Po vzniku Slunce a planet zbyla ve Sluneční soustavě z protoplanetárního disku spousta kosmických balvanů nejrůznějších velikostí. Jejich objevování a pozorování je velmi problematické. Jde o jen málo zřetelná tělesa, která se navíc vzhledem k ostatním kosmickým objektům pohybují velmi rychle, a jejich nalezení je tak často dílem náhody.

Mezinárodní vědecký tým, který vedl španělský astronom Pablo García Martín z Madridské autonomní univerzity, využil toho, že se tato tělesa občas objeví na snímcích vzdáleného vesmíru, které pořizuje Hubbleův vesmírný dalekohled. Díky jejich výzkumu se z Hubbleova dalekohledu stal „lovec planetek“, i když k tomuto účelu nebyl původně určený.

Hubble na lovu planetek

Badatelé využili služeb „amatérských vědců“ z celého světa, kteří jim pomáhali pátrat po těchto náhodných výskytech planetek a prozkoumali snímky Hubbleova dalekohledu, pořízené za 19 let. Nadšenci analyzovali celkem asi 37 000 snímků, na nichž nalezli 1 700 stop po průletu planetky. V celkem 1 031 případech se podařilo objevit doposud neznámé objekty. Výsledky zajímavého výzkumu nedávno zveřejnil odborný časopis Astronomy & Astrophysics.

„Pozice planetek se velmi rychle mění v průběhu času. Není tedy možné je hledat na konkrétních souřadnicích oblohy, protože pravděpodobně právě budou někde jinde,“ vysvětluje Martín. „My astronomové nemáme dost času na to, abychom pátrali po planetkách na spoustě snímků. Proto jsme velmi uvítali pomoc veřejnosti a umělé inteligence.“

TIP: „Soumračné“ teleskopy odhalují neznámé a potenciálně nebezpečné planetky

Projektu Hubble Asteroid Hunter se zúčastnilo celkem 11 482 občanských vědců, kteří provedli více než dva miliony identifikací planetek na snímcích Hubbleova dalekohledu. Díky tomu vznikla tréninková sada dat, na nichž astronomové následně vycvičili umělou inteligenci, která se poté pustila do automatizované identifikace planetek. Odborníci si tento přístup pochvalují a věří, že ho bude možné využít i v dalších projektech.

Britská kavalerie navazovala na opravdu dlouhou a slavnou historii, protože se ve svých tradicích odkazovala na jízdu z časů anglické občanské války (1642 až 1651), mnohých konfliktů v 18. století a samozřejmě i z četných válek britského impéria v 19. století. Vojáci královny Viktorie vedli více či méně úspěšné jízdní útoky takřka po celém světě od Krymu přes Afriku až po Indii, avšak zlom představovala druhá búrská válka (1899–1902). 

Dosud se britští jezdci většinou utkávali s protivníkem, nad nímž dominovali z hlediska výcviku, taktiky i výzbroje, zatímco Búrové se ukázali jako mnohem vyspělejší soupeři. Vyšlo najevo, že průzkumné i bojové dovednosti búrské kavalerie výrazně předstihují Brity, což platilo také o schopnostech péče o koně. Britové tudíž zaznamenali velké ztráty na lidech i zvířatech, současně však projevili ochotu učit se, protože od nepřítele přebírali stále více postupů.

Image

Čtěte také

Ozvěny Waterloo: Duel britské a německé kavalerie za světové války (1)

Přichází změny

Druhá búrská válka každopádně těžce zasáhla dříve skvělou pověst britské jízdy, a to do té míry, že dokonce zaznívaly hlasy volající po úplném zrušení této složky a jejím nahrazení „jízdními střelci“ dle búrského vzoru. To se sice formálně nestalo, avšak pro kavalerii přišel čas velkých změn, po nichž z původní podoby z dob královny Viktorie zůstalo velice málo. Nadále platilo, že královská armáda sázela na dobrovolníky, nikoli povinné odvody, neboť preferovala důkladný výcvik a profesionální službu, což platilo tím více pro jízdu, u níž se kladl důraz na dokonalou souhru mužů a jejich zvířat. 

Kavaleristé tak pokládali koně za své nejlepší přátele a jejich potřeby kladli nad své vlastní. Věnovali jim skvělou péči a mimo boj se je snažili maximálně šetřit. Při přesunech proto často chodili pěšky, aby zvířata méně zatěžovali, a pokud se zastavili, jako první sháněli krmivo pro koně. To všechno u jiných armád nezřídka vyvolávalo údiv či posměch, na což ale Britové příliš nedbali. Dobře si uvědomovali, že se tato péče posléze mnohonásobně vyplatí na bojišti. Dosáhli tak stavu, kdy se mohli chlubit patrně nejlepšími jízdními zvířaty na světě.

Účinná taktika 

Kromě dramatického zlepšení péče o koně přinesla léta před první světovou válkou i proměny taktiky, které těsně souvisely se zaváděním opakovaček a kulometů. Britové pochopili, že útok velké formace jízdy po pláni vypadá impozantně, jenže proti moderním zbraním nemůže uspět a povede jedině k masakru. Britští kavaleristé proto byli naopak vedeni k tomu, aby se přesouvali rozptýleně a skrytě a využívali terénní prvky. Z výzbroje zmizelo v minulosti velmi preferované kopí z bambusu či jasanového dřeva. To se sice v roce 1912 do arzenálu formálně vrátilo, avšak zůstalo již pouze pomocným nástrojem a řada jednotek je do boje nebrala. 

Britská kavalerie měla napadat protivníka zejména střelbou opakovaček systému Lee-Enfield, a to jak přímo ze sedel, tak po sesednutí ze země. Za hlavní zbraň pro boj zblízka se začal považovat jezdecký meč, dle mínění Britů flexibilnější, lépe ovladatelný a pro vojáka bezpečnější než delší, ale těžkopádné kopí. Skutečnost, že královští kavaleristé chápali důležitost moderních zbraní, podtrhovala i tabulková organizace jízdního pluku. Kromě tří eskadron po čtyřech četách do něj spadalo i kulometné družstvo s dvojicí zbraní Maxim. Jízdní divize pak vedle trojice regimentů zahrnovala také dělostřeleckou baterii. 

Britská jízda tudíž sice ctila tradice, ale dokázala se adaptovat a ve své taktice kladla důraz na palebnou podporu, jež vždy provázela útoky kavalerie. Plánovači věnovali velkou pozornost také logistice, respektive zajištění životních potřeb koní i jezdců, takže do sestavy pluku vedle 518 jízdních koní náleželo i 54 zvířat pro tah povozů. Během prvních bojů v Belgii a Francii v srpnu a září 1914 navíc Britové vykázali velkou prozíravost, když na důležitých křižovatkách předem rozmístili zásoby píce. Ty pak mohla jízda podle potřeby využívat, kdežto Němci zcela chybně usoudili, že se nepřítel hroutí a jen se zbavuje zátěže.

Viselský záliv představuje přírodní div: Jde o rezervoár plný brakické vody, téměř dokonale oddělený od Baltského moře. Ústí do něj několik ramen řeky Visly, sídlí tam početná hejna ptáků a hladina přímo vybízí k výletu na jachtě. Poklidný svět odděluje od sousedních chladných vln jen několik set metrů široká přírodní hráz, zvaná Viselská kosa. Až donedávna se přes ni dalo do Baltského moře dostat skrz jedinou spojnici, a sice Baltijský průliv ležící na území Kaliningradské oblasti. Poláci se tak o záliv dělí s Ruskou federací, a pokud z něj chtěli vyplout na Balt, potřebovali od Rusů svolení – což vytvářelo nemalé třecí plochy.

Každá loď směřující z volného moře do polského vnitrozemského přístavu Elbląg, jenž leží nedaleko pobřeží Viselského zálivu, musela proplout okolo ruských vojenských zařízení. Rusové tudíž měli prakticky neomezenou kontrolu nad tím, kdo se dostane dovnitř a ven. Své právo „veta“ přitom využívali často a s chutí a zablokovaný průjezd patřil k běžnému rusko-polskému koloritu.

Chceme vlastní kanál

V roce 2019 tak začal vznikat kanál, který měl úzké „hrdlo láhve“ na ruské straně zálivu obejít a spojit ho s Baltem už na polském území. Projekt však od počátku vzbuzoval emoce zejména u sousedů, kteří by s novým průplavem ztratili svou dosavadní páku. Rusko dokonce obvinilo Polsko, že kanál vzniká „s nepřátelskými úmysly“, a neopomnělo dodat i dnes tradiční věty o „lokajích NATO“.

Ještě víc se ovšem chytali za hlavu ekonomové: Navržená cena 880 milionů zlotých neboli asi 5,1 miliardy korun se jevila jako podhodnocená, ale její navýšení už o 20 % znamenalo, že se vložené investice nemohou vrátit. Své řekli rovněž ekologové, podle nichž by projekt poškodil životní prostředí. Polská vláda mu přesto dala zelenou.

Po dvou letech výstavby se cena díla vyšplhala na dvě miliardy zlotých a kalkulace ukázaly, že při současné výši poplatků za průjezd se investice vrátí za 650 let. Nic z toho každopádně nezkazilo radost polským politikům, kteří Viselský kanál vidí nejen jako projekt ekonomický, ale především politický. Uštědřil totiž Ruské federaci jasný políček, což potvrzuje i datum jeho slavnostního otevření, tedy 17. září 2022: V tentýž den roku 1939 zaútočil Sovětský svaz na Polsko a rozdělil si v něm sféry vlivu s nacistickým Německem.

Příliš úzký, příliš mělký

Kanál je dlouhý 1 350 metrů a v nejširším místě měří 120 metrů. Uvedená hodnota se ovšem vztahuje pouze k ústí, zatímco středová část se zdymadly nepřesahuje šířku 25 metrů. Jedná se přitom o Achillovu patu celého projektu: Skutečně velké nákladní lodě totiž průplav nepojme. Aktuálně ho mohou využít jen plavidla s ponorem do pěti metrů, což značně limituje jeho kapacitu. V současnosti jím tudíž propluje pouze dvanáct lodí denně. 

Nicméně i kdyby byl širší a hlubší, větší plavidla by stejně nemohla dál. Zboží dnes proudí do vnitrozemského přístavu Elbląg, který se zálivem spojuje stejnojmenná řeka. Jenže tamní doky jsou obdobně mělké a infrastruktura zastaralá. Podle odhadů tak Elbląg odbavuje asi jen 10 % kapacity, kterou by mohl nabídnout po případné modernizaci. Vláda městu nabídla, že přestavbu zafinancuje, ovšem pod podmínkou, že od radnice správu přístavu převezme. Městská rada však odmítla a jednání uvázla na mrtvém bodě. Miliony tun nákladu tak nadále proudí přetíženým Gdaňskem, kde se přečerpává zkapalněný plyn a překládá se tam uhlí i obilí. Loni se tak provoz v gdaňském přístavu skokově zvýšil o 36 %, což mu vysloužilo osmou příčku v Evropě.

Hrdé, ale drahé gesto

Pachuť v ústech pak ještě zesilují finanční machinace, které podobné mamutí projekty obvykle provázejí. Nejvyšší kontrolní úřad Polska loni dospěl k závěru, že téměř všichni, kdo se na výstavbě Viselského kanálu podíleli – od ministerstva až po dodavatele – promrhali množství peněz při chaotických nákupech a plánování i při nekonečném prodlužování stavebních prací. Celá čtvrtina financí byla vyžita pochybným způsobem: 381 milionů zlotých se utopilo v „nesrovnalostech“ a dalších 213 milionů se utratilo v rozporu se zákony.

Po roce a půl fungování kanálu jsou tedy jeho výsledky rozpačité. Jako hrdé politické gesto jistě uspěl, ovšem coby dopravní projekt zatím výrazně méně. „Přiškrcený“ přístup k málo významnému přístavu Elbląg nejspíš žádné zázračné zisky do polské pokladny nepřinese. 

Psal se červenec 1941 a válka na východní frontě sotva začala. Kromě všeobecně špatných zpráv, které tehdy neustále přicházely z fronty, zachytili 20. července sovětští zpravodajci další nepříjemné sdělení. Tentokrát ale šlo o osobní záležitost týkající se přímo Stalina. Toho rána totiž berlínské rádio, údajně vůbec jako první, oznámilo světu, že byl zajat Jakov Iosifovič Džugašvili, diktátorův starší syn.

Z venkova do Moskvy

Jakov, nejstarší ze Stalinových dětí, se narodil 18. března 1907 poblíž dnešního gruzínského města Kutaisi ve vesničce Badži. Pocházel z prvního Stalinova manželství s Jekatěrinou Semjonovnou Džugašvili, za svobodna Svanidze, se kterou se Stalin oženil 16. červnence 1906. Manželství Džugašviliových ale nevydrželo dlouho, neboť Jekatěrina v druhé polovině roku 1907 těžce onemocněla – některé zdroje uvádějí, že tuberkulózou, jiné, že břišním tyfem. Ať tak či tak, 6. prosince 1907 Jekatěrina zemřela a Jakov byl svěřen do výchovy tetě, která byla provdána za Stalinova spolužáka ze základní školy. Budoucí diktátor úmrtí své ženy nesl velmi těžce, pro toto období je mu dokonce připisován výrok že (volně přeloženo) „… spolu s ní umřely poslední zbytky vřelých citů k lidem“. 

Jakov zůstal u tety až do druhé poloviny trvání občanské války v Rusku, tedy do roku 1921, a po celou dobu měl údajně Stalin na výchovu syna materiálně přispívat. Poté mladík odjel za svým otcem do Moskvy, přičemž i zde se oficiální verze rozcházejí – jedna říká, že Jakova k tomu měli nabádat jeho děd a strýc, podle druhé měl na Jakova naléhat sám Stalin. Na cestě jej údajně doprovázel Sergej Kirov, budoucí předseda Leningradského výboru KSSS.

Tři ženy, tři děti

V Moskvě Jakov nastoupil studium na střední škole a posléze na elektrotechnické škole v Sokolnikách (část Moskvy), kterou dokončil s vyznamenáními v roce 1925. Ve stejném roce se jako osmnáctiletý tajně, i přes nesouhlas otce, oženil s šestnáctiletou dcerou kněze Zojou Guninou. 

Jakovův vztah se Stalinem se, především nejspíše právě kvůli sňatku se Zojou, ale vyhrotil až do té míry, že se mladík pokusil v dubnu 1928 o sebevraždu. Střelil se ovšem tak nešťastně, že nakonec bez trvalé zdravotní újmy přežil, pouze se dlouhou dobu se svými zraněními léčil. Místo lítosti a pochopení se ale od otce dočkal pouze cynických posměšků, že se nedokáže ani pořádně zabít. 

Stalin pak požádal svoji druhou ženu (viz Vlídná macecha), aby v jeho zastoupení Jakovovi sdělila, že se „choval jako chuligán a vyděrač“, se kterým již nechce mít nic společného. Dále prý vůči synovi prohlásil: „Ať si žije kde chce, a dělá, co chce.“ Jak se ale ukázalo později, nemyslel to tak doslova. V reakci na otcova slova Jakov přijal nabídku předsedy Leningradského sovětu Sergeje Kirova, aby se i se ženou přestěhoval do Leningradu, kde se pak zabydleli u rodičů Stalinovy druhé ženy Naděždy. Zprostředkovaně tak měl Stalin o svém synovi stále informace.

Během pobytu v Leningradě se Jakov několikrát odmítl vrátit na přání otce zpět do Moskvy a neměl k tomu důvod: Kirov mu domluvil práci v jedné z leningradských elektrických rozvoden a Zoja nastoupila studium na báňské škole. V roce 1929 se mladým manželům narodila dcera, která ale záhy zemřela. Vztah se kvůli tomu rozpadl, a tak se v roce 1930 Jakov přihlásil do Moskevského institutu dopravního inženýrství, přičemž studium dokončil až roku 1936.

Důvod ročního odkladu tkvěl nejspíše v tom, že během studií (léto 1935) se Jakov v Leningradě seznámil s Olgou Golyševou. Jejich vztah byl velmi krátký, i přesto z něj vzešel syn Jevgenij, který se narodil 10. ledna 1936. To už ale jejich románek dávno skončil, neboť ke konci roku 1935, přesněji 11. prosince, pojal Jakov za svoji druhou ženu židovskou balerínu Julii Melcerovou, se kterou měl dceru Galinu. Ta se narodila 18. února 1938. Tento sňatek Stalin schvaloval, a proto novomanželům daroval dvojpokojový byt a po narození vnučky Galiny dokonce luxusní pětipokojový byt na Granovského ulici. 

Jakov jako inženýr nastoupil do energetických závodů, které nesly jméno jeho otce – tam měl na starost provoz parních turbín. Vztah mezi Jakovem a Stalinem se očividně lepšil, ale vřelý určitě nebyl. Nakonec Jakov na otcovo přání nastoupil na večerní studium dělostřelectva na Dzeržinského akademii Rudé armády, kterou s velkými obtížemi dokončil. V květnu 1941 pak také vstoupil do komunistické strany.

Drahý otče...

Válka se pro nadporučíka (staršij lejtěnant) dělostřelectva Jakova Džugašviliho, velitele 6. dělostřelecké baterie 14. motostřeleckého pluku při 14. tankové divizi, stala krátkou a velmi nešťastnou životní epizodou. Stalin si přál, aby jeho synové rozvíjeli vojenskou kariéru, a proto Jakovovi sám údajně hned první den války 22. června 1941 řekl „Jdi a bojuj!“. Ten uposlechl, přičemž jeho jednotka byla 24. června odeslána na frontu, aby na místo určení dorazila o tři dny později. Záhy, 7. července 1941, se Jakov vyznamenal v bitvě pod běloruským městem Sjanno.

V chaotické situaci, kdy německá armáda začala po bitvě o Sjanno obcházet i pozice 7. mechanizovaného sboru, pod který spadala také Džugašviliho divize, se z kotle u města Ljozna snažil probít se svými muži i Jakov. Poslední zprávy o něm pocházejí ze 16. července, kdy zmizel beze stopy. Následně se po diktátorově synovi rozběhlo pátrání, ovšem skončilo bez výsledku 25. července. 

Dodnes není známo, jak přesně se Jakov do německého zajetí dostal, vojákům Schmidtova motorizovaného armádního sboru se ale vzdal ještě téhož dne, kdy zmizel. Jakov byl poprvé vyslýchán o dva dny později, 18. července 1941, na velitelství 4. letecké armády. Následně 20. července ráno o Jakovově zadržení informovalo německé zpravodajství včetně novin Völkischer Beobachter, které ale pouze přepsaly poselství berlínského rozhlasu. Stalin se o osudu svého syna nejspíše dozvěděl poprvé až 22. července, kdy sovětská tisková kancelář TASS tuto zprávu oficiálně předala vrchnímu velení.

Fakt, že se syn vůdce SSSR vzdal německé armádě, chtělo velení Wehrmachtu využít jako propagandistický trumf, a tak nechalo vytisknout letáky s fotkou zajatého Jakova a výzvou k tomu, aby vojáci Rudé armády Jakova následovali. Němci ale nepočítali s tím, že Jakov nebyl veřejně známou osobností. Dokonce i na rodinných fotografiích Stalina a jeho ženy Naděždy nejstaršího syna Jakova téměř nenajdeme. Jako Stalinovy děti byly vždy prezentovány syn Vasilij a dcera Světlana. Prostí lidé Jakova neznali, neměli odkud. Propagandistický efekt se tak minul účinkem. Jakov pak 19. července adresoval dopis otci: „Drahý otče, jsem v zajetí a zdravý, zanedlouho budu poslán do důstojnického tábora v Německu. Chování dobré. Přeji Vám zdraví. Ahoj všem, Jaša.“ Mnozí odborníci ale tento vzkaz považují za podvrh. K tomu byla Jakovova manželka Julia na podzim 1941 zatčena, neboť byla obviněna, že Němcům předává fotky svého manžela. Podezření se však ukázala jako falešná.

Nezradil

Jakov byl skutečně převezen do Německa, než se ale dostal do zajateckého tábora, strávil nějaký čas v hotelu Adlon v Berlíně, kde jej samotný Hermann Göring přesvědčoval o výhodách zahájení spolupráce s Němci. Úspěch v tomto směru neslavili asi na gestapu – Jakov zůstal neoblomný, a tak byl převezen do tábora pro důstojníky Oflag CHS-D v Hammelburgu. Tam zůstal do jara následujícího roku a pak putoval do tábora v Lübecku, aby nakonec skončil v Sachsenhausenu, kde byli ve zvláštním oddělení drženi i další prominentní vězňové, u nichž nacisté předpokládali, že by z nich mohli mít nějaký prospěch.

Německé vrchní velení se například údajně snažilo vyměnit po prohrané bitvě u Stalingradu Jakova za zajatého polního maršála Friedricha Pauluse. Podle některých pramenů ale jasný písemný důkaz k takovému tvrzení chybí a tato informace se opírá předně o svědectví Stalinovy dcery Světlany, které se Stalin svěřil, že „Němci nabídli, že vymění Jašu za jednoho z nich“. Diktátor to však měl odmítnout. O vykoupení Jakova ze zajetí se pak marně pokusil i člen Červeného kříže hrabě Folke Bernadotte.

Po koncentračních táborech strávil Jakov téměř dva roky života, až do osudného večera 14. dubna 1943. I zde se přitom verze o jeho posledních okamžicích různí. Vesměs ale panuje shoda na tom, že se sám vydal směrem k drátům o vysokém napětí a přitom křičel na strážné, ať jej zastřelí. Některé zdroje uvádějí, že tak učinil v důsledku několika opakování Stalinova projevu o zajatcích coby zrádcích, který byl v táboře přehráván v amplionech. Je ale také možné, že Jakov byl utvrzen v tom, že svobody se nedočká, a prostě se toho dne rozhodl svůj život ukončit. Vyplývá to ze vzpomínek jeho spoluvězně, kterého měl také poprosit, aby otci vyřídil, že nikdy nezradil. Není zcela zřejmé, zda se Jakov dříve dotkl drátů, nebo jej do hlavy zasáhl projektil ze zbraně strážného SS-Rottenführera Konrada Hafricha. Tělo bylo spáleno v peci a urna s popelem „ztracena“.

Statečný dezertér

Z výslechových dokumentů vyplývá, že Jakov byl k sovětskému zřízení plně loajální a obhajoval politiku SSSR, kritizoval však organizaci Rudé armády. Stalin se o smrti svého syna Stalin dozvěděl na konci války, přičemž v Sovětském svazu byly informace o Jakovově zajetí ještě mnoho let po válce považovány za pouhou nepřátelskou propagandu. První článek o osudu Jakova s fotografií jeho těla visícího na ostnatém drátě se objevil v časopisu LIFE v roce 1959. Také roku 1967 se osud Stalinova prvorozeného syna stal ve Spojených státech předmětem zájmu, neboť tam vyšla kniha pamětí Stalinovy dcery Světlany nazvaná Dvacet dopisů příteli.

Dne 16. srpna 1941 bylo podepsáno nařízení NKO č. 270, v němž mimo jiné stálo: „velitelé a politruci, kteří během bitvy zahazují označení a opouštějí jednotky, nebo se vzdávají nepříteli, se považují za zlomyslné dezertéry, jejichž rodiny mají být zatčeny jako rodiny dezertérů, kteří zradili svou vlast. Všichni velitelé jsou povinni střílet na místě takové dezertéry“. Ač tedy Stalin svého syna Jakova vnímal jako slabocha a možná i dezertéra, on nesl příkoří osudu statečně. Němcům na spolupráci nikdy nekývl. 

Nalijeme-li do skleničky vařící vodu, může, je-li opravdu tenkostěnná, prasknout v důsledku tepelného šoku, který je dán velkým rozdílem mezi teplotou skleničky a vařící vody. Zmíněný rozdíl vede k tomu, že se stěna skleničky začne ohřívat – což samo o sobě prasknutí nezpůsobí. Problém spočívá v tom, že se vnitřní stěna ohřívá rychleji než vnější. Proto se teplotně roztáhne víc a ve skle dojde k vnitřnímu mechanickému pnutí, které může vyústit až v prasknutí.

Pokud do sklenky vložíme kovovou lžičku, která představuje daleko lepší tepelný vodič než sklo, předá se značná část tepla z vařící vody lžičce, a nikoliv skleničce. Sklo tak bude čelit daleko menšímu teplotnímu šoku, a tudíž vysoce pravděpodobně nepraskne. Tak se hlavně neopařte!

Za Zeptej se vědce odpovídá Ing. Vít Svoboda, Dr. sc. ETH Zürich a odbornou recenzi poskytla Ing. Kristýna Kantnerová, Dr. sc. ETH Zürich

Přestřelka u O. K. Corral

• Kdy: 26. října 1881
• Počet mrtvých: 3
• Počet raněných: 6
• Počet vypálených ran: 30
• Délka přestřelky: půl minuty

Arizonské hornické městečko Tombstone (což v překladu znamená Náhrobní kámen) po právu patří k líhni pistolnických legend. Divoké pitky a duely jsou tu na denním pořádku, tedy alespoň než se zdejším mužem zákona stane mladý Virgil Earp. V roli městského maršála, tedy jakéhosi křížence mezi šerifem a obecním policistou, tu začne hájit pořádek a vydatně mu při tom pomáhají i jeho bratři, ostrostřelci Morgan a Wyatt, a také nechvalně proslulý pistolník Doc Holliday. Událost, k níž dojde 26. října 1881 nedaleko ohrad pro koně a skladů společnosti O. K. Corral na Fremont Street má ale ke spravedlnosti daleko. Je to sprosté vyřizování účtů z minulosti!

Muži zákona se ještě donedávna živili jako pasáci (nikoliv dobytka), majitelé heren a vymahači dluhů. S pěticí desperádů, na kterou právě u ohrady O. K. Corral narazili, se z minula dobře znají. Slovo dalo slovo a potom už mluvily jen jejich Smith&Wessony. První výstřely padly na vzdálenost šesti metrů a zraněni nebo zabiti byli všichni kromě Wyatta Earpa. Navzdory pochybné motivaci „mužů zákona“ i malému počtu padlých bude tato přestřelka sloužit jako předloha desítkám westernových filmů.

Postřílí je i s děravým břichem

• Kdy: 4. května 1878
• Počet mrtvých: 4
• Počet raněných: 3
• Počet vypálených ran: 180
• Délka přestřelky: 15 hodin

Život na samotné hranici civilizace vás hodně promění. Své o tom věděl i Andrew „Buckshot“ Roberts, zlatokop, farmář a námezdný střelec na odpočinku. Když v lincolnském kraji vypukla regulérní válka mezi dvěma gangy kovbojů, rozhodl se raději změnit ovzduší. Prodal svou boudu i pozemek a 4. května 1878 si jel vyzvednout šek do obchodní stanice Blazer Mills. Ke své smůle tu ale narazil na čtrnáct střelců z Regulators, tlupy vedené šíleným Billy Kidem. A tihle hoši si mysleli, že Buckshot stojí za vraždou jejich šéfa Johna Tunstalla. Buckshot nebyl žádný dobrák, ale v tomhle se ocitl vážně nevině.

Regulátoři, kteří stříleli zločince, své konkurenty i muže zákona na potkání si to nechtěli nechat vysvětlit. „Vzdám se jim, a za chvilku se budu houpat někde na stromě, to tak.“ Proto Buckshot preventivně svou brokovnicí sundal první dva protivníky. Třetího dobil pažbou, ale utržil přitom ošklivý zásah do břicha. Vyzbrojen jednorannou puškou značky Springfield a s prostřeleným žaludkem pak celý den vzdoroval tuctu útočníků i pokusům o vypálení a vyhození jeho skrýše do povětří. Nevzdal se a lumpové nakonec odtáhli s nepořízenou. Starý Buckshot však zraněním bohužel podlehl.

Galaxie NGC 4383 je součástí kupy galaxií v Panně a patří tedy k těm relativně blízkým. Pozorujeme ji ve vzdálenosti asi 74 milionů světelných let. Mezinárodní tým astronomů, který vedl Adam Watts z Univerzity Západní Austrálie a Mezinárodního centra pro radioastronomický výzkum ICRAR, nedávno tuto galaxii poprvé detailněji prozkoumal. Vědci využili data z programu průzkumu oblohy MAUVE (MUSE and ALMA Unveiling the Virgo Environment) provozovaného Evropskou jižní observatoří.

Během výzkumu astronomové odhalili ohromující výtrysk plynů galaktických rozměrů, jehož šířka je asi 20 tisíc světelných let. Watts s kolegy jsou přesvědčeni, že tentokrát není přímým viníkem supermasivní černá díra dotyčné galaxie. Výtrysk, respektive dvojici protilehlých výtrysků, podle vědců vytvořily výjimečně intenzivní exploze hvězd v centrální oblasti galaxie.

Tyto exploze vyvrhly do kosmického prostoru enormní množství vodíku i těžších chemických prvků. Celkovou hmotu plynu z těchto explozí badatelé odhadují na úctyhodných více než 50 milionů Sluncí. Výtrysky plynů v galaxiích představují zásadní faktor, který určuje, jak intenzivně a jak dlouho dotyčná galaxie produkuje nové hvězdy. Zároveň jsou zodpovědné za „znečištění“ mezihvězdného a mezigalaktického prostoru těžšími chemickými prvky, jejichž atomy pak mohou navěky putovat nezměrnými pustinami vesmíru. Podle vědců je vyvržený plyn poměrně bohatý na těžší chemické prvky a nabízí unikátní možnost sledovat proces mísení vodíku s těmito prvky ve výtrysku. Konkrétně jde o kyslík, dusík, síru a řadu dalších prvků.

Průmyslová revoluce jen kvete. Šance na výdělek lákají do Londýna dělníky z daleka. Pětimilionový Londýn se pomalu utápí v odpadcích a splašcích, které produkuje obrovská masa nové městské populace. Nejen pod kroky stovek tisíců lidí se prohýbá legendární Tower Bridge. Provoz zde ztěžuje také páchnoucí vrstva koňského hnoje. A tento problém se netýká pouze ikonického mostu. Všechny ulice města jsou tak zahnojené, že se jimi skoro nedá chodit. Humorná příhoda z kategorie bizarních dějin? Kdepak. Závažný problém, který se lidem na přelomu 19. a 20. století zdál takřka neřešitelný. Nebo to všechno bylo trochu jinak? 

Koňská síla 

Před vznikem automobilové dopravy, tramvají a autobusů se veškerá městská komunikace spoléhala na koňskou sílu. Jistě, Anglie už disponovala bohatou železniční sítí a v roce 1863 otevřelo svou první linku londýnské metro, ale jakmile zboží dorazilo na nádraží, bylo třeba je přeložit na koňmi tažené povozy. To samé platilo pro svoz výrobků k dalšímu železničnímu exportu. Připočtěte do toho všechny ty obchodníky, kteří se svým zbožím křižují městské ulice. A započtěte také dostavníky a hromadnou městskou dopravu realizovanou koněspřežnými kolejovými vozy. 

V roce 1900 tak brázdily každý den ulice Londýna kočáry, které táhlo více než padesát tisíc koní. Pozor! Teď ale mluvíme jen o těch, které sloužily k přepravě lidí a byly registrované! Náklad přepravovaly další tisíce a tisíce kopytníků zapřažených za povozy a drožkami. Koňská populace Londýna tak mohla činit kolem sta tisíce zvířat. Problém nebyl ani tak v tom, že by se nevešla do ulic největšího města tehdejší Evropy. Problém byl v tom, co po sobě zvířata v ulicích nechávala, a co nikdo nestíhal uklízet. 

Tuny mrvy 

Jeden kůň v průměru vyloučí asi sedm až sedmnáct kilogramů „koblih“ denně a k tomu litr tekutiny. Při celkovém počtu koní to v hlavním městě Velké Británie představuje asi milion kilogramů trusu a sto tisíc litrů moči denně! 

Rychlé tempo dopravy a vzduch plný zplodin, před kterým se londýnští koně nemohli schovat, také způsobovaly, že se průměrný hřebec nebo klisna dožívali pouhých tří let. Koňské mršiny se obvykle nechávaly hnít na ulicích periferie, protože jejich odvoz byl složitý a nákladný a navíc je stejně neměli kam pohřbívat. Ulice Londýna se tak doslova utápěly ve smrtelném mixu zvířecích výměšků a tlejících mrtvol. Tato toxická směska tlejícího nepořádku lákala hmyz, který v hejnech útočil na nebohé obyvatele. Londýnem se šířily smrtelné epidemie tyfu, horečky a dalších nemocí… 

Pohřbeni v trusu? 

V roce 1894 měl v londýnském deníku The Times vyjít článek, který tvrdil, že během padesáti let budou ulice Londýna pohřbeny pod třímetrovou vrstvou hnoje, což znamená, že se město stane prakticky neobyvatelným. Problémem se začala zabývat městská rada. S žádným řešením ale dlouho nepřicházela. Jakékoliv omezení provozu by znamenalo ekonomický kolaps. Provozovatelé potahů sice platili daň, která měla sloužit k čištění ulic, ale mrva se hromadila rychleji, než ji byl kdokoliv schopen odvážet. A kdo myslíte, že táhnul povozy, které odvážely koňský hnůj? Ano, správně: koně... Začarovaný kruh? Bezpochyby. 

Obyvatelé města se tak snažili poradit si po svém. Podél ulic se objevovali podnikaví „čističi přechodů“, kteří za úplatu odhrnuli přecházejícím chodcům úzký koridor či jim na vrstvu kejdy přistavovali prkna, ze kterých tak pro gentlemany neochotné pošpinit si své dandy šaty vytvářeli jakési mobilní lávky. Byl to jediný způsob, jak přejít ulici, aniž by se člověk po kolena nebrodil tlejícím koňským trusem. 

Když pršelo, ulice se téměř nedaly projet. Do hnoje se propadali jak lidé, tak zvířata s povozy. Když ale deště vystřídalo sucho, problém se paradoxně zhoršoval. Doprava sice tolik nevázla a boty si člověk udržel čisté o něco déle, ale vyschlý trus se drolil na dusivý prach, který pak celé město vdechovalo přímo do plic v podobě mikročástic zvířecích exkrementů. To ještě více zhoršovalo už tak špatnou zdravotní a hygienickou situaci celého města. 

Rezignovat? 

V roce 1898 v New Yorku uspořádali první mezinárodní urbanistickou konferenci. Jednou z hlavních otázek, kterou architekti i zástupci měst z celého světa řešili, byly problémy s hnojem. Výsledek? Žádný. Nejpovolanějším hlavám celého světa se nepodařilo vymyslet žádné řešení. Zdálo se, že se celá západní civilizace a její raketově rostoucí populace utopí v kejdě. S odstupem času můžeme říct, že jsme velkou hnojní krizi jako civilizace přežili.

Než se dozvíme proč, zastavme se na chvíli u toho, že zprávy o této události mohou být poněkud zveličené. Tak zaprvé: onen zmíněný článek varující před třemi metry hnoje v ulicích se nikdy nepodařilo dohledat. My jej známe jen zprostředkovaně. Zadruhé: hnůj není jen odpad, ale také zemědělská komodita, která má svou cenu. Je pravděpodobné, že za normálních okolností mohl být sběr a transport hnoje výnosnou obživou podnikatelů, kteří mrvu z města vyváželi na venkov. Pěstování zemědělských surovin se bez hnojení neobejde a před rozmachem chemických hnojiv představovala mrva jediný zdroj životadárných živin pro plodiny. Zatřetí: už na konci 19. století tehdejší vědecká avantgarda tušila, že koňskou sílu brzy nahradí úplně jiná, zdánlivě „čistší“ síla pod kapotou. Randolph Churchill, otec pozdějšího předsedy vlády Winstona Churchilla, také například na téma hnojní krize prohlásil, že se určitě nejedná o „nevyléčitelný problém“. 

Vůně benzínu 

Lidstvo by nikdy nemělo ztrácet naději. Alespoň takové poučení si můžeme z hnojní krize roku 1894 odnést. Problém, ať už byl jakkoliv závažný, se totiž nakonec vyřešil sám. V roce 1886 vynalezl Gottlieb Daimler automobil a jednalo se o vynález natolik praktický, že se začal rychle šířit do celého světa. Rozšíření automobilismu se nevyhnulo ani Velké Británii. V roce 1895 jezdilo na ostrovech asi jen patnáct vozů, ale o pět let později už necelých osm stovek. A za dalších třicet let? Neuvěřitelný jeden milion! A jak známo, auta sice produkují zplodiny, ale alespoň z nich nepadá žádný páchnoucí koblih, který se vám přilepí na lakýrky. 

Množství hnoje v ulicích tak postupně klesalo s tím, jak vzrůstal počet automobilů. V Londýně se také rozšiřovalo metro, tramvajová doprava a od roku 1923 ulice města brázdily legendární červené dvoupatrové autobusy. Vlastnictví automobilu se také stávalo běžnějším po zavedení masové výroby. Někteří historikové dnes naznačují, že právě automobilky mohou mít zveličení celé hnojní krize roku 1894 na svědomí. Aby podpořili prodej svých čisťoučkých autíček, které ulice rozhodně nezaneřádí, systematicky vykreslovali koňskou dopravu jako špinavou, zdravotně závadnou a povšechně neudržitelnou. Možná jen a pouze z jejich propagačních kampaní pochází zmiňovaný článek z Timesů, který se nikdy nepodařilo dohledat.

Ačkoliv je tedy možné, že velká hnojní krize z roku 1894 je tak trochu podvrh, tehdejší města trápily reálné hygienické problémy a nejen Londýňanům se poté, co jim koně přestali nadělovat tisíce tun trusu ročně, značně ulevilo. Kdyby tak tehdy něco tušili o skleníkovém efektu a oteplování klimatu...

Magnetické pole Země nás chrání před nebezpečným kosmickým zářením a zhoubným působením slunečního větru. Jak se ale v poslední době ukazuje, nefunguje tato ochrana tak dokonale, jak by se možná zdálo. Potvrzuje to i nový výzkum Sanji Panovské z Německého výzkumného centra pro geologické vědy GFZ v Potsdamu.

Magnetické pole Země není zcela stacionární – v průběhu času dochází k posunům pólů a občas i k jejich úplnému převrácení. Podle britských geologů k tomu dochází přibližně čtyřikrát až pětkrát za milion let, přičemž k poslednímu přepólování došlo asi před 780 000 lety.

Když putují póly

Vedle dlouhodobých změn dochází i ke změnám z geologického pohledu krátkodobým. Jedna taková se odehrála před 42 až 41 tisíci let, kdy došlo k oslabení a dočasnému přepólování zemského magnetického pole. Během této události, která se odborně nazývá Laschampská exkurze či Laschampská událost, se zemské póly asi 250 let pohybovaly na opačné straně planety. V této poloze setrvaly asi 440 let a pak se zase vrátily do původní pozice. 

Podle studie z roku 2021 mohla mít Laschampská událost zásadní vliv na tehdejší globální klima a možná dokonce přispěla k vyhynutí neandertálců a mnoha velkých druhů savců.

Přestože v otázce dopadu na globální klima během Laschampské události nepanuje mezi vědci úplná shoda, nový výzkum Sanji Panovské ukazuje, že rozhodně nešlo o banální událost. Během posunu pólů docházelo podle Panovské k nadprůměrné produkci kosmogenního radioizotopu beryllium-10. Tyto kosmogenní radioizotopy vznikají, když vysokoenergetické částice kosmického záření zasáhnou zemskou atmosféru. Výzkum Panovské ukazuje, že během Laschampské exkurze byla produkce beryllia-10 v průměru dvojnásobná proti obvyklému stavu. 

Takové hodnoty znamenají, že magnetický štít Země v té době dramaticky zeslábl a pozemskou atmosféru zasahovalo mnohem více částic kosmického záření. „Pochopení extrémních událostí, jako je Laschampská exkurze a její následky, je důležité pro odhadnutí jejich budoucích výskytů a pro předpovědi kosmického počasí,“ vysvětluje Panovská. „Zásadní je především to, abychom dokázali odhadnout vliv těchto událostí na pozemskou přírodu.“

U lidí se dá šířka okruhu přátel vysledovat například analýzami aktivit na sociálních sítích. Paviáni zatím mají podstatně horší připojení k internetu. „Společensky založené extroverty“ lze proto od zvířat, která se do společenského života intenzivně nezapojují, odlišit studiem života jejich tlup. Lidé i paviáni s početnějším okruhem přátel bývají zdravější a dožívají se vyššího věku. Co určuje šíři okruhu společenských kontaktů? Proč se s někým ostatní příslušníci jeho druhu kamarádí a proč jiného ignorují?

Velký úspěch s velkou rodinou

Na výše položenou otázku hledalo odpověď trio amerických vědců – Joan Silková z Arizona State University a Robert Seyfarth a Dorothy Cheneyová z University of Pennsylvania. Využili k tomu výsledků sedmnáctiletého sledování tlupy paviánů čakma (Papio hamadryas ursinus) z botswanské rezervace Moremi.

V paviání tlupě vládne přísná hierarchie. Každý jasně ví, jaká příčka na společenském žebříčku mu patří, kdo je nad ním a kdo pod ním. Postavení v čele tlupy je u samic dědičné. Vůdčí matky přepouštějí své pozice dcerám, které se pak těší přednostnímu přístupu ke zdrojům potravy. Jestliže o ně projeví zájem samec, nestává se jim, že by se některá žárlivá níže postavená samice pokusila námluvy překazit.

Na první pohled se vůdčí samice těší z ničím nerušené kariéry. Skutečnost je ale komplikovanější. Některé vůdčí samice odchovávají překvapivě malý počet potomků. Někdy dokonce mají méně mláďat než samice z mnohem nižších společenských příček. Přitom počet potomků – tedy množství jedinců nesoucích matčinu dědičnou informaci – je tou nejvyšší evoluční metou. To je přece to, oč v přírodě běží. Lidé mohou vidět bohatství v penězích, majetku nebo moci. Zvířata měří úspěšnost života četností potomstva.

Spletitá síť společenských vztahů

Studium tlupy paviánů čakma z rezervace Moremi odhalilo, že větší počet mláďat odchovávají společenské samice, které udržují širší síť společenských kontaktů a tyto vazby neustále posilují. Extroverti jsou tedy evolučně úspěšnější než introverti. Proč? Američtí vědci pečlivě zaznamenávali všechny projevy pozornosti, kterých se jednotlivým samicím v tlupě dostávalo. Stejně bedlivě sledovali i projevy každé samice vůči ostatním členkám tlupy, například agresivní výpady nebo přátelská gesta, jako je probírání srsti. Zároveň biologové registrovali délku života každé samice i všech jejích potomků. Analýzami trusu určili koncentraci hormonů, jejichž hladiny v těle stoupají při stresové zátěži, a získali tak přehled o tom, jak moc byly jednotlivé samice v psychické nepohodě.

První pohled do dat nenabízel jasné vodítko k určení hlavních předpokladů úspěšnosti. Samice, jež měly v tlupě velký počet blízkých pokrevních příbuzných, nemusely mít nutně více přátelských vazeb než samice s užším okruhem příbuzných. Stejně tak nesouvisela velikost okruhu přátel s postavením ve společenském žebříčku. Některé vůdčí samice přátele měly, jiné žily uprostřed početné tlupy poměrně osamoceně. Občas měly bohatší síť kontaktů samice z „nižších pater společnosti“.

Kdo vrčí, ten „jede“

Jako rozhodující faktor úspěchu se nakonec projevily osobnost a „povahové rysy“ jednotlivých samic. Klíčem k úspěchu v paviání tlupě je „vrčení“ – zvuk, který samice paviánů vydávají, když se k sobě přibližují. Tento signál slouží jako „mazadlo“ pro soukolí společenských vztahů. Pokud podřízená samice přistupuje k nadřízené a vydává přitom vrčivý zvuk, je to projev mírumilovných úmyslů a respektu. Samice si tak výrazně zvyšuje naději, že návštěva u její „nadřízené“ proběhne hladce a bez konfliktu. 

Stejně tak se mohou výzvou k přátelství ozývat i nadřízené samice, když přistupují k některé ze svých „poddaných“. I v tomto případě zvuk předem obrušuje hrany možných konfliktů. Bez ohledu na postavení v tlupě vydávají samice uklidňující zvuk v případě, že se blíží k matce s mládětem. Vrčení opět snižuje riziko neadekvátní reakce samičky, jež se obává o bezpečnost potomka.

Hodný pavián, oblíbený pavián

Podle ochoty k vrčení při nejrůznějších typech společenských kontaktů lze samice rozdělit na tři skupiny. V první jsou ty „zdvořilé“, které při většině kontaktů s jinými samicemi samy velmi důsledně vrčí a aktivně tak předcházejí vzniku případného sporu. Oslovují tak i samice, které zaujímají nižší společenské příčky. „Zdvořilé“ samice mají široký okruh přátel, s nimiž je poutají velmi pevné vazby.

Vedle výhradně zdvořilých samic je v tlupě přítomna druhá skupina „lhostejných“ samic, které se snaží ukonejšit vrčením především výše postavené družky a matky s mláďaty. Při jiných typech střetu ovšem dokážou být poměrně agresivní. Logicky mají menší okruh příznivců, s nimiž je vážou slabší pouta. Těchto přátel se však drží.

Ve třetí skupině byly „samotářské“ samice. Ty se chovaly nepřátelsky k většině samic tlupy a vrčením si předcházely výhradně nejvýše postavené družky. Okruh jejich přátel byl nejen malý, ale navíc i velmi nestálý. Pokud už s někým kamarádily, trvaly vzájemné sympatie jen přechodnou dobu. 

Po rozlišení do těchto tří skupin američtí vědci zjistili, že samotářské samice trpěly nejvyšším stresem. Jasně se to podepisovalo na jejich zdraví i délce života. Umíraly dřív a rovněž jejich potomci dosahovali nižšího věku než mláďata ostatních samic tlupy. „Lhostejné“ a „zdvořilé“ samice byly pevným přátelstvím připoutány k většímu počtu samic v tlupě a stres je sužoval méně. Díky tomu byly zdravější, dožívaly se vyššího věku a také jejich mláďata na tom byla výrazně lépe než potomci „samotářek“.

„Když jste hodný pavián, máte vyšší šance na pevnější přátelské vztahy a to má za následek vyšší pravděpodobnost, že přenesete své geny na další pokolení,“ glosuje Robert Seyfarth výsledky výzkumu.