Mezi nejnehostinnější světy Sluneční soustavy lze zařadit rozpálený Jupiterův měsíc Io, na jehož povrchu se nachází více než 400 aktivních sopek a teplota zde v některých místech šplhá přes 1 600 °C. Ve srovnání s nedávno objevenou exoplanetou ze souhvězdí Havrana ale i tento bouřlivý měsíc působí jako poměrně příjemná destinace pro letní dovolenou.

„Jedná se o terestrickou planetu, kterou bych popsal jako Io na steroidech,“ popisuje prostředí nedávno objevené exoplanety TOI-6713.01 Stephen Kane z Kalifornské univerzity v Riverside.

Rozžhavený Io na steroidech

Exoplaneta TOI-6713.01 se nachází ve vzdálenosti zhruba 66 světelných let od nás. Je o 30 % větší než Země a svou mateřskou hvězdu HD 104067 obkrouží za pouhé dva dny.  V rámci planetárního systému HD 104067 není osamocená, kromě exoplanety TOI-6713.01 se zde nachází i další dva světy – další kamenná exoplaneta a plynný obr.

Všechny tři exoplanety se nacházejí extrémně blízko své mateřské hvězdě. Pokud bychom si vzali na pomoc měřítko Sluneční soustavy, pak by se všechny tři exoplanety systému HD 104067 vešly mezi Merkur a Slunce. V případě TOI-6713.01 je vzdálenost k její hvězdě dokonce zhruba desetkrát menší než vzdálenost mezi Merkurem a Sluncem.

Extrémní blízkost mateřské hvězdy a působení slapových sil dvojice sousedních exoplanet způsobují, že povrch TOI-6713.01 připomíná jednu velkou aktivní sopku. Teplota na jejím povrchu podle vědců přesahuje 2 300 °C, což je vyšší teplota, než u některých méně hmotných hvězd!

Mateřskou hvězdu tohoto bizarního systému a také jednu z kamenných planet vědci objevili již v roce 2011. Existenci rozžhavené TOI-6713.01 ale odhalilo až nedávné pozorování teleskopu TESS. Více podrobností o tomto podivuhodném světě by mohlo přinést plánované zapojení přístrojů HARPS a HIRES, pracujících na chilské na observatoři La Silla a havajské observatoři W. M. Kecka. Již nyní je ale zřejmé, že se TOI-6713.01 zařadí po bok nejextrémnějších světů, na jaké jsme dosud narazili. Společně s dříve objevenou exoplanetou KELT-9b, jejíž povrchová teplota šplhá až k 3 700 °C, by mohlo jít o jednu z nejžhavějších exoplanet vůbec.

Kromě základních plodin, které důvěrně známe u nás v mírném pásu, jako jsou kukuřice, rýže nebo pšenice, existují i významné plodiny tropů, které jsou v chladnějších oblastech téměř neznámé. Přední místo mezi nimi zaujímá maniok jedlý (Manihot esculenta), známý též jako kasava.

Jde o klíčový zdroj živin pro obyvatele tropů. Kasava byla domestikována již před zhruba 10 tisíci lety na území dnešní jižní Brazílie. V jejím případě to ale bylo poněkud obtížnější než u většin jiných plodin. Kasava totiž náleží mezi pryšcovité rostliny a jako hodně druhů v této pozoruhodné čeledi je i kasava toxická.

Jedovatá budoucnost

Rostlina, včetně kořenových hlíz, které se využívají k obživě, totiž obsahuje jedovaté látky, především dva kyanogenní glykosidy – linamarin a lotaustralin. V kasavě je současně také enzym linamaráza, který může zmíněné látky rozštěpit a vznikne prudce jedovatý kyanovodík. Přesto se lidé v tropech naučili kasavu využívat a důmyslnými způsoby se vypořádat s její toxicitou.

Vyšší koncentrace toxických látek se nachází ve slupce manioku a zpracování proto zahrnuje loupání, důkladné omytí a vaření. Někdy bývá také zpracováván fermentací. Při průmyslovém zpracování bývá maniok kombinací zmíněných postupů upravován na mouku nebo škrob.

Antropolog Stephen Wooding z Kalifornské univerzity nedávno představil maniok jako velmi slibnou světovou plodinu budoucnosti. Svět se otepluje a rostliny teplých oblastí jako je právě maniok, dostanou podle něj mnohem více příležitostí. Podle Woodinga ho velká odolnost předurčuje k úspěšnému růstu v různých typech prostředí. Maniok prosperuje i méně úživných půdách a je také přirozeně odolný vůči širokému spektru škůdců, což snižuje potřebu používat při jeho pěstování problematické pesticidy. Pokud jde o jedovatost manioku, moderní technologie si při jeho zpracování poradí s jedovatými látkami ještě podstatně lépe než domorodci v Amazonii.

Král řeckého ostrova Ithaka zažíval na legendární výpravě za svou ženou Pénelopé mnoho dobrodružství, ale i útrap. Mezi strastiplné nástrahy, které musel se svými námořníky překonat, patřilo setkání se zákeřnými bytostmi antické mytologie – Sirénami. Tyto pěvkyně vábily neopatrné muže podmanivým zpěvem k útesům svého ostrova, kde loď každého omámeného námořníka ztroskotala. 

Odyssea před magií nechvalně proslulých svůdkyň předem varovala kouzelnice Kirké, takže dříve, než se dostal na doslech čarovného zpěvu, zacpal všem svým druhům uši voskem, aby je uchránil před zkázou. Sám si ale slastné tóny nechtěl nechat ujít, a proto poručil, ať ho námořníci přivážou ke stěžni lodě. Odysseus si tak vychutnal opojný zážitek, aniž by všechny přítomné poslal na smrt, a jejich plavba mohla bez újmy pokračovat. 

Karneval barev 

Autorství Odyssey, která dějem navazuje na epos Ilias, je připisováno Homérovi, jenž pravděpodobně žil v 8. století př. n. l. Stovky let poté, co se rozsáhlá epická báseň dostala do obecného povědomí, se její výjev rozhodl vizuálně ztvárnit John William Waterhouse (1849 až 1917). Anglický tvůrce prerafaelského stylu olejomalbu s názvem Odysseus a Sirény poprvé vystavil v londýnské Královské akademii v roce 1891. Téhož roku obraz odkoupil umělec Hubert von Herkomer pro Národní galerii Victoria v australském městě Melbourne, kde mohou výtvor návštěvníci obdivovat dodnes. 

Doboví kritikové se shodli, že svou nápaditostí a romantickým zpracováním se jedná o nejlepší dílo, které autor do té chvíle odprezentoval. Kvalitu obrazu jeden z nich zhodnotil jako „velmi překvapivý triumf“ a „karneval barev“. Společnost viktoriánské éry pak zvláště ohromilo Waterhousovo neobvyklé ztvárnění Sirén, byla totiž zvyklá na vyobrazení půvabných nymf podobajících se mořským pannám. Inspiraci pro motiv bytostí s tělem ptáka a hlavou krásné ženy autor našel v Britském muzeu na řecké váze z 5. století př. n. l.

Jedním z mezníků válečnictví se stalo hromadné zavedení kulometů do výzbroje armád. Zatímco ještě v druhé polovině 19. století mohla pěchota a jízda bez velkého rizika manévrovat otevřeným terénem, během první světové války by podobná taktika skončila masakrem. Na počátku století byly kulomety neohrabané, až na výjimky vodou chlazené zbraně, umístěné buď na těžkých trojnožkách nebo kolových lafetách znemožňujících rychlé změny střelecké pozice. Ve Velké válce proto pěší jednotky dostávaly nově do výzbroje také lehké kulomety, které se daly snáze přenášet a mohly tak podpořit pěchotu při dobývání nepřátelských zákopů. 

Znovu na scéně

Podobná situace nastala i ve vzdušném boji, neboť letadla musela být vyzbrojena lehkými automatickými zbraněmi s jednoduchým přebíjením. Tyto požadavky mohl splnit pouze kulomet chlazený vzduchem s kompaktním zásobníkem a vysokou kadencí. Jedinou nevýhodu oproti těžkým zbraním představovalo rychlejší přehřívání hlavně. Po skončení války putovalo velké množství kulometů do skladů a během 20. let nedocházelo k jejich výraznějším inovacím. Vývoj šel hlavně cestou nových konstrukcí, ať už to byl později legendární československý ZB vz. 26 (potažmo Bren) nebo neméně slavný německý MG 34. 

Zdálo se, že čím dál vyšší mobilita armád odsoudí těžké a neohrabané kulomety z Velké války do šrotu, jenže zvyšování napětí v Evropě a následné vypuknutí nového světového konfliktu mělo opačný efekt. Bylo totiž třeba vyzbrojit záložní a druhosledové jednotky, pro které už většinou nezbyly nejmodernější zbraně. I když v nadcházející válce již kulomety nemohly ovládat bitevní pole podobně jako v letech 1914–1918, stále jim měla patřit důležitá role v bojích na zemi, na moři i ve vzduchu.

Vickers

Vznik této zbraně je spojen se Sirem Hiramem Maximem, jenž na přelomu 19. a 20. století spolupracoval se zbrojařským koncernem Vickers na nových konstrukcích. Jeden z nich splnil náročné armádní testy a v listopadu 1912 jej přijala do výzbroje britská armáda. Během první světové války se vickersy velmi osvědčily a požadavky na jejich výrobu byly obrovské. V roce 1916 činila měsíční výroba 1 000 kusů. Kromě pěchotní verze s třínohým podstavcem se vickersy uplatnily v tancích, letadlech i na lodích. Díky spolehlivosti, jednoduché údržbě a velkému dostřelu si získaly mimořádnou oblibu a ve službě zůstaly po celou druhou světovou válku. Pouze v obrněných vozidlech je od konce 30. let začal nahrazovat typ Besa, což byl upravený licenčně vyráběný československý těžký kulomet vz. 37. I po druhé světové válce se vickersy dočkaly nasazení v řadě konfliktů a defi nitivně je britská armáda vyřadila až v roce 1968.

Lewis

Tento lehký kulomet vyvinul v roce 1911 Američan Isaac Newton Lewis na základě předchozí práce svého krajana Samuela McLeana. Největším uživatelem se stala britská armáda, která v roce 1914 objednala první tisícikusovou sérii. Zbraň s typickým válcovým chladičem hlavně a bubnovým zásobníkem na náboje ráže 7,7 mm si brzy oblíbila jak pěchota, tak i letectvo. Byla dostatečně lehká, aby k její obsluze stačil pouze jeden muž, měla vysokou kadenci a zásobník na 47 nebo 97 ran umožňoval palbu dlouhými dávkami. Britové kulomet používali jako podpůrnou zbraň při útocích, v protiletadlové obraně i v prvních tancích. Po demontáži dvojnožky a chladicího pláště byl kulomet instalován i na bojové letouny, kde se rovněž osvědčil. Po vstupu do války ho zavedli do výzbroje i Američané v ráži 7,62 mm. 

Britská zbrojovka BSA vyráběla koncem války až tisíc lewisů týdně a produkce pro různé armády pokračovala do 30. let. Lewisy skončily v záložních skladech po přezbrojení britské armády na kulomet BREN, ale jejich návrat na válečnou scénu na sebe nedal dlouho čekat. Většinu brenů si s sebou odvezl britský expediční sbor do Francie, který při evakuaci z Dunkerku o svou výzbroj z velké části přišel. To, co se podařilo zachránit nebo zůstalo na britských ostrovech, by rozhodně nestačilo na odražení invaze, a proto byly kulomety Lewis opět vydány různým ozbrojeným složkám. Nejvíce jich dostala domobrana (Home Guard) a jednotky protiletecké obrany. Kvůli nedostatku jiných zbraní se ale montovaly i na obrněná vozidla, eskortní plavidla konvojů a také na automobily Dálkového pouštního průzkumu (LRDG) působícího na severoafrickém bojišti. 

Mnoho kulometů v leteckém provedení nemělo chladič hlavně, ale to nebylo nijak na závadu. Ani při bojích v poušti nedocházelo k výraznému přehřívání a následným poruchám. Na všech válčištích tak prokázala tato zbraň ze začátku století dobré služby, a to nejen v rukou vojáků Jeho Veličenstva. Kulomety Lewis používala až do roku 1942 americká námořní pěchota v Tichomoří a fi lipínští partyzáni s nimi bojovali až do konce japonské okupace. Pod označením MG 137(e) používal ukořistěné kusy také Wehrmacht.

MG 08

Derivát kulometu Maxim se nacházel i ve výzbroji Wehrmachtu. Byl zaveden do výzbroje už před první světovou válkou pod označením 08 a vyráběla jej zbrojovka v berlínském Spandau. Zbraň pracovala na stejném principu jako její předloha, lišila se však lafeta. Během války vzniklo více jak 150 000 kusů různých verzí, a i když byla většina z nich po uzavření příměří v listopadu 1918 zničena nebo zabavena, dostalo se určité množství do Dohodou povoleného Reichswehru. MG 08 posléze používal také Wehrmacht, postupně jej pak nahrazoval univerzálním MG 34. Když ale vypukla druhá světová válka, mnoho kulometů MG 08, odlehčených MG 08/15 a vzduchem chlazených MG 08/18 stále sloužilo nejen pro výcvik, ale také jako výzbroj rezervních divizí a útvarů Landwehru (zeměbrany).

Schwarzlose

Těžký kulomet vyvinutý pro rakousko-uherskou armádu Andreasem Schwarzlosem byl přijat do výzbroje pod označením M.7 a M.7/12. Zbraň fungovala na principu zpožděného otevírání závěru, uzavřeného soustavou pák. K zajištění spolehlivé funkce při otevírání závěru a vytahování nábojnic byl mechanismus doplněn automatickým vstřikováním oleje. Po skončení války převzala kulomety mimo jiné i československá armáda. Zbraň ale využívala náboj 8 mm Mannlicher, který byl kvůli plánované unifikaci pěchotní munice nevhodný. Došlo proto k její úpravě na ráži 7,92 mm. 

Zakázky se ujala Zbrojovka Ing. F. Janeček, která do roku 1934 dodala armádě téměř 5 000 kusů pod označením vz. 7/24. Zbrojovka také vyráběla zcela nové kulomety jako vz. 24. Během 30. let tato zbraň zastarala a měl ji nahradit nový těžký vz. 37. Přesto měla čs. armáda koncem roku 1938 stále více než 7 000 kusů systému Schwarzlose obou verzí. Ty používaly shodné náboje jako německé kulomety, a tak je Wehrmacht v březnu 1939 zabavil a použil na vyzbrojení některých nově stavěných pěších divizí. Různé varianty schwarzlose používala za války i maďarská, řecká a italská armáda a v neposlední řadě například jugoslávští partyzáni.

V roce 1916 byly během stavebních prací na silnici, která se nachází na velkém ostrově Hitra u pobřeží centrálního Norska, objeveny lidské kosti. Ukázalo se, že patřily asi pětadvacetiletému muži, který zemřel zhruba před 4 000 lety, tedy na samotném konci doby kamenné.

Nalezené pozůstatky jsou cenným materiálem i pro dnešní vědu – odborníci z Kodaňské univerzity analyzovali DNA „muže z Hitry“, vědci z Norské univerzity v Trondheimu zase nedávno prozkoumali složení izotopů v jeho kostech. Na základě zjištěných údajů se vědcům podařilo sestavit jeho přibližnou podobu.

Bojovník doby kamenné

„Myslíme si, že utonul. V době, kdy muž z Hitry zemřel, byla hladina moře až o 12,5 metrů výše než dnes. Místo nálezu se tehdy nacházelo asi čtyři metry pod úrovní hladiny,“ popisuje archeoložka Birgitte Skarová. „Části těla muže z Hitry byly zřejmě krátce po smrti překryty zásaditým mušlovým pískem, který přispěl k uchování jeho pozůstatků v dobrém stavu.“

Společně s kostmi muže z Hitry byla nalezena i dýka a chránič ruky. Ten je vyrobený z kusu kosti a jsou v něm dva otvory, které se vší pravděpodobností sloužily k upevnění k ruce. Jde o pomůcku při střelbě z luku, která chránila předloktí před úderem tětivy. Skarová se na základě těchto nálezů domnívá, že šlo o bojovníka.

Muž z Hitry žil podle vědců ve velmi turbulentní době, kdy do Norska přicházeli první zemědělci a vytlačovali původní lovce-sběrače. Právě v této části Norska, kde se nachází ostrov Hitra, se zemědělství objevilo nejdříve. Vědci se donedávna domnívali, že přechod k zemědělství nebyl násilný. Nové poznatky z řady míst Evropy ale ukazují, že tomu tak úplně nebylo. Nově příchozí zemědělci s místními lidmi urputně bojovali o půdu a právě těchto bojů se možná účastnil i muž z Hirty.

10. dubna 1974 odstartovala mise KH9-8 (1208), během které byl vynesen na oběžnou dráhu další ze série tajných amerických špionážních satelitů KH-9 Hexagon. Tyto satelity detailně snímaly vojenská zařízení Sovětského svazu během studené války a sehrály významnou roli ve vojenské strategii Západu.

Šlo o mohutná zařízení, jejichž délka přesahovala 16 metrů a hmotnost činila 11-13 tun. Přezdívalo se jim Velký pták a jednalo se o špionážní laboratoře se spoustou vybavení. Samy dokonce vypouštěly malé satelity na oběžnou dráhu, například subsatelity Ferret ELINT, které z vysoké oběžné dráhy mapovaly sovětský systém protivzdušné obrany. 

Ztracený kalibrační satelit

Během mise KH9-8 vypustil satelit Hexagon experimentální kalibrační satelit IRCB S73-7 (Infra-Red Calibration Balloon). Ten měl podobu koule o průměru 66 centimetrů, která se měla po vypuštění ve vesmíru nafouknout a hrát roli cíle pro kalibraci přístrojů dálkového průzkumu. Když se ale satelit S73-7 dostal na plánovanou kruhovou oběžnou dráhu, něco se pokazilo. Satelit se nenafoukl a dál obíhal kolem Země. 

Pozemské stanice ho sice nějakou dobu dokázaly sledovat, během 70. let a podruhé v 90. letech ho ale ztratily z dohledu. Podle amerického astrofyzika Jonathana McDowella z výzkumného centra Harvardského astrofyzikálního ústavu se letos v dubnu podařilo čtvrtstoletí ztracený satelit znovu objevit. Důležitou roli v jeho objevu sehrála sledovací data Amerických vesmírných sil (USSF).

Proč tak dlouho dokázal satelit unikat pozornosti? „Problém je zřejmě v tom, že tento satelit má velmi malý radarový obraz,“ vysvětluje McDowell v rozhovoru pro web Gizmodo. „Jde navíc o atypický satelit z atypického materiálu, který se na radaru nezobrazuje příliš kvalitně.“ 

Na oběžné dráze se v tuto chvíli pohybuje přes 20 tisíc větších objektů a pro pozorovatele je stále obtížnější se v takovém množství vyznat. Vyhráno není ani v případě, že se objekt v radarových datech objeví – není totiž vůbec snadné jej identifikovat. Na počátku mise je známé, do jaké výšky konkrétní zařízení míří a jak by měla vypadat jeho trajektorie. Pokud se ale jeho oběžná dráha z jakéhokoli důvodu změní je jeho identifikace pro pozemní radary velmi obtížná.

Zemi během víkendu zasáhla geomagnetická bouře nejvyššího stupně, a i v místech, kde není podobná podívaná úplně obvyklá, bylo díky tomu možné spatřit efektní polární záři.

Polární záře byla k vidění například ve Francii, Španělsku, Itálii, Rakousku, jižním Švýcarsku, v Anglii nebo třeba v Indii. Ve Spojených státech lidé hlásili pozorování polární záře ve Virginii, Coloradu, Kentucky, Severní Karolíně, Novém Mexiku, Mississippi, na Floridě a v Texasu. Auroru australis, jak bývá polární zře označována na jižní polokouli, bylo možné spatřit v Chile, Argentině nebo na Novém Zélandu.

Podle Národního úřadu pro oceán a atmosféru šlo o bouři nejvyšší kategorie G5, přičemž šlo o první bouři této kategorie v rámci aktuálního 11letého slunečního cyklu. Naposled vědci zaznamenali bouři této kategorie v říjnu 2003.

Kumulovaná superbouře

Geomagnetické bouře kategorie G5 mohou být nebezpečné – dokážou například indukovat ohromné proudy ve vedeních vysokého napětí, znemožňovat rádiovou komunikaci nebo ničit družice na oběžné dráze. Naštěstí se ale jedná o vzácné případy.

V souvislosti s víkendovou bouří odborníci žádné větší škody zatím nezaznamenali. NOAA v sobotu informovala o nepravidelnostech v elektrické síti, zhoršení vysokofrekvenční komunikace a výpadcích GPS signálu. Problémy se signálem hlásí také někteří uživatelé sítě Starlink. V roce 2003 přinesla obdobně silná bouře problémy elektrické distribuční sítě ve Švédsku a v Jižní Africe.

Nedávná sluneční bouře paradoxně není výsledkem jedné velké sluneční erupce, nýbrž kumulace nejméně šesti erupcí orientovaných k Zemi. „Ani jedna ze slunečních erupcí posledních dní nebyla nijak oslnivá svou rychlostí ani velikostí. Byla to ale tak dlouhá a nepřerušená série erupcí, že se všechny promíchaly a vytvořily první superbouři za více než 20 let,“ vysvětluje profesor vesmírné fyziky na univerzitě v Readingu Mathew Owens.

Ani dávní Egypťané nebyli žádní svatoušci. Ti, kdo páchali nepravosti, se pak obraceli k bohům a žádali o odpuštění. Zároveň ale v kritické chvíli využívali zaříkadla. 

„Egypťanu byl posmrtný život důležitější než život pozemský,“ píše profesor Lexa. Proto se lidé z „černé země“ tak pečlivě připravovali na posmrtnou existenci. Museli se postarat, aby jejich duch byl chráněn před nepřáteli, aby se mu dostalo přízně bohů a měl hojnost a volnost. 

Sliby a výhrůžky 

K běžné pohřební výbavě proto patřily texty s magickými říkadly, jejichž prostřednictvím se duch zemřelého mohl zabezpečit. Pomocí podobných formulí si zesnulý dokázal opatřit vše: obydlí, loď, teplo… Pokrmy mu byly přinášeny formou obětin. Čarami nebožtík uměl donutit své svědomí k mlčenlivosti před Usirovým soudem. Mohl tak uniknout zaslouženému trestu za své viny. 

V textech pyramid král prosí bohy, aby chránili ducha jeho otce, a slibuje jim, že on zase bude chránit je. Kněz zase nebešťanům vyhrožuje, že nedostanou oběti, nesplní-li duchovo přání, a slibuje jim hojnost všeho, když mu vyjdou vstříc. Někdy místo hrozeb nastupuje dokonce lest: duch se prohlašuje (nebo obřadník jej vydává) před bohy přímo za jednoho z nich.

Mocné pivo 

Jak profesor Lexa udává, v Egyptě měl možnost čarovat kdokoli. Mohl-li však, požádal o pomoc profesionála, jemuž důvěřoval. Říkadla byla původně určena a nejčastěji používána k recitaci. Věřilo se ale také, že pokud jsou při odříkání zapsána, čarovná moc v nich zůstává. To vedlo leckteré jedince k tomu, že si čarovnou moc osvojovali tak, že kouzly popsaný papyrus máčeli v pivě, které pak vypili. 

Napsané formule bylo také možné používat jako amulet, když je ten, kdo jím chtěl být chráněn, nosil při sobě. Přikládaly se i k mumii zemřelého a díky takovým svitkům se Meresimen před Usirem a čtyřmi syny Hora podařilo novodobě sestavit Knihu mrtvých.

Mezi Nilem a Rudým mořem se rozprostírá Východní poušť, na kterou na jihu navazuje Núbijská poušť. Jde o vyprahlou pustinu, protkanou vyschlými koryty řek, pokrytou z velké části kamením a pískem. V letech 2018 a 2019 zde probíhal projekt Atbai, v jehož rámci archeologové zkoumali vztahy mezi místními nomády a kulturami Egypťanů a Núbijců.

Egyptolog Julien Cooper z australské Macquarieho univerzity a jeho spolupracovníci zde mimo jiné pátrali po skalních malbách a petroglyfech. Ve Vádí Halfa, u hranice mezi Súdánem a Egyptem, což je jedno z nejvyprahlejších míst celé Sahary, objevili celkem 16 nových lokalit, kde narazili na nejrůznější umělecké výtvory, jejichž stáří vědci odhadují na 4 000 let. Podrobnosti o objevu zveřejnil odborný časopis Journal of Egyptian Archaeology.

Skalní umění s krávami

V této části Sahary jsou podobné výtvory poměrně vzácné, takže už samotný jejich objev stojí za pozornost. Vědce ale velmi překvapilo, že téměř na všech objevených skalních malbách a petroglyfech jsou znázorněné krávy. V některých případech je dobytek znázorněný s plnými vemeny, na jiných jsou zachyceni lidé připomínající pastevce. 

„Na první pohled je to opravdu zvláštní. Chov krav totiž vyžaduje spoustu vodu a rozlehlé pastviny a dnes by tam stáda krav rozhodně nepřežila. Objevené malby představují významný dílek ve skládačce, která ukazuje, že Sahara v minulosti bývala jiným místem než jak ho známe dnes. Byla mnohem přívětivější, plná travin, bažin a říček,“ popisuje Julien Cooper. 

V současné době je klima v oblasti Vádí Halfa extrémní. Oficiálně zde v průměru spadne jen asi 0,5 milimetru srážek ročně, což v praxi to znamená, že na mnoha místech neprší i několik let. Zdejší krajina je téměř liduprázdná a místní již dávno vyměnili krávy za ovce a kozy, které mnohem lépe snášejí pouštní podmínky.