Domorodí Australané žili po boku neuvěřitelné megafauny po desítky tisíc let. Patřili k nim i mihirungové – zavalití a nelétaví příbuzní vrubozobých ptáků, řazení do čeledi Dromornithidae. Neformálně se jim vzhledem k jejich velikosti a podobnosti s kachnami a husami přezdívá „hromoví ptáci“ nebo též „démonické kachny“. Poslední zástupce této čeledi – zhruba dva metry vysoký a až 230 kilogramů vážící Genyornis newtoni vyhynul přibližně před 45 000 lety.

O životě mihirungů jsme toho až doposud mnoho nevěděli, neboť ve fosilním záznamu chyběl jeden důležitý kousek skládačky: jediná známá lebka, popsaná v roce 1913, byla příliš poškozená na to, aby se z ní dalo usuzovat na to, jak tito obří ptáci vlastně vypadali. Nyní se ale vědcům podařilo nalézt zachovalou lebku. Ukázalo se, že Genyornis newtoni měl obrovskou mozkovnu, velké čelisti a kostěný hřeben na temeni hlavy. Tyto znaky jsou podobné i jiným druhům z prvních linií vodních ptáků.

Dvoumetrová husa

Lebku a další fosilizované části, nedávno nalezené ve vyschlém slaném jezeře Callabonna v Jižní Austrálii, prozkoumala doktorandka Phoebe McInerneyová z australské Flindersovy univerzity. „Dosavadní příbuzenské vztahy genyornise v rámci celé této skupiny ptáků nebyly moc jasné,“ vysvětluje McInerneyová ve své studii zveřejněné v odborném časopisu Historical Biology. „S touto novou lebkou už ale začínáme dávat dohromady zbytek skládačky. Stručně řečeno, genyornis byl opravdu jako velká husa.“

„Genyornis měl vysokou a pohyblivou horní čelist, podobně jako papoušek,“ pokračuje McInerneyová. „Čelisti se zobákem měl ale tvarované jako husa a stejně jako husa mohl silně žvýkat měkké rostliny a plody.“ Na rekonstruované lebce genyornise jsou patrné i další adaptace, které nastiňují životní styl tohoto mohutného tvora – například kosti vnitřního ucha mají specifický tvar, který bránil vniknutí vody do uší při ponoření hlavy.

Oliver Cromwell zajistil jako skvělý vojevůdce anglickému parlamentu moc a zahájil revoluci, která přivedla krále Karla I. Stuarta na popraviště. Protože se ani pak země nedočkala míru, chopil se jako Lord protektor sám moci. Kdo by něco takového čekal od syna venkovského šlechtice? Oliver Cromwell se narodil v roce 1599 v Huntingdonu v hrabství Cambridgeshire. V roce 1628 ho právě za Huntingdon zvolili do parlamentu. 

V té době se ale vztah Dolní sněmovny s králem Karlem I. začínal komplikovat. Panovník se při svém vládnutí nechtěl na parlament ohlížet, proti čemuž se samozřejmě poslanci ohrazovali. Mnozí z nich patřili k puritánům – stejně jako Cromwell. Puritáni s podezřením pohlíželi na všechny tradice anglikánské státní církve, které zůstaly zachovány z katolického období. Jejich náboženská opozice se prolínala s politickou – v jejich očích měl i král podléhat tradičním zákonům. Kvůli válkám se Španělskem a Francií potřeboval Karel neustále peníze, ale parlament za schválení nových daní požadoval ústupky v politických a církevních otázkách. Nakonec panovník sněmovnu v březnu 1629 rozpustil. 

Otevřený konflikt 

Cromwell na několik následujících let opustil politiku, prodal svůj skromný majetek a věnoval se na pronajatých pozemcích chovu ovcí a dobytka. Během tohoto období došlo k události, která zásadně formovala jeho osobnost. Prošel si depresivní fází, na jejímž konci se ještě více přimkl k víře. Došel k přesvědčení, že vše v jeho životě je dáno osudem, který mu připravil Bůh. Z toho mu vycházelo, že všechno, co učiní, je Boží vůle… 

V roce 1640 vyvolala Karlova církevní politika povstání ve Skotsku. Panovník chtěl vzpouru potlačit, chyběly mu však finanční prostředky. Znovu proto svolal parlament. Když v následujícím roce vypukly rebelie i mezi irskými katolíky, radikální puritáni chtěli využít královy tísně a požadovali parlamentní kontrolu nad vládou a církví. Nyní se situace vyhrotila. Radikálové využili tlaku veřejnosti a v Londýně vyvolali nepokoje. Panovníkův pokus zatknout pět opozičních vůdců v Dolní sněmovně selhal. Proto 10. ledna 1642 odjel z hlavního města, aby shromáždil vojsko. Na jeho stranu přešli umírnění poslanci. Zbytek parlamentu postavil vlastní armádu. Občanská válka právě začala…

S vírou 

Od konce 15. století v Anglii neproběhla žádná válka. V zemi neexistovala stálá armáda, jednotky tvořily špatně vycvičení příslušníci místních milic a žoldnéři. Jen několik důstojníků bojovalo ve švédských nebo nizozemských službách ve třicetileté válce. Cromwell také neměl téměř žádné vojenské zkušenosti. Dosud se zúčastnil jen několika cvičení místní milice. 

První velkou bitvu u Edgehill zažil 23. října 1642 jako velitel jednotky kavalerie. Ve skutečnosti však jeho oddíl dorazil na místo příliš pozdě, takže se do boje nestihl zapojit. Brzy se ale ukázal jako skvělý organizátor. Jeho přesvědčení, že jedná jako nástroj Boží, se stalo jeho vojenským programem: shromáždil jednotku nábožensky motivovaných vojáků, jejichž výjimečná disciplína a bojové schopnosti byly založeny na jejich víře. Cromwellovi vojáci navíc dostali nejen kvalitní výcvik, ale také pravidelně pobírali žold. Důstojnické pozice se udělovaly na základě schopností a nikoliv urozeného původu. 

V lednu 1643 dosáhl Cromwell hodnosti plukovníka a v květnu téhož roku porazil královské vojsko u Granthamu. Na začátku roku 1644 ho jmenovali generálporučíkem v parlamentní Východní armádě. Cromwellovy jízdní jednotky útočily na nepřítele v sevřených formacích a díky své disciplíně se dokázaly rychle přeskupit a provést více útoků za sebou. Zatímco královská jízda se po úspěšných útocích rozprchla při hledání kořisti, Cromwellovi obrnění jezdci zvaní Ironsides pronásledovali nepřítele, dokud jej definitivně neporazili. V červenci 1644 v rozhodující bitvě u Marston Moor Cromwellova kavalerie dokázala způsobit obrat v bitvě a přinést vítězství. Jeho autorita rostla. 

Armáda nového typu 

V létě 1645 vznikla parlamentní armáda nového typu. A vytvořili ji právě podle vzoru Cromwellových vojáků. Ze sil, které dříve operovaly pod různými veliteli, se vytvořilo jednotné vojsko, které podléhalo pouze kontrole parlamentu. Bylo mobilnější a silnější než dosavadní jednotky milice vázané na své regiony. Cromwell se dostal na pozici velitele kavalerie a zástupce vrchního velitele parlamentní armády. 

Rozhodující střetnutí se odehrálo 14. června 1645 u Naseby, kde se parlamentaristé střetli s královským vojskem vedeným Ruprechtem Falckým, synem někdejšího českého „zimního“ krále Fridricha. Bitva se od počátku nevyvíjela jednoznačně. Když parlamentní jednotky již ustupovaly a jejich levé křídlo porazila nepřátelská jízda, rozprášil Cromwell protivníka na pravém křídle a poslal své jezdce na královskou pěchotu uprostřed formace. Jeho vojáci ji dokázali obklíčit a zničit, čímž získali jedno z nejvýznamnější vítězství v celé válce. 

V následujícím roce oblehli parlamentaristé Oxford, odkud se Karlovi podařilo uniknout. Vydal se dobrovolně do rukou skotským jednotkám bojujícím na straně parlamentu, neboť správně očekával, že dříve či později dojde mezi jeho protivníky ke konfliktu. V Londýně se skutečně nedokázali shodnout umírnění presbyteriáni s menšinou radikálních independentů, jejichž mluvčím se stal právě Cromwell. Skotové mezitím v roce 1647 předali krále zástupcům presbyteriánů. Na cestě do Londýna však panovníka unesli independenti a chtěli ho využít jako nátlakový prostředek při prosazovaní svých požadavků. V jejich rukou se ovšem Karel dlouho neohřál, neboť se mu podařilo prchnout na ostrov Wight, odkud vyjednával se Skoty podmínky, za kterých by mu pomohli vrátit se na trůn. 

Druhá občanská válka 

V roce 1648 vtrhla skotská armáda, nyní na straně krále, na sever Anglie. Vypuklo povstání monarchistů. Cromwell však odpor rozdrtil a v srpnu porazil Skoty v bitvě u Prestonu. Parlament mezitím využil nepřítomnosti armády a smluvil s Karlem mír. S tím se však Cromwell nehodlal smířit. Nechal krále zatknout a poté přistoupil k pacifikaci parlamentu. Ráno 6. prosince 1648 jeden pluk vojáků zajistil, že do sněmovny byli vpuštěni pouze poslanci považovaní za příznivce armády. Pětačtyřicet zákonodárců skončilo ve vězení a další stovce nebyl umožněn vstup do sněmovny. Zbývající, takzvaný Kusý parlament, se rozhodl vytvořit soud, který krále Karla I. jako „tyrana a zrádce“ odsoudil k smrti. Poprava stětím byla vykonána 30. ledna 1649 na Whitehallu. Parlament pak prohlásil Anglii za republiku, jíž museli všichni muži starší osmnácti let přísahat věrnost. Královské pravomoci převzala státní rada. 

Dosáhnout míru se však ještě nepodařilo. V Irsku pokračovalo povstání proti anglické nadvládě a strana věrná králi nyní ovládala většinu země. V srpnu 1649 se Cromwell v čele dvanácti tisíc vojáků vypravil do Irska. Musel dosáhnout rychlého vítězství, neboť hrozila nová válka se Skoty. Roční tažení sestávalo ze systematického dobývání měst a pevností. Během tažení se Angličané s irskými katolíky vypořádávali nemilosrdně a dopustili se na civilistech řady masakrů. 

Jednotný stát 

Po Irsku přišlo na řadu Skotsko, kde syna sťatého krále uznali za panovníka jako Karla II. Anglická armáda v čele s Cromwellem vtáhla na území svého severního souseda, jehož jednotky postupně zatlačovala, až protivníkovi uštědřila rozhodující porážku 3. září u Worcesteru. Karlovi II. se stěží podařilo uprchnout do Evropy, Skotsko a Irsko byly připojeny k Anglii. Tímto způsobem se dosud jen volně propojené země Britských ostrovů poprvé v historii zformovaly do jednotného státu. 

To však nevyřešilo otázku, jak by země mohla dosáhnout trvalého klidu. Vládl jí parlament, ale moc třímala armáda v čele s Cromwellem. Vojáci požadovali nové volby, zatímco poslanci připravili zákon, který by upevnil jejich moc. Cromwell se rozhodl jednat a 20. dubna 1653 se objevil ve sněmovně. Poslancům řekl: „Sedíte tu už příliš dlouho, někteří z vás jsou kurevníci, další opilci. Mnozí zkorumpovaní a nečestní, budící pohoršení lidu... Nevidím žádný důvod, proč byste tu měli dále být. Z Boží vůle vás vyzývám, odejděte.“ 

Následně rota vojáků vyhnala zákonodárce ze sálu. Místo zrušení parlamentu či nastolení vojenské diktatury se však Cromwell rozhodl vytvořit takzvaný „parlament svatých“, který měl být shromážděním „nejctihodnějších mužů Anglie“. Ani s nimi však nebyl Cromwell příliš spokojen a rozpustil je 12. prosince 1653. O čtyři dny později jmenovala Cromwella důstojnická rada Lordem protektorem, čímž převzal funkci hlavy státu. 

Neomezený vládce 

Tím začalo v Anglii období Protektorátu, kdy moc výkonnou obdrželi protektor a státní rada. Moc zákonodárná zůstala parlamentu. Důležitou složku systému představovala také armáda, jejíž představitelé do značné míry ovlivňovali veřejné a politické dění. Cromwell neprovedl žádnou násilnou náboženskou očistu země – dokonce ani anglikánští a katoličtí duchovní nebyli pronásledováni, pokud nepůsobili proti státu. Také poslanci museli podepsat dokument, že nebudou vystupovat proti vládě. Přesto však mnozí z nich obstruovali finanční požadavky protektora a státní rady, a tak Cromwell sněmovnu v roce 1655 rozpustil. Povstání monarchistů jej pak přivedlo na nápad rozdělit zemi do dvanácti obvodů, v jejichž čele stáli důstojníci, kteří měli „povzbuzovat ctnost a bránit bezbožnosti“. 

Do úřadu Lorda protektora jej znovu slavnostně jmenovali v červnu 1657. Svou pompézností to připomínalo královskou korunovaci. Nový parlament mu skutečně nabídl, aby se chopil vlády jako monarcha, Cromwell však odmítl. Nicméně jeho funkce byla doživotní a získal právo jmenovat svého nástupce. 

Stuartovci 

Vydržování obrovské armády ale neslo své důsledky. Nadměrně se tím zatížila státní pokladna a na počátku roku 1658 se stát ocitl na pokraji bankrotu. Také zdraví Lorda protektora se zhoršovalo. Propukl u něj záchvat malárie, kterou se před lety nakazil. Do depresí ho uvrhla též smrt milované dcery Alžběty. Cromwell zemřel 3. září 1658, ve výroční den vítězství u Dunbaru a Worchesteru. Novým Lordem protektorem se stal v prosinci jeho syn Richard, který však nedisponoval takovým politickým či vojenským talentem a charismatem jako jeho otec. Neměl ani mocné spojence v armádě a v parlamentu. Už po devíti měsících proto na svou funkci rezignoval. Armáda se nacházela v troskách a nenašel se prakticky nikdy, kdo by chtěl republiku bránit. 

Otevřela se tak cesta k tomu, aby se do čela mohli vrátit Stuartovci. Generál George Monck, správce Skotska, přitáhl se svými vojáky do Londýna a parlament pak provedl ústavní změny, díky nimž 29. května 1660 na trůn usedl Karel II. Předtím ovšem musel slíbit amnestii všem revolucionářům, byť si vymínil výjimku pro ty, kteří měli přímou vinu na smrti jeho otce. 

S „tyranem“ Cromwellem pak neměl žádné slitování. Jeho tělo bylo exhumováno a na výročí popravy Karla I. oběšeno. Následně mu setnuli hlavu, a nakonec ji narazili na kůl. Několik desetiletí pak shlížela s hlavami ostatních „královrahů“ ze střechy Westminsterského paláce.

Kvantová fyzika nás dnes učí, že elementární částice mají dvojí povahu: Občas se chovají jako vlny a občas jako částice. A zatímco u elektronů, protonů a dalších hmotných částic jednoznačně převažují efekty částicové, u nehmotného fotonu panuje méně jasná situace. Ostatně tzv. dualita světla se stala prvním indikátorem, že může být mikrosvět složitější, než vyplývá z klasické fyziky. Světlo se tedy chová jako elektromagnetické vlnění, přičemž jeho charakter určuje délka a amplituda vlny a jeho šíření velmi úspěšně popisují Maxwellovy rovnice elektromagnetické teorie.

Na druhou stranu se světlo chová jako korpuskule neboli částice. Vyskytuje se v malých kvantech, tzv. fotonech, jež mají vlastnosti částic – tj. energii a hybnost. Obecně se pro elektromagnetické záření či vlnění s delšími vlnovými délkami uplatňují spíš vlnové vlastnosti, zatímco to krátkovlnné – například rentgenové – silně vykazuje vlastnosti částicové. Přesto jsou oba typy vlastností vždy přítomny současně. Vlnově-částicovým dualismem světla se zabývá i kvantová elektrodynamika.

Samci buvolců pro setrvání samic použijí překvapivě důmyslné lsti: vydají varovný zvuk oznamující přítomnost predátora, i když se v okolí žádný nevyskytuje. Když samičky tento signál uslyší, zůstanou raději na bezpečném místě uprostřed stáda, kde se ochotně poddají páření.

Z dlouhodobého pozorování buvolců vyplynulo, že falešné varování vydávají samci pouze ve chvíli, kdy se na jejich území nachází sexuálně aktivní samička, která se chystá k odchodu do teritoria jiného samce. Buvolci navíc signál doprovázejí pohledem upřeným do míst, kam má samice namířeno, aby tak posílili dojem, že právě tam číhá nebezpečí v podobě lva, geparda, hyeny či lovce.

Podle Wiline Pangleové nemají samičky šanci podvod odhalit, protože se s ním setkávají jen jednou za rok v období říje. Reagují vždycky stejně, ačkoli toto frkání nemá ani tak za cíl varovat antilopy, ale spíš upozornit predátora, že o něm stádo ví.

„A i kdyby lest prohlédly, stejně nebudou riskovat a raději zůstanou v bezpečí,“ říká Pangleová a dodává, že úmyslné podvádění, které je tak vlastní člověku, se ve zvířecí říši vyskytuje jen zřídkakdy. Vychytralí buvolci ale vědí, že se jim jejich malá léčka vyplatí. Jedním falešným signálem si zajistí průměrně tři pářící akty navíc, čímž zvýší pravděpodobnost zplození vlastního potomka.

Navzdory pokroku v selektivním chovu krav a změnám zemědělských postupů sdílí současné mléko s historickým nápojem víc podobností než rozdílů – jak zjistila studie publikovaná v březnu v časopise Journal of Dairy Science. Vědci měli k dispozici plechovky sušeného plnotučného mléka vyrobené před 117 lety novozélandskou společností Defiance, které s sebou vezla loď Nimrod britského polárníka Ernesta Shackletona. Kromě 450 kilogramů zmíněných konzerv přitom zásoby mléčných výrobků na palubě obnášely také 87 kilogramů másla či dvě bedny sýra.

Základní tábor si výprava směřující k jižnímu pólu založila na mysu Royds v zátoce McMurdo. A právě tam se po sto letech v rámci iniciativy Antarctic Heritage Trust Restoration Project podařilo nalézt pocínovanou plechovku doslova zamrzlou v čase.

Překvapivě podobné

„Jde zřejmě o nejlépe zachovaný vzorek z průkopnických let komerční výroby sušeného mléka. A jeho objev nám dává jedinečnou šanci pochopit podobnosti a rozdíly mezi tehdejší a současnou výrobní technologií,“ uvedl spoluautor studie Skelte Anema, chemik z výzkumného a vývojového střediska společnosti Fonterra na Novém Zélandu. Jeho tým porovnal nalezený vzorek se dvěma jinými, sušenými pomocí rozprašovače – tedy způsobem používaným až v moderní době. Vědci analyzovali obsah bílkovin, mastných kyselin a fosfolipidů, ale zabývali se také mikrostrukturními vlastnostmi, barvou a těkavými prvky. A závěr? „Přestože uplynulo více než sto let, složení mastných kyselin, fosfolipidů, bílkovin ani vedlejších složek se nijak dramaticky nezměnilo.“

V Shackletonově plechovce se vyskytovalo vyšší množství olova, cínu, železa a dalších stopových minerálů, jakož i aromatických látek souvisejících s oxidací. Ty pocházely zřejmě z materiálu plechovky, v níž se prášek skladoval, a z tehdejšího továrního vybavení. V současnosti se při výrobě používá nerezová ocel a kvalitnější voda, přičemž mléko sušené rozprašováním se snáz rozpouští. 

Rozkošná Marie nebo také Mimi měla vždy nejrůznější privilegia. Když jí nevyhovovala guvernantka, mohla si vybrat jinou. Když se jí ta nová mimořádně zalíbila, snadno z ní udělala hofmistryni. Kam kráska přišla, tam vzbuzovala vášně. 

Neopětovaná láska 

K jejím obdivovatelkám patřila i první manželka budoucího Josefa II. Isabella Marie Parmská. Tato křehká, meditativní a melancholická dáma Marii Kristině doslova propadla. I když se u dvora často vídaly, psala jí pravidelně dopisy. „Píši ti znovu, krutá sestro, ačkoliv jsme se zrovna rozloučily. Nemohu snést to doufání, zda mě uznáš jako osobu hodnou tvé lásky, nebo zda mě raději srazíš do řeky… Nedokáži myslet na nic jiného, než že jsem hluboce zamilovaná.“ Jinde zase přiznává: „Tvrdili mi, že den začíná Bohem. Já ale začínám den myšlenkou na osobu, kterou miluji, protože na ni myslím neustále.“ 

Svou druhou dceru Isabella pojmenovala Marie Kristina. Děťátko však zemřelo hned po porodu a matka ho brzy následovala, když roku 1763 podlehla pravým neštovicím. Bylo jí pouhých 21 let. Ještě předtím však své životní lásce napsala: „Smrt ke mně promlouvá jasným hlasem. Po tři dny jsem ten hlas slyšela.“ 

A co na to Mimi? 

Marie Kristina však žila dál a dál také užívala svého mimořádného postavení. Tři roky po skonu Isabelly Parmské se vdala za muže, kterého si sama vybrala. Nijak přitom nedbala na to, že v zemi stále ještě panoval státní smutek po smrti jejího otce. S manželem Albertem Kazimírem Augustem Sasko-Těšínským se věnovali sbírání umění. 

Když Mimi v pouhých 56 letech zemřela, nechal jí nešťastný vdovec vybudovat nádherný náhrobek. Tím pověřil uměleckou superstar Antonia Canovu, který zhotovil monumentální mramorovou pyramidu s medailonem Marie Kristiny a nápisem „Uxor optimae Albertus“, tedy „Nejlepší manželce Albert“. Mimi prostě vždy měla to nejlepší. I po smrti.

Hoacin chocholatý (Opisthocomus hoazin) je býložravec, který je velký asi jako náš bažant a živí se převážně listím stromů doplněným o květy a plody. K trávení listí má jedinečně uzpůsobený trávicí trakt. Potravu zadržuje v rozšířeném voleti a ta zde působením mikroorganismů fermentuje.

Nakvašenou potravu pták zpracovává v dalších částech trávicí soustavy. Díky tomu dokáže z těžko stravitelného listoví načerpat dostatek živin a energie. Vole hoacina tedy funguje podobně jako bachor přežvýkavců. Žádný jiný pták takhle potravu netráví. Kvasící potrava dvakrát nevoní a to zajistilo hoacinovi v mnoha jazycích označení „smrdutý pták.“

Mladí šplhavci a potápěči

Námluvy hoacinů se odehrávají v období dešťů a jihoameričtí letci poté hnízdí v malých koloniích. Hnízda si staví z větviček v korunách stromů zatopených tropických lesů. Samice obvykle klade dvě až tři vejce a vylíhlá mláďata krmí nafermentovanou rostlinnou hmotou z volete. Ptáčata mají na každém křídle dva volné prsty vybavené ostrým drápkem. S jejich pomocí jsou schopna velmi rychle a bezpečně šplhat po větvích v okolí hnízda. Tyto prstíky s drápky se ovšem malým hoacinům po čtvrt roce života ztrácejí.

Když na hnízdní kolonii zaútočí dravec nebo šelma, brání rodiče hnízda nálety na vetřelce. Mláďata mezitím hnízdo opustí a hledají úkryt v hustých větvích. Používají k tomu nejen drápky na křídlech, ale i velké nohy. Pokud nepřítel zaútočí přímo na mládě, snaží se mladý hoacin zachránit skokem z větve do vody pod stromem. Aby se skryl ostrému zraku dravců, vydrží plavat i pod vodou. Když nebezpečí pomine, doplave ke kmeni rodného stromu a s pomocí drápků vyšplhá zpět do hnízda.

Vývojové pouto s archeopteryxem?

Drápky mladých hoacinů vyvolávají asociaci se třemi volnými prsty a drápy na opeřených křídlech archeopteryxe – pravěkého předchůdce dnešních ptáků. Někteří vědci proto spekulovali, že hoacin patří k evolučně velmi starým ptákům a s archeopteryxem ho pojí těsné příbuzenské pouto. Dnes ale považují takové vysvětlení za mylné. Podle nejnovějších výzkumů jsou volné prsty s drápky na křídlech mladých hoacinů příkladem tzv. konvergentní evoluce a u tohoto druhu se vyvinuly jako zcela nový znak v reakci na potřebu mláďat chránit se před útoky predátorů. 

Je už tedy jasné, že hoacin chocholatý má s archeopteryxem společného stejně málo jako jiní ptáci. Navíc se jej podařilo přiřadit do konkrétní ptačí skupiny. V minulosti byl někdy řazen k jihoamerickým seriemám (Cariamidae) žijícím v pampách. Jindy ho vědci šoupli mezi turaky (Musophagidae) z jihu Afriky. Byly ale zaznamenány i pokusy spojit hoacina s dropy (Otididae), chřástaly (Rallidae) či kurovitými ptáky (Galliformes). Hoacin se stěhoval od jedné skupiny ptáků ke druhé a v poslední době často končil v příbuzenstvu kukaček (Cuculiformes). 

Nejnovější genetické analýzy záhadu „usazení“ hoacina chocholatého na ptačí evoluční strom rozřešily. Vyloučily, že by měl blízko ke kukačkám a odhalily, že jeho nejbližšími příbuznými jsou jeřábi (Gruidae) a bahňáci (Charadriidae).

Geolog James Day ze Scrippsova oceánografického institutu a jeho kolegové prostudovali marsovské meteority ze skupin nakhlitů a chassignitů. Prototypem nakhlitů je meteorit Nakhla, který dopadl v Egyptě v roce 1911. Chassignity zase nesou jméno meteoritu Chassigny, který zakončil kosmickou pouť ve Francii v roce 1815. Nakhlitů a chassignitů je na Zemi známých asi tucet.

Meteority z marsovkého vulkánu

Materiál těchto meteoritů vznikl asi před 1,3 miliardami let. Před 11 miliony let byl tento materiál vymrštěn do vesmíru, zřejmě při dopadu velkého meteoritu na povrch rudé planety. Badatelé zkoumali úlomky nakhlitů a chassignitů, které byly nalezeny převážně v posledních desetiletích v Antarktidě a v Africe. Prováděli jejich detailní chemické analýzy, jejichž výsledky prozrazují vědcům podmínky, za nichž vznikal materiál meteoritů. Výsledky jejich práce nedávno zveřejnil odborný časopis Science Advances.

Chemické analýzy potvrdily, že nakhlity a chassignity pocházejí ze stejného vulkanického systému. Zároveň se ale navzájem liší. Nakhlity vznikly z bazaltové lávy a obsahují krystaly augitu, minerálu ze skupiny pyroxenů a olivínu. Chassignity tvoří převážně olivín. Na Zemi jsou bazalty typické pro zemskou kůru, zatímco olivíny jsou hojné v zemském plášti. Jak je vidět, na Marsu je to stejné. Nakhlity pocházejí z materiálu kůry Marsu a chassignity vznikly z materiálu, který vystoupal z hlubin pláště rudé planety.

Badatelé rovněž zjistili, že svrchní části kůry Marsu byly v kontaktu s atmosférou, což se projevilo v chemickém složení zmíněných meteoritů. Na rozdíl od Země, kde se vulkanický materiál promíchává při deskové tektonice, jsou rezervoáry tohoto materiálu na Marsu velmi starobylé a navzájem izolované.

Sovětské úřady představitelům čs. vojska coby jediné organizované vojenské síle v Rusku příliš nedůvěřovaly, což měla zažehnat vůle představitelů našeho zahraničního odboje dodržet neutralitu legií v ruských záležitostech. Profesor Prokop Maxa, jeden z představitelů Odbočky Československé národní rady (OČsNR – zástupný orgán budoucí čs. vlády sídlící v Paříži), vydal 16. března 1918 rozkazy směřující vydání části zbraní ukrajinským sovětům v Kursku. To se mělo týkat především částí dělostřelectva, které byly pro cestu do Vladivostoku a na francouzskou frontu považovány za nadbytečné. Průjezd dále na Sibiř již o měsíc dříve přislíbil jeden z vysokých velitelů bolševických vojsk Michail Muravjev, ale vše musela ještě potvrdit nová jednání mezi bolševiky a představiteli OČsNR v Moskvě. 

Situace se vyvíjela slibně. Sovětská vláda v souladu s podmínkami brestlitevského míru požadovala, aby vojáci dosud neexistujícího Československa cestovali neozbrojeni. Ve hře však zůstávala možnost, že by si legionáři vezli zbraně v zapečetěných vagonech a s ozbrojeným doprovodem – rovněž z řad Čechoslováků. Než však byla v Moskvě sestavena a podepsána jakákoliv smlouva, došlo ke zvratu v Penze, kde jednání vedl profesor Maxa.

Brána na Sibiř

Kterýkoliv ešelon, který mířil z Ukrajiny do Vladivostoku, musel bezpodmínečně projet Penzou. To si uvědomovali také čs. komunisté, takže si již dříve vymohli, aby si tam mohli zřídit kancelář a agitovat mezi projíždějícími krajany. Podle slibů, jež dali bolševickému vedení, se měla většina legionářů dát zlákat ke vstupu do Rudé armády. Velkou část čelních čs. komunistů přitom tvořili zběhové z legií, což v konečném důsledku vedlo k častým konfliktům. 

Penzenský sovět se nacházel pod výrazným vlivem čs. bolševiků, a tak byla jednání velmi komplikovaná. Výsledná úmluva stanovovala, že legionáři nepojedou dále jako vojenská síla, ale coby skupina svobodných občanů. Veškeré zbraně museli odevzdat, v každém vlaku mohla zůstat pouze ozbrojená rota o 168 mužích a jediný kulomet, ke každé pušce si Čechoslováci mohli ponechat 300 nábojů a dalších 12 000 pro maxim. Tato síla měla sloužit pouze pro ochranu vlaku. Volný průjezd dále na východ pak zajišťoval přidělený komisař. 

Mimo to však dohoda stanovovala, že k vojsku budou mít neomezený přístup agitátoři lákající ke vstupu do Rudé armády. Poslední část úmluvy se týkala propuštění veškerých „podezřelých“ ruských důstojníků, zůstat smělo pouze několik nenahraditelných odborníků, mezi nimi i generál Michail Dietrichs nebo podplukovník Fjodor Ušakov. Celou dohodu v podobě schválené v Penze nakonec převzalo i moskevské vedení a telegramem ji potvrdil také lidový komisař Josif Stalin. Cesta na východ tak byla alespoň zdánlivě volná.

Nedůvěra sílí

Mezi řadovými vojáky rozkaz k odevzdávání zbraní příliš radosti nevyvolal. V revolucí rozbouřenému Rusku představovaly společně s pevnou organizací jedinou záruku bezpečnosti. Veteráni zborovské bitvy a tarnopolského ústupu měli navíc v čerstvých vzpomínkách, jak sbírali pušky a střelivo zahozené ruskými vojáky, a nyní je měli sami odevzdat. To vedlo k tomu, že se Čechoslováci na vlastní pěst snažili výzbroj schovávat, kde se jen dalo. Při vymýšlení skrýší se ukázala typická legionářská vynalézavost – opakovačky putovaly do zdvojených stěn vagonů, kulomety zase končily v kotlích polních kuchyní. Mužstvo ukrývalo zbraně bez vědomí důstojníků, důstojníci zase tak, aby to nevěděli řadoví vojáci. 

Ještě větší vření ale vyvolávala téměř neustálá přítomnost bolševických agitátorů. Ti se zpočátku snažili chovat spíše kamarádsky a přesvědčovali legionáře, aby neodjížděli na západní frontu. Tvrdili, že se k nim Francouzi budou chovat jako ke koloniálnímu vojsku a nechají je zmasakrovat v některé z ofenziv, případně je pošlou do Afriky bojovat proti domorodému obyvatelstvu. 

Rudí apelovali také na povinnost vůči Rusku, které umožnilo Čechoslovákům vytvořit si vlastní vojsko. Teď ale potřebovalo zase pomoci Rusko v zápase se starými reakcionářskými strukturami a je prý povinností legionářů zůstat a pomoci. Nutno dodat, že se tato hesla setkávala pouze s malým ohlasem stejně jako přísliby hodností, peněz i funkcí.

Třaskavá směs 

Několik dezertérů z řad legií přineslo bolševikům zprávy o tom, že dobrovolci porušují dohodu a část zbraní schovávají, což vedlo ke stále dotěrnějším prohlídkám ešalonů. Nebylo výjimkou, že se legionáři museli pod různými záminkami přestěhovat do jiných vagonů, přičemž rudí důkladně sledovali, co si s sebou odnášejí. Slabé výsledky agitace navíc vedly ke zvyšující se agresivitě a drzosti bolševiků a s tím spojenému narůstání konfliktů. Ani poté, co ešalony projely Penzou, neměly jejich posádky zdaleka vyhráno. Řada sovětů se neřídila úmluvami a vyžadovala odevzdání dalších a dalších zbraní – ať už v obavě z Čechoslováků či s vidinou vlastního dozbrojení. Některé z úřadů se nacházely pod vlivem bývalých zajatců – Čechů či Němců, kteří místní samosprávy poštvávali proti legionářům. 

I přes vzájemné provokace a agresivitu se však zatím oběma stranám dařilo vyhýbat se většímu konfliktu. Čechoslováci se skřípěním zubů snášeli mnohá příkoří a naschvály, jen když se jelo na východ. Volný průjezd ale netrval dlouho, ešalony stále častěji stávaly ve stanicích a nejzápadnější skupina v té době ještě ani nedosáhla Penzy. Mezi důvody uváděné sověty patřily boje proti silám atamana Semjonova v Zabajkalí, aktivity dohodových vojsk na Sibiři a špatný technický stav trati. Realita ale byla zcela jiná, čehož si legionáři nemohli nevšimnout.

Dohoda padá 

Hlavní důvod neustálého zdržování představovala nízká kapacita Transsibiřské magistrály, která na základě úmluv z Brestu Litevského sloužila k návratu německých a rakousko-uherských zajatců do vlasti. Na jaře 1918 na západní frontě začala poslední velká císařská ofenziva, která měla porazit Francii před příjezdem amerických expedičních sil, a chystal se útok c. a k. armády na Piavě. Návrat několika set tisíc vojáků se tak mohl stát rozhodujícím činitelem a vychýlit jazýček na vahách. 

Na základě takzvaného Čičerinova telegramu z konce dubna 1918 dostaly transporty zajatců na západ absolutní přednost, což vedlo k tomu, že se ešalony Čechoslováků prakticky zastavily. Československé vojsko na Rusi bylo na začátku května 1918 roztaženo na téměř 10 000 km Transsibiřské magistrály (nejvýchodnější skupina už dosáhla Vladivostoku) a z velké části odzbrojeno. Vojáci si dobře uvědomovali nepřátelské postoje českých, německých či maďarských komunistů a pozorovali, jak se na západ valí ešelony se zajatci, kteří měli být znovu nasazeni na frontu proti vojskům Dohody. 

Jeden z posledních pokusů zažehnat hrozící konflikt představoval odjezd zástupců OČsNR do Moskvy, aby vyjednali obnovení transportu dále na východ. Mezitím však 14. května 1918 došlo na nádraží v Čeljabinsku k potyčce mezi zajatci a legionáři, která vedla k obsazení celého města Čechoslováky. V té době se také chystaly předporady vševojskového sjezdu, kde měli zástupci čs. vojska rokovat o řešení vzniklé situace. 

Krátce nato v Moskvě úřady pozatýkaly zástupce OČsNR a Lev Trockij vydal rozkaz k odzbrojení a internaci všech legionářů. Jeho telegram se dostal také do rukou Čechoslováků, následkem čehož jejich sjezd vydal prohlášení o cestě na východ „vlastním pořádkem“. Ti si tak bez ohledu na odpor sovětů hodlali cestu do Vladivostoku probojovat.

Raketa Atlas V N22 s kosmickou lodí CST-100 Starliner odstartovala k misi Boe-CFT z Kennedyho vesmírného střediska na Floridě přesně podle plánu v 16:52 SELČ. Šlo o vůbec první let s posádkou – Starliner až doposud absolvoval jen dva nepilotované testovací lety.

Premiérovou posádku tvoří Barry Wilmore a Sunita Williamsová. Ani jeden z nich přitom původně letět neměl – 61letý Wilmore byl členem záložní posádky a členem testovací mise se stal po odstoupení Chrise Fergusona. 58letá Williamsová zase měla podle původních plánů letět až s první operační misí a v Boe-CFT je náhradnicí za Nicole Mannovou. Oba jsou nicméně zkušenými astronauty, bývalý pilot námořnictva Wilmore strávil ve vesmíru 178 dnů a původně vojenská pilotka Williamsová dokonce téměř 322 dny.

Změny ve složení posádky každopádně dokonale ilustrují potíže a průtahy, které premiérový pilotovaný let Starlineru provázely. Bez posádky měla loď letět už v roce 2016, první pilotovanou testovací misi k ISS absolvovat v polovině roku 2017 a na jeho konci zahájit pravidelný provoz. Premiéra, během které mělo mimo jiné dojít k připojení a odpojení od Mezinárodní kosmické stanice, se přitom uskutečnila až v prosinci 2019. Problémy s palubním počítačem ale nedovolily provést všechny naplánované úkoly a mise Boe-OFT musela být předčasně ukončena po dvou dnech. Opakovaný testovací let OFT-2 se následně uskutečnil v květnu 2022.

Pozdě, ale přece

Starliner představuje zčásti opakovaně použitelnou loď: Zatímco kuželovitá kabina pro posádku CM alias Command Module se může na oběžnou dráhu vydat až desetkrát, válcovitý SM neboli Service Module se musí pro každou misi vyrobit znovu.

Boeing postavil tři kabiny Starliner s výrobními označeními S1, S2 a S3. První z nich posloužila v listopadu 2019 ke zkoušce záchranného systému PAT alias Pad Abort Test. Zároveň se pro ni jednalo o derniéru, protože představovala pouze prototyp, nikoliv exemplář určený k letům na oběžnou dráhu. Kabiny S3 a S2 pak uskutečnily bezpilotní let OFT a OFT-2. První zmíněná byla po přistání pokřtěna jako Calypso, a právě ta nyní zamířila k ISS. U budoucích operačních misí se počítá s jedním startem ročně a střídat se mají kabiny S2 a S3.

Celá loď má maximální průměr 4,56 metru, výšku 5,03 metru a startovní hmotnost (dle požadavků mise) až 13 tun. Kabina o objemu 11 m³ pojme sedm astronautů, reálně se však počítá s lety čtyřčlenných posádek. Starliner může létat zcela autonomně, Williamsová a Wilmore jej ale budou v různých momentech pilotovat sami, aby prověřili manévrovací schopnosti plavidla. Testovat budou také vybavení včetně sedadel a obleků, zatímco týmy na Zemi budou monitorovat komunikaci a systémy na podporu života. 

Přílet a připojení k Mezinárodní kosmické stanici je naplánován na dnešních 18:16 SELČ. Wilmore a Williamsová se připojí k posádce Expedice 71 složené z astronautů NASA Michaela Barratta, Matta Dominicka, Tracy C. Dysonové a Jeanette Eppsové a kosmonautů Roskosmosu Nikolaje Čuba, Alexandra Grebjonkina a Olega Kononěnka.

Testy budou pokračovat i během pobytu dvojčlenné posádky na ISS. Po konci testovací mise chce vesmírná agentura dokončit schvalovací proces pro Starliner tak, aby v něm mohli příští rok poprvé odstartovat astronauti ke klasické několikaměsíční misi na ISS.