Podle některých zdrojů byli Sabinové potomky starořeckých Sparťanů. Podle jiných šlo o kmen Umbrijců, kteří si v rámci osidlování Itálie přisvojili Apeniny a změnili jméno. Jak to bylo ve skutečnosti, není pro historický vývoj tak důležité. Co naopak důležité je, že měli velmi krásné dcery! Dokonce natolik krásné, že upoutaly pozornost Římanů. A to byl problém především proto, že o římskou pozornost tehdy nikdo nestál. 

Na druhou stranu, upoutat pozornost tehdejších Římanů nebylo nic zas tak těžkého. Řím totiž ve svých počátcích trpěl nadbytkem jak chuti k dobývání dalších území, tak i nedostatkem žen. S Romulem do Říma totiž přišli jen samí muži. Bohužel pro Římany však žádný z okolních kmenů neukázal pro římské strasti dostatek pochopení. Dcery z okolních kmenů měly kategoricky zakázáno se směrem k Římu jenom podívat, natož pak si nějakého Římana vzít. Starověcí Římané totiž, paradoxně k budoucímu historickému vývoji, neplatili za příliš dobré partie. Právě naopak, byli vnímáni jako jacísi občané druhé kategorie, a to především kvůli Romulovu rozhodnutí rozšířit římskou populaci o všelijaké pochybné existence, včetně pobudů, opilců a námezdních rváčů. 

Romulův plán 

Jak se chovat, když jste starověký Říman, zoufale potřebujete ženu, ale nikdo vám ji nechce dát? Úplně stejně, jako řešíte všechno ostatní – dostanete ji lstí, či násilím. Nebo násilím za pomoci lsti. A to je přesně také to, co Romulus, bratrovrah a legendární zakladatel Říma, provedl. Uspořádal slavnostní hry, takzvané Consualie, na které pozval okolní kmeny, Sabiny nevyjímaje. 

Tribuny amfiteátru, ve kterém se zábava odehrávala, sloužily římským mladíkům spíš jako jakési dávné verze výkladní skříně. Zatímco všichni ostatní sledovali hry, Římané si mezi sabinskými dívkami vybírali potenciální manželky. Když jim dal Romulus smluvené znamení, lov na manželku započal. Římané se lačně vrhli na přihlížející dívky a každý popadl, kterou chtěl. Ti schopnější z nich se zmocnili své předem vyvolené, zbytek vzal zavděk těmi, které nedokázaly utíkat tak rychle. 

Přikrášlená historie 

Postupem času, stovky let od okamžiku, co dozněl poslední nesouhlasný výkřik unášené mladé ženy, se rozvinul silný starořímský kult. Dávná římská civilizace byla nahlížena novýma, idealistickýma, téměř až naivně nekritickýma očima. V tomto duchu také římský historik Livius napsal onomu příběhu sexuálního násilí na ženách takřka pohádkový konec. Romulus sám prý téměř na kolenou pomocí dojemného proslovu obměkčil srdce sabinských dívek. Ty postupem času zahořely k novým římským manželům láskou. Dokonce tak horoucí, že později, když si to zhanobení otcové zneuctěných dcer přišli s nechtěnými zeti do Říma vyříkat mečem, samy dcery prosily o milost pro své manžely a požehnání pro děti, které mezi tím porodily. „Nechceme ztratit otce svých dětí, ani přijít o své muže,“ volaly prý podle Livia Sabinky. 

Vše se v dobré obrátí 

Celý příběh tedy končí v legendách téměř idylicky. Sabinky vyprosily u rodičů milost, a tím celý spor vyřešily. Jejich otcové se jako noví příbuzní Říma usadili na nových místech Itálie. Jejich spartánská výchova a způsob žití se – alespoň ze začátku – s římským velmi dobře setkávaly a přímo vybízely ke společnému dobývání středomořského impéria. Smutnou skutečností zůstává, jak ostatně potvrzuje většina historických pramenů, že celá Liviova verze o horoucí lásce není pravdivá. Římané Sabinky násilím vytrhli z náruče rodin, unesli, znásilnili a v mnoha případech také zabili, pokud se vzpouzely příliš dlouho. Jejich otcové a bratři, kteří nezahynuli během únosu, skutečně později město oblehli a dobývali. 

Opět zde mluví legendy o ženě, a to o dceři velitele obrany hlavní římské pevnosti Kapitolu. Tarpeia na rozdíl od Sabinek ale dobré jméno v historii nemá. Měla velmi ráda peníze a šperky a snad se bála, že by o všechen svůj majetek po dobytí pevnosti přišla. Smluvila se s útočícími Sabiny, že jim tajně otevře bránu pevnosti výměnou „za to, co nosí na levé ruce“. 

Sabinští válečníci nosili na levých rukách zlaté náramky a Tarpeia tudíž čekala, že z bitvy vyvázne ještě bohatší, možná se jí líbil i samotný ztepilý sabinský vojevůdce Tatius. Velitel Sabinů byl však hrdý válečník, který nechtěl dobývat pevnosti za pomoci ženské zrady. Když Tarpeia otevřela dveře, místo předání náramku ji praštil svým štítem, který na levé ruce nosil také. Podobně se zachoval i zbytek jeho armády. 

Snad by se zdálo, že mír mezi znepřátelenými příbuznými může vydržet. Romulus, vládce Říma, a Tatius, velitel Sabinů, nakonec dosáhli kompromisu a oba národy a oba náčelníci žili ve městě společně. Řím, v jehož základech byla bratrovražda, byl však brzy svědkem dalšího zločinu. Tatius byl zákeřně zavražděn. Romulův trůn a všichni římští obyvatelé znovu náleželi pouze jednomu panovníkovi…

Některé výtky na adresu Starlinku jsou více než oprávněné a mimo jiné ukazují na mezery v legislativě. Ovšem to, co Elon Musk svým projektem nastartoval, už nepůjde jen tak zastavit. V současnosti prakticky již všechny kosmické velmoci plánují vlastní družicové megakonstelace, a může se tedy stát, že se obloha nad našimi hlavami v nadcházejících letech změní. Jenže se nejedná o jediný problém: Velký počet družic na nízké oběžné dráze neboli LEO může vést k zániku astronomie tak, jak ji známe.

Jak posunout Hubblea?

Donedávna se hovořilo pouze o vlivu na pozemní astronomii, ale výsledky nové studie potvrzují, že družice Starlink dokážou ovlivnit i pozorování v kosmu: Ukázalo se, že jejich stopy narušují až 5 % snímků z Hubbleova teleskopu alias HST. Jednoznačně tedy stoupá vliv družic na naše zkoumání vesmíru, zejména pak zmíněné konstelace SpaceX, jež tvoří v současnosti nejpočetnější uskupení a s každým startem se dál rozrůstá. Čas také ukázal, že obavy astronomů z podobných megakonstelací byly zcela oprávněné.

Jedna z pozitivnějších zpráv zní, že Muskově firmě není hlas komunity lhostejný, stejně jako zhoršená situace při pozorování kosmu. Proto obě skupiny od počátku úzce spolupracují a pokoušejí se hledat kompromis. SpaceX se snaží vypouštěná zařízení neustále vylepšovat tak, aby měla na pozorování co nejmenší dopad, úplně tomu však zabránit nepůjde. Navíc jiné státy či soukromé subjekty možná ohledy vůbec brát nebudou. Pravdou zůstává, že neexistuje žádná úmluva či přesná pravidla, což může znamenat problém. Astronomie tak bude muset začít hledat nové cesty, jak pozorovat vesmír bez vlivu družic. 

Velká výhoda Vesmírného dalekohledu Jamese Webba spočívá v umístění daleko od Země. Naopak Hubble již na své dráze klesl natolik, že jeho snímky ovlivňují družice Starlink pohybující se výš: HST v současnosti krouží 538 km nad naší planetou, zatímco u zmíněných zařízení se jedná o 525–570 km. Řešením by bylo přesunout teleskop o něco výš, což ovšem zvládaly pouze raketoplány, které již roky nelétají. NASA však zkoumá možné využití kosmické lodi Crew Dragon nebo jiné stávající infrastruktury k posunu HST na vyšší dráhu, a možná i servisní misi, která by mohla jeho životnost prodloužit.

S pomocí umělé inteligence

Sandor Kruk z Institutu Maxe Plancka pro mimozemskou fyziku loni publikoval zásadní studii, zabývající se právě vlivem Starlinků na pozorování Hubbleova teleskopu. Spolu s dobrovolníky z vědeckého projektu Hubble Asteroid Hunter prozkoumali archiv snímků z HST pořízených v letech 2002–2021 a zjistili, že na 2,7 % jednotlivých fotografií s typickým expozičním časem 11,2 minuty prochází družice a že stopy na snímcích s časem narůstají. Jde o logický důsledek zvyšujícího se počtu startů do kosmu, v daném případě na nízkou oběžnou dráhu, která také tvoří nejčastější cíl raket Falcon 9 firmy SpaceX. Ze studie tedy jasně vyplývá, že umělé družice mohou ovlivnit pozorování vesmírných dalekohledů na LEO. 

Kvantitativní posouzení četnosti družic na snímcích HST bylo provedeno vůbec poprvé. K analýze více než sto tisíc jednotlivých fotografií posloužil algoritmus umělé inteligence, trénovaný tak, aby detekoval satelitní čáry a ignoroval podobné stopy vyvolané přírodními jevy v podobě asteroidů, gravitačních čoček a kosmického záření. Studie také ukázala, že se počet stop u jednotlivých přístrojů teleskopu liší. Každá jeho kamera má totiž jinou velikost zorného pole. Hubble snímkuje oblohu v delším časovém horizontu a jeho přístroj FGS umožňuje pořizovat přesné časové expozice, což je nutné pro pozorování slabých a vzdálených objektů. HST běžně vytváří skládané kompozitní fotografie, které vyžadují přibližně 35minutovou expozici. Na legendární Extrémně hluboké pole ovšem potřeboval expozici trvající 22 dní! A právě delší pozorování zvyšuje pravděpodobnost zachycení stopy po družici, či dokonce několika – což vědeckou cenu snímku významně znehodnocuje. 

Čína má vlastní plány

Ovšem budoucnost má přinést další, početnější konstelace, přičemž svou vlastní plánuje mimo jiné Čína. Konkrétní reakce lidové republiky na družice Starlink a OneWeb se poprvé objevila v roce 2020. Asijská země si podala žádost o necelých 13 tisíc satelitů u Mezinárodní telekomunikační unie v Ženevě, načež označila satelitní internet za národní projekt rozvoje nové infrastruktury a předloni založila státní skupinu China Satellite Network, jež bude dohlížet na projekt nazvaný Guowang (Kuo-wang).

Od té doby toho však o zmíněné konstelaci mnoho nevíme. Skupina podepsala dohodu s místní vládou Šanghaje o podpoře komerčních vesmírných aktivit a založila dvě společnosti ve městě Čchung-čching. Guowang má zahrnovat dvě menší komunikační konstelace Hongyan a Hongyun (Chung-jen, Chung-jün) na nízké oběžné dráze, provozované hlavním čínským kosmickým dodavatelem CASC a jeho sesterským obranným gigantem CASIC. Provoz tedy bude vládní, ale stále se rozvíjející komerční vesmírné firmy sehrají zřejmě v projektu velkou roli, a to jak při výrobě satelitů, tak při jejich vynášení.

CASC také zvažuje využití rakety Dlouhý pochod 5B (CZ-5B), schopné dopravit 25 tun nákladu na nízkou oběžnou dráhu; na další podrobnosti se však stále čeká. Každopádně je jasné, že má Čína zájem vytvořit po vzoru SpaceX vlastní síť družic pro globální pokrytí internetem a komunikační služby. Jsou tu ovšem i další státy: Před válkou se netajilo svými plány na výstavbu satelitních sítí ani Rusko, ale nyní jeho kroky nelze předvídat. Další neznámou pak představuje Indie. Jak a zda vůbec budou chtít zmíněné země budovat své konstelace tak, aby měly na astronomii co nejmenší dopad, zůstává zatím ve hvězdách.

Temná družice

K dobru SpaceX budiž přičteno, že se snaží vlastní satelity skutečně vylepšovat v zájmu věci: Například u tzv. DarkSatů neboli „temných družic“ se používala speciální černá barva pro nátěr, ve snaze učinit zařízení méně rušivým. Jenže solární panely – coby nejvýraznější prvek, odrážející značné množství světla – natřít nelze. Navíc se takto satelity zahřívaly, takže mimo jiné narůstala jejich viditelnost v infračerveném spektru, a proto se od popsané metody raději upustilo. 

Další zkoušené vylepšení představoval tzv. VisorSat, tedy jakési clony bránící odrazivosti určitých částí družice. Druhá generace Starlinků je na tom tudíž o něco lépe než ta první. Astronomům pomáhá také software pro korekci obrazu, který může pruhy a stopy na snímcích maskovat. Nicméně pruhy široké víc než několik pixelů mohou znamenat problém a ztráta dat je v takovém případě jednoduše značná. Nejde totiž o vizuální stránku, nýbrž o to, co světelné pruhy po družicích na snímcích zakrývají. Přílišné maskování má za následek degradaci fotografie a její vědecká hodnota klesá. Pozemská astronomie se tak postupně mění a bude se muset vypořádat s novými výzvami. Astronomové se snaží zabránit zhoršení situace: Mezinárodní společenství proto požádalo OSN o pomoc při ustavení expertní skupiny a hledají se i další řešení.

Čas nad zlato

Vraťme se však k Hubbleovu teleskopu. Pozorovací časy na HST představují velmi cenný artikl – což je další rozměr problému. Dodatečná doba na restaurování fotografií a náklady na astronomický výzkum jen narostou. Kratší expozice mohou některé potíže zmírnit, ale budeme muset počítat s časovou ztrátou dalekohledu kvůli snímkům ovlivněným družicemi.

Další komplikace pak netkví ve viditelné části spektra, nýbrž v té rádiové. Všechny družice, včetně Starlinků, produkují v radioastronomii rostoucí šum pozadí. Zde však černá barva ani clony nepomohou. Jen těžko si lze představit, co zvýšení počtu satelitů v uvedené oblasti způsobí. Samantha Lawlerová z univerzity v kanadské Regině se problematikou dlouhodobě zabývá a v jednom ze svých článků upozorňuje, že brzy bude každý patnáctý světelný bod na noční obloze odpovídat družici. „Pro výzkumnou astronomii to bude zničující a podoba nočního nebe všude na světě se naprosto změní,“ dodává badatelka. 

Lawlerová a její kolegové vytvořili vizualizaci noční oblohy, včetně trajektorií 65 tisíc navrhovaných družic Starlink, OneWeb, Kuiper a Starnet/GW. Výsledné video simuluje pohled na nebe o letním slunovratu z 50. stupně severní šířky, kde leží i střední Evropa včetně Česka. A výsledek je k zamyšlení: Jedná se o stovky družic dostatečně jasných, aby se daly rozlišit pouhýma očima, jež budou viditelné po celou noc; a o tisíce dalších, které bude v průběhu celé noci osvětlovat Slunce, což by mohlo astronomický výzkum významně ovlivnit. Noční obloha by vypadala úplně jinak než nyní, a to nejen z tmavých míst.

Konec oblohy, jak ji známe

Zmíněná simulace sice ukazuje 65 tisíc družic, ale brzy jich bude mnohem víc. Soudě podle návrhů různých satelitních společností by se mohlo v roce 2030 na nízké oběžné dráze nacházet až sto tisíc družic, což nenaruší jen astronomická pozorování: Zcela jistě se tím změní i náš pohled na noční nebe, a to bez ohledu na pozorovací stanoviště. Velmi brzy tak možná noční obloha, která ovlivnila samotný vývoj a kulturní rozvoj lidstva, přestane existovat v podobě, v jaké ji známe od nepaměti. Bude nesmírně těžké zde najít nějaký rozumný konsenzus. Zatím se zdá, že pokrok vede a hvězdy blednou…

Očekává se, že budou zasaženy všechny velké pozemní astronomické observatoře, včetně připravované rekordmanky Vera Rubin Observatory (VRO), jež by měla pracovat od příštího roku. Jenže do té doby nebe zahltí další tisíce družic, a to může znamenat závažný problém. Observatoř má totiž provádět mimořádně rozsáhlý průzkum noční oblohy nazvaný Legacy Survey of Space and Time, kdy bude každých několik nocí snímat celé nebe pomocí 8,4metrového primárního zrcadla. K úkolům VRO má patřit vyhledávání přechodných jevů včetně planetek a zatím není jisté, jakým způsobem rychle rostoucí počet družic její fungování ovlivní. Velké množství satelitů může výrazně snížit naši schopnost odhalit potenciálně nebezpečná tělesa, přičemž nejhorší scénář by zahrnoval srážku s objektem, který bychom neobjevili včas.

Až nastane příští jasná noc, vyjděte ven a pohlédněte na noční nebeské divadlo, nejlépe daleko od světel měst. A ten pohled si zapamatujte. Protože bez významných změn v plánech korporací, jež chtějí spustit další megakonstelace, se náš výhled na hvězdy možná již brzy zcela dramaticky změní.

Druhá bitva u El Alameinu znamenala bod obratu v severoafrické kampani a zároveň se stala jedinou velkou tankovou bitvou, kterou síly Britského společenství národů vyhrály bez americké účasti. Jistým způsobem však USA na bojišti přítomny byly – královští tankisté totiž sedlali mimo jiné tři stovky shermanů. 

Čelní střet

Vojska Osy dosud na černém kontinentě vítězila a v polovině roku 1942 se zdálo, že jim nic nemůže zabránit v dobytí Alexandrie. Ve skutečnosti měl i polní maršál Erwin Rommel plnou hlavu starostí, neboť Britové získávali převahu ve vzduchu a zásobovací trasy Osy se stávaly častým cílem útoků. Královští vojáci sice drželi už jen pás pouště kolem města El Alamein, jenže přírodní podmínky Němcům neumožňovaly jej obejít. Za této situace rozhodli v Londýně o přípravě protiofenzivy a do čela spojeneckých jednotek postavili pečlivého plánovače Bernarda Montgomeryho. Ten určil za datum útoku 23. říjen a do karet mu hrál i fakt, že Rommel odjel do Německa na zdravotní dovolenou.

Po reorganizaci a přísunu posil zahájila britská 8. armáda operaci Lightfoot, sestávající z dělostřeleckého bombardování následovaného útokem pěchoty. Úder se uskutečnil na frontě o šířce pouhých 10 km a infanterie při něm vytvořila průchody v minových polích. Těmi do německých linií zamířilo 500 tanků, ale záhy se útok zadrhl kvůli zvířenému prachu a nulové viditelnosti. Mezitím 7. obrněná divize jižněji zahájila klamnou ofenzivu, ale i v tomto sektoru miny postup zpomalily. Nepřítel přeskupil síly a 24. října za soumraku vyrazila německá 15. tanková divize a italská 133. obrněná divize Littorio z prolákliny Kidney, aby napadly 1. obrněnou divizi. Britové měli navrch, ovšem 88mm kanony mnoho jejich strojů vyřadily a ani jedna ze stran nedosáhla průlomu. Střet se změnil v opotřebovávací bitvu, kterou si Spojenci mohli dovolit, zato Rommel – jenž se urychleně vrátil z Evropy – nikoliv.

Britský triumf v poušti

Když první fáze bojů 26. října skončila patem, německý polní maršál uvažoval, kde protivník příště udeří. Došel k názoru, že na severu bojiště, a přesunul tam 21. tankovou divizi s podporou italských sil. Boje pokračovaly se střídavými úspěchy a 29. října zůstávalo Montgomerymu stále 800 tanků, zatímco Rommelovi jen 81 německých a 197 italských. Kromě materiální převahy měly rozhodnout i analytické schopnosti britského generálporučíka. Ten si všiml tvrdého odporu nepřítele na severu a usoudil, že právě tam Němci očekávají rozhodující britský nápor. Proto se rozhodl zaútočit jižněji a na severu nechal vést pěchotu jen diverzní akce. 

Závěrečná fáze bitvy dostala název operace Supercharge, začala 2. listopadu a jejím cílem se staly obrněné síly Osy severozápadně od Kidney. Ačkoliv zprvu britské tanky utrpěly těžké ztráty, nazítří 1. obrněná divize vylákala nepřítele k protiútoku a bombardéry i děla zničily desítky panzerů. Rommelovi zbylo 35 strojů a 4. listopadu zahájil ústup. Britové jej pronásledovali, nicméně nedokázali převzít iniciativu a poskytli mu čas se stáhnout. Přesto šlo o jednoznačný úspěch, a ne náhodou Winston Churchill po El Alameinu prohlásil: „Toto není konec, není to dokonce ani začátek konce. Ale možná je to konec začátku.“ Obě strany odepsaly shodně asi 500 tanků, britské opravárenské čety dokázaly tři stovky zprovoznit.

Likvidace kurského oblouku

Žádný přehled významných tankových bitev druhé světové války by nebyl kompletní bez legendárního boje u Prochorovky, k němuž došlo 12. července 1943 v rámci rozsáhlejšího kurského střetnutí. A to i přesto, že podle posledních výzkumů se nejednalo o největší souboj obrněnců v historii, a tento primát nyní historici připisují bitvě u Brodů. 

Operaci Citadela v kurském oblouku zahájila německá vojska 5. července se záměrem znovu získat strategickou iniciativu a oslabit nepřítele tak, aby v nadcházejících měsících nemohl zahájit větší ofenzivu. Bezprostřední cíl berlínského hlavního stanu spočíval právě v likvidaci kurského oblouku neboli výběžku fronty vzniklého okolo důležitého železničního uzlu a průmyslového centra Kursk. Německý úder měl podobu dvou ramen, severního a jižního, která měla jako obrovské kleště sevřít město, obklíčit statisíce rudoarmějců a narovnat frontu. 

V jižním sektoru, kde se nacházela i vesnice Prochorovka, tvořil hrot útoku II. tankový sbor SS generála Waffen-SS Paula Haussera. Tlak panzerů přiměl Sověty uvést do pohybu rezervy Stepního frontu tvořené 5. gardovou tankovou armádou, jíž velel generálporučík Pavel Rotmistrov. Masy jeho T-34 se přiřítily k bojišti 10. července. Německá ofenziva na severu záhy zkrachovala, a tak se útočníci zaměřili na jižní směr, kde si probojovávala cestu vpřed 4. tanková armáda generálplukovníka Hermanna Hotha. Ve snaze ji odrazit vrhli Sověti do boku panzerů další zálohy, což Hotha donutilo změnit směr a zamířit k Prochorovce.

Sověti přebírají iniciativu

O průběhu samotného klání kolují protichůdné informace. Sovětská historiografie píše o hrdinném střetném boji na minimální vzdálenost (včetně sebevražedných taranů), německá tvrdí, že tankisté Waffen-SS využili lepších postavení i dostřel svých kanonů a pálili spíše na delší distance. Jistý není ani počet zapojených strojů stejně jako výše ztrát. Podle údajů udávaných po desetiletí se u Prochorovky střetlo zhruba 1 500 tanků: 800 sovětských a 700 německých. Škody na obou stranách byly podle týchž zdrojů značné – útočníci prý přišli o 350 panzerů a 10 tisíc vojáků, Rudá armáda odepsala stejné nebo dokonce vyšší počty. 

Revidované údaje vycházejí nejen z prací západních badatelů, kteří většinou uvádějí mezi dvěma a třemi sty německých obrněnců, ale i z ruského ministerstva obrany. To kupříkladu v roce 2018 uvedlo, že podle archivních údajů přišla Rudá armáda 12. července 1943 o 470 ze 670 nasazených tanků a samohybných děl, zatímco Němci jen o padesátku ze 490 obrněnců. Ztráty Rotmistrovovy 5. gardové tankové armády podle těchto údajů činily 70 %, u II. tankového sboru SS šlo jen o 10 %. Zkreslení původních informací má vycházet z nekriticky přejímaných hlášení sovětských velitelů, zejména samotného Rotmistrova, který se snažil zakrýt děsivé škody. 

Ať už byla pravda jakákoliv, bitva u Kurska skončila v posledním srpnovém týdnu dobytím Charkova Rudou armádou a zastavení panzerů u Prochorovky k tomuto výsledku přispělo. Po triumfu u Stalingradu šlo o druhé rozhodující vítězství Stalinových vojsk, po němž Sověti na východní frontě definitivě převzali iniciativu. Porážka tankistů třetí říše pozvedla též reputaci Rudé armády u západních Spojenců.

V Česku, respektive v tehdejším Československu se začalo jezdit po pravé straně teprve před 85 lety. O zavedení pravosměrného provozu bylo rozhodnuto opatřením Stálého výboru Národního shromáždění č. 275/1938 Sb. ze dne 10. listopadu 1938. Účinnost tohoto ustanovení byla stanovena na 1. května 1939.

Obsazení části republiky v březnu 1939 Německem však vedlo k uspíšení účinnosti – výnosem vrchního velitele německé armády byl pravostranný provoz v Protektorátu Čechy a Morava zaveden dnem 17. března 1939, v Praze až od neděle 26. března 1939 od 3 hodin ráno. Například v Ostravě se ale jezdilo vpravo už od prvního dne okupace.

Dvě třetiny světa jezdí špatně

Kromě Česka využívá pravosměrný systém provozu 65 % světové populace. Zároveň ale platí, že 90 % všech najetých kilometrů proběhne na pravé straně silnice. Kromě Velké Británie se jezdí vlevo i v Austrálii, na Novém Zélandu, v Indii, Indonésii a v Japonsku. Stejný systém používá i většina bývalých britských kolonií v jižní Africe. V Evropě kromě Britů jezdí vlevo i řidiči na Kypru, v Irsku a na Maltě, na jihoamerickém kontinentu pak v Guyaně (bývalá britská kolonie) a v Surinamu (bývalá nizozemská kolonie). Stejná pravidla platí i pro Bahamské ostrovy, Barbados nebo třeba Bermudské ostrovy.

Na otázku, kdo jezdí po špatné straně hledali před časem odpověď i historikové a zdá se, že „správně“ jezdí opravdu Angličané. Levosměrný provoz tomu pravosměrnému totiž předcházel, a to nejenom v Británii. Má se za to, že ve středověku bylo pro převážně pravoruké jezdce, nosící zbraň na levém boku, pohodlnější nasedat na koně z levé strany. A aby se při nasedání nepletli do cesty, stalo se zvykem jezdit vlevo.

Evropa jezdí vpravo

Zatímco například ve Spojených státech si pravostranný provoz vynutil přechod z koňských sedel k povozům, v Evropě odstartovala pravostrannou revoluci francouzská revoluce. Do té doby platil nejen ve Francii zvyk, kdy nevolníci uhýbali aristokratům cestujícím po levé straně cest. Oficiálně se v Paříži začalo jezdit vpravo od roku 1794, o rok dříve pak třeba v Dánsku.

V Itálii byl pravostranný systém zavedený na konci 19. století, oficiálně ale začal platit až 30. června 1912. Zajímavostí je, že italská města, ve kterých fungovala tramvajová doprava, si mohla po nějaký čas ponechat levostranný provoz – musela ale na tuto skutečnost upozornit na hranicích města. Řím tak přešel na pravostranný provoz až 1. března 1925 a Milán 3. srpna 1926.

Ve stejné době se začalo oficiálně jezdit vpravo také na Pyrenejském poloostrově – v Portugalsku od roku 1920, ve Španělsku od roku 1924 a na Gibraltaru od roku 1929.

Posledními evropskými zeměmi, které se připojily k pravostrannému provozu bylo Švédsko a Island. V roce 1955 uspořádala švédská vláda referendum v otázce změny dopravního systému a přestože téměř 83 % Švédů hlasovalo proti navrhované změně, švédský parlament schválil zákon o pravostranném provozu v roce 1963. Oficiálně se začalo ve Švédsku jezdit vpravo 3. září 1967. O rok později se ke stejnému kroku připojil i Island.

Jeskynní systém Grotte de Saint-Marcel v jižní Francii je jedním z nejúchvatnějších na světě a je již dlouho v hledáčku odborníků. Lidé ho objevili už velice dávno – jak dokládají četné nálezy, celá tisíciletí se zdržovali v jeho vstupní části. Francouzský jeskynní systém je ale mnohem rozsáhlejší. Podle zjištění odborníků je celý komplex nejméně 64 kilometry dlouhý.

Tým, který vedl geomorfolog Jean-Jacques Delannoy z francouzské výzkumné agentury CNRS, zde nedávno narazil na pozoruhodnou vědeckou hádanku. Vědci zde objevili stopy velmi dávné lidské přítomnosti. Ty se přitom nenacházejí ve vstupní a snadno přístupné části, nýbrž ve vzdálenosti více než 1,5 kilometru od vstupu. Místo je přitom komplikovaně přístupné i pro dnešní zkušené speleology s moderní výbavou. Jak se tedy naši dávní předci dostávali do takto složitě přístupných míst?

Cesta do nebezpečí

Důkazem o přítomnosti lidí hluboko v útrobách jeskynního systému jsou ulámané krápníky, na které Delannoy se svými kolegy narazili. Až doposud se přitom předpokládalo, že jde o práci turistů nebo jeskyňářů z 19. století, kdy bylo podobné chování poměrně běžné. Vědci se proto rozhodli ověřit stáří nalezených krápníků a výsledky je překvapily…

Analýza pomocí uran-thoriového datování, založeného na zjišťování poměru mezi uranem a thoriem, které je obzvláště přesné a spolehlivé právě při práci s vápencovými strukturami, ukázala, že nejstarší nalezené krápníky byly ulomené před zhruba 10 tisíci lety a nejmladší asi před 3 tisíci lety. Podrobnosti o svých zjištěních vědci zveřejnili v odborném časopisu Journal of Archaeological Method and Theory.

Speleologové doby kamenné

Část ulomených krápníků byla navíc poskládána do zvláštních struktur, které podle vědců nemohly vzniknout přirozeným způsobem. Datování těchto struktur ukázalo, že vznikly přibližně před 8 tisíci lety.

„Důkazy o pravěké lidské činnosti v jeskyni Saint-Marcel jsou přesvědčivé,“ píší vědci ve své studii. Jakým způsobem se do nitra jeskynního systému tito lidé dostávali ale i nadále zůstává hádankou, na kterou bude muset odpovědět až další výzkum. Výsledky v každém případě podle vědců mění náš pohled na schopnosti lidí z dávné minulosti. 

Biologové označují jako „ekosystémové inženýry“ druhy, které svou životní aktivitou významně proměňují krajinu a život, jenž je v ní přítomen. Na pacifickém pobřeží Severní Ameriky plní tuto roli přímo dokonale medvěd grizzly (Ursus arctos horribilis). Nic na tom nemění fakt, že se „inženýrství“ nevěnuje celoročně, ale jen v období tahu lososů z moře do trdlišť na horních tocích řek.

Lesní inženýr grizzly

Masa migrujících lososů představuje veletok živin, který „teče“ proti proudu řek – z oceánu do vnitrozemí. Dospělí pacifičtí lososi po vytření hynou a mnoho živin uvolněných z jejich těl se tak dostává přímo do vody. Dusík, síra, uhlík a fosfor by ovšem nedoputovaly daleko od říčního koryta, pokud by se u řek k rybím hodům nesešli grizzlyové, medvědi černí, vlci a další šelmy či draví ptáci.

Významná role v koloběhu živin patří právě grizzlyům, zdatným lovcům ryb, kteří v době lososího tahu přicházejí k řekám, aby se vykrmili na zimu. V dobách hojnosti si medvědi vybírají z kořisti jen ty nejvýživnější části – hlavu a vnitřnosti. Zbytky po jejich hostinách vroubí břehy řek a obohacují je o živiny. Druhá polovina těchto látek putuje v medvědích útrobách do okolních lesů, kde se s trusem masožravců dostává do půdy. Medvědí „hnojení“ významně ovlivňuje druhové složení flóry především v okolí malých a na živiny chudých potoků.

Pokud by medvěd grizzly zmizel z krajiny, zůstával by zdroj živin v podobě táhnoucích lososů ladem a to by mělo dramatický dopad na okolí řek. Změnila by se vegetace a v návaznosti na to i druhové složení mnoha bezobratlých živočichů i drobných obratlovců. Zmizení jiných živočišných druhů by nevyvolalo tak dalekosáhlé změny. Proto je grizzly považován za klíčový druh.

Záhady lososích tahů

Díky nezastupitelné roli grizzlyho platí, že čím víc lososů každoročně táhne potoky a říčkami, tím více jsou pohnojeny jejich břehy. V okolí toků s mohutným tahem lososů jsou rostlinná společenstva druhově chudší. Z „vyhnojených“ lesů ustupují mnohé druhy rostlin, například keřovité menziesie (Menziesia) nebo brusnice (Vaccinium). Místo nich se šíří ostružiník (Rubus spectabilis) a meruzalka (Ribes bracteocum). 

Výrazně menší je vliv grizzlyů jako ekosystémových inženýrů v okolí toků v nižších nadmořských výškách. V tamějších porostech je hojně zastoupená olše červená (Alnus rubra), která na kořenech hostí vláknité bakterie z rodu Frankia. Tito půdní mikrobi jsou s to zachytit a zpracovat vzdušný dusík a obohacují tak půdu o dusíkaté látky využitelné rostlinami. Výpadek v přísunu živin vyvolaný oslabením tahů lososů proto není v těchto podmínkách tolik patrný.

V posledních desetiletích tahy pacifických lososů slábnou. Důvody poklesu jejich stavů jsou zřejmé – výstavba přehrad, znečištění řek a moří a v neposlední řadě i nadměrný rybolov. Slábne tak přísun živin nejen do řek ale i do jejich okolí. Grizzlyové přišli „o práci“, ale šance na nápravu zjevně existuje. 

Na podzim roku 2010 sledovali biologové i zástupy amatérských milovníků přírody nevěřícným pohledem vody amerických a kanadských řek, jež doslova zrudly těly táhnoucích lososů nerka (Oncorhynchus nerka). Tyto ryby podnikly nejsilnější tah za poslední století. Bylo by však předčasné jásat. Důvod rekordního tahu není jasný. Většina odborníků se domnívá, že migraci podnikla zcela výjimečná generace, která měla z pekla štěstí a setkávala se po celý život jen a jen s optimálními podmínkami. Do budoucna se nedá počítat s tím, že by se lososí příval brzy zase zopakoval. Vždyť o rok dříve zely vody severoamerických řek v úmoří Pacifiku v době tahu lososa nerky prázdnotou. Tah těchto ryb byl nejslabší za posledních padesát let.

Strážce mořských řas

Roli klíčových druhů stejně jako v předchozím případě často sehrávají predátoři. Zřejmě nejznámějším příkladem jsou vydry mořské čili kalani (Enhydra lutris). Tyto šelmy obývají pobřeží severního Pacifiku a dorůstají hmotnosti až 45 kilogramů. Jsou to největší lasicovité šelmy, ale zároveň i nejmenší mořští savci.

Kalan se sice dokáže pohybovat po souši, ale většinu života tráví ve vodním živlu. K tomu je dokonale uzpůsoben díky husté kožešině. Na jednom čtverečním centimetru kalaní kůže vyrůstá asi 160 000 chlupů. Žádný jiný savec nemá tak hustou kožešinu jako vydra mořská. Srst je přitom složena ze dvou vrstev. Spodní podsada je tvořena kratšími a jemnějšími chlupy, které zadržují vzduchové bublinky a přispívají k lepším izolačním vlastnostem kožešiny. Svrchní vrstvu srsti tvoří delší a hrubší chlupy zvané pesíky.

Právě kvalitní kožešina se stala kalanům bezmála osudnou. Bezohledný lov přivedl tyto tvory na pokraj vyhubení a v té chvíli se v plné síle ukázal význam kalanů jako klíčového druhu pobřežních ekosystémů. V severním Pacifiku vyrůstají z mořského dna mohutné stélky hnědých řas, mezi kterými patří k nejčetnějším čepelatky (Laminaria). Tyto řasy (kelpy) jsou ukotveny k mořskému dnu jen poměrně malými výběžky, jež nemají funkci kořenů vyšších rostlin. Řasa jimi nečerpá živiny z mořského dna, ale využívá je pouze jako kotvu. Množství řas tvoří takzvané kelpové lesy.

V nepřítomnosti vyder se přemnožily ježovky, jimiž se vybíjené vydry živily. Ježovky zkonzumovaly jen malou část biomasy kelpového lesa, ale šlo právě o tu část, kterou byla mnohametrová stélka přichycena ke dnu. Na rozsáhlých plochách byly řasy „odříznuty“ ode dna a zaneseny na volné moře. Kelpové lesy se rychle proměnily v pustinu, kde už nenacházelo potravu a úkryt pestré společenstvo dalších živočichů. Teprve přísný zákaz lovu mořských vyder a pomalý vzestup jejich populací dovolil redukci počtů ježovek a dal kelpovým lesům příležitost k obnově.

Druhé kolo vydří tragédie

Ochrana mořských vyder před lovem přinesla ovoce. Populace klíčového druhu se rozrostly a kelpové lesy přestaly být devastovány ježovkami. V poslední době ale začalo kalanů opět dramaticky ubývat. Vědci, kteří si dobře uvědomovali, co hrozí pobřežním ekosystémům kelpových lesů, zoufale pátrali po příčinách mizení mořských vyder. Ukázalo se, že je začaly ve velkém lovit kosatky dravé (Orcinus orca). Potvrdilo to i zjištění, že kalanů neubývá v mořských zátokách s mělkým ústím, kam kosatky za vydrami neproniknou.

Několikatunová velryba zkonzumuje za den běžně dva metráky masa. Pokud chce tuto potřebu pokrýt kalany o průměrné hmotnosti kolem 30 kilogramů, musí jich denně ulovit hned několik. Tak velkému tlaku nedokáže populace vyder mořských čelit a hroutí se.

Za změnou kosatčího jídelníčku stojí člověk. Kosatky původně lovily lachtany medvědí (Callorhinus ursinus), kteří představují mnohem vydatnější sousto. Samice lachtanů jsou nejméně dvakrát těžší než kalani a lachtaní samci váží 270 kilogramů, takže nasytí kosatku na celý den. Stavy lachtanů v oblastech severního Pacifiku ovšem klesají. Rybáři v nich vidí konkurenty a nemilosrdně je střílejí. Drancování rybích populací bezohledným rybolovem navíc připravilo lachtany o potravu a svou roli zřejmě sehrávají i neblahé vlivy klimatických změn.

Tandem z Austrálie

Některé ekosystémy stojí a padají se vzájemnou spoluprací klíčových druhů. V australské přírodě se v takový sehraný tandem spojili ptáci medosavky (Meliphaga) a rostliny z rodu Banksia. Banksie rostou jako keře nebo nižší stromy především na jihu západní Austrálie. Jejich drobné kvítky vytvářejí válcovitá květenství bohatá na nektar. Nabízejí tak vydatný zdroj potravy pro medosavky, které sehrávají v australské přírodě roli amerických kolibříků. Medosavky se při sání nektaru z květů nevznášejí na místě jako kolibřík. Australští pěvci volí taktiku poskakování po větvích a sají nektar z květů pevně usazeni na vegetaci. Jejich výkon opylovačů to ale nijak nepoznamenává a medosavky významně přispívají k opylení mnoha zástupců australské flóry.

V západní Austrálii, kde se rozmohlo zemědělství a rozsáhlé plochy byly přeměněny na obilná pole, zůstala Banksia prionotes jediným zdrojem potravy medosavek během kritického zimního období, kdy jiné rostliny bohaté na nektar nekvetou.

Pokud by tento strom s mohutnými šišticemi oranžových květů z krajiny zmizel, medosavky by tu nepřežily. To by vyvolalo kaskádu neblahých následků, protože na opylení medosavkami jsou existenčně závislé mnohé další druhy rostlin. Na těch následně závisí početné společenstvo živočichů. Už v polovině devadesátých let minulého století proto australský biolog Brian Walker volal po důsledné ochraně stromů Banksia prionotes v zemědělské krajině západní Austrálie. Tato banksie představuje spolu s medosavkami pro tamější ekosystém klíčový druh.

V jiných oblastech Austrálie není situace tak vyhrocená, protože tam roste hned několik různých druhů banksií, jež pomohou medosavkám kritické období nedostatku potravy překlenout. Zmizení jediného druhu banksie by tu pak nemělo tak drastické následky.

Zahraniční odboj se zformoval doslova jen týdny po zániku Československa 15. března 1939. Pro své sídlo a centrum exilového řízení státu si československý prezident Edvard Beneš zvolil Londýn. Proč ne Paříž, když byla blíž? Pravděpodobně nemohl Francouzům odpustit, že i když mělo Československo s Francií přímou obrannou spojeneckou smlouvu, v době nejtěžší krize a mnichovské dohody ji Francie nedodržela. 

Jenže ustavit exilovou vládu je jedna věc, dosáhnout jejího uznání u spojenců věc jiná, zvlášť když přísně vzato měl protektorát stále svého „prezidenta“ Háchu. Benešovi to trvalo dva roky usilovné diplomacie! Britský ministr zahraničí lord Halifax nakonec Benešovu vládu jménem Velké Británie uznal 18. července 1942, Charles de Gaulle jménem Francie 29. září 1942. Co všechno se muselo odehrát, aby se Československo znovu objevilo na mapě? 

Operace Anthropoid 

Ačkoliv tolerovaná, stále ještě oficiálně neuznaná exilová vláda neměla v roce 1941 vůbec lehkou pozici. Nacistické Německo s neuvěřitelnou rychlostí postupovalo ve své okupaci napříč kontinentem, pokořilo si střední Evropu i Francii a těžké boty nacistického Wehrmachtu nezadržitelně pochodovaly stále hlouběji také do údajně nedobytného Sovětského svazu. V Británii se stále silněji ozývaly hlasy, že země by se měla v prvé řadě starat sama o sebe a o vlastní přežití a nikoliv plýtvat materiálním a politickým kapitálem na podporu nějaké malé země, která byla v očích většiny mezinárodního společenství ztracená.

Protektorát Čechy a Morava navíc navenek působil v té době jako v zásadě klidný a nudný zadní dvorek nacistického impéria. Pokusy o protesty byly minimální, zato velmi kvalitní československé zbrojovky vydatně německý Wehrmacht zásobovaly. Jaký důvod tedy měla Británie mít, aby tomuto kusu země přiznala ve svých očích nějakou státoprávní důležitost? Pokud by se Beneš chtěl spolehnout na slabý, ale alespoň nějaký vliv domácího odboje, nedostal k tomu příležitost. 

V roce 1941 do funkce říšského protektora nastoupil Reinhard Heydrich, třetí nejmocnější muž Říše, autor projektu systematického vyvražďování Židů; a domácím odbojovým skupinám zasadil tvrdý úder. Kromě nahánění menších skupinek v menších městech a na venkově totiž zamířil i přímo na nejvyšší místa a zatkl čelní představitele státu, kteří zůstávali s Londýnem a Benešem ve spojení. Zdroj cenných informací o aktivitách Wehrmachtu, jedna z mála vysokých karet v Benešových rukách, tím vyschl, a Benešova deklarovaná exilová vláda tím ztratila další z nástrojů, jak mohla být Britům užitečná. Bylo jasné, že pokud naděje na obnovu země nemá spadnout na žebříčku spojeneckých priorit ještě níže, než byla doposud, je potřeba učinit takové gesto, jakého by se nikdo ve Velké Británii nenadál. 

Tím gestem se měl stát atentát na samotného Heydricha. Mise vyhlížela pro československé parašutisty sebevražedně a také takovou nakonec byla, ale svůj cíl splnila bezezbytku. Úspěch atentátu způsobil ve světě pozdvižení a přinesl Československu zpět ztracenou prestiž. Nejen, že došlo k uznání exilové vlády. Británie také přislíbila odvolání mnichovské dohody a obnovení země v jejích předmnichovských hranicích. To bylo víc, než mnozí vůbec kdy očekávali!

Ve spojeneckých armádách 

Speciálně vycvičený oddíl parašutistů však nebyl jediným příspěvkem Československého národa v boji proti nacistům. Po zániku země do Francie a Británie odcházeli Čechoslováci nejen jako uprchlíci před nacismem, ale i jako vojáci, kteří ve spojeneckých řadách chtěli dál bojovat za svou zem. Po obsazení Francie se přesunuli do Británie, bojovali dál a vydobyli si velmi solidní pověst. Londýn později Praze daroval sochu okřídleného lva. Ten symbolizuje vděčnost a uznání československým letcům, kteří bojovali v britském Královském letectvu (RAF) a pomohli rozhodnout o vítězství v klíčové bitvě o Británii. Socha zdobí park kousek od Malé strany. Pozemní jednotky zase bojovaly po boku Britů v severní Africe a na Blízkém východě a poté i na západní frontě. 

Edvard Beneš se s československými jednotkami několikrát setkal. Záznam z jeho projevu během první návštěvy se dochoval v archivu Českého rozhlasu. „Hitler bude smeten, společná naše vlast bude znova svobodna a vy se vrátíte dříve nebo později do svých domovů. Věřím, že v budoucnosti nezklame žádný z vás,“ řekl. 

Dluh Londýnu 

Česká exilová vláda dokázala válku i své další diplomatické aktivity financovat díky půjčce britské vlády. Ta byla původně v prosinci 1940 uzavřena na základě dohody o poskytnutí úvěru ve výši sedmi a půl milionu liber, následně ještě dvakrát po pěti milionech. Z britských peněz se platila nejen výstroj, výzbroj a strava pro československé jednotky, ale také celé československé státní zřízení v exilu, ministerstva, státní rada jako náhražka parlamentu či velvyslanectví. Aby ukázali dobrou vůli, umožnili Britové většinu výzbroje pro armádu si pronajmout a následně vrátit, což znamenalo velké úspory. Československo muselo zaplatit pouze vybavení, které si odvezlo do vlasti. 

Splácení dluhu značně zkomplikoval komunistický státní převrat v roce 1948 a následné masivní znárodňování, které se dotklo i firem, ve kterých měli Britové podíly. Konečného vyrovnání se oběma zemím podařilo dosáhnout až v roce 1982, tedy po 37 letech od uzavření půjčky! Za splnění smluvních podmínek dostalo Československo zpátky 18,4 tun měnového zlata, zbývajícího v Británii z národního zlatého pokladu. 

„Náš“ Jenda Masaryk 

Beneš v Londýně nepracoval sám. Prozatímní státní zřízení tvořila velká jména československé politiky jako Štefan Osuský, Hubert Ripka nebo Jan Šrámek. K nejvíce vyčnívajícím osobnostem nicméně patřil ministr zahraničí Jan Masaryk, syn prezidenta Masaryka. Po divokém a neuspořádaném mládí se našel v diplomacii. Dokázal být totiž laskavý a vtipný společník – jeho večírky byly mezi britskou smetánkou vyhlášeny a ledacos se ve víru zábavy dalo také politicky vyjednat. Navíc se během služby v rakousko-uherské armádě naučil maďarsky, mluvil plynně anglicky, francouzsky, německy a rusky. Po matce zdědil velký talent pro hudbu a zpěv a jednu dobu si vydělával jako pianista. 

Čas od času však dokázal svým britským kolegům oplatit jejich suchý humor ještě suššími poznámkami. Když se uznání legitimity Beneše jako prezidenta protahovalo, tak se v Londýně prý často ptal, jestli titul neuznané prozatímní vlády znamená, že je také smrt československých vojáků na západní frontě prozatímní! Cítění pro obyčejné lidi mu, stejně jako otci, zůstalo i během působení v nejvyšších patrech české i světové politiky. Pro svou upřímnou a nefalšovanou starost o ně si vysloužil širokou oblibu a také přezdívku „náš Jenda.“

Kritika z domova 

Československá exilová vláda, aktivně spolupracující se západními mocnostmi na osvobození Československa a jeho poválečném obnovení jako suverénního a demokratického státu byla samozřejmě cílem útoků okupačního režimu i jeho pohůnků. Prakticky ihned poté, co se po okupaci Československa uchýlil Beneš do exilu, pronacistická veřejnost si z něj utahovala, že měl strategický „plán aeroplán.“

 Nejčastěji na Čechoslováky v Londýně narážel pochopitelně symbol domácí kolaborace, Emanuel Moravec. „Zdravý rozum českého pracujícího už dávno zúčtoval s výklady, kterými ho častuje z Londýna několik ztracených emigrantů,“ prohlásil Moravec 1. května 1942. Tito „ztracení“ emigranti však brzy ukázali, že rozhodně ztracení nejsou.

Obecně hovoříme o jevu, kdy se dvě nebo více galaxií ocitají dostatečně blízko, aby se mohly navzájem ovlivňovat svými gravitačními poli. Průběh a výsledek srážky pak závisí na hmotnosti, rychlosti a náměrném úhlu. Obvykle lze pozorovat několik fází, přičemž v jednotlivých případech nemusejí být přítomny všechny. Ostrovy se k sobě nejprve přiblíží a gravitace druhého z nich začne rušivě působit na hvězdy a plyn. Následkem bývá deformace tvaru, neboť gravitační rušení vychyluje stálice a mlhoviny z jejich běžných trajektorií.

Dostanou-li se k sobě galaxie opravdu blízko, mohou gravitačně interagovat přímo jednotlivé hvězdy a oblaka plynu. Ovšem zatímco stálice fyzicky kolidují jen zřídka, plynná mračna se naopak srážejí běžně, načež se velice často zažehne nová hvězdotvorba. Nakonec se ostrovy spojí do jednoho většího objektu, nejčastěji eliptického. Ve finále mohou splynout i centrální supermasivní černé díry, což bývá zdrojem gigantických gravitačních vln. Celkově trvá popsaný proces miliony až miliardy let.

Posvícení tradičně označuje výroční slavnost konanou na památku vysvěcení místního kostela. Uvedený význam sám o sobě napovídá, že posvícení nebude souviset se svícením, potažmo se svíčkou, nýbrž spíš se svěcením a svěcenou vodou. 

Co v současném jazyce známe jako „posvícení“, tomu se ve staré češtině říkalo „posviecenie“. Někdejší „ie“ se přeměnilo na „í“ a délka samohlásky se stala prostředkem k rozlišení významu. „Posvěcení“ a „posvícení“ však netvoří jedinou takovou dvojici. Obdobný vývoj se odehrál například u páru „místo“ a „město“: Původní „miesto“ se časem rozrůznilo do podoby s „ě“ ve významu lidského sídla, respektive s „í“ ve smyslu prostoru. 

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Nebyla zdaleka jediná z českých hereček, která si začala s nacistickým pohlavárem. Na rozdíl od mnohých jiných však za svůj krátký románek musela těžce platit. A i když Lídu Baarovou soudy nakonec z obvinění z kolaborace osvobodily, v očích veřejnosti zůstala naivní a lehkovážnou kráskou, která podlehla nacistickému zvířeti. 

Přitom se s německým ministrem propagandy Josephem Goebbelsem rozešla ještě před okupací naší země a vznikem Protektorátu Čechy a Morava. A i když je to dnes jen těžko uvěřitelné, do malého, vychrtlého, kulhavého a o sedmnáct let staršího antisemity se nejspíš skutečně zamilovala. Moc v kombinaci s láskou je velmi přitažlivá – a Goebbels mocný byl a zamilovaný také. Česká herečka jej úplně pobláznila a byl ochoten pro ni obětovat všechno. Rodinu i kariéru. Jediného se vzdát nedokázal. Přízně svého vůdce. 

Strmý vzestup na výsluní 

Ludmila Babková, jak zní občanské jméno Lídy Baarové, si na nezájem nikdy nemohla stěžovat. Byla zkrátka nepřehlédnutelná. Ještě než vůbec stačila dokončit hereckou konzervatoř, už si ji pro sebe uchvátili filmaři. Nejdříve ti čeští, ale velmi rychle následovali i němečtí filmoví tvůrci. Psal se rok 1935, Lídě bylo teprve dvacet a natáčela pro největší filmovou společnost v Evropě. O mimořádném úspěchu české herečky v zahraničí psal i prvorepublikový tisk. Vše vypadalo ideálně. Při natáčení filmu Barkarola se seznámila s německou filmovou hvězdou a svou platonickou láskou Gustavem Fröhlichem, se kterým v následujících letech žila. Jenže při natáčení stejného filmu se setkala i s osudovým mužem, Goebbelsem. 

Omámený nacista 

Ministr národní osvěty a propagandy byl Hitlerova pravá ruka a doprovázel ho i do ateliérů filmové společnosti Ufa. Byl začátek ledna 1935. Baarová tehdy zaznamenala spíš jeho šéfa, kulhavého ministra si příliš nevšímala. A Hitler zaznamenal také ji. Následující den si ji pozval k sobě. A učinil tak ještě několikrát. Mohl na ní oči nechat, prý mu připomínala jeho dávnou lásku. U těch několika nevinných setkání naštěstí pro Lídu také zůstalo. To Goebbels byl podstatně neodbytnější nápadník. Na jednu stranu byl sice vychrtlý a kulhavý skrček. Ale současně byl také vzdělaný a charismatický muž s neodolatelným hlasem, který měl navzdory všemu i úspěch u žen. 

Když se seznámil s dvacetiletou Lídou, bylo mu sedmatřicet a se svou manželkou Magdou čekal třetí dítě. Jeho žena byla nebývale tolerantní a manželovy milostné eskapády velkoryse přehlížela. Ať si dělá co chce, hlavně když je spokojený a rodina funguje. A také fungovala. Vždyť během Goebbelsova vztahu s Baarovou mu Magda porodila další dvě děti! 

S českou herečkou se začal více sbližovat v roce 1936. Lída sice byla stále partnerkou Gustava Fröhlicha, který se ale netajil tím, že si má na sny o manželství nechat zajít chuť. Postupně však o něj Baarová stejně ztrácela zájem a propadla Goebbelsovi. Ke vzájemnému setkávání ostatně bylo stále více příležitostí, Goebbelsova rodina totiž shodou okolností bydlela nedaleko Fröhlichovy vily. Lída se tak osobně znala s Goebbelsovými dětmi i jeho ženou, se kterou si tykala. 

Podivný manželský trojúhelník 

V Norimberku proběhl 10. září 1936 sjezd NSDAP. Goebbels na něm vystoupil a Lída se na jeho pozvání účastnila jako zahraniční host. Ministr doufal, že jako řečník ji okouzlí víc než jako kulhavý skřet. Ale Baarová v té chvíli už jeho skrytému kouzlu podlehla. Právě po sjezdu tak poprvé došlo k milostnému vyznání. Lídu jeho poblouznění přitahovalo i děsilo. A jejich vztah se navíc zanedlouho stal veřejným tajemstvím. Po Německu se nesla pikantní historka, podle které dal Gustav Fröhlich Goebbelsovi ze žárlivosti facku (v jiné variantě zpohlavkoval i samotnou Baarovou). 

Pravda o jejich románku se donesla i k Magdě Goebbelsové. Za jiných okolností by jí to bylo celkem jedno. Mužem číslo jedna jejího srdce byl stejně Hitler, se svým právoplatným manželem měla „jen“ představovat vzor ideální německé rodiny. A v té byly milenky, jak už bylo řečeno, tolerovány. Jenže Lída byla jiný kalibr. Nebyla první herečkou v Goebbelsově životě, ale první ženou, kvůli které se chtěl rozvést. A to Magda nehodlala připustit. 

Nejprve navrhla Lídě poněkud překvapivou možnost. Vzhledem k tomu, že bez ní její muž nemůže žít, mohou žít všichni pohromadě. Snad jen šokem lze vysvětlit, že herečka nabídku neodmítla. Ani Magda ji však nemyslela tak úplně vážně. O tom svědčí fakt, že si vzápětí šla stěžovat až na místo nejvyšší. Zatlačila na Hitlera a ten zatlačil na jejího muže. Rozvod? Neexistuje! Ten, který má jít příkladem německému lidu a pro blaho říše obětovat všechno, se nemůže všeho vzdát z lásky k herečce. A ještě k tomu české! 

Upřímně řečeno, je otázkou, zda Hitlerova slova v té chvíli hrála proti Lídě, nebo spíš pro ni. Goebbels si představoval, že by ji po rozvodu měl jen pro sebe. Ideálně by žili na vzdáleném tichomořském ostrově jako Adam a Eva. Jenže takový život by byl pro mladou, úspěšnou, obletovanou herečku nejspíš větším peklem, než to, které následovalo. 

Strmý pád 

Stalo se, jak Hitler poručil. Goebbels už se nesměl s Baarovou nikdy potkat. Sdělil jí to v srdceryvném telefonátu, po kterém měla skončit nejen láska, ale také její německá kariéra. Byl srpen 1938. Sama se však ještě nechtěla smířit s osudem. I přes zákaz se pokusila s Goebbelsem sejít. V přestrojení vyrazila na místo, kde se měl ministr setkat se svými příznivci. Dostala se až do jeho těsné blízkosti. Její převlek byl tak dokonalý, že ji ani Goebbels v první chvíli nepoznal. Všiml si až prstenu na její ruce, kterou mu podala. Stačili se na sebe jen podívat, než dav vytlačil Lídu z jeho dosahu.

Herečka byla v pasti. Nesměla natáčet, ale opustit říši také ne. I přesto se jí podařilo uprchnout zpátky do Prahy. Sice narychlo a bez prostředků, ale aspoň byla doma. Tam na rozdíl od Německa zákaz filmovat neplatil, i když nabídky se nijak závratně nehrnuly. Před nacistickou mocí také neunikla nadlouho. Hitler nejprve zabral Sudety a nakonec celou zemi. Lída nicméně byla ochotná udělat pro obnovení své filmové kariéry maximum. A to způsobem, který ovládala nejlépe. Prostřednictvím svého ženského kouzla. Omotala si tak kolem prstu nacistického filmového referenta Herrmanna Glessgena, agenta Paula Thümmela, ministra protektorátní vlády Jaroslava Kratochvíla a generálního tajemníka pro výchovu mládeže Františka Teunera. 

V listopadu 1940 zavítal do Prahy také její někdejší milenec Goebbels. Jako ministr propagandy nevynechal ani setkání s filmaři a herci. Baarová však mezi nimi pochopitelně nebyla. Gestapo ji včas „odklidilo“. Těžko říci, nakolik bylo pro samotného Goebbelse zklamáním, že se se svojí bývalou láskou nepotkal. Svědci nicméně hovořili o tom, že se vydal na tah po pražských hospodách a házel do sebe jednu sklenku za druhou. Zapíjel snad žal? Možná. Každopádně ho neléčil jen alkoholem. Na cestu zpátky do Berlína se nevydal sám. V lůžkovém vlaku jej doprovázela česká operetní zpěvačka Valja Petrová. 

Těžká léta válečná 

Baarová sice natočila za protektorátu dodnes slavné filmy jako Dívka v modrém či Maskovaná milenka, které ji opět vynesly mezi přední české herečky. Nicméně v očích veřejnosti se už cejchu Goebbelsovy milenky nezbavila a londýnský rozhlas dokonce do protektorátu vysílal výzvy k bojkotování jejích filmů. Kromě natáčení Lída vystupovala také na divadelních prknech, byla dokonce přijata do souboru Národního divadla k nelibosti některých hereckých kolegů. V roce 1941 však přišel zákaz účinkování i v českých filmech. 

Také v této situaci si Baarová přes své ctitele dokázala poradit. Prý samotný K. H. Frank jí zprostředkoval natáčení v Itálii, kde účinkovala v několika snímcích především v rolích cizinek. A tady svého nechvalně proslulého milence potkala naposledy. V roce 1943 na premiéru jednoho z jejích filmů v Benátkách zavítal jako host také Goebbels. Neměli ale možnost spolu promluvit. K dalšímu kontaktu nedošlo a už se nikdy neviděli. V září roku 1943 se vrátila do Prahy, aby unikla před postupující frontou. Geobbels stál věrně po Hitlerově boku až do samého konce. Po smrti Hitlera na konci dubna 1945 se stal jeho nástupcem. Na jediný den. Než společně s manželkou spáchal sebevraždu. Ještě předtím otrávili svých šest dětí kyanidem. 

Tvrdá odplata 

Ani Lída Baarová neočekávala konec války s nadějí, ale spíše s obavami. I když sama vinu necítila, bylo jí jasné, že jí jejího nacistického milence veřejnost neodpustí. Rozhodla se proto uprchnout s hercem Hansem Albersem do Bavorska. Po několika dnech ji však zadrželi Američané. Ti ji nejdříve vyslýchali a pak převezli na psychiatrii do Mnichova. Poté ji dopravili do Čech. Jak správně předpokládala, skončila ve vězení. Tam čekala na konečný ortel, kterým mohla být v nejhorším případě také poprava. Po roce a půl se dočkala osvobození.

Úleva, se kterou opouštěla vězení, však měla hořkou příchuť. Mimo věznici ji čekal nepřátelský svět, který jí mnoho pozitivního nenabízel. Její matka byla mrtvá, zemřela při výslechu. Sestra spáchala sebevraždu, když ji donutili kvůli minulosti Lídy odejít z divadla. Otec, ve snaze dceři pomoci, zanedbal zdraví a přišel o nohu. Velkou zásluhu na Lídině propuštění měl syn ministra techniky a bývalý ředitel Státní opery Jan Kopecký, za kterého se krátce nato provdala a v roce 1948 se jim podařilo společně uprchnout za hranice. To už by však byl jiný příběh…