Jantar představuje výborný způsob fosilizace, díky němuž se můžeme setkat s měkkými částmi těl rostlin i živočichů, starými desítky milionů let. Obvykle jde o organismy, které se často pohybují v blízkosti kmenů stromů vytvářejících pryskyřici, ze které pak vzniká jantar. 

Týmu, který vedli odborníci Čínské akademie věd, se nedávno podařilo objevit jantar s částí těla dospělé tasemnice. Parazit je podle vědců starý asi 100 milionů let. Pro paleontology jde o významnou událost, protože se jedná o první fosilní nález těla tasemnice a nejpřesvědčivější doklad rané evoluce ploštěnců, s jakým jsme se až doposud setkali. Podrobnosti výjimečného objevu zveřejnil odborný časopis Geology.

Tasemnice z křídového moře

Moderní věda zná zhruba 5 000 druhů tasemnic, jež parazitují u všech skupin obratlovců, zejména pak ryb a paryb. Vyskytují v prakticky všech pozemských ekosystémech, suchozemských, sladkovodních i těch mořských. Nalezená tasemnice patří do řádu Trypanorhyncha – larvy těchto tasemnic infikují různorodé mořské bezobratlé, především korýše a ryby. Jejich dospělá stadia poté žijí ve žralocích a rejnocích.

Pro badatele je samozřejmě vzrušující otázkou, jak se mohla tasemnice, která žije ve vnitřnostech žraloků či rejnoků, tedy striktně vodních tvorů, dostat do pryskyřice na kmeni stromu? Jedním z možných scénářů podle vědců je, že příliv či bouře vyvrhl na břeh mrtvolu ryby s tasemnicí v útrobách, do které se pak pustil nějaký velký mrchožrout, možná některý z velkých dinosaurů. Nepozřený kus s tasemnicí pak mohl skončit v pryskyřici.

Analýzy molekulárních hodin, kalibrované podle hostitelů mořských tasemnic, ukazují, že tasemnice skupiny Trypanorhyncha vznikly někdy v době přelomu triasu a jury, asi před 200 miliony let. Objevená fosilie tasemnice v jantaru tedy představuje přibližně „poločas“ jejich evoluční historie. Význam nálezu podtrhuje i to, že jediná další obecně přijímaná fosilie tasemnic, která je starší než období čtvrtohor, pochází z koprolitu žraloka z období permu. V tomto případě se ale jednalo o vajíčka tasemnice, ze kterých nelze vyčíst nic podstatného o dospělém jedinci.

Velikán mezi českými spisovateli se v románu Temno vykreslujícím obtížnou dobu počátku 18. století dopustil řady zjednodušení. Antonín Koniáš to tak slíznul za všechny ostatní paliče knih, ačkoliv zdaleka nebyl v našem kraji jediný.

Klíč k rozeznání bludů

Jako správný věřící byl otec Koniáš přesvědčen o pravosti katolické víry, které Tovaryšstvo Ježíšovo sloužilo. Zároveň věřil, že Luterovo učení jsou bludy, které mají jeho ovečky svést na scestí. Jako správný pastýř byl odhodlaný toto nedopustit. Naštěstí žil v době, kdy už se více než lidé pálily knihy, coby zdroj pomýlených myšlenek a rozporů s církví. Koniáš se v tomto potírání „hlasu nepřítele“ skutečně činil.

Díky pečlivým záznamům, které pravidelně posílal svým nadřízeným, máme dobrou představu, kolik knih odevzdal ohni. Ačkoliv Josef Jungman i Josef Dobrovský mluví o 60 000, ve skutečnosti jich byla zhruba polovina. Byly mezi nimi knihy bludné, pověrečné i nemravné. Pro jejich rozpoznávání vydal roku 1729 Klíč kacířské bludy k rozeznávání otvírající, k vykořenění zamykající. Šlo o seznam evangelické a protikatolické literatury, umožňující rozpoznat, zda je daná kniha v pořádku, nebo „na indexu“.

Jednalo se o ucelený katalog, díky kterému se do dnešních dnů dochoval přehled zakázané literatury. Ačkoliv je Koniáš stále vnímán především jako postrach a ničitel knih, byl vlastně prvním bibliografem knih vydaných na Moravě a v Čechách. Dokonce také knihy psal a to německy, česky a latinsky. Zabavené svazky nahrazoval „nezávadnou literaturou“ na vlastní náklady a často i z vlastního pera, například kancionálem Cytara Nového zákona či Zlatá neomylná římsko-katolické pravdy dennice.

Nejchudší z chudých

Posláním otce Koniáše totiž nebylo lidem ubližovat nebo je pronásledovat. Jako misionář je měl pokorně vést k bohu a zajistit, aby k němu kráčeli po správné cestě. Proti Jiráskovu popisu tedy nebyl zlý a ani šílený. Spíše by se slušelo říci horlivý a zapálený pro věc. A také výkonný. Chodil od města k městu, od vesnice k vesnici, od domu k domu a vzdělával lid ve znalosti písma. Byl schopen zaujmout jak pány na zámku, tak kmány v putyce.

Koniáš svůj život prožil na cestách, po kterých chodil jako nejchudší z chudých. Postil se, nehýřil a upřímně žil to, co sám kázal. A kázat dovedl i třeba pětkrát za den, bylo-li třeba. Jediné, oč žádal své hostitele, byla skromná, ale teplá místnost. Trápilo jej totiž revma. Páter Koniáš zemřel 27. října 1760 v Praze. 21 let po jeho smrti vydal císař Josef II. toleranční patent, kterým stát uznal luteránské, kalvínské a pravoslavné učení.

Ve Spojených státech a také v malé části Kanady probíhají intenzivní přípravy na blížící se úplné zatmění Slunce. Dojde k němu v pondělí 8. dubna a relativně úzký pás úplného zatmění přetne USA od Texasu na jihozápadě až po Maine na severovýchodě. Místní úřady a obyvatelé se připravují na tuto efektní událost, NASA má ale jiné starosti.

Úplné zatmění není úplně běžný fenomén a představuje zajímavou příležitost k výzkumu. Vědci a inženýři NASA připravili tři suborbitální rakety APEP (Atmospheric Perturbations around Eclipse Path), které proletí oblastí stínu nadcházejícího zatmění. Měly by dosáhnout výšky kolem 420 kilometrů. Budou zkoumat vliv zatmění Slunce na svrchní vrstvy zemské atmosféry.

Sondování následků zatmění Slunce

Rakety APEP se již osvědčily při prstencovém zatmění Slunce loni v říjnu, kdy startovaly a přistávaly v oblasti armádního zařízení White Sands Test Facility v Novém Mexiku. Tentokrát budou operovat ze zařízení NASA Wallops Flight Facility ve Virginii. Proti předchozí misi mají k dispozici nové přístroje.

Hlavním úkolem raket APEP bude prostudovat jevy v ionosféře, k nimž bude docházet při zastínění slunečního svitu Měsícem během úplného zatmění Slunce. Misi raket APEP během zatmění povede specialista na fyziku kosmických letů Aroh Barjatya z Aeronautické univerzity Embry–Riddleho na Floridě.

Rakety APEP odstartují ve třech různých časech – 45 minut před zatměním, při zatmění a 45 minut po zatmění. Tyto intervaly jsou podle odborníků důležité pro odběr dat, která prozradí, jak naše ionosféra reaguje na chvilkové „vypnutí“ slunečního svitu. Z dřívějších výzkumů například víme, že v ionosféře vznikají poruchy, které narušují rádiovou komunikaci. Američtí vědci nasadí do sledování ionosféry kromě raket také stratosférické balony i celou řadu pozemních radarů.

Zatímco našinec najde v restauraci většinou klasická dřevěná párátka, v Jižní Koreji se na stole objevují udržitelnější varianty: Účelem i tvarem se sice shodují, vyrábějí se však speciální úpravou z bramborového či kukuřičného škrobu a dále se dobarvují. 

Influenceři na TikToku si ovšem všimli, že když se zmíněná párátka usmaží, připomínají nazelenalé křupky a dají se jíst. Děti podléhající trendům se tak u rodičů začaly dožadovat extrémní fritované pochoutky. Ministerstvo zdravotnictví každopádně varuje, že součást složení tvoří také látka sorbitol a při nadměrné konzumaci může vyvolávat zvracení či průjmy.

Zvláště v pandemických letech jsme si zvykli na to, že zoonotické infekce, tedy choroby přenášené z různých druhů zvířat na lidi, představují značný a nebezpečný zdroj problémů. Mnoho nebezpečných lidských viróz, které se objevují v titulcích médií celého světa, jako například HIV, ebola, ptačí chřipka nebo pandemický covid-19, má svůj původ právě ve zvířecí říši.

Vypadá to, že zvířata jsou zásadní hrozbou pro lidské zdraví a do určité míry tomu tak opravdu je. Nedávný výzkum ale ukazuje, lidé představují hrozbou pro zdraví zvířat, především těch, která která žijí v jejich těsné blízkosti. Vědci tento způsob přenosu označují jako antroponotické infekce.

Mezi lidmi a zvířaty

Francois Balloux z Londýnské univerzity a jeho kolegové analyzovali 12 milionů genomů virů, pocházejících z 32 virových čeledí. Badatelé analyzovali zejména to, jak se viry vyvíjely a jaké se v nich objevily mutace, když virus přeskočil z jednoho hostitelského druhu na další. Cílem výzkumu bylo více proniknout do evoluce virů a podpořit přípravu na příští pandemie, které jsou podle mnoha odborníků jen otázkou času. Výsledky studie genomů virů a závěry Ballouxova týmu nedávno zveřejnil vědecký časopis Nature Ecology & Evolution.

„Kupodivu jsme zjistili, že lidé jsou nejen intenzivním příjemcem virových infekcí od zvířat, ale také jejich zdrojem pro zvířata,“ uvádějí autoři studie. „Zkoumali jsme 599 nedávných případů přeskoků viru mezi hostitelskými druhy. Asi 64 procent z nich bylo z lidí na zvířata, tedy téměř dvojnásobek přenosů virů za zvířat na lidi.“ 

Jde o závažné zjištění, které významně ovlivní úsilí zdravotníků i veterinářů v boji s virovými infekcemi. Jde nejen o primární hrozbu například pro ohrožené druhy živočichů, ale také zpětně pro lidské zdraví, protože přenosy lidských infekcí na zvířata ve svém důsledku ohrožují bezpečnost potravin živočišného původu. Viry ve zvířatech také mohou projít intenzivní evolucí, čímž může vzniknout nový nebezpečný kmen dotyčného viru.

Zachytit supernovu během prvotní exploze je nesmírně obtížné. Neumíme je předpovědět a jsou velice vzácné. V Mléčné dráze se objeví zhruba jedna supernova za století. Pozorování té nejmladší je ale podstatě staršího data – supernovu SN 1604, známou též jako Keplerovu, jsme pozorovali před více než 400 lety. Naštěstí pro astronomy supernovy explodují i v ostatních galaxiích kolem nás. V loňském roce v tomto směru astronomy velice potěšila supernova SN 2023ixf, která explodovala v blízké galaxii Větrník.

Vědecké manévry

Supernovu objevil japonský amatérský astronom Koichi Itagaki 19. května 2023. Klíčová prvotní fáze supernovy trvá jen hodiny, takže bylo nutné jednat velice rychle. K objevu došlo v pátek v noci, ale Itagakimu se povedlo během pár hodin umístit zprávu o supernově na významný mezinárodní server Transient Name Server. Díky tomu se podařilo zburcovat astronomy celého světa a necelou hodinu poté se již významné teleskopy otáčely na místo exploze. Pro vědce je takto rychlá reakce zcela výjimečná.

Jedním z těch, kdo tehdy strávili bezesnou noc sběrem fantastických dat o supernově prakticky v reálném čase na počátku exploze, byl Erez Zimmerman z izraelského Weizmannova institutu věd. Vědecký časopis Nature v těchto dnech zveřejnil studii Zimmermanova týmu, která shrnuje pozorování supernovy SN 2023ixf.

Zimmerman a spol. v květnu 2023 šťastnou souhrou okolností zrovna pracovali s Hubbleovým dalekohledem a zkoumali pozůstatky supernov v oblasti UV záření. Najednou měli příležitost pozorovat čerstvou supernovu. Zimmerman si cení především toho, že měli jako první možnost detailně sledovat, jak se záření exploze supernovy vynořuje z mračna materiálu, které obklopovalo umírající hvězdu.

Zrození černé díry?

Kromě Hubbleova teleskopu se na mapování exploze supernovy podílela také americká vesmírná observatoř Swift nebo vědci z havajské Keckovy observatoře. Kompilace vysoce kvalitních dat umožnila výzkumníkům zmapovat dvě vnější vrstvy explodující hvězdy a přijít s mimořádnou hypotézou.

Podle vědců se v důsledku hvězdné exploze zřejmě zrodila černá díra. Naznačují to zjištěné rozdíly v množství a povaze okolního materiálu před explozí a po ní. Podle Ido Iraniho, který se na výzkumu supernovy SN 2023ixf podílel, je možné, že chybějící materiál skončil v nenasytném chřtánu černé díry.

Podle stanov, jež sepsal svatý Bernard z Clairvaux pro templáře, měli členové zmíněných řádů reprezentovat účinné spojení bojovníka a mnicha. Z rytířských zvyků měli čerpat především výcvik ve zbrani, ale jejich morálka měla být přísně křesťanská. Bernard totiž v součinnosti s papežem vytýkal světským rytířům, kteří se účastnili křížových výprav do Svaté země, že až příliš často podléhají svodům a bojují zejména za vlastní feudální zájmy – což ve výsledku vedlo ke zbytečným sporům a oslabování křesťanského vojska, jež muselo čelit vzrůstající síle muslimských armád.

Neohrožená úderná síla

Spojením dvou odlišných světů se z templářů měli stát elitní bojovníci, kteří se zřeknou veškerého pozemského majetku i závazků a plně se oddají službě Bohu, takže pro svatou věc bez mrknutí oka položí život. A to se v zásadě podařilo. Templáři a po nich johanité – kteří z velké části převzali jejich principy, uspořádání i způsob života – se proměnili v hlavní údernou sílu křižáků. Díky své neohroženosti, vzájemné součinnosti a neutuchajícímu odhodlání pak dlouho drželi relativně křehké křižácké státy při životě i v sousedství nepřátelských muslimských sultánů a emírů. Jejich nebojácnost však několikrát vedla k téměř úplnému vyvraždění rytířů, protože se vrhali vpřed i ve ztracených bitvách, aby ochránili své druhy ve zbrani, nebo alespoň způsobili muslimům co největší ztráty. Ani ty ovšem nevedly k zániku rytířských řádů coby organizací, neboť jejich idea lákala mnohé další rytíře z celé Evropy, aby znovu doplnili prořídlé stavy řádového vojska.

Co však popsaný způsob života znamenal pro každodenní existenci rytířů mimo válečnou vřavu v jejich řádových domech zvaných komendy? Především předurčoval typ lidí, kteří se zmíněnými elitními bojovníky stávali. Nebylo prakticky možné učit nováčky od počátku zacházet s mečem a štítem, pohybovat se ve zbroji a jezdit na koni. Řád potřeboval zkušené válečníky, kteří cvičili hlavně specifickou spolupráci s bratry, útoky ve formacích, případně zvláštní bojové manévry potřebné při válčení na Blízkém východě.

Mužové meče, ne pera

Kromě uvedených omezení nebylo příliš vhodné, aby do řádu vstupovali mladíci, kteří by jen těžko vydrželi žít v celibátu a měli by problém se zvládáním přísné morálky. Typickými řádovými rytíři se tak stávali šlechtici ve středním či vyšším věku, často vdovci, poté co již předali své statky dědicům, neměli žádné politické závazky a mohli se plně oddat službě Bohu. Tudíž ovšem nešlo o žádné vzdělané kněží, kteří by uměli číst a psát, navíc ještě latinsky. Proto se prostředí templářských a johanitských komend od počátku lišilo od fungování ostatních mnišských řádů, jejichž členové se obvykle z velké části věnovali studiu a modlení, takže měli dost času získat potřebné vzdělání a znalost svatých knih i latiny coby oficiálního církevního jazyka.

Také řádoví rytíři měli samozřejmě možnost si doplňovat vědomosti, ale jednak na to příliš nezbýval prostor, neboť boj s nevěřícími byl v jejich případě důležitější; a jednak si starší šlechtici většinou jen těžko a neradi osvojovali nové náročné znalosti, jež se příliš lišily od jejich dosavadního způsobu života. Zkrátka se jednalo spíš o muže meče než pera, jak se vyjádřili i pozdější historici.

Pestrá směsice národů

Ačkoliv tedy byla johanitská řehole po vzoru ostatních mnišských řádů zapsaná latinsky, nechal ji velmistr Ferdinand Alfons Portugalský převést do národních „vulgárních“ jazyků. Ve stejné době se dočkaly překladu do francouzštiny také řehole a statuta templářů, aby je rytíři lépe chápali – i když jim zmíněné texty stejně musel někdo přečíst. A zde se dostáváme k národnostnímu složení obou velkých řádů, o němž nemáme přesné doklady a můžeme pouze usuzovat ze jmen v dochovaných seznamech členů. Z nich dovodíme, že velká část těchto mužů pocházela z frankofonních regionů, přestože situaci komplikuje fakt, že ve vrcholném středověku se jazyk severní Francie výrazně lišil od jižních oblastí okolo Provence. 

Hlavní dorozumívací prostředek v době působení obou řádů ve Svaté zemi každopádně představovala francouzština a rytíři z ostatních lokalit se museli přizpůsobit. Angličanům to zřejmě nečinilo větší potíže, jelikož většina tamní šlechty pocházela z Normandie nebo měla na francouzské prostředí úzké vazby. Španělé zas mohli těžit z relativní podobnosti románských jazyků. V nejtěžší pozici se tak ocitali příchozí z německých oblastí Svaté říše římské, a zřejmě i proto byl koncem 12. století založen řád německých rytířů. Ti se sice už ve 13. století přesunuli do Uher a odtud na sever k Baltskému moři, aby bojovali proti pohanským Prusům a Litevcům, ale kořeny měli ve Svaté zemi stejně jako templáři a johanité.

Nejprve francouzsky

Jazyková situace zůstala v rytířských řádech v podstatě stejná až do pádu Akkonu v roce 1291, kdy éra křižáckých států na Blízkém východě definitivně skončila. Nemáme však žádné popisy dobového dorozumívání či záznamy o tom, jakým jazykem hovořila generální kapitula při poradách, nemluvě o každodenním kontaktu či komunikaci na nižších úrovních. Fakt, že byl výsledný zápis z důležitých porad zaznamenán v nějaké řeči, ještě neznamená, že se tak řádoví mistři mezi sebou skutečně bavili.

Přesto je jistě důležité, že se úpravy statut a nařízení přijatá generální kapitulou johanitů až do roku 1366 zapisovaly starou francouzštinou. Zdroje o jazyce templářů zmizely úplně, protože Filip IV. Sličný nechal řád v roce 1312 zlikvidovat. Němečtí rytíři pak působili výhradně v Pobaltí, nicméně tamní jazyková situace s používáním němčiny je poměrně zřejmá, tudíž ne tolik zajímavá. Pro sledování dalšího vývoje komunikace ve velkých rytířských řádech tak zůstávají pouze johanité, kteří od počátku 14. století sídlili na Rhodosu a o dvě stě let později se přesunuli na Maltu, takže je dnes známe jako maltézské rytíře.

Spíš potíže než pomoc

Od zmíněného 14. století představovali johanité jedinou větší organizaci svého druhu ve Středomoří, čímž se také významně posouvala jejich pozice a po zániku křižáckých království pochopitelně i cíle. Podle původních regulí představoval řád rytířů špitálu svatého Jana nadále hráz především západních křesťanů proti útoku muslimů, což ovšem nově znamenalo nasměrovat obranu vůči sílící Osmanské říši, a to zejména na moři. Ve stejné době se také postupně měnil dorozumívací jazyk, částečně v souvislosti s papežským schizmatem, kdy měla církev na malou chvíli i tři Svaté otce. A zatímco velmistra řádu Roberta Caracciola jmenoval Urban VI. sídlící v Římě, Klement VII. usazený v Avignonu ho neuznal.

Nicméně právě Caracciolo nařídil překlad francouzských stanov řádu do latiny. Přesunem do Středomoří totiž vliv Francie opadl a naopak narostlo italské křídlo členů, takže francouzština najednou v komunikaci způsobovala spíš problémy, než aby ji usnadňovala. Přechod ke starobylému „mateřskému“ jazyku znamenal logický krok, neboť latina nečinila Italům potíže. Od roku 1454 se pak všechna jednání generální kapituly zapisovala buď latinsky, nebo některou formou italštiny, jež v té době procházela bouřlivým vývojem a postupnou kodifikací. Nastupující renesance výrazně posílila kulturní vliv italského prostředí na společnost v celé západní i střední Evropě, takže se mu nevyhnuli ani johanité sídlící relativně nedaleko od Apeninského poloostrova. 

Ctihodná šestnáctka

Od druhé poloviny 15. století zahrnovala organizační struktura johanitů osm jednotek zvaných „langues“, a to Francii, Auvergne, Provence, Aragonii, Kastilii a León, Itálii, Německo a Anglii. Každá měla v generální kapitule dva zástupce, jimž se dohromady říkalo Ctihodná šestnáctka. Jednání tudíž pravděpodobně mohlo probíhat v různých jazycích podle toho, kdo se zrovna s kým domlouval. Nabízí se ovšem otázka, zda „langues“ skutečně odpovídaly jazykovému dělení, nebo spíš správním jednotkám johanitských statků v Evropě.

Historici se dnes přiklánějí spíš ke druhému pojetí, přičemž první tři uvedené oblasti se dají jazykově přiřadit k francouzštině, kdežto další dvě ke španělštině. Přesto se jednání zapisovala latinsky, případně v tzv. sicilské byrokratické koiné, tedy v jedné z jižních variant italštiny. Každopádně se z řádu stávala svého druhu „středověká korporace“ a nabízela příležitost ke vstupu i k vyšplhání do nejvyšších pater hierarchie mnohem pestřejší směsici národností. Francouzský vliv v ní tudíž už zdaleka nedominoval.

Zpátky k latině

Hlavní důvod návratu k latině ovšem spočíval ve stabilitě, s jakou přetrvala dlouhých 1 500 let. Italština i francouzština tehdy procházely zlomovým obdobím, kdy se rapidně měnila výslovnost. Díky růstu prestiže určitých rodů – a zásluhou básníků či pěvců placených z jejich pokladnic – se navíc dříve okrajové místní dialekty měnily ve „vybranou mluvu“ a v nový kulturní standard, vytlačující své starší předchůdce. To vše pak vedlo ke zmatkům a nedorozumění. Proto se latina začala opět užívat především ke kodifikaci předpisů, jež měly mít dlouhodobou platnost.

Jak se však společnost vyvíjela, nedokázal dávný jazyk pojmenovat celou šíři reality 15. a 16. století, tedy éry velkých námořních výprav a objevování kontinentů. Proto johanitům pro zápis praktických věcí sloužila nějaká forma italštiny, zpočátku především benátská varianta. Když se pak řád v roce 1530 v důsledku sílících tureckých útoků přesunul z Rhodosu na Maltu, objevovala se víc jižní sicilská varianta, protože nové sídlo leželo pouhých devadesát kilometrů od Sicílie. 

Zároveň při pořizování písemností hodně záleželo na národnosti konkrétního kancléře či sekretáře řádu: Jednalo se sice o úředníky, a nikoliv o mocenské činitele, ovšem při písemném styku pochopitelně hráli podstatnou roli. Vedle latiny a italštiny měli ovládat i francouzštinu a španělštinu, aby mohli listiny překládat, nicméně nejčastěji užívaný jazyk závisel na jejich osobních preferencích.

Lingua franca

Od 16. století počet písemností při diplomatickém i úředním styku oproti středověku výrazně narostl a maltské ústředí dávalo také prostřednictvím četné korespondence pokyny vyslancům řádu u evropských dvorů. Příchozí listy panovníků mohly být v různých jazycích včetně portugalštiny, němčiny nebo ruštiny, zatímco odchozí oficiální zprávy psali úředníci především latinsky a soukromé informace pro velvyslance bývaly ponejvíc v italštině – dokonce i když diplomaté patřili k jinému národu. Také zde můžeme nicméně vysledovat jistou variabilitu: Do Francie se stále často psalo ve francouzštině, takže se udržela jako jedna z důležitých řečí řádu, a našli bychom i ojedinělé případy použití dalších jazyků.

Příklad současných mezinárodních korporací a organizací jasně ukazuje, jak důležité je striktně vymezit oficiální dorozumívací jazyk, označovaný jako „lingua franca“ (viz Řeč Franků). Dnes se jedná o angličtinu, ale ještě před sto lety převládala francouzština a teprve po druhé světové válce ji postupně vytlačoval vliv americké kultury a nových technologií. Je tudíž pochopitelné, že i společný jazyk někdejšího nadnárodního řádu, fungujícího po dlouhá staletí, se neustále vyvíjel podle aktuální situace v tehdejší společnosti. 

Přestože samohybka SU-76 sloužila primárně jako podpůrný prostředek infanterie, bojovalo s ní několik skutečných tankobijců. Největším postrachem panzerů na „šestasedmdesátce“ se stal Vladimir Borisovič Vostrov (*1924) ze 423. gardového samostatného pluku samohybných děl. Narodil se v Jarcevu u Smolenska, a když Němci přepadli SSSR, neměl ještě ani dokončené vzdělání. Po invazi vstoupil do dobrovolnické jednotky Komsomolu, která měla strážit mosty. Němci však domobranu obklíčili a Vostrovovi se z pasti podařilo uniknout posledním vlakem. Ocitl se nedaleko Moskvy a několik měsíců pracoval jako automechanik, nakonec se v dubnu 1942 přihlásil do armády.

Smrt v ocelové rakvi?

Po základním výcviku sloužil u pěchoty, koncem roku 1943 utrpěl zranění a putoval do lazaretu. Jakmile se zmátořil, nadřízení jej přidělili k pluku samohybek. To mladíka příliš nenadchlo – tankisté sice měli pohodlnější život než „blátošlapové“, zato jejich život mnohdy končil upálením v ocelové rakvi. Osádky si vyzvedly nové stroje v továrně v Mytišči a přímo během cesty z fabriky se je učily ovládat. Vostrov se stal příslušníkem 1433. pluku samohybného dělostřelectva v rezervě nejvyššího velení, který se transformoval ve 423. gardový regiment zařazený do VI. mechanizovaného sboru. Na konci války činilo Vostrovovo skóre 12 zničených tanků Wehrmachtu, které považoval za dokonalejší než sovětskou techniku.

O své službě nikdy moc nemluvil, přesto jednou zavzpomínal na typický střet: „Do paměti se mi vryla událost ze začátku roku 1945. Podporovali jsme útočící pěchotu a ostřelovali Němce asi hodinu. Napravo ve vzdálenosti 150 m se táhl sráz, od něhož naším směrem vyběhla skupina vojáků a křičela: ‚Tanky!‘ Otočili jsme samohybky čelem ke srázu a vyčkávali. Brzo se objevil první panzer – nejprve hlaveň, potom i zbytek. Zamířil jsem, vypálil a zničil ho podkaliberním nábojem. Oddechli jsme si, jenže vmžiku nám vstříc vyjel další. Bylo to kdo s koho – komu se podaří vypálit a trefit jako prvnímu? V takových chvílích jsme měli v krvi spoustu adrenalinu… Zkrátka nemůžete myslet na smrt a nemáte ani čas se bát. Jen jsem znovu zamířil a vystřelil. Dostal jsem ho a pak pěchota vyřídila prchající osádky kulometem. Po takovém boji byl člověk rád, že měl zase jednou štěstí…“ 

Mnohé členy osádek SU-76 však štěstěna opustila. Poslední rok války podle Vostrova nepřežilo více než 75 % příslušníků pluku, a to zejména kvůli příliš častému nasazení samohybek při frontálních úderech.

Odmítnutý tankista

Slezský rodák Hermann Bix (1914–1986) se po završení školní docházky stal mechanikem a později si podal přihlášku do Reichswehru, avšak byl odmítnut. Mladík se nenechal odradit, na jaře 1935 vstoupil do čerstvě založeného Wehrmachtu a stal se příslušníkem 2. tankového pluku v Eisenachu. Při polském a francouzském tažení působil jako motospojka, na začátku operace Barbarossa už se mohl pochlubit pozicí velitele tanku u 7. roty 35. regimentu.

Během prvních týdnů útoku na SSSR zničil Bix 60 nepřátelských vozidel, tucet protitankových kanonů a 16 polních děl, údajně se též podílel na zajetí asi 800 rudoarmějců. Za tyto výkony získal Železný kříž a v říjnu 1941 jej převeleli k 6. rotě, s níž se zúčastnil postupu k městu Tula. Podařilo se mu ukořistit pro svou divizi netknutý sovětský sklad pohonných hmot a u Mcensku přežít tvrdý protiúder 4. tankové brigády vyzbrojené T-34 a KV-1. Když koncem roku museli Němci při ústupu od Moskvy ponechat osudu značné množství obrněné techniky, bojoval Bix dočasně jako pěšák.

Proti Sovětům i Američanům

Na jaře 1942 se dočkal velení čety v 8. rotě 15. tankového pluku a v červnu jej do nohy i ruky zasáhly střepiny granátu. Přesto zůstal u jednotky až do dalšího zranění koncem srpna, kdy jeho panzer najel na minu. Následovala dlouhá léčba v zázemí i vyznamenání Německým křížem. Po rekonvalescenci působil Bix jako ředitel výcviku v poddůstojnické škole v Eisenachu a v této funkci setrval až do jara 1944, kdy odcestoval do Francie coby instruktor tankové divize právě přezbrojené na panthery. Už v červnu opět putoval na východní frontu a bojoval ve stíhači tanků Jagdpanther u Varšavy a v Kuronsku.

Utrpěl další dvě zranění, přesto odmítl opustit spolubojovníky a jen za 25. únor 1945 zničil 16 obrněnců. V březnu se účastnil průlomu své divize u Gdaňsku a poblíž Stargardu vyřadil čtyři americké tanky v sovětských barvách. Tuhé boje pokračovaly a v průběhu dvou týdnů si Bix připsal na konto další tucet zářezů, za což jej čekal Rytířský kříž. Začátkem května utržil své poslední zranění a byl po Baltském moři evakuován do Kielu, kde se vzdal Britům, a několik měsíců strávil v zajetí. Roku 1956 vstoupil do Bundeswehru a sloužil v něm 14 let. Podle oficiálních statistik zničil za války 75 obrněných vozidel.

Nepálská metropole Káthmándú se sice rozkládá v nadmořské výšce 1 400 metrů, ovšem vzhledem k její geografické poloze na úrovni Egypta či Floridy si tam návštěvník po většinu roku vystačí s tričkem a krátkými kalhotami. Hřeben Himálaje se odtud nachází ještě poměrně daleko a spatříte ho jen za opravdu jasných dnů. Navzdory předpokladům se proto tamní ulice nehemží horolezeckými výpravami, chystajícími se zdolat nějaký osmitisícový vrchol – natrefíte na ně hlavně v části města zvané Thamel, kam směřují prakticky všichni zahraniční turisté. Jinak se totiž hrstka cizinců mezi téměř třemi miliony obyvatel aglomerace snadno ztratí.

Poslední spočinutí buddhy

Káthmándú však netvoří jen vzdálenou bránu Himálaje. Samo o sobě představuje velmi zajímavou turistickou destinaci, přestože zatím neprávem opomíjenou. Patří totiž k nejstarším souvisle osídleným městům světa a podle některých pramenů vzniklo už ve 2. století. V zástavbě proto narazíte na řadu historických budov, přičemž obyvatelé udržují mnoho dávných tradic. Bohužel však v dubnu 2015 udeřilo na oblast zemětřesení o síle 7,8 stupně a poškodilo či úplně zničilo na šest set tisíc staveb. Ušetřen přitom nezůstal ani chrám Kasthamandap, který od 7. století vévodil čtvrti Maru a dal městu jméno.

Dnešní nepálská metropole a okolní aglomerace nemají pouze jedno centrum, nýbrž hned několik. Můžete se mezi nimi snadno přesouvat veřejnou dopravou; jen počítejte s tím, že do minibusu, který by v Evropě pojal maximálně čtrnáct cestujících, se jich v Nepálu mnohdy vtěsná i pětadvacet… První na seznamu pamětihodností je zcela jistě 36metrová buddhistická stúpa Boudhanáth, jedna z nejvyšších nejen v asijské zemi, ale i na světě. Ukrývá prý ostatky Kassapy Buddhy, dvacátého sedmého z celkových osmadvaceti buddhů. Centrum tibetského buddhismu představuje stúpa odjakživa, neboť stojí v oblasti, kudy do města proudily obchodní karavany z Tibetu. Po jeho čínské anexi v roce 1959 pak většina mnichů uprchla právě do Boudhanáthu a postavila v okolí přes padesát klášterů, tzv. gomp.

Čím víc, tím líp

V Boudhanáthu se pořád něco děje: Věřící obcházejí stúpu ve směru hodinových ručiček, roztáčejí modlitební mlýnky, zapalují svíčky, obětují božstvům a nechávají vyvěšovat své modlitební praporky, na které se dřevěnými raznicemi tisknou obrázky či posvátné texty. Modrá látka přitom představuje nebe, bílá vzduch či vítr, červená reprezentuje oheň, zelená vodu a žlutá zemi. Svůj praporek si tam navíc můžete nechat vyvěsit i jako turisté. V Himálaji totiž věří, že když vítr do látek fouká, roznáší po okolí požehnání, dobrou vůli a soucit obsažené v jejich poselství. Čím víc jich tedy vlaje, tím líp.

Samotná stavba potom symbolizuje Buddhu, korunovaného a sedícího v meditační pozici na lvím trůnu. Monument proto údajně vyzařuje energii jeho plně probuzené mysli. Vrchol věže znázorňuje korunu, kvádr s očima Buddhovu hlavu, kupole tělo, čtyři schody u spodní terasy pak nohy a základna stavby tvoří trůn.

Bezvěrcům vstup zakázán

Většina místních – přes 80 % populace – však nevyznává buddhismus, nýbrž hinduismus. A jeho hlavním svatostánkem se v Káthmándú stal Pašupatináth: Je zasvěcený Pašupatimu coby jedné z manifestací boha Šivy a jeho historie údajně sahá až do 5. století. Nachází se ovšem v chrámovém komplexu zahrnujícím 519 pagod rozmístěných na ploše 246 hektarů, jehož aktuální podoba se datuje do roku 1692. Coby nevěřící turisté bohužel na centrální nádvoří či do hlavního chrámu vstoupit nesmíte – a pozorná stráž neomylně určí, kdo dovnitř může a kdo nikoliv. Z celého areálu jsou pak veřejnosti za drobný poplatek zpřístupněny pouze některé malé a okrajové pagody. 

Ovšem i pohled zvenčí, z protějšího břehu posvátné řeky Bágmatí, patří k nezapomenutelným zážitkům. Právě tam totiž hinduisté pod širým nebem spalují na tzv. ghátech své mrtvé a jejich popel sypou do špinavé říčky, v níž se opodál koupou děti. Jedná se o neopakovatelnou podívanou, zvlášť když máte za zády kopec s dalšími chrámy a posvátnými muži, jimž se říká sádhové a kteří se za pár drobných rádi nechají vyfotografovat.

Předsmrtný doušek

Říká se, že se v Pašupatináthu nachází i jakýsi hospic, kde hinduisté tráví poslední dny života. A když tamní kněz rozhodne, že je smrt nadosah, dá nemocnému či starému člověku napít vody právě z řeky Bágmatí. Vzhledem k jejímu obrovskému znečištění jde zajisté o lok poslední… Kousek proti proudu se přitom dokončuje čistička, která z náboženského hlediska vzbuzuje řadu otázek: Zůstane voda po chemickém vyčištění stále posvátná? A jak ovlivní rituál posledního doušku? 

Pravé srdce Káthmándú tvoří ovšem bezesporu náměstí Durbar, jehož název lze přeložit jako „místo paláců“. Zmíněné honosné stavby se tam mačkají jedna na druhou a každá odkazuje k jinému historickému období. Nejvýznamnější z nich, Nautalle Durbar, má devět pater a roku 1768 ji nechal postavit šáh Prithvi Narayan coby upomínku na sjednocení Nepálu. Zajímavý je také palác nazývaný Hanumánova brána, na západní straně náměstí. Tamní socha Hanumána ze 17. století však již dávno nepřipomíná boha v podobě opice, který se v eposu Rámájana objevuje jako pomocník prince Rámy. Skulpturu pokrývá mnoho látek a také nános barevné pasty sindor, kterou na ni věřící nanášejí v naději, že tak boha učiní šťastným a on je na oplátku požehná dlouhým úspěšným životem.

Za zvukem kladiv

Na Durbaru je však příjemné i pouhé posezení. Nemusíte navštívit žádnou z nedalekých památek, a přesto vám běžný ruch nabídne pohled do živoucího muzea hinduistické víry a nepálských tradic. Na jedné straně náměstí přinášejí místní lidé obětiny reliéfu Kála Bhairava, děsivému avatarovi bohyně Kálí, paní času a smrti. Jiní postávají u paláce Kumárí a hýčkají si naději, že tam alespoň na pár vteřin spatří mladičkou dívku coby údajné ztělesnění bohyně Durgá. Jinde obětují tradičním lingamům, falickým symbolům boha Šivy, případně červenou barvou potírají také pomyslné penisy jiných božstev. O kus dál zas od prodejců nakupují krmení pro ptáky a obratem ho rozhazují po okolí. Věří totiž, že se tak starají o duše předků převtělené do opeřenců, především holubů. 

Pokud se rozhodnete pro malý jednodenní výlet, můžete navštívit také prastaré město Patán, které bylo kdysi samostatné, ale dnes jej pohltila aglomerace Káthmándú. Oblast proslula kovotepeckou tvorbou a zvuk cinkajících kladiv vás postranními ulicemi dovede až do samotných dílen, kde vám zruční řemeslníci přímo před očima vytepají třeba modlitební mlýnek.

Strastiplná cesta vzhůru

Svajambhúnáth, další z mnoha center Káthmándú, by mohl představovat jen jednu z řady buddhistických stúp. To by ovšem nesměl stát na kopci, který sehrál v náboženské mytologii významnou roli. Legenda praví, že údolí kdysi vyplňovalo obrovské jezero. Pak ovšem bůh Maňdžušrí spatřil ve snu na hladině kvetoucí lotos a přišel ho uctít. Aby mohli květině vzdát hold i pozemští poutníci, vysekal soutěsku, voda z jezera odtekla a zůstalo údolí. Lotos se pak proměnil v kopec a květ se stal stúpou.

Nahoru se dnes dostanete buď pěšky ze západu, po dlouhém schodišti, nebo pohodlně autem z jihu. Pokud však prahnete po nevšedních zážitcích, radíme zvolit schody. U jejich paty je třeba projít oblastí, které vládnou tlupy dotěrných makaků a pokoušejí se příchozím ukrást vše, co vypadá sladce a poživatelně. Nepohrdnou však ani blyštivými slunečními brýlemi, a s trochou štěstí si je dokonce natočíte, jak coby nezbední školáci sjíždějí dolů po zábradlí. V noci se pak prý celého kopce doslova zmocní, nicméně pro místní jsou posvátní, takže jim všechny jejich kousky dlouhodobě procházejí. 

Západní namáhavá cesta má každopádně také spirituální rozměr: Pokud člověk sám v horku vystoupá po 365 schodech až nahoru, jistě svede bitvu s vlastní vůlí a odhodláním, načež ho na vrcholu zaplaví úleva i uspokojení. O to víc potom ocení pět zlatých schránek se sochami buddhů nebo největší známou pozlacenou vadžru, mocnou zbraň boha Indry spojující v sobě vlastnosti meče, palcátu a kopí. 

Velikonoce jsou oslavou zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Jejich datum je pohyblivé, na církevním koncilu v Nikáji v roce 325 bylo ustanoveno na první neděli po prvním jarním úplňku. Velikonoční okruh má přípravné období v čase od Popeleční středy do západu slunce Bílé soboty a sváteční dozvuk sedmi týdnů od Velikonoční neděle do Slavnosti seslání Ducha svatého (letnice). Zpočátku slavila starověká církev svátek v jeden den, respektive v jednu noc, avšak postupně se velikonoční slavnost rozčlenila do tří dnů. Ve 4. století se vyvinulo svaté třídení (triduum), které dnes zahrnuje Velký pátek, Bílou sobotu a Boží hod velikonoční.

První sváteční dny

Svátky otevírá Květná neděle ve znamení zelené ratolesti. V liturgickém kalendáři je současně prvním svátečním dnem Svatého či Velkého týdne, zvaného též pašijový. Po bohoslužbách se v něm totiž čtou či zpívají pašije, části evangelií líčících utrpení Ježíše Krista. Sám katolický obřad svěcení ratolestí je upomínkou na slavný vjezd Ježíše do Jeruzaléma, kdy ho lidé vítali palmovými listy.

Jelikož v našich zeměpisných šířkách palmy nerostou, dávali si křesťané posvětit svazky narašených jívových prutů, které zastrkovali doma za obrázky, do zahrádky nebo do pole. Vedle kytic z kočiček v některých krajích vytvářeli z větví různých dřevin velké svazky zvané košťata, berani, bahníře a palmy. Sestavovali je chlapci, kteří je nosili do kostela. Jeden druhého se pak snažili předstihnout délkou prutů.

Svaté třídení v liturgii začíná už večerem Zeleného čtvrtku. Podle výkladu církevních autorit vzniklo adjektivum zelený nejspíše z církevního řádu, podle něhož se do obce křesťanů opětně přijímali hříšníci odsouzení k pokání. Tak se symbolicky z uschlých ratolestí opět staly zelené. Jiné zdroje uvádí, že se pojmenování Zelený čtvrtek odvozuje od zelenin, které prý staří křesťané jedli podle zvyku Židů. Ohlasem je ona špenátová tradice, jíž se řídíme namnoze i dnes.

Ve jménu zdraví a úrody

Prožívání Velkého pátku určovala řada zákazů. Předně se nesmělo hýbat se zemí, která je v křesťanské interpretaci ložem Krista. Další zákazy se týkaly některých domácích prací, ale nebylo také dovoleno cokoli půjčovat a vynášet z domu. V jitřním čase před východem slunce se lidé modlili venku v sadu a umývali se v tekoucí vodě, aby se uchránili před nemocí podle představy, že velkopáteční voda, ještě než ji políbí první paprsky slunce, má divotvornou moc plnou hojivé síly. Jak silně se v její účinky věřilo ještě v 19. století, dokládají záznamy o lidech postižených kožními neduhy, kteří se nedali odradit ani ledovým škraloupem a vstupovali do ní nazí.

Bílá sobota se nesla ve znamení očekávání zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Bílá podle bílého roucha novokřtěnců, kteří při velikonoční vigilii přijímali křest. K novému ohni, který kněz zažíhal venku před kostelem starobylým způsobem – křesáním křemene, se připojil lidový obyčej pálení Jidáše. Když dříví z hranice dohořívalo, brali hospodáři uhlíky a oharky, neboť se věřilo, že mají moc uchránit pole od různých pohrom. V čase do ranního rozbřesku se lidé opět umývali v čerstvé studniční či pramenité vodě, aby smyli hříchy a byli čerství a zdraví. Ve chvíli, kdy se rozhlaholily zvony, běželi do sadu a třásli stromy, aby vydaly úrodu.

Na Boží hod vycházeli sedláci do polí, aby si zajistili jejich úrodu. Křížky ze dřeva opáleného v ohni na Bílou sobotu, pruty svěcené na Květnou neděli a vejce zastrkávali do brázd, aby byla pole chráněna před nepohodou počasí a posílen vzrůst plodin. K dobré úrodě mělo napomoci pojídání svěceného vejce a mazance přímo na poli, přičemž se skořápky a drobky zahrabovaly do brázd.

Oslavy zmrtvýchvstání

K Božímu hodu se vztahují velikonoční jízdy, které jsou na našem území známé hlavně z někdejších německých lokalit v severních Čechách, na severní Moravě a ve Slezsku. V Lukavci, české obci u Fulneku, dnes stejně jako v minulosti rejtaři objíždějí polnosti obce, projíždějí kolem jednotlivých stavení s křížem, který podávají lidem k políbení, a s písněmi, v nichž oznamují velikonoční zvěst o zmrtvýchvstání Spasitele. V tradici velikonočních jízd se oslava Vzkříšení propojuje s přáním, které v minulosti zaznívalo silněji, aby Bůh dal požehnání polím.

Pomlázku, která neodmyslitelně patří k Velikonočnímu pondělí, bychom našli už v Postile husitského kazatele Jana Rokycany z poloviny 15. století. Ten uvádí, že se „dívky s pacholky pomlázejí a mrskají o velikonočních hodech“. Pojem pomlázka označuje jak obřadní bití, hlavně dívek a žen, tak obchůzku mužské mládeže i velikonoční dar. Obyčej má četná regionální pojmenování, v Čechách se proto můžeme setkat s binovačkou, dynovačkou, koledou, na Moravě se šmigrusem, mrskutem, šlahačkou a ve Slezsku s kyčkováním.

Image

Čtěte také

Jazykovědma prozrazuje: Co jsou to ty „doprovody“?

Kromě pletence z vrbového proutí se používaly větve jalovce, březová nebo dřínová metla, rákoska (fišpanka), kdysi i žíla splétaná z kožených řemínků a také lékořice, z níž se na Slovácku upletl korbáč a jako laskomina mohl být zkonzumován. Zvláštností tradice je velký pletenec dosahující délky dvou i tří metrů. Ten se stal společným atributem mužské chasy, vypravující se na mrskut, a v tomto významu je doložen už na počátku 19. století na jihomoravském Podluží.

Červené pondělí

Starou víru v životodárnou sílu skrytou ve vejci adaptovalo křesťanství ve smyslu podobenství zmrtvýchvstání Ježíše Krista a včlenilo vejce do velikonoční liturgie. To mělo různé funkce. Mezi věřícími má dosud platnost pojídání svěcených vajec po návratu z kostela. Jejich rozkrájení a rozdělení mezi členy rodiny vyjadřuje soudržnost a podle lidových představ má ochránit člověka, kdyby v životě zbloudil.

Vejce bylo také předmětem obdarování, jež se dotýká kmotrovských, příbuzenských, sousedských a milostných vztahů, nebo představovalo svěceninu v pokrmu či v magickém rituálu posílení úrody země. Mimo to mohlo být objektem kreativní výzdoby a dětské hry. Známý a dosud místy praktikovaný zvyk vede rodiče, aby uschovali dětem vejce na skryté místo, ale tak, aby si je nalezly. Vejce měla pocházet od zlaté slepičky, kohouta nebo skřivánka. Starý český, moravský a slezský obyčej ale zatlačila do pozadí nadílka vajec od zajíce, zprostředkovaná z německé tradice (viz Pramen).

Starobylým a základním zdobením je barvení na červeno. Odtud bývá Velikonoční pondělí nazýváno červené a Velikonoce coby Červené svátky či Svátky na červený vejce.

Staročeský výraz kraslice je zapsán v latinsko-českém Glosáři z doby kolem roku 1466, zatímco „krášlené vejce“ je zmíněno v traktátu Tomáše Štítného. Výraz kraslice se uchoval v lidové tradici severovýchodních Čech, ale k jeho obecnému rozšíření došlo až koncem 19. století. Do té doby se pro zdobené pomlázkové vejce užívalo výrazů malované vajíčko, pomlázka nebo malovna.

Ve 20. století se kraslici dostalo významu výtvarného artefaktu, jenž se uplatňuje na soutěžích a výstavách. Barvení, nástroj použitý ke zdobení a technický postup jsou vzájemně úzce spjaty a podmiňují výzdobu vajec, která je v českých zemích rozmanitá. Jde buď o volné vytváření ornamentů na skořápce kresbou (voskem, rytím, leptáním do obarvené skořápky) a aplikací (slámou, sítinou, textilem), nebo o dekorativní postupy využívající hotové vzory (takzvaná rostlinná batika, vodové obtisky a obrázky nalepované na skořápku).