Lidé moderní civilizace, především ve městech, se sice v poslední době více věnují zdravější stravě, přesto ale v porovnání s našimi předky nebo s lidmi venkovských oblastí, jedí mnohem méně rostlinné stravy obsahující vlákninu. Podle nového výzkumu mezinárodního týmu odborníků to má závažné důsledky pro naši střevní mikroflóru.

Itzhak Mizrahi z izraelské Univerzity Bena Guriona v Negevu a jeho spolupracovníci objevili doposud neznámé bakterie v lidských střevech, které jsou schopné trávit celulózu, klíčovou složku vlákniny. Podstatně rozšířily spektrum bakterií lidské střevní mikroflóry, o nichž víme, že to dovedou. Jde o tři druhy rodu Ruminococcus, které mají v genomu geny pro funkční multienzymové systémy pro trávení celulózy.

Specialisté na celulózu

Mizrahi s kolegy prozkoumali fekální vzorky od lidí z různých typů společností a zjišťovali, jak běžné u nich nově identifikované bakterie jsou. Ukázalo se, že u současných lovců sběračů, obyvatel venkova a u dávných lidí, kteří žili před 1-2 tisíci lety, byly všechny tři druhy ve střevní mikroflóře zcela běžné. Zároveň ale také vědci zjistili, že ve střevech lidí, žijících ve městech moderní, industrializované společnosti, jsou tyto tři druhy bakterií „podezřele vzácné“. Tento výsledek by mohl souviset s nedávnými výzkumy, podle nichž mají lidé moderní společnosti ve stravě málo vlákniny. Výzkum Mizrahiho týmu zveřejnil prestižní vědecký časopis Science.

TIP: Na zdraví! Jedno silné pivo denně přispívá k obnově střevní mikroflóry

Podle mikrobioložky Sarah Moraïsové, rovněž z Univerzity Bena Guriona, výsledky studie naznačují, že pokles počtu těchto bakterií v lidských střevech pravděpodobně úzce souvisí s přechodem na západní styl života. Podle Moraïsové je možné, že bakterie rodu Ruminococcus v lidské střevní mikroflóře strádají kvůli nedostatku vlákniny a postupně ze střev mizí. Vědci se obávají, že tyto změny střevní mikroflóry by mohly mít pro lidi moderní civilizace negativní zdravotní následky. 

Kůň Převalského (Equus ferus przewalskii), pojmenovaný podle svého znovuobjevitele, ruského cestovatele plukovníka Nikolaje Převalského, je posledním přežívajícím divokým koněm. První písemný popis koně Převalského zaznamenal tibetský mnich Bodowa kolem roku 900. V pozdějších dobách byl tento vzácný druh považován za prestižní dar, nejen pro svou faktickou vzácnost, ale i kvůli velmi obtížnému odchycení. Nárůst lidské populace, stále početnější stáda užitkových zvířat na pastvinách a kultivace velkých ploch půdy pak všechny divoké koně zatlačily do neúrodných míst. 

Poslední koně Převalského se uchýlili na poušť Gobi v jihozápadním Mongolsku, ale i tam byli v ohrožení. Kočovní pastevci a jejich dobytek zabírali čím dál více zavlažených míst a počet koní rapidně klesl poté, co je pohraniční vojáci začali s pomocí moderních zbraní lovit ve velkém. Poslední kůň Převalského byl ve volné přírodě viděn v roce 1969 poblíž pramene Gun Tamga.

Živoření chovných stád

Zdálo se, že osud koně Převalského je zpečetěn. Naštěstí však byl o druh takový zájem, že již kolem roku 1900 odchytili někteří obchodníci a velkostatkáři velké množství kusů. Náročnou plavbu z Mongolska do Evropy přežilo jen 53 z nich a ti byli rozptýleni do zoologických zahrad a soukromých parků. Všichni dnes žijící koně Převalského jsou pak potomky pouze třinácti z těchto svých předků. 

V mnoha zahradách měli koně příliš malé výběhy a jen málokteré zařízení jim mohlo poskytnout dostatek trávy ke spásání. Ačkoli byl z těchto důvodů odchov mnohdy neúspěšný, počet koní se brzy zvýšil na 1800. Až do roku 1980 však neexistoval žádný systém ve výměnách koní mezi zoologickými zahradami a parky, což vedlo k příbuzenskému křížení a rozšíření genetických onemocnění a anomálií. Délka života koní se výrazně zkrátila a úmrtnost hříbat stoupla. Přes původně optimistická čísla a zdařilé množení bylo nutno okamžitě zasáhnout, jinak byl kůň Převalského odsouzen k postupnému zániku. 

Návrat divokých koní

Chovná zařízení naštěstí začala zakládat plemenné knihy a Mongolsko, Čína, Kazachstán i Ukrajina se zapojily do reintrodukčních programů. Vznikly první rezervace, kam bylo vypuštěno několik v zajetí odchovaných jedinců. Protože se jim dařilo, přibývali další a další. Kromě nizozemských, německých a švýcarských organizací se k reintrodukci připojila i Zoo Praha, která chová koně Převalského již od roku 1921 a od roku 1959 vede i celosvětovou plemennou knihu tohoto druhu. 

Dnes žije v Mongolsku, v Číně a v Rusku ve volné přírodě okolo 1 200 jedinců a celosvětová populace (včetně koní žijících v zajetí) se pohybuje okolo 2 500 jedinců. Hrozbu pro ně představuje především křížení s domestikovanými koňmi, ztráta genetické rozmanitosti, infekční nemoci a vlci, kteří rádi loví hříbata. Do budoucna je stále potřeba sledovat zdravotní stav, plodnost, úmrtnost, pohyb i sociální život vzácných kopytníků. 

Díky úspěšné reintrodukci v rámci projektu Návrat divokých koní, organizovaného pražskou zoologickou zahradou, bylo do západního Mongolska přepraveno již 34 koní Převalského. Jeho zdejší populace je podle ochranářů v současné době již dostatečně velká a soběstačná a další transporty proto zamíří do nové lokace na východu země, kde je první transport naplánovaný na rok 2026. Ztráta genetické diverzity, k níž v průběhu chovu došlo, je bohužel již nevratná, ale správným řízením je možno výrazně minimalizovat další škody, které by tento druh mohl utrpět. 

Na první pohled je patrné, že se na povrchu Marsu nachází mnohem více kráterů než na Zemi. Je to hlavně kvůli absenci intenzivního zvětrávání a deskové tektoniky, což jsou síly, které relativně rychle zahlazují většinu kráterů na Zemi. Pokud jde ale o Mars, ne všechny krátery, které tam pozorujeme, vznikly přímo dopadem kosmického tělesa.

Mnohé z marsovských kráterů ve skutečnosti vznikly jako sekundární krátery při dopadu materiálu, který byl vyvržen při nárazu většího objektu. Podle výsledků nedávné studie, kterou mezinárodní tým odborníků prezentoval na 55. Výroční konferenci lunárních a planetárních věd v Texasu, při jednom takovém dopadu vzniklo neuvěřitelných zhruba 2 000 000 000 sekundárních kráterů o průměru přes 10 metrů, které se nacházejí až téměř 2 000 kilometrů od místa původního dopadu.

Nejmladší z velkých impaktů na Marsu

Jedním „zdrojových impaktů“ je kráter Corinto, který se nachází na Elysium Planitia, jen asi 17 stupňů severně od rovníku rudé planety. Badatelé odhadují, že vznikl při dopadu planetky asi před 2,34 miliony let a podle vědců je „na svůj věk“ hodně velký. Krátery této velikosti se na rudé planetě objevují asi jednou za tři miliony let. Autoři studie z toho usuzují, že jde o nejmladší takto velký marsovský kráter.

Kráter Corinto je nápadný svým rozsáhlým „systémem paprsků“, které se od něj šíří na všechny strany. Tyto paprsky ukazují, že při dopadu planetky došlo k vyvržení značného množství materiálu, který pak dopadl zpět na povrch rudé planety, kde vytvořil ohromující množství sekundárních kráterů.

TIP: Bum! Bum! Bác! Jak vznikl trojjediný kráter na Marsu?

Kráter Corinto je hluboký přibližně kilometr a v průměru měří asi 14 kilometrů. Detailní tvar kráteru a jeho okolí naznačují, že planetka dopadla do oblasti pokryté množstvím vodního ledu, pod relativně strmým úhlem cca 30-45 stupňů směrem ze severu. V důsledku toho se většina sekundárních kráterů nachází na jihu, především na jihozápadě od kráteru Corinto.

U společnosti Sopwith vznikl koncem roku 1915 prototyp moderně vyhlížejícího dvoumístného stroje s názvem 1½ Strutter. Tou dobou britští konstruktéři konečně dodali vlastní synchronizační zařízení umožňující palbu kulometu skrz točící se vrtuli, druhou zbraň pak ovládal pozorovatel. První struttery se na frontě objevily v březnu 1916 a mimo jiné plnily i roli stíhačky, protože královští letci doposud neměli specializovaný letoun.

Průzkumník, nebo štěně? 

Dobré bojové výkony inspirovaly konstruktéry ke stavbě podobného, jen menšího a jednomístného letadla, kterému se ze začátku říkalo Scout. Jeho první prototyp byl dokončen v únoru 1916 a během března prošel náročnými testy. Poháněl ho roční motor Le Rhône 9C o výkonu 60 kW a výzbroj tvořil jeden 7,7mm kulomet Vickers vybavený synchronizátorem. Maximální rychlost dosáhla tehdy vynikajících 180 km/h a stroj se díky nízké hmotnosti a velké ploše křídel vyznačoval mimořádnou obratností. Místo kroucení konců křídel se boční náklon prováděl už pomocí křidélek na obou křídlech. 

Letoun na první pohled připomínal Sopwith 1½ Strutter a vypadal prý jako jeho mládě, tak také vznikla jeho přezdívka Pup (štěně), která se užívá dodnes. Nikdy ale nešlo o oficiální název, neboť u společnosti ho prý považovali za nedůstojný. 

Několik prvních strojů se zkoušelo koncem léta 1916 u 1. námořního křídla přímo na frontě a 22. září na něm James Goble sestřelil německý dvoumístný LVG. Další dorazily k 8. stíhací peruti námořního letectva na Sommě v říjnu. Piloti si je rychle zamilovali a pupy si získaly i oprávněný respekt u nepřítele. „Okamžitě jsme viděli, že tohle nové nepřátelské letadlo je lepší než naše stíhačky,“ komentoval jej Manfred von Richthofen. Jednalo se o tehdy nejlepší britskou stíhačku, na níž jen příslušníci 8. perutě do konce roku 1916 získali 20 sestřelů, z toho pět vítězství zapsal právě Goble. Tomu 4. prosince padl za oběť i jeden stíhací Halberstadt D.II.

Pro námořnictvo i armádu 

Další slavný stíhač James McCudden o „štěněti“ napsal: „Když došlo na manévrování, Sopwith Pup by se otočil dvakrát, zatímco německý albatros jen jednou. Jednalo se o pozoruhodně dobrý stroj pro všechny možné bojové akce. Byl tak extrémně lehký a měl dobré letové vlastnosti, že po malém tréninku by se s ním dalo přistát snad jen na tenisovém kurtu.“ Koncem podzimu začalo pupy používat i armádní letectvo a jako první se na ně přezbrojila 54. stíhací peruť. Ta s nimi dosáhla vynikajících výsledků a Maurice Scott za jeho řízením zničil deset nepřátelských letounů a jeden pozorovací balon. 

Později se na ně přezbrojily další perutě, ale během léta 1917 je začaly u bojových útvarů pomalu nahrazovat ještě obratnější stroje Sopwith Triplane a začátkem podzimu pak Sopwith Camel. Přezbrojování ale postupovalo pomalu a jako úplně poslední pupy na frontě používala 54. peruť, která je vyřadila až v prosinci. Oblíbená „štěňata“ sloužila také u protivzdušné obrany Velké Británie a používala se i na palubě první letadlové lodi Furious. Další pak dosloužila jako cvičná a poslední dolétala až po skončení války.

Své jméno měla prý pozdější slezská metropole dostat podle jednoho z prvních přemyslovských knížat Vratislava I. (915–921), mimo jiné otce sv. Václava. Ten ji snad měl dokonce založit. Jenže tyto pověsti vznikly mnohem později. Reálně je sice pravda, že Slezsko patřilo k přemyslovské sféře vlivu na začátku 10. století (předtím se spíše hlásilo k Velké Moravě), ale šlo o vztah velmi volný, protože až do vlády Boleslava I. panovali Přemyslovci přímo zřejmě jen na území středních Čech, zatímco v ostatních oblastech působily jiné kmeny se svými vlastními vládci, kteří s Přemyslovci spolupracovali jen v rámci kmenového svazu Čechů. 

Na rozhraní tří států 

Ještě podstatnější je, že Vratislav jako město začala fungovat až od založení biskupství v roce 1000. Můžeme sice téměř s jistotou předpokládat, že už předtím tam existovala nějaká osada, či dokonce hradiště, na jehož založení se mohl podílet Vratislav I., ale nemáme o něm žádné věrohodné zprávy. Slezsko osídlené od 6. století Slezany, jedním ze západoslovanských kmenů, spadalo v době založení vratislavského biskupství už pod vládu polského knížete Boleslava Chrabrého (992 až 1025) z rodu Piastovců, jehož otec Měšek jej dobyl na českém knížeti Boleslavovi II. (972–999). Tento status hraniční země, která leží v oblasti zájmů tří států (vedle Čech a Polska ještě Svaté říše římské, později Německa), si Slezsko udrželo v podstatě po celé následující tisíciletí. Proto se i ve Vratislavi od počátku mísily vlivy tří kultur a národnostní složení obyvatel bylo dost pestré. 

Nicméně následující tři století zůstalo Slezsko a s ním i Vratislav víceméně stále v držení piastovských knížat. Přemyslovci o ně sice vedli několikrát války, ale nakonec vše skončilo tím, že Piastovci platili Přemyslovcům roční tribut práva za držbu Slezska. Roku 1038 dokonce Břetislav I. (1033–1055) zemi na čas obsadil, takže pak došlo k pohanské reakci, při které vzbouřenci dokonce zbořili vratislavskou katedrálu, ale k bližšímu sepětí s Čechami to nevedlo. Břetislav měl jiné starosti a polský kníže Kazimír I. Obnovitel (1039–1058) roku 1050 opět celou zemi pevně ovládl. Začátkem 12. století pak zanikl dokonce i tribut placený Přemyslovcům a Slezsko i s Vratislaví mohlo zůstat pevnou součástí polského státu. Přemyslovci o ně sice ještě ve třicátých letech znovu válčili, ale neúspěšně. 

Mocné knížectví 

Pak ovšem roku 1138 zemřel kníže Boleslav Křivoústý a polský stát se rozpadl kvůli jeho nešťastné závěti rozdělující zemi na čtyři díly. Následujících zhruba 150 let pak v dějinách Polska představuje nešťastnou a temnou kapitolu, protože bylo příliš mnoho ambiciózních Piastovců s nároky na vládu, ale žádná silná osobnost, která by je dokázala sjednotit. Konkrétně Slezsko se rozpadlo na řadu drobnějších knížectví nazývajících se podle větších měst (opolské, svídnické, ratibořské, javorské, hlohovské, …), jež se čas od času spojovala pod vládu toho nebo onoho Piastovce, který pak měl pocit, že se může stát knížetem celého Slezska, ale nikdy se to nikomu úplně nepodařilo. Tato rozdělenost země zůstala pak příznačná i v dalších stoletích, takže nikdy nebyla centrálně řízená nějakým slezským knížetem, který by logicky sídlil v největším městě Vratislavi. 

Nicméně je třeba přiznat, že vratislavské knížectví i díky sídlu biskupa získalo zvláštní status a bylo jasné, že právě zdejší vládce má mezi ostatními slezskými knížaty privilegované postavení. Na začátku 13. století se jím stal Jindřich I. Bradatý (1201–1238), který pozval do své země německé osadníky. Díky nim byla založena nová menší městečka kolem Vratislavi, začalo se ve větší míře těžit zlato a stříbro a všeobecně došlo k nebývalému rozkvětu. Nicméně od těchto dob začalo být Vratislavsko a s ním i většina Slezska z velké části německé. Původní slovanští obyvatelé tam sice také zůstali, ale oproti zbytku Polska zdaleka nebyli v takové početní převaze. 

Bohužel krátce po Jindřichově smrti vtrhli do země Mongolové a roku 1241 tak musela být Vratislav ze strategických důvodů na rozkaz jejího knížete Jindřicha II. Pobožného (1238–1241) vypálena, aby se obránci mohli soustředit pouze na obranu samotného hradu na Tumském ostrově. To se ukázalo jako moudré opatření, protože Mongolové hrad skutečně nedokázali dobýt ani při několikadenním obléhání a pak raději s nepořízenou odtáhli rabovat někde snadnější kořist. Jindřich II. se ukázal jako důstojný nástupce svého otce, a dokonce se mu v krátké době podařilo na chvíli sjednotit nejen Slezsko, ale připojil i Velkopolsko a Malopolsko, takže usiloval o titul polského krále. Jenže mongolský nájezd mu vše překazil, protože padl v rozhodující bitvě u Lehnice 9. dubna 1241. 

Vazby na přemyslovský dvůr 

Jindřich II. Pobožný však po sobě zanechal početné potomstvo (5 synů a 5 dcer), které zplodil se svou manželkou Annou Lehnickou, dcerou českého krále Přemysla Otakara I. (1197–1230). Tímto způsobem došlo k vzájemnému spojení a příbuzenství vládcovských rodů. Nicméně Jindřichovi synové byli v době jeho smrti ještě příliš malí a slibný vývoj Vratislavska se zastavil. Na obnově vypáleného města měli pak největší zásluhu zmínění němečtí kolonisté, takže německá kultura i jazyk získaly v oblasti ještě větší význam.

Dalším silným vratislavským knížetem se pak stal až stejnojmenný Jindřichův vnuk Jindřich IV. Probus (1266–1290), který byl částečně vychováván na pražském dvoře Přemysla Otakara II. (1253–1278). Proto měl vždy velmi silné vazby k Přemyslovcům, a po pádu českého krále na Moravském poli roku 1278 mu dokonce někteří šlechtici nabízeli i českou královskou korunu. On však vůbec neuvažoval o jejím přijetí, naopak velmi posílil přátelské vazby s Přemyslovým synem Václavem II. (1283–1305). 

Tady se ovšem dostáváme ke spojení, které bylo naprosto zásadní pro další směřování Vratislavska a s ním postupně i celého Slezska do náručí Koruny české. Přátelství obou vládců koncem osmdesátých let skončilo a Jindřich IV. Probus aktivně usiloval o zisk Krakovska a s ním i polské koruny. Jenže když odjel s vojskem dobývat Krakov, využil toho právě Václav II. a obsadil mu Kladsko a Broumovsko. Bohužel pro budoucnost Slezska i Vratislavi zemřel i Jindřich IV. Probus dříve, než mohl dosáhnout svého cíle. Údajně se tak stalo v den sepsání závěti, když se chystal na další válečné tažení, přičemž příčina jeho smrti v poměrně mladém věku zhruba 32 let je neznámá, a jelikož jí nepředcházela ani žádná nemoc, mluví se o otravě, ale bez bližších důkazů a podezření na konkrétního pachatele. Nepřátel s patřičnou motivací měl však slezský vévoda dostatek. 

Cesta k české koruně 

Jeho dědictví se následně aktivně ujal český král Václav II., který postupnými kroky získal či dobyl nejdříve jednotlivá slezská knížectví, a nakonec se mu roku 1300 podařilo získat i polskou královskou korunu. Právě tehdy došlo k prvnímu skutečnému propojení biskupské Vratislavi s českými králi. Bohužel pro Přemyslovce však Václav II. poměrně brzy zemřel a jeho jediný syn Václav III. (1305 až 1306) nedokázal dědictví uhájit, protože byl úkladně zavražděn v Olomouci právě tehdy, když se chystal na tažení proti svému polskému konkurentovi Vladislavu Lokýtkovi, který si dělal nárok na korunu. A jelikož smrtí Václava III. vymřeli Přemyslovci po meči, podařilo se ji Vladislavovi uhájit.

Nicméně ani nový český král Jan Lucemburský (1310–1346) se polského titulu nechtěl jen tak vzdát a nějakou dobu o něj s Vladislavem Lokýtkem bojoval, až nakonec dosáhl dohody s jeho synem a nástupcem Kazimírem III. Velikým ( 1333–1370), že se vzdá polské koruny, když mu bude potvrzen nárok na Slezsko. Kazimír III. na to přistoupil roku 1335 a od té chvíle se Vratislav i celé Slezsko stalo na čtyři století pevnou součástí Koruny české. Nicméně na rozdíl třeba od Moravy se Slezsko jako vedlejší země nikdy natolik kulturně nesblížilo s Čechami, aby se tam výrazněji prosadil český jazyk. Naopak celý kraj s Vratislaví v čele zůstal převážně jazykově německý. 

Boj proti kalichu 

Roku 1387 se pak biskupské město stalo členem severoněmecké hanzy, významného obchodního spolku, čímž se ještě více propojilo s říšským prostorem. Dá se tedy říct, že formálně Vratislav patřila pod vládu Čech, církevně spadala pod polskou správu a kulturně i ekonomickými vazbami zůstala německá. Odloučenost od českého prostředí se ostatně ukázala po vypuknutí husitských válek roku 1419, kdy celé Slezsko zůstalo věrné katolické církvi a nepřipojilo se k české vzpouře. To byl určitý rozdíl i oproti Moravě, která sice zůstala také z velké části katolická, ale mnozí významní páni se tam přece jen připojili ke kalichu. 

Nicméně předtím se zdálo, že i ve Slezsku by se mohly reformační myšlenky ujmout. Roku 1398 upálili ve Vratislavi nějakého Štefana, který hlásal názory Jana Viclefa. A v roce 1418 ve stejném městě dokonce vypukla vzpoura řemeslníků, kteří dobyli radnici, sťali sedm představitelů městské správy a část z nich vyhodili z oken. To bylo rok před pražskou defenestrací! Dokonce nastolili novou správu, která vydržela až do roku 1420, než přijel do města císař Zikmund Lucemburský, který ze Slezska udělal jednu z hlavních základen protihusitského boje. 

Součást nadnárodní říše 

Slezská knížata se postavila po bok císaře a rozhodla se vymýtit jakékoliv husitské „zlořády“ už v zárodku. Stala se také pravidelnými účastníky křížových výprav proti kalichu. Tím se ovšem vazby k Praze ze strany Vratislavi na další dvě století značně zpřetrhaly. Ovečky vratislavského biskupa nechtěly mít s českými kacíři nic společného, a tak Vratislav zůstávala s Prahou ve víceméně formálním svazku. Při boji Jiřího z Poděbrad ( 1458 až 1471) s Matyášem Korvínem pak stála Vratislav logicky na straně uherského krále. To se nijak nezměnilo ani za vlády Jagellonců či Habsburků, kteří už navíc měli českou korunu pouze jako část své větší nadnárodní říše, takže většinu času ani z Prahy nevládli. Proto tyto vazby neposílila ani německá reformace v 16. století, která se na rozdíl od husitství výrazně rozšířila i ve Slezsku. Snad za to mohla právě kulturní spřízněnost s německým prostředím.

To byl také důvod, proč se slezské stavy téměř bez váhání připojily k českému povstání, které vypuklo roku 1618 a vedli ho převážně německy mluvící šlechtici. Spolu s Čechy také Slezané prohráli na Bílé hoře a poté se jejich země několikrát stala významným bojištěm třicetileté války. Ne však Vratislav, která díky svým pevným hradbám zůstala nedobyta. V lůně Koruny české pak vydržela až do roku 1740, kdy ji spolu s celým Slezskem zabral pruský král Fridrich II. Veliký (1740–1786).

Na mapách se zmíněné pevniny ocitly z různých důvodů: Nejčastěji daný námořník zkrátka nesprávně vyhodnotil objekt spatřený na obzoru. V mnoha případech nešlo o pevnou zemi, nýbrž o plovoucí kus ledu nebo sopečné vyvřeliny či o pouhý optický klam, který se už nikdo nenamáhal ověřit. Někdy se kartografové nechali zmást báchorkami a zaznačili do mapy hypotetická místa existující jen v lidové představivosti, přičemž o nich žádný člověk nikdy nepřinesl věrohodné svědectví.

V neposlední řadě se jedná o sice ojedinělé, ale přece jen nezanedbatelné případy podvodů, kdy se autor mapy zkrátka rozhodl popustit uzdu fantazii. Španělský mořeplavec Pedro Sarmiento de Gamboa zkoumal ve druhé polovině 16. století Magalhãesův průliv a zmiňoval například jistého kresliče, který do mapy zaznamenával vymyšlené pevniny. Činil tak na žádost své manželky, jež si přála mít vlastní ostrov. Jakmile se přitom taková země jednou v plánech ocitne, trvá často i několik staletí, než si někdo všimne, že na uvedených souřadnicích nic není.

Na vině je sopka

Až do listopadu 2012 mohli například uživatelé aplikace Google Maps najít v Korálovém moři západně od Austrálie ostrov Sandy Island. Jako první jej už v roce 1776 zaznamenal do mapy mořeplavec James Cook a jeho pozorování potvrdila o století později velrybářská loď Velocity. Bezmála 200 let po Cookově výpravě se však ukázalo, že se v daném místě nachází pouze volné moře. V roce 1974 sice ostrov ze svých map oficiálně odstranila francouzská Námořní hydrografická a oceánografická služba, nicméně ve většině ostatních zdrojů zůstal.

Chyba se objevila při převodu fyzických materiálů na digitální formát a trvalo dalších 38 let, než si nesouladu všiml kapitán australské lodi RV Southern Surveyor, která v oblasti zkoumala deskovou tektoniku. Tam, kde se měla podle mapy nacházet pevnina, posádka ve skutečnosti naměřila hloubku 1 400 metrů. Předpokládá se, že původní kartografové mylně považovali za ostrov kusy plovoucí pemzy vyvržené z podmořské sopky na souostroví Tonga, vzdáleném přes tři tisíce kilometrů. Podle moderní analýzy pak mohl materiál na místo dorazit asi 200 dní po erupci.

Je navždy sicilského lidu

Právě sopečné výbuchy mohou pořádně zamíchat kartami, pokud jde o rozdíl mezi atlasem a realitou. Vulkanická činnost stojí za zformováním celé řady ostrovů: Před miliony let takto vznikly například dnešní Galapágy, Kanárské ostrovy či francouzský Réunion. Ne vždy však nový útvar na hladině vydrží – krátké trvání měl třeba Grahamův ostrov, jenž se vynořil z vln koncem června 1831 jižně od Sicílie, ale o necelého půl roku později opět zmizel pod vodou. 
Přesto se během uvedené doby stihl proměnit v předmět kuriózní mezinárodní rozepře. 

Svědkem jeho vzniku se stal francouzský geolog Constant Prévost a nazval jej Červencový ostrov. Krátce nato se o svůj nárok přihlásilo Království obojí Sicílie a tamní úředníci pojmenovali zmíněný kousek souše Ferdinandea, na počest krále Ferdinanda II. Ostrůvek zaujal i Británii, která na něm zvažovala zřídit strategickou základnu pro kontrolu dopravy ve Středozemí, jež by byla vhodnější než vzdálená Malta. Nevelká pevnina tak získala svůj třetí název, podle britského ministra námořnictva sira Jamese Grahama. K dovršení všeho se s požadavkem ozvalo také Španělsko a královské dvory si začaly záhy vyměňovat ostré diplomatické nóty.

Než se však stihli zástupci zúčastněných stran domluvit, podlehl sopečný tefrit erozi a ostrov zmizel. Dnes se předpokládá, že se od roku 300 objevil zatím čtyřikrát či pětkrát. V současnosti se jeho vrchol nachází šest až osm metrů pod hladinou, přičemž v roce 2000 vulkanologové na základě obnovené seismické aktivity spekulovali, že by se mohl brzy opět vynořit. Třebaže k tomu dosud nedošlo, ve snaze předejít dalším sporům nechala italská vláda do vody slavnostně umístit sicilskou vlajku a mramorovou desku s nápisem „Tento kus země, kdysi Ferdinandea, patřil a vždy bude patřit sicilskému lidu“. Mimochodem, po půl roce se mramor rozlámal na dvanáct kusů.

Omyl Julese Vernea

Případů, kdy si lidé spletli plovoucí přírodní útvar s reálným ostrovem, není málo. Na mapách jižního Pacifiku, coby jedné z nejodlehlejších a nejméně probádaných oblastí světových oceánů, jich donedávna chybně figurovalo hned několik. Daniel Dougherty, kapitán anglické velrybářské lodi, spatřil v roce 1841 při plavbě Tichým oceánem na půli cesty mezi mysem Horn a Novým Zélandem dosud neznámý zaledněný ostrov s příkrými břehy. Jeho pozorování později potvrdili dva britští kapitáni a pevnina se dostala na mapy admirality. Počátkem minulého století však další průzkumníci žádnou nenašli a její existence byla definitivně vyvrácena. Podle předpokladů se zřejmě jednalo o masivní ledovec, který později roztál.

Pouhé dva roky po „objevu“ Doughertyho ostrova ohlásil americký velrybář Asaph Taber spatření skupiny nízkých ostrůvků na 37° jižní šířky a 151° západní délky. Nazval je Útesy Marie Terezie podle své lodi Maria-Theresa a nárok na ně vznesla Francie. Proslulý spisovatel Jules Verne dokonce zasadil děj dvou svých románů na jistý ostrov Tabor, situovaný východně od Zélandu. Jeho název odvodil od jména objevitele a v době vzniku zmíněných knih Děti kapitána Granta a Tajuplný ostrov se pevnina skutečně nacházela ve většině atlasů. Příštích sto let se však na místo nikdo nevydal, a když tam v roce 1957 doplula novozélandská námořní expedice, naměřila na uvedených souřadnicích hloubku přes pět kilometrů.

Irská Atlantida

V minulosti kolovaly nesčetné příběhy o bájných „zemích zaslíbených“, kde údajně v míru a bohatství žily vyspělé civilizace. Po staletí se pak objevovaly na různých mapách, přestože se zvěsti o jejich spatření nikdy nepotvrdily. Patrně nejznámějším se stal příběh o Atlantidě, kterou poprvé zmínil starořecký filozof Platon na přelomu 4. a 5. století př. n. l. – ačkoliv se měla potopit už o devět tisíc let dřív.

Méně se již ví, že se podobné mýty tradují i ve folkloru jiných národů. Například irské legendy hovoří o ostrově Hy-Brasil, který se má nacházet asi 200 kilometrů západně od pobřeží Irska v severním Atlantiku. Prý jej trvale halí mlha, z níž vystupuje pouze jednou za sedm let, a nelze se na něj nijak dostat. Jeho název se odvozuje od klanu Bresailů a dá se přeložit jako „nejvyšší král světa“. Na námořních mapách se ostrov ocitl zřejmě už v roce 1325, kdy jej na zmíněné místo zakreslil italský kartograf Angelino Dulcert: Údajnou pevninu zachytil v podobě nevelkého kruhovitého útvaru, rozděleného na východní a západní polovinu neznámým vodním tokem.

Králíci a kouzelník

V pozdějších mapách se nicméně Hy-Brasil objevuje na různých místech a mimo jiné bývá ztotožňován s Terceirou ve výrazně jižněji položeném souostroví Azory, kde se tyčí sopka Monte Brasil. V polovině 17. století pak irský spisovatel Richard Head vytvořil postavu kapitána Johna Nisbeta, který ostrov údajně navštívil při své cestě z Francie. Autor vypráví, že bájnou zemi obývají velcí černí králíci a v kamenném hradě tam žije osamělý kouzelník.

Tou dobou však bylo již nejméně 150 let jisté, že Hy-Brasil náleží do říše legend. Hned několik průzkumných expedic v předchozích staletích nepřineslo jediný důkaz, že by existoval. A definitivní tečku za jeho marným hledáním udělal roku 1497 italský mořeplavec v britských službách Giovanni Caboto alias John Cabot, který opakovaně cestoval do Severní Ameriky, aniž by ostrov jedinkrát spatřil. Některé mapy jej nicméně vyobrazovaly ještě ve druhé polovině 19. století.

Démoni z úžiny

Aura tajemna, tentokrát s nádechem hororu, obklopuje také kanadský ostrov Newfoundland. V úzkém průlivu u jeho břehů se měl totiž údajně nacházet kus souše obývaný zlými duchy, kteří usmrtí každého, kdo se odváží do jejich domova vstoupit. Teprve v 16. století však kartografové zjistili, že tzv. ostrov démonů nikdy neexistoval. 

Legenda má pravděpodobně kořeny v nebezpečném charakteru místa: Ve zrádných mrazivých vodách ztroskotal v minulosti bezpočet plavidel a posádky lodí, jež tudy proplouvaly, podávaly svědectví o podivných zvucích přicházejících z mlhy. Přičteme-li k tomu bohatou domorodou mytologii, pak není divu, že lidé mylně přikládali nevysvětlitelným jevům nadpřirozený původ. A třebaže tajemný ostrov nikdy neexistoval, na oficiálních mapách se objevoval ještě v polovině 17. století.

Duch šlechtičny

Ve skutečnosti šlo zřejmě o ostrůvek Quirpon, kde od 20. let minulého století stojí maják s ubytovnou a s hostincem pro turisty. Jeho majitel Ed English pro internetový magazín Atlas Obscura zavzpomínal: „Předloni přijela z Texasu jedna devadesátiletá dáma, aby navštívila místo, kde před více než sto lety ztroskotala loď jejího dědečka. Celá posádka přežila, ale on zemřel. Předpokládalo se, že se utopil, ale jeho ostatky se našly o dva či tři roky později. Ukázalo se, že se dostal na břeh a doplazil se do lesa, kde poté umrznul.“

English svým hostům s oblibou vypráví i další příběh: Místní zaměstnanci prý na Quirponu dodnes vídají ducha šlechtičny Marguerite de La Rocque, jež roku 1542 doprovázela svého strýce do francouzské kolonie v dnešním Quebecu. Během plavby se však zapletla s jedním námořníkem, což strýce rozzuřilo natolik, že ji nechal spolu s milencem a služebnou vysadit na „ostrově démonů“. Marguerite tam poté porodila a po dvou letech ji údajně zachránila proplouvající rybářská loď. Mladík, služka ani dítě však nepřežili. 

Z období druhohor, především z jury a křídy, známe mnoho mohutných obrněných neptačích dinosaurů. Podobní tvorové ale žili i před nimi – v triasu. Byli to například étosauři (řád Aetosauria), jedna z dávných skupin archosaurů ze středního a svrchního triasu. Většina aetosaurů zmizela během hromadného vymírání před 200 miliony lety. Přesné příčiny tohoto vymírání nejsou dosud známé, dominantní formou suchozemských živočichů se ale díky tomu pro dalších 135 milionů let stali dinosauři.

Tanky z triasu

Étosauři byli z velké části pokrytí kostěnými pláty, které dnes paleontologům slouží k identifikaci jednotlivých druhů. Doktorand Texaské univerzity William Reyes a jeho kolegové nedávno prostudovali a popsali doposud neznámý druh étosaura, jehož brnění, odborně karapax, se zachovalo nezvykle kompletní. Nalezené kostěné pláty pocházejí ze všech podstatných částí těla étosaura a paleontologové si díky tomu mohli udělat slušnou představu, jak tento tvor vypadal.

Jak vyplývá z článku, zveřejněného v odborném časopisu Anatomical Record, nově popsaný étosaurus dostal jméno Garzapelta muelleri a představuje nejen nový druh ale i rod. Jeho název je odvozený od texaského okresu Garza, kde byla fosilie nalezena ve vrstvách ze svrchního triasu. Slovo „pelta“ znamená v latině „štít“ a druhové jméno odkazuje na dnes již zesnulého paleontologa Billa Muellera, který se na objevu fosilie podílel.

TIP: Fytosauři z rakouských Alp terorizovali oceán v období triasu

Badatelé přirovnávají garzapeltu ke krokodýlovi americkému (Crocodylus acutus), brnění dávného plaza ale bylo mnohem mohutnější. Garzapelta muelleri byl jako triasový tank a podle Reyese připomínal moderního krokodýla kříženého s pásovcem. Na rozdíl krokodýlů, kteří jsou masožravci, byl ale Garzapelta muelleri patrně všežravec.

Již od počátku 20. století představovaly ženy důležitou součást americké armády, a to v roli zdravotních sester v rámci armádní zdravotní služby. Nemohla však být ani řeč o tom, že by v této době byly rovnoprávné s mužskými příslušníky či požívaly stejných výhod. Značný posun nastal až během první světové války, kdy masivní mobilizace mužů na frontu přinesla americkým ženám nové možnosti. Hlavní vzestup jejich uplatnění v armádě však měl nastat až během dalšího světového konfliktu.

Nesmělé krůčky 

První návrh o zřízení ženských armádních sborů podala krátce před vstupem Spojených států amerických do války členka Kongresu Edith Nourse Rogersová. Její snaha a představa, že by u armády měly ženy sloužit i na jiných pozicích, než jsou zdravotní sestry, se zpočátku setkávala především u mužů se značnou nelibostí. Samotná armáda si však vzhledem ke svým potřebám uvědomovala nutnost tohoto kroku, a tak došlo v květnu 1942 k založení Ženských armádních pomocných sborů (Women’s Army Auxiliary Corps – WAAC). 

Tato nebojová složka ale vzhledem ke stále přetrvávajícímu konzervativnímu smýšlení neobdržela plnohodnotný status armádní jednotky a maximální počet jejích příslušnic byl zprvu stanoven na 25 000. Zároveň se pro WAAC vytvořil specifický hodnostní systém, předpisy a její ředitelkou se stala Oveta Culp Hobby.

Bez pojištění

Již během roku 1942 se začalo ukazovat, že stav, kdy příslušnice WAAC nejsou plnohodnotnou součástí armády, přináší svá úskalí. Ta se nadále prohlubovala na konci téhož roku, kdy došlo k nasazení členek WAAC v severní Africe. Tyto ženy podstupující jisté riziko neměly tehdy nárok na stejné ošetření jako američtí vojáci, příplatek za službu v zámoří či specifický druh životního pojištění. Ke změně došlo během roku 1943, kdy byla složka WAAC integrována do armády jako její plnohodnotná součást, přičemž dostala nový název – Ženské armádní sbory (Women’s Army Corps – WAC).

Také počet příslušnic mohl nově dosáhnout až 150 000. Většina základních předpisů včetně hodností se shodovala s těmi mužskými a ředitelka O. C. Hobby obdržela hodnost plukovníka armády. Od té chvíle se ženy v armádním sektoru staly naprosto rovnoprávnými s muži, což znamenalo stejný plat, výhody i výsady. Hlavním rozdílem mezi mužskými a ženskými armádními jednotkami nadále zůstalo zejména omezení ženských sborů na nebojové úkoly.

Jako ze škatulky

Uniformy WAC měly reflektovat nejen rovinu praktickou, ale také tu módní, vycházející z trendů civilního odívání. Návrháři se proto snažili obě roviny propojit. U většiny částí uniforem se vycházelo z pánských střihů, které se však musely pro splnění kritérií nejdříve přizpůsobit ženské anatomii (například záševky na prsou, přidané ramenní vycpávky, absence viditelných náprsních kapes či boční zapínání kalhot).

Některé součásti uniforem se navrhovaly úplně od začátku (šaty, sukně, služební čepice – takzvaný Hobby Hat). Stejně jako muži měly i ženy různé variace uniforem podle toho, do jakého klimatu a k jakému účelu byly určeny (služební, polní, pracovní či třeba na sport). Nedílnou součást vzhledu příslušnic WAAC/WAC představovalo také adekvátní líčení a úprava vlasů, které mohly mít jen takovou délku, aby znatelně nepřesahovaly linii límce.

Je Sluneční soustava bizarní výjimkou v širém vesmíru, nebo je úplně všední normou? Odpověď na tuto otázku, která trápí astronomy již řadu let, by mohl přinést výzkum stále se rozšiřující řady identifikovaných exoplanet. Zdá se ale, že stanovení „normy“ poněkud komplikuje fakt, že řada hvězd se chová mírně řečeno nepředvídatelně.

Podle nové studie, zveřejněné v odborném časopisu Nature, řada hvězd požírá své planety. Nejde přitom o mladé nebo rodící se systémy, kde není o nějaké nepředvídatelnosti zpravidla nouze. Vědci zjistili, že tato „vesmírná predace“ není cizí ani stabilním a plně vyvinutým hvězdným systémům.

Hvězdní predátoři

Badatelé se v novém výzkumu zaměřili na studium hvězdných dvojčat. Hvězdná dvojčata nabízejí, podobně jako v mnoha sociologických výzkumech známých ze Země, unikátní možnost izolovaně studovat chování dvojice téměř totožných jedinců. Desítky studovaných hvězdných dvojčat (badatelé analyzovali více než 90 hvězdných párů, které se mnohdy příliš nelišily od naší mateřské hvězdy) se zrodily ve stejnou dobu ze stejného koktejlu plynu a prachu, a podle všech předpokladů, by měly být, když ne úplně stejné, alespoň velmi podobné. Zkrátka jako dvojčata. Ukázalo se ale, že nejméně v 8 % případů tomu tak není.

Vědci u každé zhruba dvanácté dvojice identifikovali u některé z hvězd prvky, které se obvykle vyskytují na planetách. Jednalo se hlavně o stopy uhlíku, kyslíku, křemíku, železa, niklu a zinku. Podle vědců jde o pověstnou „kouřící zbraň“ – neklamnou známku hvězdné predace, kdy jedna z hvězd pozřela svou planetu. Osm procent přitom vědci považují za spodní hranici a předpokládají, že podobné chování může být ve skutečnosti mnohem častější.

Studie blíže nespecifikuje druh pozřených planet ani okolnosti, které k jejich neslavnému konci mohly vést. Není tak jasné, zda šlo o následek náhodného průletu potulné hvězdy nebo obří planety, která by změnila rovnováhu jinak stabilních oběžných drah nebo jiné důvody.

Nuda ve Sluneční soustavě

Co tato zjištění ale znamenají (nebo mohou znamenat) pro naši Sluneční soustavu, mateřskou hvězdu a Zemi? Na rozdíl od mnoha planetárních systémů „tam venku“ nemá naše Slunce žádné sourozence, a podle toho co o něm víme, nevykazuje žádné známky přítomnosti „žáruvzdorných prvků“ svědčících o jeho zálibě v požírání planet. Oběžné dráhy planet našeho hvězdného systému jsou dokonale stabilní bez jakýchkoli nepředvídatelností. Slunce se tak do značné míry jeví jako zoufale všední hvězda středního věku, která nijak přehnaně nebouří a chová se poměrně předvídatelně. V kontextu exotického zvěřince vně Sluneční soustavy jde až o překvapivou nudu. Možná ale právě této nudě vděčíme za existenci Země a životu na ní…

Celým jménem Sigismund Šlomo Freud se narodil roku 1856 jako šesté dítě do německojazyčné židovské rodiny ve městě Příbor. Jeho otec zde provozoval obchod s látkami, jenž po příchodu velké hospodářské krize zkrachoval, a tak se rodina odstěhovala do Vídně. Tady Freud strávil téměř celý svůj život. Základní vzdělání absolvoval doma, až potom nastoupil na gymnázium. Než začal studovat psychologii, absolvoval ještě klasické lékařství. Freuda od počátku studia fascinovala hysterie. První důležitou pacientkou se stala Anna O., vlastním jménem Bertha Pappenheimová – Freud vždy psal o svých pacientech pod pseudonymem. Její potíže sice neměly jednu jasnou příčinu, ale mluvením se napětí rozpouštělo, a pacientce se tak výrazně ulevovalo. Freud byl na stopě svého velkého objevu, který měl změnit svět. 

Za vším hledej sex! 

Při práci s hysterickými pacienty si všímal stavů bez nadvlády rozumu. Zjistil, že rozebere-li sen, dozví se mnoho o touhách a obavách jednotlivce, přičemž obavy a touhy považoval za pilíře každé osobnosti. Zbaven rozumové kontroly dokáže člověk mluvit o svých potížích svobodněji. To, co v tu chvíli promlouvá, nazval Freud podvědomím. A zde se pomalu dostáváme k lehce problematickému tvrzení slavného psychologa, které mu později zajistilo mohutnou kritiku. Freud nabyl přesvědčení, že touha a sexualita jsou jedno a totéž. V pozadí každého lidského přání spatřoval, ať už vědomou či nevědomou, sexuální motivaci! 

Freud byl také tím, kdo začal rozebírat starověká dramata a nacházet v nich důkazy sexuální všudypřítomnosti. Na příkladu báje o králi Oidipovi demonstroval moment, kdy syn touží po své matce a podvědomě žárlí na otce, na báji o princezně Elektře dokazoval podvědomou touhu dcery po otci. Tento model je podle Freuda skrytě přítomný v psychice každého člověka. Dítě je vystaveno stresu, kdy na jednu stranu na rodiče stejného pohlaví žárlí, na stranu druhou jej potřebuje. 

Freud byl přesvědčen, že právě tyto a podobné potlačované touhy, za které se člověk stydí, způsobují v psychice přetlaky, které mohou vést k psychické nerovnováze. Freud odrazoval své pacienty od marné snahy o absolutní proměnu osobnosti. Cestou k vyrovnané mysli bylo podle něj pochopení sebe sama a poté pokus o smíření a přijetí. Cestou k tomuto cíli měla být metoda zvaná psychoanalýza. 

Hlavně nic nepotlačovat! 

Jednoduše řečeno, Freud ovlivnil svět svým odvážným tvrzením o tom, že naše jednání motivují nevědomé sexuální touhy. Společností zatřásla témata jako monogamie, život ve svazku s jedním partnerem, versus polygamie, svazek s více partnery zároveň – k čemu z těch dvou možností je vlastně člověk stvořen? Freudovi žáci pochybovali o instituci rodiny jako jediném správném modelu lidské existence ve společnosti a soudobí umělci nadšeně přikyvovali. Na Freudovy teorie z počátku 20. století navázalo několik směrů v čele se surrealismem. 

Tajné sexuální fantazie se surrealistům staly po určitou dobu jednou z hlavních inspirací. Sexualita už nesměla zůstat utlačena pod nánosem předsudků. Energie musela ven, problémy chtěly na světlo. Surrealisté se ve svých automatických textech hromadně přiznávali k tomu, že sní o sexu se svými příbuznými, kreslili obrazy plné zbytnělých mužských přirození, v krajinných útvarech, mracích, skvrnách, prostě všude, kde zůstal prostor pro představivost, málokdy vidělo surrealistovo oko něco jiného než erotický symbol. Otevřená sexualita rychle pronikala i na oficiální scénu. V českém umění tyto tendence reprezentují hlavně Jindřich Štyrský a Marie Čermínová, zvaná Toyen, spolu s teoretikem Karlem Teigem. Štyrský byl editorem trojdílné Erotické revue, která obsahovala erotickou poezii či kresby zahraničních surrealistů a do níž přispěli i básníci Vítězslav Nezval či František Halas. 

Modlou proti své vůli 

Jenže ačkoli surrealisté Freuda považovali za svého guru, on sám modernímu umění příliš nerozuměl, spíš ho dokázalo naštvat. Tím víc, že sám miloval umění staré a považoval se za znalce. V několika dopisech z konce 19. století adresovaných své snoubence se rozplývá nad obrazy Holbeinovými, Raffaelovými či Tizianovými. Později se dokonce věnoval napůl fiktivním psychologickým rozborům uměleckých děl, napsal například pojednání o úsměvu Mony Lisy, nebo se pokoušel o přesné určení biblické situace, v níž se nachází Michelangelova socha Mojžíše.

Naproti tomu umění expresionismu či surrealismu považoval za zvrhlé a stavěl se k němu s odporem skoro stejně silným jako nacisté, kteří moderní umění označovali za zvrhlé – entartete kunst. Nejvíc však Freudovi vadilo, že umělci jeho teze zjednodušují a nevhodně používají psychoanalytickou metodu. A jak na to byl on sám se sexuálním životem? Upřímně vedl poměrně spokojený rodinný život, měl mnoho dětí s jednou ženou a za bohéma bychom ho označili asi jen těžko. Uvolňující revoluce, kterou spustil, se nakonec tedy nepozdávala hlavně jemu samotnému.