Mars je dnes sice suchou a takřka vyprahlou krajinou, z řady dřívějších zjištění marsovských sond a roverů ale víme, že v minulosti tomu tak nebylo. Existují doklady o existenci dávného oceánu na rudé planetě i o proudících řekách.

Podle nové studie Lonneke Roelofsové z Utrechtské univerzity ale mohla být „mokrá marsovská epocha“ mnohem kratší, než se doposud zdálo. Alespoň část struktur, které na povrchu rudé planety připisujeme tekoucí vodě, mohla podle vědkyně vzniknout jiným způsobem – bez působení kapalné vody.

Méně vody, méně života

Atmosféra Marsu je tvořena z 95 % oxidem uhličitým. Na rudé planetě přitom padají teploty až k –120 °C, což je podle Roelofsové dostatečně nízká teplota k zamrznutí oxidu uhličitého. K následnému přechodu z pevné formy na plynnou může podle vědkyně docházet velmi rychle – i bez mezifáze v podobě kapaliny. Řídká atmosféra rudé planety navíc podle ní může akcelerovat výbušnost celého procesu sublimace a přetvářet tak marsovskou krajinu podobně, jako to činní tekoucí voda.

Aby Lonneke Roelofsová doložila svá tvrzení, simulovala v laboratorní komoře podmínky marsovské krajiny a následně sledovala, jakým způsobem se proces sublimace oxidu uhličitého na krajině podepisuje. Ukázalo se, že sublimace CO₂ vytváří velmi podobné struktury, jaké na Zemi vytváří tekoucí voda. Alespoň část koryt a kanálů, které vědci doposud považovali za pozůstatky říčních toků, tak na rudé planetě vůbec nemusejí souviset s tekoucí vodou.

Vzhledem k tomu, že kapalná voda je považována za důležitou složku potřebnou pro vznik a existenci živých organismů, mohou být zjištění Lonneke Roelofsové špatnou zprávou pro naše snahy o nalezení známek dávného života na Marsu.

Dvacetistopé kontejnery – neboli twenty-foot equivalent unit, TEU – tvoří pilíře mezinárodního obchodu. Ocelové boxy se plní zbožím, které musí za svými zákazníky cestovat, a poté se nakládají na lodě, tahače, do vlaků či letadel. Díky geniálně jednoduchému designu se s nimi snadno manipuluje, jsou bezpečné, dají se vršit, takže šetří místo, a zároveň se bez problémů přizpůsobí přepravovanému nákladu. Není divu, že loni prošlo světovými přístavy neuvěřitelných 866 milionů TEU, tedy zhruba o čtvrtinu víc než v roce 2012. Do budoucna pak jejich počet dál poroste a v průběhu roku 2028 zřejmě překoná hranici jedné miliardy. Jak je ovšem možné, že obyčejný kontejner prakticky ovládl globální logistiku?

Pot a špína přístavů

Dnes sice převážení zboží ve standardizovaných přepravních bednách považujeme za zcela běžné, nicméně ke „kontejnerizaci“ obchodu docházelo teprve od druhé poloviny 18. století. Předtím zkrátka do doku připlula loď a dělníci ji vyložili pomocí jednoduchých jeřábů či ručně. Ať už se tedy jednalo o pytle obilí, nebo sudy s vínem, vše se přemisťovalo zdlouhavě a namáhavě. Nemluvě o tom, že pokud loď cestou zastavovala ve více přístavech, plavba se výrazně protahovala a lidé ve vzdálenějších destinacích čekali na zboží někdy i celé měsíce.

Revoluce vypukla, jak jinak, ve Velké Británii a za vším stál jeden z nejgeniálnějších inženýrů 18. století James Brindley. Ačkoliv pocházel z farmářské rodiny a nezískal téměř žádné formální vzdělání, začal z lásky ke strojům s jejich opravami. Záhy pak vymyslel vlastní systém pro pumpování vody z dolů a později i tkací stroj, což zaujalo několik bohatých mecenášů. V té době se projevil nekonečný hlad rostoucího průmyslu po uhlí, ale jeho doprava koňskými povozy žalostně nedostačovala. Železnice ještě neexistovala, a spásu proto nabídla bohatá síť řek, propojující důlní regiony s novými průmyslovými centry na severu Anglie. Jejich toky však bylo potřeba upravit a vybudovat kanály, přičemž volba padla právě na praktického inženýra.

První univerzální bedna

Brindleyho nápady sehrály rozhodující roli: Nejenže přišel se systémem zdymadel a propustí, ale roku 1766 představil také podobu lodi, jež mohla pohodlně uvézt deset rozměrných dřevěných beden s uhlím. Ještě se ovšem nejednalo o plně univerzální řešení, protože se zmíněné bedny nevešly na běžné koňské povozy. Teprve o třicet let později navrhl Brindleyho krajan Benjamin Outram jejich protějšky, které se plnily přímo v dolech, načež se na povozech přesunuly ke kanálům a pomocí jeřábů putovaly na loď. V cílovém přístavišti se potom opět přeložily na povozy a zamířily do továren. Zrodila se tak unifikovaná logistika.

Ve 30. letech 19. století se objevily první bedny, jež se daly snadno naložit na vlak a z něj třeba zase na loď. Stále však byly dřevěné a otevřené: Uzavírat se začaly až na počátku 20. století a vyskytovaly se i v kovové variantě. Tou dobou již s kontejnerovou přepravou experimentovali rovněž Američané či Poláci. Do uzavřených přepravních boxů se přitom nenakládalo jen uhlí, ale také jiné zboží, pošta nebo zavazadla cestujících. Přesto zmíněnému systému nadále chyběla mezinárodní unifikace, neboť každý dopravce či výrobce používal schránky jiných rozměrů a materiálů.

Pro dobro světa

Časem se však kontejnerová přeprava rozšířila natolik, že zaznívalo volání po jejím sjednocení: Již roku 1928 požadoval italský politik a vynálezce Silvio Crespi při transportu zboží spolupráci. O pět let později tak v Paříži vznikl Mezinárodní úřad pro kontejnery, jenž začal záhy sloužit coby regulační orgán evropské kontejnerové dopravy a vydal pro ni univerzální pravidla. Boxy mohly být otevřené, či zavřené a lehké, nebo těžké. Hmotnost prvních zmíněných nesměla přesáhnout 2,5 tuny, zatímco u těžkých mohlo jít maximálně o dvojnásobek. Pro všechny třídy se pak stanovily závazné rozměry.

Tzv. intermodální kontejner moderního ražení, navržený pro různé formy přepravy, představili v roce 1955 podnikatel Malcolm McLean a inženýr Keith Tantlinger z USA. Zásadní rozdíl oproti soudobým boxům spočíval ve snadném vrstvení, lepším zabezpečení a dobré manipulaci. A zatímco dřív se bral ohled na lodě, vozy či vlaky, podle McLeana se měla doprava přizpůsobit schránkám, nikoliv naopak. Tantlinger nakonec kolegu přesvědčil, aby svůj patent na kontejner v zájmu pokroku uvolnili, načež se z něj po řadě let a inovací zrodil dnešní TEU – volně přeloženo „jednotka odpovídající dvaceti stopám“ čili asi 6,10 metru. První loď adaptovaná na zmíněný standard vyplula roku 1968 pod vlajkou společnosti NYK a vezla 752 takto normovaných boxů.

Přizpůsobení, nebo zánik

Kontejnery byly praktické, relativně bezpečné a levné. Pokud by je tedy komerční společnosti nevyužívaly, škodily by samy sobě, a dopravci tudíž museli držet krok: Přepravní doky se novým podmínkám buď přizpůsobily, nebo časem zanikly. Například sanfranciský přístav neměl pro vybudování odkladišť kontejnerů ani pro vznik infrastruktury k jejich třídění a překládce místo. Z pozice klíčového obchodního uzlu se tak musel stáhnout a vystřídal ho Oakland. Z doků zároveň takřka zmizeli překladači zboží, protože TEU nebylo třeba otevírat a manipulovaly s nimi jeřáby. Jejich objem také neustále rostl, ale s nákladem stoupal výtlak, což v důsledku podnítilo rozvoj přímořských přístavů. Jejich vnitrozemské protějšky naopak ustrnuly, protože po řekách se obří lodě plavit nemohly.

Civilní přeprava zboží inspirovala rovněž armádu, neboť univerzální a všestranné boxy se ukázaly být zcela nepostradatelné pro ofenzivní operace. Již za druhé světové války v nich Američané vozili na frontu zásoby a během konfliktu v Koreji se využívaly i k přepravě munice a křehčího vybavení. Dnes se přitom mohou proměnit dokonce v laboratoř či operační sál. Snadno se s nimi manipuluje a po dovezení na místo je stačí otevřít a připojit k elektrické síti. Sbalení a přesun jsou potom obdobně jednoduché, což hraje při taktických manévrech naprosto zásadní roli.

Rezivé, přesto funkční

Výše zmíněné praktické vlastnosti standardních kontejnerů vedly také k rozvoji jejich alternativního využití. Nový TEU vyjde v přepočtu na 44 tisíc korun a starší kusy se v závislosti na opotřebení prodávají i za polovinu. Kontejner přitom pohodlně pojme třeba menší restauraci, může z něj vzniknout pouliční stánek nebo dočasná kancelář… Stavební společnosti pak uvedené boxy používají nejen k přepravě zboží, ale rovněž jako zázemí pro dělníky na stavbě. 
A odtud už zbývá pouhý krok k regulérním domům. 

Kontejnery nabízejí ideální řešení dnešní bytové krize, kdy poptávka po bydlení stoupá a ceny nájmů i nemovitostí rostou. Klasické TEU jsou relativně prostorné, a jelikož se vyrábějí z tzv. cortenové oceli, dobře odolávají vnějším vlivům: Materiál totiž vznikl pro potřeby lodní dopravy, kdy je trvale vystaven velmi slanému prostředí. Nevyžaduje ochranný nátěr, postupně se pokrývá narezlou patinou a poté degraduje pouze velmi pomalu. Tudíž i kontejner, jenž na první pohled působí opotřebovaně, bezpečně plní svoji funkci.

Nic už nebude jako dřív

Dobře zaizolovaný TEU snadno udrží teplo a po usazení na základy stačí pouze zvelebit interiér. Popsané bydlení může vyjít zhruba na 60–200 tisíc korun, a navíc se dá příbytek kdykoliv rozšířit o další kontejner stojící vedle či umístěný na střeše: Bezpečnostní limit pro vršení obvykle odpovídá deseti kusům. A pokud vám přestane vyhovovat sousedství, můžete svůj TEU nechat naložit na návěs tahače a jednoduše se přesunout jinam.

Podle výzkumu společnosti Allied Market Research by trh s kontejnerovým bydlením mohl do roku 2025 vyrůst na 73 milionů dolarů, tedy asi 1,6 miliardy korun – a trend se nezastaví. Především v USA, kde chudí často žijí ve stísněných karavanech, znamenají domy z TEU dosažitelný luxus. Ať tedy chceme nebo ne, přepravní kontejnery se zkrátka staly překvapivě výstižným symbolem dneška. Díky své praktičnosti, trvanlivosti, nízké ceně i možnosti recyklace pronikly vedle dopravy také do dalších odvětví a natrvalo je změnily. 

Lékořice se získává se z kořene lékořice lysé (Glycyrrhiza glabra). Kromě využití při přípravě potravin je již od starověku uznávána jako léčivá rostlina, doporučovaná na množství nejrůznějších neduhů. U nás se v tomto směru tradičně používá především jako odvar pro tlumení kašle.

Moderní výzkum prokázal, že látky obsažené v lékořici mohou mít určité příznivé účinky na zdraví, zejména pokud jde o léčbu rakoviny slinivky břišní. Vědci ale také zjistili, že klíčová obsahová látka, saponin glycyrrhizin, který je 50krát sladší než sacharóza, může na naše zdraví působit nepříznivě. Evropská unie a Světová zdravotnická organizace proto nastavili hranici pro zdravotně nezávadnou konzumaci glycyrrhizinu na 100 mg denně.

Lékořice v experimentu

Toto doporučení by se ale brzy mohlo změnit. Výzkumný tým švédské Univerzity v Linköpingu zkoumal vliv konzumace glycyrrhizinu u 28 zdravých dobrovolníků ve věku 18 až 30 let. V prvním kole experimentu během dvou týdnů podávali polovině z nich každý den vždy jeden lékořicový bonbon se 100 mg glycyrrhizinu. Druhá, kontrolní polovina dostávala denně jeden veganský lékořicový bonbon, který neobsahoval žádný glycyrrhizin. Po uplynutí experimentu a dvoutýdenní přestávce se zmíněné skupiny prohodily, takže si účastníci experimentu vyzkoušeli obě možnosti. 

TIP: Co udělat pro snížení vysokého tlaku? Oblíbit si brusinkovou šťávu

Výsledky experimentu ukázaly, že testovaná denní dávka 100 mg glycyrrhizinu, oficiálně považovaná za neškodnou, zvyšuje krevní tlak u jinak zdravých a mladých lidí. Rovněž působí na činnost ledvin a snižuje hladinu hormonů aldosteronu a reninu, které regulují krevní tlak. Účastníci experimentu, kteří byli nejvíce vnímaví na působení glycyrrhizinu, přibrali na váze, což zřejmě souvisí s větším množstvím tekutin v těle. 

Autoři studie, publikované v odborném časopisu American Journal of Clinical Nutrition proto upozorňují, že by si lidé, zvláště senioři, měli dávat pozor na to, kolik lékořice jí.

Galaxie si obvykle představujeme spirální, eliptické nebo případně trpasličí. Ve skutečnosti je to mnohem komplikovanější. Galaxie mohou mít řadu různých tvarů, jejichž klasifikace není úplně snadná. Výkonné teleskopy poskytují data o tak ohromujícím množství galaxií, že je profesionální astronomové i s pomocí amatérských astronomů identifikují velmi pomalu. Nově vědcům nabízejí pomocnou ruku umělé inteligence, které umí pracovat s daty nesmírně rychle. Je ale nutné je vycvičit, aby se rozhodovaly správně. 

Inteligence pro třídění galaxií

Astronom Rhythm Shimakawa z japonské Univerzity Waseda a jeho kolegové vycvičili umělou inteligenci pro rozlišování galaxií na souboru 20 tisíc galaxií, vybraných z projektu GALAXY CRUISE. Jde o projekt občanské vědy, v němž klasifikovali galaxie lidé s rekreačním zájmem o výzkum vesmíru. Když byla umělá inteligence dostatečně vytrénovaná, Shimakawův tým jí předhodil zhruba 700 tisíc snímků galaxií ze souboru pozorování optického teleskopu Subaru, který provozuje Národní astronomická observatoř Japonska v areálu Observatoře Mauna Kea na Havajských ostrovech.

Inteligence určila asi 400 tisíc galaxií jako spirální a zhruba 30 tisíc zařadila jako prstencové galaxie. Pro výzkum prstencových galaxií, kterým doposud příliš nerozumíme, jde o zásadní průlom. Tyto galaxie představují méně než pět procent galaxií ve vesmíru, nově se ale jejich známý počet zvětšil natolik, že je lze zpracovávat pomocí rozsáhlých statistických analýz. Výsledky výzkumu nedávno zveřejnil odborný časopis Publications of the Astronomical Society of Japan.

„Klasifikace 700 tisíc galaxií z pozorování teleskopu Subaru zabrala méně než hodinu,“ uvádí Shimakawa. „Tento výkon by ale nebyl možný bez dvouletého úsilí lidských nadšenců projektu GALAXY CRUISE. Rád bych poděkoval všem občanským astronomům, kteří se na tomto fascinujícím výzkumu podílejí.“

Zpočátku, ještě v období velkomoravském (tedy v 9. století) a další zhruba dvě až tři století, provozovali staří Slované směnný obchod, spočívající v přímé výměně produktů domácích za produkty cizí. Ze zahraničí se dovážely drahé kovy a kameny, exotické koření, ovoce, zbraně, šperky, drahé látky, jako hedvábí a brokát, a další věci. Vyvážel se naopak včelí med a vosk, obilí, konopí, len, dobytek. Sortiment se samozřejmě měnil s rozvojem společnosti i výrobních procesů. 

Při směnném obchodu Slované poměrně dlouho nepoužívali zvláštních platidel. Zlaté a stříbrné penízky, které k nim přiváželi cizí obchodníci, jim zpočátku sloužily pouze k okrase, neboť svou kupní silou se neodlišovaly od kteréhokoli jiného zboží. Staří Slované do nich vrtali otvory a zavěšovali si je na krk. V dobách rozvitého směnného obchodu se pak ustáleným platidlem stávaly některé druhy zboží jako dobytek, kůže drobných kožešinových zvířat (kun, veverek, sobolů, hranostajů aj.), plátno apod.

Co koupíte za šátek?

Odraz tohoto směnného obchodu je rozpoznatelný v jazyce. Protože právě plátna, resp. plátěných šátků, se jako platidla používalo nejvíce, převládá názor, že sloveso platit vzešlo z původního označení těchto textilií, a je tedy utvořeno od stejného základu jako plátno. A např. chorvatská měna kuna je pravděpodobně původně názvem zvířete. Kuními kožkami se totiž ve starých dobách platilo především u jižních Slovanů (ale doklady jsou i u Slovanů východních) a dokonce jimi rodina ženichova platila za nevěstu. 

Ve staroslověnštině u slova skotъ (= české skot) „dobytče“ je doložen i význam „peníze“ (paralelu můžeme najít i u příbuzných slov germánských: starofrízské sket znamená „peníze“ i „dobytek“, kdežto ze stejného základu vzešlé německé Schatz pak má už jen zúžený význam „poklad“). Dobytek ovšem nebyl hlavním majetkem a současně i platidlem jen u Slovanů a Germánů, ale u všech Indoevropanů. Svědectví lze najít i v dalších indoevropských jazycích. Např. latina nazývá dobytek pecus a peníze slovem od toho předešlého odvozeným, pecūnia; stará angličtina označuje skot slovem feoh, pokračování toho slova v současné angličtině, fee, už má jen význam „poplatek, pokuta“ apod. 

Kupčení nebo obchod? 

I staří Čechové obchodovali se vzdálenými zeměmi. Zboží přiváželi kupci. Jejich činnost, kdy v zahraničí zboží nakoupili a doma je prodali domácím prodejcům, od domácích prodejců nakoupili domácí zboží a to naopak prodali v cizích zemích, se ovšem dříve obchodováním nenazývala. Kupci totiž neobchodovali, ale kupčili. 

Slovo obchodovat mělo původně jiný význam. Znamenalo, jak ostatně napovídá způsob jeho tvoření předponou ob-, „obcházet, chodit dokola“. Skrývá se v něm totiž starobylý způsob prodeje, kdy neexistovaly pevné obchody, ale prodejce obcházel vesnice a zboží nabízel dům od domu. Až později, snad koncem 15. století, se slovo obchod začalo používat častěji v souvislosti s činností koupě a prodeje. Význam „místnost, resp. dům, kde se prodává a nakupuje“, získalo toto slovo až v podstatě nedávno. Ostatně i sloveso prodávat mělo původně trochu jiný význam než dnes. Znamenalo „dát, vyměnit za jiné zboží“. V českých zemích se nepeněžní směňování zboží udrželo do konce 12. století. 

Tržiště bylo základ 

Kupci své zboží prodávali ve velkém na tržištích, která vznikala u obchodních cest, u brodů, v blízkosti správních center. Takové trhy trvaly i několik dnů, pro kupce se tu postupem doby budovalo i zázemí v podobě skladů, krčem, možností ubytování apod. a organizace trhů se řídila speciálním řádem. Kolem raně středověkých tržišť většinou vznikala pozdější města a tržiště se často stávala jejich náměstími. Města, která získala privilegia k organizování trhů, se stávala významnými obchodními centry. 

Image

Čtěte také

Není trh jako jarmark: Jaká pravidla museli obchodníci v dávných dobách dodržovat?

Prodej se na tržištích (během týdenních nebo výročních trhů) uskutečňoval v dřevěných boudách a stáncích postavených k dočasnému použití. Ve staré češtině se takovým stánkům říkalo búda a také kot nebo kotec a prodejci v takovýchto stáncích byli kotcovníci. Často bývali tito trhovci neboli kotcovníci označováni podle sortimentu, který prodávali (mnohdy to byli řemeslníci prodávající své výrobky): např. obchodník s plátnem byl u starých Čechů plátenník, obchodník se šaty šatařník, obchodník prodávající vepřové a telecí nožičky paznohetník nebo paznehetník, obchodník s koňmi byl konieř. 

Stará čeština znala už i vetešníka jakožto obchodníka s veteší, tedy s použitým zbožím (pro úplnost dodejme, že veteš souvisí s přídavným jménem vetchý „starý, slabý“). Místní řemeslníci a obchodníci si brzy začali ve městech stavět pevné krámy, ve kterých prodávali své zboží i mimo dobu konání trhů, a i těm se říkalo koty nebo kotce. Dodnes máme v Praze na Starém Městě ulici V Kotcích, v místech, kde ve středověku stávala tržní hala a k ní přilehlé kotce s převážně kožešnickým a soukenickým zbožím.

Přelomová reforma Václava II. 

Protože u nás primárně peněžní systém rozvinutý nebyl, názvy většiny mincí, které na našem území začaly obíhat, nebyly původu domácího, ale byly převzaty od národů, jejichž peněžnictví na rozdíl od našeho mělo už výrazně delší tradici. Přestože se směnný obchod udržel na našem území poměrně dlouho, je prokázáno, že už za prvních Přemyslovců na přelomu 10. a 11. století se v Čechách razily první mince, a to stříbrné denáry. Název denár pochází z latiny, kde měl podobu dēnārius (je odvozen od latinské číslovky dēnī, „po deseti“, protože původně šlo o peněžní jednotku odpovídající 10 asům). 

Roku 1300 bylo mincovní reformou Václava II. zakázáno používání naturálních platidel a v českých zemích se začalo používat ražených stříbrných mincí, grošů. Podle starých záznamů se z jedné hřivny stříbra razilo 60 grošů. Název této mince pochází z latinského (denarius) grossus, doslova „tlustý (peníz)“ (tlustý proto, že se svou tloušťkou odlišoval od starých denárů z tenkého plíšku). Groše měly ve své době dobrý zvuk, a to i v okolních zemích, podle českých grošů byly dokonce pojmenovány staré německé mince Groschen.

A o tom, že byl groš delší dobu běžnou součástí české slovní zásoby, svědčí to, že se stal i prototypem určitého tvaru a velikosti, a tedy i objektem, k němuž se přirovnávalo. Grošovaný kůň, grošák odvozuje své jméno od groše, neboť má na světlé srsti tmavé okrouhlé skvrny velikosti právě groše. Známé je i lidové přirovnání je hubený jak za groš kudla (doslova: jako levný tenký zavírací nožík). 

Vedle grošů se v kutnohorské mincovně začaly razit drobné mince, které tvořily části grošů, a to haléře (výpůjčka staršího německého haller podle německého města Schwäbisch-Hall, kde se razil). Do groše bylo 14 haléřů. V 15. století se pak vedle haléřů začala u nás razit další drobná mince, říkalo se jí peniez (dnešní peníz) a byla sedminou groše. Její název má opět původ v germánských jazycích. Z názvu konkrétní mince pak se peníz přenesl na pojmenování kovové mince obecně a pomnožné peníze pojmenovávají měnu kovovou i papírovou. Hodnota jednotlivých mincí se během let měnila, a měnil se tedy i počet menších mincí odpovídajících jedné minci větší. 

Sporadicky se v Čechách od 14. století razily též dukáty. Byly to původně zlaté benátské mince, které se časem rozšířily i do střední Evropy. Název lze odvodit z italského ducato, což je pokračování latinského ducatus „vévodství“ (toto slovo prý bylo obsaženo v nápisu na minci apulského vévody ve 12. století a odtud pak bylo přeneseno i na název mince). V 16. století se u nás objevuje krajcar, pozdější krejcar (výpůjčka německého Kreuzer, což byl malý penízek, jehož název byl odvozen od kříže, německy Kreuz, na něm vyraženého; v německých zemích platil od 15. století). Od počátku 16. století se razil tolar. Jméno pochází opět z němčiny, jde o přejímku německého Taler, což je zkrácený název původního Joachimstaler (ve staré češtině zkomoleně jochmtál), doslova „(peníz) z údolí sv. Jáchyma“ podle Jáchymova v Krušných horách, kde se těžilo stříbro a kde byla tato mince poprvé ražena). Mimochodem i americký dolar je jen trochu hláskově pozměněný německý Taler.

Ve staré a starší české literatuře lze najít zmínky o celé řadě dalších mincí, které se na našem území vyskytovaly, vždy však šlo o cizí mince, které se nějakých způsobem dostaly do majetku zámožnějších vrstev a nebyly u nás běžným oběživem. Tak např. staročeské byzant (nějaká mince původem z Byzance), marketa (peníz benátský), měrlink (blíže neurčená mince), nobl (anglická mince) a mnoho dalších. 

Naše současné platidlo, koruna, je pojmenováno podle panovnické koruny, která byla na minci vyražena. Původně základní měnová jednotka v Rakousko-Uhersku byla v roce 1918 převzata i do tehdy nově vzniklého českého státu a zůstala v platnosti dodnes. 

Z hlediska lidských potřeb tvoří Slunce nevyčerpatelný zdroj. Každou hodinu dodá naší planetě energii, kterou celá globální populace potřebuje na jeden rok fungování. Exaktně vyjádřeno, infračervené, viditelné a ultra­fialové záření představuje na úrovni Země úctyhodných 1 355 W/m². Jenže 30 % z toho atmosféra odrazí zpět do prostoru a dalších 17 % pohltí cestou k zemskému povrchu. Polovina tak „zmizí“ dřív, než se dostane až k nám. Navíc sluneční záření nedopadá kolmo, takže u rovníku má energii 700 W/m², kdežto ve střední Evropě asi jen 150 W/m². Pokud se ovšem vyplatí pozemní sluneční elektrárny, pak by jejich kosmické protějšky mohly znamenat zlatý důl.

Klady, ale i zápory

Solární elektrárny na oběžné dráze nabízejí spoustu výhod. Neovlivňují je rozmary počasí, Slunce jim svítí pořád a jejich fotovoltaické články se nezapráší, ale nanejvýš přirozeně degradují. Stejně tak při vhodně zvolené oběžné dráze nemusejí brát ohled na střídání dne a noci, tudíž fungují v režimu 24/7, a navíc prakticky bezúdržbově. Proud energie z vesmíru je kromě toho trvalý a předvídatelný, takže se lze vyhnout různým propadům a špičkám jako u „obnovitelných“ zdrojů – například při slabém či naopak silném větru v případě větrných elektráren.

Existují ovšem i dvě zásadní nevýhody, z nichž první představuje doprava vyrobené energie z oběžné dráhy na Zemi. Pomocí drátů to při nejlepší vůli nepůjde, a bude tedy potřeba řešit přenos bezdrátový. Je prakticky jisté, že se při něm dostanou ke slovu mikrovlny, čeká nás však spousta technických „oříšků“. Bude se jednat o přesun ohromného množství energie na vzdálenost desítek tisíc kilometrů a skrz nepříliš přátelské prostředí atmosféry. 

Druhá výzva pak spočívá v ceně za vynesení samotné elektrárny. Modelové zařízení o výkonu 2 GW, srovnatelné se dvěma reaktory Temelína, by vážilo 6 000 až 8 000 tun, což odpovídá 12–16násobku ISS. Stanice však krouží ve výšce 400 km, zatímco elektrárna by se musela pohybovat na výrazně vyšší orbitě.

Vynášení nákladu na nízkou oběžnou dráhu přitom aktuálně vychází na vyšší jednotky tisíc dolarů za kilogram. Rekordní Falcon 9 společnosti SpaceX má být schopen létat za cenu hluboko pod tisíc dolarů za kilogram, přestože na komerčním trhu jde pochopitelně o větší částku. Revoluci snad přinese nově vyvíjený nosič Starship a jemu podobné, s nimiž má doprava na orbitu zlevnit pod 50 dolarů za kilogram. Gigant z Muskovy dílny by tak mohl sluneční elektrárnu vynést za stovky milionů dolarů, což se dá srovnat třeba s jedním startem raketoplánu. Další pokles by pak zajistilo využití lokálních zdrojů, například výstavba zmíněného zařízení z materiálů vytěžených na Měsíci, která ovšem zatím spadá do říše absolutní sci-fi.

Hledání správné cesty

Už v roce 1941 popsal Isaac Asimov v povídce Reason stanici, která energii ze Slunce přeposílala k dalším planetám pomocí mikrovln. Na amerického spisovatele pak – zřejmě nevědomky – navázal sovětský vědec Nikolaj Semjonov krátce po startu prvního Sputniku, když plánoval pokrýt fotovoltaickými články povrch Měsíce, odkud by se pak energie předávala na Zemi. První realistický projekt každopádně vznikl v listopadu 1968 a stál za ním americký vědec českého původu Peter Glaser.

„Otec kosmických elektráren“ poprvé doporučil použít k jejich umístění geostacionární oběžnou dráhu ve výšce 35 890 km nad rovníkem, kde doba oběhu zařízení kolem Země odpovídá jednomu otočení planety okolo vlastní osy. Pozemskému pozorovateli se tak družice na nebi jeví jako nehybná. Glaser navrhl, aby měla elektrárna nazvaná Solar Power Satellite tvar čtverce se stranou o délce 8 km. Při 18% účinnosti fotovoltaických článků by pak dokázala vyrábět 15 GW, z čehož by se třetina „ztratila“ při přeměně ze stejnosměrného proudu na mikrovlny a při jejich průchodu atmosférou.

Badatel se slunečním elektrárnám věnoval dál a v roce 1973 si nechal patentovat mikrovlnný přenos energie na velké vzdálenosti, bez nějž její výroba ve vesmíru postrádá smysl. Glaserův princip počítá na elektrárně s vyzařovací anténou o průměru jednoho kilometru a na Zemi s eliptickým přijímačem o délce až 200 km, nazývaným rekténa – z anglického „rectifying antenna“ neboli „usměrňovací anténa“. V roce 1975 pak mikrovlnný přenos otestovali v Jet Propulsion Laboratory v kalifornské Pasadeně a na vzdálenost 1,5 km se „ztratilo“ jen 15 % z vyslaného množství energie, což bylo překvapivě málo.

Žádné hranice

O tři roky později myšlenku rozpracovaly americké firmy Boeing a Grumman. Podle jejich projektu měla mít vesmírná elektrárna rozměry 23 × 5 km, hmotnost 80 000 až 100 000 tun a vyrábět 10 GW. Přes 500 astronautů by ji na geostacionární dráze sestavovalo půl roku a dalších 200 jejich kolegů by na nízké dráze zajišťovalo překládku z raketoplánů na kosmické tahače.

NASA a americké ministerstvo obrany zpracovaly v letech 1978–1981 podrobnou studii. Zahájily ji sice s vědomím, že financování podobné elektrárny je zatím prakticky nemožné, a také z technického hlediska problematické; na druhé straně však stavěly na tom, že se jedná o slibný plán, jehož čas jednou přijde. Závěr zněl optimisticky: Koncept nenaráží na žádné technické či jiné hranice, a je tedy realizovatelný. V roce 1997 doplnila NASA původní práci o aktuální vývoj a o sedm let později provedla její ekonomickou revizi. Pentagon pak projekt znovu studoval v roce 2007, a to i s ohledem na „národní bezpečnost“.

Zůstává spousta otazníků

Kolem slunečních kosmických elektráren ovšem zůstává mnoho otazníků. Pomiňme nyní otázky týkající se dopravy do vesmíru, sestavování či provozu. Pro stabilitu a orientaci bude třeba využívat iontové motory, jenže obří konstrukce si vyžádají obří zásoby paliva. A jak se potom projeví značný přírůstek těžkých částic v podobě iontů z motorů na oběžné dráze?

Největší neznámou však představuje přenos energie pomocí mikrovln. Jak jejich svazek ovlivní živé organismy či elektroniku? Rektény samozřejmě vzniknou v neobydlených oblastech, nejspíš na moři či při pobřeží, ale třeba ptákům v průletu nad nimi nikdo nezabrání. A co když se anténa sluneční elektrárny lehce odkloní od správné polohy? Odchylka o půl stupně totiž znamená, že svazek mikrovln mine cílovou oblast o stovky kilometrů…

Plánuje se, že rekténa bude desetkrát větší než anténa vysílací. Modelové příklady hovoří o elipse s rozměry 13 × 9 km, v jejímž středu dosáhne energetický proud 23 mW/cm² a při okrajích 1 mW/cm². Sluneční záření má na rovníku výkon asi 700 mW/cm², a z daného hlediska se tedy jedná o zanedbatelné hodnoty. Přesto půjde o nepřirozené mikrovlnné záření: Nezpůsobí ohřev atmosféry? Bezpochyby ano, ale jak velký? Nevytvoří „oblak tepla“, nezmění mikroklima? Nepoškodí ozonosféru, což by mělo dalekosáhlý dopad na lidské zdraví? Nenaruší se ionosféra, potažmo rádiové vysílání? A co družice? Podobně jako ptáci totiž do mikrovln čas od času vletí, byť třeba jen na zlomky sekundy.

Navíc, 60 slunečních elektráren na geostacionární dráze by osvětlovalo Zemi podobně jako Měsíc v úplňku. Prakticky by zmizela tma a s ní hvězdná obloha, jak ji známe – jistě k velké nelibosti astronomů i nemalé části lidstva. O tom, že by se dopady mikrovln dotkly také radioastronomie, asi netřeba hovořit. Mimochodem, všechny obavy jen podtrhuje zájem armád o mikrovlnné záření z vesmíru. Jeho svazky by mohly rušit rádiová spojení a vyřazovat či poškozovat elektroniku na oběžné dráze i na Zemi. Jinými slovy by se dala kosmická elektrárna snadno zneužít jako zbraň. Nejasností tak evidentně zbývá ještě celá řada.

Třetina energie z vesmíru

Evropská kosmická agentura získala předloni na podzim finance na dvě studie v rámci iniciativy SOLARIS, která by měla do roku 2025 připravit podklady pro výstavbu prakticky použitelné sluneční elektrárny na oběžné dráze. Účelem je jednak zmapovat technické, politické i programové výzvy a jednak řešit komerční stránku věci. Podle slov ESA projekt zajistí, že se „Evropa stane klíčovým partnerem – a potenciálně i lídrem – v mezinárodních závodech směřujících k čisté energii“. 

SOLARIS má podpořit plán „nulových emisí“ do roku 2050 a studie už nabídly první výstupy: Jen z evropských kosmických elektráren by se měl zisk do roku 2070 pohybovat mezi 149 a 262 mi­liardami eur. Na konci zmíněného období bude pracovat 54 zařízení s jednotkovou kapacitou 1 GW a se souhrnným přínosem 601 miliard eur (vyjádřeno mimo jiné snížením emisí), zatímco výdaje na jejich vývoj a provoz dosáhnou 418 miliard. Podle studií by měla každá z 54 elektráren stát 8,1 miliardy a dalších 7,5 miliardy by si vyžádalo její fungování po dobu 30 let. 

Uvedená čísla jsou podmíněna „výrazným technologickým pokrokem“. Pokud k němu nedojde a nastane nejhorší možný scénář, bude jedna elektrárna stát 33,4 miliardy a její provoz 31,1 miliardy. Nejistota v cenách tedy zůstává velká. Každopádně by popsaná síť mohla pokrýt třetinu spotřeby Evropské unie.

Ani další hráči nespí

ESA ovšem není jediná, kdo se snaží, aby jí v technologii kosmických elektráren neujel vlak. Například China Academy of Space Technology neboli CAST už loni v červnu oznámila, že v roce 2028 otestuje mikrovlnný přenos energie mezi družicemi navzájem a mezi družicemi a Zemí. O dva roky později chce mít na orbitě experimentální zařízení vyrábějící 1 MW energie pro pozemské potřeby a za dalších dvacet let má jít o plnohodnotnou elektrárnu produkující 2 GW.

Británie zas v rámci Space Energy Initiative alias SEI plánuje první kosmickou elektrárnu v polovině 40. let a v blíže neupřesněné době hodlá ve vesmíru vyrábět 30 % své spotřeby. US Naval Research Laboratory chystá na příští rok start demonstrační elektrárny ARACHNE, zatímco univerzita v japonském Kjúšú pracuje na projektu Energy Orbit, kdy by 1 600 menších družic posílalo energii mezi různými oběžnými dráhami. Americký satelit SSPD-1 neboli Space Solar Power Demonstrator pak loni dokázal předat z orbity na Zemi „detekovatelné“ množství energie. Doba, kdy začneme brát kosmické elektrárny vážně, tak možná vůbec není daleko.

Stále toužíme po duchovní dimenzi života. Proto přicházejí různí poslové zpráv o mimozemské inteligenci, připraveni sytit naši vyprahlou duši fantastickými teoriemi. Mnohé se vážou právě k Egyptu. 

Otec pyramidologie 

Nejvíc neseriózních tezí se pochopitelně točí kolem Velké Chufuovy pyramidy v Gíze. Zakladatelem takzvané biblické teorie byl anglický spisovatel a publicista John Taylor (1781–1864), jehož můžeme považovat za otce pyramidologie. Ve své knize The Great Pyramid: Why Was It Built? And Who Built It? jako první formuloval myšlenku, že stavba poukazuje na některé biblické pravdy. 

Taylorovo dílo přivedli k „dokonalosti“ další autoři. Jedním z podstatných rysů těchto teorií je zjištění, že rozměry monumentu v sobě obsahují věštbu. Věřilo se například, že místo, kde se v nitru setkává sestupná a vzestupná chodba, předpovídá exodus Židů z Egypta. Tyto teorie byly založeny na měření vzdálenosti v takzvaném pyramidovém palci, který ve skutečnosti staří Egypťané vůbec nepoužívali.

Případ von Däniken 

Dnes jsou monumenty s oblibou spojovány s UFO, dělají se z nich přistávací rampy nebo transformátory energie. Objevil se také názor, že jejich tvar podporuje konzervaci látek, vyhlazuje vrásky nebo dodává sílu léčivým bylinám. Nejpopulárnějším pyramidologem dneška je zřejmě švýcarský spisovatel Erich von Däniken (1935). Ten lidstvo pokládá za výsledek jakéhosi vesmírného experimentu, kdy se primitivní lidoopové zkřížili s mimozemskou civilizací, aby osídlili Zemi vyšší rasou. A v jedné ze svých knih odkrývá i tajemství Velké pyramidy. 

Jak je možné, ptá se například Däniken, že poměr vzdáleností tří komor v pyramidě je stejný jako poměr vzdáleností vnitřních planet Merkur, Venuše a Země? V jeho teoriích se mu však nehodil přímý důkaz o skutečném stáří pyramidy, a tak obvinil anglické egyptology Richarda Williama Howarda a Johna Shae Perringa z falšování nápisů na zdech.

Mnoho lidí s diabetem je životně závislých na podávání inzulínu, hormonu, který snižuje hladinu cukru v krvi. Podle odhadu Světové zdravotnické organizace potřebuje na celé planetě inzulín asi 150 až 200 milionů lidí. Ve skutečnosti ale inzulín dostává jen zhruba polovina z nich.

Dostupnost inzulínu představuje zásadní problém dnešní doby. Netýká se přitom jen chudých zemí, ale i mnoha lidí v rozvinutých zemích. Jde o příliš vysokou cenu inzulínu i jeho dostupnost na trhu, která prochází výkyvy. Matthew Wheeler z Illinoiské univerzity v Urbana-Champaigni a jeho kolegové navrhují zapojit do produkce inzulínu krávy. Podrobnosti výzkumu Wheelerova týmu nedávno zveřejnil odborný časopis Biotechnology Journal.

Inzulín z kravského mléka

Badatelé vložili DNA pro výrobu lidského proinzulínu, čili prekurzoru inzulínu, do kravích embryí tak, aby k expresi této DNA docházelo pouze v kravském vemenu. V dnešní době je již možné zajistit, aby se lidský proinzulín „netoulal“ všude možně po těle krávy, což by mohlo přinést komplikace. Kravské vemeno je velmi výkonný orgán a dokáže produkovat velké množství požadovaného proteinu, v tomto případě proinzulínu. 

Takový byl plán. Vědci se ale dočkali překvapení v tom smyslu, že mléko geneticky upravených krav neobsahuje jen proinzulín, ale i aktivní formu, tedy inzulín. „Původně jsme chtěli mít v mléce proinzulín a ten dále zpracovat,“ líčí Wheeler. „Kravské vemeno to ale udělalo za nás. Vyrábí inzulín a proinzulín v poměru 3:1.“

TIP: Rostlinný inzulín z hlávkového salátu snižuje riziko hypoglykémie a lze jej užívat perorálně

Experiment ukázal, že mléko geneticky vylepšených krav obsahuje několik gramů inzulínu a proinzulínu na litr. Dojení v experimentu nebylo spontánní, ale vyvolané hormony. Nebylo proto možné přesně stanovit produkci inzulínu při standardním dojení. Každopádně se ale zdá, že by se krávy mohly stát velmi významným zdrojem inzulínu, který by mohl snížit cenu a zlepšit dostupnost této životodárné látky.

Většině lidí vyhovuje relativní vlhkost vzduchu okolo 30–50 %. Vyšší hodnoty, jež panují zejména v tropickém pásmu, znemožňují, aby se z pokožky odpařil pot a ochladil ji. Naopak při nízké relativní vlhkosti se pot odpařuje velmi snadno, takže se můžeme cítit dokonce chladněji, než by odpovídalo naměřené teplotě.

Například při 24 °C a nulové vlhkosti vnímáme tzv. pocitovou teplotu 21 °C; pokud by ovšem relativní vlhkost dosáhla 100 %, bude našemu organismu připadat, jako by teploměr ukazoval 27 °C. Při výpočtu pocitové teploty se nicméně zohledňují i další údaje jako síla větru nebo množství slunečního svitu.