Poslední únorový den roku 2021 zazářila nad anglickým hrabstvím Gloucestershire zelenkavá ohnivá koule. Do zemské atmosféry vstoupil 4,6 miliardy let starý meteorit pocházející z pásu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem. Díky pozorovací síti U.K. Fireball Alliance a řadě amatérských astronomů se podařilo dopadnuvší materiál velmi rychle nalézt a prozkoumat jej, aniž by došlo k jeho významné kontaminaci. Šlo o vzácný nález – od roku 1991 teprve druhý na území Velké Británie. Celkem se vědcům podařilo shromáždit 602 gramy vzácných vesmírných úlomků.

Nedávná analýza meteoritu ukázala, že má za sebou pohnutou minulost – podle vědců byl v na své pouti vesmírem několikrát rozbit, znovu reformován a pozměněn kapalnou vodou.

Vesmírná skládačka

Rozbor pomocí pokročilých technik, jinak uplatňovaných takřka výhradně na materiály pocházející z misí mapujících vzorky z asteroidů ukázal, že úlomky jsou tvořeny brekcií – hrubozrnnou sedimentární horninou, která se skládá z ostrohranných úlomků minerálů a hornin, spojených kataklastickou směsí. Z hlediska složení se jedná o uhlíkatý chondrit ze skupiny CM, což je kamenitá hornina bohatá na uhlík (obvykle 0,6 až 2,9 %) a vodu. Jedná se o nejstarší známý materiál ve Sluneční soustavě, pro který jsou typické tzv. chondrule – kulovité částečky tvořené minerály jako olivín či pyroxen. Analýza v nanometrovém měřítku dále ukázala, že brekcie Winchcombkého meteoritu vznikla z osmi různých typů chondritů.

To podle vědců naznačuje, že mateřské těleso, z něhož meteorit pochází, bylo několikrát rozbito a přetvořeno, pravděpodobně po srážkách s jinými vesmírnými tělesy na počátku historie Sluneční soustavy.

Úlomky meteoritu navíc jasně ukazují, že byly před rozbitím chemicky změněny kapalnou vodou. V některých případech byla zrna změněná vodou nalezena hned vedle nezměněných zrn. Nečekaně vysoký byl také výskyt karbonátových materiálů, jako je aragonit, kalcit a dolomit. Jedná se o minerály na bázi uhlíku, z čehož vyplývá, že mateřské těleso obsahovalo velké množství ledu na bázi oxidu uhličitého.

Přítomnost vody na mateřském tělese by mohla přinést odpověď na otázku, odkud se vzala voda na Zemi. Podle v současnosti nejpřijímanější teorie ji na Zemi dopravily dopady komet nebo jiných vesmírných těles – třeba právě uhlíkatých chondritů, jakým je i Winchcombský meteorit. V rámci dalšího výzkumu se proto vědci hodlají zaměřit na to, zda poměr deuteria a vodíku z odpovídá poměru vody na Zemi.

Kopčem. Veverčák. Rváč. Huňáč. Ďarga. Jména hrdinů a padouchů románu Eduarda Štorcha Lovci mamutů si nejspíše vybaví mnozí z nás. A kdo knihu nečetl, určitě si alespoň vybaví ilustrace Zdeňka Buriana. Poněkud spoře, v kůžích oděné postavy s výrazným čelem a ustupující bradou se dnešnímu člověku zrovna nepodobaly… 

Po stopách pravěké tlupy 

Když Eduard Štorch své nejznámější dílo psal, vycházel ze svého nejlepšího svědomí a snažil se je aktualizovat i o nové poznatky. Mezi úplně první verzí knihy nazvanou Člověk diluviální z roku 1907 a románem z roku 1937 je třicet let objevů a změn, které se udály jak ve vědě, tak v Štorchovi samotném. Proč je napsal tak, jak je napsal? V Lovcích mamutů se pokusil zaznamenat historii nejlépe, jak jí rozuměl. I děj zasazoval do lokalit, které důkladně znal: cesta titulní tlupy nevede od břehů Dyje do dnešní Libně náhodou.

Lovci mamutů? 

Štorchovy hrdiny můžeme zařadit mezi příslušníky pavlovienské či o něco pozdější willendorf-kostěnkienské kultury. Ta první nese jméno podle nálezů v obci Pavlov a v přilehlých Pavlovských kopcích. Štorch se názvem své knihy skutečně trefil. Jestli je v něčem pavlovienská kultura unikátní, tak je to vztah k mamutům. Ti sice nepředstavovali hlavní zdroj potravy, ale byli klíčovým zdrojem všeho, co tehdejší člověk potřeboval. 

Mamuta pavlovienci dokázali využít dokonale. Kůže a kožešina posloužily jako oděv i část obydlí, kosti jako stavební materiál, tuk jako palivo. Kly se měnily na sošky, jehly, hroty šípů i oštěpů. Nikde jinde na světě nedošlo k tak úzkému propojení lidí a mamutů, o čemž svědčí i nálezy obrovských sbírek mamutích kostí poblíž lidských sídlišť. Lidem toto propojení svědčilo. Podle stavu zubů dnes odvozujeme, že nikdy netrpěli hladem.

Chytací jámy? 

Ano, podle nejnovějších poznatků pavlovienská komunita sice skutečně mamuty lovila, ale zdaleka to nebyla hlavní součást jejich jídelníčku. Tu představovali spíše vlci, zajíci, sobi a lišky. Nově také víme, že tito lidé nepohrdli ani rostlinnou potravou. Mylná je i oblíbená představa o lovu mamuta do nachystané jámy. Tu dřívější badatelé odvodili ze způsobu, jakým afričtí lovci loví slony na úzkých pralesních stezkách. 

Pro lov na pravěké Pálavě by tento způsob nebyl úplně nejvhodnější. Mamuti měli výrazně větší volnost pohybu – mohli kráčet kamkoli a náročně hloubená jáma na jediném místě z mnoha možných by tak byla k ničemu. A hlavně: kvůli blízkosti ledovce byla země zcela promrzlá. Kopat bez náležitých nástrojů do permafrostu je obtížné až nemožné. K lovu mamutů pavlovienci často využívali terénu – nejjednodušší bylo mamuta zabít z výšky – útokem na hlavu. Zvlněná Pálava k těmto přepadením poskytovala dostatek příležitostí. 

Divoši v kůžích? 

Zcela mylná je také představa spoře oděných „opičáků“. Tehdejší člověk je nám sice vzdálen asi 26 000 let, ale v davu bychom si ho velmi pravděpodobně ani nepovšimli. Na základě nálezů lebek máme přibližné představy o tvářích mužů i žen. Ještě přesnější představu pak máme o tom, jak se oblékali – jak z nálezů, tak i z dochovaných sošek a dalších portrétů. Oděv samozřejmě musel v první řadě plnit ryze praktickou funkci – chránit svého nositele před krutým pravěkým podnebím. 

Užitná hodnota ale nebyla to jediné, co příslušníky takzvané pavlovské kultury zajímalo. Svůj šat zdobili našíváním různých ozdob či pásků, které měly pouze dekorativní funkci. Na jejich oděvech nacházíme tisíce mušliček a jiných drobných dekorací. Praktické i krásné byly různé varianty kožešin: nejčastěji liščích. Elegantní pokrývky hlavy se nám dochovaly i na soškách. Sofistikovaností překvapí i úprava vlasů. Hlavy skutečných lovců mamutů zdobily komplikované copy, drdoly a kratší i delší sestřihy.

Bezvěrci? 

Na celém Štorchově díle se jasně podepsaly i jeho názory. Kritizoval vliv katolické církve na školní vyučování. Tyto názory se promítly i do Lovců mamutů. Nenajdeme v nich jediného duchovního, jediného šamana. Přitom by se dalo čekat, že toto téma Štorcha jako autora spisu Původ náboženství zajímalo. Vypuštění celé duchovní a v podstatě i kulturní roviny života hrdinů je závažným prohřeškem, byť pro dobrodružný román snad pochopitelným. O tom, čemu tehdejší lidé věřili, nic přesného nevíme, ale sošky lidí i zvířat, barevné pigmenty v hrobech tehdejších nebožtíků, rytiny v kosti i hudební nástroje naznačují, že tehdejší lidé měli zájem i o víc než jen o stravu a bydlení.

V duchovních představách pavlovienců hráli nejspíš důležitou úlohu i mamuti. Zda je ale zbožšťovali, či zda se šaman svým oděvem symbolicky do těchto zvířat „převtěloval“, aby přivolal jejich stáda blíže táborům, to jistě nevíme.

Primitivní zbraně? 

Základem úspěšného lovu byla schopnost zvíře vystopovat a následně se k němu nepozorovaně přiblížit. Když se lovec dostal k lišce nebo vlkovi dostatečně blízko, zasáhl ho šípem s pečlivě upraveným prořezávacím hrotem vyrobeným z řady drobných kamínků, případně i s pilkovou úpravou. Ani pokud zvíře přežilo prvotní útok, nemusel lovec nikam chvátat. Zvíře se na útěku samo dále zraňovalo o ostří – lovci stačilo se od něj nenechat poranit. Pro individuální lov menší zvěře tak byl luk naprosto ideální. 

Samozřejmě, vůči mamutovi by taková taktika nestačila, luk a šípy by nedostačovaly. Ke slovu přicházela až nečekaně pokročilá technologie: pavlovienci dokázali nejspíš velmi dlouho vylepšovanými postupy narovnat mamutí kly a vytvořit z nich dlouhé a nebezpečné hroty. Z těch pak připravili oštěpy, kterými na kolos útočili. 

Dlouhé, ostré hroty sice pronikly do těla na relativně malém prostoru, to skutečně důležité se ale dělo uvnitř. Jakmile hrot pronikl dovnitř, převážilo ho ratiště tak, že se hrot začal působením gravitace uvnitř zvířete hýbat a způsobovat rozsáhlá vnitřní zranění. Roztrhané vnitřnosti, vnitřní krvácení, zhroucené plíce... Další pohyb zvířete jen zvětšoval poškození a mamut se tak dostával do situace, ze které nebylo úniku.

Někteří lovci se při slavnostních nebo jinak prestižních lovech mamutů „předváděli“. Aby demonstrovali svou odvahu před všemi přítomnými, lehali si před umírající mamuty. Samozřejmě, podobný risk se nehodil pro každý den, ale z dochovaných vyobrazení lovu soudíme, že už tehdy šlo o záměrně vykonávanou činnost, která měla odvážlivcům přinést vytouženou slávu. 

Šimpanzi bonobové (Pan paniscus), kteří jsou spolu se šimpanzi učenlivými (Pan troglodytes) našimi nejbližšími zvířecími příbuznými, mají pověst prostopášných lidoopů, kteří se místo konfliktů raději věnují zábavě a „volné lásce“. Nový výzkum ale ukazuje, že jsme si do chování bonobů spíše promítali své představy, které tak úplně neodpovídají skutečnosti. Nedávné pozorování obou šimpanzích druhů totiž ukázalo, že bonobům je agrese mnohem bližší, než jsme se domnívali.

Antropoložka Maud Mouginotová z francouzské University v Toulouse a její spolupracovníci sledovali tři skupiny bonobů, které žijí v rezervaci Kokolopori v Konžské demokratické republice a dvě skupiny šimpanzů z národního parku Gombe v Tanzanii. Soustředili na 12 bonobů a 14 šimpanzů z těchto skupin a detailně je sledovali celé dny, především pokud šlo o jejich střety s ostatními.

Agresivní lidoopi

Badatelé sledovali, jak často vybraní bonobové a šimpanzi vyvolávají agresi a s kým. Také si všímali, zda agresivní střet zahrnoval šťouchance či rvačku, anebo zda proběhl bez fyzického kontaktu. Výsledky výzkumu agresivity primátů v těchto dnech uveřejnil vědecký časopis Current Biology.

Mouginotová s kolegy s překvapením zjistili, že samci bonobů jsou ve skutečnosti agresivnější než šimpanzi. Bonobové se zúčastnili agresivních střetů 2,8krát častěji než šimpanzi a třikrát častěji střetů, v nichž došlo na fyzický kontakt. Bylo to jak v případě konfliktů mezi samci, i pokud jde o agresi samic vůči samcům. Jen agrese samců vůči samicím jsou častější u šimpanzů. Neznamená to, že by bonobové byli násilnická monstra, pozorování ale ukazuje, že naše představy o jejich naprosté mírumilovnosti byly přinejmenším přehnané.

Proč jsme vlastně považovali bonoby za mnohem méně agresivní než šimpanze? Podle badatelů je to zřejmě minimálně z části kvůli tomu, že šimpanzi tvoří koalice, v nichž jsou pak agresivní na ostatní. Dalším pozoruhodným výstupem výzkumu týmu Mouginotové je, že u bonobů i u šimpanzů jsou reprodukčně úspěšnější agresivní samci. Samci s nejvyšší mírou kontaktní agrese zplodili zhruba 80 procent potomků. 

Solární plachetnice představují pozoruhodnou technologii pasivního pohonu, kdy je kosmická sonda poháněná tlakem záření dopadajícího na plachtu napnutou ve vzduchoprázdnu kosmického prostoru. Na 24. dubna 2024 je plánovaný start solární plachetnice Advanced Composite Solar Sail System, která představuje novou generaci těchto kosmických sond. NASA tentokrát vsadila na nosnou raketu Electron společnosti Rocket Lab, která by se měla vznést z novozélandského kosmodromu Rocket Lab Launch Complex 1 na poloostrově Mahia.

Nová plachetnice kosmického moře

Advanced Composite Solar Sail System je technologický demonstrátor, který využívá cubesat sestavený ze 12 jednotek, zkonstruovaný společností NanoAvionics. Měl by testovat nová „ráhna“ z kompozitního materiálu, vyrobeného z flexibilního polymeru a uhlíkových vláken. 

Primárním cílem mise je rozvinutí nové konstrukce plachty. Jakmile se sonda dostane na heliosynchronní oběžnou dráhu ve výšce 1 000 kilometrů nad zemským povrchem, měla by rozvinout ráhna s polymerovou plachtou. Ráhna, která se ve složené podobě vejdou do jedné ruky, se roztáhnou do délky asi sedmi metrů. Po zhruba 25 minutách by se měla plachta s konstrukcí plně rozložit. V této podobě zabere plochu asi 80 metrů čtverečních.

TIP: Objekty Sluneční soustavy by mohla zkoumat hejna solárních plachetnic

Celý proces budou pečlivě sledovat kamery na palubě sondy, aby odborníci mohli analyzovat, zda nová konstrukce funguje podle předpokladů. Pozorovatelé noční oblohy se mohou těšit na novou hvězdu. Až bude nová solární plachta plně rozložená a ve vhodné pozici vůči zemskému povrchu, měl by vysoce odrazivý materiál, z něhož je vyrobená, zářit tak jasně, že solární plachetnice bude viditelná na obloze zhruba jako Sírius.

Olejový výplach úst, nazývaný také „mlgání“, patří k procedurám alternativní medicíny – konkrétně se řadí mezi metody ájurvédy. Principiálně jde o to, že si člověk vloží do úst polévkovou lžíci například sezamového, olivového, slunečnicového či kokosového oleje a dutinu ústní si jím 15–20 minut vyplachuje. Olej by měl na sebe navázat škodlivé látky, a po vyplivnutí bychom se jich tedy měli zbavit. Mechanismus účinku zatím nebyl vysvětlen, některé zdroje však zmiňují alkalickou hydrolýzu tuků neboli zmýdelňování, díky čemuž by měl mít olej čisticí vlastnosti.

Ačkoliv existují ministudie o efektu výplachu kokosovým olejem například v dentální hygieně, dosud nebyla publikována práce, jež by skutečně prokázala vliv metody na zlepšení zdraví – a naopak bylo potvrzeno několik případů, kdy vedla k negativním dopadům. Jednalo se o lipoidní pneumonii, tedy zánět plic způsobený vdechnutím tukových částic, nebo o žaludeční nevolnost. Avšak i uvedené vedlejší účinky by bylo potřeba podrobit dalšímu výzkumu.

Za Zeptej se vědce odpovídá Ing. Veronika Vetýšková, Ph.D., Ústav organické chemie a biochemie AV ČR

Postava prohnaného „pana správce“, která vystupuje snad v každé druhé české televizní pohádce, rozhodně nepředstavuje pouhou uměleckou nadsázku. Jde o pevně zakořeněnou tradici korupce, jež sužovala všechny velké šlechtické rody raného novověku.

Vznešení páni bývali vedeni ke dvorské či vojenské službě, ale nikoho nenapadlo je vzdělávat ve finančních záležitostech. Slučování vesnic a prvních vznikajících manufaktur do velkých hospodářských celků – šlechtických velkostatků – tak přineslo nutnost najímat profesionální správce, kteří chodu zmíněného rozsáhlého mechanismu rozuměli. Tito vrchnostenští úředníci však ke svým zaměstnavatelům cítili jen pramalou loajalitu, a naopak obvykle hleděli především na vlastní prospěch.

Nešťastný pan Vok

Každodenní praxi zneužívání úřednické pozice lze díky dochovaným pramenům názorně vidět na případě jihočeského dominia Rožmberků. Poslední vladař rodu Petr Vok strávil nemalou část života v situaci, kdy si na chod panství půjčoval od vlastních úředníků – a často dokonce svoje peníze. Většina správců jeho majetku totiž legalizovala okrádání pána tím, že mu pokoutně získané finance nabízela coby půjčku, což se ukázalo jako výhodná investice. Pokud by se na jejich zpronevěru přišlo, mohli pánovi místo vrácení peněz prostě nabídnout anulování dluhu, a v mezičase jim z půjčky plynul příjemný úrok.

Zpronevěry vyplouvaly na povrch spíš vzácně, a to většinou při „střídání stráží“. Nově jmenovaní vrchnostenští úředníci si totiž pořizovali vnitřní bilanci, neboť nechtěli ručit za schodky svých předchůdců. Vok navíc v roce 1578 zřídil tzv. buchhalterii neboli účtárnu, jež měla pravidelně revidovat hospodářskou dokumentaci a bránit rozkrádání. Její fungování však trpělo jednou zásadní slabinou: Tvořili ji stejní úředníci, kteří už měli s „nestandardními“ účetními operacemi zkušenosti.

Machinace se tak stávaly fakticky neodhalitelnými a buchhalterie spíš zametaly zpronevěry pod koberec. Například rožmberský úředník a hlavní buchhalter Martin Grejnar z Veveří a Mysletína zastával hned několik funkcí: Působil též jako poručník sirotků na rožmberských panstvích a obroční písař, tedy správce zemědělských výnosů. Všechny zmíněné role mu dávaly volnou ruku k zacházení s velkými obnosy peněz, a jeho počínání tak bylo zcela nekontrolovatelné.

Protopené dříví, mrtví koně

Úředníci záhy vyvinuli řadu triků a mechanismů, které jim dovolovaly okrádání systematizovat. Nejoblíbenější metodu představovalo zaknihování neexistujícího dluhu vůči pánovi, z něhož si úředník léta vyplácel úrok. Časem se dluh škrtnul coby chybně zaúčtovaný, ale úrok byl už vyplacený. Podobné popularitě se těšil černý obchod s produkcí velkostatku. V případě jihočeského dominia se jednalo hlavně o lukrativní prodej dříví, které „účetně“ uhnilo nebo se protopilo, ale ve skutečnosti jej úředníci prodali. Ke každoroční klasice patřilo též vykazování údajně mrtvých koní a dobytka, úmyslné odpisy vrchnostenského majetku jako nábytku, cenných látek, ale také kočárů či vinných lisů. A obchodovalo se dokonce i s lidmi – správci některé poddané prodali na jiné panství, ale doma je vykázali jako zesnulé.

Docházelo také k zapírání zásilek cenného zboží z ciziny, které se svedlo buď na lapky po cestě, nebo na úplné zničení zásilky při převozu. V takovém případě obvykle úředník zhruba o rok či dva později nabídl zcizené zboží rožmberskému dvoru znovu k odkoupení coby „nově dovezené“, takže se výdaj zaplatil z eráru nadvakrát. Někteří úředníci se dokonce nerozpakovali rozebrat si hotovost určenou k zaplacení zemských daní: Roku 1602 byl Petr Vok nucen udělit výtku důchodnímu písaři Bartoloměji Daškovi za postupné rozkrádání shromážděných berní ve výši 22 tisíc kop grošů.

Bezpečné známosti

Sofistikovanější operace na úkor rožmberského panství zahrnovaly třeba krádeže peněz uložených v sirotčích truhlách, které se měly osiřelým dětem vyplácet po dosažení plnoletosti. Oblíbené bylo sčítání neadekvátních měr a vah, kdy například sumu přijatou v rýnských zlatých zanesl úředník jako míšeňské groše a zisk vyplývající z rozdílu mezi hodnotou zlaté a stříbrné mince si ponechal. Stejně tak bylo doloženo rozsáhlé přelévání piva a vína z větších sudů do menších, přičemž přebytek úředníkovi zůstal.

Úspěch defraudace nezávisel na eleganci provedení či zamaskování ztráty, nýbrž na osobních vazbách uvnitř nepříliš početné vrstvy panských úředníků, kteří si v okrádání svého pána vzájemně pomáhali. Ani odhalení zpronevěry však neznamenalo konec kariéry: Žádný z komorních písařů spravujících účty nebyl potrestán jinak než přeřazením na jinou práci, případně pokutou. Za zdánlivě mírným přístupem Petra Voka stála nutnost uchovat si kvalifikovaný byrokratický personál, kterého byl neustálý nedostatek a bez nějž by správa panství nefungovala.

Postup o kousek výš

Plundrování rožmberské pokladny nakonec dovedlo Petra Voka k postupnému rozprodávání rodového panství, aby umořil alespoň část dluhů. Šlo přitom o živou vodu pro nižší šlechtu a movité měšťany, kteří si tak mohli ukousnout z jinak nedosažitelných statků. Úřednictvo se rekrutovalo právě z jejich řad a snahu obohatit se na vysoké aristokracii poháněla především touha se jí podobat – dobře reprezentovat a šířit renesanční zvyklosti a módu. Nově nabyté sebevědomí přineslo stavovské obci větší emancipaci i majetek. Budoucnost tak měla patřit nikoliv velkým vlastníkům půdy, ale chytrým a podnikavým správcům.

Nevyřešených problémů týkajících se mise na rudou planetu existuje celá řada. Začít můžeme třeba u radiace, která se při letu a pobytu mimo ochranné radiační pásy Země často zmiňuje. Kupodivu však nejde o největší komplikaci. Rover Curiosity prováděl měření cestou k Marsu i na jeho povrchu, přičemž výsledná studie konstatuje, že během 180denního letu tam, 600 dní na planetě a dalších 180 dní cesty zpět by každý člen posádky obdržel záření 1,1 sievertu. Například ESA však pro kosmonauty stanoví limit jednoho sievertu za celou kariéru.

Záleželo by pochopitelně na mnoha faktorech, včetně sluneční aktivity, stínění lodi, délky přeletů i pobytu atd. Nicméně popsaná úroveň radiace rozhodně není nezvládnutelná. Důležité zjištění z měření provedených roverem znělo, že již slabá atmosféra odpovídající 1 % té pozemské chrání astronauty dostatečně; dále že největší nebezpečí znamenají přelety a pobyt na marsovské orbitě a že naopak i tamní řídká atmosféra poskytuje uspokojivou ochranu, což může pro budoucí kolonizátory představovat dobrou zprávu.

Není to jen radiace

S názorem, že se klade přílišný důraz na radiaci a zapomíná se na další zdravotní aspekty, souhlasí také čtyřnásobný americký astronaut Leroy Chiao: „Radiace vede k obavám, ale nepokládám ji za největší problém. Pokud vím, nikdy jsme neměli žádný příklad klinických potíží souvisejících s dlouhodobými kosmickými lety a radiací. Abychom ji lépe poznali, musíme podnikat delší a vzdálenější mise. Astronauti jsou v takovém případě jako pokusní králíci, ale jde o náš dobrovolný risk. Osobně si myslím, že existují závažnější komplikace, třeba poškozování zraku: Během letu se jeho fungování zhoršuje, což ještě nemáme prozkoumané. Souvisí to s nitrolebním tlakem nebo s přeskupením tekutin v těle.“

Zrak kosmonautů se v mikrogravitaci opravdu zhoršuje a mnozí se vracejí na Zemi s „trvalou změnou“ vidění. Uvedené se musí vzít v úvahu nejen při přeletu mezi planetami, ale i při práci na povrchu Marsu s třetinovou gravitací. Přece jen nesmíme zapomínat, že se člověk vyvinul v ryze pozemských podmínkách a žádné jiné prostředí pro něj není přirozené. Pokud bychom měli stručně vyjmenovat všechny možné výzvy, kterým bude lidské tělo při „dobývání“ rudé planety čelit, pak se jedná o potíže s kosterní a svalovou hmotou, aerobní vytrvalost, motoriku, riziko poškození zraku, vstřebávání živin, reakce na kosmické záření, působení řady látek a mnohé další.

Z beztíže do tíže

Data o dlouhodobém vlivu kosmického prostředí na člověka bychom měli ještě v této dekádě sbírat na stanici Gateway, umístěné v cislunárním prostoru – tedy u Měsíce, ale nikoliv na jeho oběžné dráze. Půjde to však pomalu, protože na zmíněnou základnu se má létat jednou ročně a mise se budou postupně prodlužovat z několikatýdenních na několikaměsíční. Delší se zatím neplánují.

Kromě dlouhého pobytu v meziplanetárním prostoru a v beztíži ovšem existuje i další úskalí v podobě fyzické kondice kosmonautů. První hodiny a dny po návratu na Zemi jsou pro ně velmi těžké. Jak na tom asi budou dobyvatelé Marsu po půlroce v beztíži a náročném přistání? Navzdory třetinové gravitaci si rozhodně nebudou moct obratem obléknout skafandry a vyrazit na průzkum okolí. Jedná se o ochabnutí svalů, stejně jako o špatný krevní tlak, a to navzdory faktu, že posádky během letu usilovně cvičí. 

Němec Thomas Reiter popsal návrat na Zemi následovně: „Normálně se začínáte cítit tak po pěti či šesti dnech. Ale stejně vnímáte nejistotu, třeba když vstanete. A při opravdu intenzivním cvičení jste zpět v plné formě během nějakých pěti až šesti týdnů.“ Je proto velmi pravděpodobné, že mezi přistáním na Marsu a „malým krokem pro člověka“ na jeho povrchu uplyne řada dní a plnohodnotná práce bude možná až po týdnech.

Ta správná posádka

Nesmíme však zapomínat ani na psychické potíže. S ponorkovou nemocí se dnešní obyvatelé ISS díky prostornosti komplexu a velikosti posádky příliš nepotýkají. Jenže planetolet nebude prostorově nijak velkorysý, kosmonautů zřejmě nepoletí tolik a cesta potrvá mnohem déle. Posádka nebude moct se Zemí komunikovat v reálném čase, neboť rádiový signál letí k Marsu podle vzájemné polohy planet 3–22 minut (typicky kolem jedenácti). Navíc se dotyčným „pionýrům“ naskytne výhled jenom na čerň kosmu. Země se totiž záhy po startu promění v pouhou výraznější „hvězdičku“ a Mars se naopak za okny zvětší až bezprostředně před příletem.

„Astronauti se z vesmíru často vracejí se změněnou perspektivou. Mají větší zájem o životní prostředí, spiritualitu či víru,“ připomíná vliv na psychiku Marc Jurblum z University of Melbourne. Duševní pohodě však bude třeba podřídit i složení posádky. Poletí pouze muži, jenom ženy, nebo smíšený tým? Každá varianta má své výhody i nevýhody. A kolik kosmonautů se na cestu vydá? Někteří psychologové doporučují jakýkoliv lichý počet, aby se při rozhodování dalo vždy dosáhnout nadpoloviční většiny. Hlavní slovo ovšem zřejmě budou mít inženýři podle toho, kolik lidí bude možné, rozumné a bezpečné poslat. NASA obecně počítá se čtyřčlennou posádkou, ale její loď Orion by měla v případě výpravy k Marsu dokázat pojmout až šest astronautů.

Každopádně půjde o veterány, kteří už budou mít nějaký vesmírný let za sebou. Nikdo si nedovolí vyslat na několikaletou cestu nováčka, u něhož není jasné, jak jeho organismus zareaguje na dlouhodobý pobyt v beztíži nebo na některá jídla. Praxe totiž již dnes ukazuje, že určité potraviny, s nimiž nejsou v podmínkách na Zemi žádné potíže, způsobují kosmonautům ve vesmíru nevolnost.

Dobrou kosmickou chuť!

Čímž se dostáváme k otázce stravy, kterou se zatím také nepodařilo vyřešit. Potraviny pro Mezinárodní vesmírnou stanici mají standardně trvanlivost 12–18 měsíců, což ani pro nejoptimističtější výpravu na Mars nestačí. Jinými slovy musíme připravit suroviny zhruba s tříletou dobou spotřeby. Strava přitom musí být dostatečně pestrá, protože otevírat třikrát denně stejnou konzervu by asi kosmonauty přivedlo na pokraj šílenství.

Jenže: Zmíněné potraviny není možné zmrazit, ale musejí se uchovávat při pokojové teplotě, pro případ potíží s dodávkou elektrické energie. Ruští vědci v dané souvislosti oznámili, že vytvořili chléb poživatelný po dobu tří let, přičemž slovo „poživatelný“ hraje zřejmě velmi důležitou roli. Přestože tedy uvedená zpráva může působit jakkoliv, pro budoucí cestu na Mars má poměrně zásadní význam.

Výzvy technické

Samozřejmě nelze opomenout ani technickou stránku věci. Mise si vyžádá dostatečně robustní a spolehlivý hardware, ale zároveň se u něj bude šetřit doslova každým gramem. Technika tak musí nabídnout maximální spolehlivost, a to z hlediska návrhu i opotřebení při provozu. Stejně tak bude zapotřebí vzít s sebou značné množství náhradních dílů, nelze však vézt všechno, protože by hmotnost lodi neúnosně narostla. Hrozba neodstranitelné závady tak bude nad kosmonauty viset jako Damoklův meč. Vzhledem k zákonům nebeské mechaniky, značným vzdálenostem a časové náročnosti jim v případě potřeby nedokážeme náhradní součástky poslat. Posádka i plavidlo se tak budou muset připravit doslova na cokoliv a vystačit si s tím, co budou mít aktuálně k dispozici.

K maximální spolehlivosti lze směřovat několika cestami, konkrétně co největší jednoduchostí, zaměnitelností dílů, jejich unifikovaností či důrazem na kontrolu a monitorování. Přesto výprava zahrne desítky kritických bodů, kdy bude nezbytně nutné, aby vše fungovalo přesně – a kdy nepůjde udělat krok zpátky. Mimochodem, v uvedeném tkví zásadní rozdíl mezi současnou kosmonautikou a zamýšlenou marsovskou odyseou: Pokud se třeba kvůli technické závadě nedokáže dopravní loď připojit k ISS, vrátí se zkrátka na Zemi předčasně. Jestliže se však ze stejného důvodu nezvládne s mateřským plavidlem spojit výsadkový člun vracející se z Marsu, ocitne se posádka v přímém ohrožení života.

Přistáváme – ale jak?

Jak prokázal rover Perseverance, dnes zvládneme na Mars bezpečně dostat něco málo přes jednu tunu, což ovšem pro výsadek s kosmonauty nestačí. I když výpravu rozdělíme na několik částí, bude minimum představovat dvacetitunová loď, a reálně pak dvoj- až trojnásobek. Navíc bude muset marsovský výsadkový modul pracovat jednak v podmínkách gravitace a jednak v beztíži – přestože jen v omezeném režimu, tedy před dosednutím na povrch rudé planety a po startu z něj.

Aby se hmotnost nákladu dopravovaného na Mars snížila, počítají mnohé scénáře s výrobou pohonných látek přímo na místě. Modul tedy přistane s prázdnými nádržemi, z atmosféry pak získá třeba kapalný kyslík a metan a „dotankuje“. Podobný proces ovšem může trvat dlouho, přičemž „rafinérie“ také něco váží, a navíc bude energeticky náročná. Zřejmě tak bude nutné poslat předem bezpilotní stroj, který pohonné látky vyrobí. Až následně dorazí astronauti, budou v něm moct odstartovat nebo alespoň doplnit nádrže.

Odpadkové dilema

S cestou na Mars souvisí i zdánlivě banální problém odpadu, a nabízí se tak nerudovská otázka „kam s ním?“. Dnes se situace na oběžné dráze řeší poměrně jednoduše: Nepotřebný materiál se odváží ve vysloužilých nákladních lodích, jež shoří v hustých vrstvách atmosféry. Občas se také třeba již nepoužitelné skafandry hodí „přes palubu“, aby fungovaly jako malé umělé družice. Jenomže podobné postupy nepůjde při výpravě na Mars použít. K planetoletu žádná zásobovací plavidla nezamíří, takže odpad neodvezou. Navíc si ho těžko dovolíme vyhodit ven třeba v nějakém velkém vaku: I když si odmyslíme nebezpečí plynoucí z pohybu rozměrného neovladatelného tělesa v blízkosti pilotované lodi, pořád zbývá významné riziko kontaminace planety pozemskými organismy.

Dnes se každá sonda mířící k Marsu velmi pečlivě sterilizuje, což se týká i automatů pracujících na tamní oběžné dráze, protože jednoho dne rovněž sestoupí do atmosféry a jejich trosky dopadnou na povrch. Zahřátím na vysoké teploty se sterilizuje dokonce i palivo sond! Jenže případný vyhozený odpad planetu s vysokou pravděpodobností zasáhne a mikroorganismy, které přežijí průlet atmosférou, ji mohou kontaminovat – načež by se mohly rozmnožit a zlikvidovat tamní potenciální zárodky života. Ať tak či onak, každopádně by zcela znehodnotily veškeré budoucí bádání.

Stejné „odpadkové dilema“ pak bude nutné řešit po přistání na Marsu. Na Měsíci po sobě mohli astronauti veškerý nepotřebný materiál zanechat, neboť jde o mrtvé a pro život naprosto nepříhodné těleso. Ale na rudé planetě si lze jen těžko představit například každodenní vylévání obsahu vesmírné toalety na povrch a následné pátrání po stopách života. Zatím však bohužel žádné řešení neznáme. I při nejšetrnějších metodách vyprodukuje čtyřčlenná posádka během přeletu mezi Zemí a Marsem skoro deset tun odpadu. Nemluvě o riziku zavlečení případných živých forem z rudé planety na tu modrou. 

Starý bonmot praví, že „na Mars poletíme za dvacet let. A ještě pár desítek roků to bude platit“. Přes všechny popsané obtíže a překážky nicméně nezbývá než si přát, aby se rčení nenaplnilo. 

Mallorca v sobě snoubí to nejlepší ze Středomoří: úchvatné výhledy na azurové vlny, hory lákající k túrám i pláže, kde je radost odpočívat. Skutečným rájem se však stala pro milovníky kol, kterým především v závěru zimy nabízí šanci uniknout z nekonečného šedého marasmu a užít si slunce s teplotami okolo dvaceti stupňů. A komu se omrzí kochání ze sedla bicyklu, může se vydat na průzkum pohoří i pláží pěšky.

Na kolo bez kola

Většina turistů se na ostrov dopravuje letecky, a své kolo tak musejí nechat doma. Na Mallorce každopádně najdete rozsáhlou síť půjčoven, kde si vyberete prakticky jakýkoliv model, po němž vaše srdce touží – od klasických silniček přes traily až po dobře odpružené horaly. Luxus vlastního bicyklu si běžně dopřávají pouze profesionální jezdci, kteří si svého opečovávaného „oře“ nechávají dovézt za nemalé peníze, ale pak ho také obvykle osedlávají na několik týdnů.

Na ostrově přistanete v hlavním městě Palma de Mallorca a z třetího nejvytíženějšího letiště Španělska – po Madridu a Barceloně – vás do srdce metropole dopraví letištní autobus. V Palmě zajišťují provoz městské linky dopravce EMT a na ostrově funguje solidní síť červeno-žlutých autobusů společnosti TIB. Jejich provozovatel nedávno investoval do nákupu moderních vozů Scania na zkapalněný plyn, u nich se ovšem modernizace nezastavila: Klasický středomořský chaos s lístky a nefunkčními automaty zmizel a při nástupu i výstupu si jednoduše „pípnete“ platební kartou. Kdo chce přesto platit hotově, musí se připravit na dražší tarif.

Na střeše Panny Marie

Na prohlídku hlavního města si vyhraďte alespoň dva dny. Tamní největší perlu bezesporu představuje katedrála Panny Marie, nazývaná též La Seu, se vskutku gigantickými rozměry: Loď se klene do výšky 44 metrů a samotný svatostánek se pyšní půdorysem 121 × 40 metrů. Zatoužíte-li si prohlédnout zblízka jednu z největších gotických rozet na světě, můžete vystoupat až na terasu chrámu. Okno měří v průměru přes 12 metrů a s trochou štěstí zahlédnete i vzácný jev, k němuž dochází dvakrát do roka: Při správné pozici Slunce totiž pronikající paprsky vykreslí tvar rozety na protější zeď, kde se nachází menší rozeta téhož tvaru – a odraz jejího většího protějšku do ní přímo dokonale zapadne.

Z teras katedrály se nabízí krásný výhled na střechy města, ale také na královský palác La Almudaina, vystavěný v maurském slohu. Hlavní město plné úzkých uliček, malebných kaváren, restaurací, trhů a obchodů s rozličným zbožím vás mimo hlavní sezonu potěší menšími davy turistů. Poklidně plynoucí čas pak přímo vybízí k zastavení a ochutnání místních specialit. Typické jednohubky zvané tapas dostanete jako předkrm nebo k alkoholickým nápojům, zatímco pod spojením „sopa mallorquín“ se na jídelníčku ukrývá hustý vývar s masem, zeleninou a kousky bílého chleba.

Po vydatném obědě se můžete třeba svézt historickým vláčkem do 27 kilometrů vzdáleného městečka Sóller. V dřevěném interiéru se při drncání po kolejích rázem vrátíte o několik desítek let v čase. Souprava se hustou vůní pomerančovníků a mezi stády ovcí pomalu přiblíží k pohoří Serra de Tramuntana, jehož hřeben trať překonává tunelem dlouhým 2 800 metrů. Bezprostředně za ním se potom otevírá jedinečný výhled do rozlehlého údolí. A pokud si budete chtít výlet ještě prodloužit, můžete se přímo od nádraží v Sólleru vydat historickou tramvají do přístavu Port de Sóller.

Vzhůru do sedla!

Pokud jste se již nasytili historie, nadešel čas konečně nazout cyklistické tretry, nasadit helmu a vyrazit s dostatečnou zásobou vody a energie na jeden z mnoha horských výstupů. Severní částí ostrova totiž prochází již zmíněné pohoří Serra de Tramuntana, které sahá až do výšky přes 1 400 metrů nad mořem. Do srdce hor, zapsaných v roce 2011 na seznam UNESCO, se z vnitrozemí dostanete výšlapem na jedno z mnoha sedel: Populární je například Coll de sa Batalla, nacházející se nad městečkem Caimarí. Po zdolání 376 výškových metrů se ocitnete uprostřed hor a pokračovat můžete ještě dál na Coll dels Reis, případně sjet do Sólleru či na opačnou stranu do města Pollença.

Cestou budete zaručeně míjet jednoho cyklistu za druhým a brzy také zjistíte, že se k vám řidiči v prudkých serpentinách a táhlých sjezdech chovají ohleduplněji, než jste možná zvyklí. Euforie z jízdy je opravdu nakažlivá, a jste-li alespoň trochu trénovaní, zvládnete na krásných a rovných horských silnicích i víc než 100 kilometrů za den. Nejkrásnější na ostrově je však bezesporu desetikilometrová trasa Sa Calobra, stoupající do hor z malého rybářského přístavu. Ikonická spojnice nabízí množství serpentin s vysokými opěrnými zdmi, převýšení přes 700 metrů a neustále se proměňující výhledy na pobřeží i horský masiv. Dominuje mu nedaleká hora Puig Major, jejíž vrchol zůstává coby vojenský prostor běžným smrtelníkům nepřístupný. Raritu pak tvoří legendární kravatová smyčka na konci stoupání. Sa Calobru zkrátka nesmíte při návštěvě ostrova vynechat.

Kde končí Mallorca

Pohoří Serra de Tramuntana lemující severní pobřeží ostrova vybíhá na východě do poloostrova Formentor. Příkré útesy tam prudce padají k hladině a členité břehy dotváří množství zátok. Z přístavu Port de Pollença prochází skrz poloostrov silnice vedoucí až na mys Formentor, kde z útesu ve výšce 210 metrů shlíží na moře maják. Auta mají vjezd na osmnáctikilometrový úsek značně omezený, proto je nejlepší sednout na kolo a vychutnat si krásy tamní krajiny ze sedla. Cestu lemuje řada vyhlídek, včetně té nejznámější s názvem Es Colomer, kterou bezpečně poznáte podle množství turistů toužících po ideálním záběru.

Trasu si můžete zpestřit i výjezdem na opomíjený nejvyšší bod Talaia d’Albercutx, odkud se vám po několika serpentinách a dvou kilometrech šlapání do pedálů otevře jako odměna za vynaloženou dřinu výhled na celý poloostrov. Bývalá strážní věž na vrcholu je dnes již opuštěná, stejně jako ostatní stavby v okolí, z nichž zbyly jen ruiny. V minulosti však věže rozmístěné po celém pobřeží ostrova, na dohled jedna od druhé, sehrály významnou roli při jeho ochraně před nepřáteli.

Ptačí ráj to na pohled

Dlouhou pobřežní promenádu plnou hotelů a turistických resortů mezi městy Alcúdia a Can Picafort přerušuje další skvost Mallorcy: Přírodní park s’Albufera o rozloze 17 kilometrů čtverečních utvářejí močály, mokřady, potoky, kanály, ale i písečné duny. Jedinečný ekosystém však zejména od pobřeží ohrožuje půdní eroze – mělká písečná pláž přechází v soustavu dun porytých nejprve nízkými kosodřevinami a později typickým středomořským lesním porostem. Park každopádně protkává síť značených pěších tras, odkud můžete pozorovat početné zástupce ptačí říše. V místě hnízdí přes 200 opeřených druhů a znalosti nejen o nich si snadno doplníte i v nedalekém informačním centru. Mallorca má zkrátka co nabídnout opravdu všem. 

Během vývoje „létající bomby“ Fi 103 alias V-1 vznikla i pilotovaná varianta, jež sloužila pro aerodynamické testy, ale později se objevil také nápad využít ji v boji. Dostala jméno Fi 103R čili Reichenberg (německý název Liberce) a v podstatě měla vyřešit nízkou přesnost základní podoby. Pilotovaná verze tak měla umožnit i přesné zásahy bodových cílů. 

Na první pohled se jedná o sebevražednou zbraň, jakýsi protějšek japonských kamikaze. Právě proto se tento plán příliš nelíbil ani Hitlerovi, jenž vyslovil souhlas až po záruce, že německý pilot bude mít naději těsně se před zásahem zachránit. Tato šance by evidentně byla pouze minimální, přesto se našlo docela dost dobrovolníků. Pro jejich výcvik vzniklo i několik verzí se dvěma sedačkami (a)nebo bez motoru a rozběhla se sériová produkce bojového provedení Fi 103R, jenže pilotáž se ukázala jako příliš náročná a projekt zkrachoval.

Propagandistické označení V-3 měla dostat bizarní zbraň, jež během vývoje nesla krycí označení Hochdruckpumpe, česky „vysokotlaká puma“. Jednalo se o gigantický kanon ráže 152,5 mm, jehož hlaveň o délce 127 m měla být zabudována do podzemního bunkru a pevně namířena na Londýn. Plánovalo se, že celý systém bude zahrnovat větší počet hlavní, které dostřelí až do vzdálenosti 165 km, což jistě budí otázky ohledně principu. Vynálezce inženýr Cönders navrhl dělo, které mělo kromě primární nábojové komory také velký počet dalších komor po bocích hlavně. 

Při průletu střely hlavní měly v komorách explodovat další prachové náplně, které by zvyšovaly rychlost střely. Na papíře slibný princip ale nikdy nefungoval podle plánů a nepovedlo se vyřešit ani potíže se samotnými střelami. Budovaný bunkr v Mimoyecques ve Francii poté zničil spojenecký nálet, takže V-3 na Londýn nikdy nevypálila jedinou ránu.

Převratná koncepce křídla 

Němečtí letečtí experti odvedli obrovský kus práce zejména v oblasti aerodynamiky vysokých rychlostí. Jasně to prokazuje např. projekt rychlého bombardéru Junkers Ju 287, jenž využíval tehdy naprosto přelomovou koncepci křídla s negativním šípem. S výjimkou samotného křídla šlo o „nouzovou“ konstrukci, která vesměs využívala součásti z jiných letadel. Čtyři proudové motory měly zajistit rychlost okolo 560 km/h, zatímco díky inovativnímu křídlu se měl Ju 287 vyznačovat mj. výbornou stabilitou.

Projekt, jenž se mimochodem částečně realizoval v Praze v podniku Letov, vypadal hodně slibně, ale zkoušky prototypů přerušil konec války. Výsledky aerodynamických výzkumů ukořistili Američané, kdežto prototypy získal Sovětský svaz, jenž pak dokonce zkoušel obdobně konstruovaná letadla.

Stroj neviditelný pro radar 

Mezi zajisté nejzajímavější výsledky německých leteckých výzkumů patří samokřídlo Horten Ho 229, jež se zrodilo mj. s cílem dosáhnout obtížné zjistitelnosti pro radar. Vedle samotného tvaru letadla k tomu přispívaly i materiály, jelikož se jednalo o spojení ocelové kostry, dřeva a překližky. Navzdory tomu se však počítalo s působivými výkony, protože Ho 229 byl vyvinut podle specifikací „3×1 000“, takže mělo jít o rychlý bombardér se dvěma proudovými motory, díky nimž měl přepravovat náklad 1 000 kg bomb na vzdálenost 1 000 km rychlostí 1 000 km/h.

Vývoj běžel poměrně slibně až do havárie jednoho z prototypů, což projekt zpomalilo, a proto zůstalo jen u pokusů, načež dva exempláře Ho 229 ukořistili vítězní američtí vojáci. Je vysoce pravděpodobné, že výsledky tohoto projektu ovlivnily i zrod „neviditelného“ bombardéru B-2 Spirit, který také využívá konfiguraci samokřídla.

Plány náletu na New York 

Už před druhou světovou válkou vznikaly požadavky na letadlo zvané „Amerikabomber“, což neponechává prostor pro pochybnosti o jeho účelu. Mělo jít o těžký strategický bombardér, od něhož Luftwaffe požadovala schopnost zaútočit na New York, ačkoli sekundárně se plánovaly i jiné úkoly, mj. dálková doprava či námořní hlídkování.

Vznikla řada návrhů, avšak do stadia letových zkoušek prototypů dospěly jenom tři, a sice Messerschmitt Me 264, Junkers Ju 390 a Heinkel He 277. Dle očekávání šlo o gigantické stroje, takže například Me 264 měl rozpětí 43 m a jeho vzletová hmotnost měla činit až 56 tun, z čehož by maximálně šest tun tvořily zbraně (při náletu na New York by nosnost byla jen poloviční). Všechny testované stroje ale trápily potíže s nespolehlivými motory a bylo jasné, že žádaných výkonů se nedosáhne, a tudíž se zvažoval i jednosměrný útok bez návratu, ale zůstalo jen u plánů.

Groteskní raketový letoun 

Zoufalství Německa, které čelilo stupňujícím se náletům amerických bombardérů, jen máloco demonstruje tak jasně jako projekt letounu Bachem Ba 349 Natter. Je otázka, zda šlo skutečně o „letoun“, neboť v praxi měl fungovat spíš jako pilotovaná jednorázová protiletadlová raketa. Velice jednoduše, až primitivně řešený stroj s raketovým motorem měl vzlétat z rampy kolmo vzhůru. Rychle vycvičený pilot měl dorazit k nepříteli, vypustit salvu neřízených raket z přídě stroje a poté zamířit klouzavým letem pryč. 

Výcvik ale neobsahoval přistání, neboť Ba 349 se měl ve vzduchu rozložit, aby se k zemi na padáku snesl pilot a jediná cenná část letounu, totiž motor. První a jediný pokusný start se uskutečnil 1. března 1945, ovšem došlo k havárii a pilot zahynul, což tragicky potvrdilo absurditu celého nápadu.

Na Americkém kontinentu žije velmi zajímavá skupina psovitých šelem, označovaná jako Cerdocyonina. Zahrnuje zhruba deset žijících druhů – například psa krátkouchého (Atelocynus microtis), psa pralesního (Speothos venaticus) nebo třeba psa hřivnatého (Chrysocyon brachyurus). V češtině bývají označováni jako jihoameričtí psovití případně jako zorro. Řada z nich svým vzhledem připomíná lišky, blíže příbuzní jsou ale psovitým (Canis) než liškám (Vulpes).

V nedávné minulosti žilo na americkém kontinentu více zástupců této skupiny, část druhů ale podlehla tlaku evropských kolonizátorů, rozšířenému pastevectví a záměrnému vybíjení. Nedávný výzkum ukázal, že tyto vyhynulé „lišky“ žily ve velmi těsném kontaktu s dávnými lovci sběrači. Obyvatelé Patagonie si asi před 1 500 lety drželi jako domácí mazlíčky druh Dusicyon avus, který definitivně vymřel někdy v 17. století našeho letopočtu.

Liška přítel člověka

Cinthia Abbonaová z argentinské národní výzkumné organizace CONICET (Consejo Nacional de Investigaciones Científicas y Técnicas) a její kolegové zkoumali nálezy z lokality Cañada Seca, která se nachází asi 210 kilometrů jižně od argentinského města Mendoza. V hrobech starých zhruba 1 500 let badatelé objevili ostatky 24 lidí kultury lovců sběračů, včetně dětí a množství dobových předmětů. Neúplnou kostru z jednoho hrobu Abbonaová a její tým s pomocí analýz DNA identifikovali jako zmíněnou „lišku“ Dusicyon avus. Závěry výzkumu v těchto dnech zveřejnil odborný časopis Royal Society Open Science.

Podle zooarcheoložky Ophélie Lebrasseurová z Oxfordské univerzity byla tato „falešná liška“ podle všeho pohřbena společně s člověkem záměrně. Jde o teprve druhý podobný známý případ z území Jižní Ameriky. Podle Lebrasseurové to ukazuje, že tehdejší lovci sběrači měli s těmito psovitými šelmami důvěrný, osobní vztah, ne nepodobný dnešním chovatelům psů. Těsné pouto mezi pohřbeným člověkem a šelmou potvrdily i analýzy izotopů uhlíku a dusíku. Vyplynulo z nich, že zvíře jedlo velmi podobnou, převážně rostlinnou stravu, jako pohřbený člověk. Divoké šelmy ve volné přírodě měly podle zooarcheoložky stravu podstatně masitější.