V prvních květnových dnech bude noční oblohu křižovat zvýšené množství meteorů. Země bude totiž prolétat mračny jemných prachových částeček, které ve Sluneční soustavě před několika sty let rozesela slavná Halleyova kometa. Jinak řečeno se dostane ke slovu meteorický roj Éta Akvarid, jehož aktivita vyvrcholí 5. a 6. května. A jelikož bude v uvedeném období Měsíc krátce před novem, můžeme se těšit na výborné pozorovací podmínky. Při troše štěstí bychom mohli zahlédnout i pár desítek meteorů za hodinu.

Ve Sluneční soustavě ještě zůstaneme: V průběhu května se totiž na nebe vrátí Mars a Saturn. Obě planety budou prozatím viditelné pouze na ranní obloze nízko nad východem až jihovýchodem, a ze začátku května navíc v doprovodu ubývajícího Měsíce.

Mimořádně červená

Pokud máte k dispozici dalekohled, zkuste s ním udělat výpad do malého souhvězdí Honicích psů. Po setmění jej spatříte vysoko nad jihem, přímo pod ojí Velkého vozu. Rozpoznáte ho velice snadno, protože sestává z pouhé dvojice izolovaných hvězd třetí a čtvrté velikosti. Jasnější z nich, s oficiálním označením Alfa Canum Venaticorum, nese jméno Cor Caroli a jde o hezkou dvojhvězdu. Její nápadnější složka s jasností 2,9 mag je nažloutlá, zatímco slabší přibližně s 5,5 mag má lehce namodralý odstín. A jelikož je na nebi dělí úhlová vzdálenost zhruba 19″, rozlišíte je i menším dalekohledem.

V Honicích psech stojí za pozornost ještě jedna zajímavá stálice, jíž se dostalo exotického označení La Superba. S jasností 5,4 mag se sice pohybuje na hranici viditelnosti pouhýma očima, určitě si však vezměte na pomoc dalekohled – ideál­ně s větším zorným polem, jelikož se bude hodit výhled na další jasné hvězdy v jejím okolí. La Superbu naleznete jednoduše: Od zmíněné Cor Caroli zamiřte ke druhé stálici Honicích psů s katalogovým označením Beta Canum Venaticorum. Pak se přesuňte asi 4,5° na severovýchod a… můžete začít žasnout! La Superba totiž patří mezi nejčervenější hvězdy, takže nebudete mít problém ji identifikovat, zejména pokud její zabarvení srovnáte s okolními stálicemi.

Jméno, které ji přiřkl italský jezuita a významný astronom Angelo Pietro Secchi, znamená v překladu „velkolepá“, o čemž se můžete přesvědčit na vlastní oči. Nejde však pouze o jedinečný odstín. Secchi byl průkopníkem studia hvězdných spekter a v 60. letech 19. století je zkoumal pomocí prostého čočkového dalekohledu, před jehož objektiv umístil skleněný hranol. Celkem jich takto prověřil na čtyři tisíce a v případě La Superby mohl opravdu hovořit o mimořádném úlovku.

Tři různé pohledy

Prozatím jsme se od Země dostali do vzdálenosti 760 světelných roků. S dalším objektem se však přesuneme mnohonásobně dál, mimo naši Galaxii, do míst, odkud k nám světlo putuje přibližně 25 milionů let. Stačí dalekohled namířit asi 3,5° jihozápadně od Éta Ursae Majoris, tedy stálice druhé velikosti na kraji oje Velkého vozu.

Vrátíte se tak do sousedních Honicích psů, a pokud se budete dívat například triedrem 10×50, spatříte v popsaném místě obligátní mlhavý obláček o úhlovém průměru asi 7′ a jasnosti 8,5 mag. Tak nějak zmíněný objekt v roce 1773 spatřil i jeho objevitel, francouzský astronom Charles Messier. Stačí však dvojnásobný průměr objektivu i zvětšení, a mlhavá skvrna se rozdělí na dvě různě velká difuzní jádra s odlišnou jasností. Takový pohled se naskytl Messierovu francouzskému kolegovi Pierru Méchainovi. Při bližším ohledání pak zjistíte, že mezi dvojicí „mlhovin“ zeje proluka o velikosti pár úhlových minut, přičemž jasnější z nich – a také zhruba třikrát úhlově větší – leží jižněji.

A ještě jedna změna pohledu, tentokrát očima Williama Parsonse neboli lorda Rosseho v roce 1845: Irsko-anglický astronom tehdy použil zrcadlový teleskop s objektivem o průměru 1,8 m, ale jelikož technika mezitím naštěstí pokročila, vám dnes postačí přístroj s objektivem o průměru 20 cm. Už ten totiž dostatečně přesvědčivě ukáže spirální strukturu jasnější z obou „mlhovin“.

Kosmický vír

Nejspíš už tušíte, že zmíněná nebeská spirála je ve skutečnosti jednou z nejjasnějších a současně nejpohlednějších galaxií pozemské oblohy. V Messierově katalogu mlhavých objektů jí patří 51. pozice, a tudíž i zkratka M51. Také ji však najdete pod označením NGC 5194 anebo pod Rosseho trefným pojmenováním Vírová galaxie, které jí vynesla mohutná spirální ramena. V tomto případě nám hraje do karet její ideální natočení vůči Zemi, skýtající dokonalý výhled na celou plochu galaktického disku.

I méně nápadná členka páru přitom představuje galaxii: Nese označení NGC 5195, má jasnost 9,5 mag a úhlový průměr 3′. Velmi intenzivní vazbu mezi oběma hvězdnými ostrovy pak odhalí větší dalekohled. Prostor mezi nimi totiž vyplňuje nezřetelný mlhavý pás – proud mezihvězdné látky a stálic, které větší galaxie doslova vysává z okolo prolétající NGC 5195 prostřednictvím gravitačního působení.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve Býka, 20. května v 15:00 SELČ vstupuje Slunce do znamení Blíženců.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – nepozorovatelná
• Mars – viditelný ráno nízko nad východem
• Jupiter – nepozorovatelný
• Saturn – viditelný ráno nízko nad východem
• Uran – nepozorovatelný
• Neptun – nepozorovatelný

Zajímavé úkazy v květnu 2024

• 4. a 5. května – seskupení úzkého měsíčního srpku, Saturnu a Marsu na ranní obloze za svítání nízko nad jihovýchodem; 4. 5. Měsíc asi 3° od Saturnu, 5. 5. asi 0,8° od Marsu
• 5. května – v noci nastává maximum meteorického roje Éta Akvarid
• 9. května – setkání extrémně úzkého měsíčního srpku, Plejád i Aldebaranu z Býka nízko nad severozápadním obzorem na soumrakovém večerním nebi; Měsíc asi 10° nad Plejádami s Aldebaranem
• 9. května – Merkur v největší západní elongaci, asi 26° od Slunce
• 12. května – měsíční srpek poblíž Polluxe z Blíženců na noční obloze
• 15. května – Měsíc v první čtvrti poblíž Regula ze Lva na nočním nebi
• 19. a 20. května – Měsíc poblíž Spicy z Panny na noční obloze
• 23. května – úplňkový Měsíc poblíž Antara ze Štíra na nočním nebi
• 31. května – setkání ubývajícího Měsíce a Saturnu (4°) na časné ranní obloze nad jihovýchodem

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Látky zvané zpomalovače hoření, které zpomalují či zabraňují hoření, nepochybně zachránily mnoho lidských životů i ohromné množství majetku. Bohužel se postupem času ukazuje, že mnohé z těchto látek mají negativní vliv na lidské zdraví.

Dřívější výzkum ukázal, že zpomalovače hoření mohou souviset i s velmi vážnými zdravotními riziky, jako je narušování hormonální rovnováhy nebo rozvoj nádorů. Také zřejmě přispívají ke snižování IQ lidí v moderní civilizaci. Podle údajů americké agentury Středisek pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) jsou lidé běžně vystaveni zpomalovačům hoření kvůli kontaminovaným potravinám a kontaminovanému vzduchu.

Nebezpečné doteky

Podle nové studie britských odborníků, kterou nedávno zveřejnil odborný časopis Environment International, existuje ještě další, doposud přehlížený způsob, kterým se zpomalovače hoření mohou dostat do lidského organismu. Klíčovou roli v tom hrají mikroplasty, nepatrné kousky plastů, které jsou kontaminované zpomalovači hoření. S jejich pomocí se tyto nežádoucí látky mohou dostat do těla skrz kůži.

Ovokeroye Akpojevwe Abafe z Brunelovy univerzity v Londýně a jeho kolegové vytvořili 3D tištěný model lidské kůže a experimentovali se zpomalovači hoření. Zjistili, že organické látky ze skupiny polybromovaných difenyletherů (PBDE), které se využívají jako zpomalovače hoření, mohou během pouhých 24 hodin proniknout skrz kůži a pak do krve. Experimenty se 3D tištěnou kůží ukázaly, že se zpomalovače hoření PBDE dostanou skrz kůži snadněji v případě, když je kůže více zpocená. „Jako první jsme potvrdili, že kontakt částic mikroplastů obsahujících látky PBDE s lidskou kůží přispívá ke hromadění těchto nebezpečných chemikálií v těle,“ uvádí Agafe.

Zjištění vědců bohužel ukazuje, že nejrůznější přídavné a mnohdy i toxické chemikálie, od změkčovadel po stabilizátory, se prostřednictvím mikroplastů může relativně snadno dostávat do lidského organismu. Často jde přitom o látky, které nepodléhají žádným regulačním předpisům. Podle Agafeho je třeba se účinky těchto látek, stejně jako účinky mikroplastů na lidské zdraví začít intenzivně zabývat.

Genetickou poruchu nazývanou též trizomie 21 způsobuje třetí kopie chromozomu 21, přičemž nadbytečný genetický materiál ovlivňuje vývoj těla a mozku. Jde o jedno z nejčastějších dědičných onemocnění a v průměru postihuje každé tisící narozené dítě. Nicméně fyzické projevy, jakož i závažnost poruchy se velmi liší a většina z nich – například charakteristické mongoloidní rysy v obličeji – se nedá z kosterních ostatků určit pouhým pohledem. Pomůže však analýza DNA.

Konečně důkaz

Nedávná mezinárodní studie analyzovala vzorky kostí téměř deseti tisíc lidí, a to ve značně širokém časovém rozpětí – od střední doby kamenné zhruba před deseti tisíci let až do poloviny 18. století. Vědci přitom odhalili nejméně šest případů ztrojeného 21. chromozomu. „Ačkoliv jsme očekávali, že lidé s Downovým syndromem v minulosti existovali, poprvé se nám je podařilo spolehlivě odhalit. Nelze je totiž s jistotou diagnostikovat pouze na základě pohledu na kosterní pozůstatky,“ uvedl hlavní autor výzkumu Adam Rohrlach z Adelaidské univerzity. 

Spolu se svými kolegy vyvinul metodiku analýzy genetických sekvencí tisícovek kostí, jejichž záznamy se již nacházely v databázi Institutu Maxe Plancka pro evoluční antropologii v německém Lipsku. Odborníci vytvořili počítačový program schopný třídit starověkou DNA podle chromozomů, a to ve velkém měřítku. „Statistický model rozezná, pokud má jedinec přibližně o padesát procent víc DNA, která pochází z jednoho konkrétního chromozomu – což znamená, že nese o kopii navíc,“ objasnila spoluautorka studie, španělská osteoložka Patxuka de Miguel Ibáñezová.

Země místo plamenů

Polovina z šestice zmíněných ostatků se znaky Downova syndromu patřila dětem, které zřejmě zemřely ještě před narozením, a podařilo se je objevit na španělských nalezištích datovaných do doby železné. Další tři kostry náležely kojencům mladším než rok: Jedna se nacházela na řeckém ostrově Aigina a její stáří se odhaduje na 3 300 let. Další spočívala na bulharském nalezišti z doby bronzové, zhruba před 4 800 lety. A poslední byla pohřbena v 17.–18. století na církevním hřbitově v Helsinkách.

Popsaná zjištění navíc osvětlují, jakým způsobem starověké společnosti zacházely se svými hendikepovanými členy. „Zmínění jedinci se pohřbívali buď podle standardních postupů své doby, nebo se jim dostalo nějaké zvláštní péče,“ popisuje Rohrlach. Například tři děti s Downovým syndromem a dítě s tzv. Edwardsovým syndromem ze Španělska (viz Osmnáctý chromozom) byly pohřbeny v domech či ve speciálních rituálních stavbách a měly u sebe obřadní předměty. Uložení do země tak znamenalo značný odklon od tehdy běžné kremace.

Na základě fosilizovaných stop objevených v jihovýchodní Číně, paleontologové popsali nový druh dravého megaraptora – obřího příbuzného velociraptorů, známých z filmového Jurského parku. Dávné otisky vědci objevili v roce 2020, společně se stopami dalších druhů dinosaurů, v čínské provincii Fu-ťien.

Stopy obrovského raptora

Doposud neznámý raptor dostal jméno Fujianipus yingliangi a podle vědců nešlo o žádného drobečka. Na základě velikosti objevených stop vědci odhadují, že Fujianipus yingliangi byl asi 1,8 metru vysoký a na délku měřil zhruba 5 metrů. Jde o velikost srovnatelnou s austroraptory a utahraptory a Fujianipus yingliangi tak zřejmě patřil mezi největší zástupce svého druhu. Podrobnosti vědci zveřejnili v odborném časopisu iScience.

„Lidé si většinou představují raptory podle velociraptorů (ve skutečnosti deinonychů) z filmové série Jurský park, kde byli vykresleni jako svalnatí zabijáci velcí zhruba jako dospělý člověk,“ uvádí Anthony Romilio z Queenslandské univerzity, který se na výzkumu podílel. „Stopy, které jsme zkoumali, ale zanechal dinosaurus ze skupiny, jejíž zástupci byli mnohem štíhlejší a zřejmě i chytřejší než raptoři z Jurského parku. Šlo o troodontidy, kteří se objevili ve střední juře, asi před 170 miliony let.“ 

Objev stop nového troodontida potvrzuje představy, že se mezi těmito lehce stavěnými raptory nacházely i velmi velké druhy. Před časem byly nalezeny fosilní pozůstatky velkého troodontida na Aljašce a čerstvý objev z jihovýchodní Číny naznačuje, že tito masivní troodontidi obývali i mnohem jižněji položené oblasti. 

Vesmírný teleskop TESS (Transiting Exoplanet Survey Satellite) pracuje ve vesmíru od roku 2018. Jeho hlavním úkolem je pátrání po tranzitujících exoplanetách, tedy takových, které na své oběžné dráze přecházejí z našeho pohledu přes kotouč své mateřské hvězdy. Během své doposud šestileté služby dokázal teleskop odhalit již více než 7 100 kandidátských objektů, přičemž ve 440 případech jde o potvrzené exoplanety. Kromě tranzitujících exoplanet už má TESS na svém kontě i vzácnější úlovky.

Tým amerických astronomů, který vedla Michelle Kunimotová z Massachusettského technologického institutu, dosáhl překvapivého objevu, když v datech teleskopu TESS objevil jeho první bludnou planetu. Objev je o to překvapivější, že se nejedná o tranzitující planetu, ale o objekt zachycený díky gravitačnímu mikročočkování, kdy gravitace procházející bludné planety mírně zkresluje obraz vzdálené hvězdy. Podrobnosti o objevu bludné planety vědci zveřejnili v doposud nerecenzované studii v časopisu arXiv.

Tuláci Mléčné dráhy

V posledních letech se objevuje stále více studií, které naznačují, že bludných planet by mohlo být v Mléčné dráze značné množství. Možná dokonce více než planet v planetárních systémech. Vědci předpokládají, že bludné planety terestrického typu jsou spíše „utečenci“ z planetárních systémů, zatímco bludní plynní obři mohou často vznikat přímo zhroucením molekulárního mračna, aniž by kdy poznali mateřskou hvězdu.

Pátrání po bludných planetách je ale nesmírně obtížné. Vzhledem k ohromující rozloze vesmírného prostoru jsou nepatrné a navíc téměř nezáří. Pro astronomy je to jako hledat mikroskopickou jehlu v hodně velké kupě sena. Pro konvenční pozorování jsou prakticky neviditelné a nejlepší možnost jak tyto objekty objevit, představuje právě gravitační mikročočkování.

V tomto konkrétním případě Kunimotová s kolegy zachytili gravitační čočkování obrazu hvězdy TIC-107150013, která je od nás vzdálená asi 10,4 světelných let. Parametry této události nejlépe odpovídají terestrické bludné planetě, která se pohybuje vesmírem relativně blízko Sluneční soustavě.

Heliodor Píka, syn vesnického koláře ze Štítné u Opavy, se narodil 3. července 1897. Vystudoval gymnázium v Opavě, ale do jeho dalších plánů na studium farmacie zasáhla 1. světová válka. Musel narukovat a bojoval na ruském území. Vstoupil do československých legií a zažil válečné operace také na západní frontě. Několikrát jej vyznamenali a ocenili za jeho statečnost a obětavost.

Kariéra v armádě a diplomacii

Do nově vzniklého Československa se vrátil až v lednu 1919 a pokračoval v armádní kariéře. V hodnosti poručíka jej povolali na česko-polské hranice, kde probíhaly boje o Těšínsko. Jako perspektivní voják a důstojník byl vyslán na další vojenská studia do Francie na tamní vojenskou akademii. Po skončení studií se sám stal učitelem na vojenské akademii v Hranicích.

S masarykovskými ideály státu souzněl, byl vlastencem a demokratické principy prosazoval nejen v životě, ale také v armádě. Z Hranic se dostal – už jako kapitán, na hlavní štáb branné moci. Po dalších studiích, opět v Paříži na Vysoké vojenské škole, nastoupil do služeb vojenské diplomacie. Novým působištěm se mu od roku 1932 stala Bukurešť. Proč ho poslali zrovna do Rumunska? Protože šlo o důležitého partnera ve spojenectví proti Německu. Právě v Bukurešti začala Píkova dráha vojenského diplomata. Na tamním československém velvyslanectví zastával funkci vojenského atašé do roku 1937. Poté se vrátil do Prahy na ministerstvo obrany a jmenovali ho plukovníkem.

Druhá válka

Píka se podobně jako jiní vlastenci a důstojníci armády rozhodl po okupaci Československa odejít do zahraničí a bojovat za svobodu své vlasti. Vydal se přes Francii do Velké Británie, kde se stal spolupracovníkem Jana Masaryka. Exilový prezident Beneš ho vyslal opět do Bukurešti – Píka si tu totiž vybudoval dobré vztahy, které chtěla exilová vláda udržovat dál. Jako vojenský vyslanec tedy Píka pomáhal československým a maďarským uprchlíkům z protektorátu až do doby, než se také Rumunsko stalo obětí fašistického puče. Jeho další mise ho zavedla do tureckého Istanbulu, kde se setkal s dalším naším významným vojákem – podplukovníkem Svobodou.

Když se pak po dalších jednáních začala v roce 1942 budovat československá vojenská jednotka v Sovětském svazu, stal se právě Heliodor Píka velitelem mise Československé armády v Moskvě. Z Buzuluku se pak v roce následujícím samostatná brigáda pod jeho velením přesunula do oblasti Kyjeva. Při osvobozování dalších území se Píka dostával do sporů s československými komunisty pobývajícími v Sovětském svazu – v čele s Klementem Gottwaldem. Souviselo to s pohledem nejen na tehdejší události, ale především snahou ovlivnit politiku poválečného Československa. 

Vztahy mezi londýnským a moskevským exilem nabývaly na ostrosti, což si Píka dobře uvědomoval. Opakovaně prezidenta Beneše na riziko ideologického vlivu komunistů upozorňoval. A Gottwaldova suita si toho byla vědoma, takže proti jeho angažmá v Moskvě opakovaně protestovala.

Zatčení

Do Československa se Heliodor Píka vracel v hodnosti brigádního generála. V srpnu 1945 ho povýšili do funkce divizního generála a jmenovali náměstkem náčelníka generálního štábu armády. Jeho vojenské úspěchy se nedaly zpochybnit, požíval úcty a dočkal se dokonce i dvou sovětských vyznamenání. Poválečné republice se také hodily jeho mnohaleté diplomatické zkušenosti z vojenské oblasti. Působil jako člen československé delegace vyjednávající mírové smlouvy.

Když se po únorovém puči v roce 1948 zmocnila vlády komunistická strana, znamenalo to zásadní zlom také pro armádu. Jeden z prvních úderů vedli komunisté proti vojákům, kteří za sebou měli zkušenost z bojů na Západě. Heliodora Píku považovali také za „západního“, přestože působil i v Sovětském svazu. Hned 1. března jej odeslali na tzv. zdravotní dovolenou. Po pár týdnech, kdy se léčil po operaci žlučníku, jej přímo v nemocnici zatkli. V armádní konspirační vile ho poté podrobili tvrdým výslechům. Komunistům se totiž generál Píka coby přesvědčený demokrat nehodil. Viděli v něm nepřítele a nepohodlného svědka řady událostí 2. světové války. Navíc měl velmi dobré kontakty mezi vojenskými zpravodaji na Západě.

Ďábelský plán

Velmi rychle po zatčení se ovšem vyskytl problém: generála Píku neměli zač odsoudit. Tehdejší šéf vojenského zpravodajství a sovětský agent Bedřich Reicin se spojil s dalším sovětským agentem a komunistickým fanatikem Karlem Vašem. Vymysleli plán vskutku ďábelský: údajný důkaz zkrátka vyrobí. Ostatně Reicin nesnášel Píku už z dob války. Tehdy dokonce nařídil, aby ho sledovali a odposlouchávali jeho služební i soukromý telefon. Dokonce vydal příkaz, aby ho pracovníci Obranného vojenského zpravodajství sledovali i během jeho zahraničních cest.

Svědectví o celém absurdním plánu podal jeden z tehdejších pracovníků Obranného vojenského zpravodajství Nyč. Potvrdil, že žádné usvědčující doklady neexistovaly, a tak vznikla údajná agenturní zpráva, která se týkala Píkovy návštěvy u šéfa britské zpravodajské služby v roce 1946.  To potvrdila později také Reicinova sekretářka Ludmila Uhlířová: „Velmi přesně jsem znala původ tohoto pseudodokumentu. Pracovníci 5. oddělení ho sepsali česky a překlad do angličtiny dělala externí spolupracovnice.“

Sám Reicin měl ještě další „ďábelský plán“, který vězněnému generálovi předestřel přímo v cele: když dosvědčí, že prezident Edvard Beneš připravoval protikomunistický převrat, pustí ho na svobodu. Jak hluboce se Reicin mýlil, že by mohl Píku zviklat, jasně vyplývá z dalšího sledu událostí. Stejně tak se pletli i vyšetřovatelé – Píka se k něčemu, co nespáchal, odmítal přiznat.

Před soudem

V lednu 1949 se generál Heliodor Píka ocitl před soudem. Mohlo by to být absurdní divadlo, kdyby nešlo o lidský život. Nevinného a čestného člověka, velkého vlastence a demokrata se komunisté chtěli stůj co stůj zbavit. Hlavní roli v celém procesu hrál prokurátor Karel Vaš. Rozsudek komunisté předem schválili – advokáti dokonce ani nesměli klienty obhajovat. Generála Píku obvinili ze špio­náže ve prospěch Velké Británie a připočetli mu i další údajné velezrádné a vlastizrádné aktivity. Údajný znalecký posudek, který obviněnému přitížil, mnohé velmi překvapil. Vylhaný dokument zpracoval Reicinův podřízený plk. Zadina, který uvedl, že „osoby, s nimiž byl Píka v přímém styku, byly orgány cizí moci“. Zní to neuvěřitelně i po letech, protože právě v tom spočívala práce Heliodora Píky – tím ho pověřili v rámci vojenské diplomacie!

Politická vražda

Tehdejší justice, kterou tak jako všechno ovládli komunisté, měla zadání zcela jiná, než hledání a nacházení spravedlnosti. Paradoxně v Píkově případu využili, či spíše zneužili prvorepublikový zákon na ochranu republiky a 29. ledna 1949 vynesl soud rozsudek smrti. Generál Heliodor Píka se stal obětí komunistů a vykonstruovaného politického procesu. Žádosti o milost prezident Klement Gottwald nevyhověl a 21. června 1949 pak generála na dvoře plzeňské věznice Bory oběsili. Ironií je, že tehdejším ministrem národní obrany byl Píkův válečný spolubojovník generál Ludvík Svoboda. Ten ale mlčel a milost pro bývalého kolegu ani nenavrhl.

První kroky k tomu, aby byl generál očištěn a byla prokázána jeho nevina, proběhly během Pražského jara. Překvapivě se do nich zapojil také tehdejší prezident generál Ludvík Svoboda. Soud tehdy ale konstatoval, že Heliodor Píka byl nevinen a rozsudek zrušil. K plné rehabilitaci došlo až v 90. letech. V roce 1991 obdržel Heliodor Píka od prezidenta Václava Havla in memoriam Řád Milana Rastislava Štefánika za mimořádné zásluhy v boji za osvobození vlasti během 2. světové války. Dnes jsou mu věnovány památníky a jmenují se po něm ulice. O jeho osudech vyšlo několik knih a vznikl také televizní dokument. 

Udává se, že oproti lidskému zraku je hmyzí schopnost vidět malé předměty několikanásobně (až dvacetinásobně) snížena. Pohled je také kvůli charakteru skládání obrazů z jednotlivých oček (ommatidií) mozaikovitý a třeba včelám proto unikají drobné detaily.

Hmyz také nedokáže vidět červenou barvu. Na druhou stranu ovšem vnímá ultrafialové světlo a díky tomu zaznamená například barevné vzory na opylovaných květech, jež jsou viditelné pouze v ultrafialovém pásmu a nám tak zůstávají skryty. Obdobně některé druhy motýlů mají na křídlech vzory, které je možné pozorovat výlučně v ultrafialovém pásmu a jejichž účelem je přilákání partnera.

I v dalších směrech jsou složené oči výhodné. Výborně například umožňují navigaci podle polarizovaného světla, které proniká skrz mraky i při zatažené obloze. K tomu je s nimi možné daleko lépe zaznamenat pohyb a díky rozmístění ommatidií na velké ploše hlavy neunikne například mouše ani útok, k němuž se schyluje za jejími zády. 

Při vaření saháme po pestré paletě koření, jejíž přítomnost v naší kuchyni dnes považujeme za samozřejmou. Avšak například ve starověku si Evropané museli vystačit jen s tím, co jim rostlo na zahrádce nebo co natrhali v přírodě – typicky s bylinkami, jako je majoránka či tymián. Situace se změnila až po dobyvačném tažení Alexandra Velikého, který ve 4. století př. n. l. doputoval do Indie. Pro starý kontinent tak „objevil“ exotická koření, jež následně výrazně obohatila evropský jídelníček: Zejména pepř si získal takovou oblibu, že se z něj postupem času stalo nejužívanější dochucovadlo světa a v současnosti reprezentuje pětinu veškerého prodávaného koření.

Jeho cesta na evropské stoly začala na trzích indických přístavů, kam místní pěstitelé sváželi své zboží. Významný uzel tvořil Kalikat, odkud vyrážely plně naložené karavany do Baktry neboli dnešního afghánského Balchu: Tehdy se totiž jednalo o významnou obchodní křižovatku, kudy procházela i hedvábná stezka. Poté koření putovalo dál na západ, až do přístavů Středozemního moře, jako byl Týr či Antiochie. Celkově tak zboží urazilo přes 6 200 kilometrů. 

Pro přepravu kupci využívali velbloudy, kteří sice ušli až 40 kilometrů denně, přesto jim vinou rozmarů počasí a dalších vlivů trvala cesta z Kalikatu do Středozemí zhruba půl roku. Souběžně se suchozemskou trasou fungovala i námořní alternativa kolem indického pobřeží přes Arabské moře a dál buď Perským zálivem, nebo Rudým mořem, odkud zboží opět po souši mířilo do zmíněných středomořských přístavů.

Konec monopolu

Italští kupci pak náklad převáželi hlavně do Benátek, načež putoval do dalších evropských měst s dostatkem bohatých zájemců. Dlouhá doba dodání i složitost obchodního řetězce totiž obrovsky navyšovaly cenu. Podle historika Michaela Pearsona stálo například balení pepře u pěstitele jeden až dva gramy stříbra, v Alexandrii už ovšem 10 až 14, v Benátkách 14 až 18, a koncovým spotřebitelům v Evropě se prodávalo dokonce za 20 až 30 gramů cenného kovu. Zdražení někdy bývalo i stonásobné a například 450 gramů muškátového oříšku neboli jedna libra měla v Evropě cenu srovnatelnou se sedmi vykrmenými voly. 

Až do 15. století si zisky z obchodu s kořením dělili arabští a italští obchodníci. Evropské námořní mocnosti si však také chtěly vydělat, a rozpoutaly proto o kontrolu nad lukrativním odvětvím boj. Monopol Arabů a Italů nakonec narušil portugalský mořeplavec Vasco da Gama, který roku 1498 obeplul Afriku a jako první Evropan zakotvil u Kalkaty. Od malabárského krále pak získal povolení obchodovat a okamžitě začal ve velkém skupovat skořici, hřebíček, zázvor a pepř. Aby dokázal naplnit podpalubí, bral i nekvalitní zboží a neváhal za něj zaplatit až dvojnásobek běžné ceny.

Místní prodejci se sice radovali, ale arabští obchodníci si na Portugalce stěžovali. Nakonec však Vasco da Gama kombinací diplomacie a vojenského umu všechny peripetie překonal a následujícího roku se vrátil domů. Za svou objevitelskou cestu obdržel od krále šlechtický titul, 20 tisíc cruzados, a navíc ještě deset centů pepře. Jeden cent přitom odpovídal 45 až 51 kilogramům… 

Všeho moc škodí

Portugalci tak získali nad obchodem s kořením kontrolu, protože po moři se dal převézt mnohem větší objem zboží než po souši. Ačkoliv plně naložený velbloud uvezl i 160 kilogramů, proti galeoně vezoucí až 300 tun nákladu zvířata skutečně neměla šanci. Navzdory nastupující dominanci lodní přepravy však ceny koření neklesly: Jednak Portugalci drželi monopol a dobře na něm vydělávali, jednak byla na vině i náročná plavba. Trasa měřila zhruba 11 tisíc kilometrů a mimo jiné ji prodražovaly celní poplatky v přístavech, kde lodě kotvily.

Ani vysoká cena ovšem evropskou touhu po koření nezmírnila. Zejména na dvorech šlechticů a u bohatých měšťanů totiž tvořilo předmět společenské prestiže. Situace zašla dokonce tak daleko, že lékaři nabádali k umírněnosti. Například Jan Kopp z Raumenthalu napsal: „Není také dobře, aby člověk buď kořením, neb čímkoliv dělal a dával krmím rozličné chuti, neb mnoho chutí ponouká k přílišným a zbytečným krmím… Protož mne se to netoliko za nepotřebné, ale i velmi za škodlivé a nezdravé býti zdá, když zdravý člověk mnoho kořenatých krmí požívá, zvláště jestliže pak nato pije.“

Válka o hřebíček

Portugalský monopol nicméně přetrval jen několik desetiletí. Ostatní námořní mocnosti se v exotické oblasti začaly angažovat také, tudíž se politická situace v místech pěstování koření poměrně často měnila. Například v roce 1789 geograf Ladislav Bartolomeides popsal, že se v Indii nacházela následující koloniální panství: Angličané kontrolovali území s hlavním městem Madrás, Francouzi měli kolonii kolem Pondicherry, Holanďané byli u Kalikatu a Portugalci v Goa.

Nejrozšířenější koření představoval pepř, který rostl v Malabáru, na Cejlonu, na Malajském poloostrově i na Sundách a Filipínách. Není tedy divu, že byl ze všech dovážených dochucovadel nejlevnější, přesněji řečeno nejméně drahý. 

Jiná situace panovala u hřebíčku: V roce 1933 pokrýval více než tři čtvrtiny světové poptávky Zanzibar a dále se výrazné koření pěstovalo na Molukách, Sumatře, Madagaskaru a v Karibiku. Ještě v 17. století však rostlo pouze na Molukách, odkud Holanďané vypudili Portugalce a zničili téměř všechny tamní hřebíčkové háje. Cena hřebíčku proto v minulosti předčila i šafrán. Podobně se přitom Holanďané pokoušeli omezit pěstování muškátovníků, ale jejich snahu zmařili ptáci přenášející semena…

Voňavé léky

V Evropě se koření zpočátku prodávalo v lékárnách, neboť má kromě výrazné chuti a vůně i léčivé účinky, jež samozřejmě nezůstaly nepovšimnuty. Navíc se léky ve středověku připravovaly ze sušených rostlin, a lékárníci tak měli zkušenosti s uchováváním materiálu, vlastnili odpovídající dózy i prostory a také mlýnky či hmoždíře pro výrobu mletých směsí. Pokud si tedy lidé kupovali koření v lékárně, věděli, že bylo správně skladováno a nebude vyčichlé, napadené škůdci ani plísněmi. Nicméně jistotu prvotřídního zboží přesto neměli. 

I když totiž byly zisky z prodeje velmi vysoké, obchodníci stále hledali způsoby, jak vydělat ještě víc. Snaha zákazníka „oškubat“ začínala už u pěstitelů: Například hřebíček neboli poupata květů hřebíčkovce kořenného, která se trhají a suší, indičtí a arabští obchodníci před prodejem svlažovali, aby nabyla na váze, a posléze je prodávali za vyšší sumy.

Nekalé praktiky se nevyhnuly ani pepři. Renesanční učenec Giambattista della Porta popsal roku 1558 jeho padělání následovně: „Pokud někdo chce napodobit pepř, může sbírat čerstvá semena jalovce, která mají schopnost se zvrásnit, a poté je smíchat s pepřovými zrny. Jiní zase sbírají velkou černou čočku, vaří ji s pepřovým kořením, dokud lentilky nenabudou, a když se následně usuší, zmenší se a jejich povrch se zvrásní. Pokud je sníte, pálí v ústech víc než pepř.“ Falšování ostatních druhů koření bylo kvůli jejich tvaru složitější, ale nikoliv nemožné. A nepoctivci se nezastavili ani před praktikami poškozujícími zdraví. Kupříkladu v Rakousko-Uhersku docházelo při požití nepravého badyánu dokonce k otravám, takže se musel proti jeho falšování zavést speciální zákon.

Cihly a hlína

Zatímco padělat celé koření bylo docela problematické, spolu s mletím se podvodníkům otevřely netušené možnosti – odhalit pančování jinak než ochutnáním totiž nebylo až do moderní doby možné. Teprve v roce 1937 například ze zkoumání československé potravinářské inspekce vyplynulo, že drť velmi často obsahovala otruby, luštěniny, pokrutiny a žaludy. V mletém pepři se nezřídka nacházely slupky a stonky z pepřových bobulí, a někdy nechyběla ani kůra stromů či hlína. V paprice se dokonce objevoval prášek z cihel, který padělatelé využívali hlavně pro jeho vysokou hmotnost.

Přestože dnes již koření dávno není luxusním zbožím, falšuje se bohužel dál. Drahý šafrán výrobci zaměňují za levnější kurkumu, i dnes přidávají do mletých směsí zeminu, prach nebo písek, používají nekvalitní suroviny… Až tedy zas někdy otevřete sáček s kořením a bude se vám zdát, že má jaksi mdlou barvu, vůni či chuť, může vás hřát alespoň vědomí, že jste za podvrh oproti středověkým předkům zaplatili výrazně méně. 

Neobvyklá podívaná se během neděle naskytla řidičům na dálnici u městečka North Bend nedaleko amerického Seattlu. Rušnou silnici zablokovala na několik hodin čtveřice uprchlých zeber.

Afričtí lichokopytníci uprchli své majitelce z přívěsu u dálničního sjezdu. Kristine Keltgenová převážela čtyři zebry do své soukromé zoologické zahrady v Anacondě v západní Montaně. Když si během jízdy všimla uvolněné západky přívěsu, rozhodla se zastavit a převozní box znovu uzavřít. Její pruhovaní pasažéři měli ale zjevně jiné plány a jakmile auto zastavilo, vyrazili za svobodou.

Trojici uprchlíků se později podařilo s přispěním několika přivolaných policejních hlídek, civilistů a jednoho krotitele divoké zvěře nahnat na koňskou farmu. Čtvrté zebře se náhončím podařilo vyhnout a ještě během pondělka si užívala nově nabyté svobody. Městečko North Bend, kde se celá událost odehrála, proslavil televizní seriál Davida Lynche Twin Peaks, který se zde částečně natáčel. 

Japonské císařství vstoupilo do druhé světové války především kvůli nutnosti zajistit si zdroje surovin, zejména ropy, kaučuku a dřeva. Část těchto zdrojů se nalézala i na Nové Guineji, byť hlavní význam tohoto ostrova tkvěl v jeho geografické poloze – ten, kdo jej měl pod kontrolou, mohl daleko efektivněji vést operace v jižním Pacifiku. V případě Japonska šlo mimo jiné o záměr provést invazi do Austrálie, a tak právě australská armáda musela od začátku vést boje na Nové Guineji, jelikož tím de facto bránila vlastní zemi. Už záhy však dorazily i posily z druhé strany Tichého oceánu. Počty amerických vojáků neustále vzrůstaly a jejich drtivá palebná síla se v roce 1944 stala na tomto bojišti určujícím faktorem.

Z Národní gardy do armády

Běžně se tvrdí, že americká armáda byla v okamžiku zapojení Spojených států do druhé světové války až směšně slabá. Do jisté míry je to pravda, často se ale zapomíná, že USA disponovaly nejen obrovským mobilizačním potenciálem, ale rovněž početnými zálohami. Do těch náležely jednak armádní záložní útvary v užším smyslu a jednak Národní garda (National Guard), která se formovala v každém státě USA samostatně, avšak v případě války přecházela pod federální velení, respektive začleňovala se do US Army. 

Většinu amerických sil, které bojovaly na Nové Guineji, přitom tvořily právě útvary postavené původně v rámci Národní gardy a následně „federalizované“ coby jednotky armádní. Celkově tak US Army získala 18 pěších divizí, které měly vesměs po čtyřech pěších plucích, avšak na počátku roku 1942 proběhla reorganizace, po níž každá z divizí zahrnovala jen tři pěší pluky, zatímco ty poslední „nadpočetné“ posloužily k postavení nových divizí, popřípadě působily samostatně nebo byly rozpuštěny. 

Vedle pěších pluků spadaly do každé divize také další útvary, zejména čtyři dělostřelecké prapory (tři se 105mm houfnicemi a jeden se 155mm houfnicemi) a jeden prapor ženistů. Jestliže vyvstala potřeba jiné síly, například tanků nebo protiletadlového dělostřelectva, přičleňovaly se k divizi podle aktuální situace. To odpovídalo základní myšlence americké armádní doktríny, která sázela na spolupráci různých druhů vojsk, mezi nimiž měla hlavní úloha připadat obrněným vozidlům a dělostřelectvu.

Počty a čísla

Tyto „válečné stroje“, jak se jim leckdy říkalo, měly svou obrovskou palebnou silou rozdrtit nepřátelskou obranu, aby potom pěšáci vyčistili zbytky odporu a obsadili území. Američané takto využívali svou materiální převahu, která jim umožňovala nasadit velké počty zbraní a obrovské objemy munice, což někdy pozorovatelé z jiných zemí považovali takřka za plýtvání. Z pohledu samotných Američanů se však jednalo především o efektivní metodu, jak maximálně šetřit životy vlastních vojáků.

Vysvětluje se tím i zdánlivě paradoxní skutečnost, že tabulkový stav amerického pěšího pluku činil 3 100 vojáků, nicméně jenom 972 z nich připadalo na pěší družstva. Více než tisíc vojáků z každého pluku obsluhovalo podpůrné zbraně, jejichž spektrum zahrnovalo 68 těžkých kulometů ráže 7,62 a 12,7 mm, 45 minometů kalibru 60 a 81 mm, 103 přenosných raketometů M1 (alias bazooka), osmnáct protitankových kanonů ráže 57 mm a šest lehkých houfnic M3 ráže 105 mm. Ještě jednou je nutné zdůraznit, že jde o seznam podpůrné výzbroje pěšího pluku, což samo o sobě poskytuje dost výmluvný obrázek o tom, že americké jednotky disponovaly vskutku enormní palebnou silou.

Povýšení pro osvědčené muže

Zmíněných 972 pěšáků bylo rozděleno do celkem 81 družstev po dvanácti mužích, z nichž jedenáct používalo samonabíjecí pušky M1 Garand a ten poslední nesl lehký kulomet M1918 BAR. V tom ovšem tkvěla jedna ze slabin US Army, jež preferovala palebnou sílu podpůrných zbraní na úkor pěšího družstva – zbraň BAR (Browning Automatic Rifle) totiž nedokázala konkurovat tehdejším univerzálním kulometům z hlediska rychlosti střelby a zásoby munice. Američané na začátku zaostávali i z hlediska kvality svých poddůstojníků a důstojníků, protože sice dokázali mobilizovat a poměrně rychle vycvičit obrovské počty vojáků, ovšem příprava kvalitních velitelů trvala výrazně delší dobu. Navíc platilo, že schopnější vojáky si přednostně vybíraly jiné druhy vojsk, kdežto pěchota musela pracovat s těmi, kteří zbyli.

To však paradoxně přispívalo k její flexibilitě a umění improvizovat, což se odráželo například v ochotě rychle povyšovat schopnější vojáky na poddůstojníky. Americká armáda totiž vůbec neměla poddůstojnické školy, takže prakticky sázela jen na výběr a výcvik prostřednictvím reálných zkušeností. Důstojníky připravovala ve školách OCS (Oficer Candidate School), i v jejich případě však platilo, že do těchto kursů se obvykle posílali vybraní osvědčení poddůstojníci.

Dokončení: Peklo na Nové Guineji (2): Duel pěšáků US Army a japonské císařské armády (vychází v úterý 7. května)