Rohatka brazilská (Ceratophrys cornuta), patřící do čeledi rohatkovitých (Ceratophryidae), je obdařena velmi zdobnými vzory zelené, hnědé a béžové barvy. Ve volné přírodě byste ale zdánlivě nepřehlédnutelného tvora hledali s velkými obtížemi. Rohatka je totiž neúnavný lovec, který útočí ze zálohy a své pestré zbarvení využívá k dokonalému maskování. Najde si vhodné místo a zahrabe se tak, že pozorné oko může vidět pouze část hřbetu a hlavu s obrovskou pusou. Poté nehnutě vyčkává a útočí prakticky na cokoli, co dokáže spolknout.

Za oběť jí padnou mravenci a brouci ale také drobní plazi, myši i savci. Větší kořist tvoří více než polovinu její potravy a ochotně spolkne i jiné žáby. Agresivita tohoto druhu se projevuje už v raném věku, kdy se pulci rohatky vzájemně napadají už nedlouho poté, co přijdou na svět. Neukojitelný apetit se někdy stává rohatkám osudným, protože se doslova zadusí příliš velkým soustem. V souladu se svou povahou jsou tyto žáby velmi agresivně teritoriální. Žijí v Amazonii na území Brazílie, Bolívie, Kolumbie, Ekvádoru, Venezuely, Peru, Guyany, Surinamu a Francouzské Guyany.

Bhavesh Bhandari z indického Gudžarátu léta podnikal ve stavebním byznysu a nashromáždil majetek v úctyhodné výši přesahující dvě miliardy indických rupií (v přepočtu přes 500 milionů korun). Podobně jako většina ostatních milionářů si on i jeho žena užívali života v luxusu a dopřávali si všeho, po čem jejich srdce toužilo.

Počátkem letošního roku se ale rozhodli všeho vzdát, a stali se džinistickými asketickými mnichy. Inspirací pro tento krok jim byly jejich dvě děti – šestnáctiletý syn a devatenáctiletá dcera, kteří se na cestu žebravých mnichů vydali před dvěma lety.

Na konci dubna se manželé Bhandari zřekli veškerého svého světského majetku, složili slib odříkání a zavázali se k životu ve zdrženlivosti. Přerušili kontakt se svými rodinami a vydali se bosí na cestu napříč Indií, přičemž jediný jejich příjem nyní tvoří almužny.

Základní myšlenkou džinismu je nenásilí a jeho nejviditelnějším vnějším projevem je respektování veškerého života: lidí, zvířat ale i třeba rostlin. Někteří džinisté proto mají přes ústa pruh látky, jiní před sebou při chůzi nebo před usednutím zametají, aby neusmrtili ani toho nejmenšího tvora. Všichni džinisté jsou pochopitelně přísnými vegetariány a nemohou ani obdělávat půdu, aby při své práci neporanili zvíře.

Tým vedený americkou bioložkou Peggy Masonovou z University of Chicago nechal spřátelit dvojici laboratorních potkanů. Potom vědci jednoho potkana zavřeli do těsné, průhledné plexisklové klícky, kterou lze otevřít jen zvenčí, a do výběhu vpustili jeho kamaráda. Zoologové pak pozorovali, zda svobodný druh kamarádovi pomůže, nebo jej sobecky nechá na holičkách.

Empatie, nebo zvědavost?

Při mnoha opakovaných pokusech viděli vědci vždy totéž – potkan, který měl svobodu pohybu, ze všeho nejdřív spěchal ke dvířkám a snažil se otevřít uvězněnému druhovi. Když se mu to povedlo a vyprostil kamaráda ze žaláře, obě zvířata spolu začala radostně pobíhat. Peggy Masonová ze série pokusů vyvodila, že se potkani dokážou vcítit do pocitů druhého. Zvíře pochopí, že je kamarádovi v kleci ouvej, a snaží se ho vysvobodit. Odborně se takovému vnímání cizích pocitů říká empatie.

Americký biolog Derek Penn z University of California v Los Angeles ale viděl na videozáznamu pokusů něco úplně jiného než Peggy Masonová. Přehrál si video až do konce a všiml si, že oba potkani – osvoboditel i osvobozený vězeň – nakonec opakovaně a zcela dobrovolně do otevřené klícky vlezli a prozkoumávali její vnitřek.

Penn si proto položil otázku: Bylo hlavní pohnutkou osvoboditele skutečně vědomí, že uvězněný kamarád trpí? Není možné, že potkan viděl druha uvnitř klícky a prostě zahořel touhou se do ní také podívat?

Zkouška experimentálním ohněm

Derek Penn rozvinul svoji interpretaci dál. Podle něj je možné, že volně pobíhající potkan si jen říkal: Co tam kámoš dělá? A jaké to uvnitř asi je? Nedá se tam něco získat? Pokud bychom na tyto otázky odpověděli kladně, znamenalo by to, že potkan druha neosvobozuje, aby jej zbavil utrpení, ale jen proto, aby ukojil vlastní zvědavost. To už není nezištný motiv, nýbrž ryze sobecké jednání. Osvobození vězně by pak nebylo zamýšleným cílem, ale pouze nechtěným vedlejším efektem.

Peggy Masonová přiznala, že tato interpretace ji nenapadla. Rychle proto provedla další pokusy. Vědci při nich uvězněnému potkanovi pobyt v klícce různě znepříjemňovali. V případě, že měl Penn pravdu, byla by reakce potkana-osvoboditele pořád stejná.

Zvířeti je jedno, jestli a jak moc kamarád trpí. Zvědavost by ho měla pohánět stále stejnou silou. Pokud je ale potkan skutečně obdařen určitou empatií, tak bude o osvobození kamaráda, který strádá silněji, usilovat s větším nasazením. A přesně to se také potvrdilo. Čím nepříjemnější byl vězňův pobyt v klícce, tím horečněji jej kamarád osvobozoval. Potkaní empatie tedy v této zkoušce experimentálním ohněm obstála.

Nezištnost, nebo podmíněný reflex?

Různých výkladů jednoho a téhož experimentu najdeme v oblasti výzkumu zvířecích schopností mnohem víc. Jeden z nich se týká nezištnosti šimpanzů. Ti jsou považováni za sobecká stvoření, která si navzájem pomáhají jen nerada a tuto domněnku potvrzovala i řada experimentů.

Zcela opačně však vyzněl pokus světoznámého primatologa Franse de Waala z Emory University v americké Atlantě. Vědci rozdali šimpanzům žetony dvou typů. Když lidoop ošetřovateli vrátil jeden typ žetonu, byl odměněn banánem. Když mu podal druhý typ žetonu, dostal banán nejen on ale také šimpanz ve vedlejší kleci. Vědci sledovali, jak často šimpanzi používají každé z „platidel“. Ukázalo se, že lidoopi dávají přednost žetonům, při jejichž vracení je odměněn i jejich soused. Frans de Waal z výsledků studie usoudil, že šimpanzi jsou nesporně schopni nezištné pomoci.

Psycholožka Cecilia Heyesová z University of Oxford nabízí jiné vysvětlení, které lidoopům tolik nelichotí. Banány byly zabaleny v papíře a při vybalování odměny se ozývalo typické šustění. Podle Heyesové si šimpanzi spojili zvuk rozbalovaného papíru s chutí banánu a rádi šustění naslouchali. Odevzdávali sice žeton, za který byli odměněni i šimpanzi v sousední kleci, ale nebyli k tomu vedeni nezištnou touhou pomáhat druhým, nýbrž vlastní zálibou v šustivém zvuku. Odevzdávali raději žeton, za který byli odměněni jedním banánem a dvěma zašustěními. Je tedy možné, že de Waal neprokázal nezištnost šimpanzů, ale vypěstoval u nich podobný reflex, jakým naučil ruský fyziolog Pavlov slintat psy na signál zvonku. Spor o nezištnost šimpanzů zatím není rozhodnutý.

Pozná zloděj zloděje?

V poslední době se množí důkazy o tom, že ptáci jsou navzdory svým příslovečným „ptačím mozečkům“ stvoření velmi inteligentní. Vrány si vyrábějí nástroje, straky poznají samy sebe v zrcadle, krkavci komunikují posunky. Sojky si zaslouží náš obdiv za vynikající paměť, v níž uchovají rozmístění tisíců skrýší s potravou.

Britská bioložka Nicola Claytonová z University of Cambridge pozorovala sojky při ukrývání potravy v laboratoři a zjistila, že ptáci schovanou potravu přemisťují do nové skrýše, pokud byli při prvním ukládání sledováni jinou sojkou. Vypadá to, že si pták umí představit, co se odehrává v mysli druhé sojky, a odhadne její úmysly. Bojí se, že mu druhá sojka skrýš vykrade.

S tímto výkladem ostře nesouhlasí bioložka Rineke Verbruggeová z university v nizozemském Groningemu. Podle ní vyvolává přítomnost cizí sojky stres. Ten je zvláště intenzivní, pokud je přihlížející pták výrazně silnější. Vyděšená sojka pak zmatkuje a přenáší uschovávanou potravu z místa na místo. Z její strany nejde o pochopení cizích úmyslů ale o projev paniky.

Také v tomto případě však hraje více argumentů ve prospěch názoru, že sojky jsou inteligentní a odhadnou cizí záměr. Ptáci, kteří už někdy sami vykradli cizí skrýš, přenášejí při přistižení cizí sojkou zásoby do nové skrýše mnohem častěji než ptáci, kteří nic podobného neprovedli. Zdá se, že i u sojek platí: Podle sebe soudím tebe a zloděj pozná zloděje.

Suchaři proti romantikům

Výzkum schopností živočichů prodělal v poslední době prudký rozvoj. Potvrzuje se názor, který razil už Charles Darwin a podle nějž se člověk neodlišuje od zvířat schopnostmi, které příroda živočichům zcela odepřela. Slavný britský přírodovědec měl za to, že od zvířat se lišíme v tom, jakou měrou se u nás společně sdílené schopnosti projevují. Mnozí současní vědci s Darwinem souhlasí a jsou přesvědčeni, že v jednotlivých „disciplínách“ nervové činnosti se nám mohou některá zvířata překvapivě přiblížit. Zdá se, jako kdyby každý nový objev zahlazoval propast, která člověka od zvířat dělí.

„Probíhá jakýsi závod o to, kdo najde nejchytřejší zvíře,“ glosuje současnou situaci biolog Lars Chittka z University of London. Zároveň jsme svědky sporu, v němž jedni biologové viní své kolegy-suchary z toho, že nejsou ochotni přiznat zvířatům nic víc než jednoduché pudy. Suchaři naopak vyčítají kolegům-romantikům, že za každým jednáním zvířat hledají analogii s lidskou inteligencí.

Takové spory však k vědě neodmyslitelně patří. Diskuse jsou ve vědeckém bádání hybnou silou pokroku, ať už se týkají rychlosti pohybujících se neutrin, vzniku zhoubných nádorů nebo výkonnosti nervového systému zvířat.

Archeologové si během vykopávek v dávném mayském městě Yaxnohcah, jehož pozůstatky se nacházejí na mexickém poloostrově Yucatan, všimli tmavé skvrny v půdě, v prostoru mayského hřiště na ceremoniální míčovou hru tlachtli, Mayi nazývanou pok-a-tok. Odebrali z ní vzorky, ve kterých zjišťovali přítomnost DNA. Z následné analýzy vzešel pozoruhodný objev.

David Lentz z americké Univerzity v Cincinnati a jeho spolupracovníci použili pro transport vzorků z Mexika do univerzitní laboratoře důmyslnou metodu pro uchování původní DNA. Součástí postup byla aplikace roztoku zvaného RNAlater, který potlačuje růst bakterií. Mikroorganismy by totiž mohly většinu dávné DNA zkonzumovat. 

Analýzy ukázaly, že tmavá skvrna objevená na hřišti, jejíž stáří je asi 2 000 let, vlastně představuje zbytky čtyř různých rostlin, které Mayové využívali při náboženských rituálech či k medicínským účelům. V přibližně pěti gramech půdy, kterou odebrali, bylo přes 100 tisíc sekvencí DNA, z nichž 15 patřilo rostlinám. Výsledky výzkumu nedávno uveřejnil odborný časopis PLOS One.

Sopy mayského rituálu

Šlo o papriku (rod Capsicum), dřeviny Hampea trilobata z příbuzenstva bavlníků (čeleď slézovité) a Oxandra lanceolata z čeledi láhevníkovitých a turbinku (Turbina corymbosa nebo též Ipomoea corymbosa) z čeledi svlačcovitých. Vědce zaujala především turbinka, kterou Mayové znali jako xtabentun, obsahující velmi účinnou psychoaktivní látku ergin (d-lysergamid), blízce podobnou LSD.

Vědci se domnívají, že narazili na pozůstatky rituálu, který kdysi Mayové praktikovali zhruba kolem roku 80 našeho letopočtu, během stavby dotyčného hřiště. Svazek rostlin mohl být obětinou pro božstva, která měla zajistit jejich přízeň při zásazích do krajiny, k nimž muselo při stavbě hřiště dojít. 

V úterý 30. dubna 2024 byla oficiálně otevřena unikátní japonská observatoř, která se nachází v Chile. Jde o Observatoř Atacama Tokijské univerzity (TAO), která vyrostla na vrcholu hory Cerro Chajnantor v nadmořské výšce 5 640 metrů a stala se tak nejvýše položenou trvalou astronomickou observatoří na světě.

Pozorování infračerveného vesmíru

Astronomové už tuto oblast v nehostinné chilské poušti Atacama dobře znají. Jen pět kilometrů od nové observatoře se nachází dnes již slavná soustava radioteleskopů ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array), která se nachází o 580 metrů níž. Právě rekordní nadmořská výška je pro nově otevřenou Observatoř Atacama velmi důležitá.

Jak uvádí ředitel nové observatoře Takashi Miyata, díky velmi vysoké výšce a také suchému pouštnímu vzduchu je Observatoř Atacama jedinou pozemní observatoří na světě, která má možnost nezkresleně pozorovat vesmír v oblasti infračerveného záření středních vlnových délek. Pozorování tohoto záření obvykle znemožňuje vodní pára v atmosféře.

TIP: Vysokohorský vodní teleskop na vyhaslé sopce loví gama záření vzdálených pulzarů

Podle Miyaty jde o nesmírně cennou oblast záření, především pokud jde o výzkum prostředí kolem hvězd, včetně míst, kde vznikají planety. Velkou předností Observatoře Atacama by měla být její relativní dostupnost pro astronomická pozorování. Na rozdíl od značně vytížených vesmírných i pozemních teleskopů by na na nové observatoři měli dostat více příležitostí mladí vědci, což přispěje k rozvoji celé astronomie.

Stíhačky firmy Albatros patří spolu s legendárním trojplošníkem Dr.I z Fokkerovy dílny bezesporu mezi nejznámější stroje Velké války. Nutno říci, že naprosto oprávněně, neboť právě jim náleží hlavní podíl na několika obdobích zářivých úspěchů císařských vzdušných sil nad západní frontou. 

Když tato mimořádně rychlá a silně vyzbrojená letadla poprvé promluvila do boje, způsobila svým nepřátelům pravé zděšení, neboť britské ani francouzské letecké hangáry srovnatelně výkonné stroje neukrývaly. Dohodovým pilotům pak nezbývalo než usednout za kniply dvoumístných strojů RAF F.E.2, jejichž horší letové vlastnosti alespoň částečně vyrovnávala schopnost ostřelovat soupeře z různých úhlů. Dalo by se očekávat, že modernější a hbitější albatrosy budou zastaralé konkurenty s tlačnými vrtulemi likvidovat jako na běžícím páse, ale výsledky leteckých duelů zas tak jednoznačně nevyznívaly.

Povedená „létající vana“

Hned první pohled na britský stroj F.E.2 napovídá, že se zrodil ještě před první světovou válkou. Jeho tvůrcem se stal slavný letecký průkopník Geoffrey de Havilland (1882–1965) z podniku Royal Aircraft Factory (RAF). Coby základ nového letounu použil předchozí design dvouplošníku F.E.1 s trupovou gondolou a ocasem, mezi jehož nosníky rotovala tlačná vrtule. Jelikož podobně pojaté stroje tehdy stavěla hlavně firma Farman, obdržel nový britský letoun název Farman Experimental 1, resp. 2 (termín „farman“ v podstatě zlidověl). První vzlet F.E.2 proběhl v srpnu 1911, a to s rotačním motorem Gnome o výkonu pouhých 37 kW. Později stroj obdržel novou pohonnou jednotku (52 kW), a tak unesl i kulomet, jenže další výkonnostní parametry odborníky pořád neoslňovaly. De Havilland tedy zcela předělal dosavadní design a roku 1913 postavil další verzi F.E.2, tentokrát opatřenou vidlicovým motorem Renault.

Stroj s „renaulťáckým“ srdcem již předváděl na obloze lepší kousky, ale v únoru 1914 jej postihla havárie, při které zahynul i jeden z členů posádky. Rozvoj celé koncepce přesto pokračoval. V polovině roku 1914 začaly práce na dalším letounu F.E.2a, jejž s předchozími prototypy spojovalo vlastně jen základní aerodynamické pojetí s dvoumístnou gondolou, nosníkovým ocasem a tlačnou vrtulí. Zásadní proměny zahrnovaly nejen větší rozměry draku, ale také čistokrevně bojové určení letounu. Ačkoliv se tehdy ještě nehovořilo o stíhačích (celá kategorie dosud neexistovala), dostal F.E.2a jeden 7,7mm kulomet Lewis na speciálním závěsu s velmi širokým palebným polem. 

Další zajímavost přestavoval podvozek s progresivními olejovými tlumiči, umožňující bezpečné manévrování na polních letištích. Coby nedostatek ale vnímali experti slabý motor Green E.6, s nímž stroj absolvoval první let 26. ledna 1915. Proto jej záhy vystřídal agregát Beardmore o výkonu 89 kW, čímž vznikla úspěšná varianta F.E.2b.

Archaické konstrukce? Nevadí!

Výkonnější pohonná soustava však nepředstavovala jedinou změnou – nového pojetí se dočkal rovněž podvozek či přidání druhého kulometu Lewis. Obě zbraně ovládal pozorovatel sedící v předním kokpitu, zatímco zadní část patřila pilotovi. Britská továrna vyprodukovala stroje této verze v počtu okolo 1 940 kusů – první se k bojovým jednotkám ve Francii se dostaly během ledna 1916. Vzdušné síly Dohody tehdy čelily značnému tlaku německých jednoplošníků Antonyho Fokkera nesoucích synchronizované kulomety a stíhačky F.E.2b měly Britům přinést spásné řešení celého problému.

Symbolickým koncem nadvlády fokkerů se stal 18. červen 1916, kdy v zuřivé palbě kulometů F.E.2b padl jeden z nejslavnějších německých stíhacích pilotů a leteckých akrobatů Max Immelmann (1890–1916). De Havillandovy stroje si navzdory zastaralé konstrukci získaly oblibu osádek či mechaniků, na druhé straně též respekt protivníka – mimo jiné i kvůli vysoké spolehlivosti či odolnosti vůči bojovému poškození. Továrna RAF proto s archaickou, ovšem překvapivě efektivní konstrukcí pokračovala. Ve dvou kusech tak vznikla noční stíhací úprava F.E.2c, v níž si pozorovatel vyměnil s pilotem své místo. Podobné označení použili konstruktéři i v případě bombardovací modifikace, avšak její výroba nedosáhla větších počtů. Vývoj de Havillandova letounu pak vyvrcholil verzí F.E.2d. Dosavadní hnací jednotka Beardmore totiž přestávala držet krok s dobou a vývoj výkonnějšího nástupce vázl. Zrodila se proto myšlenka použít povedený agregát Rolls-Royce Eagle o výkonu 186 kW.

Nové stroje zvané F.E.2d mohly nést až dva další kulomety (tentokráte zamířené vpřed a ovládané pilotem). Na frontu dorazily v létě 1916 a jejich produkce se zastavila na čísle 386 kusů. Ačkoliv se jednalo o konstrukčně dávno překonané modely, udržely si díky dobrým letovým vlastnostem relativní účinnost a oblibu, takže létaly v první linii až do poloviny roku 1917. Tou dobou již nebe začaly opanovávat konečně i nové britské stíhačky opatřené synchronizátory.

Německá konstrukční progrese

Krátce poté, co na konto letounů F.E.2b přibyl Immelmannův skon, objednalo německé letectvo sériovou produkci stroje brzy aspirujícího na titul legendy. Šlo o výrobek společnosti Albatros, kterou založil ornitolog(!) Enno Walther Huth (1875–1964). Nesmíme zapomínat, že vývoj létajících aparátů těžších než vzduch stál tehdy na začátku své cesty a při jejich stavbě se nezřídka vycházelo i ze znalosti letu ptáků. Poté ale převládl více sofistikovaný přístup, načež dvojice inženýrů od Albatrosu – Robert Thelen a Helmut Hirth – přišla s opravdu převratnou leteckou konstrukcí.

Pokud do té doby charakterizovala technický standard hranatá dřevěná kostra potažená plátnem, zmíněná dvojice mužů představila poloskořepinový trup obsahující jen minimum vnitřních prvků. V podstatě samonosnou trupovou část tvořily pláty překližky – díky tomu se teoreticky měla vyznačovat stejnou pevností jako dosavadní kombinace dřeva a plátna, ovšem při nižší hmotnosti. Firma Albatros Flugzeugwerke nejprve použila tuto koncepci pro dvoumístné typy řady B a C s primárně průzkumným posláním, byť stroje obdržely později i kulomety. Skutečný průlom ale přišel v dubnu 1916 v podobě jednomístné verze poháněné snad nejlepším leteckým motorem tehdejšího světa – šestiválcem Mercedes D.III o výkonu 120 kW.

Tento velmi elegantně vyhlížející Albatros D.I obdržel do výbavy dvojici synchronizovaných 7,92mm kulometů Spandau. Nad frontu se prvně dostal v září 1916, ale prakticky zároveň s ním dorazil k bojovým jednotkám i model Albatros D.II. Někdy se mylně tvrdí, že druhý zmíněný stíhač měl vzniknout až na základě bojových zkušeností s prvním, ale ve skutečnosti tu došlo k paralelnímu vývoji. Hlavní rozdíly bychom odhalili v uspořádání vzpěr (u D.I měly tvar V, u D.II tvar N) a typu či umístění chladičů. V případě D.I se jednalo o trupový Windhoff, kdežto u D.II použili vývojáři křídelní chladicí systém Teeves & Braun.

Zdání dokonalosti může klamat

Impozantní výkony albatrosů vedly německý štáb k objednávkám výroby hned u několika firem, což umožnilo přísun většího počtu strojů na frontu již během podzimu 1916. Do vzdušných zápasů startovaly v barvách nově formovaných stíhacích jednotek – Jagdstaffeln. Nejslavnější pověst si vydobyla Jagdstaffel 2 v čele s Oswaldem Boelckem. Mezi jejími členy bychom nalezli i Manfreda von Richthofena, byť později odešel k vlastní jednotce. Ukázalo se, že nebývalý potenciál albatrosů dokáží nejlépe zužitkovat právě špičkoví letci, již se nezaleknou ani komplikované pilotáže. Byť tento letoun s duší lovce vyvolával u spojeneckých pilotů záchvaty paniky a dodnes se těší pověsti takřka dokonalé stíhačky, samotní němečtí piloti jej hodnotili nejednoznačně.
V pozitivním světle se Němcům jevila velká rychlost i obratnost, kritizovali však letovou nestabilitu a především strukturální slabost. Převratná poloskořepinová konstrukce totiž trpěla jistými dětskými nemocemi, což se týkalo třeba pevnosti spojení trupu a křídel. Život ohrožující problém zkomplikoval i začátek služby Albatrosu D.III, který se od prvních dvou strojů výrazně odlišoval. Jednalo se o „jedenapůlplošník“ (sesquiplane), tedy fakticky dvojplošník s menším dolním křídlem.

Jinak výkonný stíhač se stával nebezpečným při prudkých manévrech či střemhlavém letu, když se mu nejednou prostě utrhla křídla! Stejnými neduhy trpěl i vrcholný model celé řady Albatros D.V (typ D.IV byl jen pokusný), jenž nastoupil službu na jaře 1917. Obdržel silnější agregát Mercedes D.IIIa a odlišně řešený trup, přičemž malou strukturální pevnost měla vyřešit verze D.Va se zesílenou konstrukcí, ovšem za cenu snížené obratnosti. Letouny z dílny Albatrosu však problém trápil do jisté míry i nadále. 

Takzvané přízračné ostrovy se od těch zcela fiktivních, obsažených v literárních příbězích, odlišovaly skutečnou vírou v jejich existenci. Z nejnovějších map tito „fantomové moří“ díky moderním technologiím vymizeli, přesto tajuplné příběhy o iluzorních místech uchvacují mnohé nadšence i v současnosti. 

Na konci světa 

Přízračné ostrovy se v lidských dějinách objevovaly už v době starověku. Antičtí námořníci rozmlouvali o bájných krajích uprostřed neznámých vod. V jejich vyprávěních se na tajemných ostrovech ukrývaly ztracené civilizace či exotičtí tvorové. Lidé ve starověku měli kupříkladu ponětí o záhadném ostrově Thule. Poprvé se o něm zmiňuje řecký průzkumník Pýtheás z Massalie v díle Na oceánu ze 4. století př. n. l. Pevninská plocha se podle jeho svědectví nacházela šest dní plavby severně od Britských ostrovů, podél polárního kruhu. Dodnes není zřejmé, zda se jednalo o existující, nebo smyšlený ostrov, nicméně výraz Thule (též v podobě Thúlé, Tile či Thyle) se v originálně francouzské frázi „Ultima Thuleé“ prosadil v metaforickému významu země na samém konci světa.

Dílo mytologie či fata morgány 

Objevitelské výpravy pátraly po dosud neznámých krajinách, přinášely do Evropy nové informace, a rozšiřovaly tak atlas světa. Produkce map se záhy proměnila v konkurenční byznys. Kartografové se s pomocí přijíždějících cestovatelů zoufale snažili zaplnit prázdná místa na stránkách, čímž se začala rozvíjet „přízračná geografie“. Tvůrci své závěry často zakládali na nepotvrzených pozorováních a zohledňovali různé pověsti včetně dávných mytologických příběhů. Před zavedením zeměpisné šířky a délky se navíc poloha pevninské plochy určovala takzvanou navigací výpočtem, tedy v zásadě odhadem. 

Potvrdit neexistenci smyšleného ostrova trvalo mnohdy velmi dlouho. Pro tyto účely bylo nezbytné připlout lodí na uvedenou lokalitu. V určení pravdivosti navíc námořníkům často bránily optické klamy způsobené lomem světla, včetně fata morgány, kdy před sebou průzkumníci spatřovali blízko ležící, avšak přesto nedosažitelný pruh pevniny. 

Západní Anglie benátských bratrů 

Představu, jak takové bájné ostrovy vznikaly, si můžeme udělat na základě krátkého svazku Objevení ostrovů Frislandia, Eslanda, Engroenlanda, Estotilanda a Icaria, učiněné dvěma bratry z rodiny Zenů, to jest Messirem Nicolò, rytířem a Messirem Antoniem z roku 1558. Napínavé vyprávění, které se mělo skutečně udát na konci 14. století, sepsal potomek prvního z výše uvedených dobrodruhů, benátský senátor Nicolò Zeno (1515–1565) na základě rodinných dokumentů. Autentičnost příběhu a k němu přiložené mapy nebyla dlouhou dobu zpochybňována, a tak se ostrovy údajně objevené členy významné benátské rodiny začaly kreslit i do dalších map. Jak už je dnes zřejmé, jednalo se o pouhé smyšlenky autora.

Nejoblíbenějším krajem vzešlým z díla se stal přízračný ostrov Frisland, známý též jako Friesland nebo Frislandia, který mezi lidmi proslul jako severní ostrov rybářů, ležící v Atlantickém oceánu na jih od Islandu. V roce 1659, tedy více než sto let od prvního zaznačení do mapy, se nikdy neexistující kus pevniny objevil ve spise Kosmografie od Petera Heylyna (1599–1662). Anglický autor poskytuje informace o podnebí či obyvatelstvu ostrova, jmenuje několik zdejších měst, a dokonce zpravuje o podílu Frislandu na světovém obchodu. Podle mylných údajů Heylyna bylo území tak často navštěvované evropskými loděmi, až si na starém kontinentě vysloužilo přízvisko Západní Anglie. Nicméně uběhlo několik desítek let a Frisland se z map nadobro vytratil.

O výstavbu jednoho z ikonických sídel starého kontinentu se zasloužil francouzský král František I., který jej zamýšlel jako lovecký zámeček. Ironií dějin zůstává, že si ho nestihl příliš užít – zemřel v březnu 1547, téhož roku, kdy byla stavba bezmála po třech desetiletích dokončena. Panovník si vysnil vskutku monumentální sídlo, větší a nádhernější než tehdejší zámky. Impozantní dojem měl ještě podtrhovat jeho odraz na hladině řeky a dělníci kvůli tomu museli jedno z ramen Loiry odklonit. Architekt Domenico da Cortona, který se do odvážného počinu pustil, pocházel z Itálie. Spekuluje se však, že do plánů mohl zasáhnout rovněž jeho proslulý krajan Leonardo da Vinci.

Salamandři na zdech

Půdorys inspirovaný kompaktním uspořádáním středověké pevnosti je rozlehlý: Jeho delší strana měří 156 metrů a v každém rohu se nachází okrouhlý donjon. Stavbu pak završuje nápaditá, až bizarní střešní „krajina“ s množstvím věžiček, komínů, vikýřů a hlásek. Neméně působivý je velkoryse pojatý interiér čítající na 400 místností, 83 schodišť či 282 krbů. K čemu ovšem tak ohromná stavba, když mělo jít o „prostý“ lovecký zámeček? Za vším stála ješitnost. František I. totiž toužil udělat dojem na svého politického rivala, římského císaře a španělského krále Karla V. Habsburského.

Návštěvnický okruh zahrnuje šest desítek pokojů, kde lze obdivovat mimo jiné sbírku více než 4 500 uměleckých předmětů. Ovšem zcela nepřehlédnutelný motiv tvoří kamenní salamandři, zdobící stropy a stěny na více než 300 místech: Coby osobní symbol Františka I. značili nepřemožitelnou sílu.

Zahrada rekordů

Samostatnou kapitolu potom představuje zámecký park. S rozlohou 52 kilometrů čtverečních jde o nejrozlehlejší uzavřenou zelenou plochu svého druhu ve Francii a její půvab dokreslují pečlivě udržované zahrady, kde roste okolo 600 stromů, 800 keřů a 15 tisíc dalších rostlin. Celý areál pak obklopuje zeď v rekordní délce 32 kilometrů. Na seznamu UNESCO figuruje zámek Chambord od roku 1981 a na začátku milénia byl zahrnut pod širší oblast „Údolí Loiry mezi Sully-sur-Loire a Chalonnes“. 

Během války o španělské dědictví dobyly v roce 1704 malý výběžek pevniny na samém jihu poloostrova anglo-nizozemské síly a držení Gibraltaru Británií potvrdila utrechtská smlouva z roku 1713. Od té doby je tento malý kus strategického území o rozloze 6,8 km², ležící v místech, kde se spolu setkává Středozemní moře a Atlantský oceán, v držení Londýna. Španělé si důležitost tohoto místa uvědomovali a několikrát se ho pokusili dobýt zpět. První neúspěšné obléhání proběhlo již v roce 1704, další pokus následoval v roce 1727. Největší útok přišel v roce 1779, kdy španělská armáda zahájila takzvané velké obléhání, které trvalo až do roku 1783. Britové celou dobu úspěšně odolávali i díky neustálému zásobování po moři. V té době také začaly vznikat pověstné tunely. Podařilo se je vyhloubit v celkové délce 1 200 m, a to především ve skále směřující k obléhatelům. Nacházely se v nich spojovací chodby, úkryty, ale i postavení pro dělostřelectvo, které mělo nepřítele jako na dlani.

Strategické území impéria 

Rok 1783 a konec obléhání přinesl i zakončení přímé vojenské snahy Španělska získat Gibraltar. To neznamená, že by zesilování obrany skončilo, spíše naopak. V 19. století, díky vývoji na poli vojenství, docházelo prakticky neustále k modernizaci zdejšího opevnění. Proto arzenál rozšířila v roce 1879 i největší zbraň v tehdejším britském impériu v podobě dvou 100tunových kanonů. Předem nabíjená zbraň ráže 17,72 palců (450mm) se stala adekvátní odpovědí na moderní pancéřové válečné lodě. Postupně se z tohoto malého kousku britské říše stal nepostradatelný přístav, ve kterém vyrostly rozsáhlé loděnice se suchými doky i pro největší válečné lodě a veškeré potřebné zázemí. Důležitost Gibraltaru ještě více stoupla po zprovoznění Suezského průplavu v roce 1869.

Zlepšování postavení

Významným milníkem se stalo zavedení zbraní nabíjených zezadu, proto od roku 1888 přišla velká vlna stavebních aktivit. Řada nově vybudovaných baterií sloužila až do druhé poloviny 20. století. V roce 1897 se začala instalovat postavení pro 9,2 palcové (234mm) kanony Mk X. Jednalo se o nejpočetnější britské těžké pobřežní dělostřelectvo, využívané v celém impériu. První verze byly zavedeny již v roce 1889, některé fungovaly až do roku 1998. Tato děla se nenacházela v pancéřové věži, ale disponovala jen masivním čelním štítem. Proto během druhé světové války proběhlo jejich doplnění o plechové přístřešky, které obsluhu chránily alespoň proti povětrnostním vlivům. Také se po celé skále vybudovala řada postavení pro lehčí typy zbraní. Ruku v ruce s tím se rozšiřoval i přístav a s ním spojená infrastruktura. Opět se rozběhla ražba tunelů. V té době také došlo k přeorientování hlavní hrozby – obránci se již tolik neobávali pozemní invaze, ale útoku z moře.

Dokonale hájený přístav 

Během první světové války se boje přímo Gibraltaru nedotkly, ale jednalo se o velmi důležitou námořní základnu, přes kterou putovaly konvoje do Středozemního moře. Jediný bojový výstup proběhl v srpnu 1917, kdy obsluha baterie Devil‘s Gap zahájila palbu na německou ponorku plující na hladině u nedalekého španělského města Algeciras, kterou se jim podařilo potopit. Během války stála hlavní část obrany Gibraltaru na 9,2palcových kanonech Mk X. V roce 1914 bylo k dispozici 12 baterií pro 14 těchto zbraní. 

V poválečných letech na chvíli ustalo větší rozšiřování obrany. Vše se ale změnilo v druhé polovině 30. let, kdy se pozvolna rozběhla výstavba zaměřená proti nové hrozbě – letadlům. Po celé skále se začala objevovat postavení pro světlomety a protiletadlová děla. Modernizace přišla v pravou chvíli. Zanedlouho vypukla druhá světová válka, kdy se Gibraltar stal nepostradatelným bodem pro cestu na africké bojiště. To si uvědomovaly i státy Osy, které pod krycím názvem operace Felix připravovaly plán na jeho dobytí. Nebezpečí pozemního útoku si uvědomovali i obránci, proto zesilovali zdejší obranu, co to šlo. Opět se razily podzemní tunely, budovaly bunkry pro odražení pozemní i námořní invaze. Přitom se opět spoléhalo především na 9,2palcové kanony Mk X.

Pro případ černého scénáře a dobytí Gibraltaru nepřítelem vybudovali Britové ve skále pozorovatelnu s potřebným zázemím pro pobyt šesti mužů. Plán byl takový, že v případě hrozícího pádu obrany mělo dojít k zazdění vstupu a osádka, vybavená dostatečnými zásobami (měly teoreticky vystačit až na sedm let), by pak za pomoci vysílačky podávala informace o pohybu v úžině. Nakonec jediné větší útoky, jež musela zdejší obrana odrážet, představovaly nálety letectva vichistické Francie a fašistické Itálie. Britové se také potýkali s pokusy o sabotážní akce organizované německým Abwehrem. V okolních vodách pak několikrát zaútočili italští žabí muži, jimž se podařilo potopit a poškodit několik spojeneckých lodí. Gibraltar také disponoval rozsáhlým letištěm, které se během války neustále rozrůstalo a sloužilo jako hlavní přestupní bod při letech do Afriky a celého středomořského válčiště. V době svého největšího rozmachu dokázalo pojmout až 600 letadel

Ústup ze slávy

Po skončení druhé světové války probíhalo další zesilování obrany pouze sporadicky. V roce 1956 se jednalo například o modernizaci Baterie princezny Anny, kdy se nově umístily čtyři dvouúčelové kanony ráže 5,25 palců (133mm). V roce 1968 se přestaly razit tunely uvnitř hory. Za necelých 200 let se proměnil vnitřek Gibraltarské skály na menší podzemní město, kam se údajně mohlo ukrýt až 15 000 vojáků. Postupně se vyřazovalo i pobřežní dělostřelectvo. Letité kanony Mk X naposledy cvičně vypálily v roce 1976 a poslední děla armáda deaktivovala na počátku 80. let. Nakonec však proběhla ještě jedna výstavba – v roce 1985 byla na skále umístěna baterie protilodních střel Exocet, které zde sloužily do půli 90. let. 

Naštěstí se do dnešních dnů velká část kdysi tak mohutného opevnění zachovala, takže si návštěvníci mohou prohlédnout například kompletně zachovanou O‘Harovu baterii tyčící se na nejvyšším vrcholu skály, komplex podzemních tunelů i řadu muzeí.

Španělské opevnění 

Španělé budovali u Gibraltaru silné opevnění již v 18. století, přičemž výstavba se zaměřila jak na obranu okolních přístavů, tak na pozemní ochranu nové krátké hranice s britským územím. Po zkrachování snahy získat „skálu“ zpět vojenskou silou se zdejší oblast ocitla co do důležitosti na vedlejší koleji. V následujících letech docházelo pouze ke sporadickým modernizacím. 

Tento stav vydržel až do začátku španělské občanské války v roce 1936, kdy celou zdejší oblast ovládli povstalci. Postupně docházelo k posilování obrany, často se používala výzbroj z odstrojených válečných lodí. Práce se nezastavily ani po skončení války v roce 1939, spíše naopak. Frankův režim kladl na obranu gibraltarského prostoru velký důraz, protože se obával britského útoku. Důsledkem toho bylo silné opevnění španělské části Gibraltarské zátoky, kde v následujících letech vyrostlo skoro 500 různých bunkrů pro kulomety a dělostřelectvo. Před výstavbou této linie, pojmenované La Línea de la Concepción, navštívili zainteresovaní inženýři německý Západní val, kde se inspirovali. 

Na druhé straně průlivu

Stranou nezůstala ani pobřežní obrana, zesilovaná řadou nových postavení, a to i pro těžké dělostřelectvo, opět s využitím původní výzbroje z lodí. Například do baterie nedaleko přístavu Tarifa Španělé umístili věže s dvojicí 305mm kanonů z bývalé bitevní lodi Jaime I. Pro uzavření námořní cesty mezi Středomořím a Atlantikem Španělé přesunuli k důležitým přístavům i kanony Vickers-Armstrong ráže 381 mm, které ještě před válkou nakoupili ve Velké Británii. Jednalo se o nejvýkonnější zbraň pobřežního dělostřelectva, kterou disponovali. V roce 1942 dva z nich demontovali u přístavu Ferrol v Galicii a převezli do zdejší oblasti. Nedlouho po instalaci jednu věž zničil výbuch během cvičných střeleb. Následně sem byly přemístěny další dvě věže, tentokrát z Mallorky; k jejich zprovoznění došlo v roce 1944. 

Výstavba probíhala i na africké půdě, a tak na konci druhé světové války byl celý průliv pod dostřelem španělského pobřežního dělostřelectva, které čítalo několik desítek baterií s děly od ráže 75 mm po 381 mm. V poválečných letech sice postupně upadala důležitost zdejší obrany, k deaktivaci většiny pobřežních baterií došlo ale až v 70. letech. Poslední cvičný výstřel z kanonu Vickers-Armstrong ráže 381 mm zazněl až v roce 2008. Bohužel v následujících letech proběhla rozsáhlá demontáž výzbroje, a tak do dnešních dnů najdeme již pouze torza.

Na vysoké vápencové skále nad prudkým ohybem řeky Seiny v Normandii se vypíná mohutný hrad Gaillard obehnaný dvojím opevněním. Postavil ho jako výzvu francouzským králům anglický král Richard Lví srdce. Sedm let po jeho dokončení ho dobyli Francouzi spolu s celým normandským vévodstvím. Posádka hradu odtud ovládala široké území až k ústí Seiny do moře. Na začátku 14. století, na konci vlády krále Filipa IV. Sličného (1285 až 1314), se Gaillard stal nečekaně vězením královských princezen. 

Místo tajných dostaveníček 

Markéta, Jana a Blanka pocházely z rodu vévodů a hrabat burgundských. Byly manželkami tří synů Filipa IV.: Ludvíka, Filipa a Karla, kteří se měli v budoucnu stát sami vladaři Francie. Šlo o politické sňatky bez lásky, jak to bylo v královských rodinách obvyklé. Tři mladé ženy sdílely palác de Nesle, jenž stával na levém břehu Seiny naproti Louvru. Darem jej od svého chotě Ludvíka Navarrského dostala Markéta Burgundská. Věž tohoto paláce se časem proměnila v místo radovánek a milostných schůzek princezen Blanky a Markéty s mladými dvořany – bratry Gauthierem a Filipem Aunayovými. Gauthier se stal milencem teprve osmnáctileté Blanky, Filip o něco starší princezny Markéty. 

Noční schůzky, které se ve věži konaly po více než dva roky, nemohly dlouho unikat pozornosti okolí, a tak se začala šířit šeptanda o tom, co se tam vlastně děje. Milenci byli mladí, nerozvážní a krajně nezodpovědní, takže se nakonec celá věc donesla králi Filipovi IV., který se začal o avantýru princezen zajímat. Postarala se o to jeho dcera Isabela, tehdy už královna anglická, která na jaře 1314 pobývala v Paříži. Své švagrové neměla ráda a záviděla jim patrně jejich volnost. Ji samotnou opustil její homosexuální manžel Eduard II. a v Anglii nenacházela žádnou oporu. Podle líčení soudobých kronikářů připravila milencům past, do níž se chytili.

Nemilosrdný trest za hříšnou lásku 

Královna Isabela obdarovala své švagrové cenným dárkem. Poslala jim tři vyšívané a bohatě zdobené brašničky, známé ve své době jako bougette. Ty tenkrát muži i ženy nosili místo kapes zavěšené u pasu. Netrvalo dlouho a bratři Aunayové se objevili u dvora ozdobeni těmito brašničkami, čímž se prozradili. 

Král Filip, mezitím informovaný o nevěře svých snach, reagoval okamžitě a velmi nelítostně. Dal bratry zatknout a podrobit útrpnému právu. Oba na mučidlech svou vinu přiznali. Uvězněny byly i všechny tři panovníkovy snachy. Během výslechů vyšlo najevo mnoho podrobností o tajných schůzkách v nesleské věži a také to, že cizoložství se dopustily pouze princezny Markéta a její sestřenice Blanka, zatímco Jana byla jejich důvěrnicí a jen pomáhala jejich hříšnou lásku krýt. Za duši a hlavní iniciátorku milostných setkání byla ocejchována Markéta, žena korunního prince Ludvíka. 

Rozsudek byl rychlý, král vynesl nad oběma mladými šlechtici trest smrti. Gauthier a Filip z urozené rodiny d'Aunay měli odejít ze světa potupným způsobem. Dvůr se v tom čase zdržoval v jednom z královských sídel u města Maubuissonu poblíž Paříže. Během několika dní bylo na tamějším náměstí postaveno popravčí lešení. Oba odsouzenci zde byli lámáni kolem, zbaveni mužství, staženi z kůže, a nakonec sťati mečem. Tři princezny s vyholenými hlavami, oděné v rouchu kajícnic, musely popravě přihlížet. Pak byly Markéta s Blankou převezeny do kamenných zdí hradu Gaillard, Jana do hradu Dourdan na řece Orge. 

Dalekosáhlé důsledky 

Rozsudek nad snachami a divadlo hrůzy v Maubuissonu byly asi posledním osudovým rozhodnutím Filipa IV. Sličného, jímž hluboce zasáhl vlastní rodinu. Ještě téhož roku při lovu v lesích u Fontainebleau spadl král z koně a na následky zranění 24. listopadu 1314 zemřel. Mluvilo se také o mrtvici, která krále náhle postihla. Dožil se věku 46 let. Po otci nastoupil na francouzský trůn jeho nejstarší syn Ludvík X. (1314–1316), který už od roku 1305 nesl po matce titul krále Navarry. Vysloužil si nelichotivé přízvisko Hašteřivý. Byl to člověk nerozhodný, váhavý, ale tvrdohlavý se sklony k zuřivosti. Opustil rychle zásady vládnutí, ke kterým ho zavazoval jeho otec. 

Ocitl se pod neblahým vlivem svého strýce Karla z Valois, konzervativce, který vždycky stranil velmožům z řad vysoké šlechty. Ludvík Hašteřivý se zbavil dosavadních spolupracovníků Filipa IV. a jednoho z nejschopnějších králových administrátorů, Enguerranda de Marigny dal mučit a poté ho poslal na šibenici. Ludvíkovi X. i jeho bratrům se však stále jako bumerang vracela aféra tří zavržených princezen. Marně usilovali o papežský dispens, který by zrušil jejich manželství, protože ani cizoložství pro to nebylo podle kanonického práva dostatečným důvodem. Pro Kapetovce tak vznikl vážný dynastický problém, protože nemohli vstoupit do nového svazku, který by královskému rodu přinesl mužského dědice. 

Smrt si nevybírá 

Ludvík X. sice netrpělivě vyjednával o nový sňatek s neapolskou princeznou Klementinou Uherskou, ale bez papežského souhlasu k němu nemohlo dojít. Král proto sáhl ke krajnímu prostředku a nechal podle několika dobových svědectví svou ženu Markétu Burgundskou, vězněnou na hradě Gaillard, zardousit. Ludvík se stal vdovcem a cesta k manželství s Klementinou tak byla otevřena. Svatba se konala 13. srpna 1315 s požehnáním nejvyššího duchovenstva. Společná korunovace páru proběhla o dva týdny později v Remeši. Nová královna se zjara následujícího roku ocitla v jiném stavu a celý dvůr žil v očekávání potomka. Ale Ludvík X. Hašteřivý 5. června 1316 náhle zemřel. Údajně se při hře s míčem zpotil, napil se chlazeného vína a zakrátko byl mrtev.

Podezření, že šlo o otravu jedem, nebylo oficiálně nikdy potvrzeno. Ludvíkův syn se narodil jako pohrobek v noci ze 13. na 14. listopadu 1316. Jako Jan I. byl předurčen stát se otcovým nástupcem a příštím vládcem Francie, ale po pěti dnech skonal. Podle nástupnického řádu se novým králem stal Ludvíkův mladší bratr Filip, titulovaný jako hrabě z Poitieres. Korunován byl v Remeši začátkem ledna následujícího roku. Po jeho boku stanula Jana Burgundská, původně zapuzená pro spoluúčast na skandálu kolem věže Nesle. Jelikož jí nebylo prokázáno cizoložství jako dalším princeznám, byla jí v roce 1316 udělena milost a ona se tak mohla stát francouzskou královnou. 

Nový vladař byl vysoké hubené postavy, proto vstoupil do dějin jako Filip V. Dlouhý (1317–1322). Nebyl žádnou oslnivou osobností, ale vykazoval ve srovnání se starším bratrem přece jen větší panovnické vlohy. Uklidnil nespokojenost s předchozí vládou v provinciích a zasáhl i ve prospěch poddaných proti šlechtě. Avšak za jeho nedlouhé vlády také docházelo k mnoha nepřístojnostem, jako byly protižidovské pogromy, kruté pronásledování kacířů a snad nejodpornější z nich – vraždění malomocných, kteří prý otravovali studně a záměrně šířili lepru do zdravé populace. Král Filip V. zemřel 3. ledna 1322 patrně na úplavici či jinou střevní infekci. Zanechal po sobě jen dvě dcery, z toho důvodu trůn zdědil jeho bratr Karel. 

Marný pokus o záchranu rodu 

Nejmladší ze tří synů krále Filipa IV. Sličného asi jako jediný podědil otcovu pěknou tvář i postavu a získal tak přídomek Karel IV. Sličný (1322 až 1328). Byl to slabý, nerozhodný a snad i trochu bázlivý muž. Byl v podstatě dobrák, jehož bratři odstrkovali, a teď se ocitl na špičce moci. Neměl vzdělání a ani nevynikal inteligencí. Na počátku jeho vlády však dosáhla francouzská diplomacie u papeže Jana XXII. zrušení Karlova manželského svazku s Blankou Burgundskou, stále vězněnou na hradě Gaillard. 

Král nyní o to víc usiloval o nový sňatek, ze kterého by vzešel mužský výhonek kapetovského rodu. To ho přimělo k navazování kontaktů s cizími dvory, a tedy i k větší diplomatické aktivitě. Tehdy se francouzský dvůr sblížil s dynastií Lucemburků. Český král Jan Lucemburský se v dětství přátelil s Karlem a byli si blízcí. Janův strýc, trevírský arcibiskup Balduin Lucemburský, zprostředkoval v duchu těchto dobrých vztahů roku 1322 sňatek Karla IV. Sličného s Janovou sestrou, osmnáctiletou Marií Lucemburskou. Svatba se konala 21. září téhož roku. 

V rámci vzájemného sbližování byl roku 1323 dohodnut také manželský svazek Janova syna Václava (1316–1378) se sestřenicí francouzského krále Blankou z Valois. Budoucí český král a císař Karel IV. pak strávil sedm let kavalírské a státnické výchovy u francouzského dvora. Francouzská královna Marie Lucemburská zemřela při porodu dcery 26. března 1324 ve věku pouhých dvaceti let. Král Karel se brzy začal rozhlížet po nové nevěstě, na níž záviselo přežití kapetovského rodu. Našel ji ve své sestřenici Janě z Évreux, se kterou se v následujícím roce oženil. Dědice se ale nedočkal. Zemřel 1. února 1328 patrně na tuberkulózu nebo jinou plicní nemoc. Bylo mu 34 let. 

Život a činy posledních Kapetovců jistě nepřispěly ke slávě rodu. Vláda tří synů Filipa IV. Sličného se utápěla ve zmatcích a nejistotě bez jasné politické koncepce. Jejich hlavní úsilí směřovalo k zachování rodu s cílem přivést na svět mužského potomka, avšak bylo marné.