K uvedenému výpočtu použili vědci statistické modelování, přičemž zohlednili známé druhy i ty, které vymřely dřív, než je zoologie stihla popsat. Podle studie zveřejněné v časopise Nature Communications zmizelo za posledních 130 tisíc let téměř 12 % všech ptačích druhů. Za jejich zánik mohl ve většině případů člověk, a to zejména na izolovaných ostrovech v Atlantiku a Tichomoří, kam zavlekl nepůvodní druhy jako krysy, prasata či psy. Invazní zvířata konkurovala lokálnímu ptactvu v boji o potravu nebo napadala jeho hnízda a požírala vejce. Další riziko pak spočívalo v civilizačních vlivech včetně odlesňování, nadměrného lovu či požárů, jež změnily charakter původní krajiny.

Co zjistil počítač?

„Víme, že jsme přišli o ikonické ptáky jako dodo, ale chtěli jsme získat lepší odhad vymírání, o kterém jsme nevěděli,“ uvedl pro deník Guardian spoluautor studie Rob Cooke z britského Centre for Ecology and Hydrology. První písemné záznamy o pozorování živočišných druhů se datují k roku 1500. Podrobnější informace o zvířecích obyvatelích zeměkoule před uvedeným letopočtem mohou odborníci získat z fosilií, což jim ovšem poskytuje pouze neúplný obraz – ptačí kosti jsou totiž duté a snadno se rozpadají. Zkamenělé kostry opeřenců se tak dochovaly jen za ojedinělých okolností, takže vědci dospěli k závěru, že skutečný počet vyhynulých druhů bude ve skutečnosti vyšší než odhadovaných 640. Pomocí počítačového modelu pak upřesnili, že šlo o dalších 790 dosud neznámých druhů, z nichž pouze 50 vyhynulo z přirozených příčin a na zbytku nesli vinu lidé.

Nové hrozby

Největší škody člověk napáchal v Tichomoří: Podle studie připadá na pacifický region 61 % všech vymírajících ptáků a 70 % z těch neidentifikovaných. Evropští kolonizátoři přispěli k vymizení asi 570 druhů, což podle vědců představuje téměř stonásobek rychlosti přirozeného vymírání. Jak upozorňuje spoluautor studie biolog Sören Faurby, „mělo to pravděpodobně také kaskádové škodlivé účinky na ekosystémy, protože ptáci hrají zásadní roli při opylování a šíření semen“.

V důsledku procesu započatého před staletími se navíc ocitli v ohrožení i dnešní ptáci, kteří čelí rovněž novým hrozbám – včetně změny klimatu a znečištění životního prostředí. Odhaduje se, že jen z přírody Severní Ameriky zmizelo od roku 1970 na 2,9 miliardy ptačích jedinců, což představuje pokles populace zhruba o třetinu. Kromě toho by podle dřívějšího modelování mohlo v příštích stovkách let vinou člověka vyhynout dalších 700 druhů opeřenců. 

Vyskočíte z postele s prvním zazvoněním budíku, nebo se necháváte budit opakovaně? Takzvané opakované buzení je některými odborníky považováno za zlozvyk a připisují mu negativní dopady na lidské zdraví. Nová studie ale ukazuje opak – podle vědců nejen že opakované buzení našemu zdraví neškodí, v některých ohledech mu dokonce může prospívat.

Nedávná studie publikovaná v odborném časopisu Journal of Sleep Research ukázala, že lidé, kteří pravidelně mačkají volbu pro odložené buzení, přicházejí v součtu zhruba o šest minut spánku, přičemž tato porce u nich žádným způsobem neovlivňuje ranní ospalost ani náladu. Experimenty navíc ukázaly, že půlhodinové odložení vstávání zlepšilo (nebo alespoň neovlivnilo) kognitivní funkce „přispávačů“ ve srovnání s těmi, kteří vstávají po prvním zazvonění budíku. Studie tak do značné míry potvrzuje zjištění z roku 2022, podle kterého se „chroničtí odkládači“ během dne necítí ospalejší než lidé, kteří vstávají „na první dobrou“.

Jak vyzrát na ranní vstávání

Podle Tiny Sundelinové, odbornice na výzkum spánku ze Stockholmské univerzity a autorky nové studie, může odkládané vstávání lidem pomoci se zbavit ranní ospalosti díky tomu, že usnadňuje přechod z hlubokého spánku do jeho lehčí fáze.

Ideální spánek zahrnuje čtyři až šest spánkových cyklů, z nichž se každý skládá ze čtyř fází. Přibližně po 90 minutách po usnutí nastává takzvaná REM fáze spánku (podle anglického rapid eye movement čili fáze rychlých očních pohybů). Jde o lehký spánek, ze kterého se můžete snadno probudit. Naopak v NREM fázi (non rapid eye movement) spíme hluboce, zdají se nám sny a probuzení není tak snadné. V této fázi je spánek natolik hluboký, že nás nemusí probudit ani zvonění budíku.

Náhlé probuzení, zejména z hlubokého spánku, může podle Sundelinové prodlužovat spánkovou setrvačnost – stav ospalosti při přechodu k bdělosti, kdy se člověk může cítit lehce dezorientovaný a zmatený. Podle vědkyně může právě v tomto případě pomoci odkládané vstávání – lidé, kteří dokáží mezi jednotlivými zvoněními budíku znovu usnout, mohou snáze přejít z hluboké fáze spánku a probudit se během fáze lehčí. To jim může pomoci snížit spánkovou setrvačnost a ráno se tak cítí odpočatější a energičtější.

Půlhodinka navíc

Za optimální dobu odkládaného vstávání vědci považují 20 až 30 minut. Jde podle nich o dostatečně dlouhou dobu na to, abyste se cítili dostatečně svěží a překonali tak spánkovou setrvačnost, která obvykle trvá okolo 30 minut. Delší podřimování naopak může vést k přiblížení se k hlubší spánkové fázi a obtížnějšímu vstávání. To je podle vědců typické pro „zaspání“, kdy se lidé po probuzení mohou cítit malátní nebo dezorientovaní.

Odkládané buzení tak podle vědců zřejmě nepředstavuje žádné podstatné zdravotní riziko. Zároveň ale upozorňují, že ranní „přispání si“ nemůže nahrazovat kvalitní a plnohodnotný spánek. Proto lidem, kterým ani 30 minut ranního odkládání nepostačuje k tomu, aby se ráno cítili dostatečně odpočatí, doporučují dřívější odchod do postele. Pokud totiž dlouhodobě spánek omezujete pod své spánkové optimum, hrozí vám spánková deprivace.

Populární seriál Vikingové přinesl moderní ztvárnění „krvavého orla“ pro dnešního diváka. Záměrně zdůraznil rituální povahu popravy: byla popsána jako nejbolestnější ze všech smrtí, určena pro ty, kdo obzvláště urazili severské bohy. Jen ten, kdo během mučení vydržel bez hlesu a křiku, si mohl bohy naklonit zpět a získat pro sebe vstup do Valhally. To není jednoduchý požadavek, když víme, že podstatou popravy mělo být rozříznutí kůže na zádech (snad i do tvaru orlích křídel), obnažení žeber, jejich postupné odsekávání od páteře a finální vytažení plic nešťastníka tak, aby připomínaly krvavá „křídla“ rozložená na zádech. Je možná štěstí, že se tvůrci seriálu vyhnuli vizuálním detailům a průběh popravy tak můžeme sledovat jen na tváři Jarla Borga, který si cestu do Valhally vysloužil. 

Pochybnosti 

Existoval však vůbec „krvavý orel“? Odpověď na tuto otázku není snadná. Pravdou je, že se dochovalo několik pramenů, které tento způsob smrti zmiňují, někdy i v detailu. Většina je staroseverská, jeden je latinský, ale váže se k dánským dějinám (Saxova Gesta Danorum). Jejich společnou nevýhodou je časový odstup od událostí, které popisují. Je navíc možné, že jen kopírují a rozvádějí starší motiv, k němuž z různých důvodů dodávají fiktivní detaily – proces, který ve středověku nebyl neobvyklý. Budeme-li se tedy držet často používaného pravidla, že nejstarší pramen bude ten nejdůvěryhodnější, ocitáme se trochu v pasti. První dochovaná zmínka o krvavém orlu je totiž velice stručná. 

Jejím autorem byl Sigvat Þórðarson (asi 995 až 1045), jeden z nejznámějších vikinských skaldů, básníků. V Drápě o Knutovi (drápa je žánr oslavné básně, v tomto případě na krále Knuta Velikého) Sigvat zmiňuje: „A Ellovi na záda, ten, kdo sídlil, Ívar, orla, v Yorku, vyřezal.“ Tento Ívar, zvaný Bez kostí († 873), byl synem napůl mytického Ragnara Lóðbróka († kolem 865), hlavního hrdiny prvních řad citovaného seriálu, nešťastným Ellou pak northumbrijský král Ælla († 867), který Ragnara zajal a trochu komplikovaným způsobem připravil o život. Výsledkem byla pomsta v podobě krvavého orla. Ælla měl jako křesťan jedinou, i když trochu pochybnou výhodu: nemusel usilovat o cestu do Valhally. 

Poprava, nebo básnický pohled? 

Ale popisoval Sigvat opravdu extrémně bolestivý, mytický popravčí rituál? Jeho báseň neobsahuje žádné další detaily. Víme také, že severské básně byly typické komplikovanou metaforikou, kterou se nevyplácí číst doslova. Již v osmdesátých letech 20. století poukázala americká badatelka Roberta Franková na to, že Sigvat mohl pouze popisovat orla hodujícího na zádech královy mrtvoly. Koneckonců dobové anglosaské prameny žádnou popravu nezmiňují, uvádějí jen, že Ælla padl v bitvě se Seveřany. Nebyl základem Sigvatových veršů spíše básnický pohled na bitevní pole plné padlých? Vždyť i jeho samotného dělilo od popisovaných událostí půldruhé století. A jak chápat pozdější, někdy i detailnější popisy? 

Moderní bádání je v otázce krvavého orla stále nejednotné, i když spíše skeptické. Přesto se objevují hlasy, které zdůrazňují funkci rituálů i lidských obětí pro vikinskou společnost a mytologii. Vznikají analýzy pokoušející se namodelovat, byla-li by taková poprava vůbec fyzicky možná (pravděpodobně ne v podobě, v jaké ji líčí populární kultura, neboť oběť by velmi brzy zemřela). Přes všechny pochybnosti má krvavý orel své místo jisté v populární kultuře – a bude ho mít i nadále, protože je příkladem toho, že středověké texty nelze vždy jednoznačně číst a interpretovat.

Drobné struktury podobné čárovým kódům jsou jasně viditelné například z paluby letadla a nejednoho nadšence nadpřirozena či ufologa přivedly na myšlenku, že se jedná o signál pro mimozemské civilizace. Nicméně pravda je mnohem prozaičtější: Jde o relikty studené války, obvykle v podobě sady obrazců namalovaných na asfaltovém povrchu. Vznikaly pro potřeby satelitů, které Spojené státy využívaly pro „dohled“ nad Sovětským svazem. Pomocí komplikovaných obrazců se totiž kalibrovaly jejich kamery, aby pořizovaly co nejostřejší snímky.

Jeden z kalibračních cílů pro satelity v arizonském Fort Huachuca:

Kalibrační cíl pro satelity špionážního projektu CORONA v arizonské Casa Grande:

V souhvězdí Plachet (Vela) na jižní obloze se nachází jeden z nejbližších pozůstatků supernovy, jaký známe. Nachází se ve vzdálenosti asi 800 světelných let od Sluneční soustavy a vznikl po explozi supernovy zhruba před 11 tisíci lety. Od té doby se materiál supernovy rozpíná, střetává se s kosmickým materiálem a vytváří fantaskní tvary. Jeho celková velikost činí téměř 100 světelných let a na noční obloze by zabíral plochu zhruba 100 měsíčních úplňků.

Na pozůstatek supernovy nedávno zacílila Dark Energy Camera (DECam), která je součástí čtyřmetrového teleskopu Víctora M. Blanca chilské observatoře Cerro Tololo Inter-American Observatory. Jde o jedno z nejvýkonnějších zařízení k pořizování širokoúhlých snímků vesmíru. 

Kamera DECam byla vyvinuta jako součást programu pozorování vesmíru Dark Energy Survey (DES), jehož cílem je studovat jevy související s temnou energií. Pracuje v blízce ultrafialové, viditelné a blízce infračervené oblasti spektra, kde pozoruje například supernovy typu Ia, baryonové akustické oscilace, kupy galaxií nebo gravitační čočky. Pozorování pozůstatku supernovy Vela ale ukazuje, že kamera DECam nachází uplatnění i při pozorování v relativně blízkém vesmíru. Pořízený snímek patří mezi rekordní – jeho celková velikost je 1,3 gigapixelu a vznikl s použitím tří barevných filtrů a následným složením jednotlivých snímků dohromady.

Řada konvenčních chovů hospodářských zvířat dnes nesplňuje kritéria udržitelnosti a nese s sebou nezanedbatelnou zátěž pro životní prostředí. Odborníci se proto začínají poohlížet po nových zdrojích potravin s menšími negativními dopady. 

Podle nové studie vedené vědci z Macquarie University v Austrálii by jedním z takových nových zdrojů potravy mohli být hadi, konkrétně krajty tmavé (Python bivittatus) a krajty mřížkované (Python reticulatus). Podrobnosti o možném hospodářském využití hadů nedávno zveřejnil odborný časopis Scientific Reports.

Hadi jako superpotravina

„V Asii už delší dobu existují velké farmy s krajtami. Zemědělský mainstream jim ale zatím nevěnoval větší pozornost,“ vysvětluje Dan Natusch z Macquarieho univerzity. „Hadi potřebují k životu jen velmi málo vody. Vystačí si i rosou, která se jim sráží na šupinách a nejsou nároční ani pokud jde o potravu. Mohou se živit hlodavci a dalšími škůdci pěstovaných plodin.“ 

Podle vědců nejsou hadi ve stravě příliš vybíraví. Bez potíží stráví sóju a další rostlinou stravu, pokud je součástí směsi s masem, což dále snižuje náklady na jejich chov. Krajty navíc rostou velmi rychle a již v prvním roce dosahují „jateční“ velikosti. Využít lze přitom zhruba 82 % hmotnosti jejich biomasy. Vedle kvalitního bílého masa s vysokým obsahem bílkovin lze dále zpracovávat i hadí kůži nebo třeba hadí tuk. Přestože to může zejména Středoevropanům znít poněkud zvláštně, hadi na řadě míst světa platili a stále platí za vyhledávanou pochoutku.

Ve srovnání s hospodářskými zvířaty produkují hadi mnohem méně skleníkových plynů a celkově velmi málo odpadu. Studenokrevní plazi mají proti ptákům a savcům i další nezanedbatelnou výhodu – nepotřebují energii ze stravy přeměňovat na tělesné teplo. Jsou tak v přeměně potravy mnohem efektivnější než jakýkoli teplokrevný tvor.

Poslouchat nás můžete na obvyklých platformách Spotify a Google Podcasts



Nebo si rovnou pusťte aktuální díl

V jedné z vyhlášených pražských kaváren pod lustrem z jabloneckého broušeného skla sedí v rudých plyšových křesílkách elegantní pár. Protože se píše rok 1926 a veřejnost ještě není seznámena s ničivými účinky nikotinu na lidské zdraví, oba rozkošnicky potahují ze svých cigaret, což celé scéně dodává na klasické eleganci. Stačí nepatrné pokývnutí módně napomádované hlavy, aby se u dvojice zjevil číšník v dokonale čistém a vyžehleném bílém sáčku a vyleštěných botkách. Pod podávaným účtem na stříbrném podnose se diskrétně skrývá pytlík obsahující malé množství bílého prášku, jehož účel je stejně výmluvný jako úsměv vrchního. Mladý gentleman vyndá ze své portmonky částku, která i po odečtení útraty výrazně převyšuje to nejštědřejší spropitné. 

Výnosný byznys 

Dělat číšníka za první republiky se zkrátka vyplatilo. Personál se nemusel spoléhat pouze na skromná dýška nevděčných hostů. Pokud byl vrchní dostatečně podnikavý, mohl si sehnat na tehdejší poměry docela slušný vedlejší příjem coby drogový dealer. Raný drogový byznys nabízel skutečně velký potenciál. Jen po Praze se procházelo přes dvanáct tisíc kokainových labužníků a drogová policie neexistovala. Až teprve v roce 1928 vznikla první Ústředna pro potírání nelegálního obchodu s omamnými prostředky a i ta měla policistů, že by je na prstech jedné ruky spočítal. A to ta ruka mohla mít jen čtyři prsty. 

Ani tresty pro usvědčené milovníky narkotických lahůdek nebyly nějak závratně vysoké. Dalo by se dokonce tvrdit, že byly nízké jako morálka v pojízdném nevěstinci u česko-německých hranic. „Tresty za obchod s omamnými jedy jsou poměrně nepatrné, takže nelze užíti odstrašující metody a potrestati dopadené viníky exemplárně,“ postěžoval si policejní komisař Jaroslav Švejnoha v dobové příručce Systém kriminalistického vzdělání. 

Prvorepublikové hvězdy se slabostí pro sněžné radovánky byly schopné za své bílé hobby platit slušné sumičky. Mohly si to dovolit. Mezi nadšené uživatelky kokainu prý patřily i největší osobnosti stříbrného plátna jako Lída Baarová, Adina Mandlová nebo třeba Ljuba Hermanová. Na druhou stranu zdravotní kokain za dvanáct korun za recept by k podobnému přečinu nejspíš zlákal nejednoho počestného občana. Koupě nelegálního kokainu vyšla o něco dráž. Droga se sem pašovala z Německa, kde ji ve velkém a zcela v souladu se zákonem vyráběla leverkusenská firma Bayer. Ani jedna z výše jmenovaných hvězd však ani po kotníky nesahala nejslavnějšímu českému narkomanovi stříbrného plátna.

Sněžný král Hugo Haas 

Gumové pneumatiky z Baťovských továren kvílí po kočičích hlavách dláždících Národní třídu. Ani silný noční vítr neublíží jeho silně napomádovanému účesu. Pod kapotou mu uhání úctyhodných 20 koní, po boku má krásnou mladou herečku ochotnou pro roli v jeho novém filmu udělat naprosto cokoliv. Pod nosem mu stále ještě ulpívá bílý prášek, který k němu podle Otakara Vávry patří stejně neodmyslitelně jako typická bílá šála. Kráska po jeho boku spolu s mořem vypitého koňaku a šampaňského mu dodávají na kuráži. Žene se nespoutaně barrandovskými terasami dál až na Slapy. Proč by také ne, policistů bylo za první republiky pomálu a balónky detekující množství alkoholu v krvi vynalezl jakýsi Američan Robert Borkenstein až v roce 1953. Za volantem se cítí jako král. Sněžný král Hugo Haas I. 

Podobně podle vzpomínek pamětníků mohl vypadat jeden z legendárních večírků legendy pražské kokainové scény, hvězdy stříbrného plátna a nejslavnějšího českého prvorepublikového narkomana Huga Haase. Mezi kulisami barrandovského studia nebylo žádným tajemstvím, že mistr holduje kokainu také kvůli jeho sexuálně stimulačním účinkům. Haas měl (možná díky bílé droze) pověst největšího kance na Barrandově. Na Haasovu náruživost vzpomínají i herečtí kolegové Voskovec s Werichem, kteří ve své korespondenci zmiňují památnou historku s jistou ženou. Ona dáma se zálibou v dlouhých černobílých filmech a krátkých románcích s jejich protagonisty během aktu sdělila svému idolu památnou větu: „Mistře, to jsem ani netušila, jaké vy jste prase!“ 

Ve svých divokých chvílích se mistr nezastavil před nikým a ničím, Karla Čapka nevyjímaje. Bez jakéhokoliv projevu posvátné bázně vůči spisovatelovu géniu využíval Čapkových častých služebních cest k souložení s Čapkovou ženou Olgou Schneipflugovou. Také Haas rád využíval rozšířené nabídky služeb pražských číšníků. Kokain pro své divoké večírky si zpravidla obstarával osobně. Svého nejspolehlivějšího dodavatele měl ve slavné Hunkově restauraci. 

Sněžný král znal svou míru 

Nelze však tvrdit, že by byl Haas na kokainu nějak těžce závislý. O velkou část jeho odstrašující pověsti se postarala až nenávistná komunistická propaganda, která Haasovi ještě dlouhé roky vyčítala jeho buržoazní emigraci do USA. Podle slov svých hereckých kolegů měl slavný milovník bílého prášku svou zálibu zcela pod kontrolou. „Bylo by chybné si myslet, že Haas byl na kokainu nějak nezdravě závislý. Kdyby tomu tak bylo, tak by nemohl být jedním z největších profíků své doby. Drogy mu nikdy nezasahovaly do práce. Bylo to jen občasné povyražení, nic patologického,“ vzpomínal Vávra. 

Kariéru profesionálního milovníka Haasovi na rozdíl od mnoha jeho prostopášných kolegů neukončila smrt zapříčiněná pohlavní chorobou, ale manželství. K oltáři ho nakonec dotáhla vytrvalá baletka, Švýcarka pocházející z ruské šlechty, Marie Bibikoffová, kterou s Haasem seznámil Jan Masaryk. Mistr vymyslel švýcarskoruské tanečnici familiární přezdívku Bibi a ona si vymyslela, že si ho vezme. 

Začátek manželství s Bibi znamenal pro Haase konec jeho kokainového období. Čerstvě poté, co se k němu nastěhovala, našla baletka v Haasově koupelně podivný bílý prášek, vzpomíná o desítky let později. „Co to je, nějaký prací prášek?“ zajímala se. „Ne, to je kokain, to jsem kdysi bral. Vyhoď to, prosím, do záchodu,“ vysvětlil jí Haas. A víc už se prý u Haasů o kokainu nemluvilo…

Militaristický městský stát Teotihuacán s až 200 tisíci obyvateli byl zhruba mezi 1. a 8. stoletím našeho letopočtu nejvýznamnějším náboženským, a také mocenským centrem celé Střední Ameriky. Vlastně ani nevíme, jak se původně jmenoval. Jeho pojmenování pochází od Aztéků, kteří tuto oblast osídlili asi 700 let po opuštění města. Narazili na jeho trosky, které na ně udělaly takový dojem, že ho pojmenovali „Město bohů.“

Podobně jako v řadě dalších kultur Střední Ameriky byly elity Teotihuacánu doslova posedlé zrcadlovými povrchy. Běžně používali pyritová a obsidiánová zrcadla jako pomůcky při věštění budoucnosti, a také při komunikaci s božstvy.

Horor se zrcadly

Trenton D. Barnes z Williams College ve státě Massachusetts ve své nové studii, zveřejněné odborným časopisem Ancient Mesoamerica, upozorňuje, že v Teotihuacánu se středoamerická posedlost zrcadly vyvinula do hororových náboženských praktik. Důkazy pro to se nacházejí například ve chrámu Opeřeného hada neboli Quetzalcoatlově chrámu.

Chrám Opeřeného hada je pokrytý skulpturami, které znázorňují Opeřeného hada, jak se vynořuje z obsidiánového zrcadla, což ale není tím hlavním. „Chrám byl původně pokryt možná až stovkami obsidiánových zrcadel,“ vysvětluje Barnes. „Když za jasného dnes zapadalo Slunce, musela se zrcadla, která byla například v očích soch Opeřeného hada, rozzářit odraženým slunečním svitem.“

Kromě toho, že chrám při soumraku připomínal disko kouli nebo spíš disko pyramidu, se v jeho útrobách děly i mnohem temnější věci. Kult krvavých zrcadel lačnil po krvi. Pod chrámem bylo objeveno asi 200 lidských obětí, největší počet v té době v celé Střední Americe. Mezi oběťmi bylo objeveno množství obsidiánových čepelí a hrotů, které podle vědců potvrzují hororové spojení zrcadel a krve.

Na první pohled se může zdát, že britská armáda zůstávala během druhé světové války zkostnatělá. V roce 1937 přijatý výcvikový manuál pěchoty sice platil až do března 1944, nicméně v praxi armáda nové taktické postupy zaváděla. Například v roce 1941 od Němců přejala větší důraz na maskování či podpůrnou kulometnou palbu vedenou mezerami v řadách postupující vlastní pěchoty. V některých britských (ale i amerických) dokumentech se objevily téměř doslovně přeložené pasáže z příruček Wehrmachtu, avšak nedoporučovalo se používání německých taktických termínů.

Stále více mužů

Britské pěchotní družstvo tvořil desátník a deset vojáků, nicméně oficiální doktrína říkala, že se do přední linie nasazuje pouze velitel a sedm mužů, zatímco zbylí tři zůstávají v týlu. Z této místní zálohy se poté doplňovaly bojové i nebojové ztráty družstva a v mezičase tito muži sloužili jako nosiči nebo plnili jiné úkoly. Výzbroj osmičlenného družstva se skládala z lehkého kulometu Bren, samopalu pro velitele, šesti pušek (zpočátku jedna z nich v odstřelovačské variantě) a osmi granátů. 

Zásoba neseného střeliva do ručních zbraní činila 1 250 nábojů, což se později zvýšilo až na 2 260 kusů. V průběhu války se hmotnost přenášeného vybavení neustále zvětšovala, jak si družstva brala do akce čím dál více munice či třeba druhý bren – ozbrojeným silám se uvolnilo větší množství těchto zbraní vzhledem ke klesající síle Luftwaffe a tím i menší poptávce po protiletadlové obraně. V důsledku toho se muselo zvětšit i samotné družstvo, takže od jara 1944 již výcvikový manuál počítal s velitelem a devíti vojáky, kteří všichni sloužili v první linii.

Jak se pohybovat? 

Co se přesunů na bojišti týče, příručka nabízela pestrou paletu různých zajímavých termínů. Vedle standardní chůze, běhu a válení sudů mluvila například o leopardím či kozáckém plazení nebo opičím běhu (po rukou a po kolenou, vzhledem k náročnosti maximálně na 15 m). V noci došlo na chůzi ducha (vysoké a pomalé zvedání nohou, aby nešustila tráva), kočky (pomalý postup po kolenou a rukou, přičemž voják opatrně odsunoval různé překážky) a konečně také na plazení kotěte (pouze na předloktích a špičkách nohou). 

Z hlediska taktiky uplatňovalo družstvo pět základních formací. Pojem blob (kapka či třeba kaňka) se používal od roku 1917 a skrývala se za ním volná seskupení dvou až čtyř mužů snažících se krýt a zároveň palbou kontrolovat terén. Single file (řada mužů jdoucích husím pochodem za sebou) se používala jen v týlu, nebo pokud se družstvo přesouvalo za nějakou překážkou. Stejně tomu bylo u loose file (řada mužů za sebou s většími rozestupy). Čtvrtou formaci představovaly nepravidelné arrowheads (hroty šípů), z nichž se dalo snadno rozvinout na jedno či druhé křídlo, a konečně pátou extended line (prodloužená linie). Tu velitelé nařizovali například před ztečí, ale hůře se kontrolovala a byla zranitelná z boku. U většiny zmíněných formací udržovali pěšáci rozestupy necelých pět metrů.

Útok ze dvou směrů 

Před úderem na nepřátelskou pozici se družstvo rozdělilo na dvě skupiny. Jedna z nich (Bren Group) se zformovala kolem lehkého kulometu, přičemž její základ tvořil střelec a jeho pomocník. Druhý zmíněný nesl mimo jiné náhradní hlaveň a několik zásobníků. Během boje přebíhal k pozicím ostatních příslušníků družstva, kteří též nesli jeden až čtyři zásobníky, bral si od nich plné a naopak jim předával vyprázdněné. V čele této sekce stál zástupce velitele družstva, který také vybíral postavení a mačetou případně čistil předpolí, aby měla zbraň volné palebné pole. Správně zvolená palebná pozice představovala úhelný kámen britské pěchotní taktiky. Vojáci se snažili bren umisťovat tak, aby pokud možno ohrožoval nepříteli bok a tím ho dostal do křížové palby. 

Početnější druhá skupina (Rifle Group nebo též Assault Group) mezitím postupovala proti nepříteli čelně. Obě skupiny se navzájem doplňovaly a v souladu s pěchotní příručkou udržovalo družstvo „jednu nohu stále na zemi“. V praxi to znamenalo, že zatímco jedna skupina poskytovala krycí palbu, druhá manévrovala. Jakmile se pak bren dostal do vhodného postavení, úderná sekce provedla zteč, během níž vojáci pálili za běhu od boku.

Agresivní postup

Od roku 1944, kdy už mělo družstvo deset vojáků, se někdy používala ještě flexibilnější taktika s rozdělením na tři trojčlenné sekce, přičemž velitel se pohyboval mezi nimi a udržoval si celkový přehled. Zároveň měl zajistit, že celá jednotka bude postupovat dostatečně agresivně. Oficiální doktrína požadovala po pěchotě nejen obsazení terénu, ale také pobití či zajetí nepřátel. I proto se bren v průběhu útoku přesouval na křídlo – palba z boku měla snížit morálku Němců a snáze je přimět ke kapitulaci. 

Ne vždy ale tato teorie fungovala. V Normandii měla pěchota občas tendenci při prvním větším nepřátelském odporu zalehnout a přivolat dělostřelectvo. Generál Bernard Montgomery požadoval větší bojovnost a odhodlání, což několik nižších velitelů odneslo odvoláním.

Impérium krvácí 

Právě na normandské frontě podstoupila britská pěchota nejtvrdší boje celé války a také utrpěla těžké ztráty. Jen během operace Goodwood, která ve dnech 18.–20. července 1944 přinesla definitivní dobytí města Caen, přišly pěší prapory průměrně o 9 % počátečního stavu, což představovalo dvojnásobek oproti nasazeným obrněným jednotkám. Další statistika říkala, že i když pěší roty tvořily jen pětinu britských sil v Normandii, připadalo na ně 70 % ztrát. Koncem srpna přišlo sedm pěších divizí nasazených na kontinentě o tři čtvrtiny svého původního mužstva. 

Není divu, že Britové museli dokonce jednu z těchto divizí rozpustit, aby zacelili ztráty. Volba padla na 59. pěší, která byla nejmladší. Na druhou stranu se velitelé na nižším i středním stupni učili, jak lépe koordinovat akce pěchoty, těžkých zbraní a hlavně tanků. V dalším průběhu války Britové krvavě nabyté zkušenosti zúročili a jejich infanterie se svým soupeřům takticky minimálně vyrovnala.