Britský vědec William Buckland (1784–1856) proslul zejména svými úspěchy v oblasti geologie a paleontologie. Dnes je znám především jako muž, který pojmenoval prvního dinosaura. Záhadného plaza ze Stonesfieldu, kterého nazval Megalosaurus, tedy v doslovném překladu velký ještěr, profesor představil 20. února 1824 Londýnské geologické společnosti, čímž v současnosti velmi populární pravěké obratlovce uvedl do povědomí akademického světa. Zájmem „otce dinosaurů“ se staly rovněž fosilie živočichů a pravěkých lidí z dob ledových. Coby jeden z prvních výzkumníků rozpoznal zkamenělý trus, kterému přidělil odborný název koprolit. 

Medvěd univerzitním studentem 

Buckland získal pozornost veřejnosti také kvůli obhajobám církevního učení. Po většinu své vědecké kariéry se snažil nalézt soulad mezi učením Písma svatého a geologickým záznamem, což se však v jeho době již ukázalo jako marný boj. Na začátku 19. století už totiž bylo jasné, že Země je složitější, než bylo možné vydedukovat z jakýchkoliv náboženských textů. 

Buckland byl každopádně značně excentrickou osobností. Po celé Anglii se povídalo o jeho podivném chování a výstřelcích na akademické půdě i mimo ni. Jako přednášející profesor proslul například tím, že na jednu konferenci v roce 1847 přivedl svého medvěda přestrojeného za studenta Oxfordu. Na skutečné posluchače pak rád křičel nečekané otázky a házel přitom po nich lebkou hyeny nebo jinými rekvizitami. Kromě medvěda choval doma také hady, orly, opice nebo hyenu jménem Billy. Právě tu si zrovna neoblíbili Bucklandovi hosté, již si prý stěžovali, že je během rozhovoru rušilo křupání kostí hlodavců, které jeho domácí mazlíček drtil svými čelistmi pod pohovkou. 

Dnes už jsou exotická zvířata chována poměrně běžně, ale před dvěma stoletími se jednalo o skutečně neobvyklý zájem, kterých měl ostatně profesor Buckland celou řadu. Jeho netradiční počínání šlo ruku v ruce s rozsahem aktivit, jimž se během svého života věnoval – byl geologem, paleontologem, zoologem, reverendem anglikánské církve, cestovatelem, lektorem, a zejména vyhlášeným jedlíkem, který okusil snad všechno, co bylo v jeho době považováno za jedlé. Ne nadarmo se o něm vyprávělo, že se doslova „projedl živočišnou říší“. 

Největší gurmán své doby 

V zálibě ochutnávání živočichů Bucklandovi napomohla funkce, kterou zastával ve Společnosti pro aklimatizaci zvířat. Díky ní nechal z různých koutů světa dopravit hotovou menažerii, kterou se hodlal projíst do takové míry, až měl nakonec „ochutnat všechna zvířata na Zemi“, jak se sám nechal slyšet. Na večírcích, které pořádal, byly servírovány sviňuchy (kytovci příbuzní delfínům), levharti a štěňata. To ale Bucklandovi nestačilo a postupně si za účelem gastronomického zážitku opatřil také sumýše (mořské bezobratlé živočichy), klokany a hoko (středoamerické hrabavé ptáky). Brzy byl do menu přidán také koňský jazyk, pštros nebo koláč z veverky. Samotný profesor se vyjádřil, že mezi jeho oblíbené pochoutky se řadily myši na toustu, a k naopak nejodpornějším pokrmům, které kdy jedl, patřil krtek a moucha bzučivka rudohlavá. Ani tyto nevydařené „pochoutky“ ho však neodradily od dalšího experimentování. 

Někteří historikové se kvůli Bucklandově neutuchajícímu apetitu domnívají, že trpěl jakousi poruchou, která ho nutila pojídat i věci běžně nepoživatelné. Při jedné příležitosti totiž ochutnal dokonce i vápenec ve zdech jistého italského kláštera, jehož stěny a podlaha měly být podle tradované legendy prodchnuté krví svatých. Po „koštu“ zdiva prý Buckland prohlásil, že onou posvátnou přísadou je spíše netopýří moč! 

Královská pochoutka 

Asi nejslavnější událostí, která se pojí s Bucklandovými gastronomickými eskapádami, se stala jeho návštěva u Lorda Harcourta v roce 1848. Tehdy čtyřiašedesátiletý vědec, již dobře známý pro své neobvyklé počínání a zvláštní chutě, přijal pozvání na slavnostní hostinu, které se účastnil arcibiskup z Yorku a další v té době velmi významní hosté. Harcourtovi tehdy měli ve svém držení vzácnou relikvii, jíž byla část balzamovaného srdce francouzského krále Ludvíka XIV. (1643–1715).

Podle tradice francouzských králů, táhnoucí se až do 13. století, byly orgány panovníka po smrti odděleny od zbytku těla a uloženy samostatně. Za svého života si přitom samotný vládce určil, kde má jeho srdce spočinout. Ludvík XIV. chtěl mít údajně své srdce pohřbené vedle srdce svého otce, kde mělo být uloženo v křišťálovém obalu na fialovém polštáři jako cenná státní relikvie. Ve zmatku francouzské revoluce ale zájem o životně důležitý orgán někdejšího krále značně poklesl, a jak šel čas, mumifikované srdce se nakonec ocitlo vystavené ve skleněné nádobě na panství Harcourtových. 

Dochovanou část orgánu o velikosti vlašského ořechu nechali majitelé při hostině kolovat, aby si ji vážení hosté mohli lépe prohlédnout. Když přišla řada na profesora Bucklanda, nastalo nevyhnutelné. Svérázný reverend tehdy údajně prohlásil: „V životě jsem snědl již mnoho podivných věcí, ale ještě nikdy předtím jsem neochutnal srdce krále,“ načež tělesný pozůstatek vyndal ze skleněné nádoby a spolkl jej. 

Jablko nepadlo daleko od stromu 

Mohlo by se zdát, že excentrický profesor spolknutím srdce francouzského krále spáchal neodpustitelný prohřešek, za který pak musel zaplatit, ale nebylo tomu tak. Nevíme přesně, jaká byla reakce ostatních hostů, ale někteří možná ani nebyli překvapeni, pokud už o Bucklandovi a jeho libůstkách dříve něco zaslechli. Postavení všestranného muže navíc už bylo v té době značně výsadní. Lidé, kteří na banketu nebyli přítomni, navíc této příhodě ani nevěřili a považovali ji za smyšlenou historku. Když o osm let později, v roce 1856, profesor Buckland zemřel, byl se všemi poctami pochován ve Westminsterském opatství. 

Jeho výstřední záliba, nebo spíše psychická nemoc zvaná zoofagie (chorobná touha pojídat maso různých zvířat), však nezemřela s ním. Zdědil ji totiž jeho syn Frank Buckland (1826–1880), který byl jedním z pěti Bucklandových dětí, jež se dožily dospělosti. Po vzoru otce se stal významným přírodovědcem a lékařem, ale Williama na akademické půdě věhlasem nezastínil. V gastronomických pokusech se mu nicméně nejspíš vyrovnal, protože rád debužíroval na vařeném sloním chobotu, mase z nosorožců, speciálně upravených hlavách sviňuch a v neposlední řadě i na dušeném krtkovi, který nebyl po chuti jeho nenasytnému otci.

Hnědí trpaslíci nejsou ani hvězdami ani planetami. Jde o samostatnou třídu objektů na pomezí planet a hvězd. Typický hnědý trpaslík představuje těleso s hmotností v rozmezí 13–80 hmotností Jupitera, jemuž také odpovídá velikostí, přičemž je velmi chladný, s povrchovou teplotou několika stovek stupňů.

Podobně jako hvězdy, i hnědí trpaslíci se mohou rodit v párech a vytvářet binární systémy. Dřívější pozorování několik takových systémů odhalila. Nový výzkum, v jehož rámci vědci využili pozorování Hubbleova teleskopu a dat shromážděných infračerveným kosmickým teleskopem WISE ale ukazují, že partnerství hnědých trpaslíků je pouze dočasné. Čím jsou tyto objekty starší, tím menší je pravděpodobnost výskytu dalšího společníka v jejich sousedství.

Podle planetární astrofyzičky Clémence Fontanive je to dáno jejich relativně malou hmotností a vyplývajícím slabým gravitačním poutem.

„Většina hvězd má ve vesmíru nějaké společníky – ať už jde o další hvězdy nebo exoplanety. U hnědých trpaslíků tomu tak ale není. Po krátkém období na počátku svého života zůstává většina hnědých trpaslíků po zbytek své velmi dlouhé existence osamělá,“ popisuje astronomka Beth Billerová z Edinburské univerzity, která se na výzkumu hnědých trpaslíků také podílela.

Syn východopruského farmáře Walter Kniep (1909–1944) absolvoval policejní školu v Brandenburgu a v letech 1930–1934 sloužil u bezpečnostních sborů v Berlíně. Po vstupu do Schutzstaffel a výcviku v SS-Junkerschule Braunschweig získal na jaře 1936 šarži Untersturmführera a velel oddílu protiletadlové obrany. Při západním tažení se osvědčil v čele roty 20mm protiletadlových kanonů, v prvních týdnech operace Barbarossa vedl 3. rotu pluku Der Führer. Do listopadu 1941 byl dekorován mimo jiné Železným křížem 1. i 2. třídy, přičemž nadřízení oceňovali zejména jeho osobní statečnost a nasazení. Přelom v Kniepově kariéře nastal v říjnu 1942, kdy jej pověřili velením 2. praporu útočných děl v divizi SS Das Reich a následně povýšili na Sturmbannführera.

Chladnokrevný esesman

Za důvěru se odvděčil v červenci 1943 severně od Bělgorodu, kde měla jeho útočná děla lví podíl na prolomení obranných linií. Rudá armáda poté shromáždila asi 170 tanků doprovázených silnými oddíly pěchoty a připravila protiútok, který měl dopadnout na pozice pancéřových granátníků z pluků SS Deutschland a Der Führer. Sověti usilovali o znovudobytí kopce u Kalininu, na němž se nyní nacházelo německé velitelství, a v případě úspěchu by přerušili zásobovací linie nejen celé divize Das Reich, ale i jejího mateřského sboru. Kniep ke každému z ohrožených regimentů přidělil jednu baterii útočných děl a třetí si podržel v záloze. Němcům se podařilo oddělit sovětskou pěchotu od tanků, které však pronikly do linií Waffen-SS a rozpoutaly peklo.

Za této situace nechal Kniep všechny StuGy III stáhnout do týlu, přeskupit a vrhl je coby obrněnou pěst proti nepříteli. V následné bitvě útočná děla za cenu jediného stroje zničila 51 „téček“ (Kniepův stroj si připsal pět zářezů) a otupila sovětskou ofenzivu. S přeživšími tanky, které přišly o většinu velitelů čet, si poradily skupinky granátníků. Díky Kniepovu zásahu zůstaly v německých rukou ohrožené sklady munice i paliva, které pak umožnily divizi LSSAH podniknout úspěšný protiútok. Od 5. do 17. července vyřadil Kniepův prapor 129 sovětských obrněnců při vlastní ztrátě pouhých dvou StuG III. Za svůj výkon si Sturmbannführer vysloužil Rytířský kříž.

V roce 1944 stanul Kniep v čele pluku útočných děl u 17. divize tankových granátníků SS Götz von Berlichingen, dislokovaného v západní Francii. Právě tam došlo v dubnu u obce Thouars k nehodě, která se Kniepovi stala osudnou. Dodnes není jisté, co se stalo. Podle jedné verze jeho pistole při výcviku náhle vystřelila a zasáhla jej do hlavy, jiná tvrdí, že při nevhodné manipulaci se služební zbraní zastřelil Kniepa jeden z podřízených. Třetí teorie hovoří o zásahu šrapnelem kvůli chybně zadaným souřadnicím během společného cvičení s artilerií.

Šelmy na kontě

V roce 1939 dokončil Nikolaj Konstantinovič Šiškin (1921–2010) střední školu v kazašském Petropavlu a nastoupil na sverdlovskou polytechniku. Když krátce nato začala válka s Finskem, rozhodl se studium přerušit a narukovat. Absolvoval dělostřelecký výcvik a stal se střelcem ze 76mm plukovního kanonu vz. 1927. S artilerií prošel zimní válkou i počáteční fází bojů s Wehrmachtem, kdy sloužil v řadách 335. pluku. Na frontě se seržant Šiškin natolik osvědčil, že byl navržen na titul hrdina SSSR. Této cti se mu nedostalo, ovšem nadřízení jej alespoň povýšili na podporučíka a poslali do dělostřelecké školy v Saratově, aby absolvoval čtvrtletní kurs. Ve skutečnosti šlo spíš o dovolenou, neboť mladík věděl o artilerii vše a velitel se mu chtěl za zásluhy odvděčit. Na přelomu let 1942–1943 se Šiškin dočkal šarže poručíka a stal se velitelem samohybky SU-152.

Vznikla propojením podvozku tanku KV s houfnicí ráže 152,4 mm – coby odpověď na nejtěžší německé obrněnce v čele s tigerem, pantherem a elephantem. Ačkoliv nepředstavovala protitankovou zbraň, dokázala si s pancířem poradit a vysloužila si přezdívku zveroboj (zabiják zvířat). Záhy Šiškinova osádka přešla na modernější ISU-152, jenž spočíval na šasi tanku IS. Schopný velitel vytvořil v řadách 1145. pluku těžkého samohybného dělostřelectva sehraný tým se střelcem Bychkovem. Společně zlikvidovali přes dvě desítky panzerů (včetně kořistních T-34 s německými znaky u Kurska) a stali se nejúspěšnější osádkou zveroboje v Rudé armádě. U Minsku utrpěl Šiškin zranění střepinou do břicha, ale přežil a zapojil se do bitev v Pobaltí.

Střílí jak Švejk

Po válce absolvoval Malinovského akademii obrněných sil, dosáhl profesury a stal se jedním z nejvýznamnějších vojenských teoretiků SSSR v oblasti tankového vojska. Napsal přes 280 odborných prací a analyzoval použití obrněnců v arabsko-izraelských válkách či Perském zálivu. Obzvlášť pozoruhodná je jeho vzpomínka na boj s PzKpfw VI: „Tři tanky z předvoje opustily les a vyjely na kopec, kde je bleskově zneškodnil číhající tiger. Nebylo kudy tu mýtinu objet a velitel brigády mi řekl: ‚Jsi zveroboj? Tak jdi a sejmi ten tank!‘ Moje samohybka pomalu šplhala k vrcholu. Vstal jsem a vysunul se z poklopu. Spatřil jsem tiger, který se zádí opíral o strom. Okamžitě vystřelil, náboj proletěl kolem a způsobil takový poryv, že mě to málem vytáhlo z obrněnce ven. Zatímco jsem přemýšlel, Němci ještě dvakrát vypálili. 

Byl jsem v klidu – nad terénem trčela jen malá část naší nástavby a granáty tigeru měly plochou trajektorii, takže nemohly zasáhnout. Všiml jsem si křoví na kopci před tigerem a rozhodl se využít balistiky našeho děla. Nařídil jsem řidiči, aby samohybkou pohnul, takže se keř dostal do jedné linie s korunou stromu, pod nímž tank stál. Střelec nastavil hlaveň, aby mířila tímto směrem, ale granát ji opustil těsně nad zemí. Předcházela tomu spousta výpočtů, které mi však zabraly méně času než tohle vyprávění. Pal! Vylezl jsem ven a zjistil, že věž leží vedle vraku tigeru. Přímý zásah! A v brigádních novinách napsali: Šiškin střílí jako Švejk – zpoza rohu.“

Asi není nutné zdůrazňovat, že mikroplasty, případně nanoplasty, tedy velmi drobné kousky plastového odpadu, přestavují hrozbu pro lidské zdraví a životní prostředí. Pronikají do všech koutů planety, a také prakticky do všech organismů, které na ní žijí. Jak ale nedávno zjistili britští odborníci, mikroplasty jsou rizikem nejen v biologii, ale také v archeologii. Mohly by ohrozit studium historie.

Jeanette Rotchellová z Univerzity v Hullu a její spolupracovníci prozkoumali kontaminaci mikroplasty ve vzorcích půdy, které byly odebrány v roce 1988 během vykopávek na dvou archeologických nalezištích v historickém centru města York. Pro porovnání použili i vzorky odebrané v dnešní době. Výsledky jejich výzkumu uveřejnil odborný časopis Science of the Total Environment.

Mikroplasty vs archeologické nálezy

Vědci zjistili, že nejvíce částic mikroplastů se nachází ve vzorcích odebraných v největší hloubce (asi 7,35 metrů pod povrchem), kde jich je až 20 588 na 1 kg půdy. Identifikovali celkem 16 typů mikroplastů, přičemž nejběžnější byli polytetrafluorethylen (PFTE), polysulfon (PSU) a kopolymer polyethylenu a polypropylenu (PE:PP). Jde o plasty pocházející z běžných výrobků.

Autoři studie mají za to, že jde o první důkaz kontaminace mikroplasty v archeologickém sedimentu. Zatím není jasné, jaké důsledky by to mohlo mít, ale archeologové mají obavy. Až doposud bylo to, co je v zemi, do značné míry chráněné před moderním světem. To teď přestává platit. Mikroplasty mohou například chemicky reagovat s materiály z dávných dob a poškodit je.

TIP: Pod dekou z plastu: Na novozélandský Auckland ročně „nasněží“ tři miliony PET lahví

Prioritou archeologického výzkumu by se teď mělo stát detailní zkoumání vlivu mikroplastů na archeologické nálezy a vrstvy, které ukrývají informace o dávno minulých dobách. Pro archeologa Johna Schofielda z Uninverzity v Yorku, který se podílel na výzkumu jde o významný moment. Potvrzuje se podle něj, že moderní mikroplasty mohou představovat riziko pro světové historické dědictví.

Španělsko má téměř 2 000 kilometrů pozemních hranic s Portugalskem a Francií, má ale také mnohem kratší hranice s Andorrou, Gibraltarem (britským zámořským teritoriem) a Marokem. Právě s posledně jmenovaným africkým státem sdílí Španělsko nejkratší pozemní státní hranici na světě – 85 metrů dlouhý úsek země spojující skálu o rozloze asi 19 000 metrů čtverečních s marockým pobřežím.

Peñón de Vélez de la Gomera je španělským územím od roku 1564, kdy jej dobyl admirál Pedro de Estopiñán, a přestože si na něj Maroko opakovaně činilo nárok, Španělsko nikdy nesouhlasilo s jeho navrácením. Původně se jednalo o ostrov, na počátku 20. století vytvořila silná bouře mezi ostrovem a marockou pevninou písečný násyp, čímž jej změnila v poloostrov.

Peñón de Vélez de la Gomera je jednou ze španělských severoafrických držav. Dalšími jsou Ceuta, Melilla (byť ty dnes mají postavení autonomních měst), souostroví Islas Chafarinas a souostroví Islas Alhucemas. Trvale zde pobývá zhruba šedesátičlenná jednotka španělské armády, která má na starosti dohled a obranu poloostrůvku. Vojáci se zde střídají ve zhruba měsíčních turnusech a žijí ve skromných zařízeních bez tekoucí vody a elektřiny. Spoléhat tak musejí na lodě španělského námořnictva, které jim pravidelně dodávají zásoby.

V roce 2012 se Peñón de Vélez de la Gomera stal místem bizarní invaze. Na skálu se vplížila skupina sedmi lidí patřících k organizaci známé jako Koordinační výbor pro osvobození Ceuty a Melilly (CLCM) a vyměnila španělskou vlajku za marockou. Invaze trvala jen několik minut, protože španělské jednotky vlajku rychle sundaly a čtyři ze sedmi útočníků zatkly, technicky vzato se ale jednalo o invazi na španělské území.

Podle typu prenatálního vývoje lze živočichy rozdělit do tří skupin. V případě živorodých, kam patří drtivá většina savců včetně člověka, se mládě vyvíjí uvnitř dělohy a výživu získává prostřednictvím placenty. Mláďata vejcorodých zvířat – mezi něž se řadí i několik savců, například ptakopysk – spoléhají na tzv. žloutkový váček uvnitř vajíčka, který s jejich zažívacím traktem spojuje vyživovací trubice neboli žloutková stopka. 

Jde o analogii savčí pupeční šňůry, přičemž po vylíhnutí zaschne, odpadne a zanechá téměř neznatelnou jizvu odpovídající pupku. Uvedené se týká i vejcoživorodých druhů, například některých ještěrek a hadů, jejichž mláďata se líhnou téměř zároveň s nakladením vajec, a někdy dokonce ještě v břiše matky. 

Zločinci jdou s dobou, a nepochybně sledují seriály o kriminalistech. Nejspíš každý z nich ví, že je mohou prozradit otisky prstů, takže je pečlivě otírají, případně vlasy či podobné stopy, které je možné odstranit například vysavačem. Pokud mají zločinci čas, místo činu se může lesknout čistotou, což pochopitelně komplikuje vyšetřování.

Jak ale předvedl nedávný výzkum forenzních odborníků australské Flindersovy univerzity, navzdory pečlivému úklidu na místě zločinu mohou zůstat důkazy, které není tak snadné odstranit. Mariya Gorayová a její kolegové vymysleli nový postup, jak získat z ovzduší na místě činu forenzní environmentální DNA, tedy DNA mimo původní tělo, která se může stát významným důkazem při vyšetřování.

Analýza ovzduší

Jak prozrazuje jejich pilotní studie publikovaná odborným časopisem Electrophoresis, lidskou DNA lze nalézt na filtrech klimatizace, přes které cirkuluje vzduch z místa činu, stejně jako na filtrech komerčně dostupného zařízení, jaká se běžně používají ve zdravotnických zařízeních k testování přítomnosti patogenních virů v ovzduší.

„Je velmi nepravděpodobné, že by průměrný kriminálník, i když má povědomí o forenzních postupech, dokázal kompletně zabránit tomu, že na místě činu zanechá svou DNA,“ vysvětluje Gorayová. „Dnes již víme, že environmentální DNA, případě RNA, která se uvolňuje například z pokožky nebo slin, je možné detekovat v prostředí. Nejen ve vzduchu, ale v půdě, vodě nebo třeba ledu.“

TIP: Forenzní biologové využívají při zkoumání mrtvých těl mikroskopické řasy

Pilotní studie nebyla příliš rozsáhlá. Zahrnovala pátrání po lidské DNA ze čtyř kanceláří a čtyř domů. Výzkum je teprve v počátcích. Vědci se teď hodlají zaměřit na určení vhodných míst pro odběr vzorků vzduchu a také vhodné doby po zločinu, která zajistí nejvyšší šance na získání DNA související se zločinem.

V oblasti kolem supermasivní černé díry SgrA*, nacházející se v srdci Mléčné dráhy, pozorujeme spoustu hvězd. V blízkosti černé díry jsou jich miliony. Drtivá gravitace centrálního monstra je urychluje na velmi vysoké rychlosti až tisíců kilometrů za sekundu. Mnohé z těchto hvězd jsou z našeho pohledu velmi zvláštní. Některé z nich vypadají mladě, přestože by měly být velmi staré. Pozoruhodné vysvětlení tohoto nesouladu nabízí nový výzkum týmu americké Severozápadní univerzity.

Sanaea Roseová a její kolegové použili nový model a zkoumali bouřlivé osudy 1 000 simulovaných hvězd na orbitě naší supermasivní černé díry. „Oblast kolem centrální černé díry je plná hvězd, které sviští velikou rychlostí,“ popisuje Roseová. „Je to skoro jako se prodírat mezi davem na stanici metra v centru New Yorku. I když do někoho vyloženě nevrazíte, je to stejně tělo na tělo.“

Destrukční derby u černé díry

Badatelé simulovali taková těsná přiblížení a také kolize hvězd u supermasivní černé díry. Simulace ukázaly, že hvězdy, které takové střetnutí přežijí, mohou přijít o podstatnou část své hmoty a stanou se mnohem menší hvězdou. Anebo naopak pozřou část hvězdy, na kterou narazily a zvětší se, čímž se pro pozemské pozorovatele omladí. Jsou jako hvězdné zombie. Výsledky výzkumu zveřejnil odborný časopis Astrophysical Journal Letters.

„Nejbližší hvězda k našemu Slunci je vzdálená asi 4 světelné roky,“ vysvětluje Roseová. „Ve stejně velké oblasti kolem supermasivní černé díry je více než milion hvězd.“ Není divu, že se v takové tlačenici hvězdy srážejí. Podle vědců ale obvykle nejde o srážky, které by mohly skončit destrukcí hvězd, ale spíš o srážky letmé, při nichž se hvězdy sice změní, ale přežijí.

TIP: Hvězda v srdci Mléčné dráhy zřejmě pochází z cizí galaxie

Destrukční derby hvězd u supermasivní černé díry má podle Roseové jen pár vítězů. Jde o hvězdy, které díky částečným srážkám a pohlcování menších hvězd nashromáždí novou hmotu. Výrazně se zvětší a vypadají mladě. Hvězdné zombie mají ale krátký život. Tak jako u hvězd, které jsou velmi hmotné od samotného vzniku, rychle spálí hvězdné palivo a svůj životní cyklus ukončí ohromující explozí.

Reformace vzala Evropu útokem. Slibovala narovnání vztahů mezi církví a laickým světem, toužila dát přístup ke svatým textům všem, kdo uměli číst, a vymést korupci z řad prelátů. Stejně jako každou revoluční myšlenku ji však provázel stín a brzy její ideály přerostl: Dala vzniknout jednomu z nejtvrdších režimů v evropských dějinách, založenému na odříkání, přísnosti a bezmezné poslušnosti vůči fundamentalistickému výkladu Písma.

A kudy dál?

Myšlenky reformace silně rezonovaly především v Ženevě. Tamní měšťany, podobně jako obyvatele jiných německy mluvících měst, oslovilo volání kazatelů Martina Luthera a Ulricha Zwingliho po svobodě křesťanů a očištění víry od nánosů „úpadečné římské církve“. V neděli 21. května 1536 se tak Ženevané shromáždili na náměstí a jednomyslně si odhlasovali, že nadále budou žít pouze „podle evangelia a slova Božího“. Očistu města osobně vedl kazatel Vilém Farel, o němž Erasmus Rotterdamský prohlásil, že se „nikdy nesetkal s tak neomaleným a nestoudným člověkem“. Katoličtí duchovní byli vyhnáni a zkáze podlehlo vše, co připomínalo římskou liturgii.

Následně však rozvášnění měšťané zjistili, že vlastně nevědí, kudy dál. Podobná nejistota nepředstavovala mezi stoupenci reformace nic výjimečného. Reformátoři chtěli pouze očistit existující církev a navrátit ji k praxi apoštolských dob – neměli v plánu zakládat novou. Nyní ovšem Evropa prožívala náboženský rozkol a bylo třeba začít vysněnou ideální církev budovat.

Neoblomný puntičkář

Záhy se ukázalo, že téměř každé město provádí nápravu jinak. Farel si uvědomoval, že není v jeho silách novou organizaci vytvořit. Obrátil se proto s prosbou o pomoc na 26letého syna notáře ze severní Francie, který už v té době proslul svou knihou Instituce křesťanského náboženství. Nešlo o nikoho jiného než o Jana Kalvína, jenž tak v září 1536 zamířil do Ženevy, kde jej městská rada ustanovila „učitelem a vykladačem Písma svatého“. Aniž to však představitelé města tušili, odstartovali tím druhou revoluci se všemi důsledky.

Kalvín, založením přísný systematik a puntičkář, později vylíčil své zděšení z ženevské praxe následovně: „Když jsem poprvé přišel do této církve, nebylo v ní vlastně dohromady nic. Kázalo se tam, a to je tak všechno. Posbírali veškeré obrazy svatých a spálili je, ale to ještě nebyla žádná reformace, vše bylo v naprostém nepořádku.“

Prosíme, vrať se…

Kalvín se rozhodl vnést do náboženského života řád. Vypracoval nový katechismus s přesvědčením, že lidé musejí rozumět tomu, co vyznávají, a mít v paměti pravidla, která jim umožní odlišit dobré od zlého. Oproti jiným reformátorům se však nehodlal zastavit u pouhého učení. Podle něj měla nová církev vyžadovat nejen naprostou poslušnost, ale také právo občany soudit a trestat. Své nápady navrhl ihned uvést do praxe, nicméně ženevská rada složená ze svobodomyslných měšťanů se zděsila a Kalvín v ní ztratil řadu stoupenců. Dvousethlavý sbor tak záhy odhlasoval jeho propuštění.

Jenže co dál? Ukázalo se, že se nově budovaná církev bez ideového vůdce neobejde. V reformované obci uvržené do nejistoty v základních teologických otázkách zavládl zmatek, a roku 1541 se tudíž Kalvín po opakovaných prosbách radních do Ženevy vrátil. K přeměně města od nich dostal volnou ruku, a když ho při příjezdu 13. září zmíněného roku vítaly davy obyvatel, věděl, že je má ve své moci.

Nový Jeruzalém

Ženevany záhy spoutala tvrdá nařízení a naprostá poslušnost – to vše pochopitelně pro jejich dobro. Zatímco první reformace vedená Lutherem a Zwinglim usilovala o svobodu člověka a zdůrazňovala osobní přesvědčení, Kalvínova druhá reformace vyžadovala následování ortodoxie. Z města se měl stát druhý Jeruzalém, dávající celé Evropě příklad Boží vlády, přičemž základ nového uspořádání tvořila přísná kázeň.

Z kostelů zmizelo vše, co by působilo na smysly a rozptylovalo od myšlenek na trestajícího Boha, ať už šlo o zpěv, ozdoby, ornáty, či kadidla. Umlkly dokonce i kostelní zvony. Kalvín zrušil procesí a církevní svátky včetně Velikonoc, neboť lidé neměli Stvořitele oslavovat, ale pouze se jej obávat. Reformátor ve svých Církevních ordonancích předepsal nový model společenské správy a v Ženevě byly ustaveny čtyři funkce – kazatelé, učitelé, starší a diákoni – jejichž vykonavatelé dohlíželi na veškeré aspekty života.

Ukaž, co skrýváš!

Každý soukromý projev obyvatel Ženevy podléhal přezkoumání komise. Kalvínovo učení totiž předpokládalo, že je člověk od přirozenosti zkažený a neustále ochotný páchat zlo či hřích – jinými slovy cokoliv, co mu přináší radost. Účast na kázáních byla proto povinná, všichni museli znát zpaměti Kalvínův katechismus a dokázat ho odříkat. Biřici prohledávali domy a kontrolovali, zda se maso připravuje podle předpisů a zda každý vlastní pouze povolené dva páry bot. Platil zákaz tance a ženám se přeměřovaly šaty i délka vlasů, aby nebyly příliš marnivé.

Trestalo se všechno: Smích při křtu? Tři dny vězení. Spánek na kázání? Týden vězení. Pojídání paštiky? Tři dny půstu o vodě. Hra na housle? Vyobcování z města. Manželé si šest měsíců před svatbou a po ní nesměli dávat dárky. Krejčí měli zakázáno vymýšlet nové střihy. Pít se mohla pouze voda a místní červené víno, ale jen málo. Zákazy, příkazy, tresty. Dvanáct volených laiků a zhruba dvacítka městských pastorů řídila první totalitní stát v Evropě. Během pouhých pěti let nechal Kalvín v patnáctitisícovém městě 47 osob popravit a dalších 67 vyhnat.

Učení se šíří

V obci byla zřízena akademie a v následujících letech vychovala zástup reformovaných duchovních, šířících Kalvínovo učení po Evropě. Ve Francii, Nizozemí, Uhrách, Polsku a různých oblastech Německa se uchytila nová extremistická podoba církve. Kalvín, jenž po většinu života trpěl nějakou chorobou, zemřel 27. května 1564 na vyčerpání. Pohřeb se pak odehrál dle jeho vlastních zásad, tedy žádný náhrobní kámen, zpěvy ani průvod. Reformátorův duch však řídil Ženevu přinejmenším do roku 1609, kdy se městské radě podařilo získat vládu zpět do vlastních rukou a radikální experiment zmírnit. 

Svalové buňky začali jako první pěstovat v laboratořích tkáňoví a orgánoví inženýři s cílem získat svalovou tkáň pro pacienty postižené závažnými onemocněními či následky těžkých zranění. Zvláštní kapitolu představuje pěstování srdeční svaloviny pro léčbu následků infarktu myokardu a další typy poškození tohoto orgánu. Počáteční entuziasmus ale poměrně rychle vystřídalo vystřízlivění. Pěstování plnohodnotné svalové tkáně se ukázalo jako mimořádně náročné.

Přechodný boom tkáňového inženýrství přesto inspiroval producenty potravin živočišného původu, kteří si záhy uvědomili, jaký potenciál se v tkáňovém inženýrství svalové tkáně skrývá. Mnohé biotechnologické start-upy jednoduše přetáhly odborníky, kteří nabrali zkušenosti s pěstováním svaloviny v biomedicínském výzkumu, a rozjely s nimi svůj vlastní výzkum a vývoj. Nabídka masa vypěstovaného v bioreaktorech může oslovit část spotřebitelů, kteří mají výhrady k podmínkám, v jakých jsou chována hospodářská zvířata, a nesouhlasí s jejich zabíjením.

Šetrnější maso

Podle analýz Hanny Tuomistové z University of Oxford se při výrobě „masa ze zkumavky“ ušetří asi 45 % energie, 99 % půdy, 94 % skleníkových plynů a 96 % vody. Jiné analýzy nepřipisují „masu ze zkumavky“ tak jasnou ekologickou převahu, ale stále je hodnotí jako ekologičtější než chov hospodářských zvířat. Oxfordští vědci John Lynch a Raymond Pierrehumbert ale publikovali ve vědeckém časopise Frontiers in Sustainable Food Systems analýzu, v níž chov skotu ve srovnání s „masem ze zkumavky“ obstál. Soustředili se na nejcitlivější položku na seznamu ekologických dopadů chovu skotu, kterou je produkce skleníkových plynů, a tu hodnotili z dlouhodobého hlediska.

Většina analýz přepočítává oteplovací efekt všech skleníkových plynů vznikajících při produkci masa na účinky odpovídajícího množství oxidu uhličitého. Skot však nevytváří jen oxid uhličitý, ale třeba i významná množství metanu, jenž vyvolává mnohonásobně silnější skleníkový efekt. Při produkci masa v bioreaktorech vzniká prakticky výhradně „slabší“ oxid uhličitý, a tak by se mohlo zdát, že vše hraje ve prospěch produkce „masa ze zkumavky“. Lynch a Pierrehumbert ale berou v potaz osudy jednotlivých skleníkových plynů v atmosféře, které se od sebe diametrálně liší. Zatímco oxid uhličitý je stabilní a v ovzduší se akumuluje, metan se rychle rozkládá a jeho oteplovací efekt postupem času mizí.

Z krátkodobé perspektivy se „maso ze zkumavky“ jeví jako ekologicky šetrnější, protože oxid uhličitý vzniklý při jeho produkci neohřeje pozemské klima takovou měrou jako metan uvolněný do ovzduší skotem. Z dlouhodobého hlediska však vyvolá nahromadění oxidu uhličitého vzniklého při produkci „masa ze zkumavky“ silnější oteplení. Podle Lynche a Pierrehumberta tak mohou být některé způsoby chovu skotu s ohledem na globální oteplení ekologičtější než pěstování masa v bioreaktorech. Produkci vepřového, skopového nebo drůbežího masa a stejně tak i mléka či vajec provází výrazně nižší zátěž životního prostředí než chov skotu na maso. Chov prasat, ovcí, koz a drůbeže bude proto vycházet z porovnání s růstem masa v umělých podmínkách ještě příhodněji.

Kolik vypěstujeme?

Kultivace buněk v obřích bioreaktorech je dokonale zvládnutá technologie. Vyrábí se tak řada důležitých léků. Například inzulín pro diabetiky produkují pěstované kvasinky, do jejichž dědičné informace vnesli genoví inženýři příslušný lidský gen. V drtivé většině případů nejsou výsledným produktem těchto výrobních procesů samotné buňky, ale látka, již buňky produkují. Na podobném principu dnes vědci vyvíjejí systémy pro produkci mléka a vajec v bioreaktorech.

Využívá se v nich kvasinek či jiných buněk, do kterých jsou metodami genového inženýrství vneseny geny skotu kódující mléčné bílkoviny nebo geny kura domácího pro proteiny vaječného bílku. Ty se z buněk izolují a vědci se z nich následně snaží vytvořit náhražku kravského mléka nebo bílku slepičích vajec. Ani tady se ale zatím nepodařilo dosáhnout nějak oslnivých výsledků. S takto získanými produkty se zatím počítá především jako se surovinami pro další zpracování v potravinářském průmyslu. Například vaječné bílkoviny by se mohly přidávat do těstovin.

Pro pěstování masa je klíčové právě získání velkého objemu buněk, a to bývá obtížný úkol. Ve větších shlucích buňky odumírají, protože se k nim nedostává dost kyslíku a živin, a problémy nastávají i při odstraňování zplodin látkové výměny. Řešení nabízí pěstování buněk na trojrozměrném scaffoldu čili „lešení“ z biodegradovatelných polymerů. Ty zpočátku nabízejí buňkám oporu a umožňují, aby masou pěstovaných buněk volně protékal živný roztok.

Postupem času se polymer rozkládá a nakonec zbyde jen masa buněk. Takové pěstování buněk je však složité a drahé. Mnozí vidí řešení ve využití 3D tisku. Ani to není snadné, i když dnešní 3D tiskárny dovolují zhotovit trojrozměrné struktury z biodegradovatelných polymerů, které slouží jako scaffold pro kultivované svalové buňky – tiskárna nasadí svalové buňky na „lešení“ z biopolymeru už při samotném tisku. Pro velkoprodukci „masa ze zkumavky“ to zatím nestačí.

Zdolávání překážek

Biotechnologické firmy zaměřené na výzkum a vývoj metod pro produkci masa v bioreaktorech vyrůstají v ekonomicky rozvinutých zemích jako houby po dešti. Zatím se těší přízni investorů a o finance na výzkum a vývoj nemají nouzi. Do tohoto biotechnologického odvětví investují možná trochu překvapivě i tradiční producenti masa, kteří doposud bezvýhradně spoléhali na chovy hospodářských zvířat. „Maso ze zkumavky“ pro ně představuje potenciální konkurenci, kterou rozhodně neberou na lehkou váhu.

Díky vydatné podpoře z mnoha zdrojů už se pěstování „masa ze zkumavky“ vypořádalo s nejedním problémem. Svalové buňky se vždy pěstovaly v živných roztocích obsahujících 5 % fetálního telecího séra. To se vyrábí z krve plodů telat vyjmutých z těla březích krav. Usmrcení nenarozeného telete pro zajištění klíčové suroviny k produkci „masa ze zkumavky“ je pro ochránce zvířat nepřijatelné. Dnes už ale firmy, jako je Mosa Meat, dokážou pěstovat svalové buňky bez fetálního telecího séra.

K dalším nesporným úspěchům se řadí snižování nákladů na produkci masa ze zkumavky. Z astronomických 300 000 dolarů za první hamburger ze zkumavky se dnes některé firmy dostávají na zlomek této ceny. Na sklonku roku 2020 se singapurské úřady postaraly o průlom na trhu s potravinami, když povolily prodej kuřecího masa vypěstovaného ze svalových buněk v bioreaktorech. Světovou premiéru si kuře „ze zkumavky“ z produkce americké firmy Eat Just odbylo pod označením GOOD Meat Cultured Chicken v luxusní singapurské restauraci 1880. Za třiadvacet dolarů mohli hosté ochutnat malou porci umělého masa upraveného na tři různé způsoby.

Firma Mosa Meat avizovala v roce 2020, že do roka stlačí náklady na laboratorní vypěstování kilogramu masa k deseti dolarům, a začne tak konkurovat klasickým producentům hovězího. Experti ale odhadují, že reálné náklady na kilo laboratorně vypěstovaného masa neklesly pod 400 dolarů a v řadě případů jsou několikanásobně vyšší. Vzácností nejsou laboratorní provozy, kde kilo masa vyjde na dva tisíce dolarů. Výrobní náklady GOOD Meat Cultured Chicken zůstávají firemním tajemstvím. Eat Just ale nepopírá, že produkci dotuje ze svého. „Nenasadili jsme cenu tak, abychom byli ziskoví,“ přiznal Josh Terrick z vedení firmy.

Rozhodnou mlsné jazyky

O tom, zda se maso „ze zkumavky“ prosadí, rozhodne spotřebitel. Poptávka se bude odvíjet nejen od ceny, ale také od chuti a třeba i od zdravější skladby živin. A v tom má uměle vypěstované maso stále rezervy. Zaostává za skutečným masem svou konzistencí a nevyrovná se mu ani chuťově. Hovězímu steaku či vepřové kotletě dodává jejich konzistenci tzv. extracelulární matrix, jakési „lešení“ z proteinových vláken, na něž se při růstu svalu „navěsí“ svalové buňky. Tyto proteiny ale svalovým buňkám vypěstovaným ve zkumavce chybějí, získaný produkt se proto nejvíc ze všeho podobá mletému masu. Strukturu masa ovlivňuje také pohyb zvířete; buňky narostlé v bioreaktorech „necvičí“, takže mají „blátovitější“ konzistenci.

Sval zvířete se neskládá jen ze svalových buněk. Jeho nedílnou součást tvoří i tukové buňky, které dodávají masu na šťavnatosti. Masu narostlému v bioreaktoru ale tukové buňky chybějí, tudíž je konzumenti považují za „suché“. Vědci na odstranění tohoto nedostatku usilovně pracují. Nedávno ohlásil tým z Tufts University v americkém Medfordu úspěch při pěstování velmi tenkých plátků tukové tkáně myší a prasat. Vědci odzkoušeli jejich lisování po vrstvách a došli k závěru, že kombinací se svalovými vlákny narostlými v bioreaktorech lze dosáhnout výrazného zlepšení chuti „masa ze zkumavky“, která by se uplatnila například při grilování.

Ani to ale nezajistí, aby se maso narostlé v bioreaktorech plně vyrovnalo masu zvířat. Z pastvy a z kvalitních krmiv přechází do svaloviny široké spektrum molekul, které pozitivně ovlivňují chuť i aroma. Také tyto látky maso narostlé v bioreaktorech postrádá. Další významný faktor ovlivňující chuť představuje proces vyzrávání masa. Ve svalu poraženého zvířete proběhne pestrá kaskáda biochemických reakcí, jež zatím neumíme v bioreaktorech napodobit. Velkým plusem „masa ze zkumavky“ by mohla být cílená úprava skladby tuků tak, aby bylo maso narostlé v bioreaktorech zdravější.

O budoucnosti „masa ze zkumavky“ zcela jistě rozhodnou spotřebitelé, kteří jej nebudou posuzovat jen na základě ekologických přínosů – důležitá pro ně bude i cena a zdravotní bonusy. Nic z toho ale neodsune do pozadí chutě a vůně. Současná skladba jídelníčku lidstva dokazuje, že zdravé potraviny nejdou na dračku, pokud nejsou zároveň chutné a cenově dostupné. Naopak, řadu potravin a nápojů si lidé neodepřou, i když velmi dobře vědí, že jejich zdraví neprospívají.