Před 2,5 milionu let se na území dnešní Tanzanie nacházel gigantický vulkán srovnatelný s Kilimandžárem, jehož homole se po masivní erupci propadla dovnitř a zanechala po sobě kráter hluboký přes 600 metrů a široký víc než 22 kilometrů. Jde o součást geologického zlomu známého jako Velká příkopová propadlina, který se táhne v délce šesti tisíc kilometrů od Sýrie až po Mosambik. Přírodní rezervace nazvaná Ngorongoro se tak dnes rozkládá v okolí stejnojmenného kráteru, na ploše přesahující osm tisíc kilometrů čtverečních.

Dar života

Oblast v současnosti poskytuje domov třiceti tisícům velkých savců včetně proslulé „velké pětky“, tedy buvolů, levhartů, slonů, nosorožců a lvů. Jde o místo s nejhustší koncentrací volně žijících zvířat na celém černém kontinentu, jemuž domorodci říkají „Dar života“ a v turistických průvodcích se o něm lze dočíst jako o osmém divu světa. Milovníci ptactva tam mají možnost spatřit na 500 druhů opeřenců, nicméně vzhledem k charakteru krajiny a nedostatku některých druhů stromů nežijí v rezervaci žirafy ani antilopy impaly.

Narušená harmonie

Krajinný půvab a jedinečnost tamní fauny a flóry se staly impulzem pro vytvoření chráněné oblasti, jež by naplnila potřeby divoké přírody a zároveň přilákala turisty. Od roku 1959, kdy se rezervace Ngorongoro oddělila od národního parku Serengeti, se však dá o harmonii mluvit jen stěží. Před dvaceti lety navštívilo region čtvrt milionu lidí, zatímco loni už jich byl téměř dvojnásobek. Turisté zatěžují ekosystém a nadměrné množství vozidel i nelegální těžba dřeva vytlačují zvířata z jejich původních teritorií a migračních tras.

Maďarsko se po roce 1945 dostalo do sovětské sféry vlivu a tamní komunistická strana se stala v zemi rozhodující silou. Po sloučení se sociální demokracií se v roce 1948 přejmenovala na Maďarskou stranu pracujících (MSP) a zcela ovládla politickou scénu. Obdobně jako v dalších středoevropských zemích znamenalo vítězství komunismu aplikaci sovětských modelů, což zahrnovalo vládu jedné strany, neomezenou moc tajné policie (Státní ochranný úřad – ÁVH) i zavedení kultu osobnosti. 

Nezpochybnitelným vůdcem země se stal Mátyás Rákosi, jehož moc se odvíjela od podpory, kterou měl z Moskvy. Na území Maďarska byly navíc rozmístěny sovětské armádní útvary tvořící od roku 1955 a vzniku Varšavské smlouvy takzvaný Zvláštní sbor, zahrnující 2. a 17. gardovou mechanizovanou divizi, 195. gardovou stíhací divizi a 177. gardovou bombardovací divizi. Velitelem sboru byl generálporučík Pjotr Laščenko.

Naděje na změnu 

Mocenský monopol Rákosiho se otřásl v létě 1953, když první vlna destalinizace vyvolala rozkol uvnitř MSP, z něhož vyšel vítězně Imre Nagy. Ten ve funkci premiéra zahájil reformní politiku takzvaného Nového kursu, vedoucí k odstranění teroru ÁVH, propuštění politických vězňů, úpravě hospodářské politiky země a podobně. Reformy ale vedly ke zpochybnění samotného pokračování socialismu, což posílilo stranické konzervativce, kteří Nagye v roce 1955 sesadili, a do čela země se navrátil Rákosi. Staronový předseda vlády se pokusil obnovit původní stalinistický režim, což se ale setkalo s odporem maďarské veřejnosti, povzbuzené Nagyho reformami. 

Definitivní ránu Rákosimu zasadil XX. sjezd Komunistické stran Sovětského svazu (14. až 25. února 1956), na němž pronesl první tajemník strany Nikita Chruščov referát odsuzující kult osobnosti i některé zločiny spáchané za Stalinovy vlády. Ačkoliv se jednalo o tajný projev, jeho znění se rychle rozšířilo a v Maďarsku způsobilo kolaps renovovaného stalinismu a sám Rákosi byl donucen k rezignaci. Společnost ale požadovala dalekosáhlé reformy a nástup neoblíbeného a tvrdého Ernő Gerőho do čela komunistické strany v červenci 1956 ji nijak neuklidnil, naopak požadovala pokračování Nagyho reforem a také rehabilitaci obětí politických procesů, především někdejšího ministra vnitra a zahraničí László Rajka, obviněného v roce 1949 ze zrady a špionáže a po zinscenovaném procesu popraveného.

První nepokoje

Atmosféra v Maďarsku na podzim rychle houstla, jelikož společnost lačnila po rozhodných reformách. Navíc v Polsku se podařilo novému vůdci Władysławu Gomulkovi obhájit svou cestu k socialismu, což vyvolalo v Maďarech naději, že obdobný kurs bude Kreml akceptovat i v jejich případě. V říjnu vystoupili studenti univerzit s řadou požadavků (mezi nimi například svobodné volby či odchod sovětských vojsk ze země) a 23. října se v Budapešti odehrála několikasettisícová demonstrace, která zcela zaskočila režim, jenž na ni nebyl schopen reagovat. 

Protestující nespokojení s neústupností vedení země začali ničit symboly režimu a obsazovat státní instituce. Také se domáhali, aby studentské požadavky odvysílal rozhlas, což ale režim odmítal. U rozhlasu se večer shromáždění proměnilo v povstání, když ÁVH zahájila palbu do demonstrantů a ti na budovu zaútočili. Zbraně získali od vojáků z Bemových kasáren, kteří se přidali na jejich stranu. 

Zásah Moskvy

Vedení MSP vyděšené výbuchem násilí nebylo schopné události v zemi zvládnout a Ernő Gerő požádal velvyslance Jurije Andropova, aby zasáhla sovětská armáda. Politbyro ÚV KSSS při nočním jednání intervenci schválilo a téže noci se vojska Zvláštního sboru vydala na cestu do Budapešti a za úsvitu 24. října průzkumné jednotky 37. gardového tankového pluku bez boje obsadily klíčová místa v metropoli. Souběžně proběhla politická jednání, která měla uklidnit situaci, ale revoluční nálady se šířily do dalších měst, kde živelně probíhal proces demokratizace, při němž vznikaly dělnické rady přebírající moc v továrnách, a revoluční výbory, nahrazující dosavadní správní orgány.

Střelba do demonstrantů

Aby Moskva získala přehled o situaci v Maďarsku, přicestovali do Budapešti předseda KGB Ivan Serov s emisary politbyra Anastasem Mikojanem a Michailem Suslovem. Ti ovšem došli k mylnému závěru, že situace není tak dramatická, jak líčili Andropov a Gerő. Ve skutečnosti se dění vládě zcela vymklo z rukou, jelikož se nemohla spolehnout na armádu, a s výjimkou několika málo loajálních oddílů ministerstva vnitra byla zcela odkázána na sovětské jednotky. Ty začaly 24. a 25. října v Budapešti vytlačovat demonstranty z vládních budov a z rozhlasu, což přerostlo v několik menších střetů. Napětí eskalovalo 25. října, když při poklidné demonstraci před budovou parlamentu byli střelbou napadeni hlídkující sovětští vojáci, kteří opětovali palbu do davu.

Tato provokace ÁVH si vyžádala asi sto mrtvých a raněných a výrazně vyostřila situaci v metropoli. Tu ještě zhoršil incident u budovy ÚV MSP, kde Sověti pobili deset maďarských vojáků, o nichž se mylně domnívali, že se jedná o povstalce. Zmíněné incidenty rozdmýchaly násilí po celém městě, a přestože povstalci neměli žádné protitankové zbraně, dokázali s Molotovovými koktejly a lehkými zbraněmi v nepřehledné spleti ulic způsobit Sovětům ztráty. Ti tak rychle zjistili, že pouhá demonstrace síly k potlačení revolty nebude stačit, a bylo rozhodnuto posílit Zvláštní sbor o 11. a 33. gardovou mechanizovanou divizi a 128. gardovou střeleckou divizi. Po příchodu posil čítaly sovětské síly v Maďarsku 31 000 vojáků s 1 130 tanky a samohybnými děly a asi 380 obrněnými transportéry a ty dokázaly do 28. října vytlačit nevycvičené a špatně vyzbrojené povstalce z řady obsazených lokalit.

Dokončení: Revoluce utopená v krvi (2): Potlačení maďarského povstání v roce 1956 (vychází ve čtvrtek 18. dubna)

Naši předkové využívali kamenné nástroje přinejmenším před třemi miliony let. Víme to díky nálezům, které známe z té doby. S velkou mírou pravděpodobnosti lze předpokládat, že tito naši předchůdci využívali i mnoho dřevěných nástrojů. Dřevo bylo po ruce, a pokud dokázali vyrobit nástroje z kamene, nejspíš pro ně zpracování dřeva nepředstavovalo neřešitelný problém.

Dřevo je bohužel mnohem méně odolné než kámen. Nálezy starých dřevěných nástrojů a zbraní jsou proto nesmírně vzácné a pro vědce ohromně cenné. Jedním z mimořádně cenných nalezišť je například německý Schöningen v Dolním Sasku. Od roku 1994 tam bylo objeveno celkem 187 dřevěných artefaktů starších 300 tisíc let. Odpovídá to době, kdy v Evropě první neandertálci nahrazovali člověka heidelberského (Homo heidelbergensis).

Neandertálci a dřevo

Dirk Leder z Úřadu Dolního Saska pro kulturní dědictví a jeho spolupracovníci tyto dřevěné nástroje detailně prozkoumali a získali mnoho poznatků o životě prvních neandertálců. Byly mezi nimi lovecké zbraně, nástroje ke zpracování zvířecích kůží, především koňských, a také některé nástroje s nejasným účelem. Výsledky výzkumu německého týmu  zveřejnil vědecký časopis PNAS.

Vědci zjistili, že neandertálci používali k výrobě dřevěných nástrojů hlavně smrk, v menší míře také vrbu a borovici. Ostatní druhy dřeva zřejmě nijak cíleně nevyužívali. Pro smrk a borovici přitom museli podnikat výpravy nejméně několik kilometrů daleko od místa kde žili.

Kromě identifikace materiálů vědci dokázali popsat i dva způsoby zpracování dřeva. Z pokácených smrků a borovic neandertálci odstraňovali větve a kůru a z kmene vyráběli kopí nebo vrhací hole. Některé takto vyrobené nástroje dokázali později recyklovat a využívat je i jiným způsobem. Druhým způsobem zpracování byla výroba štípaného smrkového dříví. Takto zpracované dřevo neandertálci zřejmě využívali v domácnosti.

Ohledně přidávání mléka do kávy existuje spousta mýtů, přičemž valná většina je nepodložená. Jednoduchá odpověď zní, že je to stejné jako pít mléko a kávu zvlášť. Zmíněné dva nápoje spolu nijak výrazně neinteragují a není potřeba se obávat vzniku škodlivin. Zároveň ovšem nelze říct, že by byl přídavek mléka zcela bez důsledků. 

Obsažené bílkoviny a tuk totiž mohou ovlivnit vstřebávání některých bioaktivních složek kávy: Zkoumá se hlavně vliv na kávové antioxidanty, tedy především na kyselinu chlorogenovou alias CGA, které mohou být efektivně vázány mléčnými proteiny lactalbuminy a kaseiny. Nevíme však, zda je popsaná vazba z hlediska vstřebávání a biologické aktivity kávových polyfenolů – neboli látek s antioxidačním účinkem – „prospěšná“, či nikoliv.

Závěry souvisejících vědeckých studií nevyznívají jednoznačně: Objevily se jak výsledky naznačující negativní efekt mléka na vstřebávání různých látek z kávy, tak rezultáty hovořící pro jeho zlepšení. Navíc může biologickou dostupnost prospěšných složek ovlivňovat i styl přípravy nápoje, kvalita zrn či stupeň jejich pražení. Mléko si tedy do kávy přidávejte podle libosti, protože škodlivé to rozhodně není. Přinejhorším z ní získáte méně zdravých látek.

Za Zeptej se vědce odpovídá RNDr. Adam Obr, Ph.D., Ústav hematologie a krevní transfuze, Praha

Mezi všemi hvězdnými objekty, které jsme objevili v Mléčné dráze a dalších galaxiích, patří magnetary k těm nejpodivnějším. Vědci se víceméně shodnou, že jde o neutronové hvězdy, které mají extrémně silné magnetické pole a vytvářejí intenzivní záplavu záření, především rentgenového a gama záření. Jejich podstatě ale stále příliš nerozumíme. 

Potvrzuje to i případ podivuhodného magnetaru XTE J1810-197, který byl objeven v roce 2003 jako zdroj intenzivního rádiového záření. V roce 2008 se z doposud nejasných příčin „vypnul“. Následovala desetiletá pauza, po které se tento magnetar opět probral k životu, aniž by bylo jasné proč.

Vzkříšení magnetaru

Nová pozorování navíc ukazují, že obnovené rádiové záření magnetaru XTE J1810-197 je jiné než dříve a je i velmi zvláštní. Nedávno ho analyzovaly hned dva týmy odborníků – jeden vedl Marcus Lower z australské výzkumné organizace CSIRO a druhý Gregory Desvines z německého Institutu Maxe Plancka pro radioastronomii. Výzkum prvního i druhého týmu v těchto dnech zveřejnil vědecký časopis Nature Astronomy.

Nově zaznamenané nízkofrekvenční elektromagnetické emise jsou podle vědců zkroucené způsobem, jaký jsme dosud neviděli a hvězda vypadá, jako by se chvěla. „Obnovené rádiové záření magnetaru XTE J1810-197 je oproti jiným magnetarům výjimečné v tom, že zahrnuje enormní množství signálu s kruhovou polarizací,“ vysvětluje Lower. „Nikdy dřív jsme nic podobného neviděli.“ 

„Očekávali jsme určitou proměnlivost polarizace záření, jak to známe u dalších magnetarů,“ potvrzuje Desvines. „Ukázalo se ale, že v případě magnetaru XTE J1810-197 jde o odlišnou podobu polarizace rádiového záření.“

Podle badatelů by za podivnými projevy magnetaru XTE J1810-197 mohlo stát mračno přehřátého plazmatu nad jeho magnetickým pólem, které funguje jako polarizační filtr. Takové mračno by mohlo být důsledkem praskliny v povrchu magnetaru. Vzhledem k extrémní povaze objektu by se přitom nemuselo jednat o nijak velkou prasklinu.

Počátek jejího života však ničemu takovému nenasvědčoval. Když se Jitka 20. května 1315 narodila, provázelo její vstup do tohoto světa velké zklamání. Stala se po Markétě, narozené roku 1313, již druhou dcerou Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny, zatímco celé království se těšilo na vytouženého syna a dědice. 

Rozčarovaný král Jan se u lože rodičky vůbec nezdržel a neprodleně po narození Jitky opustil ještě téhož dne Prahu kvůli tažení do Uher. Královna Eliška podle kronikáře tehdy řekla: „Protože takřka nikdo nemá rád toto dítě, musím je já mít ráda tím vřeleji.“ 

Příliš časté zásnuby 

Můžeme se domnívat, že poté co přesně za rok přišel konečně na svět syn Václav (pozdější Karel IV.), zapomnělo na někdejší zklamání i princeznino okolí a vzali malou Lucemburkovnu na milost. Jitčino dětství bylo nešťastně poznamenané opakovanými konflikty mezi rodiči způsobenými rozdílnými povahami a také politickými představami. Když se královna Eliška na počátku roku 1319 s Jitkou, Markétou a Václavem uchýlila na hrad Loket, vtrhl sem král Jan a děti od matky oddělil (v případě Václava natrvalo). Pro všechny to musel jistě být značně traumatický zážitek. Jitku pak král roku 1322 ve věku sedmi let poslal na výchovu na hrad Wartburg v Durynsku, odkud se ale zanedlouho předčasně vrátila, když ztroskotaly sňatkové dohody s durynským dvorem. 

Jak je patrné, přestože se narodila „pouze“ jako dívka, byla malá princezna ihned čile zapojena do mezinárodní politiky svého otce coby předmět sňatkových smluv. Stala se loutkou v rukách mocných. Jednou se měla provdat do německých zemí, jindy do Polska, pak zase do Rakous. Za svůj krátký život byla zasnoubena nejméně pětkrát. Na to, co si o tom všem myslí ona sama, se pochopitelně nikdo neptal. Jejím údělem se však nakonec stala Francie. 

Normandská vévodkyně 

Francouzští králové byli spojenci jejího otce Jana, který měl jako lucemburský vévoda k prostředí tamního dvora vždy blízko. Francouzský trůn tehdy patřil Filipu VI., jenž se stal prvním panovníkem z rodu Valois, který nastoupil v roce 1328 po smrti posledního krále z rodu Kapetovců. Protože si na nástupnictví dělala nároky také anglická koruna, potřeboval Filip nutně silného a spolehlivého spojence, a proto se obrátil na Lucemburky. 

Jitčinu ruku dostal Filipův nejstarší syn a dědic trůnu Jan, jenž nesl titul vévody normandského. Nic nevadilo, že nevěstě bylo sedmnáct a ženichovi teprve třináct let, stejný věkový rozdíl měli mezi sebou ostatně i Jitčini rodiče. Jan Lucemburský se do Francie osobně vydal a vše dohodl ve smlouvě z Fontainebleau u Paříže. 

Svatba Jitky s francouzským následníkem trůnu se slavila v roce 1332, nevěsta měla dostat nebývale velké věno, k jehož splácení se však český král příliš neměl. Šlo o 120 tisíc zlatých a slib vojenské pomoci francouzské koruně – jak je dobře známo, právě jako francouzský spojenec Jan Lucemburský padl ve své poslední bitvě u Kresčaku v roce 1346. 

Není bez zajímavosti, že přislíbené věno nakonec uhradil teprve Karel IV. K propojení rodu Lucemburků a Valois došlo mimoto už předtím, a sice sňatkem Jitčina mladšího bratra Václava s Blankou z Valois. Ta byla nevlastní sestrou krále Filipa VI. (měli stejného otce, ale jinou matku). Mladý kralevic Václav, který právě během dospívání na francouzském královském dvoře přijal biřmovací jméno Karel, se se svou starší sestrou ve Francii těsně minul. Na počátku třicátých let ho totiž otec poslal do Itálie, odkud se již Karel do Francie nevrátil, protože se roku 1333 odebral do Čech. 

Dobrá paní Bona 

O tom, že se lucemburská princezna v nové vlasti kladně zapsala, svědčí skutečnost, že ve Francii přijala nové jméno Bona, které zní ve francouzštině Bonne, to znamená „dobrá“. Stejný přídomek si vysloužil i její manžel, který do francouzských dějin vstoupil jako Jan II. Dobrý (ve významu „chrabrý“ či „udatný“). Manželství bylo velmi plodné. Za sedmnáct let společného života darovala Jitka-Bona svému muži jedenáct dětí, z nichž se sedm dožilo dospělosti a stalo se důležitými postavami evropské politiky. 

Většinu času trávila při francouzském dvoře v královském paláci Saint Pol v Paříži nebo na nedalekém hradě Vincennes, kde se narodila většina jejích potomků. Po svém otci zdědila také několik cenných sídel. Jednak to byl pařížský palác Nesle, který Janovi v roce 1328 věnoval Filip VI. Palác tak prostřednictvím Bony přešel znovu do rukou francouzské koruny. Dále po Janu Lucemburském získala hrad Mehun-sur-Yèvre nacházející se asi 150 km jižně od hlavního města. 

Četné porody Bonu pomalu, ale jistě vyčerpaly, takže zemřela již v 34 letech, kdy zřejmě podlehla morové nákaze, jež v polovině 14. století udeřila na Evropu. Jen o necelý rok později zesnul její tchán, král Filip, takže z následníka trůnu Jana se stal roku 1350 nový francouzský král. Protože se Bona korunovace nedočkala, zůstala v oficiální historické paměti „jen“ jako normandská vévodkyně. To však nijak neumenšuje její důležitou roli plodné a obětavé matky, kterou v dějinách francouzského královského rodu sehrála. Zůstalo po ní osm tehdy žijících synů a dcer, z nichž nejstaršímu Karlovi bylo jedenáct let a půl a nejmladší Isabele jeden rok. Matky si tedy děti příliš neužily, ale do jejich života se zjevně kladně zapsala, protože mnohé z nich v dospělosti pojmenovaly na její památku své dcery po ní. 

Stopa v literatuře 

Ačkoliv středověké ženy, přestože urozené, po sobě kromě potomstva mnoho dalšího obvykle nezanechávaly, u Bony je to jiné. Objednala spolu se svým manželem Janem několik krásných středověkých rukopisů. K literatuře měla podle všeho vůbec blízko, neboť také hmotně podporovala slavného básníka Guillauma de Machaut, jenž přešel do jejích služeb po smrti Jana Lucemburského, svého původního mecenáše. Na Boninu památku nám dvorní veršotepec zanechal tyto řádky: „(Francouzský) král Jan, Bůh měj jeho duši, se oženil s nejlepší paní, jakou mohl na tomto světě najít, neb byla prosta a čista pýchy a znala vše dobré, co dává přirozenost. To byla má paní Bonne, to dobře vím, neb jí jsem hodně sloužil, však nikdy už tak dobrou neviděl.“ 

Na její objednávku básník sepsal skladbu Soud českého krále, v níž jde o milostný spor mezi dívkou a rytířem, v němž dělá rozhodčího samotný Jan Lucemburský. Na toto dílo pak navazuje Soud krále navarrského, v němž se objevuje postava zvaná Bonneuerté, jež bývá ztotožňována právě s Bonou Lucemburskou. Ta básníkovi vyčte, že rozhodl ve prospěch mužů, a tak podrobí jeho samotného soudu. 

Kromě těchto literárních děl se do dnešních dnů dochoval také iluminovaný rukopis nazývaný Žaltář Bony Lucemburské. Zálibu v krásných rukopisech po ní ostatně zdědili její synové Karel V., který založil první královskou knihovnu, a Jan, vévoda z Berry.

Případ nevěrné manželky 

Někteří soudobí kronikáři navzdory Bonině jinak dobré pověsti zaznamenali historku, podle níž měla být vévodkyně svému muži nevěrná s francouzským konetáblem Raoulem z Brienne. Na tuto domněnku je přivedla skutečnost, že záhy po svém nástupu na trůn nechal Jan II. Raoula popravit, aniž by předtím proběhl regulérní soudní proces. To vzbudilo v některých současnících podezření, že se jednalo o nechtěného soka v lásce. Šířily se také zvěsti, že ani sama vévodkyně Bona nezemřela přirozenou smrtí, neboť ji měl kvůli nevěře nechat zemřít hladem pomstychtivý manžel. Nutno však říci, že tato informace pochází z anglického zdroje, který vzhledem k právě probíhající stoleté válce nemohl být francouzskému královskému rodu nakloněný. 

Přestože se Jan po smrti své ženy záhy znovu oženil, jeho nové manželství s Janou z Boulogne a Auvergne zůstalo bezdětné. Jan II. se do historie neslavně zapsal svým zajetím Angličany v bitvě u Poitiers v roce 1356, z něhož se vrátil teprve po několika letech. Zemřel roku 1364 a Bonu tak přežil o 15 let.

Na světě existuje asi 3 500 druhů minerálů, z nichž se asi jen stovka používá k výrobě šperků či jiných ozdob. Aby se však o nerostu dalo mluvit jako o drahokamu, musí být odolný proti poškození, průzračný a dostupný v omezeném množství. Kýžené označení tak přísluší pouze diamantům, rubínům, smaragdům a safírům. Zbytek představují „jen“ drahé kameny či polodrahokamy. K elitní čtveřici se dřív počítal i ametyst, nicméně na počátku 20. století začaly brazilské doly zmíněný minerál doslova chrlit, takže přestal být nedostatkový a o svůj status přišel…

Minerály v peci

Stanovit cenu drahokamu znamená velmi obtížný úkol, vyžadující odborníky. Velkou roli přitom hrají atributy jako rozměry, kvalita brusu, čistota a také rodokmen – kameny se zvláštním příběhem patří k obzvlášť ceněným. Rozpětí je pak obrovské: Například cena diamantu se může pohybovat od několika tisíc korun až po desítky či stovky milionů. Ovšem zatímco u diamantů drobné vnitřní nečistoty neboli inkluze hodnotu snižují, u ostatních drahokamů způsobují opačný efekt. Inkluze rutilu mohou pod osvětlením připomínat hvězdu, která se pohybuje po povrchu krystalu. Takovým kamenům se říká asterické a jsou zvlášť cenné. Kupříkladu v roce 1990 se asterický safír vydražil za částku odpovídající tehdejším 25 milionům korun.

Diamanty bývají bezbarvé, rubíny mají sytě červený odstín, přirovnávaný k holubí krvi. Smaragdy jsou obvykle zelené, safíry zas temně modré a ametysty sytě fialové. Jelikož se však jedná o přírodní materiály, mění se jejich zbarvení podle obsažených stopových chemických prvků. Diamanty tak mohou být růžové, žluté, modré i zelené a popsané variace jsou často dražší. Naproti tomu žluté, zelené či fialové safíry zdaleka nedosahují ceny těch modrých.

K překvapivým vlastnostem rubínů a safírů patří, že mají dvojí odstín, který se odvíjí od úhlu dopadajícího světla. Ještě zvláštnější však je, že drahé kameny mohou při vysokých teplotách změnit barvu trvale. Kupříkladu korund může zahřátím metamorfovat na modrý safír, a nabýt tak na ceně, zatímco achát se zas mění v onyx. Teploty, při nichž k uvedeným procesům dochází, nejsou nijak závratné: Růženín, tedy odrůda křemene, ztrácí zabarvení při 575 °C, kdežto ametysty přecházejí z fialových tónů do žlutých už při 250 °C. Takto přeměněné se přitom vydávají za citríny, ale na denním světle nejsou barevně příliš stálé.

Mezi diamantem a zirkonem

Potenciál drahých kamenů měnit barvu samozřejmě neunikl ani pozornosti padělatelů, o jejichž postupech se dočteme mimo jiné v knize Magiae naturalis z roku 1558 z pera Giambattisty Della Porty: „Pomocí ohně můžeme přeměnit modrý safír na diamant. Tento drahokam a všechny ostatní po vystavení ohni ztrácí svou barvu. Síla ohně totiž způsobuje, že barvy mizí. Existuje mnoho způsobů, jak to udělat. Někteří roztaví zlato a do jeho středu umístí safír, jiní ho položí na železnou destičku a v peci jej vystaví nepřímému plamenu, další ho ohřívají v železných pilinách. My jsme si zvykli postupovat opatrněji. Hliněnou nádobu naplníme živým vápnem a do jeho středu umístíme safír, vše pak obložíme uhlím. A když je uhlí zapálené, přestaneme dmýchat vzduch, protože by se safír mohl rozpadnout na více částí. Jakmile se zdá, že došlo ke změně, dohlédneme na to, aby oheň sám zhasl.“ Schopnost drahých kamenů ztrácet barvu zahříváním označoval Della Porta za přírodní div.

Nepoctiví obchodníci však často sahali k prostším podvodům. Hlavně v minulosti, kdy existovaly jen omezené možnosti rozpoznání drahokamů, využívali jejich vzájemnou podobnost a nabízeli jako domnělé diamanty méně hodnotné kameny – kupříkladu bezbarvý topaz, křišťál či zirkon. Obzvlášť třpyt některých zirkonů totiž za diamanty nijak nezaostává. Za nejcennější se považoval zirkon modrý, který se dal zahříváním vyrobit z bezbarvých verzí. Také rubíny bylo možné imitovat levnějšími kameny, třeba některými odrůdami granátu, červeným turmalínem, topazem nebo fluoritem.

Přírodu nenahradíš

Vedle padělatelů ovšem zároveň existovali ti, kdo se „pravé“ drahokamy pokoušeli vyrobit. Zatímco středověcí alchymisté neuspěli, v 19. století se zmíněný sen stal realitou: Vše začalo úspěšným pokusem Francouze Marca Antoina Augusta Gaudina, jemuž se v roce 1837 podařilo vytvořit syntetický korund. Při dalších experimentech získal krystaly rubínu, které dokázali od pravých kamenů odlišit jen nejlepší odborníci. Pro všechny synteticky vyráběné drahokamy totiž platí, že se nejedná o napodobeniny – nýbrž o minerály, jež svým vzhledem, chemickým složením i fyzikálními vlastnostmi odpovídají přírodní předloze. Totéž se však nedá říct o ceně: I když syntetické rubíny barvou a leskem svou autentickou verzi často překonávají, jejich hodnota je přibližně pětsetkrát nižší.

Výroba syntetických kamenů představuje velmi náročný proces. Kromě hlubokých znalostí chemie vyžaduje i speciální technologické zařízení, umožňující dosáhnout specifických podmínek. Například při vzniku diamantů se musí pracovní tlak pohybovat kolem 6 000–10 000 MPa a teplota mezi 1 500 °C a 2 000 °C. Na druhou stranu antičtí ani středověcí mistři vyspělé vybavení neměli, a přesto byly jejich napodobeniny od originálů k nerozeznání.

Zdraví v kameni

K ohromnému „boomu“ padělání drahokamů došlo už ve starém Římě, kde bohatí občané prahli po luxusu. Přírodních drahokamů proto panoval nedostatek, a padělatelé tak měli plné ruce práce. Své postupy neustále vylepšovali a jejich produkce dosahovala výjimečné kvality. I slovutný filozof Plinius se nechal slyšet, že při výrobě falešných drahokamů nejde o podvod – takové kameny byly podle něj natolik kvalitní, že je od těch pravých nedokázali odlišit ani zkušení odborníci.

Tehdejší majitelé napodobenin by však s Pliniem nejspíš nesouhlasili. Už od dob starých Babyloňanů totiž lidé drahé kameny nosili nejen coby ozdobu, ale také jako talismany. Věřili, že mají magickou moc ochraňovat před nebezpečím a přinášet úspěch, štěstí i zdraví. V mysli antického člověka si tak dodavatelé falešných kamenů zahrávali se životy svých zákazníků, protože věděli, že jejich nepoctivé zboží nemůže účinkovat…

Podlepené i slepené

Vynálezci padělatelských technik byli každopádně velmi kreativní. Například díky podkládání lesklými a různě zbarvenými kovovými fóliemi docilovali požadovaného odstínu a vysokého lesku jak u falešných, tak u méně ušlechtilých drahých kamenů zasazených do šperku. Řezání drahokamů bylo náročnější a spočívalo v tom, že se manipulovalo s barvou jednotlivých polovin drahého kamene, jež se pak slepovaly pryskyřicí. Takovým drahokamům se říká dublety a k vyhledávanému zboží patřily obzvlášť v Orientu.

Mezi další oblíbené způsoby padělání se řadilo barvení křišťálu, jak popisuje již citovaný Della Porta: „Jak obarvit křišťál na barvu hyacintu nebo rubínu bez jeho rozdrcení či rozemletí: Vezmeme šest dílů antimonu, čtyři díly auripigmentu, tři díly krystalického arsenu a po dvou dílech síry a turiae. Všechno zvlášť rozdrtíme a přes jemné síto přeséváme do nádoby. Kousky křišťálu pověsíme na měděné drátky a ponoříme do prášku. Potom je vystavíme ohni a zahříváme čtyři nebo pět hodin, ale bez přímého plamene, aby nepopraskaly ani se neroztavily. Důkazem správného zabarvení bude, jestliže bude mít horký krystal po vytažení jasnou barvu. Pokud ne, znovu ho vložíme do ohně a po chvíli opět vyjmeme, ale musíme být opatrní, aby se prudce neochladil, protože by se mohl rozpadnout na více částí. Pokud je dosaženo barvy hyacintu, rychle krystal z ohně odebereme. Chceme-li sytější fialovou barvu, ponecháme jej v ohni déle. Hyacintovou barvu získáme pouze s použitím auripigmentu.“

Olovo do každého krystalu

Zajímavý je také Della Portův popis výroby umělých kamenů z rozdrcených krystalů křišťálu. Návod začíná jeho namletím na prášek a výrobou směsi z drti vinného kamene a potaše, tj. uhličitanu draselného získaného z rostlinného popela. V uvedeném složení tvoří křišťálový prach základ sklářského kmene, potaš způsobuje snížení teploty tavení a vinný kámen roztavenou sklovinu vyčistí. Della Porta klade velký důraz na jemnost jednotlivých prášků a jejich řádné promísení před spékáním, což je nezbytné i při současných postupech.

Největší překvapení však spočívá v tom, že v průběhu následného tavení se má dle autora do směsi přidat cerusa – neboli kosmetický přípravek, kterým si Římanky bělily pleť. Vyráběl se tak, že se olověné desky na několik dní ponořily do silného octa, na jejich povrchu se pak vyloučil bílý prášek uhličitanu olovnatého a seškrábal se. Z dnešního pohledu byl pro kosmetické použití kvůli toxicitě olova naprosto nevhodný, nicméně jako přísada do skelného kmene hrál zásadní úlohu. Della Porta uvádí, že se látka ve skle rozpustí, takže se stane průhledným. Velmi přesně tak popsal výrobu olovnatého křišťálu, tedy průzračného skla s vysokým indexem lomu a barevným rozptylem. Je tudíž zřejmé, že český křišťál – z nějž se dnes vyrábí proslulá jablonecká bižuterie i krystaly Swarovski – měl předobraz už ve starém Římě. Pokud proto Plinius píše o vysoké kvalitě vznikajících kamenů, má pravdu, neboť lepší sklo k danému účelu neexistuje.

Padělky pro zločince

Jakmile byla tavenina připravena, mohla se začít barvit pomocí oxidů různých kovů. Podle Della Portova návodu na výrobu fialových ametystů se používala například sloučenina manganu: „Na každou libru skla se přidá jedna drachma takzvaného manganess a tím se vytvoří ametystová barva. Větší kameny bývají světlejší, menší mívají barvu sytější. Tyto kameny se používají pro výrobu prstenů i pro jiné účely.“ Texty Della Porty zkrátka dokládají, že už v antickém Římě vznikalo sklo pro bižuterii technologickými postupy, které jsou principiálně platné dodnes.

Kořeny „falešných“ šperků ovšem můžeme vysledovat ještě hlouběji do minulosti. Ozdoby nalezené v některých staroegyptských hrobech obsahovaly namísto pravých rubínů, smaragdů a safírů pouze kousky barevného skla. Je možné, že originální šperky zpronevěřil kněz, jenž se o pohřební výbavu staral. Ironií osudu tak pozdějším vykradačům hrobů padly do rukou padělky. 

Ze středověku zase máme doklad o falzifikátech z místa pro Čechy nejsvětějšího – ze svatovítské katedrály, kde se je podařilo objevit při zkoumání ostatků Jana Nepomuckého. Jeho tělo obalují tzv. dracouny čili zlaté stuhy vyšívané křišťály – nebo alespoň něčím, co se jako křišťály jeví. Analýza však ukázala, že pravý je jen jediný z nich a všechny ostatní představují pouhá barevná sklíčka…

Dnešní krystaly vyráběné z olovnatého křišťálového skla si svou krásou nezadají s pravými drahokamy. Během staletí se tak z činnosti, jež začala jako podvodná praktika, stalo poctivé řemeslo a bižuterie se již nepovažuje za levnou napodobeninu. Pro její cenu přitom platí totéž co pro drahokamy: Pokud je šperk výjimečný, může se jeho hodnota vyšplhat do oblak. Obvykle přitom stačí, když jeho design vytvoří respektovaný módní návrhář a nosí jej slavná osobnost.

Horké jupitery, tedy extrémně žhavé plynné planety pohybující se v těsné blízkosti své mateřské hvězdy, ve Sluneční soustavě nemáme. Už jsme ale zjistili, že jde o fascinující světy, které nás neustále překvapují. Dokazuje to i nejnovější objev zvláštního meteorologického jevu, který vzácně vídáme i na Zemi, na horkém jupiteru WASP-76b.

Tato extrémní exoplaneta se nachází u žlutobílé hvězdy spektrální třídy F, vzdálené od nás asi 640 světelných let. Hvězdu obíhá tak těsně, že to stihne zhruba jednou za 1,8 pozemského dne. Panují tam takřka nepředstavitelné teploty, které podle některých odhadů dosahují až kolem 2 400 °C. V atmosféře prší chemické prvky, které si obvykle s deštěm nespojujeme, jak například železo.

Pozorování teleskopu CHEOPS

Evropský vesmírný teleskop CHEOPS (CHaracterising ExOPlanets Satellite) intenzivně monitoroval horkého jupitera WASP-76b a během tří let pořídil 23 pozorování této exoplanety. Ukázalo se, že v oblasti východního terminátoru exoplanety, tedy místa, kde noc přechází v den, dochází k překvapivému zvýšení množství záření.

Astronom Olivier Demangeon z portugalského Institutu astrofyziky a kosmických věd a jeho kolegové dospěli k závěru, že to má na svědomí pozoruhodný optický meteorologický jev, kterému se na Zemi říká glórie či gloriola.

Glórie náleží k takzvaným fotometeorům, čili světelným jevům v atmosféře. Projevuje se soustřednými duhovými kruhy kolem stínu vrženého na kapičky kapaliny, které vznikají zpětným ohybem světla. Pokud mají vědci pravdu, jde o první objevenou mimozemskou glórii. Mohla by prozradit leccos zajímavého o podmínkách na podobně extrémních exoplanetách. Podrobnosti výzkumu Oliviera Demangeona zveřejnil odborný časopis Astronomy & Astrophysics.

„Od 70. let minulého století dramaticky zvyšujeme množství soli na kilometr, a to i v místech, kde nedochází k výraznému nárůstu počtu kilometrů silnic,“ upozorňuje Rick Relyea z amerického Rensselaer Polytechnic Institute, který zkoumal, jak sůl ovlivňuje život v jezerech v okolí vozovek. 

Z jeho práce například vyplynulo, že pstruzi duhoví kladou v zasažených oblastech méně jiker a jejich potěr se líhne až o třetinu menší. Vyšší množství soli v půdě může také měnit poměr pohlaví u skokanů lesních. Pitvy žab odchovaných v nádržích ukázaly, že zhruba o 10 % přibylo samčích pulců, což by mohlo v budoucnu znamenat méně nakladených vajíček a narušení populační rovnováhy. Navíc je sůl toxická pro řadu drobných živočichů, zejména pro zooplankton tvořící důležitou součást jídelníčku ryb, hmyzu i měkkýšů.

Studie z roku 2014 provedená na University of Minnesota se pro změnu zaměřila na klejichy z čeledi toješťovitých a odhalila, že byliny rostoucí v bezprostřední blízkosti silnic obsahovaly až trojnásobek sodíku oproti stejné zeleni v jiném prostředí. Zdánlivá maličkost pak zasahuje do potravního řetězce a například v případě zmíněných rostlin ovlivňuje osud motýlů, kteří na nich existenčně závisejí. Ne vždy se však jedná o negativní důsledky: Samci monarchů stěhovavých totiž získali mohutnější létací svaly, zatímco samicím se zvětšily oči. Platilo to ovšem jen do určité míry – příliš vysoké množství soli mělo za následek zvýšený úhyn.

Silnice místo krmelce

Změna v biodiverzitě činí daný ekosystém náchylnějším k šíření invazních organismů, nemluvě o tom, že odstranění soli z jezer znamená zvýšené náklady pro obce, jež z nich čerpají pitnou vodu. Především však sůl vábí některé druhy zvířat k okrajům vozovek, kde je mohou ohrozit projíždějící automobily. V Severní Americe se jedná třeba o losy, kteří si chodí pro zdroj minerálů k silnici namísto do krmelce.

„Samice vyžadují zvýšený příjem soli, aby mohly produkovat kvalitní mléko pro mláďata, a samci zas k tvorbě paroží,“ vysvětluje Roy Rea z kanadské University of Northern British Columbia. Srážky se zvěří tak v zemi představují běžnou dopravní komplikaci, zvlášť proto, že tmavě zbarvení paroháči o hmotnosti až 700 kilogramů bývají nejaktivnější v noci. Kolize přitom mohou být smrtelné nejen pro zvíře, ale v řadě případů i pro člověka.

Méně je více

K potenciálním řešením patří použití alternativních materiálů: V současnosti se experimentuje kupříkladu se šťávou z cukrové řepy nebo s vedlejšími produkty destilace. Potíž tkví v tom, že zmíněné látky znamenají živnou půdu pro vodní řasy, které se pak přemnoží a rovněž neblaze ovlivňují biologickou rovnováhu – podle jedné ze studií dokonce ještě hůř než sůl. Vědci proto radí solit zkrátka méně a používat prohrnovací pluhy. 

Francouzsko-italská polární stanice Concordia se nachází na Antarktické náhorní plošině v nadmořské výšce přes 3 200 metrů. Panuje zde průměrná roční teplota kolem −55 °C a během roku pohybuje zhruba mezi kolem −30 °C v létě a kolem −80 °C v zimě.

Březen je zde měsícem, kdy začíná podzim a teplota obvykle klesá směrem k zimním hodnotám. Denní průměrné teploty během března na stanici Concordia dosahují kolem −50 °C. V jednom z březnových dní roku 2022 zde ale polárníci naměřili −9,4 °C, což je teplota přibližně 40 °C nad dlouhodobým průměrem. Jde o rekordní zaznamenanou změnu teploty.

Obrovské vedro

Jak uvádí Jonathan D. Wille z francouzské výzkumné organizace CNRS ve své studii, zveřejněné v odborném časopisu Journal of Climate, Antarktidu tehdy zasáhla ohromující vlna veder. Byla obrovská, i pokud jde o její rozlohu. Postihla území o rozloze asi 3,3 milionů kilometrů čtverečních.

Poměrně vlhké vedro tehdy způsobilo tání značného množství ledu kolem Antarktidy. V pobřežních oblastech roztálo množství povrchového ledu, což přispělo k tehdy rekordně nízkému rozsahu mořského ledu. Možná to byla poslední kapka, která 15. března 2022 přivodila zhroucení ledového šelfu ledovce Conger.

Relativně horký a vlhký vzduch se do Antarktidy dostal díky intenzivní aktivitě tropických cyklon v Indickém oceánu. Událost z března 2022 by vědci dříve hodnotili jako „stoleté horko,“ tedy situaci, k níž dochází zhruba jednou za 100 let. Teď ovšem odborníci varují, že se takové věci budou stávat častěji.