NASA pozastavila vědeckou činnost Hubbleova vesmírného dalekohledu poté, co jeden z jeho tří gyroskopů odeslal řídícímu středisku chybné údaje.

Hubbleův vesmírný dalekohled získal během údržbářské mise v roce 2009 šest nových gyroskopů. V rámci maximální přesnosti používá aparát souběžně tři gyroskopy, které slouží k udržování jeho orientace ve vesmíru. Zařízení měří změny v úhlové rychlosti a pomáhají dalekohledu udržovat správný směr a orientaci. V současné době jsou v provozu tři gyroskopy.

V úterý 23. dubna vykázal jeden z aktivních gyroskopů chybová data, načež dalekohled přešel do nouzového režimu, ve kterém je jeho vědecká činnost pozastavena. Odborníci v řídícím středisku nyní pracují na identifikaci možných řešení. Aktuální závada se týká gyroskopu, který měl podobné problémy již v loni v listopadu.

Přestože jde o relativně velkou nepříjemnost, nejedná se podle NASA o fatální problém. V případě potřeby lze Hubbleův dalekohled překonfigurovat tak, aby fungoval s jedním gyroskopem s tím, že druhý zbývající by sloužil jako záloha. Dalekohled jako takový je podle zástupců NASA v dobré kondici a nic tak nebrání jeho dalšímu využití.

V hrabství Wicklow na východě Irska se nachází skupina pěti monumentálních struktur z období neolitu. Tyto struktury se v latině označují jako cursus podle výrazu pro římské dráhy vozatajských závodů. Obvykle jde o dvojici příkopů nebo linií vytvořených z dřevěných klád. Typicky mají délku 100 až 350 metrů, jsou ale známé i struktury o délce 10 kilometrů. Podle několika nalezených artefaktů zřejmě vznikly v období mezi lety 3400 a 3000 před naším letopočtem. 

Zatímco na území Anglie jsou podobné struktury vcelku běžné, v Irsku jsou naopak velmi vzácné. Nacházejí se u řady významných neolitických monumentů včetně Stonehenge, jejich původní smysl ale není příliš jasný. Jednu z mála těchto neolitických struktur v Irsku objevili badatelé v roce 2022 díky leteckému průzkumu nedaleko městečka Baltinglass v hrabství Wicklow. 

Záhadné neolitické linie

Jak vysvětluje irský archeolog James O'Driscoll z Univerzity v Aberdeenu, vzhledem k absenci většího počtu artefaktů nebo nějakých vnitřních prvků, patří cursusy k nejzáhadnějším prehistorickým monumentům této části světa.

Podle O'Driscollovy studie, kterou v těchto dnech zveřejnil odborný časopis Antiquity, má skupina cursusů u Baltinglassu rysy, které do jisté míry umožňují odhadnout jejich funkci. Čtyři z pěti cursusů souvisejí s významnými astronomickými momenty, jako je východ slunce o letním slunovratu nebo východ slunce během podzimní rovnodennosti. Tři cursusy jsou zase propojené s významnými pohřebními komplexy, přičemž je toto propojení patrné teprve po opuštění cursusu.

O'Driscoll se proto domnívá, že podél cursusů mohly kráčet pohřební průvody a tyto liniové struktury, přinejmenším ty u Baltinglassu, mohly představovat fyzické vyjádření cesty člověka k místu jeho posledního odpočinku. Napojení na slunce by podle O'Driscolla mohlo představovat symbolické znázornění putování duše ze světa živých do říše předků, nacházející se za horizontem.

Když se řekne „tur domácí“, mnohým z nás se jako první vybaví dvě věci: mléko a hovězí. Z celkové hmotnosti poražené krávy jde přitom na maso pouze 60 %. Co se tedy následně děje s vnitřnostmi, kostmi, kůží či kopyty? Můžeme si je s ohledem na nákladnost a značnou škodlivost chovu skotu dovolit vyhazovat?

Krávy patří mezi hlavní zdroje oteplování planety. Z jejich trávicího traktu uniká při zpracování potravy metan, který reprezentuje 16 % veškerých vypouštěných skleníkových plynů a je přibližně čtyřicetkrát účinnější v zadržování tepla než CO₂. Zatímco tedy vědci vyvíjejí vylepšené směsi píce, díky nimž by se vypouštění metanu minimalizovalo, zůstává tur domácí příliš významným činitelem globálního oteplování na to, abychom si ho mohli dovolit chovat pouze na maso a mléko. Světový průmysl se proto musel naučit s těly poražených krav pracovat tak, aby je dokázal vytěžit do posledního gramu.

Vnitřnosti na kurtu

Až do konce 80. let 20. století tvořily krávy obvykle spolu s prasaty jediný zdroj inzulinu, který hraje klíčovou roli pro pacienty trpící některou z forem diabetu. Inzulin zmíněných zvířat se totiž tomu lidskému velmi podobá a po úpravách, jež zaručují, že nevyvolá alergickou reakci, jej dokáže plně nahradit. Dnes je již kravský inzulin na ústupu a vystřídala ho syntetická verze, i když v některých zemích zůstává k dostání na předpis. Slinivky krav nicméně tvoří i zdroj chymotrypsinu pro léčbu popálenin a jiných zranění, dále pancreatinu, který usnadňuje trávení, či glukagonu na pomoc s hypoglykemií a nízkými hodnotami cukru v krvi. Z jater se naopak získává heparin pomáhající se srážlivostí krve či vitamin B12.

Vnitřnosti krav se uplatní rovněž ve sportu – obzvlášť tenké střevo, z něhož dodnes vznikají výplety tenisových raket. Pro potřeby tenistů se však nevyužívá celé: Zásadní je pouze blána zvaná seróza, která se vyjme a nařeže na tenké stužky, jež poté procházejí očistnými lázněmi obsahujícími různé soli a chemikálie. Až osmnáct stužek se posléze splete dohromady, vyleští se do hladka a speciálně ošetří, aby se do nich nemohla vrátit vlhkost. Popsaným způsobem vznikne jedno výpletové vlákno. 

Jde tedy o manuálně i časově velmi náročný proces, nemluvě o tom, že ačkoliv tenké střevo krávy měří v průměru 36 metrů, na jednu raketu padnou hned tři. Cena zmíněného vlákna proto bývá výrazně vyšší než v případě umělých alternativ. Řada sportovců na něj ovšem nedá dopustit pro jeho unikátní vlastnosti: Působí měkce, ale je velmi pružné a pevné, přičemž drží napětí.

Míče, pásky, štětce…

Produkty pocházející z krav nicméně nacházejí uplatnění i v dalších sportech. Například z kůže jediného tura může vzniknout i dvacet míčů pro ragby či americký fotbal. V USA se jich přitom ročně vyrobí až 700 tisíc. Vedle tradičních ragbyových šišek se z kůže dělají také další herní pomůcky: Jedna kráva „vydá“ na 12 basketbalových míčů, respektive na 144 baseballových, 18 volejbalových či fotbalových, případně na 12 baseballových rukavic. Tím navíc využití kůží nekončí a v různých formách zpracování z nich vzniká vše od cestovních zavazadel přes boty, rukavice a pásky až po bundy apod. Celosvětově dodají chovatelé zpracovatelskému průmyslu asi osm milionů tun kravských kůží ročně.

Ze srsti zmíněných živočichů se pak dělají třeba štětce: Přírodní vlákna mají totiž jiné vlastnosti než syntetická a dodávají barvám velmi specifickou strukturu, která se hodí například při krajinomalbě. Kravské chlupy přitom nezřídka najdeme i ve štětcích, o nichž prodejci tvrdí, že pocházejí ze srsti velbloudů – v daném případě se jedná o nejjemnější ochlupení z tuřích ocasů či uší…

Tur v každé tabletě

Z jednotlivých částí kravských těl každopádně vzniká i řada dalších, méně nápadných produktů. Kosti se například spalují, melou a přimíchávají do tzv. kostního porcelánu, jenž je díky tomu nejen průsvitnější, ale rovněž pevnější. Alternativně se kosti při pyrolýze neboli tepelném rozkladu měnily na živočišné uhlí, které se dlouhá léta používalo k léčbě průjmu. Dnes jeho funkci převzalo uhlí aktivní, vyráběné z rostlin. Živočišné uhlí se však ukrývá také ve filtrech k čištění cukru, které z něj vysávají nečistoty, čímž se zajišťuje jeho bílá barva.

Kůže, kosti i pojivová tkáň pak hrají roli při výrobě želatiny: V podstatě jde o velmi jemný klíh, který vzniká vyvařením částí těla bohatých na kolagen, a najdeme ho mimo jiné v gumových medvídcích, žužu a dalších cukrovinkách. Zapomínat nesmíme ani na léčiva dodávaná v želatinových tobolkách, jež se v trávicím traktu snadno rozpouštějí. Kolagen také přispívá k pružnosti obvazů či lepidel na tapety.

Kopyty pevně na zemi

Zvláštní kapitolu v případě vedlejších produktů z kravských těl tvoří automobilový průmysl. Pomineme-li zjevné využití kůže například u sedadel, volantů či palubních desek, plní významnou úlohu kravský tuk. Obsahuje totiž kyselinu stearovou, sloužící coby příměs při úpravě gumy pro pneumatiky. Mnoho prvků ve vozech se lepí sloučeninami vyrobenými z kravských bílkovin a stopy sudokopytníků najdeme i v leštidlech kapot. Tuk se uplatňuje rovněž při výrobě brzdové kapaliny a v neposlední řadě jde o nedílnou součást pojiva přimíchávaného do asfaltu. 

V uplynulých patnácti letech se pak začal přidávat do biopaliv, především leteckých. Řečeno s trochou nadsázky se tedy díky krávám mohou naše auta bezpečně přemisťovat a zároveň mají po čem jezdit.

Kopyta pro změnu obsahují vysoký podíl bílkoviny zvané keratin. Běžně ji známe třeba z reklam na kosmetické produkty, jež mají napomáhat lesku, pružnosti i pevnosti vlasů. Zároveň se ovšem jedná o pojivo nerozpustné ve vodě, má vláknitou strukturu a coby součást speciální směsi dovede vytvářet pevnou neprodyšnou vrstvu. Na bázi kravského keratinu tak vznikají pěnové hasicí přístroje využívané tam, kde by si standardní metody hašení s plameny neporadily: Stříkaná pěna na hořících předmětech ulpí a zabrání přísunu vzduchu, takže oheň uhasne.

Třetí největší národ

Přestože všechny výše vyjmenované produkty představují pouhou špičku ledovce, zůstává pravdou, že je populace tura domácího pro potřeby lidstva a blaho planety příliš velká: Skromnější odhady zmiňovaly v roce 2022 zhruba miliardu kusů, zatímco odvážnější predikce přidávaly dalších pět set milionů. Klimatická reportérka Sarah Kaplanová dokonce tvrdí, že „kdyby všechny krávy žily spolu jako jeden národ, staly by se třetím největším producentem skleníkových plynů na světě“, hned po Číně a Spojených státech. Kvůli pastvinám se také často kácejí lesní porosty – nejenže tedy mizí stromy, jež pomáhají klimatickou krizi mírnit, ale zároveň přibývá dobytka, který ji skrze metan zhoršuje.

Pro budoucnost naší planety by proto bylo výrazně lepší, kdyby se počet krav snižoval. A přestože lze nabýt dojmu, že naše životy na výrobcích pocházejících z jejich těl závisejí, opak je pravdou. V řadě odvětví již dlouhá léta probíhá výzkum, který živočišné produkty nahrazuje rostlinnými či syntetickými – od štětců až po aktivní uhlí. Zároveň dokážeme stejné látky zčásti získávat z méně „škodlivých“ zvířat, například z prasat. Kdyby se tedy náš jídelníček pozvolna odklonil od nadměrné konzumace hovězího, mohla by chovaná stáda postupně řídnout, aniž by se „zhroutil svět“. 

V mladších třetihorách, asi před 12 až 5 miliony let žil na pacifickém pobřeží Severní Ameriky a Japonska ohromný losos Oncorhynchus rastrosus. Šlo o blízkého příbuzného dnešních lososů a pstruhů ze stejného rodu Oncorhynchus. Zatímco dnešní lososi dorůstají délky okolo metru, rozměry jejich dávného příbuzného by dnešní rybáře rozhodně ohromily. Losos Oncorhynchus rastrosus měřil na délku až 2,7 metru a jeho váha se pohybovala kolem 200 kilogramů. Podle toho, co víme, šlo o největšího lososa všech dob. 

Kly namísto tesáků

Když tohoto prehistorického lososa paleontologové v roce 1972 poprvé popsali na základě fosilií nalezených v Oregonu, nemohli přehlédnout dva velké a ostré zuby. Zuby tehdy badatelé objevili samostatně a domnívali se proto, že je lososi měli umístěné v tlamě podobně jako šavlozubé kočky, což vedlo k jejich označení „šavlozubí lososi“. Nový výzkum ale ukazuje, že šlo o politováníhodný omyl.

Anatomka Kerin Claesonová z soukromé lékařské školy Philadelphia College of Osteopathic Medicine (PCOM) a její spolupracovníci pořídili snímky fosilií vyhynulého lososa výpočetní tomografií a analyzovali i novější fosilie, na nichž jsou velké zuby připojené k lebce lososa.

Ukázalo se, že obří losos Oncorhynchus rastrosus nevypadal jako rybí verze šavlozubé kočky, ale spíše jako rybí veze prasete bradavičnatého. Jeho velké zuby mu trčely z horní části tlamy do stran, podobně jako prasečí kly. 

K čemu podobná výbava lososům sloužila není úplně jasné. Určitě to nebylo k lovu kořisti. Podle stavby těla se tito monstrózní lososi živili planktonem. Podle vědců je mohli používat k obraně proti predátorům nebo při soubojích s příslušníky vlastního duhu. Mohli je ale také používat k hloubení úkrytů v říčních korytech, během svých cest proti proudu. Možná právě proto mají sladkovodní fosilie kly větší než ty mořské.

Evropská sonda Trace Gas Orbiter (TGO), která je součástí mise ExoMars a od roku 2016 úspěšně operuje na oběžné dráze rudé planety, pořídila v blízkosti jižního marsovského pólu snímky, na nichž jsou patrné pozoruhodné černé útvary, připomínající hejna pobíhajících černých pavouků.

Černé gejzíry

Nejde pochopitelně o skutečné pavouky. Tyto nápadné černé útvary vznikají, když jarní Slunce ozáří vrstvy zmrzlého oxidu uhličitého, které vznikly během marťanské zimy. Spodní vrstvy ledu se rozpouštějí a uvolněný oxid uhličitý se prodírá skrz až metr silné horní vrstvy ledu. Uvolněný oxid uhličitý vynáší na povrch tmavý prach a prasklinami v ledu tryská ven.

Vznikají tak na pohled bizarní černé gejzíry a vyvržený materiál dopadá zpět na povrch, kde vytváří tmavé, někdy až kilometr velké skvrny. Stejný proces vytváří pavoukovité struktury v ledu i pod ledem, kam se rovněž dostane oxid uhličitý s tmavým prachem.

Marsovské město Inků

Oblast, kterou zachytila TGO se nachází v těsném sousedství Angustus Labyrinthus, přezdívané Inca City (Město Inků). Samotné „město“ tvoří geometricky uspořádané hřebeny, připomínající ruiny inckých měst. Jeho historie představuje malou záhadu – není totiž jasné, jak přesně vzniklo. Mohlo by jít o „zkamenělé“ písečné duny, nebo o struktury tvořené vyvrženým pískem, který se na povrch dostal prasklinami v horninách. Mohlo by také jít o tzv. eskery – útvary, které na Zemi vytvářejí pohyby ledovců.

„Zdi“ tohoto prazvláštního města se zdají být součástí velkého kruhového útvaru s průměrem asi 86 kilometrů. Vědci se domnívají, že jde o velký kráter, který vznikl při dopadu vesmírného tělesa. V důsledku drtivého nárazu, při němž popraskaly okolní horniny a do okolí se rozlila láva, mohlo vzniknout i toto podivuhodné marsovské „město Inků“.

Barbe-Nicole Ponsardin se narodila do nesprávné doby. Jako žena nesměla nic vlastnit, mít bankovní účet, natož podnikat. Ona si s tím ale nakonec dokázala poradit! Patří vlastně mezi první ženy podnikatelky na světě. Ovšem nebýt náhlé smrti manžela, sotva bychom dnes její jméno i proslulou značku šampaňského znali. 

Sňatek z rozumu 

Barbe-Nicole přišla na svět v roce 1777 v Remeši do bohaté a vlivné rodiny. Její otec, významný textilní průmyslník Nicolas Ponsardin, to roku 1813 dotáhl až na barona. I její matka pocházela z dobré rodiny, jež zase zbohatla na obchodu s kořením. Rodiče často navštěvovali jejich obchodní přátelé, ale i umělci a politici. O obchodech se neustále v dívčině rodném domě hovořilo. Talent k podnikání tedy měla Barbe-Nicole po kom zdědit. 

Idylické dětství malé dívenky žijící v přepychu a navštěvující klášterní školu málem narušila francouzská revoluce v roce 1789. Její otec, který byl přesvědčený monarchista, nakonec na poslední chvíli „převlékl kabát“ a přidal se k jakobínům. Tím zachránil nejen rodinu, ale i podnikání. Malá Barbe-Nicole obdivovala jak otce, tak jeho byznys. Jenže jako dívka neměla šanci pokračovat v rodinné tradici. 

Čekala ji jediná možná budoucnost – dobře se vdát. Jejím manželem se v roce 1798 stal François Clicquot, jediný syn jiného váženého remešského obchodníka a konkurenta Philippa Clicquota. Skvělý tah! Sňatek byl účelový a domluvený, obě rodiny se dlouhá léta dobře znaly. I přesto bylo toto manželství šťastné a po necelém roce přišla na svět dcera Clémentine. Jenže štěstí trvalo jen krátce. Ženichův otec Philippe Clicquot měl kromě velké textilní továrny i malou vedlejší firmičku. Vyráběl v ní od roku 1772 šampaňské. Neměl s ní žádné velké plány. Víno přidával svým nejlepším zákazníkům jako dárek při větší objednávce. 

Veuve Clicquot 

Philippův syn François se po svatbě ukázal jako velice ambiciózní muž. Nemínil v budoucnu převzít vedení textilní továrny, jak si otec přál, ale rozhodl se rozšířit právě rodinný podnik s vínem. Otci se to moc nelíbilo, protože to v době napoleonských válek nepovažoval za ziskový obor. François brzy ale otcovy obavy rozptýlil, když se do podnikání pustil spolu se svou mladou ženou Barbe-Nicole, která ho ve všech směrech podporovala. Jeden z jejích předků měl totiž s obchodováním s vínem zkušenosti. François i Barbe-Nicole se začali společně v novém oboru s nadšením vzdělávat. 

Obchod se rozjížděl, jenže François náhle v roce 1805 zemřel. Jako příčina se uvádí tyfová horečka, i když zlí jazykové dokonce tvrdili, že šlo o sebevraždu, protože obchodně se dostal na pokraj krachu. Nejen sedmadvacetiletá manželka, ale i celá rodina byla smrtí mladého muže naprosto zdrcena! Zatímco tchán Philippe Clicquot chtěl firmu s vínem zavřít, naopak Barbe-Nicole se rozhodla v manželově podnikání pokračovat a společnost zachránit. 

Nešlo to ale vůbec jednoduše! Jako žena nesměla nejen podnikat, ale ani nikoho zaměstnávat. Jako vdova Clicquotová (francouzsky Veuve Clicquot) už ale jednala v souladu s platným revolučním zákoníkem. Takže od tohoto momentu se firma nazývala Veuve Clicquot. K úspěchu vinařství napomohly i finance jejího otce, ale zejména osoba Louise Bohna, obchodníka, který měl bohaté zkušenosti se zahraničními trhy a do firmy přišel už za života Françoise Clicquota. 

Působil tu dvacet let a jeho zásluhou expandovala značka Veuve Clicquot do zahraničí. Rozhodl úspěch v Rusku! Car Alexandr I. prohlásil, že už jiné šampaňské kupovat nebude. Tím jim udělal skvělou reklamu! Skončily napoleonské války a ruská šlechta si už zase oblíbila vše francouzské. Právě toto šampaňské se stalo „in“! Později se začalo víno dodávat i do Rakouska a do Anglie královně Viktorii. Značka Veuve Clicquot se brzy stala pojmem. 

Činorodá vdova

Barbe-Nicole byla velmi činorodá žena a měla skvělé nápady. Uvědomila si, že nevyrábí „bublinky“ jen pro muže. Snažila se získat i nové zákaznice – ženy. Výroba šampaňského nebyla zrovna jednoduchá záležitost. Při původní výrobní metodě zůstávalo víno na dně zakalené, a to se ženám – ani jí samotné – nelíbilo. Vymyslela proto tzv. odkalovací stůl na setřásání kalů, do něhož postavila láhve hrdlem dolů. Její sklepmistr pak tento nápad ještě dovedl k dokonalosti, když navrhl postupné zvyšování úhlu sklonu lahví k postupnému odkalení. V obměněném moderním pojetí se tato metoda používá dodnes. Zajišťuje, že šumivé víno putuje k zákazníkovi křišťálově čisté. A právě takové šampaňské slavilo bombastický úspěch. 

Další novinkou, která se zrodila v hlavě podnikavé vdovy, byla výroba růžového vína. I tím se zavděčila zejména ženám. Ačkoli kromě Evropy pronikla s úspěchem i na americký trh, nikdy prý Barbe-Nicole rodnou Francii neopustila. Přece jen zůstávala v mnoha ohledech konzervativní. Ostatně na ženu té doby se nehodilo, aby sama cestovala.

Ačkoli ovdověla tak mladá, nikdy se nevdala. To nepřicházelo v úvahu! Tím pádem by se totiž její firma nemohla jmenovat Veuve Clicquot. Svým potomkům i díky tomu zanechala ohromné jmění. A když v roce 1866 ve svých 89 letech umírala na zámku Boursault, mohla být se svým životem spokojená. Její šampaňské pil Napoleon Bonaparte i jeho synovec Napoleon III., dále královna Viktorie, tři ruští carové, rakouský císař František Josef I., stejně jako zbohatlická americká smetánka…

Bekyně velkohlavá (Lymantria dispar), respektive její věčně hladové housenky, patří mezi nejnebezpečnější listožravé škůdce. Jsou neblaze proslulé vytvářením takzvaných holožír listnatých stromů a keřů, kdy při přemnožení sežerou všechny listy z celého stromu, odshora až dolů. Tímto způsobem dovedou odlistit stromy na rozsáhlých plochách. V Česku patří její housenky mezi nejobávanější listožravé škůdce. 

Boj s invazní můrou

Na konci 19. století pronikla bekyně velkohlavá coby invazní druh i na východní pobřeží Severní Ameriky, kde se postupně rozšířila ve 20 státech USA. Nyní odborníci varují, že další oblastí, kde by se mohla usadit, je Illinois. 

V průběhu roku tvoří bekyně velkohlavá jednu generaci. Z přezimovavších vajíček se líhnou drobné housenky, které dokáží pasivně využívat přenášení větrem. Housenky se na živných rostlinách vyskytují zhruba v období mezi koncem dubna a červencem, jejich vývoj trvá 50–80 dní. Mladé housenky ožírají nejprve pučící pupeny, postupem času konzumují celé listy. 

Proti přemnoženým housenkám se nejčastěji používají postřiky obsahující bakterie Bacillus thuringiensis, přičemž nejzranitelnější jsou tito nebezpeční škůdci ale během jara, kdy zhruba sedm týdnů procházejí stadiem vajíček. Illinoiské úřady proto žádají veřejnost, aby lidé věnovali zvýšenou pozornost svému okolí, a pokud narazí na hnízda s typickými krémově zbarvenými vajíčky bekyně, mají je nekompromisně likvidovat.

Jak uvádí Kathryn Bronskyová z vedení amerického ministerstva zemědělství, je důležité bránit bekyním v likvidaci stromů ve státech, kam už tyto invazní můry pronikly. Ještě mnohem důležitější ale je zajistit, aby se tito škůdci nešířili do dalších oblastí. Soudě dle zkušeností s podobnými invazemi v minulosti je ale více než pravděpodobné, že obyvatele Illinois čeká velice těžký a nejspíš i předem ztracený boj.

Cukr i tuk si užily období slávy coby největší strašáci zdravého životního stylu vyvolávající řadu (zejména kardiovaskulárních) chorob. Zažili jsme to všichni – jednoho dne jsme se dozvěděli, že jsou plnotučné mléčné výrobky zdravější než ty nízkotučné. Následně nám lékař sdělil, jak je tuk nezdravý, a nařídil nízkotučnou dietu. Pak nám bylo řečeno, že tuk není tak špatný jako cukr. Čemu tedy máme věřit?

Zmatení pojmů

American Heart Association držící krok s nejnovějším výzkumem dává oběma složkám palec dolů. „Tuk a cukr nám zkrátka škodí,“ říká kardio-dietoložka Kate Pattonová. „Jde však o tzv. nasycené tuky, trans-tuky a přidané cukry. A tady vzniká mezi lidmi zmatek z nepochopení pojmů.“ 

Dietoložka Victoria Taylorová z British Heart Foundation vysvětluje podstatu obou složek: „Je rozdíl mezi přiměřeným a nadměrným dávkováním cukru ve stravě. Velké množství cukru znamená vysoký obsah kalorií (energie) v potravě, což nevyhnutelně vede k přibírání. Nadváha následně zvyšuje pravděpodobnost vzniku cukrovky 2. typu a onemocnění srdce a cév.“ Ani tento scénář není naštěstí jen černý. „Ne všechny potraviny obsahující cukry jsou totiž stejné. Ovoce a mléčné výrobky obsahují přírodní cukry a jsou nedílnou součástí vyvážené pestré stravy, protože obsahují vitaminy, minerály a v některých případech také vlákninu,“ vysvětluje Taylorová.

To, co je rozhodně třeba omezit, jsou tzv. volné sacharidy, kam spadají kupř. přidané cukry ve formě sirupů a šťáv. Ty jsou ve stravě navíc, nejsou v ní přirozeně obsažené a přidávají se do ní uměle, případně se uvolňují z ovoce, které se zpracovává na šťávu, smoothie nebo pyré. „Každý den bychom měli sníst maximálně 30 gramů přidaných cukrů, spíše ale méně, většina z nás ale naopak sní více,“ dodává Taylorová.

Není cukr jako cukr

Ovoce a mléčné výrobky slazené přírodními cukry patří mezi potraviny, které mají ve výživné (zdravé) stravě své nenahraditelné místo. Oproti tomu potraviny s vysokým podílem volného cukru, jako jsou sladkosti, sušenky, čokoládové tyčinky, džemy a slazené nápoje, obsahují tzv. prázdné kalorie a z nutričního hlediska nenabízejí nic prospěšného.

„Ovocná šťáva s vysokým obsahem volných cukrů sice má nějaké vitaminy, pokud byste ale místo sklenice džusu snědli kousek ovoce, získali byste více živin a méně sacharidů,“ dodává dietoložka Pattonová, mimo jiné členka Poradního výboru pro dietní směrnice. Nezávislý panel odborníků, kteří americké federální vládě pravidelně doporučují, které potraviny „zakázat“, označil cukr za úhlavního nepřítele zdravého stravování. Opřel se přitom o výzkumy, jež ukázaly, že „cukr je pro srdce ještě horší než nasycený (špatný) tuk“.

Směrnice naznačuje, že Američané by měli omezit přidaný cukr na 10 % denních kalorií neboli zhruba 12 čajových lžiček denně. Běžný Američan ale v současné době zkonzumuje denně minimálně 22 až 30 čajových lžiček přidaného cukru. Z toho polovinu tvoří limonády, džusy a jiné slazené nápoje. Cukr se tedy stále vyskytuje na pomezí mezi zdravou a nezdravou potravinou, přičemž jazýček vah se pomalu vychyluje směrem ke druhé alternativě.

Jak je to s tukem?

V minulosti přesměrovali dietologové svou pozornost z cukru na tuk, tam ale diskuse není tolik třaskavá. Je to proto, že se změnily naše stravovací návyky a začínáme více chápat vztah tuku k riziku onemocnění srdce a krevních cév. „Laicky řečeno – veřejnost chápe, že konzumace mastného jídla je nezdravá. Nějak to na první pohled pozná. U cukru ale to pochopení vázne víc,“ dodává Taylorová.

Na rozdíl od cukru, kterého jíme daleko více, než je doporučeno (což souvisí i s tím, že volný cukr se nachází i na pro konzumenty dost nepravděpodobných místech, např. v chlebu, cereáliích nebo rajském protlaku), s konzumací tuku jsme na tom celkem dobře. Např. ve Spojeném království jedí lidé v průměru adekvátní množství tuku.

„Tuk nám poskytuje esenciální mastné kyseliny a vitaminy rozpustné v tucích, včetně A, D a E,“ dodávají nutriční terapeuti. Pokud si ale hlídáte hmotnost a absolvujete redukční dietu, stojí za to mít na paměti, že tuk je nejkaloričtější živina vůbec (když poměříte váhu tuku k hmotnosti těla, zjistíte, že tuk má až dvakrát víc kalorií než bílkoviny nebo sacharidy), takže příjem tuků okamžitě transformuje redukční dietu na vysoce kalorickou.

Čeho je moc, toho je příliš

To, čeho konzumujeme pořád příliš, jsou nasycené tuky – to jsou ty z živočišných zdrojů nebo kokosové a palmové oleje. Nasycené tuky znamenají zvýšenou hladinu cholesterolu, což je rizikový faktor pro onemocnění srdce a krevního oběhu. Tento druh tuku se nachází v másle, sádle, ghí, smetaně, sýrech, tučném mase, pečivu, dortech, čokoládě a sušenkách. Výzkum navíc ukazuje, že stačí vyměnit nasycené tuky za nenasycené – olivový nebo řepkový olej, ořechy a semena nebo ryby – a okamžitě si zlepšíme hladinu cholesterolu.

„Nasycené a trans-tuky jsou pro tělo prostě špatné, tečka,“ říká Taylorová nesmlouvavě. „Podněcují tvorbu cholesterolu s nízkou hustotou lipoproteinů (LDL), což je typ, který způsobuje onemocnění koronárních tepen. Trans-tuky zvyšují hladinu LDL cholesterolu, snižují hladinu „dobrého“ cholesterolu a způsobují zánět urychlující rozvoj onemocnění koronárních tepen.“

Podle nutričních terapeutů není bezpečné žádné množství trans-tuků. Trans-tuky se v přírodě totiž přirozeně nevyskytují. Jsou vedlejším produktem procesu, který mění „zdravé oleje“ na pevné tuky, jako je margarín, a zabraňují jejich žluknutí.

A co když chci zhubnout?

Otázka, která lidem nedá spát a budí je v noci ze snu, je: Je při hubnutí horší cukr, nebo tuk? Výzkumy naznačují, že omezení jedné nebo druhé složky je jen krátkodobě efektivní a nelze spolehlivě určit, který (a zda vůbec některý) přístup je lepší než druhý. Jako nakonec u všech dietních opatření, i zde platí, že dlouhodobě fungovat může pouze to, co vyhovuje konkrétně vám.

Ať už se rozhodnete omezit A, nebo B, tedy cukry, nebo tuky, dříve či později zjistíte, že vám zkrátka v jídelníčku chybějí a vy je (často nevědomky) začnete nahrazovat něčím jiným (typicky bílkovinami nebo sacharidy), což se v dlouhodobém měřítku projeví negativně. Jak říkají sami nutriční terapeuti: „Postavit tyto dvě složky proti sobě není dobré, protože spolu souvisejí, a to jak z hlediska účinků na zdraví, tak z hlediska potravin, které jíme.“

Naprosto nezbytné je populaci vzdělávat v pojmech „dobrý vs. špatný tuk“ a „dobrý vs. špatný cukr“. Neznalost pojmosloví v tomto případě znamená nárůst obezity navzdory rozmachu nízkotučných diet, jak vidíme právě v USA.

Jed dělá dávkování

Přehledová studie Univerzity veterinární medicíny v Georgii z roku 2019 s trefným názvem The Dose Makes the Poison (v překladu „Dávkování dělá jed“) potvrdila, že americké obyvatelstvo tloustne, ačkoli trh s nízkotučnými potravinami každoročně prudce narůstá. Autor výzkumu Samir Faruque se zamýšlí nad tím, jak je to možné. A vzápětí odhaluje viníka! Je jím právě onen zmiňovaný přidaný cukr – ten, o němž často ani nevíme, že se v potravinách nachází!

„Celková spotřeba cukru od roku 1970 do roku 1999 neustále rostla; vrcholu dosáhla v roce 1999, kdy průměrný Američan spořádal až 111 gramů cukru denně,“ vysvětluje Faruque. Ačkoli prý spotřeba bílého cukru v 70. letech drasticky poklesla, konzumace tzv. HFCS neboli kukuřičného sirupu s vysokým obsahem fruktózy dramaticky narostla z 1 gramu na přibližně 37,5 gramu za den. Po roce 2002 se to otočilo. Spotřeba HFCS klesla na 24 gramů denně, zatímco spotřeba rafinovaného cukru začala narůstat a nakonec se (v poslední dekádě) ustálila na 40,5 gramu za den, což je až 300% nárůst!

Nejdůležitější je ale pochopit tělesné pochody poté, co se cukr dostane do oběhu. Platí totiž pravidlo, že cukr se přeměňuje na tuk! Tady máme odpověď na otázku, která složka nám škodí víc – je to (volný) cukr, který nejenže přidělává nepříjemnosti sám o sobě, ale navíc se ještě transformuje na tuk, čímž druhotně zvýší i jeho hladinu v krvi.

Cukr trávíme na tuk

Pochopení procesu, kdy se snědený cukr štěpí a přeměňuje na tuk, je nanejvýš důležité, abychom si uvědomili, jaké škody může jeho nadměrná konzumace způsobit. „Cukr konzumujeme orálně jako glukózu, fruktózu, laktózu, sacharózu a jako polysacharidový škrob,“ vysvětluje Taylorová. V žaludku dochází pouze k částečnému trávení v důsledku mechanických sil a nízkého pH. Dva primární monosacharidy – glukóza a fruktóza – jsou poté transportovány přes epitel tenkého střeva do oběhového systému.

Fruktóza se téměř výhradně přesouvá do jaterní tkáně, kde se přeměňuje na glyceraldehyd (tuk) a následně glyceraldehydtrifosfát, který se účastní procesu glykolýzy a tvorby mastných kyselin. Problém nastává v okamžiku, kdy zjistíme, že nadměrná konzumace fruktózy podporuje nerovnováhu v metabolismu lipidů v játrech. Laicky řečeno, tuk se v játrech akumuluje a játra tukovatí. 

Zvýšená konzumace fruktózy navíc vede ke snížené sekreci inzulínu a leptinu, hormonů, jež správně mají regulovat metabolismus snížením příjmu potravy a zvýšením energetického výdeje. Stručně řečeno, příliš cukru ztuční játra a vyřadí z provozu hormony, které mají potravu přeměnit na energii, kalorie z ní se nám tedy uloží a my tloustneme. 

Přiměřeně!

Současně je ale třeba neustále připomínat, že se jedná o fyziologické procesy, které tělo vykonávat musí. Bez trávení cukru bychom neměli tuky a chyběla by nám esenciální složka vyvážené stravy. Je důležité nevidět v cukru úhlavního nepřítele, jemuž je třeba se za každou cenu vyhnout.

Cukr je přirozeně se vyskytující, nedílnou součástí mnoha potravin, která podporuje fungování orgánů. Například mozek využívá monosacharid glukózu jako svůj primární zdroj energie. Pozitivní korelace mezi spotřebou cukru a obezitou je patrná pouze při nadměrné konzumaci „špatného“ cukru. Obezita je navíc multifaktoriální onemocnění. „Pro holistické pochopení příčin obezity musíme vzít v úvahu i takové faktory, jako je fyzická aktivita, ekonomický stav a spotřeba dalších makroživin, tedy tuků a bílkovin,“ uzavírají nutriční terapeuti. 

Papírenství má u nás dlouholetou tradici. První papírna vznikla před rokem 1400 v Chebu a v následujících letech podobných podniků rychle přibývalo. V 17. a 18. století už jich bylo několik desítek a vyráběly až 40 % veškeré produkce papíru v habsburské monarchii. Opravdu velké podniky ale začaly vznikat teprve v 19. století, kdy ruční práci nahradily stroje

Moderní papírny vyrostly v Bubenči, Hostinném či Vraném nad Vltavou a se zvýšením produkce se objevily i nové výrobní postupy. Papír se od středověku vyráběl z textilního odpadu, takzvané hadroviny. Úprava tohoto materiálu byla ale velmi pracná a výsledný produkt značně prodražovala. Zlom nastal v 19. století zavedením výroby celulózy z dřevní hmoty. Takto vzniklý papír byl cenově mnohem dostupnější, což se následně projevilo v masovém vydávání knih a dalších písemností. Celulóza se tehdy stala velmi žádaným zbožím, čehož se rozhodl využít i vídeňský podnikatel Vinzenz Miller. Roku 1882 založil celulózku v severomoravském Vratimově, která se brzy stala jednou z největších v monarchii. 

Podnikavý Tyrolan 

Rodina Millerů měla kořeny ve Švýcarsku, její první větší podnikatelské úspěchy jsou ale spojeny s Josefem Mariou Millerem, který se narodil roku 1797 v jižním Tyrolsku v rodině obchodníka s kůžemi, železem a hedvábím. Jako čtrnáctiletý se dostal do Vídně, kam ho otec poslal na zkušenou. Začal zde pracovat v malém drogistickém obchodě a kromě toho se pilně učil francouzsky a německy, protože u Millerů se mluvilo pouze tyrolským nářečím. V červenci 1812 nastoupil do firmy Michael Grittner & Co., což byl jeden z nejvýznamnějších drogistických podniků ve Vídni. 

Velmi rychle se zde vypracoval a po šesti letech přešel ke konkurenční firmě F. G. Öhlera, kde se stal tichým společníkem. Roku 1825 se Josef Maria oženil s Marií Flore d’Heur ze zchudlé šlechtické rodiny, s níž měl později 15 dětí. Hned v následujícím roce vystoupil z firmy Öhler & Miller a koupil podnik svého někdejšího zaměstnavatele Grittnera, který přejmenoval na Josef Maria Miller & Co. Mimoto založil ještě obchodní firmu Miller & Co. v Terstu. Roku 1839 provozoval ve Vídni rafinerii surového cukru a zajímal se také o výrobu sody. 

V Karlově Studánce se při lázeňském pobytu seznámil s Carlem Hochstetterem a společně roku 1851 založili ve slezském Hrušově podnik Erste österreichische Sodafabrik, což byla vůbec první továrna na sodu v českých zemích. Miller budoval průmyslové impérium a prostředky investoval do dalšího podnikání. V roce 1857 si už jako ředitel Rakouské národní banky zažádal o udělení šlechtického titulu pro sebe a svou rodinu. Toho se nakonec dočkal roku 1865 a nově se tak směl podepisovat jako rytíř von Miller zu Aichholz. 

Chybějící celulózka 

Roku 1871 Josef Maria Miller zemřel a vedení podniků připadlo jeho synům. Nejstarší Vinzenz se narodil 9. prosince 1827 ve Vídni a do rodinné společnosti nastoupil už roku 1841. Vyučil se v Hamburku a Londýně a od roku 1845 řídil závod v Terstu. Později se vrátil do Vídně a po otcově smrti převzal vedení průmyslového impéria, které dále rozšiřoval. Mimo jiné se stal jedním z hlavních akcionářů textilní továrny v rakouském Marienthalu, roku 1878 byl zvolen generálním radou a o 14 let později viceguvernérem Rakousko-uherské banky. Kromě toho byl také velkým mecenášem umění a udržoval úzké vztahy s německým hudebním skladatelem Johannesem Brahmsem. 

Od roku 1872 se začal věnovat i papírenství. Byl členem správní rady Millerovské papírny v Neusiedlu a později se stal jejím předsedou. V hrušovské továrně na sodu vznikalo jako vedlejší produkt chlorové vápno, které se výborně hodilo k bělení celulózy. Zbývalo už jen vybudovat výrobnu této hmoty, aby byl řetězec kompletní – chemička by měla odbyt a papírna dostatek základní suroviny. 

Původně se měl závod nacházet poblíž Frýdlantu nad Ostravicí, v samotném srdci Beskyd. Průzkum ale odhalil jeden zásadní nedostatek: průtok vody v řece Ostravici byl v těchto místech naprosto nedostatečný. Bylo tedy potřeba najít jinou lokalitu, v níž by řeka byla vodnatější a daly by se z ní vytvářet i zásoby pro období sucha. Takové podmínky splňovala Ostravice na svém dolním toku v katastru obce Vratimov, kde se nacházel rozsáhlý jez. Místem navíc procházela Ostravsko-frýdlantská dráha, která od roku 1871 spojovala Ostravu s Místkem a hutěmi v Lískovci a Frýdlantu, kde se těžilo dřevo. 

Za rok a půl hotovo 

Pro výstavbu závodu byla vybrána místní trať Zaryje, kterou z jedné strany ohraničovala mlýnská strouha a z druhé hranice mezi Vratimovem a Velkou Hrabovou. Přímo skrz pozemek vedly koleje, což bylo velmi výhodné. Továrna měla mít tři parní kotle, čtyři vařáky buničiny a mohutné bělicí holandry (zařízení pro mletí papíroviny), což dávalo tušit, že půjde o velký závod. Stavba byla povolena pod podmínkou, že se pro účely továrny nebude brát voda ze zmíněné mlýnské strouhy, ale pouze z řeky. Podnik měl také zajistit filtraci odpadní vody a na vlastní náklady vybudovat železniční stanici. 

Miller s těmito body souhlasil, roku 1882 založil ve Vídni společnost Österreichischer Verein für Cellulose-Fabrikation a začal s výkupem pozemků. Stavební práce podle projektu vídeňského architekta Josefa Prokopa probíhaly od poloviny roku 1882 a trvaly přibližně rok. Ještě v průběhu budování závodu přitom došlo k jedné významné změně. Dva rakouští odborníci Eugen Ritter a Carl Kellner tou dobou získali patent na výrobu celulózy metodou přímého vaření štěpků. Ta výrobní proces výrazně zkrátila a znamenala také nižší spotřebu paliva. 

Miller proto ještě na poslední chvíli změnil stavební plány, čímž se vratimovská továrna stala vůbec první v Evropě, kde byl tento způsob zaveden. Přímý doklad o zahájení výroby se nedochoval. Podle tovární tradice i městské kroniky se tak stalo 12. prosince 1883, kdy byly vyrobeny první kilogramy celulózy. Z pozdějších zpráv vyplývá, že tehdy začala pracovat pouze polovina závodu, celý podnik byl otevřen až v dubnu následujícího roku. Stavba splňovala většinu stanovených podmínek, chyběla pouze instalace vodních filtrů. Firma se ovšem hájila tím, že na nádvoří vybudovala usazovací bazén, který požadované filtry nahradí. 

Vybavení ze Stuppachu 

Celulóza (buničina) se vyrábí vařením drobných kousků dřeva, takzvaných štěpek, s pomocí zásaditých nebo kyselých chemikálií, tlaku a horké páry. Dochází při tom k odstraňování či minimalizaci látek, které jsou v dalších procesech i konečném výrobku nežádoucí. Jde zejména o lignin a pryskyřičné složky. Zároveň se mění i mechanická struktura dřeva. Dochází k narušení jednotlivých vazeb a postupně vzniká vláknitá látka s dominantním obsahem celulózy. 

Stejně důležitým krokem jako volba technologie bylo zajištění zařízení k výrobě této látky a získání odborného personálu. Jeden parní stroj i jeden parní kotel byly do Vratimova dopraveny z rakouské celulózky ve Stuppachu. Čtyři vařáky štěpků, další dva parní kotle i jeden nový parní stroj vyrobily Vítkovické železárny, bělicí holandry zase zajistila strojírna Elbertzhagen & Glassner z Moravské Ostravy. Odborný personál pak přišel do Vratimova mimo jiné ze zmíněného Stuppachu u městečka Gloggnitz.

Většinovými vlastníky podniku se stali Vinzenz rytíř von Miller zu Aichholz a Wilhelm Isak Wolf rytíř von Gutmann z ostravské těžařské rodiny. Jedním z akcionářů byl také Vinzenzův švagr Quido a do budování závodu se zapojili i JUDr. Karel Richter a strojař Carl Glassner. Prvním ředitelem a organizátorem stavebních a technologických příprav se stal Karel Pallisch, kterého zhruba po roce vystřídal Josef Brablec. 

Úkoly pro ředitele 

Roku 1885 byl na místo ředitele závodu angažován muž, který v následujících letech vtiskl nejen továrně, ale celému Vratimovu novou, modernější tvář. Jmenoval se August Thumb a pocházel z Altshausenu ve Württembersku. Začátkem sedmdesátých let 19. století pracoval v Sandhýblu (dnešní Písečné) jako dílovedoucí v brusírně dřeva, která se postupem času změnila na celulózku a papírnu. Měl také praxi z Millerovy Neusiedlské papírny. Do Vratimova tedy ve čtyřiatřiceti letech nastupoval jako uznávaný odborník s mezinárodními zkušenostmi. 

Čekaly ho nelehké úkoly, dlouhodobou otázku představovala kvalita vypouštěných odpadních vod. Hned roku 1885 navíc musel řešit akutní problém – podzimní povodňová vlna na řece Ostravici silně poškodila vratimovský jez a nově vzniklé koryto zcela odstřihlo od vody mlýnskou strouhu. Původní jez tedy musel být prodloužen, což vedlo k trvalému snížení hladiny řeky. Spotřeba celulózy stoupala, už roku 1886 byl proto připraven plán na rozšíření výroby. Čtyři staré a méně výkonné vařáky měl posílit stejný počet nových, to ale vyžadovalo další páru, zvýšený výkon kotelny i parního stroje. Vybavení dodaly opět Vítkovické železárny a v prosinci 1887 mohly být nová varna, strojovna i hala parních kotlů zkolaudovány. Kapacita výroby se tím zdvojnásobila až na 4 000 tun celulózy ročně. 

S nárůstem produkce bylo potřeba řešit i ubytování pro větší počet dělníků. Thumb proto roku 1886 dojednal výkup pozemků v katastru obce Velká Hrabová a v bezprostřední blízkosti železniční tratě nechal postavit jeden úřednický a jeden ubytovací dům pro dělníky (takzvaná kasárna). Do roku 1890 pak v jejich okolí vyrostly ještě čtyři podobné domy. 

Po sto letech do Paskova 

Roku 1913 Vinzenz Miller zemřel a vedení podniku i celého koncernu převzal jeho syn Heinrich. Ačkoli vystudoval humanitní vědy, od mládí působil ve vedení rodinných firem na Ostravsku a v době otcovy smrti už byl zkušeným manažerem. Ani on ale neměl k práci příhodné podmínky. Sílící konkurence v podobě celulózek nově vyrůstajících po celé Evropě stlačila ceny a zároveň zvedla úroveň kvality vyráběného zboží. Těsně před první světovou válkou proto začal tehdejší ředitel závodu Erhard Kletzl s další modernizací provozů. Ta pak pokračovala i za první republiky, kdy se vedení společnosti přestěhovalo do Prahy. 

Dá se tedy říct, že modernizace a snahy o neustálý rozvoj výroby provázely vratimovskou celulózku po celou dobu její existence. Za druhé světové války se produkce rozšířila o jednu novou surovinu – kvasný líh. Německo tehdy potřebovalo etanol do pohonných směsí pro vojenskou techniku a sulfitový výluh z výroby celulózy obsahoval velké množství jednoduchých cukrů, z nichž se dal líh snadno připravit. Výsledný produkt se ale podle nařízení Československé lihovarnické unie nesměl používat v potravinářství a sloužil výhradně k technickým účelům. 

Hned roku 1945 byl závod jako německý majetek znárodněn, výroba v něm ale pokračovala beze změn i po vzniku národního podniku Vratimovské papírny roku 1948. Zlom přišel teprve v šedesátých letech, kdy byla uzavřena řada menších celulózek a velké podniky musely zvyšovat produkci. Kapacita vratimovské továrny se postupně vyčerpala a roku 1983, přesně sto let od zahájení provozu, se výroba přesunula do nově vzniklého závodu v nedalekém Paskově a většina původních budov byla v dalších letech zbořena. Papírenskou tradici tak už dnes připomíná jen vratimovský znak, ve kterém je kromě rádla a ozubeného kola i list papíru.

Při podezření na nastupující demenci spoléhají lékaři na screeningové vyšetření mozku – především na magnetickou rezonanci a výpočetní tomografii alias CT – nebo na lumbální punkci, tedy odběr mozkomíšního moku. Nová studie však prokázala, že drahé a invazivnější metody by mohl nahradit daleko jednodušší krevní test, jenž využívá vysoce citlivé měření hladiny konkrétních proteinů charakteristických pro Alzheimerovu chorobu.

Dvacet let bez příznaků

Výsledky výzkumu publikovaného v časopise Nature Medicine ukazují, že analýza vzorku krve dokáže jednu z nejobávanějších nemocí dneška diagnostikovat stejně přesně jako výše zmíněná vyšetření, a to i u pacientů s mírnými příznaky. Navíc zvládne počínající změny v mozku odhalit ještě před tím, než se reálně projeví, což je klíčové pro včasné zahájení léčby. U většiny dostupných léků totiž platí, že jsou tím účinnější, čím dřív se začnou užívat.

Výhoda krevního testu, který představil start-up při Washingtonově univerzitě, spočívá zejména v jeho přesnosti. Ze statistik vyplývá, že až třetina pacientů s „Alzheimerem“ je ve skutečnosti diagnostikována chybně a jejich potíže mají jinou příčinu. Definitivní potvrzení, že dotyčný zmíněným onemocněním trpí, pak zajistí pozitronová emisní tomografie neboli PET. U osob bez příznaků se dané vyšetření vzhledem k vysokým nákladům neprovádí – demence se přitom může rozvíjet i dvě dekády, než se vůbec projeví.

Nestabilní tau

Nově vyvinutý krevní test, který by mohl být dostupný pro všechny pacienty, se zaměřuje na protein zvaný tau: U zdravých jedinců se nachází uvnitř nervových buněk a pomáhá je udržovat stabilní; u pacientů s Alzheimerovou nemocí však fungování neuronů zásadně narušuje. Právě zjištění poměru mezi normálním a pozměněným proteinem tau tvoří jádro nové diagnostické metody. Zkoušky přinesly výsledky s přesností v rozmezí 95–98 % a zároveň ukázaly, že jsou krevní testy spolehlivější než odběr mozkomíšního moku.