviště, ze kterého se dalo efektivně řídit povstání v tak velkém městě, jako je Praha.

Za zásluhy kriminál

Po skončení války jej vzhledem k nepřízni sovětských spojenců záhy uklidili z Prahy – nejprve do funkce velitele čs. mise při spojenecké kontrolní komisi v Budapešti. Později působil jako čs. vojenský atašé v Paříži. Své krycí jméno Bartoš přijal s rodinou za své jméno občanské. V roce 1946 jej čekalo povýšení do hodnosti brigádního generála. Po komunistickém převratu byl v září 1948 z Paříže odvolán do Prahy a ustanoven velitelem Nejvyšší vojenské akademie, již v říjnu 1949 však musel z armády odejít a v květnu 1950 jej zatkly orgány StB.

Pro přečin nedbalého uchovávání státního tajemství (ve svém bytě měl letecké snímky z předmnichovského období) si vyslechl rozsudek osmi měsíců vězení a degradace na vojína. Ani po odpykání trestu se ale na svobodu nedostal. Z komunistických kriminálů vyšel až v lednu 1953. V listopadu 1957 jej soud zprostil původní obžaloby a navrátil mu generálskou hodnost. V roce 1962 postihl Františka Bürgera-Bartoše záchvat mozkové mrtvice, následkem čehož ochrnul na levou část těla. Až do své smrti 15. října 1964 zůstal upoután na lůžko. 

22. března 2010 odeslal rover Spirit (oficiálně MER-A) svá poslední data. Rover na Marsu přistál 4. ledna 2004, tři týdny před svým dvojčetem Opportunity a na jeho povrchu fungoval až do roku 2010. Jeho mise byla původně plánována na 90 dnů. Mise Spiritu byla oficiálně ukončena 25. května 2011.

Přestože kompletní satelity na 3D tiskárně zatím vyrobit neumíme, kosmické agentury již intenzivně pracují na 3D tisku jejich hlavních součástek. Výjimkou v tomto směru není ani Evropská kosmická agentura (ESA).

V Evropské vesmírné agentuře nedávno vytvořili prototyp 3D tištěné rádiové antény a v současné době ji prověřují v testovacím zařízení v nizozemském Noordwijku. Podle ESA je tato 3D anténa součástí vývoje nízkonákladových komponent pro malé satelity, které se budou vypouštět ve velkých počtech.

Kromě nižší ceny a rychlejší výroby antény spočívá její hlavní výhoda i v samotném výrobním postupu - přestože jde o komplikovaný tvar, 3D tiskárna vytiskne anténu v jednom kuse z polymeru, který je potažen vrstvou mědi. Takový postup do značné míry omezuje rizika, která doprovázejí sestavování podobných komponent z více částí. Kompletně 3D tištěné satelity jsou tak již možná na dohled. 

Když se sejde klimatický jev El Niño ve své silné podobě s globálním oteplováním, tak jsou z toho rekordní teploty na souši i v oceánu. A po nich následuje blednutí korálů v oceánu.

Když se změní teplota oceánu o pár stupňů, tak koráli přijdou o své symbiotické řasy, což se projeví právě blednutím. Symbionti dodávají korálům 90 procent energie pro jejich růst a množení. Když to trvá delší dobu, tak koráli začnou umírat.

Odborníci poslední dobou hlásí blednutí korálů na Havaji, Fidži a Nové Kaledonii. A teď se naplnily obavy a masové blednutí teď zasáhlo i největší korálový útes světa – Velký bariérový útes u pobřeží Queenslandu. Správa mořského parku Great Barrier Reef Marine Park Authority zjistila rozsáhlé blednutí korálů severně od města Cooktown na severovýchodě Austrálie.

Joy Adamsonovou proslavil po celém světě příběh lvice Elsy. Tahle krasavice se stala jejím dítětem, ostatně byly si dost podobné – Joy také dokázala bojovat jako lvice, když šlo o „její“ zvířata. Zasloužila se o to, aby šelmy nemusely žít v zoologických zahradách, aby nebyly vytrženy ze svého přirozeného prostředí.

Opavská rodačka

Joy se narodila 20. ledna 1910 v Opavě jako Friederike Victoria Gessnerová. Její otec byl stavebním radou technického oddělení Zemské vlády slezské v Opavě a rodina matky vlastnila na českém území papírny (největší ve Svobodě nad Úpou) a rozsáhlá panství. Od roku 1922 studovala na opavském reálném gymnáziu, jenže v následujícím roce se její rodiče rozvedli. Zatímco otec s nejmladší dcerou Dorotou zůstal v Opavě, kde se znovu oženil, matka se s Friederikou a nejstarší dcerou Trautou odstěhovala do Vídně. 

George a Elsa

Vdávala se třikrát: jejím prvním manželem byl rakouský obchodní podnikatel Viktor von Klarvill, kterého si vzala v roce 1935. Právě kvůli jeho židovskému původu se dostala do Keni, kam oba utekli před Hitlerovým běsněním. Manželství ale dlouho nevydrželo. V roce 1938 si brala švýcarského botanika Petera Ballyho, pracovníka nairobského muzea, kterého poznala při studiu africké flóry. Právě on jí začala říkat Joy, jelikož Friederike Victoria pokládal za nevyslovitelné. 

Na vánočním večírku v roce 1942 potkala Joy Angličana George Adamsona, zakladatele afrických národních parků a ochránce zvířat.  Po svatbě v roce 1944 žili v Isiolu na hranici keňské Severní provincie. 

Život se jí definitivně změnil v roce 1956, kdy George v sebeobraně zastřelil lvici. Když byla mrtvá, zaslechl slabounké naříkání ze skalní rozsedliny. Na denní světlo vylovil tři lvíčata a přinesl je Joy do tábora. Z nejmenšího vyrostla statná lvice, kterou měl už zanedlouho poznat celý svět – Elsa. Pro Joy byla lvice opravdovým členem rodiny a celý její život se točil kolem ní. Začala o Else psát a fotit každý její krok. Zápisky, v jejichž úspěch odborná veřejnost příliš nevěřila, vyšly pod názvem Příběh lvice Elsy. I s Georgem se Joy nakonec v roce 1970 rozešla, ale stále je pojily společné cíle. Ke konci společného života připravoval George lvy pro film Volání divočiny podle stejnojmenné knihy.

Image

Čtěte také

Keňský Národní park Meru: Místo, kde se odehrával příběh lvice Elsy

Marty McFly, kterého hraje Michael J. Fox, se v americké sci-fi komedii Návrat do budoucnosti II dostane do roku 2015. Mimo jiné tam získá boty od Nike, které se samy zavazují.

Filmová rekvizita si rychle podmanila řady fanoušků, v loňském roce proto firma Nike rozhodla, že se samozavazovací boty z filmového plátna pokusí přenést do reality. Novinka dostala jméno Nike HyperAdapt 1.0 a opravdu funguje jako její filmová předloha.

Když si majitel boty obuje, senzory zachytí tělesné teplo a boty se hned automaticky utáhnou. Jak ale dodává vývojářka Nike Tiffany Beersová, utažení bot je ještě možné doladit pomocí dvojice tlačítek.

Nike bude dodávat boty ve třech různých barvách a kromě automatického utahování i efektně svítí. Energii botám zajišťují miniaturní nabíjecí baterie, které by měly na jedno nabití vydržet zhruba týden. Cenu firma zatím nezveřejnila, novinka má být dostupná začátkem prázdnin po předchozí registraci na stránkách Nike.com.

Červený veleobr je obrovská hvězda spektrálního typu M, vznikající z hmotných hvězd hlavní posloupnosti po spálení vodíkových zásob v jádře hvězdy. Po spálení vodíku se povrchové vrstvy těchto hvězd začnou rozpínat, přičemž hvězda přejde nejprve do stádia červeného obra a potom do stádia veleobra. Veleobr má průměr několiksetkrát větší než Slunce, jeho vnější vrstvy jsou ale extrémně řídké. Kvůli nízké povrchové teplotě, která se pohybuje kolem 3 000 K, svítí červeným světlem. Červení veleobři nakonec zanikají jako supernovy nebo hypernovy.

Přerod veleobra v supernovu

Kosmickému dalekohledu Kepler se podařilo zachytit, jak takový přerod rudého veleobra v supernovu probíhá. Během svého pátrání v hlubinách vesmíru nalezl ve vzdálenosti 1,2 miliardy světelných let od Země rudého veleobra s označením KSN 2011d - 500× většího a 20 tisíckrát zářivějšího než je naše Slunce.

Samotný přerod veleobra v supernovu probíhá v několika fázích – videoanimace sestavená ze skutečných fotometrických pozorování Keplerova dalekohledu ukazuje první část tohoto přerodu - vznik mimořádně silné rázové vlny, která vyžene obrovské množství zářící hmoty do okolního prostoru.

Vedení škol nyní řeší problém co s hromadou nepotřebného šrotu. Se zajímavým řešením přišli například studenti šanghajské univerzity Tongji – nepotřebné vraky zde rozebírají a po renovaci je vracejí do ulic, kde jsou k dispozici učitelům i studentům univerzity zcela zdarma.