Rezistentní bakterie, které odolávají většině, ne-li všem antibiotikům, představují stále větší hrozbu. Výzkumné týmy se s nimi snaží držet krok a vymýšlejí nové typy léčby, které by nám mohly pomoci. Neléčené bakteriální infekce totiž mívají v řadě případů neradostné vyhlídky. 

Tým katalánského Institutu chemického výzkumu v Tarragoně (ICIQ) vyvinul mikromotorky v podobě nepatrných krystalů fosforečnanu stříbrného. Jejich velikost je pouhých pět mikrometrů. Mají čtyři hroty a podobají se legendárním protitankovým „českým ježkům“.

Pohyblivé stříbro

Když jsou tyto mikromotorky vloženy do kapaliny a vystaveny světlu, dochází k jejich postupnému rozpuštění s přispěním fotokatalýzy. Přitom se z nich uvolňuje kyslík, ionty stříbra a volné radikály. Mikromotorky se dají do pohybu a uvolňované stříbro „zaútočí“ na buněčné stěny bakterií. Tím je oslabí a zničí. Výzkum mikromotorků publikoval odborný časopis Advanced Optical Materials.

Katherine Villaová a její kolegové vyšli z toho, že stříbro má notoricky známé antibakteriální účinky. Tím, že udělali ze sloučeniny stříbra mikromotorky, zajistili, že ionty stříbra více rozptýlí a jsou účinnější proti bakteriím. Vědci to ověřili v experimentech s bakteriemi Escherichia coli a Staphylococcus aureus.

Experimenty potvrdily, že pohyblivé mikromotorky působí proti bakteriím intenzivněji. Když jsou nepohyblivé, jejich účinnost klesá. Působení stříbra přitom ještě zesilují volné radikály, které se rovněž uvolňují. Bonusem je skutečnost, že rozpuštěné stříbro je možné získat filtrací a poté použít znovu.

Tisíciletou zkušeností došel člověk k poznání, že nejúčinnější léčba nebývá v mnoha případech příjemná. Lidé se zdravotními problémy proto pijí kozí mléko, užívají rybí tuk nebo odvar ze zeměžluče a nepříjemnou chuť či pach takové medicíny považují za nutné zlo. Vidina úlevy jim totiž pomáhá překonat odpor. Přesto má mnoho z nás určité hranice, které překračujeme jen velmi obtížně, anebo vůbec. Za krajní meze považujeme například léčbu pomocí výkalů, v jejichž případě z psychologického hlediska situaci neusnadňuje ani přijatelnější termín „stolice“. Navzdory předpokladům však exkrementální terapie neznamená žádné šarlatánství a současná medicína má uvedené postupy dobře podložené klinickými studiemi.

Nevoní, ale pomáhají

Při tzv. fekální bakterioterapii se střevní mikroflóra zdravého člověka přenáší do těla pacienta, jehož vnitřní bakteriální prostředí je narušené a nedokáže se stabilizovat. Procedura slouží k léčbě různých střevních potíží, zejména zánětu tenkého střeva neboli enterokolitidy, jež se projevuje bolestmi břicha, horečkou a těžkými průjmy. Štěstí pacientů spočívá v tom, že exkrementy nemusejí pojídat: Transplantace se provádí buď do konečníku, nebo sondou přes nos přímo do střeva. Účinnost terapie přesahuje 90 %, přesto ji někteří lidé z principu odmítají, neboť se přes „zdroj“ úlevy nedokážou přenést. Preferují proto antibiotika, ačkoliv kmeny bakterie Clostridioides difficile, jež enterokolitidu způsobují, jsou vůči nim rezistentní a rekonvalescence bývá zdlouhavá i náročná.

Moderní metodiku fekální bakterioterapie vyvinul v roce 2003 australský tým Thomase J. Brodyho. Nicméně myšlenka použít k léčbě střevních potíží přátelské bakterie sahá hlouběji do minulosti. Dřív se pracovalo s laktobacily, jejichž pozitivní účinky už na počátku 20. století pozoroval nositel Nobelovy ceny Ilja Mečnikov – a dnes se jedná o nejběžnější formu probiotik. Během první světové války vyvinuli Němci pro úpravu střevní mikroflóry přípravek Mutaflor, jehož nedílnou součást tvořily bakterie získané ze stolice zdravých vojáků. O jeho věhlas se pak během druhého globálního konfliktu postaral Theodor Morell, osobní lékař Adolfa Hitlera.

Otec mikrobiologie

Aby Morell zbavil vůdce potíží se zácpou a úpornou plynatostí, předepsal mu právě Mutaflor a Hitlerovy potíže se skutečně zmírnily. Není však jisté, že šlo o zásluhu zmíněného přípravku. Lékař totiž údajně vyzkoušel až 73 druhů léčiv, mezi nimiž nechyběly jedy ani vysoce návykové drogy. Je tedy možné, že Mutaflor přispěl, ale určitě rovnici nevyřešil sám. Každopádně je dostupný i dnes a podobně jako jiná probiotika se podává ve formě tobolek. Morellův postup nicméně nelze považovat za transplantaci stolice v současném slova smyslu. První takový zákrok se připisuje až týmu Bena Eisemana z Colorada, který v roce 1958 využil ke vpravení dárcovských bakterií do těla pacientů klystýry.

Výkaly jako takové se však k léčbě užívaly dávno před 20. stoletím. Metody minulosti se ovšem zásadně lišily, mimo jiné proto, že doboví lékaři neměli žádné vědomosti o střevní mikroflóře, jelikož nevěděli o existenci mikroorganismů. Ty poprvé pozoroval nizozemský přírodovědec Antoni van Leeuwenhoek roku 1676, pomocí vlastnoručně vyrobeného mikroskopu. Léčebné vlastnosti výkalů se tak dařilo odhalovat postupně metodou pokusu a omylu, přičemž k terapii sloužily exkrementy lidské i zvířecí.

Tajemství žluté polévky

Už samotný nápad léčit pomocí výkalů byl přelomový. Příroda totiž člověka vybavila instinkty, které jej mají chránit před požitím věcí, jež by mu mohly uškodit. Zápach exkrementů takový instinkt vyvolává, a lidé je proto za normálních podmínek nejedí ani k tomu obvykle nemají sklony. Starověcí a středověcí lékaři se nicméně zřejmě inspirovali u zvířat, v jejichž světě pozorujeme tzv. koprofagii neboli pojídání výkalů třeba u psů. A pokud exkrementy pomáhají jim, mohly by prospět i člověku? Například ve 4. století se proto v Číně podávala proti otravě z jídla „žlutá polévka“, která vznikala z výkalů rozmíchaných ve vodě.

Pokud se začteme do lékařského sborníku neznámého autora z 15. století, uloženého v Knihovně Národního muzea pod značkou I H 29, najdeme v něm pestrý výčet výkalů různých zvířat. Staročeská vědecká terminologie teprve vznikala, a pro exkrementy se tam tedy používá jadrný výraz „hovno“. Z uvedených receptů je pak zřejmé, že přestože lékaři neznali bakterie, empirickými metodami zjistili, že se dají požitím výkalů léčit střevní potíže. Na rozdíl od současné medicíny se však při procedurách nesahalo po lidských exkrementech. V jednom zápise se například uvádí, že „hovno vlčí pomáhá střevní dně, když ho požíváš v pití“.

Vypít a zvracet

Doporučovala se také konzumace rozmíchaných kozích bobků, přičemž nápoj měl účinkovat na žloutenku. Z dnešního pohledu se nicméně zdá pravděpodobnější, že by se pacient mohl takto nějakou nemocí spíš nakazit. Podrobnější údaje o léčbě pomocí výkalů najdeme také v lékařském spise z počátku 16. století, nesoucím název Knieha lekarska kteraz slowe herbarz. Sestavil jej tehdejší významný český lékař Jan Černý, který už exkrementy označoval přijatelnějším výrazem „lejno“.

Výčet různých lejn, jež se dala dle Černého využít, je poměrně obsáhlý. Za zvlášť účinné považoval učenec výkaly psů, jejichž potrava zahrnovala kosti. Dále při léčbě sahal po exkrementech dětí, vlků, koz, volů, slepic, holubů, ještěrek, orlů i myší. Většinou je přitom aplikoval ve formě obkladů na zmírnění otoků a pohmožděnin, léčit však měly také neštovice či bolesti hlavy. Černý se pak nebránil ani vnitřnímu užití: Například slepičince rozpuštěné ve vodě s octem doporučoval pít v případě otravy houbami, neboť takový lektvar prý vyvolával zvracení. O účincích nápoje jistě netřeba pochybovat…

Na lupy jedině lejno!

Každopádně nejzajímavější uplatnění nacházíme u myších hovínek: „Myší lejno v octě rozpuštěné vzrůst vlasům dává a prašivost hlavy čistí. A v nápoji pité s bílým kadidlem a medem kámen s močí žene. A čípek z něho udělaný s moukou ječnou a volskou žlučí, do zadku vstrčený, břicho měkčí.“ V případě popsaného přípravku na vlasy účinkoval spíš ocet, ve kterém se měly myšince rozpustit a jehož dezinfekční účinek skutečně mohl lupy odstranit. U čípků je ovšem opět patrná empirická zkušenost, neboť mohly fungovat podobně jako současná transplantace stolice.

Popsané metody šly samozřejmě ruku v ruce s rizikem přenosu infekce nebo cizopasníků. Přesně proto také výkaly instinktivně nejíme a léčbu stolicí bychom si neměli ordinovat sami bez lékařského dohledu. Z uvedených textů je zřejmé, že naši předkové zkoušeli kdeco a pečlivě zkoumali, co pomáhá, a co nikoliv. Přípravky, jejichž účinek se potvrdil, poté zařadili do standardního portfolia léčebných postupů. I když se tedy některé tehdejší metody mohou zdát kontroverzní, a třeba se časem praktikovat přestaly, díky současným znalostem dokážeme potvrdit, že fungovaly. A v některých případech se dokonce jednalo o nejspolehlivější léčbu řady neduhů. 

Někdy v době před 130 až 115 tisíci lety žili v jeskyni Dziadowa Skała na jihu Polska neandertálci. Mimo jiné tam po sobě zanechali 17 rýh na vřetenní kosti z přední nohy medvěda. Díky tomu se z dotyčné kosti stal jeden z nejstarších kulturních artefaktů na území Evropy i jeden nejstarších, jaké známe od neandertálců.

Tým polských odborníků, který vedl Tomasz Płonka z Univerzity ve Vratislavi, použil k průzkumu rýh na medvědí vřetenní kosti pokročilé metody, včetně rentgenové výpočetní tomografie. Výsledky výzkumu zveřejnil odborný časopis Journal of Archaeological Science.

Umění neandertálců

Kost byla původně objevena v padesátých letech, ale až v dnešní době byla detailně prozkoumána. Jak badatelé uvádějí ve své studii, vzhledem k jen částečnému uchování kosti není zcela jasné, zda šlo o medvěda hnědého či jeskynního. Vědci se většinou kloní k názoru, že jde o kost nedospělého medvěda hnědého.

Obvykle je pochopitelně velmi obtížné proniknout do myšlenkových pochodů dávného umělce, zvlášť pokud nešlo o člověka našeho druhu, jako v tomto případě. U kosti z jeskyně Dziadowa Skała je ale patrné, že rýhy jsou uspořádané a vyjadřují úmysl. Určitě nejde o nezamýšlený důsledek zpracování medvědí nohy nebo nějaké náhodné poškození.

Podle badatelů rýhy na medvědí kosti prokazují pokročilé duševní schopnosti tehdejšího tvůrce či tvůrců. Płonka a jeho kolegové sice nedokázali přesně rozluštit smysl sedmnácti čárek vyvedených na kosti, je ale podle nich pravděpodobné, že by se mohlo jednat o dekorativní či umělecký počin, případně o zápis počtu.

V armádách některých zemí se dodnes nacházejí bezzákluzové kanony (recoilless guns), které užívají takzvaný Davisův princip. Projektil se vystřeluje z lehké hlavně, jejíž zadní část je uzavřena speciální tryskou, kterou unikají prachové plyny. Přibližně 10 % energie se spotřebuje na urychlení střely, kdežto 90 % slouží pro ztlumení zpětného rázu. Z velmi lehké, často dokonce přenosné zbraně lze díky tomu vypálit dosti těžký projektil, a proto se tato koncepce svého času těšila popularitě zejména v rámci boje proti tankům. 

Do Pacifiku

Bezzákluzové kanony se nacházely mimo jiné v arzenálu německých horských a výsadkových vojsk, takže kořistní exempláře se dostaly i k Američanům. Za oceánem se tak brzy rozběhl vývoj obdobných zbraní různých ráží. Vznikl tak i experimentální typ T15, který navrhli inženýři Kroger a Musser a jehož zkoušky začaly v listopadu 1943. Jednalo se o přenosnou zbraň s drážkovanou hlavní kalibru 57 mm, ze které se vystřelovaly projektily s výstupky zapadajícími do drážek, což mělo zlepšit těsnění hlavně. Po slibných výsledcích armádních testů dostal kanon nové označení M18 a na konci roku 1944 začala sériová produkce, takže v březnu 1945 promluvily tyto zbraně poprvé do bojů, a to na západní a italské frontě. 

Další série poté směřovaly na válčiště v Pacifiku. Bezzákluzový kanon M18 se zrodil zvláště k ničení tanků, respektive coby alternativa k raketové zbrani M1, známé spíše jako Bazooka. Oproti ní nabízel výrazně delší dostřel a vyšší přesnost, byl však těžší a dražší a zaostával také z hlediska průraznosti pancíře. Raketa z bazooky totiž probíjela až 100 mm oceli, zatímco střela z M18 zvládla jen 76 mm, a proto se muselo pečlivě mířit na slabá místa tanku.

Proti japonským bunkrům

Stejně jako v případě bazooky čítala obsluha M18 dva muže, a to střelce a nabíječe, jenž do hlavně zezadu zasouval projektily. Zbraň mohla během palby spočívat na rameni stojícího nebo klečícího střelce, ale dala se také opřít o dvojnožku, která vznikla rozložením přední rukojeti. Později se M18 začal instalovat i na trojnožku převzatou z těžkého kulometu Browning M1917A4. Původní podoba měla pouze mechanická mířidla, avšak zdokonalená verze M18A1 dostala optický zaměřovač, jenž umožňoval lépe využít dlouhý dostřel kanonu. Kvůli již zmíněné horší průraznosti se sice M18 příliš neosvědčil proti německým tankům, ale i přesto získal u vojáků značnou oblibu.

Dodávaly se pro něj totiž i tříštivo-trhavé a zápalné střely, a proto na pacifickém bojišti prokázal vysokou efektivitu při ničení obranných pozic císařské armády, jelikož Američané jej používali jako „přenosné dělostřelectvo“. Kanon, podle jmen tvůrců přezdívaný rovněž „kromuskit“, se tak podílel například na dobytí Okinawy. Američané jej rozsáhle nasadili také ve válce v Koreji a kanony M18 a jejich zahraniční (zejména čínské) kopie se poté dostaly do výzbroje mnoha zemí, z nichž některé je patrně užívají dodnes.

Mohli bychom nechat proti sobě bojovat čarodějného mystika Přemysla, jenž oře s posvátnými voly a jeho hůl silou vůle vyraší zelenými lístky, s hrdinným maďarským náčelníkem stepních jezdců Arpádem, který pro ně dobyl novou vlast silou zbraní v čele ďábelsky rychlých vojů, před nimiž se doslova třásla celá Evropa?

Jenže takové zjednodušení by bylo příliš laciné. Dějiny nebývají tak snadno odůvodnitelné, i když to tak ve světle mýtů založených na symbolech a příkladných činech někdy může vypadat. Přemysl Oráč a maďarský náčelník Arpád byli mytickými zakladateli panovnických dynastií, které vládly dvěma zemím střední Evropy přes 400 let. Jeden z nich je postavou čistě legendární, druhý má velmi reálný historický podklad. Přesto obě legendy symbolicky reprezentují typické rysy dvou národů, jak si je předávaly generace jejich příslušníků. V obou legendách je položen symbolický základ středověké vlády, která svázala kdysi primitivní kmeny jistými pravidly, jež by se dala s nadsázkou nazvat „první ústavou“. Nemá nejmenší smysl nechávat bojovat Přemysla proti Arpádovi, ale určitě má smysl porovnat si jejich legendy. 

Přemysl Oráč 

Přemysl pocházel ze Stadic na břehu řeky Bíliny a zřejmě vůbec nepatřil ke kmeni Čechů. Přesto byl už nějakou dobu milencem české věštkyně Libuše, která k němu čas od času přijížděla na bílém koni. Možná mu ani neřekla, že se má stát českým knížetem. J

ednou se před ním při poklidné orbě náhle objevili čeští poslové a řekli: „Blažený muži a kníže, jenž od bohů nám jsi byl zrozen. … vypřáhni od pluhu voly, změň roucho a na koně vsedni!“ Přemysl je nejdřív odmítl a řekl: „Jděte tam, odkud jste přišli!” Při tom však vetkl do země svou hůl (otku) a pustil voly. „Ti, ještě než to dořekl, zmizeli z očí a nikdy víc se neobjevili. Ale líska, kterou do země vetkl, vyrazila tři velké ratolesti, a to, což jest ještě podivnější, i s listím a ořechy“. Pak Přemysl pozval ohromené hosty ke snídani a nechal se rychle přesvědčit, že by měl vládnout. 

I vydal se s nimi zpět k Libuši, kde došlo ke zmíněnému posvátnému sňatku, a pak vykonal zásadní čin, co správný vládce musí udělat: „Upoutal zákony tento bezuzdný kmen, nezkrocený lid mocí zkrotil a uvedl v poddanství.” 

Náčelník Arpád 

Kněžna Emese, žena skytského krále, měla sen, že byla na příkaz boha obtěžkána ptákem Turulem (jestřábem nebo orlem). Ve snu jí bůh zvěstoval velevýznamný úkol jejího dosud nenarozeného syna. Měl se podobat řece ohně a vládnout dalekým zemím. Syn dostal jméno Almos (sen). Povstal v čele maďarského národa, aby dobyl zpět dědictví předků z rodu hunského krále Attily. Maďaři se totiž považovali za potomky Hunů a většina Evropy je tak i vnímala, i když s nimi ve skutečnosti neměli nic společného. Turul ukázal Almosovi cestu k horskému masivu Karpat. Almos odvedl tím směrem maďarské kmeny z jejich původního sídla někde na úpatí Uralu. Jenže při této dlouhé cestě zemřel a svůj úkol nesplnil. 

Významné úkoly knížat i králů však často přechází z otce na syna. Náčelníci maďarských kmenů zvolili do svého čela Almosova syna Arpáda a přísahali mu věrnost. Provedli při tom krvavý pohanský rituál: řízli se do ruky a nechali krev skanout do obětního kalicha, napili se z něj a přísahali, že budou volit svá knížata pouze z Arpádova rodu. Na oplátku ovšem kníže musel slíbit, že nově dobytou zemi rozdělí spravedlivě mezi 108 rodů a potomkům náčelníků sedmi uherských kmenů ponechá volnou ruku při jednání na jejich území. Tím vlastně založil podle historika Paula Ledvaie první maďarskou ústavu. 

Arpád byl skutečnou historickou postavou. Vedl maďarské nájezdníky koncem 9. století, tedy v čase vpádu maďarských kmenů do Evropy, a dobyl slavná vítězství. Píší o něm mnohé zahraniční kroniky a dostal se i do knih dvou byzantských císařů 10. století. Jenže zprávy jsou kusé a popisují hlavně jeho vojenské úspěchy. V té době se mniši v evropských klášterech často modlili: De sagittis Hungarorum libera nos, Domine! (Ochraňuj nás před šípy Uhrů, Pane!) 

Většina souvislejších příběhů o Arpádovi pochází z legend, které často záměrně zamlžují pravdu. Proto se tento legendární předek první uherské královské dynastie řadí po bok Přemysla Oráče. Patří více do říše mýtů. Našich dějin se dotýká především proto, že pod jeho vedením rozdrtili Maďaři na padrť dosud vzkvétající Velkomoravskou říši pod vládou rodu Mojmírovců. Arpád zemřel roku 907 chvíli poté, co Velká Morava navždy zmizela z mapy Evropy.

NASA potvrdila svůj plán vyslat na průzkum Saturnova měsíce Titanu sondu Dragonfly. Cesta k největšímu Saturnově měsíci má odstartovat v červenci 2028 a ke svému cíli má „vážka“ dorazit v roce 2034. Fascinující vědecká mise má vyjít na 3,35 miliardy dolarů (v přepočtu zhruba 77 miliard korun). Proti původním plánům jde o zhruba dvojnásobné navýšení rozpočtu a dvouletý posun startu. Aby NASA tuto časovou ztrátu kompenzovala, počítá s využitím těžkého nosiče, který má přeletovou dobu mise zkrátit – původní koncept počítal s osmiletou cestou.

Zpátky v čase

Saturnův měsíc Titan je bezpochyby nejzajímavější průvodce tohoto plynného obra. Je také druhým největším měsícem Sluneční soustavy, po Jupiterově Ganymedu, a jediným satelitem s hustou atmosférou. Jeho povrch halí vrstva oranžové mlhy, neproniknutelné pro viditelné světlo. Hlavní složky tamního ovzduší tvoří dusík a metan. Plynný metan přechází do kapalné fáze za teploty nižší než −170 °C, na povrchu se vypařuje a vzniká oblačnost, z níž vypadávají srážky. Po dosažení povrchu stéká kapalný metan po svažujícím se terénu do říčních koryt a putuje do níže položených míst, kde se formují jezera a moře. 

Probíhá tam tedy činnost, kterou na Zemi označujeme jako „koloběh vody v přírodě“, jen s tím rozdílem, že na Titanu místo H₂O cirkuluje metan. Zatímco na modré planetě se z nebe snášejí kapky deště o maximálním průměru 6,5 mm rychlostí asi 9,2 m/s, na zmíněném měsíci se jedná o kapky metanu s průměrem zhruba 9,5 mm a s odhadovanou rychlostí 1,6 m/s.

Důležitý rozdíl mezi atmosférami obou těles spočívá v kyslíku. Zatímco na Titanu uvedený plyn schází, na Zemi reprezentuje téměř 21 % ovzduší. Když ovšem naši planetu před 3,8–2,5 miliardy let ovládali mikrobi, také se na ní žádný kyslík nevyskytoval. Místo toho atmosféru zčásti tvořil metan produkovaný jednoduchými mikroorganismy. Podle některých vědců tehdy Zemi obklopoval oranžový plynný obal, podobně jako současný Titan. Ve skutečnosti mohl pomoct utvářet život udržováním teploty a ochranou před ultrafialovým zářením. Dle badatelů tak Saturnův měsíc představuje analog rané Země a může nám poskytnout vodítko k odhalení původu pozemského života. 

Po stopách života

Dragonfly nebude přistávací sondou jako její předchůdce Huygens, který na povrch Saturnova souputníka dosedl v lednu 2005. Půjde o stroj připomínající dron a na pozoruhodném vzdáleném světě má prozkoumat desítky lokalit. Dragonfly se díky tomu bude moct zaměřit na podobné procesy, jaké kdysi probíhaly na naší planetě. Má za úkol probádat desítky míst napříč Titanem, odebrat vzorky a měřit složení organického materiálu, aby bylo možné určit obyvatelnost prostředí a studovat prebiotickou chemii – přístroje na palubě budou mimo jiné zjišťovat, jak daleko se mohla vyvinout. Sonda má rovněž zkoumat atmosféru měsíce a vlastnosti (pod)povrchových rezervoárů kapalných uhlovodíků. Kromě toho bude pátrat po chemických důkazech minulého či současného života.

Podle původních plánů (které se budou v následujících měsících upřesňovat) by Dragonfly měla nejprve dosednout do lokality Shangri-La, kterou pokrývají velmi podobné duny, jaké známe z Namibie. Sonda region prozkoumá v rámci několika krátkých přeletů, jež se mohou prodloužit až na osmikilometrové výpravy. Závěrečný cíl představuje impaktní kráter Selk, odkud mají vědci důkazy dávné přítomnosti kapalné vody společně s organickými látkami.

Na Titanu má sonda využívat velmi příznivé podmínky k letu: čtyřikrát hustší atmosféru a pouze sedminovou gravitaci oproti Zemi. Jak bude vypadat finální harmonogram mise není v tuto chvíli jasné – původní koncept počítal s primární misí trvající 2,7 roku a nejméně 20 přesuny, během kterých měla sonda na Titanu překonat vzdálenost 175 km.

TIP: Překvapení z Titanu: Kraken Mare je zřejmě mnohem hlubší než jsme si mysleli

Aktuální rozhodnutí NASA umožňuje misi postoupit k dokončení konečného návrhu, po kterém bude následovat stavba a testování celé kosmické lodi a vědeckých přístrojů. Návrh a stavbu sondy má zastřešovat Johns Hopkins Applied Physics Laboratory (APL), která má pro NASA projekt spravovat. Hlavní řešitelkou je Elizabeth Turtle z APL. Tým mise tvoří klíčoví partneři z Goddardova střediska, Lockheed Martin, JPL, Ames Research Center, Langley Research Center, ale i například francouzské Národní centrum kosmického výzkumu CNES, Německé středisko pro letectví a kosmonautiku DLR nebo třeba japonská Národní agentura pro výzkum a vývoj v oblasti letectví a kosmonautiky JAXA.

Anna Maruščáková prý byla zajímavá, temperamentní, černovlasá mladá žena, která se líbila mužům. Podle pamětníků byla hodná, dobře vychovaná a měla ráda zamilované filmy. Možná ze všeho nejvíce snila o velké lásce. Narodila se v roce 1923 ve středočeských Kosmonosech. Rodiče pracovali na statku jako deputátníci – dostávali tedy část výplaty v naturáliích. A tak jakmile Anička skončila školu, musela také začít vydělávat. 

Místo si našla ve Slaném v továrně na výrobu baterií. Vlastnil ji úspěšný podnikatel a vynálezce Jaroslav Pála, který zároveň zastával post starosty města. Devatenáctiletá dívka se jednou náhodou seznámila s mladým zábavným mužem, který se jí představil jako Milan. Prý byl vtipný a měl odpověď na každou otázku. Možná se do něj Anička zamilovala a snila svůj sen o velké romantické lásce. Milana obklopovala řada tajemství a podobně se i domlouvali na dalších schůzkách. Milan jí posílal dopisy, ovšem Anička mu nedala adresu domů, ale do továrny Pála.

Okupace

Období protektorátu a 2. světová válka krutě zasáhly do života všech lidí. Bývalí demokratičtí politikové, ale i mladí muži – vojáci a vlastenci, kteří chtěli bojovat proti nacistům, utíkali za hranice. Situace se čím dál víc komplikovala, protože protihitlerovská koalice se navíc domnívala, že Češi se v protektorátu brání méně, než by mohli. Že se smířili se začleněním do Třetí říše. Že kolaborují s nepřítelem. S tímto patem souvisely i úvahy o tom, zda bude možné Československo po skončení války obnovit. Němci ale Čechy za dostatečně podrobené nepovažovali. Když na podzim roku 1941 nastoupil nový zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, zahájil tvrdý teror. Mezi první kroky tohoto „milovníka hudby“ patřilo zatýkání, popravy a stanné právo. 

První dopis

Když se 3. června 1942 dostal továrníkovi Pálovi na stůl dopis adresovaný jeho zaměstnankyni Anně Maruščákové, otevřel jej spolu s další firemní korespondencí a přečetl si ho. Vždyť přišel do firmy a jméno zaměstnankyně uváděl až na druhém místě. Anička ten den navíc nebyla v práci, protože si před několika dny poranila prst a lékař jí vystavil pracovní neschopenku. Obsah listu se mu ale zdál dost podivný.

Začínal sice milostným oslovením „Drahá Aničko“, ovšem pokračoval slovy: „Co jsem chtěl udělat, také jsem udělal. Onoho osudného dne jsem spal někde na Čabárně. Jsem zdráv. Na shledanou tento týden a pak již se neuvidíme.“ Továrník Pála se zalekl, zda se nejedná o nějakou provokaci. Před pár dny proběhl atentát na Reinharda Heydricha, nacisté běsnili a hledali jakékoliv spojení s parašutisty. Nikdo si nemohl být jistý vůbec ničím…

Kola se roztáčejí

Jaroslav Pála proto vzápětí telefonoval na četnickou stanici ve Slaném. Dopis měl v továrně vyzvednout strážmistr František Vybíral. Později tvrdil, jak se snažil továrníka přesvědčit, že se jedná pouze o milostný dopis. Ale znepokojený Pála se domníval, že autorem dopisu může být klidně i jeden z útočníků na Heydricha. Zpráva o dopisu se tak dostala na kladenské gestapo. Gestapáci si pro Aničku zajeli a odvezli na výslech. Při domovní prohlídce navíc objevili další dopisy od Milana. Anička už při prvním výslechu vypověděla, že ji její milý poprosil, aby vzkázala do Lidic, že „Pepi Horák je v Anglii a má se dobře“.

Nastalo další dějství tragédie. Nacisté věděli, že lidičtí rodáci Josef Horák a Josef Stříbrný působí v zahraniční armádě – nyní nabyli dojmu, že právě oni stojí za atentátem.

Ironií osudu ale ještě předtím zatkli i tajemného Milana – a ukázalo se, že místo s příslušníkem domácího odboje mají co do činění s užvaněným záletníkem Václavem Říhou, který se jen snažil vztah s Aničkou ukončit, protože měl doma manželku a malou dceru. Rozhodnutí vyhladit Lidice to ale nezměnilo – už dříve bylo v Berlíně rozhodnuto, že za atentát exemplárně zaplatí jedna z českých vesnic.

Hrůza jménem Lidice

Nákladní auta obklíčila Lidice 9. června 1942. Nacisté vyhnali všechny tamní obyvatele z domů a postupně zatkli. Zvlášť odvedli muže, zvlášť ženy a děti. Následující den okolo sedmé hodiny ráno začali s popravami. Bez slitování a bezdůvodně tehdy zemřelo 173 mužů, nejmladšímu ještě nebylo ani patnáct let. Nešlo ale o konečný počet, protože dalších dvacet šest mužů a žen popravili o něco později v Praze, na kobyliské střelnici. Lidické ženy byly postupně transportovány do koncentračních táborů. Lidické děti našly svou smrt v plynových komorách, jen některé byly umístěny „na převýchovu“ do německých rodin. Lidice byly vypáleny, srovnány se zemí a měly tím být také vymazány z historie. Životem zaplatila i mladičká Anna Maruščáková.

Image

Čtěte také

Beznaděj, utrpení a smrt: Před 80 lety byla vyhlazena obec Lidice

Komunistické praktiky

Podobně nešťastná shoda náhod se váže i k dalšímu nedoručenému dopisu. Jeho příběh se odehrával pouhých pár let po skončení 2. světové války. A i po něm zůstali mrtví a věznění. Dobový kontext byl ale zcela jiný, svět se rozdělil na Východ a Západ, zuřila studená válka a Československo patřilo od února 1948 mezi totalitní státy komunistického bloku. Hledal se vnitřní nepřítel – nejprve mezi těmi, kdo s komunistickými pořádky nesouhlasili, a poté i mezi samotnými komunisty. Tak to probíhalo v Sovětském svazu i v dalších komunistických státech. Usvědčení a potrestání prohlubovalo všeobecnou atmosféru strachu – a komunisté také mohli na tyto „zakuklené vlastizrádce“ svést hospodářské neúspěchy.

Agenti všude

Hned po únorovém převratu nastala velká vlna útěků na Západ. Někteří odbojáři se snažili i přes hranice napomoci likvidaci komunistů. Možná šlo o někdy až naivní akce, přispívala k nim ale atmosféra doby a šok demokratických států ze spuštění železné opony. Významnou roli v tomto období sehrávaly zpravodajské služby – jak komunistická Státní bezpečnost, tak i zahraniční rozvědky. Ovšem rozlišit, kdo kam ve skutečnosti patřil a jakými záměry či pohnutkami se řídil, nešlo vůbec snadno. Někteří se totiž stali agenty dvojitými, tedy pracovali jak pro západní zpravodajce, tak pro komunistické estébáky. 

Agent pošťákem

Dvojitý agent Rudolf Nevečeřal patřil mezi tzv. chodce, kteří byli vysíláni přes hranici se zásilkami či jinými úkoly. Pracoval pro skupinu bývalého československého zpravodajského esa Františka Moravce, který tou dobou působil v exilu a snažil se vybudovat tu síť protikomunistických zpravodajských skupin.

Nikdo tehdy netušil, že Nevečeřal zároveň spolupracuje s StB. Před nějakou dobu ho totiž v Československu odsoudili za údajné protistátní řeči, které vedl v hostinci. Do vězení jít nechtěl, a tak na jaře utekl do západního Německa, kde se dostal k americkým zpravodajcům a začal svou dráhu agenta-chodce. Trvala zhruba dva měsíce. Při druhém přechodu se na naléhání manželky přihlásil na Státní bezpečnosti a podepsal spolupráci. A tak když v noci z 8. na 9. listopadu 1951 přešel znovu hranici do Československa, okamžitě svěřený dopis předal svému řídícímu důstojníkovi.

Dva adresáti

Za doručení měl být Nevečeřal na Západě královsky odměněn: mohl se dostat do USA a získat odměnu tisíc dolarů. Vypadalo to, že šlo o skutečně důležitou korespondenci. Psaní bylo určeno Daniele Kaňkovské – v přiložené obálce se však skrývala ještě další zpráva, kterou měla Kaňkovská předat dál. Adresátem byl tajemný muž nazývaný Velký metař. Estébáci si od Nevečeřala dopisy převzali, otevřeli a ofotili. Nevečeřal se s nimi poté vydal na adresu Daniely Kaňkovské.

Velký metař

Estébáci velmi přemýšleli, kdo může být oním Velkým metařem. Bylo jim jasné, že to musí být nějaký důležitý člověk, možná i soudruh z komunistické strany. Právě ten měl být prostřednictvím dopisu varován, že mu hrozí nebezpečí, a byla mu nabídnuta možnost útěku přes hranice. Veškeré další náležitosti domluvy pak nesly typické znaky práce zpravodajských složek. Smyčka se začala zatahovat 24. listopadu 1951. Ministr vnitra Kopřiva si zavolal osvědčené estébáky, jeden dokonce musel přerušit dovolenou, a sdělil jim, co je čeká. Velkým metařem se myslí muž č. 1 v komunistické hierarchii: Rudolf Slánský. StB prý získala dokument, který „nezvratně“ potvrzuje, že je nepřítelem komunistické strany.

Dopis důkazem

Když slavil 31. července 1951 Rudolf Slánský své 50. narozeniny, objevilo se několik podivností. Neuskutečnily se žádné velkolepé stranické oslavy, také komunistický tisk jeho jubileum nijak velkolepě nekomentoval. Nepřišla dokonce ani blahopřejná zdravice z Moskvy. Signály zcela zřejmě ukazovaly na to, že Slánského pozice se jaksi kymácí. 

Sovětští poradci na Slánského upozorňovali Klementa Gottwalda už dříve, a dokonce prý na něj v této záležitosti i různě tlačili. Ovšem Gottwald si nic nepřipouštěl. Možná nevěřil, že by Slánský mohl být tím vnitřním nepřítelem. Byl přece tak osvědčeným soudruhem už z dob první republiky a také v Moskvě během 2. světové války působili společně. Až když se objevil onen dopis, souhlasil Gottwald se zatčením Slánského. 

Rozkaz neprodleně vykonali a Slánského – spolu s dalšími jedenácti obviněnými – v listopadu 1952 odsoudili k trestu smrti. Popravili jej pak začátkem prosince. Dopis, který se k němu nikdy nedostal, se stal zásadním důkazem, který mu vystavil cestu na popraviště. Potrestali i Kaňkovskou – za to, že bezpečnostním orgánům sama vše ne­oznámila. Stanula před soudem, čekal ji kriminál a během věznění podepsala s StB spolupráci. 

Během archeologických prací, souvisejících s rekonstrukcí vodovodního, plynového a elektrického vedení v centru německých Cách, narazili odborníci na zdivo, které svým složením a formou připomíná stavby z časů Římské říše. Následný výzkum prokázal, že jde o zbytky 1 700 let starého opevnění, které mělo město chránit před nájezdy barbarů.

O existenci opevnění odborníci spekulují již nejméně 140 let, až doposud ale chyběly potřebné důkazy. „Během vykopávek byl odhalen základ mohutného zdiva, které vzhledem ke stavební technologii musí pocházet z římské doby,“ uvádí v tiskové zprávě archeoložka Dr. Donata Kyritzová.

Obrana proti barbarům

„Způsob, jakým byla zeď postavena, ukazuje, že jde o stavbu římského původu. Malta podobná betonu a výběr materiálu jsou pro římské období typické. Také rozměry a způsob založení zdiva se liší od technik používaných ve středověku,“ vysvětluje archeoložka.

Římané zeď podle vědců postavili pravděpodobně ve třetím století v souvislosti s množícími se nájezdy barbarů. Kolem roku 275 n. l. město barbaři zcela zničili, což Římany podnítilo k vybudování obranné pevnosti zvané castrum kolem městského tržiště.

„Víme, že castrum bylo postaveno jako reakce na nájezdy germánských kmenů kolem let 275 a 276 n. l.,“ potvrzuje archeolog Andreas Schaub, který se na vykopávkách podílí. „Nevíme, zda šlo o místo se stálou vojenskou posádkou, nebo zda se zdejší obyvatelé museli bránit sami. Víme ale, že opevnění fungovalo. Nemáme žádné indicie o tom, že by došlo k nějakému velkému ničení po jeho vybudování.“

Celková délka stavby zatím není známá. Odborníkům se doposud podařilo odhalit jen zhruba sedm metrů dlouhý a přibližně 90 centimetrů tlustý kus zdiva, části keramiky a zvířecí kosti. Podle archeologů se castrum skládalo z hradeb, věží a téměř 20 stop širokého příkopu. Opevnění zřejmě obklopovalo celé centrum města, dokud ho obyvatelé města ve 12. století nezbourali. Skutečnou velikost a další podrobnosti o dávném opevnění zřejmě potvrdí až probíhající výzkum.

Jupiterův měsíc Io je naprosto výjimečný svým vulkanismem. Ve skutečnosti jde o nejvíce soptící těleso Sluneční soustavy. Vědci o tom vědí už dlouho. Vulkanismus Io pohánějí gravitační vlivy Jupiteru, a také jeho dalších měsíců, především Ganymedu a Europy. Až doposud ale nebylo jasné, jak dlouho vlastně tento unikátní měsíc soptí.

Tým geologů a planetárních vědců NASA a dalších amerických výzkumných institucí, který vedla Katherine de Kleerová z Caltechu, přinesl důkaz, že měsíc Io soptí vlastně nejdelší možnou dobu – tedy od svého vzniku na počátku Sluneční soustavy. Zjištění vychází z pozorování soustavou radioteleskopů ALMA v Chile.

Historie soptění Io

Vědci se zaměřili se na data, která se týkala izotopů chloru a izotopů síry. Ukázalo se, že molekuly s chlórem i se sírou jsou v atmosféře Io zastoupeny mnohem více, než v atmosférách jiných planet a měsíců Sluneční soustavy, což se dalo čekat vzhledem k vulkanické povaze pekelného měsíce.

Zároveň vědci analyzovali poměry izotopů chloru v molekulách chloridu sodného a chloridu draselného, společně s poměry izotopů síry v molekulách oxidu siřičitého a oxidu sirnatého. Z těchto analýz vyplynulo, že naprostá většina sloučenin síry i chlóru, uvolněných při vulkanických erupcích, zmizela do vesmíru.

Jak vyplývá ze studie, kterou uveřejnil vědecký časopis Science, podle výsledků analýz probíhá na měsíci Io nepřetržité soptění. Velmi pravděpodobně soptí prakticky po celou dobu, tedy přibližně 4,5 miliardy let. Vědci hodlají historii měsíce Io zkoumat dál. Zajímá je, zda před spuštěním nepřetržitého soptění měsíc Io neprošel krátkým chladným obdobím.

Člověk vděčí za svou výjimečnou inteligenci asi 100 miliardám neuronů uložených v mozku. Chobotnice vybavila příroda mnohem skromnější nervovou soustavou – vystačí se 130 miliony neuronů. I s touto spartánskou výbavou však dokážou úžasné kousky.

Chapadlo na cestách

Plné tři pětiny všech neuronů nemá chobotnice v centrální nervové uzlině plnící funkci mozku ale v chapadlech. Díky tomu mohou chapadla operovat víceméně samostatně. Nejsou závislá na ostatních chapadlech, ani na hlavním nervovém centru. Chobotnice se nedostane do problémů, dokonce ani tehdy, když o některé chapadlo přijde. Za ztracenou „končetinu“ jí doroste nová. Osud ztraceného údu názorně demonstruje samostatnost jednotlivých chapadel.

Chapadlo oddělené od těla pracuje ještě zhruba hodinu, jak bylo zvyklé. Pokud narazí na kořist, hbitě ji obemkne, přichytí se k ní přísavkami a podává ji do míst, kde si „pamatuje“ ústní otvor.

Leváci a praváci s osmi nohama

Úplně nezávislá však jednotlivá chapadla nejsou. Chobotnice je přeci jen do určité míry ovládá svou velkou nervovou uzlinou. Má mezi nimi své oblíbence. Ty používá přednostně a svěřuje jim nejnáročnější úkoly. Tak trochu to připomíná pravorukost či levorukost lidí.

Je s podivem, že se chobotnicím jejich částečně autonomní chapadla nezamotají. Jak si je uhlídají? Je to další důkaz nevšední inteligence těchto hlavonožců? Izraelští vědci tuhle záhadu vyřešili. Ve studii publikované vědeckým časopisem Current Biology prokázali, že se chobotnice proti zauzlení chapadel jistí jednoduchým trikem, při kterém své neurony nijak zvlášť nenamáhají.

Jak pozná sama sebe?

My lidé máme celkem jasnou představu o pohybu i poloze svého těla i končetin. Informace o jejich postavení sbírá nervový systém a předává je do mozku. Tam jsou porovnány se základní „mapou“ organismu. Díky tomu si uvědomujeme, jestli stojíme nebo ležíme, zda zvedáme ruku nebo nohu. Jde o poměrně náročný systém, ale člověk a spolu s ním i další obratlovci si ho mohou dovolit. Jejich nervový systém disponuje dostatečným výkonem a anatomická stavba kostí, šlach, vazů a svalů výrazně omezuje rejstřík poloh, jaké mohou naše tělo i končetiny zaujmout. Nedokážeme například bez vykloubení kolena ohnout nohu tak, abychom měli chodidlo před tělem.

Chobotnice si tenhle systém dovolit nemůže. Její nervový systém má omezenou kapacitu, ale chapadla naopak dokážou zaujmout prakticky jakoukoli pozici. I kdyby si chobotnice dokázala ve svých malých nervových uzlinách vytvořit „mapu“ organismu, pro její porovnání se skutečnou polohou všech osmi chapadel by se nabízelo nekonečné množství variant. Chobotnice si proto neudržuje přehled o tom, jak má chapadla rozprostřená a co všechno zrovna dělají.

Chemický odpuzovač

Tým biologů vedený Binyaminem Hochnerem z Hebrejské university v Jeruzalémě zjistil, že chapadla chobotnice se vzájemně dotýkají, ale přísavky se na jejich kůži nezachytí. Neulpí ani na kusu kůže chobotnice a jen velmi slabě přilnou k povrchu plastu natřeném sekretem z kůže.

Trik je zřejmě v tom, že přísavky slouží nejen jako končetiny, ale také jako chuťový a hmatový orgán. Na své kůži zjevně cítí molekuly, které jim prozradí, že se dotýkají vlastního těla a přísavka na ně reaguje ochabnutím. Chobotnice má ale i tuto reakci do určité míry pod kontrolou. Pokud některým ze svých chapadel narazí na chapadlo oddělené od těla, dokáže ho přísavkami uchopit. Jde jí to lépe, pokud chapadlo patřilo cizí chobotnici. Hochner a jeho spolupracovníci to považují za další důkaz o inteligenci chobotnic, protože rozlišují „moje“ a „cizí“.

Inspirace pro roboty

Zatím není jasné, jakou látku chobotnice používají k identifikaci vlastního povrchu těla. Nejspíš půjde o směs několika látek a jednotlivé chobotnice se budou lišit jejich poměrem. To by vysvětlovalo, proč chobotnice respektuje vlastní chapadla, ale cizí „končetiny“ umí uchopit.

Po chemikálii, jež nedovolí chobotnici využít přísavky, by možná rádi sáhli potápěči z dobrodružných románů, kteří se pod mořskou hladinou potýkají s obřími hlavonožci. V reálném životě ale takové situace nenastávají. Přesto zřejmě najde objev izraelských vědců praktické uplatnění. Zaujal konstruktéry „měkkých“ robotů určených k pronikání stísněnými prostorami. Také tito roboti se potýkají s potřebou odlišit „své“ od „cizího“. Mohli by nést na povrchu chemické, mechanické nebo elektronické „značky“ a ty by jim spolehlivě prozradily, jestli se dotýkají předmětů v okolí nebo některé z částí vlastního „těla“.