Těžké kulomety se staly ideálním obranným prostředkem proti útokům nepřátelské pěchoty. Jejich obsluhy se ukrývaly v kulometných hnízdech za pytli s pískem či na jinak opevněných pozicích a palba několika zbraní dokázala zmasakrovat stovky postupujících vojáků. Armáda chystající se k ofenzivě se pochopitelně snažila před útokem nepřátelské kulomety vyřadit, ale zpočátku k tomu příliš prostředků neměla.

Čekání na šťastnou trefu 

Zavedené kanony a houfnice pálily z postů několik set až tisíc metrů za frontou, takže přesný zásah kulometného hnízda zůstával spíše dílem náhody. Práci dělostřelcům navíc komplikovala skutečnost, že v případě odhalení jejich pozic se na ně zaměřovali kanonýři nepřítele. Podobné to bylo i s odstřelovači. Ti sice mohli zasáhnout obsluhu zbraně, ale sami také riskovali palbu protivníkova ostrostřelce, nehledě na to, že padlého vojáka rychle nahradil jiný. 

Mnohem nebezpečnější způsob likvidace obsluh těžkých kulometů představovaly ruční zbraně postupující pěchoty. Soustředná palba opakovaček požadovaný efekt většinou nepřinášela, protože kulometčíci bývali dobře skryti za polním opevněním a pancéřovými štíty. Poslední možnost představovaly granáty, ale ty zpočátku nebyly příliš rozšířené. Nemluvě o tom, že voják se musel nejprve přiblížit na dostatečnou vzdálenost právě skrze smrtící palbu kulometů a okolních pěšáků. Později se jako efektivní ukázaly plamenomety, ale také v tomto případě zůstával problém nedostatečného „dostřelu“. Muž s touto zbraní byl navíc dobře identifikovatelný a stával se tak prioritním cílem.

Recept z Plzně 

Armády bojujících stran proto hledaly prostředek, který by dokázal efektivně a hlavně z bezpečné vzdálenosti hrozbu kulometných hnízd eliminovat. Na požadavek rakousko-uherské vojenské správy zareagovaly také Škodovy závody v Plzni, které v listopadu 1915 předaly k testování první prototyp zákopového polního kanonu. Jeho velkou předností byla nízká hmotnost, zbraň se navíc dala rozložit na tři části (hlaveň, kolébka, podstavec), s nimiž mohli vojáci v okopech pohodlně manipulovat. V případě potřeby se kanon dal osadit ještě ocelovým štítem a k transportu sloužila dvě kola. 

Zkoušky přímo na italské frontě dopadly úspěšně a následujícího roku si Vídeň objednala hned tisíc zbraní. Původní plány počítaly s tím, že všechny pěší pluky dostanou po dvou četách, každá v čele s důstojníkem, dvěma poddůstojníky a tvořená 26 vojáky, čtyřmi polními kanony a prostředky pro jejich přepravu. Přestože se do produkce nového děla zapojily zbrojovky po celé monarchii, nakonec jich nebyl dostatek, takže každý regiment dostal jedinou četu. 

Jako kořistní zbraň ji ve velkém nasadili Italové, kteří dokonce nechali vyrábět její kopie pod názvem Cannon 37F. Modifikovaný kanon vydržel ve službě na Apeninském poloostrově až do konce 30. let. Zato meziválečnou čs. armádu příliš nezaujal, a tak jej do výzbroje nezavedla. Podrobnější informace z nasazení 3.7 cm Infanteriegeschütz M.15 bohužel schází, a tak je obtížné jeho službu zhodnotit.

V polovině 60. let jsem chtěl od akademika Anatolije Blagonravova zjistit, jak Sovětům pomohli zajatí němečtí inženýři při vývoji raket. Blagonravov byl prezidentem Dělostřelecké akademie a občas se vyjadřoval k sovětské kosmonautice. Jeho odpověď mě zklamala: „Žádné vedoucí specialisty jsme nezajali, a proto jsme od nich ani nemohli očekávat žádný velký užitek.“

Představa, že němečtí raketoví inženýři pomohli Sovětům k vypuštění první družice v říjnu 1957 a ke startu Jurije Gagarina v dubnu 1961, dlouho přetrvávala. K Američanům přešel šéf německého raketového výzkumu Wernher von Braun, zatímco menší skupina Němců vedená Helmutem Gröttrupem pracovala několik let v Sovětském svazu.

Odvoz uprostřed noci

Britové otestovali bojovou raketu V-2/A-1 v říjnu 1945 v Cuxhavenu na pobřeží Severního moře. Předtím Němci stejnou střelou ničili západoevropská města. Sovětští inženýři si to chtěli na německém území ověřit také, Stalin jim však nařídil přivézt tamní zajaté specialisty s sebou do SSSR.

Bylo jasné, že Němcům se na východ nebude chtít. Sovětská tajná služba proto vymyslela fintu. Večer 21. října 1946 uspořádali Sověti v Bleicherode, kde měli výzkumné středisko, obrovskou pijatyku. Do půlnoci Němce opili a potom je rozvezli domů. Uprostřed noci je však sovětští vojáci probudili, odnesli na nákladní auta veškerý jejich majetek a je samotné naložili do připravených vlaků. Vítězové odvezli 152 raketových odborníků, s rodinami dohromady 495 lidí. Postupně došlo rovněž na přírodovědce, konstruktéry letecké a optické techniky i další – celkem zhruba dva tisíce osob.

Odborníci menšího významu

Tajné služby věděly, že nejdůležitějším člověkem je Wernher von Braun, ten však utekl k Američanům. Pobýval ve zvláštním oddělení zajateckého tábora v Mannheimu a Sovětům se podařilo získat zajatce, kteří tam pracovali v kuchyni. Přes ně pak koncem léta 1945 von Brauna kontaktovali s vlastní nabídkou, nicméně neuspěli a pokus o únos rovněž selhal.

Sověti k sobě lákali na vysoké platy německé specialisty nižšího kalibru, kteří doma živořili, neboť v poválečném Německu vládl hlad a bída. Zpočátku získali na 150 tamních zaměstnanců a hlavním centrem sovětského výzkumu V-2 se stal Nordhausen. Aby mohli Sověti práci Němců lépe organizovat, zřídili pro ně už v červenci 1945 v Bleicherode zvláštní instituci, které dali později krycí název Nordhausen.

Práce vedl podplukovník inženýr Boris Čertok, jenž v polovině září 1945 přilákal Helmuta Gröttrupa, žijícího v americké okupační zóně. Elektroinženýr Gröttrup byl zástupcem vedoucího telemetrického úseku v raketovém středisku Peenemünde na poloostrově Usedom. Měl blízko k von Braunovi, ovšem už dřív se s ním nepohodl. Znal jeho dlouhodobé plány včetně cest do vesmíru, proto dostal za úkol napsat podrobnou historii raket V-2/A-4. Z toho pak chtěli Sověti vyvodit, s jakými obtížemi se němečtí konstruktéři potýkali a jak se s nimi vyrovnávali.

Pátrání po troskách raket

Sověti netušili, že němečtí vědci a inženýři dospěli při výzkumu a vývoji některých nových zbraní velice daleko. Němci jim však nehodlali své objevy přenechat, a proto zničili téměř vše, co nestačili odvézt s sebou za oceán. Sovětům tedy nezbylo než informace pracně sbírat po kouscích. 

Zpočátku vytvořili 40 trofejních rot, jež pátraly po troskách raket i po jejich dokumentaci. V září 1945 se zmíněné útvary rozrostly na 48 trofejních brigád, z nichž 23 působilo v Německu, sedm v Polsku a šest v Československu. Skupina vedená majorem inženýrem Vasilijem Mišinem objevila na Moravě železniční vagon s von Braunovou dokumentací a týmu kapitána inženýra Georgije Petrova přivezli komunisté ze Škody Plzeň na hranice sovětského sektoru u Rokycan nejrůznější materiály o německém raketovém výzkumu.

„Z trosek a agregátů, nalezených ve skladech různých firem v Německu, Československu a Polsku, se složitým způsobem podařilo dát dohromady 29 kusů rakety A-4, úplně obnovit konstrukční dokumentaci a instrukce, rovněž tak zkompletovat detaily a agregáty pro sestavení ještě deseti raket v Sovětském svazu,“ uvedli autoři oficiální publikace o historii podniku Energija, který se stal pokračovatelem výzkumného ústavu NII-88, kde pracoval Sergej Koroljov.

Výnos o reaktivním vyzbrojení

V květnu 1946 vydal Kreml výnos o reaktivním vyzbrojení. Vznikl Zvláštní výbor pro reaktivní techniku v čele s místopředsedou vlády Georgijem Malenkovem, jeho náměstkem byl ministr válečného průmyslu Dmitrij Ustinov a tajnou policii zastupoval generál Ivan Serov. Jako hlavní raketové pracoviště určil Ustinov starou dělostřeleckou továrnu na předměstí Moskvy v Kaliningradě-Podlipkách. Založil tam Vědecko-výzkumný ústav číslo 88 (NII-88) a šéfkonstruktérem dálkových raket jmenoval Koroljova. Vznikly i další ústavy – pro vývoj raketových motorů, řídicích, navigačních a kontrolních aparatur.

V Podlipkách pracovalo 111 německých specialistů, přičemž dostávali zvýšené příděly potravin a ostatních potřeb. Třebaže se doklady o jejich vzdělání a kvalifikaci ztratily, přiznali jim akademické a vědecké hodnosti; navíc měli stejné platy jako jejich sovětští kolegové.

Projekty řady G

Do poloviny roku 1947 se v Podlipkách zabývali především zdokonalováním sovětské verze rakety V-2, přejmenované na R-1. Začátkem června vedení ústavu rozhodlo, že už Němce nepotřebuje, a zadalo jim vlastní úkol. Pod Gröttrupovým vedením měli dokončit projekt balistické rakety G-1 s doletem 600 km, který rozpracovali už v Nordhausenu.

Gröttrup počítal i s dalšími typy až po G-5, jež měla na vzdálenost 8 000–10 000 km nést nálož o hmotnosti 3–5 tun. I když Němci vycházeli z vynikajících myšlenek, které vznikly v Peenemünde, nedokázali je realizovat. Nicméně vyvinuli a vyrobili řadu kvalitních testovacích aparatur pro palubní přístroje, pozemní kontrolní systémy či aerodynamické tunely. V dalších měsících se podíleli na úkolech, jež neměly s raketami nic společného: Vyvíjeli počítače, lodní motory a podobně. Sověti je už nepotřebovali a postupně je posílali do Německé demokratické republiky.

Z německé V-2 sovětská R-1

První raketovou střelnici založili Sověti v pustině 100 km východně od Stalingradu, dnešního Volgogradu, u vesničky Kapustin Jar. Premiérovou střelu V-2 vypustili už 17. září 1947, řídicí systém však nefungoval a raketa dopadla 30 km od cíle. Teprve 18. října odstartovala přesně podle plánu, dosáhla výšky 86 km a doletu 274 km. Za německé asistence odzkoušeli Sověti do listopadu 1947 dohromady 11 raket. Zcela spolehlivé ovšem byly, až když je osadili vlastními řídicími systémy a motory. Na podzim roku 1949 zklamaly z 20 pokusů pouze tři a v následujícím roce přijali vojáci střelu R-1 do výzbroje. 

Kapalinová V-2/A-4 představovala moderní stroj a pro sovětské i americké odborníky se stala praktickou učebnicí pro vývoj dalších raket. O tom, co zajatí němečtí specialisté dělali, nicméně chyběly ze sovětské strany zprávy. Teprve na Mezinárodním astronautickém kongresu konaném v říjnu 1990 v Drážďanech zazněl první oficiální referát na dané téma, a to od G. A. Sadového a F. Borka, který jako svou mateřskou zemi uváděl ještě NDR.

Podle nové studie, kterou publikoval vědecký časopis Science, má řada čínských velkoměst problém – postupně se propadají a vystavují tím mnoho milionů obyvatel stále většímu riziku záplav. Ukázalo se, že asi 45 procent studovaných čínských měst se propadá rychlostí minimálně tří milimetrů za rok, přičemž 16 procent z nich míří do hlubin dokonce rychleji než 10 milimetrů ročně.

Početný čínský výzkumný tým do studie zahrnul celkem 82 čínských velkoměst, jejichž populace přesahuje dva miliony obyvatel. Badatelé k měření použili satelity, které vysílají rádiové pulzy na zemský povrch a mohou velice přesně určit vzdálenost mezi satelitem a konkrétními body na Zemi.

Města jdou ke dnu

V rámci výzkumu porovnávali nadmořskou výšku studovaných měst mezi lety 2015 a 2022 a ukázalo se, že nejlidnatější čínské město Šanghaj, jehož metropolitní oblast má asi 40 milionů obyvatel, kleslo za posledních 100 let asi o tři metry. A klesá dál. Výrazně klesají také například Peking s asi 22 miliony obyvatel nebo třeba Tiencin (Tchien-ťin) s téměř 15 miliony obyvatel.

Pokud jde o možné příčiny, podle vědců je zřejmě ve hře celá řada faktorů. Podle odborníka na klimatickou adaptaci Roberta Nichollse z Východoanglické univerzity v Norwichi je ale hlavním podezřelým odčerpávání spodní vody. Dotyčná čínská města se nacházejí na relativně mladých sedimentech, kde odčerpáváním spodní vody dochází k poklesům zemského povrchu.

Poklesy měst představují závažnou hrozbu nejen kvůli záplavám, které ohrožují města na pobřeží moře a velkých řek. Mají také za následek narušování integrity mnoha budov a městské infrastruktury, což může mít katastrofální následky. Roční náklady na řešení problémů s poklesem půdy stojí čínské úřady již dnes okolo 7,5 miliardy jüanů (v přepočtu zhruba 25 miliard českých korun) a lze očekávat, že bez dlouhodobé a trvalé kontroly těžby podzemní vody se budou tyto náklady i nadále zvyšovat.

Francouzští vědci pod vedením Daniela Cattaerta zkoumali strach u raků červených (Procambarus clarkii), kteří pocházejí z Ameriky a do Evropy byli dovezeni v roce 1973. Badatelé nejprve některé z nich potrápili elektrickými šoky, načež je umístili do akvária s křížovým půdorysem: Dvě ramena halila tma a zbylá dvě se utápěla ve světle, přičemž na „křižovatce“ uprostřed panovalo šero. 

Raci, kteří předtím elektrické šoky nezažili, se toulali celým akváriem, i když mírně upřednostňovali temnější zákoutí, kde se cítili bezpečněji. Naopak ti, kteří elektrickými šoky prošli, byli výrazně opatrnější a do osvětlených ramen se z šera křižovatky nevydávali. „Raci měli strach,“ konstatoval lapidárně Cattaert.

Šoky a léčba úzkosti

Francouzští biologové nejen zjistili, že se raci bojí, ale také odhalili mechanismus jejich strachu. Vyděšení tvorové měli zvýšenou hladinu serotoninu, který se u obratlovců podílí na přenosu vzruchů mezi mozkovými neurony a významně ovlivňuje náladu. Mohl by tedy ovlivňovat i strach u raků? 

Cattaert a jeho kolegové píchli injekci serotoninu korýšům, které předtím elektrickým šokům nevystavili, a pustili je do křížového akvária. Následně se také tito raci začali světla bát a setrvávali ve tmě. Není tedy pochyb, že za račím strachem stojí právě serotonin. 

Vědci navíc rakům po zásazích elektrickým proudem podali lék, který psychiatrickým pacientům pomáhá proti chorobným úzkostem – a živočichům přípravek „zabral“: Po vypuštění do křížového akvária se odhodlali i k průzkumu jeho osvětlených částí. 

Z celého kosmu pozorujeme jen malou část, o níž k nám přinesly informace fotony elektromagnetického záření. Ze Země tedy sledujeme kouli o poloměru asi 46 miliard světelných let. Na základě pozorování se zdá, že celková hmotnost běžné látky v uvedené sféře dosahuje 1,5 × 10⁵³ kg. Prostým podělením odpovídajícím objemem pak dostaneme průměrnou hustotu 4,2 × 10⁻²⁸ kg/m³, což odpovídá přibližně 0,25 částice v metru krychlovém – vztaženo vůči nejzastoupenějšímu vodíku.

Zmíněná hodnota se ovšem lokálně značně mění: Například ve Sluneční soustavě v okolí Země činí průměrná hustota kosmického plazmatu asi 10 částic na metr krychlový. Stav opravdového vakua neboli naprosté prázdno zřejmě nenastává, neboť podle kvantové teorie obsahuje vakuum tzv. virtuální částice, jež se vytvářejí a zanikají ve velmi krátkých časových intervalech. Mohou přitom ovlivňovat fyzikální vlastnosti vakua a mohou být pozorovatelné nepřímými experimenty. I vakuum má totiž vždy nějakou energii, z níž plyne neustálá tvorba virtuálních částic.

Od počátku 6. století musela Byzantská říše čelit nájezdům Slovanů. Zpočátku byly jejich vpády do balkánských provincií pouze dočasné a dobyvatelé se s bohatou kořistí a mnoha zajatci vraceli zpět do svých tehdejších sídel. Od poloviny 6. století se však Slované usazovali v úrodných oblastech v Moesii, Thrákii, Makedonii a pronikali až na Peloponés. Obtíže Byzance na východě, zejména její války s perskými Sasánovci, umožnovaly Slovanům podnikat stále nové útoky. 

Kolem roku 611 zaplavily Ilýrii, Dalmácii a Istrii a podařilo se jim zmocnit některých starých římských měst. Byzanc později dokázala obnovit svrchovanost nad částí území, které Slované dobyli. Nicméně v oblastech, které byly příliš vzdáleny od centra říše, se postupně vytvářela střediska nové státní moci a vznikaly zde samostatné slovanské státní útvary. 

Nebezpečný soused 

Koncem 7. století se vydala na Balkán také skupina bulharských kmenů vedená chánem Asparuchem. Tito kočovníci turkoaltajského původu, kteří původně sídlili severně od Azovského moře, překročili Dunaj a usadili se poblíž Varny, odkud podnikali loupeživé nájezdy a rozšiřovali své území. Asparuch se dohodl s místními náčelníky sedmi slovanských kmenů, kteří uznali jeho svrchovanost a uzavřeli s ním spojenectví. Tento svazek byl namířen proti Byzanci, která představovala nepřítele pro Bulhary i pro Slovany. 

Roku 680 zahájil císař Konstantin IV. (668–685) tažení proti slovansko-bulharskému svazu. Jeho vojsko však utrpělo těžkou porážku a císaři nakonec nezbylo než uzavřít s Asparuchem mír, čímž mu ve skutečnosti podstoupil obsazené území. Došlo tak ke vzniku první Bulharské říše, která se záhy stala nejmocnějším a také nejnebezpečnějším sousedem Byzance na Balkáně. Její vládci někdy s byzantskými císaři spolupracovali, mnohem častěji však s nimi vedli války. Mimo to se Bulhaři dostávali také často do konfliktu s raně středověkým srbským státem, jehož existence jim bránila v expanzi na západ. 

Mezi mlýnskými kameny 

Srbové původně nejspíše sídlili v oblasti mezi řekami Labe a Sála. Císař Konstantin VII. Porfyrogennetos ve spise De administrando imperio (O správě říše) vypráví o dvou bratrech, kteří se po smrti svého otce chopili vlády. Jeden z nich však s polovinou lidí utekl k byzantskému císaři Herakleovi (610–641). Ten ho přijal a daroval mu k osídlení provincie v soluňské oblasti, vylidněné a zpustošené po vpádu Avarů. Odtud pak Srbové přesídlili k Dunaji do oblasti dnešního Bělehradu a na přelomu 8. a 9. století se pod ochranou zdejšího byzantského stratéga usadili ve východní části Dalmácie. 

Samotné formování srbského státního útvaru ale představovalo značně složitý jev, neboť zemi ustavičně ohrožovali její mocní sousedé (Bulhaři a Byzanc). Hranice státu se proto neustále měnila a politická situace na srbském území se stávala často velmi nepřehlednou. Nejstarší státní útvar vznikl ve vnitrozemí, v Rašce, jejíž vládcové museli v polovině 9. století čelit bulharské expanzi. Podle De administrando imperio žili Bulhaři a Srbové pokojně jako sousedé až do roku 839. 

Porfyrogennetos nezmiňuje, co přesně konflikt vyvolalo, velmi pravděpodobně v něm ale měla prsty Byzanc. Císař Theofilos (829–842) tehdy válčil s Araby a potřeboval si zajistit klid na balkánské hranici, proto poštval Srby a Bulhary proti sobě. Jednalo se o klasický prostředek byzantské diplomacie, která se tak chtěla vyhnout válce na dvou frontách. 

Chánův syn zajatcem 

Roku 839 bulharský chán Presjan podnikl invazi na srbské území, která vedla ke tříleté válce, v níž Srbové vedeni knížetem Vlastimírem (asi 830–850) nakonec zvítězili. Panovník Rašky se ukázal jako skvělý vojevůdce. Jeho muži se vyhýbali otevřenému boji, drželi se v těžko přístupných horách a roklinách a uchylovali se k taktice, kterou my známe jako partyzánskou. Bulhaři utrpěli těžké ztráty a nakonec museli odtáhnout. Za vlády Vlastimíra tak došlo k prvnímu upevnění srbské moci a stát zažil krátké období stability. 

Po odvrácení bulharské expanze se navíc pod jeho svrchovanost dostala také území Travuňanů a Kanalitů, která do té doby spadala pod byzantskou říši. Vlastimír měl tři syny: Mutimíra, Strojimíra a Gojnika. Ti začali, po smrti svého otce, mezi sebou bojovat o moc, což vedlo k rozdělení knížectví na tři země. Toho se snažili využít Bulhaři a ve snaze odčinit předchozí neúspěch vpadli roku 853 nebo 854 znovu do Rašky. 

Bratři se jim společně postavili na odpor a po třech letech bojů dokázali nepřátele znovu porazit. Navíc se jim podařilo zajmout Vladimíra, syna bulharského chána Borise (852–889), a dvanáct předních bojarů. Po uzavření příměří doprovodili Mutimírovi potomci Bran a Štěpán vzácné zajatce až k pohraničnímu hradu Ras. Tam jim výměnou za ně bulharská strana předala jako potvrzení míru bohaté dary. Vedle dvou otroků uvádějí prameny také lovecké psy, sokoly a 80 kožešin.

Jenže po vítězství nad Bulhary došlo mezi bratry opět k rozporům a bojům o moc. Z nich vyšel nakonec vítězně Mutimír, který své sourozence vyhnal a ujal se vlády. V pramenech bývá označován jako kníže Slovanů (dux Sclaviniae) a kromě Rašky panoval i nad územím Bosny. Byzantské prameny mu připisují také christianizaci dosud nepokřtěných Srbů a Neretvanů. 

Smrt ve vězeňské kobce 

Za panování byzantského císaře Basilea I. (867–886) se srbské země dostaly pod vliv Konstantinopole. Roku 867 se podařilo byzantskému loďstvu vymanit z arabského obležení město Dubrovník a následně říše obnovila svou svrchovanost nad takzvanou Horní Dalmácií (oblast při pobřeží Jaderského moři táhnoucí se od Dubrovníku směrem na jih). Když se roku 871 Slované na rozkaz císaře zúčastnili obléhání Bari v jižní Itálii, nacházel se mezi nimi i srbský kníže. 

Po Mutimírově smrti v roce 891 vypukly v srbském státě znovu dynastické spory, kterých využili Bulhaři, Chorvaté i Byzanc. Mutimírova syna Pribislava (891–892) sesadil z trůnu zakrátko jeho bratranec Petr Gojniković, potomek Mutimírova vyhnaného bratra Gojnika, který žil v sousedním Chorvatsku. 

Petr se orientoval na Byzanc, uznával svrchovanost císaře a využíval jeho podpory. Také s Bulhary žil v míru, ale jen do doby, než expanzivní politika tamního cara Symeona Velikého (893–927) začala ohrožovat srbské zájmy. Petr si ve spolupráci s Byzancí podrobil kmen Neretvanů obývající pobřeží Jaderského moře a obsadil i řadu přilehlých ostrovů (Korčulu, Mljet, Brač, Vis či Lastovo). V Neretvanech chtěl srbský vládce získat spojence proti zachlumanskému knížectví, které stálo na straně Bulharů. Podle byzantských pramenů vzrostla moc Petra Gojnikoviće natolik, že se jej zachlumský kníže Michal Višević začal obávat a vyprovokoval Symeona k tažení proti Srbům. Jiné zdroje naopak uvádějí, že Byzantinci Gojnikoviće podplatili, aby se obrátil proti Bulharům poté, co Symeon v srpnu 917 rozdrtil jejich armádu v bitvě u Anchialos (dnešní Pomorie).

Tak či onak, bulharský car přerušil svůj pochod na Konstantinopol a na podzim vyslal své vojsko do Srbska. Petr nedokázal bulharské přesile odolat a nakonec sám padl do zajetí. Podle pověsti jej Symeon přesvědčil k osobnímu setkání. Když se ale srbský kníže dostavil na smluvené místo, bulharský vladař ho nechal zajmout a uvěznit v Preslavu, kde Petr později zemřel. 

Hříčka v rukou sousedů 

Po odstranění Gojnikoviće došlo v Rašce opět k bojům o moc. Toho se snažila využít k posílení svých mocenských zájmů jak Byzanc, tak i Bulhaři, kteří na srbský knížecí stolec dosadili Mutimírova vnuka Pavla (918–921). Byzantská říše naproti tomu podporovala Zacharia Pribislavoviće (921–927/930), který s jejich pomocí roku 921 Pavla odstranil. Musel však uznat nadvládu Konstantinopole. Roku 924 pronikla Symeonova vojska až k branám byzantského hlavního města, zatímco další bulharská armáda vedena bojary Marmaisem a Sigritsou vpadla do srbských zemí. Srbům se napoprvé povedlo vetřelce odrazit. Uspěla až druhá výprava – která Rašku zpustošila a následně ji připojila k Symeonově rozlehlé říši. 

S bulharskými vojsky přišel do Rašky také jeden z potomků srbských knížat Časlav Klonimírović, zatímco Zacharius uprchl do Chorvatska. Bulhaři opanovali zemi, svolali místní župany a donutili je, aby si „zvolili“ za knížete Časlava (927/930 – kolem 960). Po jednohlasné volbě pak župany zadrželi a odvezli do zajetí. Jenže nový srbský vladař po Symeonově smrti přišel o bulharskou podporu a stejně jako jeho předchůdce musel hledat útočiště v Chorvatsku. 

Z azylu se vrátil až roku 931 a s pomocí Byzance se opět chopil vlády. Ta mezitím uzavřela se Symeonovým nástupcem Petrem (927–969) mír a částečně obnovila své mocenské postavení na Balkáně. S nástupem Časlava k vládě skončila krize srbského státu, která v letech 890–930 vážně ohrožovala jeho samostatnou existenci. Nový kníže slíbil věrnost byzantskému císaři a s jeho pomocí pak začalo období konsolidace srbského státu a upevňování jeho mezinárodního postavení, k němuž přispělo i dobytí části území pozdější Bosny (949). 

Zajatce hoďte do řeky! 

Vnitřních zmatků v sousedním Bulharsku mezitím využili kočovní Maďaři, kteří podnikali přes srbské území nájezdy do Thrákie a jejich hordy vpadly i do Bosny. Časlav proti nim vytáhl a poblíž řeky Driny jim uštědřil tvrdou porážku. V bitvě zahynul maďarský velitel Kisa, ale jeho vdova požádala ostatní maďarské vojevůdce o novou armádu, aby se mohla srbskému vladaři pomstít. S neznámým počtem mužů se pak vrátila a překvapila Časlavovy oddíly u Syrmie (oblast na jihu Panonské nížiny). Maďaři v noci přepadli spící srbský tábor a podařilo se jim zajmout Časlava i všechny jeho mužské příbuzné. Na příkaz vdovy padlého vojevůdce pak Maďaři zajatce spoutali a vhodili do řeky Sávy. 

Tyto události jsou datovány kolem roku 960. Po smrti Časlava se jeho říše rozpadla. Moc v jednotlivých provinciích uchvátili místní velmoži a na konci 10. století si srbské knížectví podmanil bulharský car Samuel (997–1014).

Aligátor americký (Alligator mississippiensis) není při lovu příliš vybíravý – v jeho žaludku končí rozliční živočichové, od larev a hmyzu přes ryby, ptáky, želvy, hlodavce a hady až po ondatry, mývaly, prasata, ovce a kozy. Svoji kořist polyká predátor vcelku, a aby napomohl procesu trávení, přidává si do jídelníčku jako zvláštní doplněk stravy kameny, které mají obsah žaludku rozmělnit.

Nejen stroj na žraní

I když se zdá, že život aligátorů spočívá jen v lenivém splývání na vodě a hledání něčeho k snědku, vyvíjejí tato zvířata i jinou činnost. Samice například staví velká hnízda z bahna, větví, listí a rostlin, do nichž kladou 20 až 50 vajec.

Další dva měsíce hnízdo hlídají a po vylíhnutí mláďat je přenáší v tlamě do vody. Následující dva roky matka mláďata chrání před jinými predátory. Mohou se totiž snadno stát kořistí dravých ryb, ptáků, mývalů či jiných aligátorů.

Oběť vlastní krásy

Na rozdíl od aligátořích matek si samci s péčí o potomstvo mnoho starostí nedělají. Energii si šetří na milostné volání, páření a na hlídání svého teritoria. Když poklesne hladina vody, vyhrabávají si v bahně jámy, ve kterých odpočívají. Tento nerušený život jim však zejména v minulém století narušili lovci dodávající na trh jejich kůži. Ta se natolik zalíbila výrobcům módních doplňků, že aligátoři v šedesátých letech 19. století téměř vyhynuli.

Z aligátoří kůže se vyráběly pásky, řemínky k hodinkám, peněženky, kabelky, boty a v neposlední řadě také části luxusního nábytku či vnitřního vybavení aut a letadel. Do situace eskalující k nevyhnutelné katastrofě pro aligátoří populaci musela urychleně zasáhnout americká vláda, která schválila řadu zákonů a zavedla opatření na ochranu tohoto klíčového predátora ekosystémů jihovýchodních amerických států.

Opět na scéně

Aligátoři dnes patří mezi chráněné druhy a pro import a export zvířat i jejich kůže platí přísná pravidla. I když pytláctví asi nikdy nevymizí a stále je pro aligátory hrozbou, populace se zotavuje velmi rychle. Pomáhá tomu i ochrana přirozeného prostředí a klesající poptávka po výrobcích z přírodní aligátoří kůže.

Stejně jako se aligátorům podařilo uniknout vyhynutí před 65 miliony let, kdy ze světa navždy vymizeli dinosauři, dokázali přežít krizi způsobenou člověkem. V roce 1987 se počet jedinců tohoto 150 milionů let starého živočišného druhu stabilizoval natolik, že aligátor americký mohl být vyškrtnut ze seznamu ohrožených druhů a řadí se do skupiny „málo dotčených“ živočichů. Ve volné přírodě žije víc než milion jedinců a tisíce dalších obývá terária zoologických zahrad, kde se úspěšně rozmnožují.

V roce 1543 přistála na ostrově Tanegašima skupina Portugalců cestujících na palubě obchodní džunky do Číny. Plavidlo se tehdy odchýlilo od kursu a přistálo omylem v Japonsku. Od tohoto okamžiku začala obchodní spolupráce mezi oběma zeměmi. 

Portugalská výsada 

Zpočátku panoval mezi Evropany a Japonci jistý ostych plynoucí z kulturních rozdílů. Evropané nebyli schopni pochopit japonské písmo, konzumaci potravy pomocí hůlek nebo používání kapesníků. Zároveň ale zjistili, jak konstatoval Nizozemec v portugalských službách Jan Huyghen van Lischoten, že: „Japonci jsou šikovní v pátrání po stříbře i v obchodování s ním. Mají mezi sebou též dobré a zručné řemeslníky.“ Portugalci využili čínského obchodního embarga vůči Japonsku a přijali roli prostředníků mezi oběma národy. V roce 1550 portugalský panovník Jan III. prohlásil japonský obchod za korunní monopol. Od té doby mohly plavby do oblasti podnikat pouze lodě pověřené místokrálem v indické Goy. 

V roce 1557 čínské úřady v Kantonu pronajaly Portugalcům výměnou za tribut odváděný ve stříbře osadu v Macau s cílem podpořit směnu zboží. Jádrem obchodu byla výměna čínského hedvábí za japonské stříbro a měď. Směně prospívaly rovněž války odehrávající se mezi japonskými vládci. Soupeřící knížata (daimjóvé) se snažila přilákat portugalské obchodníky do svých domén, kde od nich kupovala palné zbraně. Evropané zpočátku podnikali v Hiradu nebo v knížectví Bungo. V roce 1562 se portugalský zájem přesunul do Jokoseura, když jeho pán, Omura Sumitada (1533–1587) jako první daimjó konvertoval ke křesťanství a přijal jméno Dom Bartolomeu. 

Církevní Nagasaki 

V roce 1571 Dom Bartolomeu udělil „navěky“ část půdy v malé rybářské vesnici Nagasaki jezuitům a v roce 1580 jim předal do pronájmu celé, již rozrostlé město. Jezuité zde figurovali jako zástupci portugalské koruny a těšili se nejvyšší autoritě. Měli odpovědnost za volbu regedora pověřeného správou města a Sumitadovi, který byl stále nominálně považován za pána svěřeného území, skládali slib věrnosti. 

Mezi lety 1580 až 1587 tak bylo město známo jako portugalské nebo církevní Nagasaki. V roce 1589 tu stálo 400 domů, které byly natřeny bílou barvou jako v Portugalsku. V roce 1590 zde bydlelo 5 000 a v roce 1600 už 15 000 obyvatel. Místo proslulo pro neobvyklé množství dětí, protože jeho křesťanští obyvatelé se vyhýbali vraždění novorozenců, k němuž v japonské společnosti jinak běžně docházelo. 

Portugalský obchod získal po roce 1600 konkurenci v podobě Španělů z filipínské Manily, od roku 1609 se přidali Nizozemci a roku 1613 Angličané. Na rozdíl od nových soupeřů Portugalci měli v Macau privilegovaný přístup na čínské trhy, přesto seděli na sudu s prachem. V počátečních letech obchodovali především s jednotlivými knížaty, vázanými vzájemnými boji. S nástupem takzvaných unifikátorů, kteří vybudovali cestu ke sjednocení Japonska v poslední čtvrtině 16. století, se situace začala měnit. 

Šíření ďábelského zákona 

Poté, co roku 1549 přijel do Japonska katolický misionář František Xaverský, došlo ke konverzi dvou set tisíc Japonců ke křesťanství, a to od rolníků až po členy vládnoucí vrstvy. Alessandro Valignano založil v roce 1580 církevní seminář, kde se vzdělávali japonští konvertité. Jezuité naopak studovali japonštinu a místní kulturu a využívali japonské texty při misijní činnosti. Vznikaly tak slovníky, jazykové příručky, mnoho japonských textů bylo přeloženo do portugalštiny a řada evropských knih do japonštiny. 

Většina křesťanů se soustředila na ostrově Kjúšú. Daimjóvé, kteří vyznávali původně evropské náboženství, zde začali přistupovat k ničení domácích svatyní a někteří násilně obraceli na svou víru rolníky na území pod svou kontrolou. Muži stojící v čele unifikačního procesu, jako byli Nobunaga a Hidejoši, křesťanství dlouho tolerovali, protože jeho nositelé – Portugalci – dováželi do země střelné zbraně, které potřebovali. 

Jezuité ale začali v osmdesátých letech překračovat mez únosnou pro centrální vládu. Misionáři pronikali stále hlouběji do vnitrozemí, viceprovinciál řádu v Nagasaki Gaspar Coelho podnikal dokonce misijní cesty na lehké galéře vyzbrojené děly. Tojotomi Hidejoši proto v roce 1587 vydal edikt, který křesťanství prohlašoval za zhoubnou doktrínu: „Japonsko je zemí bohů a padres, kteří sem přišli, aby kázali ďábelský zákon, jsou zavrženíhodnou a ďábelskou věcí.“ Vláda nabyla přesvědčení, že toto náboženské vyznání rozvrací jednotu země a narušuje stabilitu společnosti. Odvolávání se katolíků na autoritu papeže, jako náměstka božího na zemi, bylo vnímáno jako prvek, jenž by mohl potenciálně podvrátit japonské vládní autority.

Hidejoši nařídil všem misionářům, aby do 20 dnů opustili Japonsko. Šlo spíše o varování: misionáři nebyli vyhnáni, ale museli utlumit svou činnost. Došlo ke srovnání několika kostelů se zemí, ke zkonfiskování Nagasaki a jeho podřízení kontrole správce jmenovaného Hidejošim. Někteří křesťanští daimjóvé byli potrestáni, ostatní se vrátili ke své původní víře. 

Opatření proti lehkomyslné chásce 

V letech 1592–1598 Hidejošiho zaměstnávala válka v Koreji, kterou ukončila až jeho smrt. Ještě v roce 1596 se dostal do dalšího střetu s Portugalci kvůli činnosti španělských františkánů, v jehož důsledku nařídil preventivní veřejnou exekuci 26 křesťanů, jež se uskutečnila 5. února 1597. Přestože bylo zničeno téměř sto kostelů, většina jezuitů v Japonsku zůstala. V roce 1614 vyhlásil šógun Tokugawa Iejasu definitivní edikt o vyhnání misionářů. Iejasu tehdy prohlásil, že Evropané připlouvají do země pouze „lehkomyslně šířit zhoubnou doktrínu, mást skutečné náboženství, měnit vládní autority v této říši, a získávat zde vlastní pozice. To jsou zárodky zkázy. Tato cháska nesmí zůstat nepotlačena.“

Po Iejasuově smrti v roce 1616 následovala vlna represí vůči katolicismu. Vedla k mučení a zabití asi 2 000 křesťanů (70 Evropanů, ostatní byli Japonci) a k odpadnutí zbývajících 200 až 300 000 konvertitů. V roce 1622 bylo sťato a upáleno 55 dalších křesťanů, včetně 9 evropských kněží. Od té doby Portugalci provozovali svůj obchod v Japonsku pouze podmínečně. V roce 1636 byli přemístěni na ostrůvek Dedžima v Nagasackém zálivu a jejich činnost i pohyb byly striktně omezeny. 

Protestantští Nizozemci se od Portugalců ostentativně distancovali, a dokonce podporovali represe vůči misionářům, což souviselo s tím, že se Nizozemí a pyrenejská monarchie (personální unie mezi Portugalskem a Španělskem mezi lety 1580–1640) nacházely ve válečném stavu. Podobně se zachovali i Angličané, kteří pod tlakem místní vlády hlásili příjezd všech portugalských misionářů. Protestanti sami nerozvíjeli misijní aktivity, protože nechtěli ohrozit svůj obchod. Nizozemci dobře věděli o upalování portugalských katolíků a byli jím zděšeni už proto, že manželky mnohých z nich byly konvertované katoličky portugalského původu. 

Angličané a Nizozemci spolu zpočátku spolupracovali a podporovali se v úsilí potlačit dominanci katolických Portugalců a Španělů. Anglická faktorie (obchodní osada) však nebyla výnosná a v roce 1623 byla uzavřena. O rok později přerušili výměnu zboží s Japonskem i Španělé. Nizozemci zůstali usazeni v malé faktorii v Hiradu, kde byli spokojeni. Dobře vycházeli s místním knížetem a obyvateli, přičemž mnozí navázali vztahy s Japonkami. 

Kalich s hostií a anděly 

Napětí vůči Portugalcům nabylo nového rozměru v důsledku propuknutí takzvaného šimabarského povstání, které vzplanulo na Šimabarském poloostrově na ostrově Kjúšú. Oblast byla kdysi doménou klanu Arima, který přijal křesťanství. V důsledku toho zde vznikla početná křesťanská komunita. Arimové ale byli v roce 1614 odsunuti do domény Nobeoka a nahrazeni rodem Macukurů. Nový pán, Macukura Šigemasa, doufal, že postoupí v hierarchii šógunátu, a tak se podílel na různých stavebních projektech, včetně budování a rozšíření hradu v Edu nebo postavení nového hradu Šimabara. V důsledku těchto aktivit uvalil na obyvatele své nové domény neúměrné daňové zatížení a rozhněval je přísným pronásledováním křesťanství. 

V politice pokračoval Šigemasův dědic Macukura Kacuie. Ačkoli se rolníci po neúrodě v roce 1634 ocitli na pokraji hladu, kníže dál vymáhal dávky a nechal mučit ty, kteří nezaplatili. To vedlo k otevřenému povstání. Šimabarská rebelie bývá často zobrazována jako vzpoura křesťanů proti násilnému potlačování náboženského vyznání. Účastníci, jejichž počet je odhadován na 20 až 30 tisíc, však protestovali hlavně proti Macukurově špatné vládě, nešlo tedy pouze o stoupence křesťanství. 

Mezi postiženými byli také rybáři, řemeslníci, obchodníci a róninové (samurajové bez pána), kteří kdysi sloužili významným rodinám. Představa plně selského povstání tak rovněž není zcela přesná. K rebelům se navíc přidali obyvatelé ostrovů Amakusa, kteří trpěli obdobným zacházením ze strany Katataky Terasawy. Důvodem, proč bylo povstání vnímáno jako křesťanské, byly symboly, které vzbouřenci používali. Mezi ně se řadila standarta charismatického šestnáctiletého vůdce rebelie Amakusy Šira (asi 1621–1638), přezdívaného Posel boží, na níž byl vyobrazen kalich s hostií a anděly. 

Z ostrova setkání na polorozbořený hrad 

Budoucí povstalci se začali tajně scházet na ostrově Jušima, zvaném také Ostrov setkání. Plánovaná vzpoura vypukla 17. prosince 1637, kdy byl zavražděn místní výběrčí daní. Rebelům se dařilo své řady rychle rozšiřovat, jelikož všechny obyvatele oblastí, které obsadili, nutili k zapojení se do povstání. Došlo k oblehnutí hradů Tomioka a Hondo klanu Terasawa, ale těsně předtím, než padly, dorazily armády ze sousedních knížectví, které přiměly vzbouřence k ústupu. Povstalci pak přeplavili Ariacké moře a krátce oblehli Macukurův hrad Šimabara. I zde ale byli odraženi. Následně se shromáždili na polorozbořeném hradě Hara, který původně sloužil jako sídlo klanu Arima. Postavili zde palisády ze dřeva člunů, se kterými přepluli moře. 

Spojené armády místních vazalů šóguna Tokugawy Iemicu v čele s Itakurou Šigemasou (1588 až 1638) zakrátko zahájily obléhání hradu. Vojáci šógunátu požádali o pomoc Nizozemce, kteří jim poskytli střelný prach a děla. Nicolaes Couckebacker, vedoucí nizozemské faktorie v Hiradu, jim vyhověl, i když požádali o plavidlo, a osobně doprovodil loď de Ryp na pozici poblíž hradu Hara. Pevnost byla bombardována jak z pobřežních děl, tak z 20 děl nizozemského plavidla, avšak bez valného výsledku. Loď se na žádost Japonců stáhla poté, co rebelové poslali obléhatelům následující výzvu: „Copak už v říši nejsou odvážní vojáci, kteří by s námi bojovali, a nestyděli se, že proti našemu malému kontingentu povolali na pomoc cizince?“ 

Fatální porážka 

Při pokusu o dobytí pevnosti byl Itakura Šigemasa zabit. Brzy dorazily další jednotky šógunátu pod vedením Macudairy Nobucuny, který převzal Itakurovu funkci. Vzbouřenci měsíce odolávali a způsobovali obléhatelům těžké ztráty: 3. února 1638 povstalecký nájezd zabil 2 000 válečníků. I přes toto dílčí vítězství se situace povstalců zhoršovala. Čtvrtého dubna 1638 více než 27 000 rebelů, kteří čelili asi 125 000 vojákům šógunátu, zahájilo zoufalý útok, a brzy bylo nuceno se stáhnout. Zajatí povstalci obléhatelům prozradili, že v hradu došly potraviny a střelný prach, ti 12. dubna zaútočili a dobyli pás vnější obrany. O tři dny později byli vzbouřenci definitivně poraženi. 

Po potlačení povstání bylo asi 37 000 rebelů a jejich sympatizantů popraveno stětím. Uříznutá hlava Amakusy Šira byla převezena do Nagasaki, kde byla veřejně vystavena. Macukura Kacuie byl vyšetřován pro nesprávné vládnutí, a nakonec byl v Edu také sťat. Na Šimabarském poloostrově utrpěla většina měst velkou ztrátu obyvatelstva. Museli sem být dovezeni přistěhovalci z jiných provincií, kteří oblast znovu osídlili. Všichni obyvatelé byli registrováni u místních chrámů, jejichž kněží měli povinnost ručit za náboženskou příslušnost svých členů. Po povstání v oblasti zažíval silnou podporu buddhismus. 

Portugalcům vstup zakázán 

Účastníci povstání byli masakrováni právě v době, kdy se portugalská mise pokoušela u šógunova dvora o zlepšení vztahů. V listopadu 1637 odplula z Macaa flotila pod vedením Doma Francisca de Castelbranca a dožadovala se přijetí u dvora. Výsledkem bylo vydání ediktu sakoku (v českém překladu uzavřená nebo uzamčená země) roku 1638, který deklaroval, že Portugalci navzdory rozkazům pokračovali v misijní činnosti a povzbudili křesťanskou rebelii v Haře. Ženy cizinců, Nizozemců i Portugalců, musely opustit zemi, portugalské lodě přijíždějící do Japonska měly být spáleny i s nákladem a členové posádek popraveni. 

V srpnu 1638 vyslali Portugalci z Macaa do Japonska dvě galioty vedené Vascem Palhou de Almeida. Tehdy jim nebylo dovoleno vyložit náklad a byly donuceny odplout. Zástupce vlády jim nařídil, aby se nikdy nevraceli: „Kdybyste napříště porušili tento rozkaz, budete bez váhání potrestáni, jak byste si už nyní zasloužili.“ 

Že mluví vážně, se obyvatelé Macaa přesvědčili v roce 1639, když se bez ohledu na varování rozhodli vyslat do Nagasaki zvláštní poselstvo. Na výstrahu bylo tehdy na místě zvaném Hora mučedníků sťato 61 osob, jejich loď byla spálena a 13 přeživších bylo posláno zpět do Macaa se zprávou o tom, co se stalo. Obchod mezi Portugalci a Japonci tímto definitivně skončil. Nizozemci byli nelítostným zničením svých „úhlavních nepřátel“ rovněž otřeseni. Neměli žádné nástroje, kterými by Japoncům čelili. Snažili se proto „vyhovět tomuto arogantnímu, velkolepému a puntičkářskému národu ve všem“. 

U japonského dvora v té době probíhal zápas mezi procizineckou frakcí a jejími oponenty. S příjezdem portugalských vyslanců z Macaa získala anticizinecká frakce vrch. Osmého listopadu 1640 přijal vedoucího nizozemské faktorie Carona předseda komise pro potírání křesťanství a předal mu šógunovy rozkazy: veškeré stavby používané k liturgickým úkonům měly být zbourány, nemělo docházet ke svěcení neděle a šéf nizozemské faktorie nesměl být ve funkci déle než jeden rok. Caron přislíbil ihned rozkazy splnit. Nizozemci se stali šógunovými vazaly. O pět měsíců později museli opustit faktorii v Hiradu a přesunout se na ostrůvek Dedžima v Nagasackém zálivu, který se měl stát na 212 let jejich „domácím vězením“.

Čokoládu, zřejmě nejoblíbenější pochoutku světa, ohrožuje rychle se šířící virus. Oslabuje kakaovníky a ničí jejich semena, která jsou nepostradatelnou surovinou pro výrobu čokolády. Přibližně polovina čokolády světa pochází z kakaovníků, které se pěstují v západní Africe, především v Pobřeží slonoviny a v Ghaně.

Právě v Ghaně se lavinovitě šíří virus CSSV (cacao swollen shoot virus), původně objevený ve 30. letech minulého století. Jeho dopady bývají fatální – v prvním roce infekce způsobuje pokles úrody napadeného kakaovníku zhruba o čtvrtinu a během tří až čtyř let rostlinu zcela zahubí. Odhaduje se, že virus CSSV je aktuálně odpovědný za ztrátu 15 až 50 procent ghanské produkce.

Očkování kakaovníků

Virus přenáší herbivorní hmyz - několik druhů červců z čeledi Pseudococcidae. Pesticidy nejsou proti tomuto hmyzu příliš účinné a jednu z mála účinných ochran nabízejí vakcíny, které kakaovníky před virem chrání. Podstatou vakcíny je infekce mladého kakaovníku slabým kmenem viru CSSV N1. Pro farmáře, obzvláště ty méně majetné, je ale příliš drahé očkovat každý kakaovník na plantáži. Nákladnost celého procesu umocňuje i fakt, že „očkované“ kakaovníky mívají o něco nižší výnos.

Pomoc farmářům nyní nabízejí vědci, které vedl matematik Benito Chen-Charpentier z americké Texaské univerzity v Arlingtonu. S kolegy vytvořili několik variant postupů, díky němuž lze s relativně malým počtem „očkovaných“ kakaovníků vytvořit ochrannou zónu, která je oddělená od ostatních kakaovníků a brání průniku červců i přenosu devastujícího viru na „neočkované“ kakaovníky. Podobný princip využívají farmáři již desítky let – šíření viru se snaží bránit průseky nebo výsadbou bariérových rostlin. Nová studie nabízí farmářům matematické modely bariér z „očkovaných“ rostlin. 

„Jsme sice stále ve fázi experimentů, ale naše postupy se ukazují jako jsou slibné, protože nabízejí farmářům možnost chránit kakaovníky a zároveň dosahovat slušné sklizně,“ vysvětluje Chen-Charpentier v nové studii publikované odborným časopisem PLoS One. „Jsme přesvědčeni, že naše postupy jsou dobré pro farmáře, stejně jako jsou dobré pro svět, který je závislý na čokoládě.“