Evropská vesmírná observatoř Gaia pokračuje ve své velice úspěšné misi mapování hvězd v Mléčné dráze a odhalování struktury i historie naší Galaxie. Pozorování této observatoře nedávno zásadně přispěla k odhalení dvou pozoruhodných prastarých hvězdných proudů, které se zřejmě významně podílely na vzniku a zformování rané Mléčné dráhy.

Khyati Malhan a Hans-Walter Rix z německého Institutu Maxe Plancka pro Astronomii pokřtili objevené hvězdné proudy na Šakti a Šiva. Odhadují, že vznikly nejméně před 12 miliardami let. Pravděpodobně tak existovaly dříve, než vznikly nejstarší části dnešních spirálních ramen Mléčné dráhy a jejího galaktického disku. Výsledky Malhanova a Rixova výzkumu nedávno publikoval odborný časopis Astrophysical Journal.

Proudy „starého srdce“ Mléčné dráhy

„Je úchvatné, že můžeme detekovat takto starobylé struktury v Mléčné dráze,“ neskrývá radost Malhan. „Mléčná dráha se od těch časů velice změnila a nečekali jsme, že bude možné rozpoznat takové struktury jako celek. Ukázalo se ale, že je to je díky ohromujícím souborům dat observatoře Gaia skutečně možné.“

Pokud jde o původ názvů proudů, Šakti představuje ženskou kreativní sílu vesmíru v hinduistické teologii, zatímco Šiva je jedním z klíčových božstev, které tvoří, chrání a mění vesmír. Každá z těchto „hvězdných řek“ obsahuje hmotu odpovídající zhruba 10 milionům sluncí a tvoří je hvězdy staré 12 až 13 miliard let. Hvězdy, které jsou jejich součástí, mají podobné chemické složení a pohybují se v Mléčné dráze po velmi podobných oběžných dráhách.

Oba proudy jsou součástí takzvaného „starého srdce“ Mléčné dráhy, kde se vyskytují hvězdy s velmi nízkou metalicitou, což ukazuje na jich značné stáří. Proudy Šakti a Šiva jsou si velmi podobné a liší se hlavně svou pozicí v Galaxii. Hvězdy proudu Šakti obíhají o něco dále od centra Mléčné dráhy a jejich oběžné dráhy jsou více kruhové. 

Už na podzim 1915 začala u společnosti Halberstädter Flugzeugwerke na základě dvoumístného průzkumného B.II vznikat menší jednomístná stíhačka. Její výkony ale zpočátku velení letectva nenadchly, a tak sériovou výrobu neobjednalo. Konstruktéři pracovali dál, zmenšili rozpětí křídel, stroj odlehčili a osadili motorem Mercedes D.II o výkonu 90 kW. Kokpit se posunul výš, aby měl pilot lepší výhled. Výzbroj představoval jediný synchronizovaný kulomet IMG 08 ráže 7,92 mm pálící okruhem vrtule. Testy prokázaly slušnou maximální rychlost 150 km/h a oproti jednoplošným fokkerům řady E nabízel tento stroj lepší obratnost a také odolnost konstrukce.

Image

Čtěte také

První opravdové stíhačky (1): Duel britského Sopwith Pup a německého Halberstadt D.II

První stíhací dvouplošník

Na jaře 1916 začaly první Halberstadty D.II přicházet k běžným univerzálním letkám dvoumístných letounů, které měly doprovázet při letech nad nepřátelské území. Jejich nasazení po jednom či po dvou nebylo nijak zvlášť účinné a velení proto přistoupilo k výstavbě prvních čistě stíhacích letek. Dne 22. června na letiště Douai dorazila polní letka FFA 62 (Feldflieger Abteilung) vyzbrojená právě stíhacími Halberstadty D.II. Když 1. července začala britská ofenziva na Sommě, tyto letouny stály v cestě pokusům královských letců o vybojování vzdušné převahy. Proti nim stály ze začátku většinou Airca DH.2 s tlačnými motory. Německé jednotky halberstadty používaly ještě společně s jednoplošníky Fokker a jedním z těch, kdo „sedlali“ novou stíhačku, byl i později nechvalně známý Hermann Göring.

Ten se do prvního souboje na halberstadtu dostal 15. července a do hlášení napsal: „Svedl jsem letecký souboj s voisinem a po vystřílení přibližně 500 ran jsem jej viděl vlétnout do mraků. Jeho pozorovatel byl již mrtev, zjevně zasažen jedním z mých prvních výstřelů. Nespatřil jsem už, jak jeho let skončil.“ 

Vítězství mu proto velení oficiálně neuznalo, ale náladu si spravil koncem měsíce, kdy napadl francouzské bombardéry Caudron G.4. V záznamech Göringovy letky se o tom píše: „Zaútočil na pět nepřátelských letadel a jeden dvoumotorový caudron poslal k zemi. Zbývající nepřátelská letadla unikla přes frontovou linii.“

V rukou těch nejlepších 

V polovině srpna došlo k reorganizaci německého letectva, během níž vznikly první tři opravdové stíhací letky (Jagdstaffel) s čísly 1–3. Do jejich výzbroje tou dobou přicházely už i nové Halberstadty D.III, které se lišily hlavně zástavbou motoru Argus As.II o výkonu 88 kW. Jejich rychlost ani další letové vlastnosti ale prakticky nestouply. 

Na podzim tvořily výzbroj i letky Jasta 5, jejíž velitel Hans Berr za řízení halberstadtu získal osm vzdušných vítězství, za což v prosinci obdržel nejvyšší vojenský řád Pour le Mérite. U stejné jednotky tehdy sloužil i budoucí průkopník raketové techniky poručík Rudolf Nebel. Ten svůj stroj vyzbrojil čtveřicí signálních raket v trubkových odpalovacích rourách a několikrát je odpálil na nepřátelské letouny – podle některých zdrojů dokonce dva sestřelil. Z téže doby se dochovalo i hodnocení stíhaček Halberstadt vypracované velením britského letectva: „Naši letci zjistili, že nepřátelské halberstadty jsou rychlejší a mají lepší stoupavost, ve srovnání s našimi stíhačkami ale ztrácejí v zatáčkách výšku, čehož lze v soubojích využít.“ 

Koncem roku 1916 se většina německých letek už přezbrojila na výkonné Albatrosy D.III. Těm se ale při střemhlavém letu často hroutila poměrně křehká křídla a některé letky se proto ještě na začátku roku 1917 vrátily k používání halberstadtů obou verzí. Tak tomu bylo i u Jasta 11, jíž velel Manfred von Richthofen. Rudý baron si za jeho kniplem připsal první vítězství 11. března 1917, kdy poslal k zemi BE.2d. Létal na něm nejméně do začátku dubna a za jeho řízením získal celkem šest vítězství. To už ale halberstadty znatelně zastaraly a na nové britské ani francouzské stíhačky nestačily. 

Koncem jara proto začaly od frontových jednotek rychle mizet a zbylé stroje dosloužily u cvičných útvarů. Vývoj typu pokračoval ještě ke stroji Halberstadt D.V, kterého se ale vyrobilo jen 57 kusů. Na frontu začaly docházet až koncem roku 1916, ale příliš se nerozšířily. Celkem 31 z nich pak převzalo turecké letectvo.

Nouze a mizerné zásobování však neklesaly ani půl roku po konci války a davy hladových lidí se valily ulicemi měst. Rabovaly obchody a zabíraly byty boháčů. S návratem demobilizovaných vojáků prudce vzrostla nezaměstnanost, ale podpora v nezaměstnanosti, okamžitě zavedená novým státem, byla na hranici možného přežití. Pracovní morálka klesala, naopak strmě stoupaly ceny věcích nezbytných k životu, především potravin.

Mizérie přerušená zlatými léty

Hladové bouře vyvrcholily v květnu 1919, kdy jen díky rozvaze ministra vnitra Švehly nezůstali po opatrném zákroku ozbrojených složek mezi vládou a lidem žádní mrtví. Hospodářské zlepšení pak pomohlo utišit vlnu nepokojů. Reálné mzdy se postupně zvyšovaly, dělníci byli částečně uspokojeni zavedením osmihodinové pracovní doby, postupně zaváděnou placenou dovolenou a dalšími zlepšeními v sociální oblasti. 

Druhá polovina 20. let je označována za zlatá léta republiky. Díky konjunktuře rostla výroba i platy a nezaměstnanost byla zanedbatelná. Po několika letech klidu však republiku a její občany postihla, stejně jako celý svět, hospodářská krize. ČSR se s ní vyrovnávala jen velmi pomalu a koncem 30. let, když už se zdálo, že krize pominula, objevilo se nebezpečí zvenčí. Německá menšina v českých zemích podporovaná Hitlerem nakonec dosáhla svého a v září 1938 bylo v Mnichově rozhodnuto o připojení Sudet k Německé říši. Československá republika téměř přesně dvacet let po svém vzniku přestala existovat.

Škola základ života

Když v září 1918 nastupovali v českých zemích a na Slovensku prvňáčci do školních škamen, shlížel na ně obraz jejich panovníka – rakousko-uherského císaře Karla I. Habsburského. O několik měsíců později jej na stěně i v čele státu vystřídal prezident T. G. Masaryk. Malým školákům však pramálo záleželo na tom, kdo je pozoruje přísným leč mrtvým pohledem z obrazu či fotografie. Nevěděli mnoho o změnách, které nastaly ve školství po vzniku Československého státu. Novým povinným předmětem se stala občanská nauka, náboženství se zase stalo nepovinným.

Takzvaný malý školský zákon z  roku 1922 nařídil postupné snižování žáků ve třídách z 80 na 60. Nadále zachoval povinnou osmiletou školní docházku, ale zrušil úlevy, které mohly být v posledních dvou letech žákům poskytovány, aby mohli zejména v měsících zemědělských prací pomáhat rodičům hospodařit. Povinná osmiletá docházka se uskutečňovala na obecných školách (v menších místech bylo velmi často v jedné třídě soustředěno více ročníků).
Po pěti letech na obecné škole zde mohl žák zůstat zbývající tři roky, nebo přejít na školu měšťanskou, což platilo jen pro nejnadanější děti. Část dětí po skončení školní docházky nastupovala do zaměstnání jako dělníci, nádeníci i služebnictvo. Absolventi měšťanských škol se šli učit řemeslu či jinému povolání v továrnách či živnostech.

Vzdělání jen pro vyvolené

Jen velmi malá část dětí přecházela po pátém ročníku obecní školy na gymnázia, reálky a reálná gymnázia. Vlastně jen gymnázia byla označována za střední školy, které připravovaly studenty pro studium na vysoké škole. Existovala však řada dalších typů odborných škol, především obchodních či průmyslových. K těmto odborným středním školám se řadily i učitelské ústavy, na nichž se připravovali studenti k práci učitele na obecné či měšťanské škole.

Po vysokoškolském vzdělání učitelé marně volali po celou dobu první republiky, pouze středoškolští profesoři museli mít vystudovanou vysokou školu. Paní učitelky a jistě i pány učitele určitě potěšilo, že byl v roce 1919 zrušen celibát učitelek. Před vydáním tohoto zákona se sňatek učitelky považoval za dobrovolné ukončení služby.

„Osamělý život učitelčin – zvláště na venkově – poskytuje jí málo opory v těžkém a vysilujícím povolání…“ – také těmito slovy odůvodňovali předkladatelé zákona nutnost zrušení celibátu. Už v listopadu 1918 bylo dívkám povoleno studium na chlapeckých středních školách. Struktura školství však zůstala v českých zemích republiky prakticky stejná jako za monarchie. Na Slovensku bylo vybudováno slovenské střední školství od základu, neboť za maďarské nadvlády prakticky neexistovalo. 

Dělník na hranici bídy

Po dokončení obecné školy, případně vyučení se nějakému řemeslu, nastupoval mladý člověk do zaměstnání. Zákonem byla zakázána práce dětem mladším 14 let, starší však již pracovat museli. Pokud se šli učit řemeslu, pak to bylo pekaři, řezníci, stavební řemeslníci, krejčí, číšníci. Jejich sociální postavení bylo různorodé. Časté byly případy, kdy jejich přípravu převzali příbuzní a snažili se je co nejlépe připravit. Řemeslo se dědilo z otce na syna.

Ve větších podnicích pojednávaly o učních kolektivní smlouvy, které jim zajišťovaly důstojné podmínky a aspoň minimální mzdu. Mnohde však učni pracovali zdarma, výjimkou nebyly fyzické tresty a pořekadlo z rakouské éry „učedník-mučedník“ nezřídka vystihovalo stav věcí. V letech doznívající hospodářské krize mohl být mladík hledající zaměstnání v průmyslové oblasti rád, když našel uplatnění například v textilním průmyslu, kde výdělky patřily k vůbec nejnižším.

Jako pomocný dělník mohl počítat každou sobotu po zapískání parní píšťaly oznamující konec pracovní doby s vyplacením týdenní mzdy ve výši přibližně 90,– Kč. Nutno říci, že to nebyl zrovna bohatý výdělek, neboť například dělníci v kovoprůmyslu vydělávali dvakrát až třikrát více. Mnoho však pro zvýšení výdělku udělat nemohl, neboť mzdy byly ujednány předem mezi zaměstnavatelem a dělníky, respektive jejich zástupci.

V neděli byl den odpočinku, kdy si udřený dělník přepočítal svých devět desetikorun a rozvažoval, co za ně nakoupí. Bydlel-li dosud u rodičů a neměl vlastní rodinu, pak mohl soustředit své výdaje pouze na potraviny a oblečení. Pro představu: kilo chleba 2,25 Kč, vepřová kýta 13,30, pánská košile 27,50, brambory 0,50. Pokud žil skromně, dalo se s tímto příjmem vyžít. Ovšem zajít si do kina za 5 Kč, nebo na pivo za 1,50 Kč už znamenalo jistý přepych (ceny z roku 1937).

Pokud měl živit rodinu s několika dětmi a platit nájem, žila rodina v bídě. V případě nemoci mu bylo vypláceno nemocenské pojištění ve výši dvou třetin platu. Na ně měli nárok také nejbližší členové jeho rodiny. Československo mělo na tehdejší dobu a ve srovnání s ostatními státy poměrně vyspělý systém sociálního zabezpečení. V roce 1924 byl přijat zákon o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří. Bylo povinné a hrazené z příspěvků, které podle výše mzdy hradil z poloviny zaměstnavatel a z poloviny zaměstnanec. Zavedení starobního důchodu se vztahovalo na podstatnou část zaměstnanců, ale nepatřili sem samostatní živnostníci a rolníci. Po dosažení 60 let věku se starobní důchod poskytoval mužům i ženám.

Krizová nezaměstnanost

Pokud si člověk udržel svůj příjem a zaměstnání i po roce 1929, pak si mohl blahopřát, že má vůbec práci. Statisíce jiných totiž ztratily zaměstnání během velké hospodářské krize, která počátkem 30. let postihla celý svět. Zdraví a silní, většinou zcela kvalifikovaní, či dokonce středoškolsky a vysokoškolsky vzdělaní muži nebyli schopni najít si práci. Životní úroveň prudce klesala a lidé kupovali jen to nejnutnější.

Krize v ČSR dosáhla svého vrcholu v letech 1932–33, kdy průmyslová výroba klesla na 63,5% úrovně z roku 1929. Oficiální statistiky zachycovaly pouze ty nezaměstnané, jež evidovaly zprostředkovatelny práce, tedy „registrované“ nezaměstnané. Odhaduje se však, že ve skutečnosti bylo nezaměstnaných 1,1 až 1,3 milionu v zimě 1932/33. Připočteme-li rodiny, které živili, pak byla nezaměstnaností zasažena celá čtvrtina až třetina populace ČSR.

Část nezaměstnaných hledala pracovní uplatnění individuálně, neboť šance získat zaměstnání pomocí zprostředkovatelen byla velmi nízká. V roce 1934 připadalo na jedno volné místo 144 uchazečů. Jen ti, kteří byli odborově organizování, měli nárok na státní příspěvek v nezaměstnanosti. Ostatní byli odkázáni na různá nouzová řešení, např. na státní stravovací akci řízenou ministerstvem sociální péče.

Ministerstvo měsíčně poskytovalo určité dotace okresům nejvíce postiženým krizí. Dotace byly ve formě poukázek na základní potraviny rozdělovány nezaměstnaným bez jiných podpor (ve výši 10 a 20 korun, lidově byly nazývány žebračenky). Byly také organizovány takzvané nouzové práce, aby nezaměstnaní aspoň částečně nahrazovaly podpory vlastní prací. Zmírňovat nouzi a utrpení pomáhaly také dobrovolné organizace, např. Červený kříž. Vláda se snažila bránit podnikům v hromadném propouštění, ale přesto každý den ztrácely práci další tisíce lidí. Proti propouštění se dělníci bránili stávkami, přičemž Mostecká stávka na jaře 1932, jež se rozšířila do celého severočeského hnědouhelného revíru, se za velké hospodářské krize stala největší stávkou v Evropě. Po čtyřech týdnech byla ukončena, když dělníci dosáhli částečného splnění svých požadavků. 

Image

Čtěte také

Prvorepublikový boj o elektrárnu: Oslavanská stávka přerostla v ozbrojený střet

Boj o úrodnou půdu

Ačkoliv byly české země značně průmyslově vyspělé, v době svého vzniku se Československo označovalo za stát agrárně-průmyslový, neboť v zemědělství a lesnictví pracovalo až do roku 1930 více lidí než v průmyslu. Nepřekvapí proto, že pro obyvatelstvo byla po převratu nanejvýš aktuální otázka pozemkové reformy. Šlechtě a církvi patřilo 30 % půdy a právě na jejich latifundia si brousili zuby bezzemci a malorolníci.

Pádem monarchie se otevřela cesta k řešení, neboť reforma se spojila s národním hnutím pod heslem „Odstraňme následky Bílé hory!“ O velikost záboru se vedl lítý boj, ale nakonec se politické strany dohodly na kompromisu – konfiskována bude zemědělská půda nad 150 hektarů a veškerá půda nad 250 hektarů. Půda nebyla vyvlastňována, ale vykupována podle cenové hladiny z roku 1915, a takto získaná půda se dávala přidělencům.

Když se v létě 1920 vracel kolem světa legionář do rodné vsi, byla už přijata řada zákonů (záborový, přídělový, náhradový), které upravovaly vlastní provádění reformy. Jakmile se tedy přivítal s rodinou a sousedy po létech odloučení, neváhal už ani okamžik a přihlásil se do Domoviny – organizace žadatelů o půdu z reformy založené a ovládané agrární stranou. Měl tu výhodu, že jako legionář a tudíž „o stát mimořádně zasloužilý“, měl při přidělování půdy přednost před nezasloužilými sousedy (to zase do zákona prosadily socialistické strany).

Mnoho drobných rolníků tak zlepšilo své postavení přidělením několika hektarů. Vznikla také nová vrstva statkářů, kteří během reformy získali 2 055 tzv. zbytkových statků, které byly zpravidla vytvořeny na nejlepší půdě kolem hospodářských objektů dřívějšího velkostatku. I nadále zůstala vesnice rozdělená na malé a chudé a velké a bohaté zemědělce a rozhodně se nedá říct, že by platilo heslo agrární strany: Venkov jedna rodina.  Pozemková reforma však ještě nebyla zcela dokončena, když ČSR obsadil Hitler.

Živnostníci a podnikatelé

Významnou sociální skupinu obyvatelstva tvořili drobní živnostníci. Na počátku hospodářské krize bylo evidováno 378 000 takzvaných majetnických živností, které nezaměstnávaly žádné námezdní pracovníky. Malých živností do 5 zaměstnanců bylo 550 000. Velká většina živnostníků pracovala jen s jedním učněm, případně se členy rodiny. Malovýroba byla sice s rozvojem kapitalismu zatlačována, ale stále si zachovávala významné a někde i nezastupitelné postavení. Typickou doménou drobného řemesla zůstávaly obory, do nichž zatím příliš nepronikla konkurence velkoprůmyslu, například sklenáři, pokrývači, malíři pokojů, kováři apod. Odlišná byla situace v řemeslech, kde drobné podnikání muselo čelit tlaku velkovýroby. Klasickým příkladem byli v tomto směru obuvníci ruinovaní Baťou.

Ten byl skutečným protipólem drobného živnostníka, ačkoliv sám začínal v malé rodinné dílně. Na naše poměry představoval neobvyklý typ muže, jenž z ničeho a vlastními silami dosáhl mimořádného úspěchu. Vybudoval ze Zlína moderní průmyslové město a zaměstnal desetitisíce lidí. To však moc neocenily stovky drobných ševců, které přivedl k bankrotu. Celkové podmínky malovýrobců se zhoršily za krize třicátých let, kdy velký počet živností zanikl. Pokud živnostník přišel o zdroj obživy, byla jeho situace horší, než kdyby byl propuštěn z továrny. Na podporu v nezaměstnanosti totiž stát přispíval jen odborově organizovaným. Ani na další novou vymoženost nové republiky, starobní důchod, se živnostník (ani rolník) nemohl spoléhat, ten byl totiž vyplácen pouze zaměstnancům.

Pokud jde o nemocenské pojištění, byl redukován počet různých předválečných tzv. nemocenských pokladen a byly zřízeny okresní nemocenské pokladny. Zdravotní péči zajišťovali obvodní lékaři a v souvislosti se zaváděním nemocenského, invalidního a úrazového pojištění se rozšiřoval počet lékařských služeb, které obdrželi pojištěnci zdarma či za částečnou úhradu nákladů. To platilo i pro nemocniční a lázeňské léčení. Jinak ovšem si musel každý platit lékaře i pobyt v nemocnici sám.

Opati z kláštera Klosterneuburg mohli ve 14. století jen stěží tušit, že se bude na jejich pozemcích jednou rozkládat rezidence mocného panovníka z rodu Habsburků. Roku 1569 zakoupil císař Maxmilián II. rozsáhlou nivu při březích řeky Vídeňky, kde v té době již stál lovecký zámeček zvaný Katterburg, a nechal kolem něj vybudovat královskou oboru. Císařovna Eleanora Gonzagová si místo zvlášť oblíbila a po smrti svého manžela Ferdinanda II. tam dala postavit palác a zřídit oranžerii. Do poloviny 17. století se pak datuje pojmenování Schöner Brunnen neboli „krásný pramen“, coby upomínka na vodu tryskající nedaleko ze země.

Hostina pro děti

Největší zásluhu na přebudování paláce do dnešní podoby si připsal Leopold I. a jeho dcera Marie Terezie, kteří se inspirovali honosným sídlem ve Versailles a pověřili tehdejší přední architekty, aby se pokusili svým dílem francouzský zámek překonat. Postupně tak vznikl jeden z největších palácových komplexů v Evropě, čítající přes 1 440 pokojů i mimořádně bohaté interiéry vybavené ve stylu rokoka: Dodnes jsou v nich k vidění jedinečné sbírky porcelánu, křišťálové lustry české výroby či orientální miniatury. 

Honosně zařízené reprezentativní prostory se v minulosti staly svědky řady mezinárodních jednání předních politiků té doby. Marie Terezie však na zámku hostila nejen své protějšky: V roce 1768 tam například uspořádala slavnostní večeři pro prvních 65 rakouských dětí očkovaných proti pravým neštovicím. Sama přitom plošnou vakcinaci prosazovala, mimo jiné proto, že nemoc ve svých padesáti letech prodělala.

Za mistrovské dílo lze označit i zahrady obklopující Schönbrunn. Císařovnin manžel František I. Štěpán Lotrinský tam začal s chovem exotických zvířat a založil veřejně přístupnou menažerii, z níž se později stala první zoologická zahrada na světě. V proslulou turistickou atrakci se proměnilo rovněž bludiště tvořené dvoumetrovým živým plotem, v jehož zákoutích se nacházejí důmyslně skryté symboly dvanácti znamení zvěrokruhu: Zahradní labyrint se rozkládá na ploše 1 715 metrů čtverečních. 

V roce 2022 představili vědci první snímek supermasivní černé díry Sagittarius A* (Sgr A*). Přestože supermasivní černá díra ve středu Mléčné dráhy, vzdálená zhruba 27 000 světelných let od Země, je více než tisíckrát menší a lehčí než první zobrazená černá díra M87, pozorování mimo jiné ukázala, že obě vypadají nápadně podobně. To vědce přimělo k zamyšlení, zda mají i další společné rysy a rozhodli se proto prostudovat Sgr A* v polarizovaném světle.

Předchozí studium světla v okolí černé díry M87* odhalilo, že magnetická pole umožňují černé díře vypouštět silné výtrysky materiálu zpět do okolního prostředí. Nové snímky odhalují, že totéž může platit i pro Sgr A*. Výsledky svého pozorování vědci zveřejnili v odborném časopise The Astrophysical Journal Letters.

Podobnost čistě náhodná?

„Vidíme, že v blízkosti černé díry ve středu Mléčné dráhy existují silná, zatočená, uspořádaná magnetická pole,“ říká jedna z vedoucích projektu Sara Issaoun. „Tím, že Sgr A* má nápadně podobnou polarizační strukturu jako mnohem větší a silnější černá díra M87*, jsme zjistili, že silná a uspořádaná magnetická pole jsou rozhodující pro to, jak černé díry interagují s plynem a hmotou ve svém okolí.“

Mariafelicia De Laurentis, vědecká pracovnice projektu EHT a profesorka na Neapolské univerzitě Federico, doplňuje: „U vzorku dvou černých děr – s velmi rozdílnými hmotnostmi a velmi rozdílnými hostitelskými galaxiemi – je důležité určit, v čem jsou stejné a v čem se liší. Vzhledem k tomu, že obě mají nápadná magnetická pole, může se jednat o univerzální a možná základní vlastnost tohoto typu systému. Jednou z podobností mezi těmito dvěma černými dírami by mohl být výtrysk, ale zatímco v M87* jsme ho zobrazili velmi zřetelně, v Sgr A* jsme ho zatím nenašli.“

Jak se fotí neviditelné světlo

Světlo je kmitající elektromagnetické vlnění, díky kterému vidíme objekty kolem nás. Někdy světlo kmitá jen v určitém směru a říkáme mu „polarizované“. Přestože nás polarizované světlo obklopuje, pro lidské oči je nerozeznatelné od „normálního“ světla. V plazmatu v okolí černých děr částice vířící kolem magnetických siločar propůjčují světlu polarizační vzor kolmý na magnetické pole. Díky tomu mohou astronomové stále detailněji sledovat dění kolem černých děr a mapovat jejich magnetické siločáry.

„Ze snímků polarizovaného světla pocházejícího z horkého a žhavého plynu v blízkosti černých děr přímo vyvozujeme strukturu a sílu magnetických polí, která se táhnou proudem plynu a hmoty, jimiž se černá díra živí a které vyvrhuje,“ vysvětluje Angelo Ricarte, člen Harvard Black Hole Initiative a další vedoucí projektu. „Díky polarizovanému světlu se toho dozvídáme mnohem více o astrofyzice, vlastnostech plynu a mechanismech, které se odehrávají, když černá díra pohlcuje hmotu.“

K zobrazení černých děr v polarizovaném světle však nestačí nasadit polarizační brýle. A pro Sgr A*, která se mění tak rychle, že ji nelze zachytit v klidu, to platí dvojnásobně. Zobrazení této supermasivní černé díry vyžaduje sofistikované nástroje, které předčí i ty, jež byly dříve použity k zachycení mnohem stabilnější M87*. 

Na pozorování Sgr A* se podílelo osm propojených teleskopů z celého světa, které společně vytvořily virtuální teleskop EHT o velikosti Země. Od roku 2017 provedla EHT několik pozorování supermasivní černé díry Sgr A* a další je plánované na letošní duben. Každý rok se přitom snímky zlepšují, protože EHT využívá nové dalekohledy, větší šířku pásma a nové pozorovací frekvence. Očekává se, že plánované rozšíření v příštím desetiletí umožní pořizovat vysoce přesné záběry Sgr A* a možná odhalí i skrytý výtrysk nebo třeba podobné polarizační rysy i u jiných černých děr.

Perioda čínských dějin zhruba mezi lety 475 až 221 před naším letopočtem se označuje jako období Čankuo š’taj neboli období válčících států. Situace tehdy do jisté míry připomínala středověkou Evropu. Na území dnešní východní Číny existovalo sedm větších států, které vznikly během předchozího období Jara a Podzimu z asi 170 malých státečků.

Tyto větší státy mezi sebou válčily, často brutálním způsobem a snažily se získat dominantní postavení. Zároveň šlo o období velkého rozvoje věd a umění s mnoha významnými učenci. V roce 221 před naším letopočtem vládce západního státu Čchin Čchin Š'-chuang-ti porazil zbývající protivníky a poprvé sjednotil Čínu.

Meče čínského starověku

Na hřbitově, který se nachází na území městské prefektury Siang-jang v provincii Chu-pej v centrální Číně, odkryli na konci loňského roku čínští archeologové velké množství hrobů a artefaktů z období válčících států.

Archeologové objevili celkem 174 hrobů z uvedeného období čínské historie. Společně s nimi nalezli ještě dva mladší hroby, které pocházejí z doby vlády dynastie Chan mezi lety 206 před naším letopočtem a 220 našeho letopočtu. Pokud jde o období válčících států, oblast Siang-jangu byla součástí státu Čchu.

V odkrytých hrobech bylo nalezeno více než 500 předmětů. Kromě několika bronzových mečů to byly měděné trojnožky, rituální nádoby, keramika, nefritové prsteny, předměty zdobené lakem, čluny a válečný vůz pohřbený i se dvěma koňmi. Jde o významné nálezy, které přispívají k poznání období válčících států, zejména pokud jde o stát Čchu.

Výjimečná událost představovala součást oslav u příležitosti návratu vojáků z války v Perském zálivu. Přehlídka byla vskutku velkolepá – radnice nechala posílit vlakové soupravy metra, do kanceláří ve výškových budovách lemujících trasu pochodu byly poslány stovky krabic s konfetami. 

Tuny konfet

V přístavu kotvil tucet válečných plavidel, kapely vyhrávaly a do všeho toho hluku křičeli radostí lidé s vlaječkami, kteří si takovou show nemohli nechat v krásném letním dni ujít. Prý se jich sešlo až milion. Město New York má bohatou tradici oslavných průvodů – dočkal se ho například pokořitel Atlantiku letec Charles Lindbergh, astronaut John Glenn nebo posádka raketoplánu Discovery. 

Pravidelně se této pocty dostává také úspěšným sportovním týmům. Tato přehlídka se však měla více podobat těm, které následovaly po první světové válce a po vítězstvích v té druhé – nejprve v Evropě a poté v Pacifiku, kdy občané zahrnuli navrátivší se vojáky vděkem a květinami. Samozřejmě nesměly chybět ani papírové konfety. Těch bylo tentokrát připraveno na 6 000 tun.

V parku před radnicí pak shromáždění politici, vládní úředníci či velvyslanci čekali, až dorazí průvod. Ten čítal 8 000 vojáků zapojených do nedávno vítězně skončené války proti Iráku (včetně spojenců z jiných zemí), mezi nimiž byl i velitel aliančních vojsk generál Norman Schwarzkopf.

V příštích několika desetiletích dojde k dramatickému poklesu počtu narozených dětí ve většině částí světa, což vyvolá „ohromující sociální změny“. Takové je klíčové sdělení nové studie věnované celosvětové plodnosti lidstva, na které se podílel početný odborný tým „GBD 2021 Fertility and Forecasting Collaborators.“ Členové týmu se zabývali tím, jak se bude do budoucna vyvíjet průměrný počet dětí na jednu ženu, což je faktor, který určuje vývoj celé populace v čase. Závěry výzkumu nedávno publikoval odborný časopis Lancet.

Demograficky rozdělený svět

Z výzkumu vyplývá, že podle odhadů plodnosti nebude v roce 2050 více než tři čtvrtiny zemí schopných udržet svou populaci a počet obyvatel v těchto zemích bude klesat. V roce 2100 se tento populační problém bude týkat 97 procent států a dalších typů území. Odborníci předpovídají, že to povede k sociálním změnám s dalekosáhlými dopady.

Podle vědců podle všeho směřujeme k demograficky rozdělenému světu, v němž ve většině oblastí dojde k propadu porodnosti a k úbytku obyvatelstva, zatímco ve zbývajících částech světa bude ještě doznívat populační růst. To by se mělo týkat především nízkopříjmových zemí, zejména v subsaharské Africe. V roce 2100 by se v této části světa mělo narodit asi 54 procent všech dětí na planetě. Dnes se v této části světa rodí zhruba 29 procent dětí.

Vědci se obávají, že by mohlo jít o potenciální zdroj planetární nestability. Ekonomický rozvoj vyspělých zemí bude omezovat fatální nedostatek pracovní síly a problémy spojené s dramaticky narůstajícími počty seniorů. Nejchudší země v regionu subsaharské Afriky budou naopak čelit narůstajícímu počtu lidí, pro které nebudou mít zdroje. Rozumné řešení zatím není na dohled, neboť jednotlivé země mají jen omezené nástroje, jimiž mohou ovlivňovat porodnost.

Nižší míru porodnosti ve vyspělém světě podle vědců ovlivňuje zejména dostupnost antikoncepce a vzdělání žen. Jedním dechem ale vědci varují před pokusy zvrátit klesající trend porodnosti zaváděním opatření, která by tato práva omezovala.

Lišky se páří mezi prosincem a únorem a právě v této době byste mohli zaslechnout jejich milostné, daleko slyšitelné volání. Po zhruba 50 dnech březosti, obvykle v březnu nebo dubnu, vrhne liščí samička v noře malá liščata. Liščata se rodí slepá a teprve po dvou týdnech se jim otevřou oči a zvířátka začnou prozkoumávat okolní prostor. Od toho okamžiku je občas možné vidět je i venku před norou. 

Kožichy malých lišek (Vulpes vulpes) jsou nejprve šedohnědé. Po zhruba čtyřech týdnech, přičemž celou dobu jsou krmeny výhradně matkou, se jim kožich začne přebarvovat na klasický ryšavý odstín. Zároveň jim rodiče, a někdy i další příbuzní, začínají přinášet také pevnou stravu.

Ve věku šesti nebo sedmi týdnů jsou liščata odstavena a začínají se s matkou vydávat na lovecké výpravy. Když jsou lišky asi dva měsíce staré, celá rodina se stěhuje jinam – možná kvůli bezpečnosti, pravděpodobné je i to, že už vzrostlým mláďatům nora přestává dostačovat, nebo je její okolí po odchovu příliš znečištěné.

Tři nebo čtyři měsíce staré lišky začínají lovit na vlastní pěst. Na podzim některé z nich, především samci, opouští teritorium svých rodičů a snaží se najít vlastní neobsazené území. Mladé samice naproti tomu spíše zůstávají poblíž rodičů a pomáhají jim vychovávat liščata ve vrhu dalšího roku.

Pokusy o výrazné upřednostňování jediného boha jménem Aton můžeme pozorovat již za vlády faraona Thutmose IV. Kult pak vzkvétal i v době panování jeho syna Amenhotepa III., uctívání ostatních nebešťanů však tehdy ještě nebylo zakázáno. Na druhou stranu již naplno plál spor mezi dvěma náboženskými centry jmény Iunu (pozdější Heliopolis) a Veset (Théby). V prvním městě byl jedním z hlavních bohů právě sluneční bůh Aton, v druhém se úctě těšil hlavně tradiční Amon, který byl rovněž spojen se sluncem. Tehdejší vládce Amenhotep III. podporoval Atona a tento názor sdílela i jeho choť Teje. Na stejnou cestu pak přivedla i svého syna. 

Kdo je kdo? 

Budoucí Amenhotep IV. přišel v pouhých pěti letech o otce. Vlády se tedy ujala jeho matka, jejíž regentství trvalo až do doby, než byl uznán za plnoletého. Nový panovník nejenom že upravil náboženské symboly ve prospěch Atona a stavěl chrámy v jeho jménu, změnil si dokonce jméno na Achnaton. Také zahájil budování úplně nového sídelního města jménem El-Amarna, někdy nazývaného jako Achetaton. Tento počin nebyl pouhým rozmarem, většina ostatních měst totiž nebyla připravena podporovat jediného boha. 

Dalším bodem rozsáhlého plánu náboženské revoluce se stal úplný zákaz uctívání tradičních egyptských bohů. Aton se sice řadil mezi ně, od tohoto okamžiku však měl být ale vzýván pouze on a nikdo jiný. Dané směřování – jeden všemocný a vševědoucí – představovalo značný rozdíl oproti tradičnímu smýšlení, kdy každý bůh měl svou sféru vlivu. Nový panovník všehomíra však byl pro prostý lid vzdálený a nedostupný. Nemohli ho ani vzývat. Měli se modlit k panovníkovi, který byl jediný, kdo s nebesy komunikoval. 

A co s těmi ostatními? 

Achnaton se umanutě snažil zabránit uctívání ostatních nebešťanů. Největší roli v potlačování starých pořádků přitom hrála armáda, která ničila staré chrámy a kontrolovala obyvatele El-Amarny. Vojáci ale nebyli jediným vynucovacím prostředkem, fungovala také propaganda a úplatky – panovník zvolil metodu „cukru a biče“. Vládce potlačil vliv tradiční kněžské vrstvy. Jediným úkolem této skupiny bylo nyní provádět oběti, protože nejvyšším knězem nového boha se stal faraon. Panovník tak byl velmi mocný a měl všechno pod kontrolou. 

Bylo tedy možné, aby za 17 let vlády zakořenil nový náboženský systém? Nálezy z hrobů prostého obyvatelstva poukazují na to, že tato doba na úplnou transformaci nestačila. Pohřební výbava často obsahovala i odkazy na tradiční nebešťany, takže vliv Atona na místní lidi pravděpodobně nebyl moc velký. Jasným důkazem toho, že většina obyvatel nový systém nepřijala, bylo, že krátce po smrti Achnatona se nový panovník navrátil k tradičnímu náboženství. Období vlády „velkého kacíře“ bylo označeno za omyl a na vrcholu panteonu opět stanul Amon. 

Jak být jiní? 

Judaismus je naopak úspěšným monoteistickým systémem, který přetrval až do dnešní doby. Období, kdy začal vznikat, bylo přitom značně politicky nestabilní. V 6. století před naším letopočtem padl Jeruzalém, Judsko se dostalo pod nadvládu Babylonu a část židovských obyvatel byla odvlečena do zajetí. O dva roky později byla Novobabylonská říše dobyta Peršany a judské království se dostalo pod správu Persie. 

Tyto události představovaly pohromu pro obyvatele, ale zároveň to byla ideální výchozí situace pro nastolení monoteismu. Nový systém nebyl jen o víře a příkazech, ale také o snaze udržet si vlastní identitu. Židovský národ už nebyl samostatný, ale pod nadvládou jiných. Náboženství bylo tedy nástrojem, jak se přizpůsobit podmínkám života v područí cizí mocnosti.

Jahve 

Hlavním a univerzálním bohem judaismu je Jahve. Nejen že stvořil všechno na světě, ale stále do dění zasahuje. Na rozdíl od Atona je ve spojení s lidmi napřímo. Ovšem stejně jako v případě Egypta bylo zakázáno vzývání původních nebešťanů. Lidé chtěli v tohoto jednoho nejvyššího věřit především na základě toho, že jim bylo zdůrazňováno, že jsou vyvoleným národem. Jejich identita a nadřazenost byly spojeny s vírou. Prosté obyvatelstvo si připomínalo, že náboženské příkazy se musí dodržovat, jinak přijde trest. Židé měli jako upomínku mnoho příkladů z minulosti – třeba babylonské zajetí, jež bylo pohlavkem za nedodržování příkazů a hříšné jednání panovníků. 

Ovšem někdy se projevil milostivý charakter Všemohoucího, například když byli Izraelité propuštěni ze zajetí a mohli se vrátit do Judska. Důležitým příkazem bylo dodržování desatera. To může svědčit o tom, že pro prostý lid nebylo snadné si na jediné božstvo zvyknout. Přes tuto přísnost a možná i kvůli ní se systém udržel dodnes. Na rozdíl od Egypta nebyl totiž přechod k novému systému tak rychlý a navazoval na tradice, což lidem umožnilo se přizpůsobit.