V roce 1960 objevili švédští archeologové v jednom z hrobů na lokalitě Dendra, která se nachází u stejnojmenné řecké vesnice v Argolidě ve východní části poloostrova Peloponés, velmi zachovalou a překvapivě kompletní mykénskou zbroj, která je známá jako zbroj či brnění z Dendry. Místo nálezu leží jen několik kilometrů od slavných Mykén, centra mykénské civilizace.

Stáří zbroje z Dendry je přibližně 3 500 let a jde o jeden z nejstarších nálezů zbroje na území Evropy.  Zbroj sehrála důležitou roli v poznání rozvoje evropských vojenských technologií a válčení v pozdní době bronzové. Vzhledem k tomu, že neexistuje žádný historický záznam, který by dokládal praktické použití zbroje tohoto typu v bitvě, nebylo až doposud jasné, zda jde o skutečně používanou zbroj, jakou tehdy nosili válečníci, nebo zda se jedná spíše o ceremoniální výstroj.

Andreas Flouris z řecké Univerzity Thesálie a jeho kolegové se proto rozhodli přistoupit k experimentu, jehož cílem bylo ověřit, jak použitelná by byla podobná zbroj v reálném boji. Výsledky pozoruhodného výzkumu publikoval odborný časopis PLOS One.

Badatelé pro svůj experiment využili služeb 13 dobrovolníků z řad řecké námořní pěchoty. Vybavili je replikami zbroje z Dendry a zbraněmi z daného období. Poté je nechali intenzivně bojovat po dobu 11 hodin, přičemž scénáře simulací boje vycházely z dostupných historických pramenů i z moderních výzkumů mykénského válčení.

Výsledky experimentu se jeví velmi přesvědčivě. Ukázalo se, že věrná replika brnění z Dendry sice na první pohled vypadá poněkud neohrabaně, ve skutečnosti ale nijak podstatně neomezuje pohyby svého nositele, ani jeho schopnost účinně bojovat. Ačkoliv není jasné, zda konkrétně brnění z Dendry prošlo nějakou bitvou, experiment jasně ukázal, že tento typ brnění byl v boji zcela použitelný a rozhodně byl pro bojovníka přínosem, pokud jde o ochranu jeho těla. Zdá se, že kvalitní technologie zbroje mohla být součástí úspěchu mykénské kultury ve Středomoří.

Hvězdokupy a galaxie, tak jak dnes rozumíme vesmírným strukturám, představují zcela odlišné objekty z hlediska různých charakteristik – a především velikostí. Proto se nezdá, že by se první zmíněné mohly měnit v druhé. Hvězdokupu tvoří relativně malý počet gravitačně vázáných stálic, jež se pohybují společně. Popsané uskupení se obvykle zformuje z téže oblasti mezihvězdného plynu a prachu, tudíž se hvězdy vzniklé v dané lokalitě pohybují ve stejném směru. 

Naproti tomu galaxie jsou mnohem větší a zahrnují podstatně více stálic. Jedná se o obrovské, gravitačně vázané struktury, s miliardami až biliony hvězd, které krouží kolem společného středu. Mohou obsahovat i další komponenty, jako temnou hmotu, a podle současného poznání sídlí v nitru všech velkých hvězdných ostrovů supermasivní černá díra. Nic však nenasvědčuje, že by snad nepravděpodobným sloučením více hvězdokup mohl vzniknout objekt s vlastnostmi galaxie.

V létě roku 1882 se celá Praha bavila o posledním výkřiku techniky, který dorazil do hlavního města Českého království. Mnohé procházky najednou namísto po nábřeží vedly přes Malé náměstí poblíž Staroměstského, kde byla v Richtrově domě 11. srpna otevřena první veřejná telefonní ústředna u nás. O čtvrt roku dříve byly na stejném místě a na Ovocném trhu zprovozněny první dva veřejné telefony, které také byly neustále v obležení zvědavých měšťanů. Vždyť ze všech přelomových technologických inovací konce 19. století musela tato být pro současníky nejvíce ohromující: aparát, přes který lze mluvit s člověkem na druhém konci Starého města.

Novinka získává oblibu

Oba bezplatné telefony stejně jako ústředna sloužily hlavně k propagaci nové technologie. Ostatně při svém zpuštění spojovaly telefonistky v domě na Malém náměstí pouhých jedenáct účastníků. Vůbec první a zatím jen soukromé telefonní spojení v Českých zemích bylo zřízeno jen o rok dříve mezi budovou správy dolů Richarda Hartmana v Ledvicích a nádražím v Duchcově. Koncem léta 1881 si pak nechal zřídit kilometr dlouhé telefonní vedení i pražský statkář Friedrich či Bedřich Frey, aby mohl být z bytu na dálku přítomen v kanceláři svého vysočanského cukrovaru.  

První ústřednu provozoval první telefonní operátor u nás, Pražské podnikatelství pro telefony, které v Richtrově domě také sídlilo. Jedním ze společníků firmy byl mimochodem Jan Palacký, syn historika Františka. Ústředna však ještě téhož roku ukončila svoji činnost poté, co v Jindřišské ulici otevřela pošta svou vlastní. Počet přípojek rychle rostl a už po pár měsících, na konci roku 1882, jich bylo v Praze tolik, že vydaly na první telefonní seznam s 98 kontakty. První „žluté stránky“ ale na dračku nejspíš nešly, vždyť čísla tehdy byla jen dvoumístná a účastníci i telefonistky na ústředně mnoho z nich beztak znaly nazpaměť. 

Membrána jako ucho

Za vynálezce telefonu je všeobecně považován Alexander Graham Bell, který si jej nechal jako první patentovat. Prapočátky telefonie v našich zeměpisných šířkách jsou však spojeny se jménem Philipp Reis. Učitel a vynálezce z Hessenska nejenže vymyslel první in-line kolečkové brusle, ale také sestavil první funkční telefonní aparát. Pro názornost výuky rád využíval modely věcí, a když jednou stavěl maketu ušního boltce, došlo mu, že funkci bubínku musí být možné napodobit vibrující membránou. Stejný princip pak uplatnil k sestrojení prvního mikrofonu, zvaného kontaktní.

Elektrický přenos zvuku se stal Reisovým životním posláním, a byl to mimochodem on, kdo vymyslel slovo telefon. Svůj vynález v roce 1863 představil císaři Františku Josefovi a králi Maxmiliánovi Bavorskému, kteří nad „fyzikálním hračkou“ uznale pokyvovali hlavou, její obrovský význam pro budoucnost jim ovšem nedošel.

Po Reisově smrti, inspirován zprávami ze zámoří o Bellových pokrocích, sestrojil rodák z Českých Budějovic Franz Nissl první telefonní aparát u nás – rozuměj na Vídeňské technické univerzitě. Spolu s kolegou založili v roce 1884 společnost Telephon- und Telegraphenfabrik Czeija, Nissl & Co., která měla hrát zásadní roli v budování telefonní sítě ve střední Evropě. 

Telefonistky a telefonisté

Praha patřila mezi první metropole na starém kontinentu, kde se nová technologie uchytila. Nejstarší telefonní ústředna v Rakousku-Uhersku byla zprovozněna v hlavním městě říše jen o rok dříve než v Praze. Po prvních měsících provozu spojovala zhruba sto padesát účastníků, které obsluhovaly ženy, protože jejich vyššímu hlasu bylo v pratelefonech lépe rozumět, navíc se oproti mužům „vyznačují větší trpělivostí a zdvořilostí vůči účastníkům,“ jak se píše v dobovém článku. V nočních hodinách ovšem přebírali pomyslné štafetové kolíky pánové, protože by jistě „docházelo k nemravnostem, pokud by telefonistka zůstala sama s technickým asistentem, jehož charakterové vlastnosti nelze zaručit.“

Hovorné, dálkovné, staničné

Ve svém „pravěku“ měl telekomunikační trh atmosféru i dynamiku dnešní startupové scény, provozovatelé sítí vznikali a zanikali. V roce 1892 proto vídeňská vláda stále důležitější telefonní služby raději zestátnila a převedla pod nově vzniklý C. k. Poštovní a telegrafní úřad respektive Státní správu telegrafní. V té době měla pražská ústředna již přes tisíc stanic a o čtyři roky později byla matka měst připojena na evropskou telefonní síť rozšířením meziměstské ústředny. První dálkový meziměstský hovor u nás se přitom uskutečnil až v roce 1888 mezi Teplicemi a Ústím nad Labem, a teprve o rok později byla Praha spojena s hlavním městem Vídní. 

V roce 1908 byla telefonní ústředna v Jindřišské ulici výrazně modernizována a rozšířena na šest tisíc přípojek, a na konci první světové války už v Praze telefonovalo 8 214 čísel. Šlo samozřejmě o nákladnou legraci, jejíž vyúčtování si co do složitosti v ničem nezadalo s tarify dnešních mobilních operátorů.

Vedle samotného hovorného se platilo také dálkovné za vzdálenost přenosu, přepojení na ústředně a pochopitelně staničné, tedy pronájem přístroje. Podle webu Mobil.cz stál v roce 1896 tříminutový hovor tolik, co litr vína nebo dva metráky uhlí. Běžný prostředek komunikace udělaly z technologického výstřelku pro movité až telefonní budky, které se v Praze začaly stavět v roce 1911.

Telefon pro všechny

Počet telefonních automatů na ulici rychle rostl. Za komunismu vyvažovaly okolnost, že kvůli nedostatečné kapacitě telefonních ústředen museli lidé čekat na přidělení soukromého telefonu i mnoho let.

Svého významu začala síť budek pozbývat až na přelomu tisíciletí s nástupem mobilních telefonů. Zatímco před deseti lety u nás fungovalo na 25 tisíc telefonních automatů, do dnešního dne jich zůstává v provozu 7634. Podobný osud stihl i pevnou linku: počet takzvaných PSTN připojení v roce 2001 málem dorostl čtyř milionů, do roku 2015 však nezůstala aktivní ani třetina „pevných“ čísel. 

Americkým paleontologům se podařil skvělý úlovek. V oblasti Corral Bluffs, která se nachází poblíž města Colorado Springs, objevili lebku a čelist doposud neznámého dávného savce. Objev je významným především proto, že jde o fosilii z nejstarších třetihor – paleocénu, z doby těsně po masovém vymírání na přelomu křídy a třetihor, kdy se Země ještě vzpamatovávala z osudného střetu s planetkou.

Drobného savce, jehož velikost zhruba odpovídala dnešním činčilám, vědci pojmenovali Militocodon lydae. Ačkoliv to tak vzhledem k velikosti nevypadá, militokodon patřil k nejstarším známým příbuzným dnešních kopytníků. Pochází z dávno vymizelé čeledi Periptychidae, známé z konce druhohor a počátku třetihor Severní Ameriky.

Svědek světa po katastrofě

Tato čeleď byla součástí skupiny označované jako Condylarthra, dnes již považované za nesourodé seskupení fosilií, které si nebyly navzájem blízce příbuzné. Dnešní kopytníci jsou zřejmě potomci některých těchto dávných tvorů, jako byl třeba právě militokodon. Podrobnosti objevu zveřejnil odborný časopis Journal of Mammalian Evolution.

Militokodon žil podle vědců zhruba před 65 miliony let. „Fosilní vrstvy z tohoto období jsou nechvalně známé nedostatkem fosilií,“ uvádí Tyler Lyson z Přírodovědného muzea v Denveru. „Nález takové fosilie představuje významnou pomoc pro pochopení evoluce savců v době po nejmladším masovém vymírání.“

Pro vědce je stále do značné míry záhadou, jak se život vzpamatovává po masových vymíráních, která již několikrát téměř vymazala život na naší planetě. Fosilní záznam z tohoto období je velmi děravý. Velmi dobře zachované fosilie z oblasti Corral Bluffs jsou proto nesmírně cenné a přispívají k pochopení tehdejšího světa.

Mexiko se potýká s abnormálně vysokými teplotami, které šplhají téměř k 50 stupňům Celsia – v Ciudad Victoria například meteorologové zaznamenali 47 °C. Vedro nedopadá jen na lidi, ale i na tamní zvířata. Na jihovýchodě země kvůli němu v posledních týdnech zemřely desítky vřešťanů. Opice kvůli horku doslova padají ze stromů.

Zatímco běžně se pohybují v korunách stromů, teď se desítky mexických vřešťanů nacházejí i na zemi. Spadli sem poté, co už nesnesli vysoké vedro. „Opice byly v kritickém stavu, ztrácely vědomí, byly letargické a vykazovaly známky těžké dehydratace,“ popisuje tamní biolog Gilberto Pozo.

Vedro, sucho a člověk

Teploty ve státě Tabasko na jihovýchodě Mexika dosahují abnormálních hodnot. Zvířata se kromě extrémního vedra musejí potýkat také s nedostatkem vody. Tyto nepříznivé podmínky už způsobily smrt nejméně 83 vřešťanů, jejichž těla shromažďují dobrovolníci. Odborníci musejí řešit i zvyšující se počet opičích sirotků – přibývá jich v případech, kdy matka zemře vysílením a mládě přežije. Právě podobnými opičími sirotky se teď zaplňují i tamní veterinární ordinace. 

Lidé v regionu už po pralese rozmísťují nádoby s vodou a ovocem, aby zabránili dalším úhynům těchto inteligentních zvířat. Vřešťan pláštíkový se totiž řadí mezi zranitelné druhy. 

Podle Poza souvisí současný úhyn vřešťanů nejen s vysokými teplotami a suchem, mezi příčiny podle něj patří i lesní požáry a těžba dřeva, která zvířata připravuje o stín a potravu. Vřešťany biolog přirovnává ke kanárkům v dolech – upozorňují nás, že se s klimatem děje něco neblahého.

Problémem se zabývá už i mexické ministerstvo životního prostředí a pomoc přislíbil také prezident země. Vlna veder totiž sužuje celé Mexiko už od března. Úřady v souvislosti s ní hlásí nejméně 26 mrtvých lidí, některé části země se v důsledku nízké hladiny vody v přehradách potýkají s výpadky elektrické energie a největší obchodní řetězec omezil prodej ledu na tři sáčky na osobu.

Co by stalo, kdyby se někdo přiblížil k černé díře nebo do ní spadl? Tahle otázka nejspíš ještě dlouho zůstane čistě hypotetickou. Díky pozoruhodné superpočítačem vytvořené vizualizaci z dílny americké NASA si ale nyní můžeme udělat určitou představu, jak by takové setkání mohlo vypadat. 

Autorem vizualizace, která přinese diváka až za horizont událostí, je astrofyzik Jeremy Schnittman z Goddardova kosmického střediska NASA v Marylandu. „Lidé se na to často ptají, jak to reálně vypadá,“ vysvětluje okolnosti vzniku vizualizace Schnittman. „Simulace těchto procesů, které je obtížné si představit, také pomáhá propojit si relativistickou matematiku s jejími důsledky v reálném světě.“

Při tvorbě vizualizace se Schnittman spojil s dalšími odborníky a společně využili výpočetní sílu superpočítače Discover, který pracuje v Centru NASA pro klimatické simulace. Projekt vizualizace černé díry zabral asi 10 TB dat a potřebné výpočty trvaly superpočítači přibližně pět dnů. Stejný proces by na běžném počítači trval více než deset let. Vědci simulovali dva různé scénáře. Při jednom z nich se kamera, představující pohled astronauta, přiblíží k horizontu událostí, ve druhém se dostane až za něj. 

Vizualizace zobrazuje pohled na supermasivní černou díru o hmotnosti 4,3 milionů Sluncí, což odpovídá černé díře Sgr A* v centru naší Galaxie. Pád do černé díry této velikosti by byl paradoxně zřejmě příjemnější, než setkání s mnohem menší černou dírou hvězdné velikosti. Černé díry hvězdné velikosti mají totiž mnohonásobně menší horizonty událostí a současně u nich působí extrémní slapové síly, které padající objekt rozcupují předtím, než se vůbec dostane k horizontu událostí.

Po vstupu Spojených států do války v dubnu 1917 vyvstala potřeba zásobování nejen spojenců, ale nově také vlastních jednotek v Evropě. Obchodní flotila na složitý úkol nestačila, a tak bylo zapotřebí spustit výrobu nových lodí. Záhy se však objevily obavy, zda bude mít země pro takový úkol dostatek železa. Představitelé Emergency Fleet Corporation, která měla zajišťovat mimo jiné přepravu materiálu na starý kontinent, přišli s neotřelým řešením.

Stačí jediná cesta

Společnost navrhla, že spustí výrobu dřevěných lodí, které budou mít jen nezbytné množství kovových součástí. Nápad sice vyvolal vlnu kritiky, ale objevily se velice zajímavé kalkulace. K základním argumentům hovořícím ve prospěch tohoto kroku patřil nedostatek kovů, zato však přebytek dřeva. Podle některých výpočtů by navíc stačilo, aby každá loď vykonala jedinou plavbu do Evropy, což mělo bohatě pokrýt náklady na její stavbu. 

Některé loděnice se tak vrátily do historie a začaly chrlit dřevěná nákladní plavidla. Až do října 1918 jich vzniklo podle jednotného zadání na 134. Dosahovala délky 85 m a výtlaku 3 500 tun. Nakonec se však žádné z nich přes oceán nepodívalo. Výroba však pokračovala i po skončení války a v následujících letech jich vzniklo ještě 162, nenašlo se však pro ně žádné využití, a tak byla prodána. Zakoupila je společnost Western Marine and Salvage Company (WMSC), která měla v plánu využít kovové součástky a zbytek spálit.

Pohřebiště historie 

Nakonec jich získala 233, jež po zbavení všech využitelných součástek nechala převézt na řeku Potomac v Marylandu. Část pak skutečně lehla popelem, ale likvidaci zbytku zabránily protesty místních. Dosud neponičené dřevěné trupy pak skončily v zátoce Mallows dál proti proudu řeky, kde se WMSC ještě několikrát pokusila torza lodí spálit, než společnost zkrachovala. Na pohřebiště lodí se na dvě desítky let zapomnělo, než se po vypuknutí druhé světové války objevila další zvýšená poptávka po železe. Někteří podnikavci oživili plány na pálení trupů a získávání zbylého kovu ze dna, ale to se nakonec ukázalo jako neekonomické.

K desítkám prvoválečných plavidel v následujících letech přibývaly další lodě stejně jako nápady na jejich likvidaci. Po dlouhých desítkách roků, kdy se dřevěná torza rozpadala, americká vláda vyhlásila zátoku Mallows za národní mořskou rezervaci. Oblast je i nadále přístupná turistům, úřady však dohlížejí na to, aby si lidé neodnášeli suvenýry a zajímavé místo, které je současně přírodním i historickým památníkem, vydrželo i dalším generacím.

Zejména první léta vlády Marie Terezie byla naplněna krutými válkami. Boje se však nevyhnuly ani jejímu synovi Josefu II., který se v letech 1788–1789 zapojil do protitureckého tažení. Mohl se přitom spolehnout na vojenského génia Ernsta Gideona svobodného pána von Laudon, který velel česko-rakouskému pluku. 

Pec nám spadla 

Jeho vojenský kuchař se prý jmenoval Josef Saleta a známá pověst ho zastihuje v jakési zapadlé vesničce na Balkáně. Vojáci se dostali do zachovalého statku a kuchař začal v cizí kuchyni zadělávat na chleba. Vše krásně vykynulo, byl čas začít sázet do pece, když v tom budovou otřásla ohlušující rána. Dělová koule vletěla do kuchyně a pícka rázem vzala zasvé.

Co ale nyní s těstem? Přece se nevyhodí. Kdo ví, kdy budou vojáci znovu jíst. Saleta tedy rozdělal oheň pod kotlem na polévku a bochníky namísto pečení uvařil. A první knedlík byl na světě. Tedy, podle této pověsti. A pokud tomu tak nebylo, alespoň je to dobře vymyšleno.

Tropický vzduch je těžký a lepkavý, teploměr ukazuje hodně přes třicet. Ruben Enaje zoufale lapá po dechu, kolena se mu podlamují pod těžkým křížem. S vypětím všech sil jej vleče už celou věčnost, přičemž ho některý výrostek občas kopne nebo praští klackem. Muž se trmácí po cestě lemované palmami a stánky s občerstvením, kde už čeká zástup místních, turistů a novinářů. Tam budou Ruben a půltucet dalších kajícníků přibiti na kříže sedmicentimetrovými hřeby. Pár minut zůstanou viset v agonii, načež je sundají a ošetří jim zmrzačené údy. Ruben letos podstupuje zmíněnou torturu už po dvaatřicáté, zcela dobrovolně – pro spásu svou i celého lidstva, jak rád zdůrazňuje.

Krvavá večeře Páně 

Výše popsaný a snad nejznámější krvavý spektákl spojený s křesťanstvím se odehrává v rámci oslav Velkého pátku na filipínském ostrově Luzon, na předměstí třistatisícového San Fernanda. V jeho ulicích i okolních městech a vesnicích teče na den Kristova ukřižování krev proudem – ze zad mužů bičujících se nebo těch, kdo se nechají mlátit bambusovými tyčemi. 

Procesí bosých mladíků, většinou v maskách, doprovází na Luzonu pašijové hry zvané senákulo. Uvedené slovo se odvozuje od latinského termínu pro „večeřadlo“, místo konání poslední večeře Páně. Některé hry pořádá zdejší komunita, jiné organizují profesionální agentury. Někde kajícníky přibíjejí na kříže skobami, jinde je „jen“ přivazují.

S tichým souhlasem církve 

K populárnějším senákulům – jako k tomu, jež se koná ve filipínském městě Jordan – zavítá každý rok přes sto tisíc diváků. Podobné scény se ovšem ve stejný den odehrávají i na jiných místech planety, například v některých venkovských oblastech na severovýchodě Brazílie. Úřady i katolická církev od popsaných praktik odrazují, přímo jim však nebrání. Sebemrskačství se dodnes praktikuje rovněž uvnitř církve svaté, i když velmi ojediněle. Jednou či dvakrát týdně se bavlněnými provazy bičují dokonce někteří hodnostáři. Tzv. flagelantem byl prý také papež Jan Pavel II., což před Kongregací pro blahořečení a svatořečení potvrdila jeho pečovatelka Tobiana Sobótka.

Katolický katechismus neboli výklad církevní nauky zaujímá k „umrtvování těla“ nejednoznačný přístup. Paragraf 1430 říká: „Ježíšova výzva k obrácení a pokání, jako již u proroků, nemíří především na vnější skutky, ‚žíněné roucho a popel‘, posty a umrtvování, nýbrž na obrácení srdce, na vnitřní pokání. Bez něho zůstávají kající skutky neplodné a lživé; vnitřní obrácení naopak nutí k tomu, aby se tento postoj projevil navenek, kajícími úkony a skutky.“ Uvedená nejednoznačnost se potom táhne celou katolickou tradicí. 

Odpověď na morové rány 

Slovo „flagelant“ pochází z latinského „flagellare“ neboli „bičovat“. Zmínky o tomto fenoménu sebepoškozování v křesťanství sahají až do 8. století, nicméně první masová hysterie sebemrskačství vypukla v italské Perugii v roce 1259. Vyvolal ji jeden bohabojný občan, jemuž prý anděl zjevil trest, který se Nejvyšší chystá seslat na jeho prohnilé město. Smývání hříchů bylo provázeno vražděním Židů i lynčováním vlastních, méně zapálených souvěrců. 

Procesí zpívajících flagelantů se objevovala také na severu Apeninského poloostrova, odkud se praxe šířila za Alpy do Porýní, Bavorska, Rakouska, Uher i českých zemí. Hnutí padlo po dvou letech a po papežském zákazu – sebemrskači totiž příliš narušovali veřejný pořádek. 

Ještě masivnější vlna krvavého kajícnictví se zvedla za morové epidemie roku 1348. Flagelanti, a v menší míře také flagelantky, procházeli celou západní Evropou a dorazili i do Čech, odkud je však Karel IV. nechal vyhnat. Zejména v německých zemích se organizovali do sekt, jež často hlásaly vlastní učení. Někteří jejich předáci o sobě tvrdili, že umějí konat zázraky, nebo se otevřeně stavěli proti autoritě Svatého stolce – a končívali na hranici. Přestože flagelantství platilo za kacířství, až do 19. století se udrželo v Itálii a na Pyrenejském poloostrově, odkud se rozšířilo do španělských kolonií.

Mečem do čela 

Sebeubližování ovšem doprovází i některá další náboženství. Například svátek ašúra se slaví především v šíitském islámu: Připomíná bitvu u Kerbalá v roce 680 o nadvládu nad chalífátem, jež skončila porážkou šíitů a zpečetila rozkol muslimského světa. Pro sunnity jde tedy jen o významné vítězství nad kacíři, šíité ho však vnímají coby traumatický moment, podobně jako křesťané ukřižování Ježíše. 

Klíčový okamžik bitvy, zabití prorokova vnuka imáma Husajna, připomínají lidová dramata a procesí podobná křesťanským pašijím. V některých regionech se praktikuje také bolestivé bití se do čela rituálním mečem. Nejdrastičtěji se však slaví v samotném Kerbalá – do třistatisícového města nedaleko Bagdádu přichází až osm milionů poutníků a někteří se v průvodu bičují do krve. 

Malíček pro usmíření duchů  

Pro slávu bohů bili sebe sama už obyvatelé starověkého Egypta, Indie nebo Číny. Hodně daleko zacházeli také indiánští Mandanové, původní obyvatelé amerického Středozápadu. Před rituálem zvaným okipa mladí válečníci čtyři dny nejedli, nepili a nespali. Poté se posadili do kruhu a s úsměvem na rtech snášeli, jak jim ostatní skrz kůži na zádech propichují dřevěné jehlice. Následně se za ně mladíci nechávali věšet na lana visící z trámů chýše, kde zůstali, dokud neztratili vědomí. Přihlížející muži (ženám byla účast zapovězena) pak čekali, než se chlapci proberou, přičemž někteří ze zkoušených ještě v agonii a transu nabídli duchům prst – polomrtví si nechali uříznout malíček levé ruky. 

Krvavá ceremonie se vztahovala k mýtu Mandanů o stvoření světa a měla mladým mužům zajistit přízeň duchů: Šlo tedy o jistou formu iniciačního neboli přechodového rituálu. Poslední okipa byla zaznamenána v roce 1889, od 80. let minulého století se však pořádá znovu, v pozměněné formě – a samozřejmě nelegálně.

Bohyně lačnící po krvi 

Podobný obřad se stále praktikuje v jihoindickém státě Kérala, kde se v několika chrámech bohyně Kálí koná událost nazývaná „orlí visení“. Věřící symbolizující boha-ptáka si nechají propíchat záda háky a věší se za ně na kůly. Ověnčené květinami je pak nesou či vezou ulicemi v procesí plném masek a rachejtlí. Smyslem rituálu je napojit černou bohyni Kálí krví a utišit ji. 

Obdobný svátek, Thaipusam, se odehrává v Malajsii: Na okraji Kuala Lumpuru se v posvátných jeskyních schází na milion poutníků, aby vzdali hold bohu války Muruganovi. Kromě háků zaseklých v zádech, jimiž tahají často těžce naložené vozíky, si věřící propichují jazyky nebo tváře a skrz rány si protahují jehlice a nože. V podstatě má tato praxe stejný účel jako v případě Mandanů, a sice naklonit si božstva. Vychází přitom z téhož základu jako sebemrskačství v křesťanství a islámu, tedy že utrpení člověka přibližuje bohu. 

Bolest, která očišťuje

Existují také bolestivé tradice, které tvoří takříkajíc povinný základ, jímž se potvrzuje příslušnost k náboženské komunitě. Zpravidla se jedná o přechodové rituály: Zahrnují například jizvení se, praktikované v některých domorodých vírách na Papui-Nové Guineji, nebo ženskou obřízku, tedy životu nebezpečné mrzačení genitálií žen.

Na rozdíl od těchto zvyků však „flagelantské“ rituály podstupují věřící dobrovolně, mnohdy jako formu pokání či prosby. Cílem je prokázat sílu víry, dosáhnout dalšího stupně duchovní cesty a především překonat limity tělesnosti, které vymezuje právě pocit bolesti. Většina náboženství totiž považuje tělo za pouhou vedlejší manifestaci duše či její dočasnou schránku, mnohdy navíc nečistou a náchylnou ke špatnostem. Platí to například pro křesťany, kteří od dob Adama, Evy a jablka v ráji žijí ve stálém hříchu, který mohou během pozemského života jen znásobit.

Intimita před publikem 

Silně věřící lidé, ale také třeba ti, kdo přehnaně prožívají utrpení světců a proroků, čelí značnému emočnímu stresu. Považují sebe sama za zavrženíhodné hříšníky a zcela se vciťují do muk uctívaného idolu. Zmíněný stav lze uvolnit prožitím bolesti, podobně jako traumatizovaný jedinec snižuje vnitřní napětí, když se řeže žiletkou. Pokud se však sebepoškozování stane součástí určitého náboženského systému, praktikuje se navíc před širokým obecenstvem. Intimní akt pokání či duchovního posunu tak může prožívat celá komunita. Podobné rituály pomáhají procítit víru silněji a držet společenství nad vodou v dobách krize. Stejnou funkci má slavení svátků, stejně jako pohřební nebo iniciační obřady.