Slavné vítězství Viléma Dobyvatele u Hastings přímo volalo po zvěčnění pro budoucí generace. Příběh o dobytí Anglie byl zachycen na monumentálním díle, které je téměř sedmdesát metrů dlouhé a půl metru vysoké a jedná se o výšivku. Ve skutečnosti to tudíž žádná tapiserie není. 

Jehla místo meče 

Dílo s největší pravděpodobností objednal Odo, biskup z Bayeux a Vilémův nevlastní bratr. První dochovaná písemná zpráva o výšivce pochází sice z roku 1476, kdy je uváděna jako součást inventáře katedrály v Bayeux, avšak dílo samotné je o celých 400 let starší. Zakladatelem svatostánku byl právě biskup Odo, o němž se můžeme oprávněně domnívat, že nechal zhotovit i tapiserii a vystavil ji při příležitosti vysvěcení roku 1077. Mocný muž se navíc v díle objevuje hned několikrát a vystupují tu i jeho nástupci v úřadu biskupa. Unikátní počin ovšem nevznikl ve Francii, jak uvádí některé teorie, ale v Anglii, odkud v té době pocházely velmi kvalitní výšivky, takzvané Opus anglicanum, známé v celé Evropě. 

Plachta na povoz 

Mistrně vyobrazený příběh normanské invaze lze rozdělit do třinácti samostatných navazujících obrazů, které se dále dělí na celkem třicet dva scén. Nutno ovšem poznamenat, že se dva díly nedochovaly. Šlo o výjev podrobení Londýna a Vilémovu korunovaci o Vánocích roku 1066. (Scény byly ve stejném provedení rekonstruovány ve 20. století.) I po téměř tisícovce let je tapiserie uložena v Bayeux. Fakt, že výšivka, ač je z poměrně křehkého materiálu, přečkala bezmála tisíc let téměř bez úhony, se rovná zázraku. Párkrát však chybělo opravdu málo. 

Nejkritičtějším okamžikem byl rok 1792, kdy se stala veřejným majetkem a našla využití jako plachta na vojenský povoz. Před zničením ji zachránil místní právník. Po roce 1803 posloužila jako účelný exponát Napoleonova muzea v Paříži, kde byla součástí propagandy při přípravě na invazi do Británie. Když „malý kaprál“ své plány opustil, vrátila se tapiserie do Bayeux. Roku 1944 chyběly čtyři dny a výšivka by se na Himmlerův rozkaz vydala do Berlína. Naštěstí se tak nestalo.

Zeptejte se kohokoliv ve Spojených státech, které město by chtěl navštívit – ať už poprvé, či znovu – a jako odpověď skoro vždy zazní ona pověstná The Lady by the Bay neboli „dáma v zálivu“, jak se kalifornské metropoli přezdívá. San Francisco vyrostlo zhruba na čtyřicítce kopců u pobřeží Pacifiku a žádná jiná aglomerace v celých USA se mu nepodobá. Mezi jeho esa v rukávu patří nejslavnější most světa, nejznámější vězení a také nejatraktivnější tramvaje, které mnohdy připomínají spíš lanovku. Město je natolik kouzelné, že proniklo snad do každé oblasti kultury. A jakmile se tam jednou octnete, možná se neubráníte pocitu, že už jste ho navštívili někdy dřív…

Během mexicko-americké války v letech 1846–1848 se ospalá mexická obec Yerba Buena stala součástí amerického území. A roku 1847 se její název na popud dosazeného starosty Washingtona Allona Bartletta změnil na San Francisco, doslova „svatý František“. O tři roky později se Kalifornie připojila k unii, přičemž se tam v té době již odehrávala nevídaná zlatá horečka. Zprávy o nálezu cenných valounů v Sieře Nevadě se rozšířily po celém světě a přilákaly hledače štěstí i desperáty. Populace města prudce vzrostla, nicméně lehce získané bohatství několika šťastlivců šlo ruku v ruce s kriminalitou a prostitucí. 

Vše nové je vítáno

Horečka za pár let skončila, nicméně město se z turbulentní éry vzpamatovávalo ještě dlouho. K jeho rozvoji posléze roku 1869 přispěla transkontinentální železnice, jež propojila „staré“ kolonie na východě země s nově nabytými územími na západě. Rozmach pak nezhatila ani ničivá zemětřesení, zapříčiněná tektonickým zlomem San Andreas, jenž probíhá přímo pod zástavbou. Město neustále platilo za lákadlo západního pobřeží a přitahovalo myslitele i podnikatele.

Od 50. let 19. století tam Levi Strauss, židovský emigrant z Německa, začal budovat své džínsové impérium. O sto let později se San Francisco stalo útočištěm umělců patřících k beatnickému hnutí (viz Beatníci na vzestupu), zatímco v dalším desetiletí se proměnilo v domov „květinové generace“: Ve městě s tolerantním a svobodomyslným klimatem se tehdejší hippies cítili stejně dobře jako současní příslušníci LGBT komunity, kteří tvoří asi 6 % tamních obyvatel. 

Celá aglomerace se prezentuje jako živoucí směsice subkultury i zavedené kultury a představuje přizpůsobivé, na budoucnost orientované centrum zájmu otevřené všem novým trendům. Významně k tomu přispívají také renomované univerzity v Berkeley a ve Stanfordu, řada kulturních institucí či srdce počítačového a technologického průmyslu v Silicon Valley, které leží asi hodinu jízdy na jih.

Tramvaj, nebo lanovka?

Velká výhoda San Franciska spočívá v tom, že se dá obejít pěšky. Nejlepší je vyrazit z centrálního náměstí Union Square, v jehož blízkosti se rozkládá malebná čínská čtvrť. O pár kroků dál, na křižovatce Powell Street a Market Street, narazíte na konečnou proslulé tramvaje Cable Car, s kořeny sahajícími až do konce 19. století. Z původních osmi tras zůstaly v provozu tři a na zmíněné křižovatce najdete nejatraktivnější linku číslo 60 Powell–Hide. Konečná stanice přitom funguje jako točna, kde se šestitunový vůz nadzvedne do vzduchu a otočí se do protisměru. Není divu, že si netradiční podívanou fotí snad každý turista.

Trasa linky 60 vede na sever do přístavní čtvrti Fisherman’s Wharf, další oblíbené destinace cestovatelů. Kromě pouličních umělců tam na slavném molu 39 najdete také množství restaurací a obchodů se suvenýry. Speciální atrakci nejen pro děti pak představují lachtani, kteří si zabrali několik pontonů, na nichž odpočívají nebo dovádějí.

Návštěva u Caponeho

Ze sousedního mola se vyráží lodí k největší místní atrakci, vězení Alcatraz. Někdejší vojenská pevnost na skalnatém, asi osmihektarovém ostrově se začátkem 20. století proměnila ve věznici. Žádná z cel o rozměru 3 × 1,5 metru se přitom nedotýkala vnější stěny stavby a zabezpečení bylo natolik vysoké, že se v Alcatrazu ocitali ti nejhorší zločinci. Nejznámějším z nich se stal nepochybně Al Capone, jehož bývalá cela se dodnes těší velkému zájmu turistů. 

Z ostrova se prakticky nedalo uniknout: I kdyby se některému z vězňů podařilo dostat k moři, zastavila by ho ledová voda a nevyzpytatelné proudy zálivu. Svému účelu přestal komplex sloužit v roce 1963, načež se po pokusu o zábor indiánskými aktivisty o deset let později zařadil mezi historické památky a dnes tam zavítá až milion návštěvníků ročně. Zájem o cestu do nápravného zařízení přitom bývá natolik velký, že určitě neuděláte chybu, pokud si vstupenky objednáte předem.

Jako na dlani

Být v San Francisku, a nepřejet či nepřejít pěšky Golden Gate Bridge znamená takřka hřích. Ikonický most vznikal mezi roky 1933 a 1937 a rozpočet na stavbu činil tehdejších 35 milionů dolarů, tedy víc než dnešních 590 milionů. Na konstrukci se pak podílelo zhruba patnáct set dělníků. Po dokončení si „zlatá brána“ třicet let podržela titul nejdelšího zavěšeného mostu na světě a dodnes vzdoruje zemětřesením, nepřízni počasí i slanému vzduchu. Pod nápory větru se vychyluje až o osm metrů, nosné pylony jsou vysoké 227 metrů a tři kilometry dlouhá vozovka se díky nim vznáší 67 metrů nad hladinou moře. Žádné lodi proto nečiní potíže Golden Gate podeplout.

Jestliže po návratu do městského centra vyjedete do 27. poschodí slavného mrakodrapu Transamerica Pyramid, budete se moct pokochat úžasným panoramatem metropole. Pokud by vám ovšem stačil komornější výhled, určitě navštivte pozoruhodnou věž Coit Tower na Telegraph Hill, která vyrostla v roce 1933 na počest hasičů. Lillie Hitchcock Coitová tehdy odkázala svůj majetek městu pod podmínkou, že peníze poslouží k jeho zvelebování. A protože šlo o velkou podporovatelku místních hasičských sborů, spojilo se ušlechtilé s užitečným.

Vyznavači moderního umění by zas rozhodně neměli vynechat fascinující Museum of Modern Art, kde jsou zastoupeni nejen stěžejní tvůrci 19. a 20. století, od Henriho Matisse přes Andyho Warhola po Jacksona Pollocka. V San Francisku si zkrátka přijde na své každý – ať už milovník abstraktních obrazů, monumentální architektury, nádherných výhledů, nebo ikonických pamětihodností. 

Oficiální ideologie sice hovořila o jiných etnických oblastech s pohrdáním, skutečnost ale byla často jiná. Egypťané vnímali zahraničí prizmatem potenciálního zisku. Bažili po cenných surovinách, kterých bylo v samotné zemi málo. 

Cesta podél pobřeží 

Hlouběji do afrického vnitrozemí se Egypťané většinou nepouštěli. Překážkou jim bylo nepokojné, i když zčásti egyptianizované černošské obyvatelstvo, obtížný pohyb po horním toku i drsné podnebí Sahary. Určitou výjimku představuje právě slavná výprava královny Hatšepsut do záhadné země Punt. Aby se Egypťané vyhnuli všem nástrahám pouště, podnikli cestu na lodích podél pobřeží Rudého moře. I když si nejsme zcela jisti, do jakých míst vlastně dorazili, víme, že je tam vlídně přivítali místní hodnostáři v čele s místním náčelníkem Perehuem a jeho rozložitou chotí Iti. 

Unikátní reportáž 

Výpravu zachycuje jedinečný soubor polychromovaných reliéfů ze střední kolonády Hatšepsutina zádušního chrámu v Dér el-Bahrí. Doprovázejí je hieroglyfické nápisy, které objasňují jejich obsah. Je to vlastně reportáž z cesty. Scény svědčí o mimořádném pozorovacím talentu starých Egypťanů a jsou obdivuhodným dokladem fascinace vším neznámým a exotickým. 

Podle egyptologa Kenta R. Weekse je možné, že si sami účastníci výpravy na místě zaznamenávali pozoruhodné detaily z rostlinné a živočišné říše, aby je potom sochaři vyobrazili na zdech chrámu. Kromě krásných štíhlých plachetnic s veslaři se tu setkáme s malebnými výjevy vesnice v Puntu. Vidíme kónické rákosové chatrče domorodců postavené na kůlech mezi datlovými palmami, pasoucí se skot, ale také exotické žirafy nebo levharty. Na rozdíl od núbijských černochů mají muži na vyobrazeních jemné rysy a tmavě červenou pleť. Egypťané jim nabízejí kovové sekyry, dýky i různé šperky a výměnou si odnáší vytoužené exotické komodity. Vidíme námořníky, kteří nakládají na loď celé myrhovníky i s kořenovým balem, které budou zasazeny v Dér el-Bahrí. 

Rozsáhlý seznam uvádí vedle zlata také skořicové dřevo, líčidlo na oči, opice, levhartí kůže a různé druhy kadidla, které bylo nesmírně důležitou položkou pro kultický provoz egyptských chrámů. Výprava, kterou královna vyslala, znamenala poprvé po mnoha letech přímý kontakt s neznámou, vzdálenou oblastí a egyptské elity tento kontakt udržovaly až do konce Nové říše.

Předtím, než na Zemi začalo období kambria a s ním i celé období prvohor, obývali naši planetu zvláštní organismy ediakarské fauny. Ediakarské období, které trvalo přibližně před 635 až 541 miliony let, bylo klíčovým obdobím v historii Země. Předznamenalo transformační období, během něhož se objevily složité mnohobuněčné organismy a připravily půdu pro explozi života. Jak se však tento prudký rozvoj života odehrál a jaké faktory na Zemi k němu mohly přispět? Zajímavou odpověď nabízí ve studii, publikované vědeckým časopisem Communications Earth & Environment, profesor fyziky a astronomie John Tarduno z americké Rochesterské univerzity.

Magnetické pole na volnoběh

Tarduno se svými kolegy prozkoumal paleomagnetická data z prastarých hornin. Ukázalo se, že zhruba před 591 až 565 miliony let došlo ke dramatickému zeslabení magnetického pole Země. Bylo asi třicetkrát slabší, než je dnes. Tento stav podle vědců trval nejméně 26 milionů let.

Slabé magnetické pole většinou nevěstí pro život nic dobrého. Tarduno je ale přesvědčený, že oslabené magnetické pole mohlo odstartovat explozivní rozvoj života na počátku prvohor. Při slabém magnetickém poli dochází snadněji k tomu, že kosmické záření „vytrhává“ ze zemské atmosféry lehké atomy, jako je třeba vodík. V důsledku toho je pak v atmosféře více kyslíku, protože nemůže reagovat s vodíkem a vytvářet vodu. Vyšší obsah kyslíku podle vědců podpořil evoluci větších organismů v ediakaře.

„Dřív se uvažovalo o tom, že za vznikem fascinující ediakarské fauny stojí nějaké genetické či ekologické faktory,“ vysvětluje Tarduno. „Podle nás ale těsně souvisí s extrémním ztlumením magnetického pole planety. Zároveň měl pozemský život velké štěstí, že se magnetické pole Země později opět rozjelo na velký výkon. Kdyby k tomu nedošlo, ze Země se mohl stát vyprahlý svět.“ Stačilo málo a Země by nejspíš vypadala podobně jako dnešní Mars.

Mnoho tankových střetů proniklo do všeobecného povědomí a učí se o nich už studenti na střední škole. To však neznamená, že se vždy jedná o bitvy, které byly v nějakém ohledu přelomové – nebo je tak tehdejší generálové alespoň vnímali. Proto v našem přehledu najdete i méně slavné střety, jež si zasluhují pozornost třeba počtem zapojených strojů, svými důsledky pro danou frontu nebo inspirativně vedeným bojem, jenž ovlivnil uvažování tankových velitelů do budoucna. Mezi obrněnce v našem přehledu počítáme nejen tanky, ale také samohybná děla a stíhače tanků.

Úctyhodná síla

Bitva o Francii bývá často zjednodušeně popisována coby spanilá jízda Panzerwaffe, jejíž tanky projížděly obranou Spojenců jako nůž máslem. Ve skutečnosti se obrněnce země galského kohouta pokusily nepříteli několikrát postavit a dosáhly přitom i jistých úspěchů. K hlavním střetům se zařadila bitva u belgického města Hannut, která měla hned dva primáty: šlo nejen o nejmasovější tankové střetnutí západoevropské kampaně, ale ve své době také o dosud největší bitvu obrněnců v dějinách. A to přesto, že se jednalo „jen“ o německou diverzi, kdy se Wehrmacht snažil zaměstnat na vedlejším úseku fronty francouzskou 1. armádu a odpoutat její pozornost od hlavních sil v Ardenách. Francouzské plány počítaly s vybudováním obranných pozic v Gembloux asi 30 km západně od Hannutu.

Pro jejich dokončení potřebovali Spojenci co nejvíce času a doufali, že Němce zdrží belgická opevnění. Komplex Eben-Emael však v rekordně krátké době padl a XVI. motorizovaný sbor generála Ericha Hoepnera, složený ze 3. a 4. tankové divize, vyrazil k Hannutu. Ve snaze získat pěchotě u Gembloux čas vyslal velitel Jízdního sboru 1. armády generálmajor René Prioux vstříc Hoepnerovi 2. a 3. lehkou mechanizovanou divizi. Sbor představoval úctyhodnou sílu 176 tanků S35, 238 typu H35, 66 průzkumných AMR 35 a 88 obrněných vozů Panhard 178 vyzbrojených 25mm kanonem. Zmíněné německé formace mohly poslat do boje 314, respektive 304 stroje. Typové složení už Hoepnerovi takovou radost nečinilo, neboť 252 tanků připadalo na PzKpfw I a 234 na PzKpfw II – lehké stroje vhodné spíše k průzkumu. Středních Panzerů III měli Němci jen 82 a těžkých „čtyřek“ 50.

Marná snaha zastavit blitzkrieg

Hoepnerovy kolony dosáhly Hannutu 12. května 1940 a začaly pátrat po shromaždišti protivníka. Francouzské průzkumné letouny dělaly totéž a na zemi prozatím bojovaly jen předsunuté oddíly. Luftwaffe uspěla jako první a XVI. sbor vyrazil ke Gembloux, kde napadl skupinu obrněnců S35, a tvrdé boje přerušila až tma. Nazítří hodlali Němci spustit hlavní útok – obě tankové divize měly postupovat společně a využívat vzdušné podpory. K nejtěžším střetům došlo 13. května odpoledne u Marilles a Orp, kde se naplno projevila převaha taktiky Wehrmachtu. Panzery manévrovaly ve velkých formacích, zatímco francouzské stroje ve skupinkách. 

K večeru začaly divize Priouxova sboru ustupovat, ovšem kladly přitom tak tuhý odpor, že část Němců podlehla panice. Bitvu u Hannutu ukončila až noc a Francouzi mohli nahlásit znehybnění 160 panzerů při ztrátě 90 vlastních vozidel. Po boji se nicméně stáhli, což protivníkovi umožnilo mnoho poškozených strojů opravit. Přesto Prioux dosáhl svého cíle, když zdržel nepřátelský postup a daroval 1. armádě drahocenný čas. Podobný taktický úspěch Francouzi vydobyli i 15. května v navazující tankové bitvě u Gembloux. Ze strategického pohledu každopádně slavili vítězství Němci, neboť o osudu Francie se rozhodovalo jinde.

Zapomenutý souboj titánů

Epický střet u Brodů zůstává poněkud stranou pozornosti. Přitom jde o vůbec nejrozsáhlejší tankovou bitvu všech dob, do níž se zapojilo víc obrněnců než do slavného klání u Prochorovky o dva roky později. Po zahájení operace Barbarossa se německá skupina armád Jih řítila na východ s cílem dobýt Kyjev a na hrotu útoku burácela 1. tanková skupina generálplukovníka Ewalda von Kleista. Rudá armáda měla v daném prostoru šest mechanizovaných sborů a na Stalinův rozkaz zahájila sérii protiútoků. Zastaralá taktika, logistické potíže a zkostnatělá organizace odsoudily tyto akce k nezdaru, přesto sovětské divize znovu a znovu nastupovaly do lokálních ofenziv. Nejmohutnější protiútok velení Jihozápadního frontu připravilo na 26. června 1941 v prostoru měst Dubno, Luck a Brody.

Generálplukovník Michail Kirponos hodlal využít početní převahy nad nepřítelem a 8. i 15. mechanizovanému sboru nařídil udeřit s podporou infanterie. Zbývající čtyři mechanizované sbory by kryly nejohroženější úseky a bránily nepříteli v průlomu. Dodnes není jisté, kolik obrněnců se Sovětům podařilo shromáždit – už proto, že některé jednotky se do bitvy zapojily až v jejím průběhu. Nejčastěji se hovoří o počátečních 1 300 strojích, přičemž toto číslo mělo postupně narůst až na 3 300. Ať tak či tak, na Němce čekala značná přesila, protože 1. tanková skupina a 6. armáda měly dohromady pět pancéřových divizí o celkové síle asi 730 strojů. Nejvýkonnější typy představoval lehký PzKpfw 38(t) a střední PzKpfw III i IV, třetinu nasazených obrněnců tvořily zastaralé Panzery I a II. Rudá armáda sázela zejména na starší T-26, T-40, BT-5 či BT-7. Trumfem v Kirponosově rukávu byla hrstka moderních středních T-34 a těžkých KV. 

Cesta na Kyjev

První úder Němce zaskočil, brzo však zasáhla Luftwaffe a střemhlavé bombardéry ničily tanky s rudými hvězdami po desítkách. Zmatek ve spojení a nedostatečná koordinace vnášely do útoků Rudé armády chaos a bitva se rozpadla na několik samostatných střetů. Ofenzivu otupovaly i technické poruchy bez možnosti oprav v poli, nedostatek paliva, nezkušenost osádek a bezhlavá snaha politických komisařů útočit za každou cenu.

Uskupení obou stran bojovala čtyři dny a úspěch nakonec slavila německá preciznost, systematické velení a spolupráce různých druhů zbraní. T-34 a KV sice mezi nepřítelem způsobovaly paniku, ale celkovou situaci nemohly ovlivnit a mnoho jich podlehlo palbě 88mm kanonů, tankoborníkům či pumám. Wehrmacht odepsal dvě stovky panzerů, z nichž řadu dokázali mechanici opravit, Rudá armáda pozbyla podle některých zdrojů až 2 600 tanků. Přeživší sovětské síly ustoupily a Němcům se otevřela cesta na Kyjev.

Příchod německých raketových odborníků v čele s Wernherem von Braunem do USA přiznávala americká armáda po částech. Němci pracovali na základně Fort Bliss na předměstí texaského El Pasa jako „zvláštní zaměstnanci Ministerstva obrany“. V polovině listopadu 1946 napsal místní deník Herald Post, že se zmínění inženýři, o jejichž přítomnosti se dosud jen šuškalo, sejdou v nejbližší době s novináři. A skutečně, 4. prosince se představili na tiskové konferenci. El Paso Times referoval: „Ve městě se nachází sto osmnáct špičkových německých odborníků, kteří vyvinuli raketu V-2. Tvůrci tajné zbraně nacistů nyní pracují pro Ameriku.“ 

Útěk před Rudou armádou

Od podzimu roku 1939 dostávala britská tajná služba MI 6 / SIS znepokojivé zprávy od odbojářů z kontinentální Evropy, že Němci chystají nové netradiční a velmi ničivé zbraně. Nejnebezpečnější měla být raketa A-4, kterou Hitlerův ministr propagandy Josef Goebbels nazval V-2 alias Vergeltungswaffe 2, tedy „zbraň odplaty“. Na výšku měřila 14 m a na cíl vzdálený 300 km dokázala dopravit nálož o hmotnosti přes 700 kg. Třebaže Britové i Američané uskutečnili několik akcí namířených proti jejímu vývoji a výrobě, dokázali Němci zbraň v září 1944 nasadit na západoevropská města. Proti zmíněnému bombardování neexistovala ochrana.

V zimě roku 1944 americká výzvědná služba OSS neboli Office of Strategic Services zjistila, že německý raketový výzkum vede Wernher von Braun. Víc o něm nevěděla. Šéf evropské filiálky OSS Allan Dulles, který sídlil ve švýcarském Bernu, telegrafoval jeho jméno do Washingtonu poprvé 9. prosince 1944. 

Když se nacistická říše hroutila, opustil von Braun se spolupracovníky a množstvím dokumentace Peenemünde, hlavní základnu raketových experimentů. Utíkali před Rudou armádou. Nejdřív se zastavili v Bleicherode poblíž Nordhausenu a podzemní raketové továrny Mittelwerke. Potom se přesunuli do Oberammergu v podhůří bavorských Alp, kde je ubytovali v kasárnách SS. Doneslo se k nim, že generál SS Hans Kammler, jemuž Hitler svěřil dohled nad raketami, je raději nechá pozabíjet, než aby je vydal do rukou Američanů. Von Braun přesvědčil esesáckého velitele, že by při útoku nepřátelských bombardérů na kasárna mohli všichni zahynout. Aby přežili a mohli dál vyrábět zbraně pro vůdce, měli se rozptýlit do okolních vesnic.

Začátkem dubna se ubytovali v hotelu Ingeburg. Hráli šachy, diskutovali a chodili na výlety. Druhého května, den po oznámení Hitlerovy smrti, vyslal von Braun svého mladšího bratra Magnuse, který uměl ze všech nejlépe anglicky, aby na kole dojel do rakouského městečka Reutte k Američanům. Po poledni se Magnus vrátil. Americký seržant neměl ani tušení, že po těchto lidech pátrá speciální tým, a řekl mu, aby přijeli druhý den. Vítězové se k nim chovali korektně, jako k hostům, nikoliv jako k zajatcům. Nakonec je dopravili do kasáren v Garmisch-Partenkirchenu, kde kontrašpionáž CIC shromáždila i specialisty z dalších oborů.

Na raketách do vesmíru

Američané nechtěli uvěřit, že se mozkem německého raketového výzkumu stal teprve 33letý mladý muž. Ostatní Němci jim vysvětlili, že je von Braun skutečně vedl. 

Pátého května 1945, kdy už Berlín dávno kapituloval a v Praze propuklo povstání, se v bavorském Kochelu poprvé sešli američtí specialisté s německými konstruktéry. Velká a složitá raketa jako V-2 zaoceánské specialisty překvapila. Z vyslýchajících byl nejzasvěcenější malý čínský aerodynamik v uniformě plukovníka letectva – Čchien Süe-sen, člen první skupiny amerických nadšenců, která o několik let dřív založila kalifornskou JPL alias Jet Propulsion Laboratory a vyvíjela tam rakety. Když se vedoucí akce plukovník Holger Toftoy dozvěděl, že Němci nechali množství nosičů a dokumentaci v šachtách Mittelwerku, nařídil vojákům, aby pro ně zajeli. Přivezli pak přes sto hotových raket. Bylo to před vytyčením přesných hranic okupačních zón a Nordhausen nakonec připadl Rusům.

Američané potřebovali získat přehled o rozsahu a zaměření německého raketového výzkumu. Čchien požádal von Brauna, aby stručně shrnuli výsledky studií raket a předpověděli další budoucnost včetně výprav do vesmíru. Rezultát zněl následovně: „Považujeme stratosférickou raketu A-4, kterou jsme vyvinuli – veřejnosti známou jako V-2 – za přechodné řešení podmíněné touto válkou, za řešení, jež má jistě přirozené nedostatky […]. Jsme přesvědčeni, že úplné ovládnutí raket v mnohém změní podmínky ve světě, podobně jako to dokázalo letectví, a že tato změna povede k jejich jak civilnímu, tak vojenskému využití. Na druhou stranu z našich dosavadních zkušeností vyplývá, že zvládnutí raketové techniky je možné, pouze pokud bude na daný vývoj uvolněno velké množství peněz.“ 

Podle názoru Němců nabízel vývoj raket v budoucnosti některé možnosti s obrovským významem. Patřilo mezi ně zkonstruování dálkových dopravních letadel a bombardérů o vysokých rychlostech, přičemž let z Evropy do Ameriky by pomocí rychlých raket trval průměrně 40 minut. Dále se jednalo o konstrukci několikastupňových pilotovaných raket, které by vyvinuly maximální rychlost přes 7,5 km/s, k letu mimo atmosféru. 

Potenciál Němci spatřovali také v „pozorovací plošině“ mimo Zemi, jež by se mohla později přebudovat na stanici a rovněž by se na ní mohly montovat rakety pro meziplanetární mise. Zmíněná stanice měla být podle návrhu německého vědce Hermanna Obertha vybavena obrovským zrcadlem z velké sítě ocelových drátů, na které by se zavěsily tenké lístky kovu – což by umožnilo například osvětlovat velká města ve večerních hodinách. Němci ve zprávě rovněž uvedli: „Bude-li se raketová technika i nadále rozvíjet, bude možné vykročit také k dalším planetám, a především k Měsíci.“ 

Takový souhrn originálních projektů Američany překvapil. Němci jim tvrdili, že to vše představuje pouze inženýrskou záležitost a stačí jim prý pár let. Když si američtí zpravodajci uvědomili, že označení Overcast zná už příliš mnoho Němců, přejmenovali projekt v březnu 1946 na Paperclip neboli „kancelářská sponka“.

Míroví zajatci v Texasu

„Jste ochotni pracovat pro nás proti Japonsku?“ zeptali se Američané německých inženýrů, kteří nejen souhlasili, ale ochotou přímo překypovali. Zřejmě měli strach, že by se za vývoj V-2, která vraždila civilní obyvatelstvo, mohli dostat před soud jako váleční zločinci.

Major Robert B. Staver, jenž vedl sekci proudového pohonu výzvědné skupiny americké armády, telegrafoval 22. května plukovníku Joelu Holmesovi do Pentagonu: „Žádám, aby bylo umožněno převézt do USA německé odborníky s rodinami, kteří by mohli být důležití ve válce v Pacifiku.“ Seznam zahrnoval 500 jmen včetně sekretářek, ve Washingtonu však byli na rozpacích. Nakonec tam zamířil Toftoy a po dlouhém jednání dostal souhlas, aby přivezl stovku německých konstruktérů. Koncem září 1945 odletěl von Braun s šesti kolegy za oceán jako předvoj, další tam poté připluli. První ze tří skupin dorazila do New Yorku ještě v listopadu a poslední v únoru 1946. Usadili je v El Pasu, rodiny však museli nechat v Německu a postarala se o ně americká armáda.

Němečtí inženýři obdrželi smlouvy na rok, dál nikdo neviděl. Volně se mohli pohybovat pouze po vojenské základně, do města směli jen v doprovodu. Nudu zaháněli sportem a nočními bitvami, někteří zahradničili nebo vyráběli nábytek. Neměli žádné doklady a jejich dopisy Američané cenzurovali. Sami si říkali „popíci“, podle spojení „prisoner of peace“ čili „míroví zajatci“ – tedy na rozdíl od zajatců válečných. Dostávali malé platy, přičemž většinu peněz posílala armáda do Německa na zabezpečení jejich rodin a zbytek jim ukládala. Von Braun měl nejvíc – šest tisíc dolarů ročně. 

Dohledat počátky otroctví a otrokářství je obtížné, protože jde o prastarou a v antice zcela samozřejmou instituci. První otroci se možná objevili už dávno před zrodem zemědělství, kdy v kmenových válkách připadli poražení muži svému přemožiteli. Ten s nimi pak mohl zacházet, jak se mu zachtělo – propustit je, držet je kvůli výkupnému, zabít, zmrzačit nebo nějak využít.

První dochované písemné prameny, jež o otrocích referují, pocházejí ze 4. tisíciletí př. n. l. z Mezopotámie. Nejstarší záznamy o cenách pak vznikly okolo roku 2400 př. n. l.: Figurují v nich tzv. slepí, možná záměrně zmrzačení otroci, kteří stáli čtrnáct šekelů, a dále „hlavy“ neboli nezmrzačení za dvacet šekelů. Jeden šekel odpovídal 8,3 gramu stříbra a měsíční mzda nekvalifikovaného pracovníka dosahovala 60 šekelů.

Král, chrám a ti druzí

Obrovský rozmach obchodování s lidmi nastal po roce 1000 př. n. l., s nástupem Féničanů a především Asyřanů. První zmínění byli vynikající námořníci z oblasti dnešního Libanonu a Izraele, s pověstí vychytralých a bezohledných otrokářů, kteří přepadávali lodě a drancovali pobřeží. Naproti tomu Asyřané se spoléhali na svoji vojenskou převahu a krutost, což se projevilo během 250 let jejich nadvlády na Blízkém východě. Tehdy donutili k přesídlení do Asýrie na severu dnešního Iráku až milion lidí, nejčastěji poražených nepřátel, aby tam dřeli na polích, stavbách či v dolech nebo sloužili jako pomocná síla v armádě. Nešlo sice o otroky v pravém slova smyslu, přesto tito nesvobodní a z vlasti vykořenění jedinci museli nuceně pracovat, nemohli se volně pohybovat a působili v nové domovině jako cizí element.

V 7. století př. n. l. existovaly v Novobabylonské říši na jihu Mezopotámie tři druhy otroků: královští, chrámoví a obyčejní. První si snad vybíral panovník pro jejich krásu, inteligenci či nějakou výjimečnou schopnost. Druzí podléhali nejen kněžím, ale i božstvu samotnému, protože šlo často o jedince zasvěcené službě v chrámu. Rodina si tak mohla naklonit boha, jenž jí měl poté dopřát třeba větší úrodu. Mohlo se také jednat o člena domácnosti, o kterého již nebylo možné se kvůli nedostatku jídla postarat. Poslední a nejpočetnější skupinu tvořili váleční zajatci a dlužníci.

Zavedený byznys

Stejně jako ostatní objevy a vynálezy z oblasti úrodného půlměsíce – včetně zemědělství či písma – se i otrokářství začalo velice brzy rozšiřovat na západ do Středomoří, nejprve do Řecka a poté ještě dál. Na rozdíl od civilizací Mezopotámie se ve starověkém Řecku a zejména v Římě mohl otrok z podřízeného stavu vymanit, zvlášť pokud byl zručný a věrný. V 7. století př. n. l. mohly řeckého občana uvrhnout do nesvobody dluhy či chudoba nebo se stal válečnou kořistí, pokud jeho strana prohrála bitvu a nedokázal z bojiště utéct. Známe i případy, kdy byly do otroctví prodáni pocestní, které přepadli a zajali lapkové. Řada otroků však podobným traumatem neprošla, protože se narodili již nesvobodným matkám.

Koupit si otroka bylo zpočátku velmi neobvyklé, v 5. století př. n. l. už nicméně otrokářství představovalo zavedený byznys. Po celém Řecku fungovaly trhy s lidmi, kam dodávaly „zboží“ všechny národy tehdejšího Středomoří. Zmíněný obchod závisel nejen na pravidelném a dostatečném přísunu nových jedinců, ale také na poptávce a schopnosti společnosti je kontrolovat a nutit k práci, což řecká civilizace zvládala víc než dobře.

Například v širší oblasti Athén se počty otroků odhadují na 25–100 tisíc, tedy 10–40 % populace. Nucené práce a nesvoboda daným městským státem pevně prostupovaly a otroci provázeli athénské občany od narození do smrti. Působili v domácnostech, na trzích, v dílnách, v zemědělství, nosili jídlo na stůl, vyráběli víno i keramiku a oblečení, popravovali zločince, razili mince či budovali stavby, jež dnes coby jedinečné památky obdivují davy turistů. Ozbrojení otroci patřící městu sloužili také jako policejní sbor a pomáhali potírat nepřátele rodící se athénské demokracie, která paradoxně stála a padala s nesvobodnou pracovní silou.

Od stovek po tisíce

Na trzích ve východním Středomoří, v okolí severní Afriky, Jaderského a Černého moře bylo běžně možné koupit spolu s luxusní keramikou, šperky či potravinami i člověka. Téměř vždy šlo o přístavní trh, protože cestovat s otroky do vnitrozemí, živit je, šatit a ještě hlídat, aby neutekli, bylo náročné – proto se každý otrokář snažil svého „zboží“ zbavit co nejdřív. Občas ceny povážlivě klesaly, zejména v době probíhajícího válečného konfliktu, kdy na nejbližší trhy dorazily celé davy zajatců. Někteří pak odtud putovali přes několik překupníků až do vyhlášených obchodních center v Athénách, Aigině, Korintu a na ostrovech Chios, Lesbos a Délos.

Otroci dopravovaní na trh se logicky lišili původem, věkem i pohlavím, ale také fyzickou silou a intelektem, což pochopitelně ovlivňovalo cenu. Obyčejní a ničím nevyčnívající jedinci mohli v období klasického Řecka v 5.–4. století př. n. l. stát okolo 150 drachem, přičemž pravidelná mzda nekvalifikovaného pracovníka činila drachmu denně. Oproti tomu zkušený a zručný otrok zvyklý pracovat na řídící pozici mohl stát i šest tisíc drachem, jako v případě Thráka Sosia, který byl koupen, aby dohlížel na práci ostatních otroků ve stříbrných dolech.

Kdo s čím zachází…

Stejně jako v ostatních říších, i v Římě vycházelo otrokářství především z absolutní moci vítězů nad poraženými, a to patrně již v době královské v 8.–6. století př. n. l. Šestý římský král Servius Tullius měl být potomkem válečné zajatkyně, která sloužila jako otrokyně u předchozího vládce města. První obsáhlejší informace o tamním postavení otroků zachytila v polovině 5. století př. n. l. nejstarší kodifikace římského práva: Zákon dvanácti desek dokládá, že již tehdy v Římě existovala vcelku vyspělá společnost s dobře fungujícím systémem otrocké práce. Přesto se odhaduje, že v rané fázi římských dějin byl počet otroků poměrně nízký, protože město vedlo jen omezené lokální války.

Situace se změnila ve 3. století př. n. l. s dobyvačnými úspěchy Římanů, které znamenaly příliv několika desítek tisíc otroků ročně. Jejich rostoucí podíl ve společnosti se pak promítl i do literatury a divadla: Stereotypizovaná postava mazaného otroka pomáhala hlavním hrdinům, za což si obvykle vysloužila svobodu. Nutno dodat, že tehdy docházelo rovněž k prvním větším revoltám otroků – v roce 198 př. n. l. ve městě Praeneste, o dva roky později v Etrurii a roku 185 př. n. l. v Apulii.

Rozvoj otrokářství dokonce mohl stát v pozadí konce římské republiky. Přísun levné pracovní síly skupované bohatými šlechtici umožnil vznik obrovských zemědělských usedlostí, tzv. latifundií. Polovina všech otroků na Apeninském poloostrově patřila pouhému procentu nejbohatších Římanů a menší rodinné farmy nemohly popsaným agrobaronům antického světa konkurovat. Jejich majitelé tak chudli, zadlužovali se a stávali se hračkami v rukou mocichtivých a manipulativních politiků. Ti pak nemajetnou chudinu využívali ke svým účelům, nátlaku a bojůvkám, z čehož se rodily politické krize napomáhající vzestupu charismatických vůdců a populistů. 

Mezi uvedenými osobnostmi bychom našli Sullu, Gaia Maria, Pompeia, ale v důsledku i Caesara a Oktaviána, jenž se stal prvním římským císařem. Podle odhadů mohlo mít území dnešní Itálie za jeho vlády asi osm milionů obyvatel, z čehož čtvrtinu tvořili otroci. 

Počátek konce

S císařstvím dosáhlo impérium na začátku 2. století maximálního územního rozsahu a soustředilo se spíš na obranu než na další dobyvačné války – což s sebou přineslo i krizi otrokářství, protože přísun válečných zajatců zeslábl. Přesto obchod s lidmi existoval dál a méně zdrojů znamenalo do určité míry lepší postavení otroků. Objevily se například zákony omezující a trestající kruté zacházení ze strany pánů. Ve stejném duchu pak vystupovalo i křesťanství a některé filozofické směry.

Skutečně výrazný úpadek obchodu s lidmi ovšem nastal až s koncem Západořímské říše a se vznikem barbarských království v 5. a 6. století. Nešlo o náhlou ani úplnou změnu: Celý antický svět se transformoval postupně. Římská společnost s komplexním systémem obchodu a urbanismu, rozvinutou sociální strukturou a distribucí bohatství mezi jednotlivé společenské vrstvy se rozpadala a výrazně zjednodušovala. Otroci zkrátka přestali být potřeba a farmáři se opět začali spoléhat především na rodinu. 

Nádor mozku glioblastom je jednou z nejméně radostných diagnóz, s nimiž se dnes mohou pacienti setkat. Jedná se o nejčastější a nejagresivnější primární mozkový nádor. Navzdory agresivní kombinované strategii léčby, zahrnující chirurgické odstranění nádoru, radioterapii a adjuvantní chemoterapii, bývá prognóza u tohoto onemocnění nepříznivá – medián přežití se pohybuje mezi 12–18 měsíci a většina pacientů umírá do 3 let.

Úspěch imunoterapie

Jako slibné se ukazují testy nové mRNA vakcíny, kterou vyvíjejí odborníci americké Floridské univerzity. Cílem této vakcíny je přeprogramovat imunitní systém pacienta tak, aby proti glioblastomu drtivě zasáhl. Jinak je totiž imunitní systém proti takovému nádoru obvykle zcela bezzubý a ignoruje ho. 

Tým Floridské univerzity nedávno zaznamenal velký úspěch v prvním kole klinických testů u čtyř pacientů s glioblastomem. Ukázalo se, že vakcína funguje a až překvapivě rychle přeprogramuje imunitu na boj s nádorem. Výsledky své studie vědci zveřejnili v odborném časopisu Cell.

Úspěch 1. fáze klinických testů mRNA vakcíny potvrzuje předešlé velmi slibné výsledky testů na psech s přirozeně rozvinutými nádory, stejně jako testů na myších modelech glioblastomu. Jde o nový typ imunoterapie, která pobízí imunitní systém do boje s jinak téměř nezdolným nádorem.

TIP: Slibná mRNA vakcína by mohla přinést průlom v léčbě rakoviny kůže

Nová vakcína využívá technologii mRNA společně s lipidovými nanočásticemi. Od mRNA vakcín proti pandemickému koronaviru se liší ve dvou základních věcech. Její příprava zahrnuje přímo buňky nádoru pacienta a využívá nový typ aplikace nanočástic, které jsou podávány pacientovy nikoliv ve formě jednotlivých částic, ale shluků částic. Podle vedoucího týmu Eliase Sayoura, nanočástice ve shlucích stimulují imunitní systém pacienta mnohem účinněji.

Náš hvězdný ostrov, nazývaný též Mléčná dráha, patří mezi spirální galaxie s příčkou. Najdeme v něm tedy oblasti s vyšší hustotou stálic neboli spirální ramena. Sluneční soustava se nachází konkrétně v rameni Orionu a obíhá galaktické centrum ve vzdálenosti přibližně 25 800 světelných let. Pohybuje se zhruba po kruhové trajektorii, s obvodovou rychlostí asi 227 km/s, takže jeden její oběh kolem středu hvězdného ostrova – tzv. galaktický rok – trvá okolo 240 milionů let. Slunce tudíž za dobu své existence obkroužilo centrum Galaxie asi jen osmnáctkrát.