Světová zdravotnická organizace (WHO) odhaduje, že každý rok je jedovatými hady uštknuto 1,8 až 2,7 milionu lidí, což má za následek až 138 000 úmrtí a nejméně 400 000 amputací a trvalých postižení. WHO v roce 2017 zařadila hadí uštknutí mezi zanedbávané tropické nemoci s nejvyšší prioritou.

Podle čerstvé studie, kterou publikoval odborný časopis Lancet Planetary Health, lze očekávat, že v příštích letech dojde v důsledku klimatických změn k masivní migraci jedovatých hadů. Nejvíce ohrožení budou podle vědců lidé ve středně a nízkopříjmových zemích v jižní a jihovýchodní Asii, a také v částech Afriky.

Jedovatí hadí migranti

Vědci modelovali geografické rozšíření 209 druhů jedovatých hadů, o nichž je známo, že mohou ohrozit člověka na životě, aby pochopili, kde by různé druhy mohly do roku 2070 najít příznivé klimatické podmínky.

Většina jedovatých hadů bude v důsledku úbytku tropických a subtropických ekosystémů do roku 2070 méně rozšířená. U některých druhů, jako je například zmije gabunská (Bitis gabonica), se ale podle studie zvětší jejich přirozené prostředí až o 250 procent. Vědci také předpokládají, že místa výskytu zmije skvrnité (Vipera aspis) a zmije rohaté (Cerastes cerastes) se do roku 2070 více než zdvojnásobí. Jiné druhy – například křovináře nosatého (Porthidium nasutum), čekají naopak hubená léta. Podle vědců by se životní prostor těchto jihoamerických a středoamerických jedovatých plazů mohl zmenšit až o 70 %. 

„Jelikož se stále více půdy přeměňuje na zemědělskou a na půdu k chovu hospodářských zvířat, ničí se a fragmentují přirozená stanoviště, na kterých jsou hadi závislí,“ uvádějí autoři studie. Některé druhy se novým podmínkám nejspíš dokážou přizpůsobit a změny v krajině pro ně mohou představovat vítaný nový zdroj potravy.

Světová zdravotnická organizace (WHO) odhaduje, že každý rok je jedovatými hady uštknuto 1,8 až 2,7 milionu lidí, což má za následek až 138 000 úmrtí a nejméně 400 000 amputací a trvalých postižení.

Dříve, než se v dnešní Itálii objevili Římané a postupně ji sjednotili, žily na Apeninském poloostrově kmeny kultury doby železné. Pro dnešní vědu nejsou bohužel příliš známé a každý nový nález, zvlášť pokud je většího rozsahu, nám může poodhalit více o jejich způsobu života a době ve které tito lidé žili. Nedávno se italským archeologům povedl právě takový nález poblíž Neapole.

U města Amorosi, asi 48 kilometrů na severovýchod od Neapole, archeologové objevili nekropoli, na níž se nachází 88 hrobů. Nekropole pochází zhruba z doby před 2 800 lety, což přibližně odpovídá době vzniku Říma, který ostatně není příliš daleko. Nekropole tedy nabízí cenný pohled na období, kdy vzniklo jedno z nejvýznamnějších měst evropské historie.

Nekropole doby železné

V hrobech jsou pohřbeni muži i ženy, často se zajímavou pohřební výbavou. Kromě nich se tam nacházejí dvě velké pohřební mohyly, které podle archeologů zřejmě obklopovaly hrobky elit tehdejší společnosti. Muži zde byli typicky pohřbíváni se zbraněmi, zatímco ženy s bronzovými šperky, mezi nimiž jsou náramky, přívěsky nebo brože zvané fibulae, společně s kousky jantaru a opracovaných kostí.

Archeologové rovněž nalezli množství keramických nádob různých tvarů a jejich zbytků. Nádoby se obvykle ukládaly do hrobů k nohám mrtvého. Vědci se domnívají, že tato nekropole pochází z doby před příchodem samnitských kmenů. Samnité byli bojovní horalé, kteří pak v této oblasti žili a byli nejvážnějšími protivníky raného Říma.

Podle legendy, která ale zřejmě vznikla mnohem později, byl Řím založený v roce 753 před naším letopočtem Romulem a Remem, mýtickými dvojčaty odkojenými vlčicí. Archeologové věří v méně fantastický příběh, v němž Řím vznikl jako unie několika vesnic na vrcholcích Sedmi římských pahorků asi v desátém století před naším letopočtem. Šlo o spojení vesnic doby železné, jejichž kultura se zřejmě příliš nelišila od kultury lidí nekropole objevené u Amorosi.

Sondu Čchang-e 6 vynesla do vesmíru 3. května raketa Dlouhý pochod 5 z kosmodromu Wen-čchang na jihočínském ostrově Chaj-nan. Start proběhl navzdory špatnému počasí úspěšně a po pěti dnech sonda vstoupila na prozatímní eliptickou lunární oběžnou dráhu s výškou periselenia okolo 200 km a aposelenia 8 600 km.

Začátkem června by měl přistávací modul mise Čchang-e 6 dosednout na měsíční povrch v kráteru Apollo, který se nachází v oblasti South Pole-Aitken. Toto místo se nachází na odvrácené straně Měsíce a patří k největším impaktním pánvím ve Sluneční soustavě.

Čínské dobývání Měsíce

Čchang-e 6 navazuje na předchozí misi Čchang-e 5, v jejímž rámci dokázala čínská sonda odebrat a dopravit na Zemi 1,7 kilogramu hornin z přivrácené strany. Analýza nových vzorků by podle čínských vědců mohla poskytnout detailnější informace o historii Měsíce, Země a Sluneční soustavy. Může také ukázat rozdíl mezi složením hornin na méně probádané odvrácené straně Měsíce.

Vybavení landeru tvoří dvojice kamer, penetrující radar a spektrometr. Zveřejněné snímky ukazují, že součástí výbavy je i malý rover a našlo se místo i pro italské koutové odražeče, francouzský detektor DORN pro studium přenosu prachu a detektor nabitých částic NILS od ESA. Součástí mise je i pákistánská družice ICUBE-Qamar, kterou sonda vypustila krátce po dosažení měsíční orbity. Spojení mezi sondou a řídícím střediskem na Zemi má zajišťovat satelit Čchüe-čchiao 2, který Čína vyslala na lunární oběžnou dráhu již v březnu.

S přistáním landeru se počítá na počátku června, kdy nad kráterem Apollo vyjde slunce. Konkrétní načasování přistání ale bude záviset na aktuální oběžné dráze a omezeních vyplývajících ze světelných podmínek v cílové destinaci.

Mise Čchang-e 6 je součástí širších lunárních cílů asijské velmoci. Na roky 2026 a 2028 jsou naplánované dvě mise (Čchang-e 7 a 8) k jižnímu pólu Měsíce. Zlatým hřebem má být pilotovaná výprava na měsíční povrch v roce 2030.

Klíčovou postavou protibritské rebelie v Nyasalandu (dnešní Malawi) se stal duchovní John Chilembwe. Ten studoval v USA a tam se také seznámil s pokrokovými myšlenkami rovnosti a černošské emancipace. Po studiích se roku 1900 vrátil domů, kde chtěl dle vlastních slov „pracovat se svou vlastní zaostalou rasou“. Chilembwe poté působil jako pastor a učitel, jenž se snažil své soukmenovce vést k tvrdé práci, ale také sebevědomí a hrdosti. 

Pastorovo povstání

S postupujícím časem mířila jeho činnost stále více proti britským kolonistům, kteří podle něj otevřeně zneužívali zaostalosti místních černochů, vykořisťovali je a nutili žít v porobě. Jeho rétorika se ještě vyostřila po vypuknutí války, kdy desetitisíce místních musely sloužit v britské armádě – ať již jako vojáci, nebo pomocné pracovní síly. Chilembwe poukazoval na to, že nyasalndští černoši nemají na britsko-německé válce žádný zájem a není důvod, aby pro své koloniální pány prolévali krev. 

Otevřené povstání nakonec propuklo v noci na 24. ledna 1915 po Chilembwově kázání v misijním kostele v Mbombwe. Několik stovek rebelů obsadilo britský sklad se zbraněmi a zaútočilo na plantáže vlastněné bělochy. Hlavní obětí jejich řádění se stal nenáviděný správce William Livingstone, jemuž vzbouřenci usekli hlavu. Jeho rodinu však propustili. Už další den následovala britská reakce, centrum povstání Mbombwe padlo po dvou dnech bojů a 3. února byl zabit samotný Chilembwe. Ten je dnes považován za národního hrdinu Malawi a jeho portrét zdobí státní bankovky.

Nepokoje v Indočíně

Sever Barmy se dostal pod britskou nadvládu po třetí sérii tamních koloniálních výbojů v roce 1885, velká část obyvatel se však s novými pány země nikdy nesmířila. Většina elit proto uvítala vypuknutí první světové války jako příležitost osvobodit se od koloniální kontroly. V průběhu konfliktu vypuklo v Barmě hned několik protibritských povstání, jedno z nejznámějších potom rozpoutali čtyři kouzelníci v Kachinském pohoří. Místní kmeny měly negativní vztah k Evropanům už dlouho, poté co je však čtveřice přesvědčila o svých magických schopnostech a o tom, že britská armáda v oblasti nemá dost mužů, vypukla vzpoura. 

Celá akce začala 2. ledna 1915, když bojovníci z kachinských kmenů ukradli stádo buvolů a zajali několik sepojských vojáků, kteří se jim v tom snažili zabránit. To povzbudilo další kmeny, jejichž příslušníci poté začali přepadat vojenská stanoviště a krást britský majetek. Reakce na sebe nedala dlouho čekat. Britové zahájili trestnou výpravu se silnými jednotkami indických vojáků a Ghurků, vypalovali vesnice zapojené do povstání a tvrdě se mstili na těch, které podezírali z účasti na rebelii. Do konce února boje utichly a koloniální úřady obnovily svou nadvládu nad oblastí. Čtyři kouzelníci stojící za rozpoutáním nepokojů byli pochytáni, převezeni do Mandalay a oběšeni.

Velikonoce v Irsku

Na Velikonoční pondělí (24. dubna 1916) se na několika místech v Dublinu shromáždilo asi 1 200 členů irských paramilitárních organizací ozbrojených převážně puškami Mauser 1871, ale také brokovnicemi, pistolemi a dalšími zbraněmi. Během dopoledne pak tyto jednotky začaly obsazovat klíčová místa v centru města – radnici, poštovní úřad, telegrafní stanici a také mosty přes řeku Liffey. 

Celá akce byla relativně dobře připravena a povstalci systematicky budovali opevněné pozice v místech, kde se čekaly přesuny a útoky britské armády. Rebelové také slavnostně přečetli deklaraci irské republiky, kterou následně telegrafem rozeslali po celé zemi. Menší povstání následovala v Corku, Fingalu nebo Galway, hlavní boje se však měly odehrát v Dublinu. Britskou armádu zastihla vzpoura zcela nepřipravenou, Irové ale nedokázali prvotní výhody překvapení dostatečně využít, nedobyli železniční stanici ani dublinský hrad.

V následujících dnech se k městu začaly stahovat stále silnější královské síly, do čtvrtka dorazilo k hlavnímu městu na 16 000 vojáků vyzbrojených mimo jiné děly. Ve středu a ve čtvrtek zahájila britská armáda sérii útoků proti pozicím povstalcům a díky podpoře těžkých zbraní se jí podařilo Iry výrazně zatlačit. Do soboty pak královští obsadili většinu města a zbytky republikánů složily zbraně. Během necelého týdne padlo v ulicích Dublinu a na dalších místech Irska asi 500 lidí na obou stranách. Vůdce povstání čekala poprava, další zhruba dvě tisícovky lidí skončily ve vězení.

Džihád proti Britům a Italům

Senussiové představovali dlouhá staletí relativně mírumilovnou muslimskou sektu, jejíž přívrženci žili převážně v libyjské poušti. To se změnilo na začátku 20. století, kdy se severoafrická Libye dostala do hledáčku hned několika evropských velmocí. Především během italsko-turecké války v letech 1911–1912 již Senussiové aktivně vojensky vystupovali proti kolonizačním snahám římské vlády. 

K nárůstu vojenské aktivity pak došlo po vypuknutí první světové války. Jejich hlava Ahmed Sharif vyhlásila Britům, Italům a jejich spojencům svatou válku. Konstantinopol pochopitelně podobnou iniciativu podporovala, a to jak politicky, tak dodávkami zbraní zajišťovanými německými ponorkami. Senussiové podnikali výpady do britského Egypta a zle zatápěli také Italům. K jednomu z největších vítězství domorodců došlo v dubnu 1915 u Gasr Bu Hadí, kde se jim podařilo rozmetat jednotku plukovníka Antonia Mianiho. Italové ztratili stovky vojáků, do rukou Senussiů ale také padla bohatá kořist v podobě asi 9 000 pušek, 37 děl, 20 kulometů a 37 nákladních aut. Islámským bojovníkům se pak nakrátko podařilo rozšířit své bojové operace také do francouzského Tuniska. Boje místních proti dohodovým mocnostem se nakonec protáhly až do roku 1917.

Hlavní podíl na potlačení vzpoury měli nakonec Britové, kteří dokázali v pouštních střetech naplno využít moderních technologií. Rychlá obrněná auta a vzdušný průzkum připravily Senussie o jejich hlavní zbraň v podobě momentu překvapení a jejich bojovníci se brzy ocitli izolováni v opevněných oázách, kde jim rychle docházely zásoby. Horšící se vojenská situace nakonec dospěla ke svržení Ahmeda Sharifa, který v rakousko-uherské ponorce uprchl do Turecka, a nástupu k moci jeho synovce Mohammeda Idrise. Ten 12. dubna 1917 podepsal mír s Brity a následně také s Italy. Jeho hvězdná chvíle však měla přijít až po druhé světové válce, kdy se stal libyjským králem Idrisem I.

Třetí búrská válka

Na přelomu 19. a 20. století svedla Velká Británie jeden z nejkrutějších koloniálních konfliktů vůbec. V takzvané druhé búrské válce táhnoucí se od roku 1899 nakonec královská armáda po třech letech dokázala zlomit a připojit k impériu dvě do té doby svobodné africké republiky, Oranžskou a Transvaalskou. Velká část obyvatel těchto států – obvykle nizozemského či německého původu – se však s porážkou nesmířila a jen čekala na vhodnou příležitost. Ta přišla s vypuknutím první světové války. 

V září 1914 vydal búrský politik a veterán předchozího konfliktu Manie Maritz prohlášení: „Někdejší Transvaalská republika a Oranžský svobodný stát, stejně jako Kapské provincie a Natal, se prohlašují za nezávislé a osvobozené od britské nadvlády. Každý bílý obyvatel zmíněných oblastí, bez ohledu na původ či národnost, se vyzývá, aby se chopil zbraně a pomohl realizovat ideál svobodné a nezávislé Jižní Afriky.“ 

Povstalci ustavili vlastní vládu a jejich síly rychle rostly, v říjnu již čítaly na 12 000 ozbrojených mužů. Podařilo se obsadit několik menších sídel, jako Heilbron či Keimoes, v té chvíli se však již rozjížděla britská vojenská mašinerie. Oficiální vláda pod velením premiéra Louise Bothy vyhlásila stanné právo a shromáždila armádu určenou k potlačení rebelie. Události poté nabraly rychlý spád, od října do listopadu dokázaly dohodové jednotky opakovaně porážet vzbouřence a vytlačily je ze strategických pozic. Do konce podzimu vládní síly pochytaly většinu čelních představitelů rebelie a třetí búrská válka skončila Maritzovou kapitulací v únoru 1915. 

Konflikt si nakonec vyžádal necelých 250 padlých. Britové tentokrát vsadili na smířlivost a většina povstalců vyvázla s peněžními pokutami, případně s několika málo lety vězení. Jedinou výjimku představoval búrský důstojník Jopie Fourie, který i po svém zatčení odmítal uznat britskou nadvládu a byl tak 20. prosince 1914 popraven.

Vzpoura sepojů

Britská Východoindická společnost začala s vytvářením domorodých vojenských formací hluboko v 19. století a v jednu dobu její ozbrojené síly dokonce početně převyšovaly královskou armádu. Po velkém povstání indických jednotek v roce 1857 však kontrolu nad ozbrojenci ve službách soukromé společnosti převzala britská armáda. Lehká pěchota – takzvaní sepojové – potom sloužila na různých místech ovládaných impériem. Už z toho však pramenily první obtíže, muži uvyklí na domácí prostředí spojené s určitými návyky těžko snášeli přesuny do jiných koutů světa. 

To byl také příklad 5. pluku lehké pěchoty dislokovaného v Singapuru. Většinu vojáků tvořili indičtí muslimové zvyklí na kozí maso a mléko, které se v jihovýchodní Asii shánělo jen velmi těžko. Samotnou jednotku navíc tvořily dvě kliky, jež spolu jen velmi obtížně vycházely. 

Rozbuškou pro povstání se stala fáma, že pluk má být převelen do Orientu a nasazen proti tureckým souvěrcům. To vojáky rozhořčilo a 15. února 1915 se vzbouřili. Zabili dva britské důstojníky, obsadili kasárna v Tanglinu, kde osvobodili několik zajatých německých námořníků, a za nejasných okolností pobili také několik místních malajských a čínských civilistů. Celkem jejich řádění padlo za oběť 36 lidí. 

Již po několika hodinách se však britským jednotkám podařilo získat zpět klíčové pozice ve městě a většina vzbouřenců se stáhla do džungle. O dva dny později připluly do města posily v podobě francouzského křižníku Montcalm, ruského křižníku Orel a dvou japonských lodí. Spojeným dohodovým silám se potom podařilo rebely pochytat a postavit před stanný soud. Ten pak 47 z nich odsoudil k trestu smrti, zbytek putoval do vězení či na nucené práce.

O síle své ruky se nejspíš přesvědčíme, když se pokoušíme otevřít pevně utažený uzávěr sklenice s okurkami nebo když neseme tašku s těžkým nákupem. Silná ruka se uplatní i v celé řadě aktivit, při kterých se sportovec k něčemu přitahuje nebo naopak něco přitahuje k sobě. Extrémní silou dokážou sevřít ruku třeba sportovní lezci, veslaři nebo vzpěrači. Někdy posuzujeme lidi podle síly, jakou nám stiskli ruku při pozdravu. Pro tvrzení, že stisk ve stylu „leklá ryba“ je projevem chabého charakteru, ale nejsou k dispozici vědecké důkazy. Z některých studií však vyplývá, že neurotičtí muži mají podprůměrně silný stisk a extroverti vládnou naopak nadprůměrně silným stiskem.

Jak pevně se držíte?

Při běžných činnostech většinou nevěnujeme stisku ruky větší pozornost. Síla v rukou se přesto dostává do popředí zájmu lékařů. Hodně totiž napoví o zdraví pacientů, a prozradí dokonce psychické problémy. Je ukazatelem aktuální fyzické kondice a celkového zdraví a z jejích hodnot lze odhadnout vývoj zdravotního stavu člověka do budoucna. Názorně to demonstruje studie týmu vedeného Carlosem Celis-Moralesem z univerzity ve skotském Glasgow, jejíž výsledky zveřejnil lékařský časopis Journal of Cachexia, Sarcopenia and Muscle.

Vědci využili údaje z obří britské databáze UK Biobank. Pro bezmála půl milionu lidí ve věku kolem pětapadesáti roků z ní získali v minulosti naměřené hodnoty síly stisku ruky. Z UK Biobank také zjistili, zda se u vybraných osob projevila do deseti let po měření síly stisku duševní demence. A stejně tak se prostřednictvím databáze dobrali informací o případném úmrtí těchto osob.

Dvacet procent lidí s nejslabším stiskem čelilo v následujících deseti letech o tři čtvrtiny vyššímu riziku demence než 20 % lidí s nejsilnějším stiskem. Pravděpodobnost úmrtí byla u lidí s nejslabším stiskem vyšší dokonce o 90 %. Přitom ale velká síla stisku nezvyšovala významnou měrou šance na dožití nadprůměrně vysokého věku.

Varovný signál

„Měření síly stisku ruky je levný a snadno proveditelný test, který může pomoct při včasné diagnostice zdravotních problémů. Sledování síly stisku ruky u starších osob (ale i u osob středního věku) může mít velký přínos pro zajištění zdraví stárnoucí populace. V lékařské praxi je dobré používat měření síly stisku ruky jako screeningový nástroj,“ říká Nadia Steiberová, která se nepodílela na studii Celis-Moralesova týmu, ale podobnou problematikou se zabývá na Vídeňské univerzitě.

Síla stisku ruky závisí nejen na fyzické kondici, ale také na věku, pohlaví, výšce a hmotnosti. O něco silněji dokážeme stisknout dominantní ruku. Dnes jsou proto k dispozici tabulky pro hodnocení síly stisku ruky, které tyto faktory zohledňují. U mužů na vrcholu fyzických sil, tedy ve věku mezi 25 a 30 lety, se za normální považuje síla stisku dominantní ruky v rozmezí od 38 do 58 kilogramů. U žen je ve stejné věkové kategorii brána jako normální síla stisku od 26 do 41 kilogramů.

Pokud síla stisku ruky klesne pod spodní hranici normálního rozmezí, je to varovný signál a lékař se pak s ohledem na další okolnosti rozhoduje, zda pacienta nepošle ke specialistům. Síla stisku ruky tak může sloužit podobně jako měření krevního tlaku. Když jej má pacient mimo vymezené hodnoty, zvažuje lékař, zda mu předepíše léky, nebo ho pošle na další testy a vyšetření.

Určující síla stisku

Jak to, že toho síla stisku ruky na člověka tolik prozradí? Stisk mají na starosti svaly prstů, dlaně a předloktí. Jejich síla ale obvykle nijak zvlášť nevybočuje ze zdatnosti ostatního svalstva lidského těla. Celkově silnější svalstvo umožňuje lepší pohyb, dodává na vytrvalosti a přispívá k dokonalejší kontrole rovnováhy. Významným přínosem je výkonnější svalstvo pro seniory, kterým dovoluje častější a delší pobyty venku. Díky tomu tito lidé zvládají intenzivnější a dlouhodobější fyzické aktivity a jsou v častějším a těsnějším kontaktu s okolím.

Naopak, pokles síly stisku signalizuje, že stejně zeslábly i další svaly těla. Člověku pak hrozí, že sklouzne do sestupné spirály. Čím slabší má svaly, tím méně se pohybuje, a tím rychleji slábne. Celkové oslabení má za následek ztrátu jistoty při pohybu a u seniorů bývá příčinou pádů, při kterých hrozí vážné úrazy. V kombinaci s oslabením kostí pak ve vyšším věku hrozí komplikované zlomeniny.

Ze síly stisku ruky lze odhadnout i stav imunitního systému, který s věkem rovněž ztrácí na výkonu. Toto ochabnutí imunity neboli imunosenescence činí seniory náchylnějšími k infekčním i nádorovým onemocněním. Lidé s vyšším podílem svalů v těle mají imunitní systém silnější. Stisk ruky se proto ukázal jako významný rizikový faktor během pandemie covidu, kdy lidem se slabým stiskem hrozil s vyšší pravděpodobností vážný průběh onemocnění. Neplatí to ale jen o odolnosti vůči viru SARS-CoV-2. Podobně signalizuje slabý stisk ruky – a tedy celkově slabá fyzická kondice – vyšší riziko závažných zdravotních komplikací i při onemocnění chřipkou nebo při nákaze respiračním syncytiálním virem.

Leklá ryba

Malá síla stisku ruky se ukazuje jako dobrý indikátor zvýšeného rizika chronických civilizačních onemocnění. Je to celkem logický důsledek nižší celkové fyzické kondice, při které pak lidé tíhnou s pasivnějšímu životnímu stylu. To s sebou nese vyšší pravděpodobnost onemocnění kardiovaskulárními chorobami.

Na jedné straně hrozí méně aktivním lidem obezita a s ní spojené zdravotní problémy, jako je cukrovka druhého typu. Na druhé straně ale může především u seniorů dojít i k nadměrné vyhublosti, tzv. kachexii. Ta má rovněž za následek nižší fyzickou zdatnost a pasivnější životní styl se všemi průvodními riziky.

Nedobrý fyzický stav signalizovaný slabým stiskem ruky se odráží i v mentálním zdraví. Lidé se špatnou tělesnou kondicí se méně často dostávají do společnosti a hrozí jim samota. Tito lidé mají méně kontaktů s rodinou a přáteli a společenská izolace negativně dopadá na jejich duševní výkonnost a vyrovnanost. Lidé se slabým stiskem ruky tak častěji trpí poruchami paměti, depresemi a mívají problémy se spánkem. 

Recept na zpomalené stárnutí 

Ve světle těchto zjištění se nabízí otázka, co můžeme udělat pro své zdraví a prodloužení života. Existují speciální pomůcky a cílená cvičení, jimiž si člověk může zvýšit sílu stisku ruky. To ale samo o sobě nestačí. Zdraví člověku nezajistí silnější ruka, ale pouze dobrá celková fyzická kondice. A na to neexistuje zázračný ani jednoduchý recept. Nezbývá než se spolehnout na staré osvědčené prostředky, jako je zdravá výživa, přiměřená fyzická aktivita a celkově zdravý životní styl bez kouření a konzumace alkoholu.

Silný stisk ruky bývá někdy označován za „penicilin proti předčasnému stárnutí“, ale to platí jen v případě, že tento snadno změřitelný parametr provází dobrá celková fyzická zdatnost. Sama o sobě nemá síla ruky pro kvalitní život valnou cenu. Pro seniory se ukazuje jako důležitá i síla dolních končetin, protože právě ta limituje jejich pohyb a jistotu chůze. Dobrým receptem na zvýšení fyzické kondice, a tím i posílení stisku ruky, tak může být i chůze, zvláště pak tzv. nordic walking s holemi, jízda na kole, plavání, společenský tanec nebo práce na zahradě.

„Je důležité zdůraznit, že nedoporučujeme, aby se lidé zaměřili na trénink síly stisku ruky s vidinou, že si tím zlepší zdravotní stav a sníží riziko úmrtí. Pokud si někdo specializovaným cvičením zvýší jen sílu stisku ruky, nebude to mít s vysokou pravděpodobností žádný významnější dopad na jeho celkový zdravotní stav. Malá síla stisku ruky však může sloužit jako ukazatel invalidity, protože odráží nízkou celkovou svalovou sílu, a ta se pojí s vyšším rizikem úmrtí. Zdravý životní styl a cvičení zůstávají těmi nejlepšími přístupy k udržení dobrého zdraví nebo k jeho dlouhodobému zlepšení,“ vysvětluje Nadia Steiberová z Vídeňské univerzity. 

Slunce vypadá na první pohled jako klidné a tiché těleso. Až na nepatrné skvrnky vypadá stále stejně, každý den vychází a zase zapadá. Zdání ale může klamat. Pod dobrotivou sluneční tváří se skrývá ohromující koule žhavého plazmatu, ve které nepřetržitě hoří jaderná fúze. Díky pozorování hvězd podobných Slunci i sledování stop sluneční aktivity v pozemské historii víme, že Slunce je opravdu docela klidné, dovede ale také spustit zničující erupce nebo výrony koronální hmoty.

V roce 2012 jsme byli svědky monstrózní sluneční bouře, která byla nejméně tak silná, jako neblaze proslulá Carringtonova událost z roku 1859, nejmohutnější sluneční bouře, kterou zažili lidé moderního věku. Tentokrát jsme měli štěstí a vyvržené plazma nás minulo o desítky milionů kilometrů. Můžeme si být ale jistí, že takové štěstí nám nevydrží navždy.

Hrozba ze Slunce

Současně přibývá důkazů, že Slunce občas zasáhne Zemi opravdu devastující bouří, před kterými bledne i Carringtonova událost. Co víme, došlo k tomu například před 14 300 lety, v roce 7176 před naším letopočtem, a také v roce 774 našeho letopočtu. Pokud jde o naši elektroniku, satelity a další zařízení nebo elektrické rozvodné sítě, podobná apokalyptická sluneční událost by je zcela rozvrátila.

Jak upozorňuje popularizátor astronomie Phil Plait v časopisu Scientific American, neznamená to, že k takové explozi dojde v tomto slunečním cyklu nebo někdy v blízké době, i když ani to samozřejmě nelze úplně vyloučit. V horizontu stovek nebo tisíců let se ale taková sluneční apokalypsa určitě odehraje.

TIP: Letokruhy z doby ledové prozrazují dávnou sluneční megabouři

Bohužel podle Plaita na ni nejsme vůbec připraveni. U podobných živelných událostí samozřejmě nelze předem neutralizovat veškeré škody, můžeme ale například podstatně posílit elektrickou síť a udělat ji více decentralizovanou. V tom ještě máme co dohánět. Dobrou zprávou je, že vědci intenzivně studují Slunce, abychom mu co nejlépe porozuměli. Pracují na tom specializované vesmírné observatoře, jako je Solar and Heliospheric Observatory (SOHO), Solar Dynamics Observatory (SDO) nebo Parker Solar Probe, stejně jako nedávno zprovozněná pozemní observatoř Daniel K. Inouye Solar Observatory.

Po vpádu do Sovětského svazu zajal Wehrmacht miliony rudoarmějců, mezi nimiž se kromě Rusů vyskytovalo i značné procento dalších národností. Tito muži obvykle dostali na vybranou ze dvou možností. Buď mohli putovat do zajateckých táborů, kde je čekalo hladovění, tvrdá práce a dost možná i smrt. Nebo mohli vstoupit do oddílů působících na německé straně a získat alespoň náznak svobody. Mnohé motivovala k volbě druhé možnosti i nenávist ke komunismu a naděje, že po Stalinově porážce se jejich země zbaví nadvlády Moskvy.

Zrod legionu

Kromě muslimského obyvatelstva šlo například o příslušníky indoevropských etnik křesťanského vyznání, z nichž většina připadala na Armény a Gruzínce. Jak dobrovolníků přibývalo, přistoupili Němci v lednu 1942 k formování takzvaných východních legionů. Příslušná směrnice je poněkud pokrytecky definovala jako „svazky dobrovolníků bojující za osvobození své vlasti od bolševismu a za svobodu své víry“. 

Právě gruzínský legion se začal formovat v létě 1942 ve výcvikovém prostoru nedaleko polské Radomi. V první vlně Němci zformovali dva prapory s čísly 795 a 796, do jara 1943 putovala do služby další várka východních legií včetně čtyř nových gruzínských batalionů (797, 798, 799 a 822). Před koncem téhož roku se během třetí vlny ustavily prapory č. 823 a 824. Gruzínci ale sloužili i v jiných útvarech a svou vlastní formaci měli i v rámci Waffen-SS. Celkem jich během války německou uniformu obléklo na 30 000.

Ačkoliv podle původních plánů měly východní jednotky bojovat proti Rudé armádě, na přelomu let 1943–1944 Němci jejich část stáhli do západní Evropy a použili je ke strážní službě na Atlantickém valu. Kupříkladu 797. gruzínský prapor zaujal pozice u Haagu, 795. batalion v Normandii a prapor č. 823 na ostrově Guernsey. Do města Zandvoort v nizozemské provincii Severní Holandsko pak 30. srpna 1943 dorazil 822. prapor s čestným názvem „Královna Tamara“, pojmenovaný po slavné gruzínské vládkyni žijící na přelomu 12. a 13. století. 

Oddíl vedený německým majorem Klausem Breitnerem sestával z 800 Gruzínců a 400 Němců, zformoval se v červnu 1943 v Polsku a záhy se zapojil do protipartyzánských akcí. Nyní měl v Zandvoortu vystřídat takzvaný „tygří legion“ složený z indických dobrovolníků. 

Cesta 822. praporu

V Zandvoortu Gruzínci hloubili zákopy až do února 1945, kdy došlo k nehodě v muničním skladu. Němci z ní obvinili právě příslušníky 822. praporu a odsunuli je „do izolace“ na největší z Fríských ostrovů Texel (rozloha zhruba 161 km²). Poslední žijící účastník těchto událostí Griša Baindurašvili v roce 2015 vzpomínal: „Němci tamějším lidem řekli, že jsme něco jako horda kanibalů, a ti se nás hrozně báli. Brzo ale pochopili, že šlo o lež, a spřátelili jsme se.“

Wehrmacht na Texelu v předchozích letech vybudoval mohutná opevnění, která byla součástí Atlantického valu, ovšem vylodění v Normandii připravilo ostrov o veškerý strategický význam. Gruzínští vojáci se proto zaradovali, že směřují na bezpečné místo. Doufali, že na Texelu v poklidu stráví poslední týdny války – zprávy ze všech bojišť ostatně naznačovaly brzký pád třetí říše. 

Čáru přes rozpočet těmto úvahám udělal koncem března 1945 rozkaz k zahájení příprav na přesun – prapor měl zamířit na pevninu a zapojit se do bojů se Spojenci. Gruzínci však už v této fázi konfliktu nehodlali nasadit životy za cizí věc. Pokud by Němce poslechli, čekala je smrt v boji nebo zajetí, které znamenalo s velkou pravděpodobností sovětský vojenský soud za spolupráci s nepřítelem. Jestliže by odmítli bojovat, popravili by je samotní Němci. Jako jediná možnost se tak jevilo ozbrojené povstání, jímž by se Gruzínci očistili od kolaborace a mohli by doufat v beztrestný návrat domů.

Odpovědnost za akci převzal bývalý stíhací pilot sovětského letectva Šalva Loladze, nejvýše postavený gruzínský důstojník na Texelu. Plán vzpoury, koordinovaný s holandskými odbojáři, vznikal za přísného utajení pod kódovým názvem Narozeniny.

S noži a bajonety

Události nabraly rychlý spád v noci z 5. na 6. dubna 1945. O půlnoci oblohu ozářila trojice světlic – smluvený signál k zahájení boje. Gruzínci se potichu shromáždili, popadli nože i bodáky a vrhli se na spící vojáky Wehrmachtu. Během pár desítek minut zahynulo asi 400 Němců, další desítky jich vzbouřenci ještě během noci přepadli při hlídkách nebo na silnicích. Sám Baindurašvili zapálil dům s šestnácti vojáky, z nichž nikdo nepřežil. Gruzínské věci ovšem uškodilo, že major Breitner právě dlel u milenky na pevnině a běsnění unikl. I tak povstalci ovládli takřka celý ostrov a ušetřili pouze jistého vojáka polského původu, který se k nim prý dlouhodobě choval přátelsky. Nyní měl plynnou němčinou v rádiu navodit dojem, že se na Texelu neděje nic mimořádného.

Úspěch vzpoury od počátku závisel na předpokládaném vylodění Spojenců, avšak příslušníci nizozemského hnutí odporu k němu anglo-americké důstojníky přemlouvali marně. Navíc se Gruzíncům nepodařilo obsadit pobřežní baterie na jihu a severu ostrova, jejichž obsluhy nyní představovaly jediné přeživší Němce na Texelu. Právě důstojníci těchto útvarů zorganizovali protiútok a jejich děla zahájila palbu na předpokládané pozice povstalců, čímž kryla přísun záloh z kontinentální části Nizozemí vzdálené pouhých 5 km. Na ostrově se tak nerušeně vylodily dvě tisícovky příslušníků střeleckého pluku námořnictva 163 podporované několika obrněnci. I když šlo o ad hoc formaci vytvořenou zejména z nadbytečných posádek plavidel bez řádného pěchotního výcviku, počty hovořily jasně v jejich prospěch.

V dalších týdnech se rozhořela krvavá bitva, během níž Němci postupně dobyli Texel zpět. Nejtvrději se bojovalo o severní část ostrova zvanou Eierland a okolí tamějšího majáku. Baindurašvili sice patřil k pracovnímu útvaru, ale jeho spolubojovníkům se podařilo sehnat zbraně a několik dnů tento významný kopec udržet: „Němci každou noc podnikali přepady, aby nás odsud dostali, a posílali psy k vystopování našich pozic. Neměli jsme šanci, protože nás přečíslili v poměru dvacet ku jedné – ze 115 Gruzínců v tomto sektoru přežilo jen osm.“

Stovky mrtvých

Příslušníci Wehrmachtu i Kriegsmarine pátrali po Gruzíncích se zuřivou nenávistí, zatímco Holanďané se je naopak snažili ukrýt ve sklepích a stodolách. Přestože Němcům muselo být jasné, že jde o epizodní střetnutí v již prohrané válce, neváhali se uchýlit k taktice spálené země. Jakmile pojali podezření, že některá farma pomáhá vzbouřencům, okamžitě ji vypálili. Popelem lehly desítky usedlostí a škody byly později vyčísleny na 10 milionů guldenů (3,77 milionu tehdejších dolarů). K ukrutnostem se ale v panickém strachu o život uchýlili i někteří Gruzínci.

Major Breitner řadu let po válce potvrdil, že Němci vnímali povstání jako obyčejnou zradu a odmítali jakékoliv vysvětlování jeho pohnutek. Podle toho s polapenými vzbouřenci také zacházeli – Gruzínci si museli vykopat hroby, svléct německé uniformy a pak byli popraveni střelou do týla. Podle většiny zdrojů přišlo během rebelie o život 565 Gruzínců, přinejmenším 812 německých vojáků a 120 Holanďanů.

Němečtí vojáci pokračovali ve mstě i poté, co Wehrmacht na nizozemském a dánském území oficiálně 5. května 1945 kapituloval, a akce pokračovaly dokonce i po všeobecné kapitulaci Německa z 8. května. K ukončení nesmyslného krveprolití vedl 20. května až příchod kanadských jednotek, které během dvou dnů odzbrojily zbývajících 1 535 Němců. Texel tak bývá označován jako poslední bitevní pole západní Evropy. Záhy na ostrově přistáli také příslušníci sovětské kontrarozvědky Směrš, specializované na odhalování zrádců a kolaborantů v Rudé armádě. Kanaďané pro jejich velitele přichystali report, v němž se píše o 470 mrtvých Gruzíncích a 2 347 padlých a zajatých Němcích. Přesné ztráty na obou stranách však zůstávají nejisté.

Dosud živé vzpomínky

Padlí vzbouřenci našli místo posledního odpočinku na texelském hřbitově nedaleko městečka Oudeschild. Boje přežilo 228 gruzínských vojáků, kteří v souladu se závěry jaltské konference putovali z německých zajateckých táborů zpět do SSSR. Tam po nich ihned začala pátrat tajná policie, avšak většinu Gruzínců mezi masami zajatců prostě nedokázala najít. To jim zachránilo život, neboť odhalení povstalci putovali na Sibiř nebo – pokud šlo o vyšší šarže – rovnou před popravčí četu. Důstojníci Rudé armády gruzínského původu se snažili navrátilce od takového osudu ochránit a nezřídka jim dokonce zařídili nové osobní doklady. Oficiálního uznání se příslušníkům 822. praporu dostalo teprve roku 1991, kdy moskevský velvyslanec v Nizozemí poprvé navštívil jejich hroby a nazval je „hrdiny Sovětského svazu“. Dne 4. května 2005 pak na hřbitov zavítal i tehdejší gruzínský prezident Michail Saakašvili.

Ostatky vojáků Wehrmachtu byly nejprve pohřbeny na civilním hřbitově v největším texelském městě Den Burg, roku 1949 je přemístili na vojenský hřbitov v Ysselsteynu v nizozemské provincii Limburg. Děsivé události jara 1945 však ovlivnily život na ostrově i na mnoho dalších let. Někteří civilisté se s Gruzínci spřátelili natolik, že se dožadovali informací o jejich dalších osudech a chtěli je v Sovětském svazu osobně navštívit. Tyto tendence vyvolaly u nizozemské tajné služby obavy, že Texelané hromadně sympatizují s komunismem, a stovky místních se dostaly na seznamy podezřelých osob. Vzpomínky na povstání nevymizely z paměti obyvatel ani v 21. století a incident se zde dodnes označuje jako Russenoorlog (ruská válka). 

Stíhačka je zdrojem zvukových vln, které se od ní šíří rovnoměrně všemi směry. Pokud však letí rychlostí vyšší, než je rychlost pohybu molekul vzduchu – což nastane ve výšce mezi 11 a 20 kilometry, při teplotě −60 °C a při rychlosti okolo 1 060 kilometrů v hodině – vznikají jednotlivé zvukové vlny čím dál blíž u sebe, dochází ke stlačování a zvyšování jejich hustoty před stíhačkou. 

Odpor vzduchu před letounem narůstá, protože se nemá kam a jak rozptýlit: Jeho rychlost na to jednoduše nestačí. Vzniká tedy tlaková (zvuková) bariéra.

Jakmile ji stíhačka dožene a překoná, jednotlivé zvukové vlny se sčítají a vzniká tzv. rázová vlna ve tvaru kužele. Na jejím čele se skokově změní tlak, teplota, hustota a rychlost vzduchu před a za letounem. V tu chvíli slyšíme ohlušující ránu, tzv. sonický třesk, a zároveň se kolem stroje objevuje mrak či mlha nejrůznějších tvarů. Jde o kondenzaci stlačeného vlhkého vzduchu za vzniku jemně rozptýlených kapek vody, což vytváří právě efekt „mlhy“. 

Za Zeptej se vědce odpovídá Mgr. Eliška Mikysková, Ph.D., Ústav fyzikální chemie J. Heyrovského AV ČR, J. Heyrovský Institute

Přes dřívější odpor nelze Ovidiovu knihu popsat pouze jako souložící manuál, obsahuje také filozofické traktáty o životě, mužích a ženách a jejich vzájemném soužití. Ve své podstatě je kniha neskutečně aktuální a ještě tisíce let po své smrti nabízí antický básník cenné rady, „jak milovat“. 

Říkejte mi Ovid 

Cesty osudu jsou v případě valné většiny významných historických osobností nevyzpytatelné a v Ovidiově případě to platí dvojnásob. Jak jinak by se také muž, svou rodinou a stavem předurčený na dráhu státního úředníka, mohl stát největším římským playboyem a miláčkem davu? Publius Ovidius se narodil 20. března 43 př. n. l. v Sulmoně. Přízvisko „Naso“ neboli nosatý získal až během života a každý, kdo si prohlédne některou z jeho dobových podobizen, rychle pochopí, že svému jménu dělal skutečně čest. 

Bohatý a vlivný otec chtěl mít z Ovidia někoho podobně vlivného a bohatého. Poslal proto syna na studium do Říma. Vzdělával se v umění rétoriky, což bylo podle tamějších poměrů vnímáno jako nejvyšší stupeň školní výchovy a což pro státního úředníka byla schopnost zcela nezbytná. Při studiu projevoval značnou bystrost a talent. Rozvláčné řečnění, unylý styl řeči, jakož i konstrukce rétorických proslovů ho však spíše unavovaly a hlavně nudily. Rozhodl se tedy nakonec, rodovým předpokladům navzdory, odklonit od předem připravené dráhy perspektivního státníka a dále studoval jen literaturu. Jeho učitelem byl další antický velikán dramatik Euripides. 

O vousech a poezii 

Za průlom ve své tvorbě sám Ovidius považuje dobu, kdy si podruhé ostříhal vousy. Tehdy už svému básnickému talentu důvěřoval natolik, že se nezdráhal recitovat své verše na veřejnosti. Navzdory svému sebevědomí a nadání Ovidius dlouho váhal, než se definitivně rozhodl stát se profesionálním poetou. Problémem byly, tradičně až na prvním místě, peníze. Ani ten nejúspěšnější básník nebyl schopen si vydělat na živobytí skládáním veršů, a byl proto téměř zcela odkázaný na dobrodiní svého mecenáše. Tedy za předpokladu, že si nějakého našel. Tím se nakonec, v Ovidiově případě, stal sám císař Augustus. Ovidius spolu s dalšími zástupci antické literární elity mu měl svou tvorbou pomoci k získání popularity a prosazení císařství proti republice. 

Císař se zlobí 

Proč se vlastně císař Augustus na Ovidia v roce 8 n. l. tolik rozzlobil, že musel básník město opustit, nikdo s jistotou neví. Faktem však zůstává, že Ovidius skončil ve vyhnanství v Tomech v dnešním Rumunsku a domů se už nikdy nepodíval. Císař Augustus i jeho nástupce Tiberius stoicky odolávali úpěnlivým prosbám v Ovidiových dopisech i poezii z vyhnanství a nedovolili mu se do Říma vrátit ani ho na jeho půdě nechat po jeho smrti roku 18 n. l. pohřbít! 

Přesné příčiny roztržky mezi císařem a básníkem sice neznáme, to ovšem neznamená, že neexistuje celá řada teorií. Asi nejuvěřitelnější z nich se odkazuje právě na básníkovu nejznámější sbírku Umění milovat. Augustovi prostě vadilo, že se římské mládeži dostává sexuální výchovy z takto státem neschválené příručky. A tak se rozhodl, že Ovidiovu demoralizaci společnosti ukončí jednou provždy. Proč se však z Říma rozhodl vykázat samotného básníka, a nikoli onu zavrženíhodnou knihu, která byla i nadále veřejně dostupná a trhala rekordy v prodeji, zůstává i nadále záhadou. 

Jak tedy milovat? 

Ovidius nebyl pouhým teoretikem lásky, celý život byl i nadšeným praktikem. Měl dvě manželky, proslýchá se však, že v otázkách životního stylu nebyl striktním vyznavačem monogamie. Nevyhýbal se však údajně ani stejnému pohlaví, což ovšem na poměry tehdejší římské společnosti zdaleka nebylo nic tak skandálního ani netradičního, spíše naopak. 

Své nejznámější dílo, Umění milovat (Ars Amatoria), vydal během roku 1 n. l. Sbírka je rozdělena do tří částí: první uděluje rady mužům, druhá ženám a třetí pod titulem Jak léčit lásku (Remedia amoris) pomáhá čtenářům překonat milostné strasti, do kterých je dostaly dva výše uvedené svazky. 

Ve svých básních staví Ovidius sám sebe do role učitele, tedy někoho staršího a zkušenějšího, kdo na základě osobní bohaté praxe vysvětluje mladším či nezkušenějším, „jak na to“. Tím „to“ je však myšleno komplexní umění lásky a ne pouhá soulož! 

Sex na míru 

Ovidiův receptář je velmi komplexní a genderově vyrovnaný. Mužům radí, jak dbát o svůj zevnějšek a osobní hygienu, aby byli pro dívky přitažliví. Rozepisuje způsoby, jak si nejlépe muž má dívku vybrat, kde se s ní může seznámit a jakou taktikou si ji pak nejlépe získá. Jak se ženou hovořit a o čem, jaké dopisy jí psát, jaké dárky jí nosit a jak nejefektivněji zvýšit její žádostivost. Nabádá také muže, aby se nenechali odradit prvním odmítnutím a že správným postupem se každé razantní „ne“ dá pozvolna změnit ve sladké „ano“. 

Pragmatik Ovidius předpokládá, že objektem touhy celé řady jeho čtenářů nejsou jejich vlastní manželky a rozhodně se tím nenechává rozházet. Naopak, s chladnokrevnou rozvahou potenciální cizoložníky na celou situaci připravuje a udílí jim rady, jak si v případě přistižení počínat. 

Rady pro ženy se z významnější části týkají úpravy zevnějšku. Radí dívkám, nejen jak se správně upravit a oblékat, ale i v jaké sexuální pozici se partnerovi nabídnout tak, aby ty nejatraktivnější části jejího těla co nejvíce vynikly. Podle Ovidia by tedy ženy s pohlednou tváří měly přemluvit svého partnera k misionářské poloze, ženy s pevnými ňadry by se zase na partnera měly posadit a ty, co v obličeji sice mnoho krásy nepobraly, ale zato se pyšní výstavním pozadím by měly partnerovi nabídnout laškování zezadu. 

Ovidius však sám zdůrazňuje, že krása není všechno. Láska podle něj zraje a s postupem času malé nedokonalosti získávají na kráse a co na počátku v milenci budilo rozpaky, může se pozvolna stát objektem jeho největšího zbožňování. 

Mnoho podob lásky 

Nejspíše nikoho nepřekvapí, že nejčastějším slovem v díle Umění milovat je právě „láska“. Za zamyšlení však stojí hlubší význam tohoto slova v daném kontextu. V moderní společnosti má slovo „láska“ velký význam a naznačuje, že člověk, kterému lásku vyznáváme, je pro nás velmi důležitý a chováme k němu hluboké a silné pouto. Slovům „miluji tě“ je přisuzována váha a mají symbolicky téměř až zavazující se podtext.

Ovidius vnímá lásku daleko lehkovážněji. Pro něj je to cit, kterým zahoří člověk okamžitě, silně a může trvat desítky let stejně jako pár minut. Z básníkova vyprávění však jasně vyplývá, že druhý případ je daleko častější. Mluví o vyznání lásky v dopisech dříve předtím, než si pisatel s objektem své touhy vůbec může promluvit či se jej dotknout! Láska v Ovidiových očích je cit daleko poetičtější, vznešenější a svým způsobem čistší než velmi prozaický význam, který je jí přisuzovaný dnes. V jeho světě by měl muž ženu uctívat, zbožňovat, věnovat jí každý kousek svého srdce a každou myšlenku svého dne. 

Na druhou stranu láska takto dokonale posvátná by neměla nikdy být obtěžkaná každodenními starostmi či spory. Ovidius věří, že než „pošpinit“ nedotknutelnost lásky něčím jiným než je vášeň a zbožňování, je lepší vztah ukončit a jít milovat zase o dům dál.

V rámci klíčového experimentu vědci umístili za volejbalovou síť (která plnila funkci plotu) posuvnou desku s červenými miskami plnými obilí. Deska, kolem které byl uvázán provaz, se dala do pohybu pouze v případě, že za konce provazu tahali dva sloni současně. Pokud za lano ve snaze přiblížit si misku s jídlem tahal jen jeden slon, provaz se vyvlékl. Experimentu se zúčastnilo 12 samců a samic z Thajského centra pro záchranu slonů v Lampangu.

Mistři spolupráce

Po brzkém zjištění, že pochoutku nelze získat samostatně, vydrželi sloni trpělivě čekat na partnera až 45 vteřin, a pokud jej do této doby vědci nepřivedli, začali se rozhlížet kolem, jako by říkali: „Děláte si legraci? Na tohle musíme být dva.“

Ve většině případů se sloni bez potíží ke žrádlu dostali. Nejmladší slonice Neua Un dokonce přišlápla konec provazu přední nohou a nechala svého partnera, aby tahal sám. Stejně chytrý byl i JoJo, který se vůbec neobtěžoval chodit k síti, dokud nebyl vypuštěn další slon.

Taková míra schopnosti učení, řešení problémů a spolupráce je podle vědců v živočišné říši velmi vzácná. Většina zvířat sice také pracuje ve skupinách, ale jsou k tomu jaksi „naprogramována“ a na rozdíl od slonů evidentně nechápou význam celého procesu.

„Jedná se o první experimentální důkaz naučené spolupráce u tohoto živočišného druhu,“ říká psycholožka Diana Reissová z Hunter College, které spolu s mnoha dalšími vědci experiment velmi ocenila. Sloni využívají svých schopností spolupracovat zejména v péči a ochraně vlastních mláďat, ale například také v případě, že se snaží pomoci zraněnému členu stáda vstát.