Planetární jádro vzniká při formování daného tělesa a jeho výsledná forma a velikost se odvíjejí nejen od podmínek v protoplanetárním disku, z nějž se planeta utváří, ale také od teploty a tlaku v jejím nitru a od dalších činitelů. Nelze tedy říct, že stejně velké oběžnice mají ve výsledku stejně velké jádro. Například zemské jádro sestávající z železa a niklu se nachází v tekutém stavu, ale pod extrémním tlakem. Oproti tomu v nitru téměř stejně velké Venuše zřejmě nepanuje takový tlak a její jádro je nejspíš pevné.

Obecně však mají rozměrnější planety tendenci mít větší jádra, protože mají větší objem, a tedy víc materiálu, z nějž se může jejich „srdce“ utvořit. Roli ovšem může hrát i vzdálenost od centrální hvězdy. Pokud například planeta velmi rychle utuhne, nedochází k dostatečné gravitační stratifikaci prvků v jejím nitru a obvykle bude mít jádro menší. V neposlední řadě je podstatná rovněž dostupnost chemických elementů: Jádra plynných obrů v naší soustavě obsahují značné množství těkavých prvků jako vodíku či helia, protože dál od Slunce bylo jejich zastoupení výrazně vyšší než v centru systému.

Tradičně bývá v Německu hra připisována jednomu z členů bandy zbojníka Schinderhannese, která působila na přelomu 18. a 19. století v okolí Mohuče. Právě v této skupině se vyskytoval jistý Peter Petry alias Černý Petr nebo Peter Nikoll, který se narodil roku 1771 v Meklenbursku a byl popraven roku 1817 v Glückstadtu. Podle jiné verze si přezdívku Černý Petr ve vězení v Heidelbergu vytvořil bandita, básník a spisovatel Mannerfriedrich, který napsal mnoho písní a pohádek pro děti. Lupičů zvaných Černý Petr nicméně žilo více, ale doklady o tom, že by některý z nich vymyslel uvedenou hru, neexistují. V této souvislosti není bez zajímavosti, že jen zřídka je na starých kartách Černý Petr vyobrazen jako bandita. 

Jiné vysvětlení původu hry pochází z Nizozemí, kde tamější Zwarte Piet dodnes jako společník svatého Mikuláše zastrašuje děti rákoskou a ty nezbedné strká do pytle. Ve Francii zase kolem poloviny 19. století vznikla variace hry Černý Petr nazvaná Robert le Diable, jenž vychází z tehdy populární středověké legendy o normandském vévodovi, který se spolčil s ďáblem. Hledání historické osoby za původem jména i samotné hry se tak zdá být bezvýsledné, protože všechny pokusy vysvětlit, jak a proč dostala název Černý Petr, vznikly ponejvíce čistou spekulací. Nejpravděpodobnější se proto jeví prosté odvození z černé barvy pro její symboliku neštěstí a smutku a z tradičního jména Petr. 

Od umouněnce k Afričanovi 

Nejstarší dosud známé karty určené speciálně pro hru Černý Petr pocházejí z období biedermeieru okolo roku 1850. Je na nich patrné, že zpočátku nešlo o čistě dětskou, ale rodinnou hru. Svět dospělých se na kartách odrážel až do roku 1920, kdy obrázky představovaly postavy v různých zaměstnáních, žertovných pozicích či kostýmech. V biedermeierovské době byl Černý Petr vždy mouřenínem nebo začerněným bílým mužem (často kominík), kterého se někdo bojí a jiný z něj má zase legraci. Koncem 19. století se však ilustrace začaly měnit, z biedermeierovského neadresného mouřenína se postupně stal africký sluha. Přechod od začerněného bělocha k autenticky barevné osobě je jasnou reflexí změn, jimiž hra procházela v různých etapách 19. století. Roli barevného sluhy podtrhovaly expanze německého kolonialismu v Africe po roce 1884. 

Po první světové válce se téma ilustrací konečně změnilo ve prospěch dětí. Stále častěji se objevovaly směšné, veselé ilustrace zvířat a scénky z pohádek, od roku 1950 také z dětských komiksů. Pozici Černého Petra nově zastávala černá zvířata, nejčastěji havrani a černé kočky. Hra se těší popularitě dodnes, termín Černý Petr se natolik vžil, že se v přeneseném významu v Německu a okolních zemích používá i pro vyjádření toho, že si někdo naběhl či obdržel obtížný úkol. 

Opomíjený produkt 

Tradice hry na českém území zřejmě není tak dlouhá jako u našich sousedů, její nejstarší exempláře se zatím podařilo dohledat do počátku 20. století. Zarážející je fakt, že klasičtí kartýři tohoto období se Černému Petrovi nevěnovali. Nejsou známy hry od Klognera, Severy či Kratochvíla a po roce 1918 ani od velkých firem, jakými byly Piatnik-Ritter nebo Česká grafická unie. Jedinou výjimku tvoří sada vydaná Filipem Fischlem. Černým Petrem se zabývali spíše tvůrci dětských her, mezi nimi Chroust či VMD. Je otázkou, proč byl Černý Petr pro největší výrobce karet nezajímavý, když třeba Chroustova hra existuje hned v několika vydáních, což svědčí o její oblibě. 

Ze vzorů pro postavu Černého Petra byla pro prvorepublikové výrobce typická varianta domorodého „primitivního“ černocha (pouze u Chroustových karet s poněkud šibalským výrazem). Pro ostatní karty užívali národopisné až folkloristické zobrazování postav, jak je patrné u provedení od Fischla i firmy VMD, v jejíž verzi se vyskytuje například malý Holanďan v dřeváčcích před větrným mlýnem, švarný Maďar se šavlí, moravský synek v kroji, sličná Japonka a další. Chroustova hra v duchu národopisného zaujetí vychází z poetiky Divokého západu, takže zobrazuje indiány a kovboje, jen Černý Petr je černoch. 

Propagační potenciál 

Zajímavá je rovněž kolekce výrobků na hře vydané Reklamní ústřednou Přikryl & Modlitba v Brně pod označením Mouřenín. Černého Petra-mouřenína zde představují americká kamna značky Harding, zatímco na párových kartách jsou zastoupeny firmy působící v Brně. Právě regionální zaměření dodává herní sadě půvab a styl. 

Perlu mezi reklamními Černými Petry meziválečného období ovšem představuje hra akciové společnosti Jiřího Schichta z Ústí nad Labem. Každý pár karet reprezentuje jeden výrobek firmy a Černý Petr má podobu kominíka. Karty jednotlivých výrobků jsou opatřeny slogany, jež se na každé kartě liší, například Schichtovo mýdlo provází: „Bělounké prádlo jak labutí křídla nejlépe svědčí o jakosti mýdla.“ a „Nad naše mýdlo s labutí opravdu není, ve vodě studené jak v teplé pění.“ Revers herní sady kupodivu neobsahuje logo firmy, ale je zelený, károvaný. 

Nová vlna zájmu 

Po zlaté éře první republiky si na další boom v produkci musel Černý Petr počkat až do sedmdesátých a osmdesátých let 20. století, kdy výrobu hry v Československu monopolně zajišťovaly Obchodní tiskárny Kolín, n. p. (OTK). Jimi vyrobené sady se dodnes těší velké popularitě, protože současné střední generaci připomínají dobu dětství, kdy s nimi hrávala. Co se týká postavy Černého Petra, ta na kartách jednak zastupovala různé pracovní profese, jednak byla varováním před nevhodným chováním (ušpiněný chlapec, chlapec s rukou a nohou v sádře, o holi a s obvázanou hlavou). 

Nový rozmach v produkci Černého Petra přišel po roce 1993, kdy hra jednoznačně vstoupila do světa propagace výrobků zejména v oblasti filmového a televizního průmyslu. Vedle OTK ji začaly nabízet společnosti Bonaparte, Dino, AKIM a Efko, s. r. o. Karty však nenavrhují výtvarníci, naopak se na nich objevují již existující výtvory jako postavy z večerníčků, animovaných filmů společnosti Disney a podobně. Nicméně i v tomto období vznikají originální hry. Za všechny uveďme sadu realizovanou firmou KUKLIK.CZ pro energetický koncern ČEZ, která představuje vývoj elektrických technických zařízení. Dvojice tvoří například: klasický šicí stroj – elektrický šicí stroj, telefon s vytáčením na kliku – elektrický tlačítkový telefon nebo staré rádio – tranzistorový přijímač. Černým Petrem je Wimshurstův přístroj, jenž se používá k demonstraci statické elektřiny vznikající třením.

Lávové tunely představují zajímavý cíl pro kosmické agentury, které o nich uvažují v souvislosti s výstavbou budoucích kolonií na Měsíci nebo třeba na Marsu. Jde o rozlehlé podzemní prostory, které jsou dobře chráněné před kosmickým zářením a mohly by pozemským kolonistům nabídnout relativně bezpečné útočiště. Archeologické výzkumy na Zemi ukazují, že osídlování lávových tunelů nebylo cizí ani našim dávným předkům.

Týká se to i Saúdské Arábie, kde mezinárodní tým archeologů nedávno objevil stopy lidského osídlení v komplexu lávových tunelů Umm Jirsan, jehož celková délka je 1 481 metrů. Jde o nejdelší soustavu lávových tunelů v Saúdské Arábii, která je součástí vulkanické oblasti Harrat Khaybar, rozkládající se severně od města Medina. Výsledky výzkumu zveřejnil odborný časopis PLOS One.

Lidé v tunelech

Archeologové se na lávové tunely Umm Jirsan zaměřili cíleně. Podzemní prostředí totiž umožňuje uchování starobylých artefaktů z organické hmoty. Na rozpálené poušti Arabského poloostrova jsou šance na takový nález prakticky nulové. Sázka na Umm Jirsan ale archeologům vyšla. Objevili celou řadu artefaktů, včetně kusů látky, opracovaného dřeva, jeskynní malby domestikovaných zvířat a také několik lidských kostí.

Nálezy ukazují, že v lávových tunelech Umm Jirsan žili lidé přinejmenším před 7 tisíci lety a možná už před 10 tisíci lety. Potvrzuje to datování nálezů, které badatelé provedli různými metodami, včetně radiokarbonového datování a datování opticky stimulovanou luminiscencí, které dovede určit, kdy byly určité materiály naposledy vystaveny slunečnímu záření.

TIP: Evropská kosmická agentura plánuje dlouhodobý pobyt lidí v jeskyních na Měsíci

Vědci díky tomu získali celkový obrázek o tom, jak lidé tyto lávové tunely používali. Některá zjištěná data pocházejí z nedávné doby, což značí, že, lidé využívali tyto tunely, které ve vyprahlém prostředí představují cenný stín, až do moderní doby. Nalezené malby a také kosti domestikovaných zvířat naznačují, že pro zdejší obyvatele byl klíčový chov ovcí a koz. Zjištění vědců také ukazují, že lávové tunely zřejmě nebyly osídlené úplně trvale a sloužily spíše jako dočasná útočiště.

Když 26. září 2022 narazila do měsíčku planetky Didymos americká sonda DART (Double Asteroid Redirection Test), změnila tím jeho oběžnou dráhu. Šlo o první cílenou změnu pohybu vesmírného objektu lidstvem a důležitý test možné strategie obrany proti potenciálně nebezpečným vesmírným objektům.

Před střetem sondy DART trvalo měsíčku Dimorphos 11 hodin a 55 minut, než obkroužil mateřský Didymos. Po srážce se tato doba zkrátila o 33 minut a 15 sekund. Změnila se i trajektorie oběžné dráhy Dimorphosu, která se z původně kruhové stala mírně eliptickou.

Tříosý meloun

Nejnovější pozorování navíc ukazují, že náraz poznamenal Dimorphos i na jeho tvaru. Původně oblý sféroid s průměrem 170 metrů se následkem střetu změnil na tříosý elipsoid připomínající protáhlý meloun.

Výsledky pozorování také ukazují, že dopad sondy DART zmenšil i průměrnou vzdálenost mezi oběma objekty na zhruba 1 152 metrů. Dimorphos a Didymos jsou si tak v průměru o zhruba 37 metrů blíže, než tomu bylo před nárazem sondy DART.

Další podrobnosti nejen o následcích nárazu sondy DART, ale i o obou objektech samotných, by měla přinést evropská sonda Hera, jejíž start je naplánovaný na letošní říjen. K Didymosu a Dimorphosu by měla Hera dorazit v roce 2026.

Velryby jižní (Eubalaena australis) byly pomalé, dostatečně velké a v neposlední řadě jejich těla neklesla pod hladinu, když je velrybáři usmrtili. Kromě výše zmíněných „loveckých výhod“ byly vždy velmi snadno k poznání. Na rozdíl od jiných velryb totiž nemají hřbetní ploutev ani rýhovaný jícen. Hlava velryby jižní je navíc velmi výrazná, protože představuje třetinu celkové délky jejího těla a k tomu je pokryta bílými výrůstky tuhé kůže. Při dnešních biologických výzkumech jsou tyto mozoly pro biology nedocenitelné, protože jsou pro každého jedince unikátní a slouží tedy podobně jako otisky prstů u lidí. 

Dospělé velryby jižní dorůstají délky 18 metrů a hmotnosti až 80 tun a velikostí se jim tedy může rovnat jen málokdo. Námluvy těchto mořských obrů jsou však překvapivě poklidné až něžné. O přízeň samice se sice uchází několik různých samců, ale ti mezi sebou vzájemně nijak nesoupeří. Samice postupně věnuje svou pozornost každému z nich a toto chování zřejmě dává možnost všem potenciálním otcům ve prospěch rodové genetické pestrosti.

Samice dá každé tři roky život jedinému mláděti, jenž už při zrození váží 1,5 tuny a je 5,5 metru dlouhé. Přes svoji velikost je ale celý rok krmeno pouze nesmírně vydatným mateřským mlékem a zůstává v mělkých vodách. Matka jej tak chrání před predátory – především velkými bílými žraloky a kosatkami. Pohlavní dospělosti dosahují mladé velryby kolem devátého nebo desátého roku a dožívají se až 70 let.

Na začátku 20. století představovala kavalerie důležitou složku prakticky všech armád, jelikož nabízela vysokou rychlost přesunů, a to i v těžkém terénu. Její hlavní úkol proto spočíval v průzkumu nepřátelských pozic, kromě kterého měla uskutečňovat i útočné manévry, zejména průniky po křídlech. Zákonitě se ale počítalo i s tím, že bude narušovat protivníkovy pokusy o průzkum a křídelní obchvaty, což mělo vést ke střetnutím kavaleristů. První světová válka na západní frontě se sice odehrávala převážně v podobě krutých bitev pěšáků, kulometů a dělostřelectva a na scénu přivedla i tanky a letouny, avšak někdy se zapomíná, že v prvních měsících a také v některých pozdějších fázích se prosadilo také jezdectvo.

Trvání na tradicích 

Německá jízda navazovala na slavné historické tradice, které sahaly od třicetileté války (1618–1648) přes napoleonskou éru až po prusko-francouzskou válku. Na rozdíl od Velké Británie ale Berlín zavedl povinnou vojenskou službu, která u kavalerie trvala plné tři roky, kdežto pěšák sloužil o rok méně. K jízdě přednostně směřovali branci z venkovských oblastí, u nichž se dalo předpokládat, že již mohou mít nějaký vztah ke zvířatům. Důstojníci pak pocházeli v naprosté většině z řad šlechty, pro kterou jízda na koni představovala základní dovednost a důležitou součást životního stylu. 

Ostatně celý étos německé šlechty dosud hodně čerpal z rytířských tradic zahrnujících i souboje jezdců coby „čestnou“ formu válčení. Při výcviku koní se Němci inspirovali především slavnou vídeňskou „Haute École“, a proto jejich kavalerie při cvičeních skýtala skutečně impozantní pohled. Vše tudíž zdánlivě nasvědčovalo tomu, že jízda císaře Viléma II. disponuje vším potřebným k tomu, aby se řadila na světovou špičku.

Bez kopí ani ránu

Ve druhé polovině 19. století tomu tak patrně opravdu bylo, jenže změny ve výzbroji a taktice armád, které přišly na počátku 20. století a jimž se Britové přizpůsobili, zanechaly na německé jízdě jen malé stopy. Stručně řečeno, důstojnická elita vilémovské armády jaksi nechtěla vzít tyto změny na vědomí a pořád hodlala vést války způsobem, který mohl přinášet úspěchy před sto lety. 

Nejlépe to prokazovala skutečnost, že za základní zbraň jízdy se pokládalo kopí, respektive Stahlrohrlanze Modell 1890. Jak název napovídá, šlo o výrobek z oceli. Za vhodných podmínek snad mohlo jít o efektivní nástroj, avšak k nim docházelo jen vzácně. Každý jezdec měl i poboční chladnou zbraň, u většiny útvarů jezdecký kord (Kavalleriedegen), u kyrysníků palaš (Pallasch) a samozřejmě i pušku systému Mauser, konkrétně zkrácenou verzi Karabiner Modell 1898AZ. Střelecký výcvik ale ani zdaleka nedosahoval úrovně obvyklé u tehdejší pěchoty.

Nasazení sevřených formací 

Mnozí němečtí důstojníci hleděli na moderní techniku (včetně pušek) velmi přezíravě. Také styl jízdy připomínal spíše relikt historie, protože muži zásadně seděli maximálně vzpřímeně, při překonávání překážek skokem se hodně zakláněli a nutili své koně k pohybu s hlavami skloněnými dolů. To vše odpovídalo „vídeňské škole“ a vypadalo to pěkně na cvičišti nebo na přehlídkách, ovšem na moderní bojiště se tato praxe nehodila. Dlouhé přesuny při tomto stylu jízdy dosti vyčerpávaly koně, jimž navíc jejich skloněné hlavy znemožňovaly dobře sledovat terénní překážky. 

To silně kontrastovalo s přístupem Britů, jenž vycházel z „loveckého“ stylu, při kterém jezdec své zvíře nijak neomezoval při pozorování okolí a ve skoku se naopak přitiskl k jeho hřbetu. Němečtí koně tedy ve výsledku velmi trpěli, rychle se unavili a nedokázali se efektivně přesouvat v těžkém terénu. Ostatně Němci takové přesuny ani příliš nenacvičovali, jelikož upřednostňovali útoky velkých formací kavalerie v otevřené krajině, u nichž spoléhali i na psychologický efekt. Zřejmě tak nepřekvapí, že německý jízdní pluk nedisponoval organickou palebnou podporou. 

Formálně jej tvořila pětice eskadron včetně jedné výcvikové a administrativní, a tudíž jeho bojovou sílu reprezentovaly čtyři eskadrony, každá po čtyřech četách. Vedle 709 jízdních zvířat se v tabulkách nacházelo i 69 tažných koní pro týlové zabezpečení. Jízdní pluky se spojovaly do brigád či divizí, které obsahovaly rovněž baterie dělostřelectva a pěší prapory včetně kulometných oddílů. Ty se poté mohly přičleňovat ke kavalerii, aby zajistily onu palebnou podporu; výcvik tohoto kombinovaného nasazení však probíhal pouze omezeně. Německá jízda proto na cvičeních nabízela impozantní pohled, protože útoky sevřených formací kopiníků vypadaly nádherně, ale tyto romantické představy o válce záhy narazily na krvavou realitu.

Evropská observatoř Gaia opět prokázala své kvality. Její pozorování sehrála klíčovou roli v objevu doposud neznámé černé díry hvězdné velikosti. Prozradila ji obíhající hvězda, která se kvůli ní při svém pohybu podivně „kymácí“.

Data získaná pozemními observatořemi, včetně soustavy teleskopů Very Large Telescope (VLT), kterou v Chile provozuje Evropská jižní observatoř (ESO), následně prozradila, že černá díra, která dostala označení Gaia BH3, má úctyhodnou hmotnost 33 sluncí. To z ní dělá nejhmotnější známou černou díru hvězdné velikosti v Mléčné dráze. Nejedná se o nejhmotnější černou díru v naší galaxii – tento titul náleží supermasivní černé díře Sagittarius A* ve středu Mléčné dráhy, která má asi čtyřmilionkrát větší hmotnost než Slunce. Gaia BH3 je však nejhmotnější známou černou dírou v Mléčné dráze, která vznikla zhroucením hvězdy.

Rekordní černá díra Galaxie

Nově objevená černá díra sesadila z pomyslného trůnu slavnou černou díru Cygnus X-1, jejíž hmotnost je zhruba 21 sluncí. Průměrná hmotnost objevených černých děr hvězdné velikosti v Mléčné dráze se pohybuje okolo 10 sluncí. Nově objevenou černou díru Gaia BH3 tak lze v tomto ohledu považovat za výjimečně velkou. Gaia BH3 se od nás nachází ve vzdálenosti „pouhých“ 2 000 světelných let, což z ní zároveň dělá i druhou nejbližší ze všech známých černých děr.

Pro astronomy nejsou srovnatelně hmotné černé díry hvězdné velikosti úplně neznámé. Podobně hmotné černé díry tohoto typu vědci našli i v okolních galaxiích. Podle stávajících teorií tyto masivní hvězdné černé díry vznikají kolapsem hvězd, které se skládají z jen malého množství prvků těžších než vodík a helium. Předpokládá se, že tyto hvězdy chudé na kovy ztrácejí během svého života méně hmoty, a tudíž jim zbývá více materiálu, který může po jejich zániku vytvořit velmi hmotné černé díry. 

Černá díra Gaia BH3 je pro to pěkným důkazem, protože její hvězdný partner, u něhož lze předpokládat velmi podobné složení, jaké měla i původní hvězda Gaia BH3, opravdu má skutečně velmi nízkou metalicitu.

Na pozadí krvavých pouličních střetů v Budapešti na podzim 1956 probíhal politický zápas ve vedení MSP. Imre Nagy nahradil v čele vlády zdiskreditovaného Gerőho a tváří v tvář demokratizačnímu procesu v zemi se musel rozhodnout, zda bude nadále stát na pozicích Moskvy, nebo uzná povstání za demokratické národní hnutí a postaví se tak do čela revoluce. Radikální křídlo MSP požadovalo zavedení vojenské diktatury a smetení povstalců útokem sovětské armády, což ale umírnění v čele s Nagyem odmítali. V noci na 28. října převážil Nagyův názor, aby s povstalci byla zahájena jednání, a požadoval i stažení sovětských vojsk.

Image

Čtěte také

Revoluce utopená v krvi (1): Potlačení maďarského povstání v roce 1956

Vyhlášení neutrality

Sovětští emisaři Mikojan a Suslov shledali, že Zvláštní sbor i po svém posílení není schopen čelit situaci v Maďarsku, a souhlasili s Nagyovými návrhy. Dne 28. října tak byly zastaveny boje, Nagy prohlásil v projevu povstání za demokratizační hnutí a rozpustil ÁVH. Sovětské vojenské útvary ale v zemi nadále zůstaly.

Za tohoto stavu by se moskevské vedení možná snažilo najít nějakou formu soužití s novým maďarským režimem, ale události se rychle měnily. V zemi pokračovaly masové stávky a 30. října došlo v budově městského výboru MSP k přestřelce mezi povstalci a členy ÁVH. Ta vyústila v krvavý lynč a mrzačení těl příslušníků tajné policie a členů strany. Lynčování měla na svědomí milice vedená Józsefem Dudásem a výrazně poškodila obraz revolučního hnutí. Zevnitř povstaleckého tábora se ozývaly hlasy, aby byl za tento čin pohnán k zodpovědnosti. To se nakonec stalo a v předvečer druhé sovětské intervence nechal Nagy Dudáse zatknout. 

Tím rozhodujícím krokem, který nakonec přiměl sovětské vedení utopit povstání v krvi, bylo 1. listopadu vyhlášené vystoupení Maďarska z Varšavské smlouvy a jeho neutralizace. Zároveň chtěl Nagy získat od Sovětů souhlas se stažením jejich vojsk. Souběžně docházelo k obnovování politické plurality a tím i končila mocenská dominance komunistů. To vše bylo pro Moskvu zcela neakceptovatelné.

Tři tisíce obrněnců 

Již v noci na 31. října došlo k přijetí plánu operace Vichr, v jejímž čele stanul maršál Ivan Koněv. Ten své velitelství umístil do Szolnoku, kde se nacházely jednotky Zvláštního sboru doplněné o 7. a 31. gardovou výsadkovou divizi. Sověti rychle vytvářeli údernou sestavu, která zahrnovala dále 8. mechanizovanou armádu a 38. armádu ze stavu Přikarpatského vojenského okruhu. Vojáci Zvláštního sboru se souběžně s přísunem posil ze zahraničí začali stahovat z Budapešti a formálně tak plnili požadavky Nagyova kabinetu. Sověti se ale přesunuli pouze asi 15 km od města, kde obsazovali silniční komunikace, doplnili munici, potraviny a vytvářeli nástupní prostor pro útok na metropoli. 

Bezprostřední hrozbu intervence ještě podtrhla evakuace rodin sovětských důstojníků a pacientů sovětských vojenských nemocnic z Budapešti. Soustřeďování intervenčních sil skončilo počátkem listopadu, kdy pro zásah proti hlavnímu městu disponoval maršál Koněv 60 000 vojáky tří armádních sborů s asi 3 000 tanky, ve velké míře moderními T-54. Kromě toho ale mohl Koněv počítat i se spojeneckými divizemi československé a rumunské armády, které se rozvinuly na hranicích s Maďarskem, a též se zvláštními skupinami KGB, jimž osobně velel předseda této tajné služby Ivan Serov. 

Revoluce, či kontrarevoluce?

Tváří v tvář takové síle se začala drolit jednota revoluční maďarské vlády. Její člen János Kádár hlasoval pro neutralizaci země, avšak pod hrozbou intervence otočil a společně s ministrem vnitra Ferencem Münnichem uprchli na sovětskou ambasádu a následně byli přepraveni do Moskvy. Tam stanul Kádár v čele nové prosovětské vlády, která Nagyovy kroky označila za kontrarevoluci. Vznik revoluční dělnicko-rolnické vlády oznámil 3. listopadu rozhlasový vysílač v Szolnoku. Jedním z prvních kroků nové samozvané vlády bylo podání žádosti, aby sovětská vojska intervenovala na záchranu socialismu, což Moskva okamžitě akceptovala.

Operace Vichr 

Vznik prosovětské vlády s konečnou platností znamenal konec vyjednávání a zahájení vojenské operace vedoucí k potlačení povstání. Jako první došlo k zatčení vládní delegace jednající v Tökölu se Sověty o odchodu jejich armády ze země. Vedl ji ministr obrany generál Pál Maléter a místopředseda vlády Ferenc Erdei. Především ztráta Malétera byla citelná, jelikož armáda i Národní garda tak přišly o svého velitele. Ve 4.45 dne 4. listopadu došlo k vyhlášení hesla Grom, které spustilo vlastní sovětskou intervenci. 

Vojska 38. armády se vydala na východ země, 8. mechanizovaná armáda obsazovala území západně od Dunaje. Hlavní role ovšem připadla opět Zvláštnímu sboru, který posílily dvě střelecké divize a pluk výsadkářů a společně zahájily pochod na maďarskou metropoli. Celkově se na operaci Vichr podílelo 150 000 vojáků. Proti této síle neměli odhodlaní, ale špatně vyzbrojení a nejednotně vedení povstalci šanci. 

Hlavní nápor směřoval na Budapešť, do níž vstoupil Zvláštní sbor ze tří směrů, a pokusil se ovládnout Pešť a přechody do Budína. Nejprudší boje vypukly, když interventi zaútočili na kasárna v Budaörsi a na parlament. Velmi rychle se celé město proměnilo v bojiště, což Sověti očekávali, a vybavili své muže plamenomety a zápalnými granáty. Pouze obava z masivních civilních ztrát zabránila leteckému bombardování.

Sovětskému postupu se během bojů v metropoli postavili hlavně povstalci, armáda zůstala v řadě případů nečinná a do boje se zapojilo jen několik pluků 7. mechanizované „Ostřihomské“ divize podplukovníka Mecsériho. Převaha útočníků byla ovšem velká a maďarská obrana se rychle rozpadala. Kolem 8. hodiny ranní kapitulovali obránci parlamentu, do poledne se v rukou interventů nacházela většina klíčových cílů včetně ministerstva obrany, vnitra a policejního ředitelství. 

Postup Koněvových sil provázely těžké ztráty. Po vytlačení povstalců z klíčových objektů se boje rozšířily i do průmyslových částí města, kde Sověti masivně využívali pro urychlení postupu dělostřelecké i letecké bombardování. Celé městské čtvrti se v důsledku nasazení těžkých zbraní během několikadenních bojů proměnily v ruiny.

Na odpor narazili Sověti i v dalších okrajových částech metropole. V Óbudě a Csepelu se proti intervenčním silám postavila Národní garda a v Soroksáru i profesionální vojáci, což zvýšilo ztráty útočníků. Řada posádek ale zůstala i zde netečná a do 5. listopadu odzbrojili Sověti maďarské vojáky v kasárnách v Szolnoku, Debrecínu či Györu. Celkem se v internaci během prvních hodin ocitlo na 35 000 maďarských vojáků i s výzbrojí. Z prosovětské vládě loajálních příslušníků armády a sil ministerstva vnitra sestavili kádárovci několik oddílů vyzbrojených ručními zbraněmi a vrhli je do boje, což mělo zvýšit autenticitu prohlášení, že se jedná o vnitřní maďarský konflikt mezi revolučními a kontrarevolučními silami.

Kádár v tanku

Navzdory drtivé převaze se obránci relativně dlouho bránili. V Budapešti se jim 5. listopadu dokonce podařilo Sověty odrazit, když zaútočili na Kilianova kasárna. Tvrdé boje probíhaly také o kontrolu klíčových železničních nádraží v metropoli a také zde zprvu utrpěly sovětské síly dílčí neúspěchy. I mimo hlavní město se povstalci překvapivě drželi, jako třeba ve městě Dunaújváros. Nicméně sovětská početní a palebná převaha byla natolik velká, že maďarský odpor začínal pomalu hasnout.

Toho využili Sověti a převezli Jánose Kádára 7. listopadu do Budapešti. Jelikož město nebylo dosud pacifikováno, musel premiér tuto cestu pro svou bezpečnost absolvovat v tanku. Zde složil Kádár a jeho vláda přísahu věrnosti, čímž měl být posílen dojem legitimity nového kabinetu. Hlavním zájmem nové vlády bylo potlačit dosud bojující povstalce, což doprovázelo masivní zatýkání jak aktivních bojovníků, tak i členů nových administrativních orgánů, kteří byli následně převáženi do internace v SSSR.

Tisíce zabitých

Poslední organizovaná centra odporu Koněvovy jednotky po tvrdých bojích rozdrtily 8. listopadu. Následujícího dne hlásil na zasedání politbyra KSSS ministr obrany Georgij Žukov, že Maďarsko je pacifikováno. Realita byla ovšem poněkud odlišná, jelikož přeživší povstalci se stáhli do ilegality a dál vedli svůj boj. Nicméně organizovaný odpor skutečně ustal, jelikož 10. listopadu požádaly dělnické a studentské rady o zastavení palby. Sporadické přestřelky se však objevovaly ještě více než týden. Nic ale nemohly změnit na konečném výsledku povstání, které bylo doslova utopeno v krvi. Na maďarské straně podle oficiálních statistik zahynulo 2 652 bojovníků, ale jiné prameny hovoří o čtyřech tisících obětí a další až o deseti tisících. Zranění utrpělo asi 16 000 lidí a další tisícovka beze stop zmizela. Většina z mrtvých byli civilisté, jelikož ztráty maďarské armády činily jen 53 mrtvých a necelých 300 raněných.

Za vítězství zaplatili Sověti podle oficiálních statistik 669 mrtvými, 51 nezvěstnými a 1 251 raněnými vojáky. I v jejich případě budou ale ztráty větší, jelikož dle jiných pramenů přišli nejméně o 760 mrtvých a 2 000 raněných. Citelné byly i ztráty na těžké technice, což je o to překvapivější, že povstalci neměli žádné sofistikované protitankové zbraně. Pouze 33. gardová mechanizovaná divize přišla v Budapešti o 14 tanků, devět obrněných transportérů, 19 děl, čtyři raketomety a více než 30 automobilů. Sovětská intervence také vedla k masivní vlně útěků do zahraničí, když odešlo na 200 000 lidí.

Po porážce povstání nastalo vyřizování účtů. Premiér Nagy uprchl na jugoslávskou ambasádu, odkud byl ale vylákán pod příslibem beztrestnosti. Okamžitě po opuštění velvyslanectví ho Sověti zadrželi a odvezli do internace v Rumunsku. V červnu 1958 pak byl bývalý premiér v Budapešti souzen v utajeném procesu, na jehož konci si vyslechli vůdci povstání tresty smrti. Dalších 230 povstalců bylo také popraveno a na 20 000 uvězněno. Tímto krutým epilogem skončil i maďarský pokus o demokratizační proces.

Ačkoliv si ostrovy v rozlehlém Pacifiku představujeme spíše jako přírodní ráje původně osídlené nepříliš rozvinutými kulturami, i na nich v minulosti existovala městská sídla. Nešlo sice o velké metropole, jaké známe z Eurasie, Afriky nebo Ameriky, rozhodně ale stojí za pozornost.

Archeologové Phillip Parton a Geoffrey Clark z Australské národní univerzity v Canberře nedávno přinesli důkaz, že jedno z prvních měst v Pacifiku je vlastně ještě podstatně starší, než jsme si mysleli. K tomuto závěru vědci dospěli na základě mapování s využitím leteckého snímkování LiDARem. Výsledky jejich výzkumu zveřejnil odborný časopis Journal of Archaeological Method and Theory.

Město na konci světa

„Struktury, které jsme objevili na ostrově Tongatapu, hlavním ostrově Království Tonga, pocházejí z doby kolem roku 300 našeho letopočtu,“ uvádí Parton. „Pokud máme pravdu, je toto městské osídlení asi o 700 let starší, než se odborníci původně domnívali.“ Podle badatelů toto městské osídlení vzniklo jako reakce na rostoucí populaci ostrova.

„Jak přibývalo obyvatel, museli vynalézat nové postupy, které jim umožnily se s takovou situací vyrovnat,“ vysvětluje Parton. „Tento typ osídlení, označovaný jako urbanizace o nízké hustotě, uvádí do pohybu zásadní sociální a ekonomické změny. Lidé spolu více interagují a zabývají se odlišnými profesemi.“

Podle Partona bylo dříve velmi náročné studovat dávná města v Pacifiku. Využití moderních metod včetně mapování s pomocí LiDARu podle něj představuje zásadní zvrat, který archeologům podstatně ulehčil práci. Teď mohou sledovat rozvoj městského osídlení na Tongatapu, jeho šíření do okolních oblastí i jeho zhroucení, které bylo podle všeho důsledkem příchodu Evropanů a infekcí, které do této části světa přivezli.