Toho 3. listopadu 1906 se ve Vídni do rodiny špičkového houslisty a koncertního mistra u vídeňské Dvorní opery Arnolda Rosé narodila dcera. Její maminka Justina pocházela z Jihlavy a byla sestrou slavného skladatele Gustava Mahlera. Holčička dostala jméno po Mahlerově manželce – Alma. Rodiny udržovaly blízké vztahy i proto, že je spojoval zájem o kulturu, umění a navíc ve Vídni bydlely blízko sobě. Nebylo tak divu, že hudba se pro Almu stala vším. Učila se hrát na housle a její otec ji v její hudební lásce i kariéře všestranně podporoval. 

První koncert 

Poprvé koncertovala ve vyhlášeném lázeňském letovisku Bad Ischl, kam jezdíval na pobyty i sám císař František Josef I. Stalo se tak v roce 1922. Patnáctiletá houslistka v elegantních bílých šatech měla nevídaný úspěch. Zaujala jak svým hudebním výkonem, tak i celkovým dojmem. Okamžitě se objevili okouzlení nápadníci. Patřil mezi ně i český virtuóz, rovněž houslista, Václav Příhoda, kterému nikdo neřekl jinak než Váša a který se znal s jejím otcem. 

Almě bylo 24 let, když se za Vášu Příhodu provdala. Nadále používala příjmení Rosé a za svědka jí šel tehdejší manžel její tety Almy – spisovatel Franz Werfel. Společný život novomanželů se dělil mezi pobyty ve Vídni a v Příhodově vile v Zárybech. Pořádali tam domácí koncerty, ale především oba koncertovali a hodně cestovali. Možná i proto se časem jejich vztah rozpadl. Postupně se odcizili a po pěti letech manželství podal Váša žádost o rozvod. Nešťastná Alma nakonec souhlasila. 

Východiskem z její osobní a citové krize se opět stala hudba. Založila ve Vídni dámský koncertní orchestr. Vídeňský deník Neue Freie Presse o něm napsal toto: „Hlavním bodem programu je jednoznačně Alma Rosé. Se svým orchestrem hraje strhujícím způsobem. Když ale ještě sama rozezní své housle, dostane se publiku opravdu vysoký umělecký výkon.“ 

Útěk do Londýna

Netrvalo to dlouho, pouhé tři roky, kdy do jejího života vstoupily další těžké problémy. V létě 1935 umřela její matka Justina. Na jaře 1938 došlo k anšlusu Rakouska. Nacisté připojili zemi ke Třetí říši a lidé židovského původu se ocitli v ohrožení života. Mezi ně patřila také Alma – její otec se původně jmenoval Rosenbaum. Začaly vznikat seznamy židovských hudebníků, jež měli za cíl jediné: společenskou likvidaci. Alma už nesměla vstupovat, jejího otce propustili ze všech orchestrů.

Pochopili velmi rychle, že jim jde i o holý život. Vyřešili to tak, že utekli z Rakouska. Alma emigrovala přes Berlín a Amsterodam do Velké Británie. Po krátkém čase za ní do Londýna přijel i její otec. Ovšem jak se měli uživit? Vídeňský majetek jim nacisté zabavili. Na řadu přišly opět housle. Ostatně co jiného Almě také zbývalo, představovaly její celý život. Musela si vydělat na živobytí. 

Hrála v Holandsku po kavárnách a restauracích, žila skromně až bídně. Neměla ani na topení. Takto živořila další tři roky. Snažila se někam odjet, zachránit se, dokonce se fingovaně v březnu 1942 provdala za holandského „árijce“. Přijala i jeho jméno, takže se z ní stala Alma Maria van Leeuwe Boomkap-Rosé. Zároveň hledala další možnosti, jak utéci před nacisty a zachránit si život.

Koncert v osvětimském pekle 

Řešením se zdálo být neutrální Švýcarsko, které skýtalo jisté šance k přežití. Ovšem musela se do něj dostat přes Francii, kterou už nacisté také okupovali. Kontaktovala padělatele dokladů, kterému za falešné dokumenty zaplatila nejen našetřenými penězi, ale přidala i své milované mistrovské housle. Smůla se jí ale lepila na paty, při kontrole ji zatkli. Možná ji dokonce někdo předem vyzradil. Už nebyla houslistkou na světových pódiích a dirigentkou, už nebyla ani hudebnicí v restauracích a kavárnách a ani Almou Rosé. V tzv. tranzitním táboře se stala pouhým číslem 18547. Od července 1943, bylo jí v té době 37 let, byla převezena koncentračního tábora v Osvětimi. Kruté podmínky, ve kterých tamní vězenkyně žily, si dnes neumíme ani představit. Přesto ji přivedly znovu k hudbě.

Přestože to bylo zakázané, začala Alma tajně organizovat koncerty. Při jednom byla přistižena dozorkyní, ale kupodivu ji nepotrestali. Esesáci z ní naopak udělali dirigentkou osvětimského ženského orchestru. Bylo to cynické a zvrácené, v jakých podmínkách a pro koho orchestr hrál a v jakých podmínkách cvičil. Těžko se vcítit do pocitů hudebníků, kteří hrají nedělní koncert pro své trýznitele – esesáky či pro ty, kteří naopak mířili do plynových komor. Alma se snažila zachránit své kolegyně, jak to šlo. Napomoci jim k lepším podmínkám a některým privilegiím – třebas k větším přídělům jídla. Silný pocit sounáležitosti nebyl jen altruismem, ale ryzí nutností – bez přátel a jejich vzájemné pomoci se vězňům žilo ještě mnohem hůře. 

A tady dostupné informace končí. Zůstává pouze strohá zpráva: 4. dubna 1944 ve svých 38 letech Alma Rosé zahynula v koncentračním táboře v Osvětimi. Otec Arnold sice válku přečkal, také on však musel koncertovat až do svých osmdesáti let. Když mu v lednu 1946 nabídli post ve vídeňské filharmonii, odmítl. Řekl, že za situace, kdy v divadle zůstává mezi jeho kolegy dalších 56 nacistů, odmítá vystupovat. Zemřel ve spánku ještě téhož roku na selhání srdce.

Almin bratr Alfréd, pianista a dirigent, přežil válečné běsnění díky tomu, že emigroval do USA. Jeho teta Alma Mahler-Werfel mu v červenci roku 1945 zaslala tuto kondolenci: „Měla jsem ji velmi, velmi ráda. Byla pro mě jako mé vlastní dítě. Zemřel nám všem nejcennější člověk. Ačkoliv jsme o ní dlouho neměli zprávy, věděli jsme, že je na světě a byli jsme proto šťastní. Franz Werfel i já posíláme nejhlubší soustrast Tobě a Tvé milé manželce.“

Podle legendy požádal krakovský a sandoměřský kníže Boleslav V. Stydlivý (vládl v letech 1243 až 1279) uherského krále Bélu IV. o ruku jeho dcery Kingy. Spanilá a bohumilá princezna nechtěla od otce věnem zlato ani jiné podobné cennosti, protože jejich obstarávání se pojilo s lidským potem a slzami. Rovněž si nepřála, aby ji doprovázel početný houf služebnictva, neboť to považovala za znak pýchy. Požádala o jediný poklad – o sůl, kterou chtěla darovat své budoucí vlasti. Král jí proto věnoval nejbohatší důl uherského Sedmihradska. 

Kinga se tam vydala, do šachty hodila zásnubní prsten a cestou do nové země si s sebou vzala zkušené uherské horníky. V Polsku jim řekla, aby hledali sůl. A když ji našli, objevila princezna v první solné hroudě, kterou vykopali, svůj prsten. Ve skutečnosti však ložiska kamenné soli v okolí dnešního Krakova vznikla již před 15–20 miliony let po ústupu moře.

Velká sůl

Sůl se v okolí Wieliczky produkovala již před šesti tisíci let, jak dokládají objevy archeologů z období neolitu. „Vaření“ soli spočívá v odpařování vody ze solanky, tedy roztoku, který prošel slanou horou, nasolil se v ní a spolu se solí vyvřel ven. Ve Wieliczce se solanka vařila ve velkých hliněných hrncích tak dlouho, dokud nevznikla hustá hmota, jež se poté přelila do menších nádob a vysušila se.

Nevíme přesně, kdy se u Krakova s těžbou kamenné soli začalo, ale nejstarší pramen zmiňující skutečný důl pochází z roku 1044. Kazimír I. udělil solní práva pro těžbu soli v oblasti Wieliczky benediktinskému klášteru v Tynieci, dnešní součásti Krakova. Počátky průmyslové těžby kamenné soli ve Wieliczce se pak pojí s výstavbou šachty Goryszowski, kterou historici datují do 80. let 13. století. Přímým důsledkem zahájení zmíněné těžby se stalo udělení městských práv Wieliczce roku 1290.

Příslušnou listinu vydal krakovský kníže Jindřich IV. Probus, vnuk českého krále Přemysla Otakara I. Z latinského označení Magnum sal vznikl název města Wielka sól, později Wieliczka, v počeštěné verzi Velička. Sůl se tehdy stala nejdůležitějším nerostem těženým v polském státě a podle platného práva představovala majetek panovníka. 

Koncem 13. století byl založen podnik známý jako Krakovské solné doly, který zahrnoval doly ve Wieliczce a Bochnii spolu s místními solnými hutěmi. Jednalo se o největší těžební společnost v Polsku a jednu z největších v Evropě. V popsaném organizačním uspořádání fungovala téměř pět století, a to až do prvního dělení Polska v roce 1772. Pro srovnání – v nejznámějším německém solném dole v Berchtesgadenu se „bílé zlato“ dobývá nepřetržitě až od roku 1517.

Péče o potřebné

Jindřich IV. Probus nechal ve Wieliczce také postavit lázně, kde působili holiči či ranhojiči, kteří mimo jiné prováděli jednoduché chirurgické zákroky. V roce 1363 tam král Kazimír III. založil vedle dolu špitál, provozovaný jako místo pomoci obětem nehod, vdovám po hornících a sirotkům. O pět let později pak vydal horní řád, jenž reguloval produkci soli a obchod s ní, vymezoval práva a povinnosti jednotlivých úředníků, zavedl zásady účetnictví a stanovil platy zaměstnanců. Jednalo se především o horníky, nosiče, tesaře, bednáře, kováře, kočí, podkoní, kuchaře, holiče a ranhojiče. Král také nechal důl a město obehnat hradbami. Dohled nad lukrativním podnikem byl potom svěřen královskému správci horního úřadu a župy, který sídlil na místním hradě.

Nic než tvrdá dřina

Za vlády Kazimíra III. Velikého tvořily výnosy z těžby a prodeje soli z Wieliczky v Polsku a po celé Evropě třetinu příjmů státní pokladny, a to až do 16. století. Daný výtěžek posloužil mimo jiné na vybudování královské rezidence Wawel, Krakovské akademie (dnešní Jagellonské univerzity) či městského opevnění v Krakově. Cestě soli na trh však předcházela tvrdá práce. Horníci ji nejdřív museli vykutat krumpáči, dláty či železnými majzlíky a poté dostat ke vstupům do šachet, odkud se vytahovala ve džberech pomocí rumpálů, tedy ručních navijáků. V 15. století je nahradily žentoury, kde lidé stoupali po příčlích v žebřinových kolech, čímž roztáčeli hřídel; teprve později byl zaveden koňský žentour.

Současně se aplikovala výkonnější metoda dobývání využívající rozpustnost soli, čímž se surovina oddělila od horniny. Vyhloubila se šachta, na jejímž konci se nacházela louhovací komora. Ta se naplnila až po strop vodou, která sůl v hornině rozpouštěla. Po několika týdnech byla solanka přibližně z 27 % nasycena solí a vypustila se z komory k dalšímu zpracování. Díky novému postupu nastal v 16.–17. století neobyčejný rozkvět Wieliczky. V dolech tehdy pracovalo na dva tisíce lidí a produkce přesahovala 30 tisíc tun soli ročně. Pro srovnání: V nejstarším evropském solném dole, v Halleinu u Salcburku (česky Solnohradu), se dolovalo 36 tisíc tun za rok. Díky mimořádným výnosům si mohl salcburský arcibiskup coby jeho majitel dovolit proměnit město v barokní klenot.

Reformátoři ze Saska

V 16.–17. století se však ve Wieliczce také odehrávaly bouřlivé protesty, rebelie a vzpoury, nejčastěji kvůli stížnostem na špatné odměňování. Královské úřady a vojsko rebelie drakonicky potlačovaly, mnoho horníků i jiných zaměstnanců bylo krutě mučeno, či dokonce popraveno. Ve druhé polovině 17. století solné hospodářství negativně ovlivnily dlouhotrvající války, související epidemie a živelní pohromy.

Nový rozkvět nastal až za sasko-polské unie, kdy August II. Silný a August III. ponechali vedoucí pozice v dole příslušníkům polské šlechty, ale do technicky náročných funkcí dosadili saské odborníky. Z nich se nejvíc osvědčil zeměměřič Johann Gottfried Borlach, který od roku 1718 řídil reorganizaci a reformu těžby kamenné soli v Polsku. K největším a nejvýznamnějším projektům saského inženýra patřily práce zaměřené na zajištění dutin vzniklých po těžbě, zavedení komplexního plánu odvodňování podzemních jam, zlepšení dopravy vytěžené soli a větrání podzemních štol. Podařilo se mu zdokonalit organizační a technické fungování podniků ve Wieliczce a Bochnii a uvést je do takového stavu, že ročně vydělaly 350 tisíc říšských tolarů. Ve stejné době měla nejbohatší šlechta roční příjmy v rozmezí 10–40 tisíc tolarů. Borlach později zúročil své zkušenosti při budování nových solnic v saském Durynsku.

Labutí píseň těžby

Rozkvět dolů pokračoval i v letech 1772–1918, kdy Krakovsko náleželo k podunajské monarchii. Obrovského nárůstu těžby se podařilo dosáhnout zavedením parních a elektrických strojů – pneumatických vrtaček, výtahu poháněného parním strojem, mechanizovaného solivaru – dále zřízením opravárenských dílen a adaptací moderních truhlářských technik, zaměstnáváním odborných inženýrů a vybudováním železničního spojení s Krakovem. V 70. letech 19. století byl díky tomu důl se sedmi úrovněmi, jež dosahovaly hloubky 240–300 metrů, považován za nejvýkonnější na světě, neboť se v něm ročně vytěžilo až 500 tisíc tun soli. Uvedené množství se prodalo za 10 miliard zlatých, přičemž kvalifikovaný horník si ročně vydělal osm tisíc zlatých. 

Po obnovení Polska v meziválečné éře doly nadále prosperovaly, přičemž se intenzivněji rozvíjelo jejich turistické a léčebné využívání. Během druhé světové války vystupňovali němečtí okupanti produkci suroviny a v podzemních prostorech také vyráběli díly pro potřeby zbrojařského průmyslu. Za komunismu se postupovalo bez ohledu na náklady i ekologii, v důsledku čehož se porušila rovnováha nadloží ve velké části dolu. Těžba kamenné soli ve Wieliczce musela být v roce 1964 z velké části ukončena, a dokonce se uvažovalo o zatopení dolu. K úplnému zastavení těžby pak došlo v roce 1996. Podle aktuálních odhadů se v dole za sedm století jeho existence vytěžilo neuvěřitelných 26 milionů metrů krychlových soli.

Dnes slouží Wieliczka k turistickým, muzejním a léčebným účelům. Solné ložisko se rozkládá na ploše o rozměrech 5,5 kilometru v ose východ–západ a 0,5 až 1,5 kilometru v ose sever–jih. Během sedmi století se využívalo 26 velkých šachet a 180 menších, které spojovaly jednotlivá podlaží. Těžba započala na I. úrovni v hloubce 57 metrů a postupem času dosáhla IX. úrovně 327 metrů pod zemí. Vzniklo tak celkem 2 350 komor a přes 240 kilometrů chodeb.

Středověcí turisté

V roce 1976 se důl dostal na polský seznam národních kulturních památek a o dva roky později rozšířil i seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Jeho návštěvnické využití má dlouhou tradici, neboť již v 15. století přicházeli na prohlídku vysocí státní hodnostáři a dvořané. Od roku 1774 se vede kniha návštěv, zatímco první průvodce byl vydán v roce 1822. O něco později už měli turisté k dispozici také koňskou jednokolejku.

K nejznámějším návštěvníkům patřili například polský hvězdář Mikuláš Koperník, německý spisovatel Johann Wolfgang von Goethe a jeho krajan, vědec Alexander von Humboldt, dále třeba zakladatel skautského hnutí baron Robert Baden-Powell, pozdější papež Jan Pavel II. nebo americký prezident Bill Clinton. V roce 1851 do dolu zavítal rovněž rakouský císař František Josef I., po jehož synovi Rudolfovi byla pojmenována jedna z šachet.

V roce 1850 objevil britský přírodovědec Samuel Stutchbury poblíž Bristolu úlomek masivní kosti válcovitého tvaru. Od té doby bylo v Evropě nalezeno pár dalších podobných úlomků, například v německém Severní Porýní Vestfálsku nebo ve francouzské Provence. Všechny tyto úlomky pocházejí z triasu, z doby před více než 200 miliony let.

V té době byly zmíněné oblasti zatopené rozlehlým oceánem. Odpovídají tomu další nalézané fosilie ze stejných lokalit, které ukazují bohatý život na mořském dně. Zmíněné fragmenty kostí ale představují velkou záhadu už od svého objevu. Existuje celá řada hypotéz, o jaké kosti vlastně jde a komu patřily.

Tajuplné kosti

Samuel Stutchbury se domníval, že našel velkého labyrinthodonta, tedy suchozemského tvora z širšího příbuzenstva krokodýlů. Později se objevily názory, že jde o pozůstatky sauropodních dinosaurů, stegosaurů nebo i jiných velkých dinosaurů. „Počátkem 20. století se začalo mluvit o tom, že by mohlo jít o gigantické ichtyosaury,“ popisuje paleontolog Marcello Perillo z německé Univerzity v Bonnu.

Perillo se společně se svým kolegou Martinem Sanderem pokusili určit, komu záhadné úlomky patří. Velkou pozornost přitom věnovali mikrostruktuře kostí nalezených úlomků. Zjistili, že mikrostruktura úlomků je velmi zvláštní a zahrnuje dlouhá vlákna mineralizovaného kolagenu propletená specifickým způsobem. Dospěli k závěru, že všechny úlomky nejspíš pocházejí ze stejného typu zvířete.

Jak vyplývá ze studie, publikované odborným časopisem PeerJ, struktura zkoumaných kostí je velmi podobná kostem velkých ichtyosaurů, které byly objeveny v Kanadě. Podle Perilla se Sanderem je velmi pravděpodobné, že záhadné kosti patřily velkým, nebo spíše gigantickým ichtyosaurům. Podle obou vědců mohli tito tvorové měřit 25 až 30 metrů. Rozhodně ale nešlo o žádné suchozemské dinosaury.

Na Zemi si s prachem většinou dokážeme poradit. Na Měsíci nebo třeba na Marsu to ale je mnohem komplikovanější. Nejen že je lunární prach elektrostaticky nabitý a pro lidské buňky vysoce toxický, je také nesmírně ostrý, jako by jej tvořily skleněné střípky. Zrnka prachu na Měsíci totiž nejsou vystavena zvětrávání a působení sil pozemského prostředí, díky nimž je prach na Zemi zakulacený.

V Laboratoři elektrostatiky a fyziky povrchů Kennedyho vesmírného střediska NASA na Floridě, kterou vede Charles Buhler, vyvíjejí již od roku 2004 technologii elektrodynamického štítu proti prachu (EDS, Electrodynamic Dust Shield). Tato technologie využívá průhledné elektrody a elektrická pole k bezpečnému odstraňování prachu z rozmanitých povrchů kolísajícím elektrickým napětím, od solárních panelů a čoček optických zařízení až po skafandry astronautů.

Elektrická prachovka

Do vesmíru se elektrodynamický štít podíval poprvé v roce 2019. Na Mezinárodní vesmírné stanici ISS byl součástí experimentu Materials International Space Station Experiment 11 mission. Astronauti testovali, jak je elektrodynamický štít účinný u různých typů povrchů a letos se elektrodynamický štít konečně dostal i na Měsíc.

Když v letos v únoru dosedl na lunární povrch přistávací modul Nova-C americké společnosti Intuitive Machines, měl elektrodynamický štít instalovaný ve dvou čočkách kamerového systému EagleCam. Modul se po přistání překlopil a systém EagleCam nemohl pořídit zamýšlené snímky, operátorům se ale podařilo z elektrodynamického štítu získat data.

Letos na podzim by měl na Měsíc vyrazit přistávací modul Blue Ghost americké společnosti Firefly Aerospace, který bude mít na palubě také zařízení s elektrodynamickým štítem proti prachu. Pokud mise uspěje, Blue Ghost by měl přistát v Moři nepokojů (Mare Crisium), které se nachází na přivrácené straně, ale blízko okraje lunárního kotouče, jak ho vidíme ze Země.

Podle Charlese Buhlera by technologie EDS mohla představovat pomyslnou první obrannou linii pro zajištění delší lidské přítomnosti na Měsíci v rámci budoucích misí Artemis. Využití by mohla najít nejen při ochraně nástrojů, strojů a skafandrů, ale u malých součástí, jako jsou například nejrůznější těsnění, ucpávky a poklopy. To by mohlo astronautům ušetřit řadu starostí.

Vážky měly odjakživa v životě přírodních národů symbolický význam. V legendách indiánského kmene Zuni nalezneme příběh o chlapci, který stvořil vážku. Ve švédské mytologii byla vážka symbolem bohyně lásky Freyi. Zmínky o vážkách najdeme i ve slavném starověkém Eposu o Gilgamešovi. Zajímavé je, že jedním z nejstarších jmen japonských ostrovů je Akitsu-šima, což znamená Ostrov vážek. V Japonsku je dodnes vážka symbolem štěstí, odvahy, krásy a metamorfózy.

Skvělí lovci s ostrým zrakem

V hmyzím světě patří vážky k nejlepším letcům s nejdokonalejším zrakem. Po stranách hlavy mají velké složené oči, které jsou sestaveny až z 28 000 ommatidií (oček). Horní částí oka vážka vidí na dálku a spodní částí vnímá bližší předměty. Některé druhy dohlédnou až na několik metrů.

Všechny vážky i jejich larvy jsou dravci. Loví například mouchy, komáry, perloočky a další drobné živočichy. Na krátké vzdálenosti prý dokážou vyvinout rychlost až 56 km/h při průměrné frekvenci 30 úderů křídel za minutu. Za letu mohou stát na místě, umí letět kolmo nahoru i dolů, v tisícině sekundy mění směr letu a zvládnou dokonce i couvání.

Vážky se dělí na dvě velké skupiny – podřády: motýlice (Zygoptera), kam patří motýlice, šídlatky, šidélka atd. a šídla (Anisoptera), kam náleží šídla, vážky, lesknice, páskovci aj. Jednotlivé druhy se kromě vzhledu liší i způsobem lovu. Motýlice a šidélka číhají na vhodnou kořist na vegetaci v záloze; vážky a šídla se naopak zdržují ve vzduchu a patrolují. Kořist loví za letu, větší šídla svou kořist za letu i požírají.

Samci některých druhů mají svá teritoria, která brání proti vetřelcům vlastního i cizích druhů. Jiné samce agresivně zahánějí a podle specialistů prý k odhánění soků používají i zvukové signály – chrastění křídel.

Kámasútra podle vážek

Ve světě žije asi 5 000 druhů vážek, v Evropě 114 druhů a v našich krajinách 69–71 druhů. V životě každého druhu je zásadním obdobím čas páření. V případě vážek je tento akt velmi neobvyklý. Samci mají na druhém a třetím článku zadečku druhotný vnější pohlavní orgán, do něhož přenášejí sperma z pohlavních orgánů na devátém článku zadečku. Před pářením uchopí samec pomocí přívěsků na konci zadečku samici za hruď nebo hlavu. Páření probíhá tak, že samice ohne zadeček pod tělem směrem dopředu a spojí jej s druhotným orgánem samce. V závislosti na konkrétním druhu probíhá páření v klidu na vegetaci nebo za letu. Ale vždy před a po páření můžeme vidět vážky létat spojené v milostné „figuře.

Larvy vážek mají orgán, který by si určitě oblíbil temný básník a mistr hororu Edgar Allan Poe. Protažený pysk larev totiž tvoří „lapač“. Takzvanou masku dokáže larva rychle vymrštit a chytit kořist. Nymfa umí masku „vystřelit“ až do vzdálenosti jedné třetiny svého těla a kořist si pomocí ní přitáhne k lačným ústům.

Za vážkami můžete zamířit kamkoli k vodním nádržím, řekám, potokům a do mokřin. Ve vrcholném létě ovšem narazíme na vážky často i velmi daleko od vodních zdrojů.

Pořádání honů a výpravy za divokou zvěří vnímal císař nejen jako něco zcela samozřejmého, ale také jako velké vzrušení. Setkával se s nimi od dětství a sám se v doprovodu zkušených myslivců honů účastnil. Ti na něj dohlíželi a loveckému umění jej učili. V mládí lovil všechnu zvěř, později dával přednost vysoké. 

Ošuntělá garderoba 

František Josef I. si nikdy nepotrpěl na parádu a móda jej příliš nezajímala. Jeho dlouholetý věrný komorník Eugen Ketterl si v pamětech stěžuje, jakým problémem bylo přimět ho k nákupu nového kabátu nebo třeba jen kravaty. Avšak na loveckém oděvu panovníkovi velmi záleželo, a rád ho nosil. Ne náhodou je na většině dochovaných fotografií zachycen ve vojenské uniformě a pak v loveckém. 

Na lov chodil císař pán zásadně v oblečení, které běžně nosili myslivci ve Štýrsku. Tvořil je krátký šedý kabátek se zeleným stojáčkem, zelená vesta, krátké kožené kalhoty a šedé vlněné punčochy. Na hlavě měl šedý, někdy také zelený plstěný klobouk s kamzičí štětkou nebo tetřevím tatrčem. Boty byly důkladné, těžké, okované a osazené silnými hřeby, které mu umožňovaly bezpečnou chůzi i v horách a obtížném terénu. Císař trval na tom, aby boty, stejně jako kalhoty, byly co nejobnošenější. Komorník Ketterl píše, že nové kožené kalhoty „musely býti vydány na pospas větru a dešti, otírány o schody a vůbec pokud možno co nejvíce ošumělé, než je císař oblékl“.

Monarcha tedy chodil na hony oblečen velmi prostě a tomu se – s výjimkou německého císaře Viléma, který se vždy nastrojil do královské pruské uniformy – přizpůsobovali i jeho vznešení hosté, již se honů zúčastňovali. Proto byli často k nerozeznání od poddaných Františka Josefa I. V této souvislosti se v literatuře opakuje příhoda, která se údajně odehrála v lesích kolem Bad Ischlu. Jednou prý panovník se svými společníky ztratili cestu a nedokázali se zorientovat. Náhodou potkali vůz, tažený koňmi, a požádali jeho majitele, aby je do města odvezl. Sedlák jim vyhověl, ale Františka Josefa nepoznal. Ten z toho měl legraci, a když dorazili na kraj Bad Ischlu, řekl sedlákovi: „Víš, koho jsi vezl? Já jsem rakouský císař a tady ti představuji saského krále a toskánského velkovévodu.“ „To by mohl říct každý,“ smál se vozka na celé kolo a neuvěřil mu ani slovo. Když se následujícího dne potvrdilo, koho skutečně vezl, kroutil jen nevěřícně hlavou: „V takových šatech? A krom toho mi nedali spropitné!“ 

Myslivec musí mít holá kolena! 

K císařovu loveckému úboru se váže ještě jeden zásadní požadavek, byla jím holá kolena. František Josef chodil v krátkých kožených kalhotách v létě i v zimě a trval na tom, aby stejně oblečeni byli i ostatní. Pamětníci vzpomínají, že jednou v zimním čase dvorní vlak udělal plánovanou zastávku ve stanici Baumgartnerhaus, kde císaře čekalo slavnostní přivítání. Na peronu byli nastoupení lesníci, hudba hrála, císař vystoupil a spokojeně jim kynul. Pak se výraz jeho tváře změnil. Zakabonil se, beze slova se otočil a nastoupil do vlaku. „Nesnáším, když myslivci mají ke koženým kalhotám dlouhé spodky, to nemohu vystát! Myslivec musí mít nahá kolena!“ řekl otráveně hraběti Kielmanseggovi, který mu dělal doprovod. 

Nahá kolena vyžadoval nejen po lesnících, ale i po svých nejbližších, kteří se s ním honů účastnili. Ve sbírkách zámku Schönbrunn je uložena fotografie, kterou v lesích nedaleko Mukačeva pořídil 21. listopadu 1879 hrabě Wilczek. Zachycuje korunního prince Rudolfa, jak s puškou v ruce, v krátkých kožených kalhotách stojí uprostřed zasněžené krajiny nad mrtvým medvědem, kterého chvíli před tím složil. Ze snímku je zřejmé, jak tuhá zima panovala, a Rudolf měl přesto kolena nahá. 

Věrní společníci 

Když šel císař na lov, měl pokaždé k dispozici dvě pušky. Jednu si nesl sám, druhou měl připravenu jeho osobní myslivec. Panovník mohl samozřejmě využít více zbraní, oblíbil si jich však jen několik. V mládí to byly jednohlavňové, k ústí podpažbené malorážní ručnice se sklopnou hlavní systému Lancaster, které pocházely z dílny puškaře Leithnera z Bad Ischlu a vídeňského puškaře Springerse. Zejména si oblíbil kulovnici Wolfganga Leithnera, která byla vyrobena v roce 1856 a byla dlouhá 95 centimetrů. V devadesátých letech mu Johann Springers vyrobil dvouhlavňovou pušku o celkové délce 115 centimetrů. Právě tu nosil jeho osobní myslivec, nabíjel mu ji a připravenou podával k použití.

Ke stáří se Františku Josefovi kazil zrak, a proto měl pušku osazenou dalekohledem. Neužíval ho ale rád a dával přednost brýlím, byť jejich užívání nebylo zcela komfortní. Dne 26. září 1889 nespokojeně napsal své milence, herečce Kateřině Schrattové: „Předevčírem o půl čtvrté dorazil do Gödöllő můj zeť, bavorský princ Leopold, a už ve čtyři hodiny jsem s ním jel na lov, při němž se mu podařilo složit dva jeleny, zatímco já jsem dva minul, což připisuji svému stáří, slabému zraku a především brýlím, s nimiž vždycky mířím nízko.“ 

Na lov Jeho Veličenstvo skoro nikdy nevyráželo samo. Doprovázeli ho nejen myslivci, náhončí a další lesní personál, ale také mnozí vzácní a milí hosté, skoro by se chtělo říci císařovi přátelé, kdyby si mohl tento přepych dovolit. Stálými druhy mu byli oba zeťové – bavorský princ Leopold, muž jeho dcery Gisely, a arcivévoda František Salvátor, manžel Marie Valerie. Oba byli nejen skvělými střelci, ale také vynikajícími společníky, kteří se netajili úctou, již k panovníkovi chovali. Až do své smrti se občas otcových honů účastnil i korunní princ Rudolf, později císařovi vnuci, bavorští princové Georg a Konrád, a také manžel vnučky arcivévodkyně Alžběty, Otto princ Windischgrätz. Naopak nikdy mezi nimi nebyl císařův synovec arcivévoda František Ferdinand d’Este, jehož společnost monarcha opravdu nevyhledával, protože jej neměl příliš v lásce. 

Po stopách zvěře 

Na lovecké výpravy vyrážel panovník po důkladné přípravě. Večer odcházel na lůžko už ve 21 hodin, zatímco se jeho společníci ještě oddávali kulečníku. V 5 hodin ráno však museli být svěží a připravení do lesa. Císař si potrpěl, aby na loveckých túrách bylo vždy zajištěno něco dobrého na posílení. Dle panovníkových pokynů s sebou sloužící proto brali vydatnou domácí stravu: uzené maso s knedlíky, jelito s kyselým zelím, a jak prozradil Ketterl v dopisu z 30. listopadu 1904, také „lahvičku slivovice, několik jablek a studené maso nebo špek“. 

Na císařových honech většinou nebylo nic improvizovaného, před zahájením se František Josef sešel s hlavním lovčím, který mu předložil plán revíru s rozdělením střeleckých stanovišť, z nichž to nejlepší většinou připadlo panovníkovu zeti a nejmilejšímu hostu výpravy, bavorskému princi Leopoldovi. Monarcha při honech nevyžadoval žádné úlevy ani privilegia. Zatímco třeba František Ferdinand při lovu kamzíků byl pohodlný, nechtělo se mu šplhat po horách a nechal si zvířata sehnat dolů do údolí, kde je střílel, František Josef měl k lovu zcela jiný přístup. Zvířata si nahánět nenechal, naopak, v krátkých kalhotách, okovaných botách a s puškou na rameni lezl za nimi do hor. A nešlo jen o horská zvířata. Ketterl uvádí, že podobně se choval například i „(…) v Gödöllő, kde vyjížděl ve člunu na lov bažantů do bažin. Vždy byl poštípán komáry k nepoznání. Ale vydržel.“ Oblíbené revíry K uspokojení své lovecké vášně měl František Josef I.

Oblíbené revíry 

K uspokojení své lovecké vášně měl František Josef I. nespočet příležitostí, konečně lovit mohl na celém území monarchie. Císařské lesy sousedily se schönbrunnským parkem, lovecký revír se nacházel v blízkosti jeho milovaného Bad Ischlu, oblíbil si hluboké lesy v okolí Reichenau an der Rax a zejména si zamiloval revír nedaleko svého uherského sídla Gödöllő, který obsahoval 28 000 jiter lesa a bažin. Ketterl o posledně uvedeném prozrazuje: „Tento zámek byl darem zemí uherské koruny císařovi ke korunovaci v roce 1867. Císař, a zvláště císařovna měli pobyt v Gödöllő velmi rádi. V Gödöllő byl císař nejvíce přístupen a nejméně císařem.“ 

V tamních lesích žila divoká prasata, která František Josef I. rád lovil. Nebyl ovšem sám, komu se to zamlouvalo, o svolení zastřílet si na ně opakovaně žádal jeho zeť princ Leopold Bavorský. „Jdi si střílet srnce a jeleny,“ odbýval jej císař, „ale na svině mi nechoď!“ 

Jednou se prý však přece jen Leopoldovi podařilo umluvit dvorního lesníka Petteru, aby jej na svině do lesa vzal. Jako z udělání jeho výstřely František Josef uslyšel a chtěl vědět, co ulovili. „Byl jsem s princem Leopoldem na honbě, Vaše Veličenstvo, ale princ složil jen malé prase,“ odpověděl Pettera. „Tak?“, podivil se císař. „To bych chtěl vidět!“ A Petterovi nezbylo než úlovek ukázat. „No, to si můžete hledat službu jinde, Pettero, když nerozeznáte prase od divoké svině!“ prohlásil František Josef rozzlobeně. A trvalo dost dlouho, než hajnému odpustil. 

Vzdor své lovecké vášni nebyl panovník žádným vrahem zvířat. Uvědomoval si nezbytnost péče o své lesy a jejich zvířecí obyvatele a využíval svých možností, aby ji v dokonalé míře zajistil. A stejně tak pokládal za správné zvěř lovit. Lov chápal jako oprávněnou součást ušlechtilého, na etických základech spočívajícího mysliveckého řemesla, jehož kouzlu propadl tělem a duší a až do vysokého věku mu věnoval každou volnou chvíli.

Austrálci, původní obyvatelé Austrálie, osídlili toto území nejméně před 65 tisíci lety, hluboko v nejmladší době ledové. Vytvořili zde přinejmenším 250 jazykových skupin se stovkami dialektů a osvojili si celou dobu zajímavých nástrojů v čele s populárním bumerangem. Podle původních představ odborníků ale zůstávali na úrovni lovců a sběračů a před příchodem Evropanů se nedostali k pokročilejším vynálezům, jakým je například keramika.

Na ostrově Jiigurru (Lizard Island) u pobřeží australského Queenslandu nedávno došlo k významnému objevu, který podstatně mění tradiční představy o Austrálcích. Seann Ulm z australské Univerzity Jamese Cooka a jeho kolegové tam při archeologických vykopávkách narazili na keramiku, která vznikla mnohem dříve, než do Austrálie dorazili Evropané.

Keramika Austrálců

Archeologové na ostrově Jiigurru během dvouletého výzkumu vykopali šachtu, v níž hledali důkazy o dávném osídlení ostrova Austrálci. V tomto pátrání uspěli a našli pozůstatky škeblí a ryb, jimiž se lidé živili asi před 6 tisíci lety. Stejná šachta se stala místem i podstatně významnějšímu objevu.

„Méně než metr pod povrchem náš tým narazil na desítky keramických střepů, které jsou staré 2 až 3 tisíce let,“ popisuje Ulm. „Jde o objev daleko nejstarší keramiky v celé Austrálii.“ S podrobnostmi svého nálezu se vědci podělili v odborném časopisu Quaternary Science Reviews.

„Geologické analýzy materiálu, z něhož byla tato keramika vyrobena, ukazují, že šlo o lokální produkci z jílu a dalších přísad přímo z ostrova Jiigurru,“ vysvětluje Ulm. „Stáří této keramiky se překrývá s dobou, kdy lidé kmene Lapita na jihu Papui-Nové Guineje také prokazatelně vyráběli keramiku.“ Nový objev podle Ulma ukazuje, že dávní obyvatelé Austrálie se nevyhýbali kulturní výměně a nebyly jim cizí ani technologické inovace.

Dne 25. února 1943 došlo ve Spojených státech amerických k založení 555. paradesantní pěší roty. Na tom by nebylo nic až tak zvláštního, neboť výsadkové jednotky v té době prožívaly bouřlivý rozvoj. Zmíněný útvar však měl jedno zásadní specifikum: tvořili jej totiž výhradně Afroameričané a v rámci segregované US Army šlo o vůbec první černošské paradesantní uskupení. Stejně jako v případě ostatních jednotek tohoto typu jej tvořili výhradně dobrovolníci.

Trojitý niklák

Jádro útvaru pocházelo z řad 92. pěší divize a rota byla oficiálně aktivována na základně Fort Benning 30. prosince 1943. Následovalo několik měsíců výcviku a posléze odvelení do prostoru Camp Mackall v Severní Karolíně, kde došlo k reorganizaci a rozšíření stávající roty na 555. paradesantní pěší prapor. Ten dostal přezdívku Triple Nickel, tedy trojitý niklák.

Útvar se však nikdy nedočkal bojového nasazení, neboť se nepodařilo zcela naplnit tabulkové stavy. Během německé ofenzivy v Ardenách sice velení paradesantních sil zvažovalo nasazení 555. praporu v roli zesílené roty, nicméně než k tomu mohlo dojít, podařilo se krizi zažehnat. Černošské výsadkáře tak nakonec čekal zcela jiný úkol, a to na západním pobřeží USA. 

Jejich počáteční úvahy o boji proti Japoncům se sice nenaplnily, nicméně budoucí nasazení v podobě tajné operace Firefly (světluška) mělo mít s válečným úsilím země vycházejícího slunce přímou spojitost. Císařství totiž ve snaze vyvolat ve Spojených státech paniku a chaos vypustilo na přelomu let 1944 a 1945 zhruba 9 300 bombardovacích balonů Fu-Go, které měly na americké území shazovat tříštivé i zápalné pumy. Výsledky těchto útoků sice zůstaly daleko za japonským očekáváním, americká vláda ale i tak dělala vše pro to, aby jednak zabránila možným škodám a zároveň aby hrozbu japonských balonů utajila před veřejností a předešla tak panice. 

Do akce na padácích

Příslušníci 555. paradesantního pěšího praporu se stali součástí většího kontingentu vojáků i civilních zaměstnanců, který měl na Západním pobřeží vyhledávat a likvidovat vzniklé požáry, ale i samotné balony či svržené bomby. Jelikož se často jednalo o akce v odlehlém a extrémně nepřístupném terénu, využili černošští výsadkáři naplno svůj výcvik. V období od dubna do října 1945 se podíleli na hašení celkem 28 požárů (některé zdroje udávají 36), přičemž v 15 případech se na místo snesli pod vrchlíky svých padáků. 

Tuto činnost v řadách 555. paradesantního pěšího praporu zaplatil životem pouze jeden muž, který měl 6. srpna nehodu při seskoku. Po kapitulaci Japonska se útvar mohl vrátit na Camp Mackall, odkud byl v říjnu 1945 převelen do Fort Bragg a tam podřízen slavné 82. výsadkové divizi. 

Když pak došlo 15. prosince 1947 k deaktivaci praporu, zformovali jeho příslušníci nově 3. prapor 505. paradesantního pěšího pluku 82. výsadkové divize. Krátce poté byli někteří černošští výsadkáři převeleni k jiným částem této elitní divize, která se tak stala jednou z prvních rasově integrovaných formací v US Army.

Na celém světě se používá 193 národních vlajek, nemluvě o stovkách dalších regionálních standart, přičemž většina z nich se pyšní i historií trvající už několik staletí. Za vůbec nejstarší však vexilologové označují vlajku Dánského království známou jako Dannebrog, s bílým skandinávským křížem na červeném pozadí.

První doklad o jejím použití se vztahuje k roku 1219 a o zrodu symbolu se traduje zajímává legenda: Vlajka prý v červnu uvedeného roku jednoduše spadla z nebe při bitvě u Lyndanisse, v níž se dánský král Valdemar II. střetl s pohanskými estonskými vojsky a porazil je. Požádal přitom o pomoc Boha, který mu seslal červený prapor s bílým křížem – a Dánové si jej pak na počest vítězství ponechali coby svůj znak.

Ještě starší zástavou je patrně Ondřejský či Svatoondřejský kříž, používaný na vlajce Skotska. Předpokládá se, že původ vlajky se datuje do 9. století, formálně byla ale přijata až na konci 14. století. Bílý diagonální kříž na modrém poli, který symbolizuje ukřižování svatého Ondřeje (patrona Skotska) je jedním z nejznámějších symbolů země a bývá spojován s bojem za její nezávislost. Dlouhou historií se ale mohou pochlubit také standarty Rakouska, Švýcarska, Lotyšska nebo třeba Albánie.

Svazek knížectví, vévodství, marek, říšských měst a arcibiskupství se v průběhu 13. století stále více rozvolňoval a tendence upevňovat jednotlivé zemičky pod panováním místního vládce nezávisle na dění v říši se čím dál častěji odrážela při volbách nových římských králů. Zatímco slavná jména typu Fridricha Barbarossy (vládl 1152–1190) nebo Fridricha II. Sicilského (vládl 1210–1250) pomalu a nenávratně upadala v zapomnění, říšské elity poznenáhlu, ale jistě mířily k volbě takového panovníka, který by nedisponoval dostatečnou mocí a za jehož vlády by tak jednotlivé státní útvary nerušeně vzkvétaly v relativní nezávislosti na říši jakožto celku. Panovník by byl v takové mocenské konstelaci pouhou nastrčenou figurkou, která si nemohla klást na úkor jednotlivých prospívajících zemí příliš vysoké cíle. 

Nemilá hrozba autority

Trend vyloučení všech možných silných kandidátů, kteří by se mohli prosadit na římský panovnický stolec, postihl i českého krále Přemysla Otakara II. (vládl 1253–1278). Schopný panovník v čele bohatého a mocného království totiž představoval pro říšské pány nevítanou hrozbu v podobě moci a autority, s níž by Přemyslovec mohl nemile zasahovat do dění v říši. Kolegium voličů proto raději upřednostnilo neznámého Rudolfa z rodu dosud spíše méně mocných Habsburků. 

Podobná praxe se uplatnila i při výběru římského krále na konci první dekády 14. století, kdy do čela konglomerátu zemí usedl neznámý Jindřich VII. Lucemburský (římským králem 1308 až 1313). Ani pečlivá snaha vybírat nepříliš mocné kandidáty ale občas nezabránila dosednutí skutečně vlivného panovníka, který, alespoň nakrátko, scelil říši a upravil stávající poměry. K takové volbě došlo například v osobnosti Karla IV., za jehož vlády se Svatá říše římská opět povznesla nad dosavadní obraz nestálého, řevnivého a rozdrobeného svazku. 

Druhou sílící tendencí říšské domácí politiky, která šla ruku v ruce s volbou co možná nejslabšího kandidáta, bylo časté volení takzvaných vzdorokrálů jako za Jindřicha IV. (vládl 1056–1105). Vybraní volitelé se mnohdy neshodli na konkrétním jméně a povolali na říšský trůn hned dva právoplatně vybrané panovníky. Říše se za takových situací, které se opakovaly s železnou pravidelností, zmítala v bratrovražedných šarvátkách, jejichž konce se zdály být v nedohlednu. Sváry a vojenská střetnutí těžce decimovala prosté obyvatele a navíc demoralizovala zbývající říšské pány, jimž mohl titul římského krále v takových okamžicích připadat jako přežitek. Římský král, potažmo císař, si ve druhé polovině 13. století mohl jen těžko nárokovat roli univerzalistického vládce tak, jak to činil třeba Fridrich Barbarossa. 

Sedm kurfiřtů 

Na rozdíl od dřívějších dob se spolu s poměry v říši změnila rovněž volební praxe. Zatímco v minulosti se tohoto závažného aktu účastnila celá řada německých feudálů, po roce 1257 bylo volební právo svěřeno do rukou pouhých sedmi mužů. Byla to čtyři světská knížata: vévoda saský, markrabě braniborský, falckrabě rýnský, král český. Vedle nich pak tři duchovní hodnostáři: arcibiskupové trevírský, kolínský a mohučský. 

Těchto sedm osob se rázem stalo nejmocnějšími činiteli v celé říši, neboť možnost přímo se podílet na výběru vhodného kandidáta v sobě skrývala dosud netušené výhody. Nejenže mohli kurfiřti ovlivňovat říšskou politiku, ale hlavně si díky svým prodejným hlasům mohli snadno rozšířit državy a posílit rodový majetek. Prostě nabídli novému kandidátovi na římského krále, že ho podpoří, když jim udělí nějaká území do dědičné držby. Ani se s touhle zjevnou korupcí moc netajili. Stávali se ovšem nejen cílem uplácení a manipulace, ale v horším případě mohli být i terčem nevítaného nátlaku ze strany kandidátů na trůn. V případě, že se volitel s novým a později skutečně zvoleným panovníkem včas a řádně dohodl, čekala jej za jeho hlas tučná odměna. 

Sedm kurfiřtů zastávalo mimo jiné rovněž výsadní říšské úřady. Mohučský arcibiskup byl nejvyšším německým kancléřem, trevírský arcibiskup kancléřem italským a zbývající prelát z Kolína nad Rýnem držel hodnost kancléře burgundského. Duchovní otcové se tak podělili o správu nad třemi oblastmi, z nichž ve středověku sestávala Svatá říše římská. Z významných říšských úřadů však nebylo vyloučeno ani světské kolegium volitelů. Český král se honosil úřadem arcičíšníka, rýnský falckrabě zastával postavení stolníka. Saský vévoda se pyšnil titulem nejvyššího maršálka a markrabě braniborský zase hodností nejvyššího komorníka říše. 

Praxe uvedená do zákona 

Přestože v praxi volilo římského krále sedm kurfiřtů již od poloviny 13. století, k právnímu zakotvení celého aktu došlo teprve o sto let později Zlatou bulou císaře Karla IV. v roce 1356. Ta také rozhodla o pořadí hlasování. Prvním volitelem se stal trevírský arcibiskup, teprve po něm přišli na řadu arcibiskupové kolínský a mohučský. Ze čtyř světských pánů měl privilegované postavení český král, protože na rozdíl od zbylých volitelů zastával „pomazaný úřad“. Přestože falckrabě rýnský, saský vévoda a braniborský markrabě s výsadním právem českého volitele nesouhlasili, jediný neněmecký hlas si své privilegium obhájil. 

Českému králi byla navíc Zlatou bulou Karla IV. udělena ještě další, po právní stránce vskutku nezanedbatelná výhoda. Český stát se totiž vyhnul běžnému postupu, kdy po vymření té které dynastie spadla země disponující kurfiřtským hlasem zpět do rukou vrchního lenního pána, tedy římského krále. Jen na jeho blahovůli později záviselo, jaký další rod bude pověřen správou takto významného léna, k němuž se vázal mocný kurfi řtský hlas. Český panovník byl navzdory této praxi volen domácím sněmem a do jeho nástupnictví nemohl římský král zasahovat. Zatímco se tedy právo kurfiřtského hlasu vztahovalo jen na daná panství, představitel českého státu jej třímal osobně. 

Stačí prostá většina 

Zásadní nedostatek volby římského krále spočíval v tom, že ke zvolení bylo potřeba souhlasu všech sedmi kurfiřtů. Jeden každý z nich tak mohl zamezit právoplatné volbě. Tahle nešťastná praxe vedla často k nepříjemnému nešvaru, volbě dvou panovníků současně, kteří pak mezi sebou bojovali. Zápasil s tím zpočátku i sám Karel IV., který byl nejprve zvolen jen pěti kurfiřty a teprve po smrti svého soupeře Ludvíka Bavorského dosáhl plného uznání. Proto chtěl ve Zlaté bule takovým situacím zabránit a uzákonil, že napříště bude stačit volba prostou většinou hlasů (tedy čtyř ze sedmi).

Zlatá bula Karla IV. vešla v platnost roku 1356 a závazně platila až do zrušení Svaté říše římské v roce 1806. To ovšem neznamenalo, že by v průběhu století nedošlo k zásadním změnám. Tou nejvýznamnější bylo patrně odebrání kurfiřtského hlasu Falci a jeho předání Bavorsku v roce 1623. 

Navzdory neúnavné snaze Karla IV. o udržení říše v pevném svazku pokračovalo po jeho smrti další a další rozvolňování, které vedlo až ke krizi Svaté říše římské. Hašení věčných konfliktů mezi představiteli jednotlivých panství bylo příliš složité a snaha o centralizaci moci se zde setkávala jen s malým pochopením. Na počátku 15. století byl již konglomerát zemí zcela volným svazkem svébytných státečků, z nichž se některé později přerodily v mocné činitele středoevropské politiky.