Poranění páteře, při nichž dochází k poškození míchy, jsou bohužel poměrně častá. Rizikové jsou nejrůznější pády, zranění při sportu a v neposlední řadě také dopravní nehody. Stále přitom platí, že poranění míchy neumíme zcela vyléčit, zvlášť pokud jde o rozsáhlá poškození. 

Výzkumné týmy ve světě pracují na nových metodách léčby zraněné míchy, které by tuto nepříznivou situaci mohly alespoň částečně zlepšit. Obvykle jde o léčbu s biologickými základy, která využívá kmenové buňky nebo třeba genetické postupy. Ve hře jsou ale i jiné možnosti.

Léčba světlem

Britský neurochirurg Andrew Stevens z Birminghamské univerzity a jeho spolupracovníci vyvinuli a vyladili léčbu, která je založená na přímém ozařování poškozené míchy červeným světlem. Takové světlo přispívá k obnově funkce nervových buněk a stimuluje regeneraci nervové tkáně. Jejich výzkum nedávno zveřejnil odborný časopis Bioengineering & Translational Medicine.

Jde o takzvanou fotobiomodulaci, při níž slabé červené či blízce infračervené světlo z implantovaných diod emitujících světlo (LED) či laserů příznivě ovlivňuje hojení nervové tkáně, tlumí bolesti a záněty, které podobná poranění provází. Přínosy fotobiomodulace jsou stále předmětem výzkumu, několik zařízení využívajících fotobiomodulaci již ale bylo schváleno americkým Úřadem pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) a výzkum naznačuje potenciál pro léčbu řady zdravotních problémů, včetně revmatoidní artritidy nebo zánětu ústní sliznice – jedné z nejčastějších a nejvíce obtěžujících komplikací u pacientů podstupujících léčbu rakoviny. V jiných oblastech jsou výsledky této léčebné techniky spíše neprůkazné.

Andrew Stevens a jeho kolegové testovali léčbu v experimentech in vitro, a také in vivo, u laboratorních potkanů s poškozenou míchou. Výsledky experimentů potvrzují, že přímé ozařování červeným světlem chrání poškozenou nervovou tkáň a podporuje její regeneraci. Pokusy in vitro například ukázaly, že po pěti dnech se počet živých buněk vystavených fotobiomodulaci zvýšil o 45 % ve srovnání s kontrolní skupinou.

Když vyhoří hvězda podobná Slunci, její odhalené husté jádro skončí jako velmi zvolna vychládající bílý trpaslík – objekt o velikosti planety s hmotností hvězdy. Typický bílý trpaslík má hmotnost srovnatelnou se Sluncem a rozměr odpovídající Zemi. Bílí trpaslíci sice nejsou příliš nápadní a ve vzdálenějším vesmíru se hledají obtížně, zároveň ale jsou velice běžní. V podobě bílého trpaslíka skončilo nebo skončí asi 97 procent hvězd Mléčné dráhy.

Ušpinění trpaslíci

Navzdory jejich velmi častému výskytu nevíme o bílých trpaslících zdaleka vše. Velkou záhadou je například jejich chemické složení. Jejich odhalené jádro se skládá převážně z prvků jako je dusík, uhlík nebo kyslík. Pro řadu z nich je ale typická přítomnost i těžších chemických prvků na jejich povrchu, jako je například křemík, hořčík nebo vápník. Ty nejspíš pocházejí z trosek planetárního systému, které na bílého trpaslíka dopadnou, ve skutečnosti by tam ale být neměly.

„Víme, že když se takové chemické prvky dostanou na povrch bílého trpaslíka, neměly by tam vydržet dlouho,“ vysvětluje Tatsuya Akiba z amerického institutu JILA. „Hmota bílých trpaslíků je velmi hustá a uvedené těžší prvky by se tak měly prakticky ihned potopit směrem k jejich centru.“

Astrofyzik Akiba je přesvědčený, že odpovědí by mohl být pozoruhodný fenomén tzv. „porodního kopance“, který už byl u bílých trpaslíků v minulosti pozorován. Při něm, kvůli asymetrické ztrátě hmoty během vzniku bílého trpaslíka, dochází ke „skoku“ trpaslíka jedním směrem. Simulace ukázaly, že tento porodní kopanec ovlivní oběžné dráhy malých těles dotyčné soustavy. Dojde k jejich protažení a mnohá tato tělesa poté postupně padají na povrch bílého trpaslíka. V důsledku porodního kopance tak na bílého trpaslíka postupně dopadá množství materiálu a vytváří dojem trvalého znečištění.

V roce 2022 představili švýcarští vývojáři Guillaume Hoddé a Matthieu Ozanne, ve spolupráci s francouzským designérem Franckem Darnetem, originálně pojatou kombinaci vzducholodě a luxusní superjachty. Jejich AirYacht představovala 200 metrů velkou, heliem plněnou vzducholoď, doplněnou o 52 metrů dlouhé plavidlo, určené pro pohyb po vodě. Přestože podobné koncepty zpravidla nikdy neopustí svět rýsovacích prken, osud AirYachty by mohl být jiný – švýcarští vývojáři totiž nyní přicházejí s verzí AirYacht 2.

Jachta bez jachty

Přepracovaná verze jejich plavidla má nabídnout více prostoru a pojmout více pasažérů – zatímco původní koncept počítal s tříčlennou posádkou a až 12 cestujícími, nově by měla vzducholoď pojmout až 40 cestujících a 12 členů posádky. Ty by na palubu vzducholodě měla vynášet 12místná lanová kabina.

Tím nejpodstatnějším je ale změna designu a celého konceptu – létající superjachta totiž již není jachtou (pomineme-li přenesený význam tohoto slova). Verze 2.0 již nepočítá s provozem na vodní hladině. AirYacht 2 má být nově podle plánů „jen“ luxusní vzducholodí, která má stoupat až do výšky 10 000 stop (3 048 metrů). O pohon vzducholodě se má starat hybridní systém schopný vyvinout maximální cestovní rychlost 93 kilometry v hodině a v ideálních podmínkách má být energeticky soběstačná po dobu až jednoho týdne.

Podle Guillauma Hoddeho již společnost vyrobila několik prototypů některých subsystémů a v dohledné době by měl vzniknout i funkční prototyp. První letové zkoušky jsou naplánované na rok 2026 a finální verze by mohla být hotová v horizontu dvou let.

Rybí omáčka je ochucovadlo, které se vyrábí fermentací ryb s mořskou solí. Dnes se používá především v zemích jihovýchodní Asie, přičemž důležitou úlohu hraje ve filipínské, kambodžské, thajské, laoské a vietnamské kuchyni. V západní kuchyni se příliš nepoužívá, ale nebylo tomu tak vždy. Například ve starověké Římské říši byla rybí omáčka nesmírně populární pod názvem garum nebo též liquamen. Po pádu Říma se její používání na Západě postupně vytratilo.

Oblibu rybí omáčky mezi Římany dokládá i nález výjimečného vraku římské lodi, která se asi před 1 700 lety potopila u pobřeží Mallorky. Loď, které se přezdívá Ses Fontanelles, byla objevena úplnou náhodou v roce 2019 po bouři, kdy na její pozůstatky narazili na mělčině nedaleko pláže u letoviska Les Meravelles. Podle archeologů byla loď doslova přecpaná rybí omáčkou.

Vrak s pochoutkou

Ředitel Archeologického institutu Barcelonské univerzity Miguel Ángel Cau Ontiveros a jeho kolegové nedávno zveřejnili v odborném časopisu Archaeological and Anthropological Sciences doposud nejdetailnější analýzu tohoto vraku. Ukázalo se, že většina ze 300 amfor, které loď vezla, obsahovala právě zmíněnou rybí omáčku.

Předešlé archeologické studie vraku Ses Fontanelles dospěly k závěru, že loď vyplula z oblasti dnešního přístavu Cartagena ve Španělsku, který byl v římských dobách známý jako Carthago Spartania. Pak se ale z neznámých důvodů potopila na dohled od pobřeží Mallorky.

TIP: Nálezy z 3000 let starého vraku lodi Uluburun odhalují složitou obchodní síť

Archeologové jsou z vraku nadšeni. Podle Ontiverose je podobný nález zcela výjimečný a jde o jediný známý vrak, který má spojitost s přístavem Carthago Spartania a zároveň jeden z mála vraků ze 4. století našeho letopočtu ze Středomoří. 

Vedle rybí omáčky vědci narazili také na amfory s rostlinným olejem, s největší pravděpodobností olivovým, jiné obsahovaly víno nebo olivy konzervované v octovém nálevu. Kromě hliněných nádob se podařilo nalézt i koženou botu, sandál, hrnec na vaření, olejovou lampu nebo třeba tesařský vrták. Ve vraku lodi badatelé neobjevili žádné lidské ostatky, což může znamenat, že se posádce podařilo dostat se na břeh. Je ale také možné, že posádku smetly mořské vlny. To, co za sebou tito dávní mořeplavci zanechali je ale rozhodně fascinující.

Japonská císařská armáda vycházela z naprosto odlišných kořenů a sázela také na úplně jinou doktrínu než ta americká. Coby centralizovaná síla vznikla teprve v 19. století a na počátku důvěřovala francouzským instruktorům, které ale později vystřídali Němci. Právě Německo se pak stalo největším vzorem, což se týkalo mimo jiné fungování generálního štábu, organizace útvarů, tvrdé disciplíny nebo přístupu ke zbraním. Rusko-japonská válka (1904–1905) ovšem nabídla zdroj nových zkušeností, ze kterých následně vyvodily poučení také další státy. 

Image

Čtěte také

Peklo na Nové Guineji (1): Duel pěšáků US Army a japonské císařské armády

Japonci se každopádně utvrdili v přesvědčení, že cestu k vítězství a nejdůležitější druh vojska představuje pěchota. Podobně tehdy smýšlely i jiné armády, ty ale vesměs získaly další zkušenosti během první světové války, které se Japonci zúčastnili jen omezeně, a tak jim chyběly důležité poznatky ze zákopových bitev západní fronty či z manévrových operací v rozsáhlých prostorech Ruska. 

Sázka na pěchotu

Císařští generálové tak opomíjeli význam technických novinek, popřípadě na ně hleděli přímo s pohrdáním. Zůstávali u názoru, že hlavní typ vojska tvoří perfektně vycvičená a disciplinovaná pěchota, která při obraně dokáže udržet pozice a v útoku najde a prolomí slabé místo nepřátelské linie. Tyto názory částečně potvrdily i boje vedené od roku 1937 v Číně, ale čínské vojsko bylo technicky značně zaostalé, takže když se pak Japonci střetli s daleko vyspělejší Rudou armádou, utrpěli porážky.

Navzdory tomu však císařští generálové odmítali změnit své přesvědčení a pořád podceňovali význam tanků a dělostřelectva. Nahrával tomu i fakt, že boje v Asii a Tichomoří zpravidla probíhaly ve složitém terénu, jenž umožňoval využívat předností skutečně excelentně vycvičených japonských pěšáků, v jejichž prospěch pracoval též moment překvapení. Japonci se zpočátku mohli chlubit také vysoce vzdělaným důstojnickým sborem a poměrně kvalitními poddůstojníky. Ty vesměs vybírali jejich nadřízení ze schopných vojáků a posílali je do speciálních poddůstojnických kursů.

Družstvo po vzoru Německa 

Japonské pěší divize bojující na Nové Guineji disponovaly stejně jako ty americké třemi pěšími pluky, tím ale podobnost končila. Ve většině císařských divizí se totiž nacházel jenom jeden prapor dělostřelectva, takže palebná síla celého uskupení byla podstatně nižší. Podobná situace panovala rovněž na úrovni jednotlivých pluků, z nichž každý měl podle tabulek 36 těžkých kulometů kalibru 7,7 mm, šest 37mm protitankových kanonů, stejný počet pěchotních děl ráže 70 mm a čtyři kanony ráže 75 mm. Těžké zbraně tedy obsluhovalo daleko méně vojáků než v US Army, a tudíž ze všech 3 800 mužů pluku připadalo na pěšáky zhruba 1 800 mužů, tedy téměř dvakrát tolik než v US Army. 

Japonské družstvo čítalo 13 vojáků a organizačně se podobalo německému, a proto bylo postaveno vlastně okolo lehkého kulometu Nambu ráže nejprve 6,5 mm a posléze 7,7 mm. Jeden voják pálil z kulometu a další působil jako jeho pomocník. Tento muž a zbývajících jedenáct pěšáků užívali opakovačky Arisaka, u nichž se ráže nábojů změnila podobně jako u kulometů. Kromě tří standardních družstev do každé čety spadalo ještě družstvo podpory s trojicí lehkých 50mm minometů, jež představovaly nejlepší japonské zbraně pro podporu pěchoty. 

Je však třeba zmínit, že na Nové Guineji bojovaly i japonské jednotky pocházející z jinak postavených, takzvaných zámořských divizí. Ty také čítaly tři pěší pluky, nicméně divizní dělostřelecká podpora byla přičleněna k jednotlivým plukům, jež proto představovaly samostatně fungující tělesa. Dva ze tří pluků byly určeny hlavně pro statickou obranu pozic na ostrovech, kdežto třetí byl vybaven prámy a měl provádět obojživelné útočné operace. Příležitostí k takovým akcím však rychle ubývalo s tím, jak slábnoucí japonské síly na Nové Guineji musely vzdorovat tlaku daleko početnějších a lépe zásobovaných Američanů.

Květákové ucho, známé také jako boxerské, představuje deformaci způsobenou tupým poraněním ušního boltce. Nejprve se v něm nahromadí krev a vznikne výron pod vazivovým a výživovým obalem neboli perichondriem, jež také boltec zpevňuje, aby lépe držel tvar. Pokud se poranění neléčí, vazivo se v průběhu hojení zmnoží (hovoříme o tzv. fibróze) a narušená chrupavka se zpevní, aby odolala dalšímu poranění. Podobný jev lze pozorovat při tvorbě jizvy, kdy je zahojená tkáň pevnější a tlustší než okolní zdravá.

Zápasníci, judisté, boxeři nebo i hráči rugby trpí popsaným úrazem často – během kariéry dojdou totiž jejich boltce úhony obvykle hned několikrát. Následkem pak bývají právě boxerské uši, jak pro web ČOV potvrzuje i dvojnásobný olympijský vítěz v judu Lukáš Krpálek: „Uši trpí hodně. Judisté je mají nateklé. Když se řežeme, je to šílenej masakr. Buď člověk dostane ránu, nebo se muchlají při rvaní na zemi.“

Za Zeptej se vědce odpovídá Mgr. Helena Štrbová, BIOCEV

V Chetumalském zálivu Karibského moře, o který se společně dělí Mexiko a Belize, se nachází podivuhodná „modrá díra“ Taam Ja'. V mayštině její pojmenování znamená „hluboká voda“ a jde o velmi trefné pojmenování. Obří závrt o průměru 152 metry byl objeven před 20 lety a již tehdy bylo jasné, že jde o výjimečný útvar. 

V loňském roce byla Taam Ja' formálně popsána a byla prohlášena za druhou nejhlubší „modrou díru“ na světě, po Dračí díře u pobřeží Číny, jejíž hloubka je 301 metr. Byl v tom ale háček – sonograf tehdy naměřil hloubku minimálně 274 metry, hlouběji se ale nedostal. Vzhledem k vlastnostem závrtu se v něm nemohou vhodným způsobem šířit zvukové vlny, které přístroj k měření využívá. Skutečná hloubka závrtu Taam Ja' tak zůstala neznámá.

Bezedná modrá díra

Badatelský tým, který vedl Juan Carlos Alcérreca-Huerta z výzkumného centra El Colegio de la Frontera Sur (ECOSUR) mexické agentury Consejo Nacional de Humanidades, Ciencias y Tecnologías (CONAHCYT), nedávno závrt Taam Ja' znovu prozkoumal a dospěl k překvapivým závěrům.

Vědci použili zařízení, které měří tlak vody, teplotu a její vodivost. Když ale použili veškerých 500 metrů kabelu, stále ještě nedosáhli dna. Stěny závrtu nejsou úplně rovné, takže se přístroj zastavil v hloubce 420 metrů pod mořskou hladinou. Ze shromážděných dat je ale zřejmé, že Taam Ja' je o více než 100 metrů hlubší než čínská Dračí díra a právem jí náleží jí titul nejhlubší modré díry světa. Podrobnosti o výzkumu mořského závrtu zveřejnil odborný časopis Frontiers in Marine Science.

TIP: Do nitra Pekelné studny: Jeskyňáři prozkoumali mýty opředený závrt v Jemenu

Modrá díra Taam Ja' je závrt krasového původu, který vznikl geologickými procesy. Oblast Yucatánu je podobnými útvary pověstná a zdejší pevnina i mořské dno jsou zde proděravělé jako ementál. Podle odhadů se v této oblasti nachází okolo 10 000 závrtů nejrůznějších velikostí. Vzhledem k relativní blízkosti slavného kráteru Chicxulub odborníci spekulují, že by podoba zdejší krajiny mohla souviset s dopadem planetky, která před před 66 miliony lety ukončila geologické období druhohor.

Jak skutečně hluboký je závrt Taam Ja' by mohl ukázat příští výzkum, do kterého vědci hodlají zapojit podmořské roboty. Měření mexických vědců naznačuje, že by dokonce mohl být spojený podzemním tunelem s Karibským mořem.

Evropská sonda Solar Orbiter od listopadu 2021 zkoumá Slunce z bezprostřední blízkosti. Díky tomu může pořizovat doposud nevídané snímky a videa, které znázorňují naši hvězdu v ohromujícím detailu. Povedlo se jí to i loni v září, kdy sonda natočila videozáběry spodní části sluneční koróny.

Zmíněné záběry pořídila kamera Extreme Ultraviolet Imager (EUI), která je na palubě Solar Orbiteru. Sonda v té době byla ve vzdálenosti od Slunce, která odpovídá asi třetině vzdálenosti mezi Sluncem a Zemí. V tu chvíli se blížila k bodu, v němž byla Slunci při aktuálním oběhu nejblíže – asi 43 milionů kilometrů. Zmíněného bodu sonda dosáhla ho 7. října.

Video ze sluneční koróny

Video sondy Solar Orbiter zachycuje oblast, kde relativně chladná sluneční chromosféra přechází do neuvěřitelně žhavé sluneční koróny. Ve chromosféře, jejíž tloušťka je jen pár tisíc kilometrů, panují teploty zhruba v rozmezí 3 800 až 20 000 kelvinů. Prostředí koróny je absolutně odlišné.

Sluneční koróna je obrovská. Táhne se do vzdálenosti asi 8 milionů kilometrů od povrchu Slunce a současně je závratně horká. Teplota plazmatu v ní dosahuje přes milion kelvinů, v některých částech až 6 milionů kelvinů. Extrémní teploty těsně souvisejí s tím, že plazma v koróně má velice nízkou hustotu, jen asi 1 až 10 miliard částic na centimetr krychlový. Takto řídký materiál lze snadno ohřát.

TIP: Solar Orbiter poslal domů snímky a data z prvního přiblížení ke Slunci

Na videu sondy Solar Orbiter jsou dobře patrné jemné struktury na Slunci, které se nacházejí v oblasti mezi chromosférou a korónou. Působí křehce, ale jejich reálná velikost je samozřejmě obrovská. Kolem 30. sekundy je na videu zřetelný „koronální „déšť,“ který je oproti koróně nesmírně chladný. Jeho teplota je zřejmě nižší než 10 tisíc stupňů Celsia. Tento bizarní déšť vytvářejí hustší kusy plazmatu, které vlivem gravitace „prší“ zpátky na Slunce.