Jména našich předků dnes mohou zaujmout svou neobvyklostí, nebo naopak neměnností a častým opakováním. Asi nepřekvapí informace, že naši předci v raném novověku a 19. století měli podstatně jiné možnosti a především motivace pro pojmenovávání svých potomků. Tento důležitý rituál nemohl proběhnout jen tak, protože svět, ve kterém většina lidí na venkově žila, byl svázán tradicemi, křesťanskou vírou a množstvím lidových pověr, které určovaly každodenní rytmus. Jaké faktory tedy hrály při výběru jména roli? 

Podle křesťanské tradice 

Udílení jmen vždy ošetřovaly nějaké předpisy či nařízení. Zatímco dnes jsou pro nás normou zákony, v 16. až 18. století určovaly pravidla církve, především ta katolická. Zcela zásadní byly pro obyvatele českých zemí závěry, které vzešly z Tridentského koncilu mezi roky 1545 až 1563. Tento církevní sněm výslovně zakazoval dávat jména, která nebyla uvedena v římském martyrologiu – seznamu všech světců uznávaných katolickou církví. Podobná pravidla měly i různé protestantské církve, které na našem území oficiálně působily pouze do bitvy na Bílé hoře.

Vzhledem k faktu, že křest prováděl kněz, jenž měl často nezanedbatelný vliv na celou komunitu, byla tato nařízení ve venkovském prostředí přísně dodržována. Farář kromě toho mohl na rodiče a kmotry dítěte vyvíjet nátlak, nebo jim jako přirozená autorita s výběrem jména pomáhat. Postava kněze, především to, odkud pocházel a kde absolvoval školy, se tak do velké míry propisovala do pojmenovávacích motivací. 

Například v pobělohorském období, když byli ze země vyháněni nekatoličtí kněží a vlivem rekatolizace přicházelo na venkovské fary čím dál více duchovních, kteří prošli školami jezuitského řádu, se začala objevovat jména světců, kteří byli svázáni s Tovaryšstvem Ježíšovým. Příkladem může být František podle Františka Xaverského, jednoho ze spoluzakladatelů řádu. Motivace mohly být často ovlivněny i tím, komu byl zasvěcen kostel v dané vsi, nebo o jakou lokalitu se jednalo. V hornických oblastech se kupříkladu častěji vyskytovaly Barbory, s odkazem na patronku horníků. 

Synem svého otce 

I v dnešní společnosti se najde velké množství lidí, kteří své jméno takříkajíc zdědili po někom z příbuzných, ať už jde o rodiče, babičku nebo bohatého strýce. Nejinak tomu bylo i v raném novověku, avšak zatímco dnes jde především o výraz úcty nebo lásky k příbuznému, dříve tento zvyk souvisel s jistou magičností, vírou, že když se bude dítě jmenovat po žijícím, nejlépe váženém a úspěšném předkovi, tak se na něj částečně přenesou jeho vlastnosti. 

S tím souvisely i další zvyky, například nevyslovovat jméno dítěte až do jeho křtu, což mohlo souviset se snahou nepřivolat na sebe pozornost démonických sil. Ovšem nemuselo jít nutně jen o snahu uchránit dítě před vlivem ďábla. Na Valašsku se jméno dítěte prozrazovalo třeba až sedmý den po křtu, jelikož se věřilo, že když se tento zvyk nedodrží, bude dítě všetečné a prostořeké. Rodiče se taktéž snažili vyhýbat jménům předků, kteří již byli po smrti, nebo zemřeli na nějakou vážnou nemoc, opět z toho důvodu, aby na něj nepřivolali podobné neštěstí. Ideální jméno tedy mělo být takové, které je pěkné, významné a především šťastné. Tyto zvyky a pověry, které mají kořeny v hluboké minulosti, se přímo proplétaly s již zmíněným zvykem pojmenovávat po některém světci, neboť právě u nich venkované často hledali přímluvu ve svých modlitbách a doufali, že daný světec jejich dítě ochrání. 

Ochránce a vychovatel 

Další osobou, po které mohlo dítě získat své jméno, byl jeho kmotr či kmotra. Při křtu totiž vznikal duchovní svazek a kmotr se kromě dohledu nad správnou církevní výchovou zavazoval, že se v případě úmrtí obou rodičů o svého nového svěřence postará. Pro doložení kontextu, jak moc důležitou roli církev tomuto svazku přikládala, je potřeba vysvětlit několik věcí k podobě křtu jako takového. Na rozdíl od kmotrů nebyla přítomnost rodičů dle některých dřívějších nařízení u samotného obřadu vůbec vyžadována. Především přítomnost matky, která byla po dobu celého šestinedělí brána jako nečistá, se považovala za nežádoucí a oficiálně jí byl přístup zakázán. Jistou roli v tomto zvyku však hrála i starost o její zdraví, jelikož při tehdejší vysoké úmrtnosti matek po porodu si potřebu klidného odpočinku uvědomoval téměř každý. Pokud se křtu účastnil otec, zpravidla vstupoval do kostela mezi posledními a při obřadu vůbec nemluvil, oproti tomu kmotrovi náleželo jedno z čelných míst a v průběhu obřadu držel dítě ve svém náručí. 

Zejména chudší rodiče se pak snažili za kmotry získat někoho z vážených obyvatel vesnice, a to jak kvůli daru, který byl zpravidla dáván takzvaně „do kolébky“, ale i víře v přenos dobrých vlastností. Není proto nijak překvapivé, že se jim při křtu často dostávalo cti pojmenovávat děti po sobě, nebo jim vybrat jméno dle svého uvážení. Při této zvyklosti se však často naráželo na fakt, že v každé rodině mohlo nést jedno jméno pouze jedno dítě. Nebylo přípustné, aby se dvě dcery jmenovaly stejně, a pokud se první dítě jmenovalo po matce, druhé po kmotře a žádné z nich neumřelo, muselo se pro příště sáhnout jinam. 

Kdo má dneska svátek? 

Jako velmi silná pojmenovávací motivace se u venkovanů ukazuje takzvaně volba podle kalendáře. Velká část lidí totiž věřila, že si dítě při narození své jméno „přineslo“. Často se tedy stávalo, a to i v 19. století, že děti byly pojmenovávány podle světce, na jehož svátek se narodily, nebo jehož svátek měl zanedlouho nastat. S tím souvisel i zvyk, že během roku mělo mít dítko nejprve narozeniny a až pak jmeniny, jelikož jinak ho mělo potkat neštěstí. Vysvětlení, proč tomu tak bylo, je však více. Badatelé, kteří se tímto tématem dříve zabývali, uváděli jako důvod tohoto počínání jistou zlovolnost kněžích, kteří tímto způsobem dávali dětem jména méně oblíbených světců. Tvrdilo se také, že starší děti pojmenovávali po kmotrech, ti mladší měli svoje jméno dostat podle data narození. 

Z dalších lokalit se však dozvídáme, že tomu tak být vůbec nemuselo a hlavní roli hrála již zmíněná osudovost, kdy rodiče dávali jména svým dětem podle několika oblíbených světců, přičemž jim u toho pravděpodobně radil i místní farář. Tak se stávalo, že v březnu to byl na vsi samý Pepa a v červenci se zase rodilo velké množství Jakubů, skoro každá holka v tomtéž měsíci se jmenovala Anna, která vystřídala v květnu narozené Jany. Naproti tomu tu byla jména jako František nebo Marie, jejichž svátky se v průběhu roku slavily opakovaně (tito světci byli zkrátka populární) a v průběhu roku je dostalo více dětí. 

Tohle už se dneska nenosí 

Podléhání módním trendům není záležitostí pouze naší doby, ale najdeme ji takřka v každém období lidských dějin. Nejinak tomu bylo i u venkovanů v raném novověku, ačkoliv místo zpěváků a filmových hvězd se na vrcholu žebříčku popularity střídali různí svatí. Častokrát se stávalo, že jméno nově kanonizovaného světce na čas povyskočilo v matričních záznamech na přední příčky. Asi nejzářivější příklad představuje Jan Nepomucký. Po jeho blahořečení v roce 1721 a následném svatořečení na jaře 1729 se doslova vyrojila spousta chlapců nejen s prostým jménem Jan, ale také přímo Jan Nepomucký. 

Tento jev však nebyl typický pouze pro 20. léta 18. století a opětovné vlny zájmu se na různých místech objevovaly i později. Často souvisely s událostmi lokálního charakteru, jakými byly různé poutě nebo výstavba nového svatostánku. U pojmenovávacích motivací dívek je zase patrný vliv mariánského kultu, který podporoval vládnoucí habsburský rod. Díky tomu a také faktu, že Marií, jejichž svátky se aktivně připomínaly, bylo v římském martyrologiu hodně, bylo jméno Marie bezkonkurenčně nejužívanější. Vliv však neměla pouze církev. Ve 40. letech 18. století se dívky začaly v některých oblastech v mnohem větší míře pojmenovávat Tereza, což takřka přesně koresponduje s nástupem Marie Terezie (1740–1780) na trůn. 

Děti, které se v raném novověku a stejně tak v 19. století narodily mimo manželství, měly v mnoha ohledech obtížný start a tato skutečnost se často podepsala i na jejich jméně. Právě při křtu těchto dětí se stávalo, že farář zvolil pro dítě nějaké velmi neobvyklé jméno, které se netěšilo ani velké vážnosti a častokrát se vnímalo jako vyloženě ošklivé. Bylo tomu tak především proto, že v těchto případech měl farář hlavní slovo, a teoreticky se nemusel na nic a nikoho ohlížet. 

Častější však bylo, že se přihlíželo právě k datu narození, nebo dítě dostalo jméno podle kmotra. Takřka nikdy se však nestávalo, že by se dítě jmenovalo podle matky nebo někoho z prarodičů, jelikož ta byla vnímána jako poběhlice. Pokud si připomeneme zásady, že jméno, jež se dědí, má být po někom morálně způsobilém a s dobrými lidskými vlastnostmi, nepřicházela matka oplodněná mimo manželství v úvahu. 

Příchod nové doby 

V 19. století nastala celá řada změn. V případě udílení křestních jmen jsou těmi nejviditelnějšími postupný úpadek vlivu katolické církve na každodenní život a nástup národního obrození. Oproti dřívější době se již v 80. letech 18. století za vlády Josefa II. (1780–1790) začaly děti ve větší míře pojmenovávat po ryze českých svatých, například Ludmile nebo Václavovi. 

Kromě této praxe, která vlastně nijak zásadně neodporovala představám církve, se však v duchu národního cítění začínají vyskytovat i stará slovanská jména, kupříkladu Božena, která se objevuje už v Kosmovi. Nově vznikla jména jako Krasoslav, Čechomil nebo Pravoslav, přičemž většina jich je zakončena koncovkou -slav (Miroslav) nebo -mír (Lubomír). Z ženských jmen lze uvést například Věru, Vlastu nebo Růženu. Takto se však nepojmenovávaly pouze nově narozené děti, ale přijímali je i v dospělosti národní obrozenci ke svým prvním církevním jménům jako projev vlastenectví. 

I přesto si však v 19. století udržela svoje místo původně užívaná jména jako František, Marie, Kateřina nebo Josef. Postupně však byla jejich pozice podkopávána a se stále postupujícím odkouzlováním světa, ve snaze vymanit se z mýtů a pověr a řídit se podle vlastního rozumu, jež započala v době osvícenství, se umenšoval i vliv jiných motivací, podle kterých dostávaly děti svá jména. Nicméně stále se jedná o období, kdy bylo obyvatelstvo v českých zemích nadále věřící, a i přes všechny vědecké objevy nelze všechny pověry, tradice a zvyky nahradit racionálními úvahami.

Alkohol provází lidstvo již od nepaměti a stejně dlouhá je i historie kocoviny. Existují sice rozmanité postupy pro zmírnění nepříjemných následků popíjení, žádný (tedy kromě volby nepít alkohol) z nich ale není 100%. Díky nedávnému výzkumu vědců ze švýcarské Spolkové vysoké technické škole v Curychu, jehož závěry zveřejnil vědecký časopis Nature Nanotechnology, by se to ale možná mohlo změnit. 

Materiálový vědec Raffaele Mezzenga a odbornice na potraviny Jiaqi Suová společně s mezinárodním badatelským týmem vyvíjejí speciální gel, který razantně potlačuje následky pití alkoholu. Jde o hydrogel, který tvoří mléčné proteiny s nanočásticemi zlata. Výsledky prvních experimentů na myších jsou více než slibné.

Odbourávání alkoholu ve střevech

„Náš gel působí tak, že posouvá rozklad molekul alkoholu z jater do trávicího traktu,“ vysvětluje Mezzenga. „To zásadní mění situaci. Na rozdíl od rozkladu alkoholu v játrech totiž nevzniká nebezpečný meziprodukt acetaldehyd.“ Právě acetaldehyd je totiž zodpovědný za mnoho symptomů kocoviny, důvěrně známých všem, kdo to kdy přehnali s pitím.

Badatelé prokázali, že jejich gel katalyzuje odbourávání alkoholu ve střevech, což vede ke vzniku méně toxické kyseliny mléčné. V experimentech podali tento gel s nanočásticemi zlata podnapilým myším. Během půlhodiny u nich došlo k poklesu obsahu alkoholu v krvi o 40 procent a během pěti hodin pokleslo množství alkoholu o více než polovinu.

TIP: Pomůže „pivo před vínem“ proti kocovině? Podle nového výzkumu nikoliv

Ještě lepší bylo, že myši, které kromě alkoholu dostávaly denně i dotyčný gel, byly v podstatně lepší kondici a měly v lepším stavu játra než myši, které pouze užívaly alkohol. Zdá se tedy, že nový gel také chrání orgány před poškozením alkoholem. Podle Mezzengy je ze zdravotního hlediska pochopitelně mnohem lepší vůbec alkohol nepít. Jejich gel by ale mohl pomoci lidem, kterým se alkoholu vyhnout nepodařilo.

Erupce na Slunci bývají vyvolány explozivním přepojením neboli rekonexí indukčních čar v silných lokálních magnetických polích, která často souvisejí s výskytem slunečních skvrn. Při daném procesu se energie nahromaděná v magnetickém poli prudce uvolňuje: Během pár desítek minut se přitom může jednat až o 10²⁵ J v poměrně malém prostoru.

Následkem bývá ohřev plynu v místě rekonexe až zhruba na deset milionů stupňů, což o více než tři řády překonává teplotu slunečního povrchu. Takto zahřáté plazma se mění v intenzivní zdroj rentgenového a ultrafialového záření, v regionu vznikají přehřáté částicové svazky a šíří se do hlubších vrstev sluneční atmosféry – ale také pryč od hvězdy do meziplanetárního prostoru.

Gibon lar (používá se také synonymum gibon běloruký, Hylobates lar) je primát z čeledi gibonovitých (Hylobatidae), jenž žije v tropických pralesích jihovýchodní Asie. V populaci jsou k vidění jedinci s tmavým (šedým až černým) zbarvením kožichu, ale také s velmi světlou kožešinou ve škále od světle krémové po světle hnědou. U obou těchto barevných variant je společná bílá srst kolem obličeje a rovněž na rukou a chodidlech.

Giboni se jen výjimečně pohybují po zemi a drtivou většinu času tráví ve větvích stromů. Nemají chápavý ocas, ale prodloužené končetiny jim umožňují velmi efektivní pohyb v korunách stromů. Jejich „let“ větvovím připomíná svou plynulostí akrobaty na visuté hrazdě.

Žijí ve skupinách o dvou až šesti členech a projevuje se u nich jakási „výběrová monogamie“ – tam, kde je na menším území dostatek potravy, se samička páří s jediným samcem, zatímco v místech s menší dostupností potravy věnuje svou přízeň většímu počtu samců.

Potravu gibonů bělorukých tvoří květy, hmyz a především ovoce. Giboni se ovšem nespokojí jen tak s něčím. Utrhnou a ochutnají plod, který sní pouze v případě, že je dokonale zralý. V opačném případě jej zahodí a ke stromům se vrátí o něco později, aby zjistili, zda už je ovoce opravdu vhodné k jídlu.

Na počátku velmi zajímavého objevu byla provokativní a spíše okrajová hypotéza spekulující o příčinách vyhynutí neandertálců. Badatelé brazilské Federální univerzity v Sao Paulu, které vedl Marcelo Briones, se rozhodli ověřit, zda konec neandertálců neměl co do činění viry. Badatelé za tím účelem prostudovali DNA získanou ze dvou souborů fosilních pozůstatků neandertálců, pocházejících z Čagyrské jeskyně na Altaji. Pátrali v nich po genetické informaci tří typů virů – po adenovirech, herpesvirech a papillomavirech. Závěry doposud nerecenzované studie, zveřejněné v preprintovém bio-archivu bioRxiv potvrzují, že při hledání uspěli ve všech třech případech.

Infekce neandertálců

Pokud se výsledky brazilského týmu podaří potvrdit, půjde o objev vůbec nejstarších virů nalezených ve fosilních pozůstatcích lidské linie. Do této chvíle pocházely nejstarší viry tohoto typu z fosilie člověka našeho druhu, tedy Homo sapiens, jejíž stáří je 31 600 let.

V podobných případech představuje značné riziko možná kontaminace. Jde totiž o viry, které jsou u dnešních lidí zcela běžné a velmi hojně se nacházejí v prostředí, kde se lidé pohybují. Marcelo Briones je ale přesvědčený, že se skutečně jedná o původní neandertálské infekce. Naznačuje to podle něj analýza srovnávající neandertálské a dnešní sekvence virů.

Teorie o vymírání druhů v důsledku virových nebo i jiných infekcí bývají většinou odborníků považovány za přehnané. Připouštějí to ostatně i sami autoři uvedené studie. Podle paleogenetiků nezpůsobily konec neandertálců výhradně viry, domnívají se ale, že jejich výzkum naznačuje, že viry mohly být jedním z faktorů, který ke konci našich příbuzných mohl přispět.

Speciální jednotky vypustily nad frontami Velké války celkem 16 150 tun otravných plynů. Toto množství však představuje jen 13 % z celkově použitých 124 000 tun, neboť plných 87 % bojových plynů dopravilo do pozic nepřítele dělostřelectvo. Výjimku představovala Velká Británie, jejíž zvláštní brigáda si po celý konflikt udržela výsadní postavení, provedla 768 operací a vypustila 5 700 tun jedů. V ostatních armádách význam artilerie pro vedení chemického boje neustále vzrůstal, což dokládá i podíl otravné munice na zásobách granátů ráže 75–305 mm k 11. listopadu 1918. V Německu činil 50 % a ve Francii 35 %, zatímco u Britů jen 25 %.

Jako džin z láhve

Nasazení chemických zbraní mělo zpočátku podobu vlnových útoků, kdy se z tlakových láhví vypouštěly plyny, které pak vytvářely páry těžší než vzduch, a vítr je při zemi nesl k nepřátelským liniím. První přepad, k němuž přistoupili Němci 22. dubna 1915 u Yper, ukázal nutnost zdokonalit vybavení, neboť došlo k potížím s pomalým vypouštěním chloru stlačeného pod příliš nízkým tlakem (2,5 MPa). Při dalších útocích se už láhve plnily na 12,5–15 MPa, takže se vyprázdnily do tří minut. Dodejme, že uvolňování chloru doprovází značná spotřeba tepla, takže vojáci museli láhve zahřívat.

Vývoje doznala i taktika – nejrozsáhlejší útoky zahrnovaly devět vln a trvaly několik hodin. Ke zvýšení účinnosti pomáhaly kromě polních zkušeností i testy na chemických polygonech, kde se experti snažili nalézt ideální kombinaci množství plynu a povětrnostních podmínek. Na základě zkoušek vznikaly normy pro obsluhy a právě pro chlor stanovoval německý předpis použít na kilometrovém úseku fronty během 60 vteřin 0,8–1,2 tuny plynu při rychlosti větru do 5 m/s.

Britská novinka

Ve snaze maximalizovat šanci na vyřazení nepřítele doprovázela vlnové útoky dělostřelecká palba. Zatímco plynové náboje měly posílit její účinek, ostatní granáty nutily vojáky protivníka skrýt se v zákopech a zůstat vystaveni jedům. Osvědčilo se též chemický oblak přikrývat kouřovou clonou, aby si ho nepřítel všiml na poslední chvíli.

Jak válka postupovala, vlnové útoky se objevovaly stále řidčeji, neboť vytvořit jejich prostřednictvím dost vysokou koncentraci na omezeném úseku se ukázalo jako velmi obtížné. Inženýři dali hlavy dohromady a stvořili zbraň známou jako plynomet. O její zrod se zasloužil především velitel plamenometné roty Z britské speciální brigády kapitán William Livens. Takzvaný Livensův vrhač (Livens projector) sestával z ocelových rour o průměru 20 cm uchycených v zemi. Obsluha z nich pomocí elektrického odpalovače v salvě vypouštěla střely naplněné chemikáliemi, přičemž náboje vznikaly úpravou běžných plynových láhví s náplní o váze 14 kg.

Specializovaný plynomet

K prvním ostrým – byť oficiálně stále zkušebním – střelbám s minami naplněnými kapalným chlorem došlo koncem září 1916 během dobývání Thiepvalu, při dalším „testovacím“ útoku v polovině listopadu u Beaumont-Hamel zahynuly tři stovky německých vojáků. Na základě těchto zkoušek Britové plynomety zdokonalili a k prvnímu masovému nasazení se Londýn odhodlal v dubnu 1917 u hřebenu Vimy Ridge. Plynomety prokázaly schopnost rychle vytvořit přesně cílený oblak o vysoké hustotě – přes 3 800 hlavní zde vypálilo 48 tun fosgenu a zamoření dosáhlo hloubky 4 km.

Od této akce se plynomety až do konce války staly hlavní chemickou zbraní britské speciální brigády, která s nimi na západní frontě vystřílela 197 000 min plněných obvykle čistým fosgenem (uplatňovala se také jeho směs s chlorem nebo mix chloridu cíničitého a chlorpikrinu). Obsluhy si zbraň oblíbily, neboť ve srovnání s vlnovými útoky eliminovala nežádoucí kontakt s bojovou látkou a umožnila v několika vteřinách zasáhnout rozsáhlé území. Kromě otravných látek operovaly vrhače i se zápalnou či dýmotvornou municí.

A co ostatní?

Vedle Britů koketovaly s plynomety i další armády, ale jejich snahy většinou skončily ve fázi pokusů (kupříkladu v Rusku nebo Itálii). Francouzi zavedli miny ráže 195 mm plněné 11 litry fosgenu nebo jeho směsi s chloridem cíničitým, Američané převzali britské zbraně i s municí. Vilémovská armáda vyvinula zařízení Gaswerfer, které ale nikdy nedosáhlo takových výkonů jako Livensův vrhač. Němci používali hlavně z těžkých 180mm minometů, jimiž na 1 600 m odpalovali náboje s 6 litry fosgenu. Původní chemické pluky před nasazením plynometů přešly transformací na Gaswerfer-Bataillonen, přičemž každý prapor disponoval asi tisícovkou zbraní.

K prvnímu nasazení došlo 24. října 1917 u italského Caporetta, kde německý prapor bojoval v řadách rakousko-uherské armády. Fosgen v krátké době zabil 700 nepřátelských vojáků a značné počty koní, načež přeživší obránci v panice ustoupili a vojska centrálních mocností mohla Caporetto bez odporu obsadit. 

Minomety v nové roli

Další chemickou zbraní, která představovala přechod mezi plynomety a artilerií, se staly minomety. Dokázaly zasahovat vojáky ukryté v zákopech i za terénními nerovnostmi a jejich použití mělo zvýšit pokulhávající mobilitu plynových jednotek. Jako první objevili potenciál minometů k vyplňování mezer při vlnových útocích Němci, kteří v květnu 1915 zformovali chemický minometný prapor a vyslali ho k úvodnímu nasazení severovýchodně od Arrasu. Oddíl měl 24 těžkých minometů ráže 250 mm, které se v praxi ukázaly jako nemotorné, a tak je nahradily zbraně ráže 76 a 170 mm. Dosahovaly dostřelu od 300 do 1 300 m (76 mm) či 1 600 m (170 mm). Miny mohly obsahovat pestrou škálu náplní podle požadovaného účinku a kupříkladu náboje plněné yperitem byly zkonstruovány tak, aby explodovaly ve výšce 10–100 m nad zemí.

Zatímco Rusové zavedli chemické minomety až na podzim 1917, pařížská generalita je nasadila krátce po Němcích. V polovině roku 1916 se francouzská munice ustálila na střelách o váze 4,6 kg plněných etylchlorsulfonátem a těžších 5,4kg nábojích se směsí chloridu cíničitého a fosgenu. Nejdále se opět dostaly britské pokusy. Podobně jako vilémovští chemici vsadili i královští inženýři na těžké minomety ráže 220 mm, avšak došli k podobným závěrům a nahradili je lehkými a pohyblivějšími zbraněmi kalibru 81 mm. Poprvé zbraň v chemické roli nasadili v září 1915 a Němce u Thiepvalu zasypal příval min se slzotvornou náplní.

Autorem 81mm minometu se stal strojař Wilfred Stokes, který po vypuknutí války pracoval pro ministerstvo zbrojní výroby. Dostřel dosahoval až 800 m, ovšem zbraň odpalovala pouze lehké miny s litrem chemické látky. Proto ho během roku 1916 nahradil 105mm minomet navržený vynálezcovým jmenovcem kapitánem ženistů Stanleym Stokesem a každá mina nyní pojala 2,5 litru etyljodacetátu, fosgenu nebo chlorpikrinu. Armáda Jeho Veličenstva nejprve chemické minometné oddíly nasazovala spíše při střelbě zadýmovacími a zápalnými střelami, zato během roku 1917 už speciální brigáda vystřílela 90 000 chemických min a do konce války jich Britové spotřebovali asi dvojnásobek.

Smrticí chemická děla

Nejčastěji používaným způsobem, jak k nepříteli bez vlastního ohrožení dopravit chemikálie, se stalo dělostřelectvo. Čs. vědec a italský legionář Viktor Ettel popsal příslušnou munici takto: „Plynový granát není v podstatě ničím jiným než ocelovou láhví plněnou bojovou látkou a vystřelovanou z děla. Trhací náplň slouží jen k otevření láhve a rozprášení chemikálie.“

Protože i při sebepřesnější dělostřelbě se dosahovalo nižší koncentrace než pomocí plynometů, používala artilerie ty nejjedovatější látky. Kupříkladu vilémovští kanonýři pálili mimo jiné náboji plněnými difosgenem a obzvláště obávanou se stala brizantní (třaskavá) yperitová munice. Měla zvýšený podíl trhací náplně, která po explozi vytvořila z chemikálie aerosol schopný pronikat kůží i penetrovat plynové masky. 

Rakušané experimentovali s extrémně ničivou municí, ale nakonec převzali německé typy, Francouzi zavedli hned 22 druhů granátů v rážích od 75 do 155 mm. V největších nábojích se nacházelo až 2,7 litru chemikálie. Britské dělostřelectvo používalo tucet látek či jejich směsí pro granáty kalibru 84–234 mm. Zatímco Rusové zavedli nepřebernou škálu nábojů plněných nejúčinnějšími směsmi, Italové stříleli chemickými granáty minimálně – údajně kvůli obtížné adaptaci své munice pro plnění chemikáliemi. Američané sázeli na francouzská děla a britské houfnice, nicméně granáty si plnili látkami „made in USA“.

Němečtí kanonýři v čele

Nejpropracovanější taktiku dělostřeleckých chemických útoků vyvinuli Němci. Berlínští vědci spočítali, že k vytvoření smrtící koncentrace na ploše jednoho hektaru je nezbytných sto granátů ráže 77 mm nebo deset 210mm nábojů vypálených během tří minut. Bombardování zákopů či jiných lineárních cílů vyžadovalo 100–500 granátů (dle ráže) na 100 m.

Snad nejvýrazněji taktiku ovlivnil německý plukovník Georg Bruchmüller, jenž ve spolupráci s profesorem Fritzem Haberem vyvinul metodu založenou na kombinovaném použití dráždivých látek (takzvaných drtičů masek) a rychle působících smrtících substancí v čele s difosgenem. Slavila úspěch třeba v září 1917, kdy Němci během pětihodinové kanonády vypálili na obránce lotyšské Rigy půl milionu klasických i plynových granátů za současné podpory chemických minometů. Příval smrtících látek zasáhl město tak mocně, že padlo během dvou dnů. V létě téhož roku vilémovští generálové zavedli yperitové granáty a použili je mimo jiné za třetí bitvy u Yper. Chemická munice tam vyřadila 19 000 Britů, z nichž 700 zemřelo. Statisíce plynových granátů se na podzim 1917 podílely též na zastavení francouzské ofenzivy u Verdunu.

Dohodové dělostřelectvo otravné granáty nenasadilo v takové míře jako Němci a využívalo je spíše k obtěžujícím akcím či ve snaze nahlodat morálku protivníka. Britové a Francouzi nejčastěji pálili chemickou municí v noci, aby donutili nepřátele zůstat v úkrytech s nasazenými maskami a zabránili tak jejich ofenzivním choutkám. 

Životní styl hraboše pensylvánského (Microtus pennsylvanicus) zcela odpovídá představám o hlodavcích, kteří k páření a plození potomků využijí každou příležitost. Naproti tomu jeho blízký příbuzný hraboš prériový (Microtus ochrogaster) by mohl být vzorem pro mnohá manželství mezi lidmi. Drobný obyvatel severoamerických travnatých plání totiž uzavírá svazek na celý život.

Partner jako droga

Manželství hrabošů prériových začíná „láskou na první pohled“. Když se mladý sameček potká s mladou samičkou a padnou si do oka, páří se prakticky nepřetržitě celých čtyřiadvacet hodin. Tenhle zážitek jim na zbytek života změní mozek. Záplava hormonů oxytoxinu a vasopresinu změní funkce mozkového centra nucleus accumbens natolik, že už jeden bez druhého nemohou být.

Nucleus accumbens je místem, kde se rodí příjemné prožitky nejen u hrabošů, ale také u lidí. Právě po aktivaci této části mozku prožívá člověk uspokojení ze zahnání hladu, uhašení žízně nebo při sexu. Nucleus accumbens je bohužel uveden do činnosti i po dávce drogy a závislost na návykových látkách má centrum právě v této části mozku. Neodbytné nutkání sáhnout po další dávce se rodí z naléhavé potřeby narkomana udržovat nucleus accumbens „v obrátkách“.

Téměř vzorná domácnost

Hraboš prériový se svatební nocí dostává do prakticky stejného stavu jako narkoman. Vytvoří si na partnera silný návyk a je pak na něm závislý. Sameček a samička jsou jeden pro druhého drogou. Do nového vztahu dokážou naplno investovat jen vdovy a vdovci, jejichž partner zemřel. Teprve relativně nedávno se ukázalo, že se i hraboši prérioví dokážou dopustit nevěry. Když se samička náhodou potká s cizím samečkem, pak se s ním někdy spáří. Vzápětí ale cizího samce zapudí a vrátí se ke svému druhovi. Ani nevěrná samice se tedy nedokáže se svým stálým partnerem „rozvést“ a vstoupit do dalšího „manželství“.

Pouto mezi párem hrabošů prériových je opravdu silné a promítá se i do každodenního chodu domácnosti. Samec například věnuje spoustu času a námahy péči o mláďata. V roli vzorného otce podává úctyhodné výkony a dá se mu jen máloco vytknout.

Geneticky vynucená věrnost

Vědce zajímá, co přesně v hraboších prériových rozdmýchá vášeň pro rodinný život a jaké procesy v mozku stojí za pevným poutem mezi samečkem a samičkou. Základním předpokladem pro hraboší věrnost je vybavení některých částí mozku bílkovinami schopnými zachytit hormonální signály. Při páření dochází v organismu všech pozemských tvorů k hormonální bouři. Jejich mozkem ale projdou hormony bez toho, že by u partnerů vyvolaly vzájemnou závislost. Hraboš prériový má na buňkách vybraných částí mozku bílkovinné „antény“, tzv. receptory, které hormonální bouři zachytí. Buňky příslušných mozkových center tak nejsou pouhými pasivními diváky hormonálního „vlnobití“, ale činorodými aktéry, kteří na tuto událost čile reagují vlastní horečnatou činností.

O tom, že právě přítomnost bílkovinných antén odpovídá za rozdílné chování mezi věrnými hraboši prériovými a promiskuitními hraboši pensylvánskými, se vědci přesvědčili důmyslnými pokusy, které využily metod genového inženýrství. Výzkumníci vnesli hrabošům pensylvánským do rozhodujících mozkových center geny pro hormonální receptory. V těchto místech pak mozek vyráběl bílkovinné antény a přijímal jejich prostřednictvím hormonální signály podobně jako u hrabošů prériových. To stačilo, aby se hraboši pensylvánští proměnili z přelétavých nevěrníků na zodpovědné partnery věrné až za hrob.

Mise BepiColombo je společným projektem Evropské kosmické agentury (ESA) a Japonské kosmické agentury (JAXA). Třídílná sestava zamířila po mnoha odkladech a škrtech v projektu ke svému cíli v říjnu 2018, kdy ji do vesmíru vynesla raketa Ariane 5.

Za pět a půl roku absolvovala BepiColombo již dva průlety kolem Venuše a tři kolem Merkuru. Tyto manévry sestava využívá k získání potřebné rychlosti. Ke svému cíli by měla BepiColombo dorazit na konci příštího roku. Než se tak ale stane, čekají sestavu ještě tři blízké průlety kolem Merkuru – letos v září a v prosinci a poslední v lednu 2025. Zda bude tento harmonogram přesně dodržený ale není v tuto chvíli úplně jasné. Podle vyjádření zástupců ESA se na konci letošního dubna vyskytly nečekané problémy s pohonným systémem transportního modulu.

Mezinárodní mise BepiColombo sestává ze dvou samostatných vědeckých družic – Mercury Planetary Orbiteru (MPO) z dílny ESA a japonského Mercury Magnetospheric Orbiteru (MMO). Obě družice mají zkoumat Merkur samostatně a k jejich oddělení má dojít až po dosažení cílové destinace.

Potíže kosmického náklaďáku

Třetí část tvoří přeletový modul Mercury Transfer Module (MTM), jehož úkolem je dopravit uvedenou vědeckou dvojici na oběžnou dráhu Merkuru. MTM zajišťuje hlavní pohon sestavy, jeho orientaci a korekci dráhy. Mercury Transfer Module má solárně-elektrický pohon v podobě čtyř iontových motorů T6 na xenon. Uvedený typ je vysoce efektivní a oproti klasickým chemickým raketovým motorům vyžaduje zlomek paliva, což znamená nemalou úsporu hmotnosti. Na druhou stranu jeho tah dosahuje pouhých několika newtonů, tudíž musí být v chodu celé týdny či měsíce. K funkčnosti rovněž vyžaduje značné množství elektrické energie. Proto má MTM dvojici solárních panelů o rozpětí 30 m a ploše 42 m².

Na konci dubna se ale objevily nečekané potíže – podle informací ESA nedokázal modul MTM dodat iontovým motorům dostatek elektrické energie k zahájení plánovaného manévru. Inženýrům z řídícího střediska se problém alespoň z části podařilo vyřešit a 7. května obnovili výkon iontových motorů na 90 % předchozího stavu.

Pracovníci řídícího střediska v německém Darmstadtu nyní vyhodnocují získaná data a snaží se odhadnout, zda a jakým způsobem výpadek ovlivní harmonogram cesty. Za prioritu nyní vědci považují udržení stabilního výkonu alespoň na současné úrovni a identifikaci příčin vzniklých problémů. Podle prvních odhadů by současný výkon měl být dostatečný k úspěšnému zvládnutí plánovaného zářijového gravitačního manévru. 

Život Violy Těšínské obklopuje a zahaluje celá řada nejasností. Budoucí česká královna, pocházející z vedlejší linie hornoslezských Piastovců, se narodila patrně někdy kolem roku 1290, ale mohla být i mladší. Na svou dobu obdržela poměrně neobvyklé a nekřesťanské jméno, které podle historičky Gabriely Šarochové dostala pravděpodobně po své bulharské prababičce. O dětství a výchově slezské šlechtičny se nedochovaly žádné zprávy. Podle Františka Palackého šlo ale o „jednu z největších krás svého věku“, i když první, kdo popisuje její fyzické kvality, byl v druhé polovině 14. století kronikář Beneš Krabice z Veitmile, který se s Violou nikdy nesetkal. 

Uspěchaná svatba 

Do českých dějin vstoupila těšínská krasavice na podzim 1305, kdy se svým průvodem dorazila do Brna, aby se vdala. Skromný obřad proběhl 5. října, oddával neznámý, zřejmě jen nižší duchovní, hostina se odbyla, korunovace odložila. Jediným urozeným hostem se stal vévoda Ota III. Dolnobavorský, který měl s Václavem III. na Moravě jednání ohledně Uher a na svatbu přišel jen tak „bokem“, aby se neřeklo. Současníci byli tím vším zklamáni a pohoršeni.

Palacký spatřoval důvod sňatku ve Václavově lásce k Viole a tuto tezi později přijali i další historici včetně Josefa Šusty. Otázkou však zůstává, zda se ženich seznámil s nevěstou už před svatbou. Není znám žádný pramen, jenž by naznačoval dřívější setkání, a dvojice se nejspíše poznala osobně až při samotném obřadu. 

Podle současných historiků stála za svatbou Václava s Violou Těšínskou snaha o posílení přemyslovských pozic ve Slezsku (potažmo v Polsku). Těšínsko zaujímalo strategickou polohu na komunikační trase českých zemí s Malopolskem. Avšak česko-slezské dynastické spojenectví nepřinášelo v té době Praze téměř žádné výhody. Nevěstin otec, osvětimský a těšínský kníže Měšek I., patřil formálně mezi Václavovy vazaly, a kromě toho byl chudým a v rozložení mocenských sil středoevropského prostoru málo významným hráčem. 

Volba nevěsty piastovské krve měla snad demonstrovat obrat panovníkova zájmu k polským záležitostem, které zkraje vlády (stejně jako všechny své ostatní povinnosti) hrubě nezanedbával. Václav se stal králem v červnu 1305, v necelých 16 letech, a svou úlohu zpočátku chápal jako nekonečnou míru volnosti a výhod bez závazků a povinností. Naštěstí se po několika výtkách vzpamatoval a vzal otěže vlády pevně do svých rukou. 

Sama v cizí zemi 

Žádné idylické soužití na Violu po sňatku nečekalo. Vše bylo domluveno narychlo a nevěstě se před svatbou nikdo nevěnoval. Do Prahy tak přijela nepřipravená a nenašel se nikdo, kdo by mladé královně pomohl překonat bariéry a zorientovat se v neznámém prostředí. 

Těšínská kráska tak zůstala odkázaná sama na sebe. Nižší původ a skromné poměry, ze kterých pocházela, ji ovšem v novém prostředí téměř deklasovaly. Přece jen prostředí Pražského hradu bylo pro dceru chudého knížete něco zcela jiného, což jí dávaly dospívající sestry Václava III. i šlechta u dvora patřičně najevo a „ohrnovali nad ní nos“. 

Manželství trvalo přesně 11 měsíců. Během svého tažení do Polska český král 4. srpna 1306 zahynul v Olomouci rukou neznámého vraha. Tím vymřel rod Přemyslovců po meči, neboť kratičké soužití zůstalo bezdětné. Podle současných historiků za to mohl nízký věk Violy a Václava. Dle líčení dobových kronik měl ale mladý vladař jiné starosti než navštěvování manželského lože. Tak či onak „neplodná“ vdova sklidila v souvislosti se zánikem prastaré dynastie svůj naprosto nezasloužený a neopodstatněný díl viny. 

Jejímu postavení neprospěly ani spekulace o strůjcích atentátu. Vedle římskoněmeckého krále Albrechta I. Habsburského či teorii o domácím spiknutí českého panstva se od počátku hodně mluvilo o krakovském knížeti Vladislavu Lokýtkovi, proti němuž Václav chystal vojenský úder. Nenávist vůči ambicióznímu Violinu strýci dopadala i na hlavu čerstvé vdovy a zřejmě jí dost komplikovala život. 

Odchod ze scény 

Těšínská šlechtična tak zůstala v Praze ve společnosti tří dalších žen přibližně stejného věku (18leté královny vdovy Elišky Rejčky, 16leté princezny Anny a její sestry 14leté Elišky Přemyslovny), které se postupně staly českými královnami. Na rozdíl od nich se ale Viola nezapojila do sňatkové licitace s možnými adepty na český trůn.

Vzhledem ke značnému spěchu při uzavírání manželství nedošlo mezi Václavem III. a Měškem na jinak běžné dohody o věnu a materiálním zabezpečení nevěsty. Na rozdíl od luxusně zabezpečené Elišky Rejčky neměla v Čechách pro případ vdovství připsán žádný majetek ani důchody a ocitla se tak zcela bez prostředků. Za této situace jí zbývaly dvě možnosti: uchýlit se k příbuzným, nebo vstoupit do kláštera. Viola se rozhodla pro druhou variantu. Ačkoliv její otec dosud žil, vrátit se k němu nechtěla, nebo nesměla. Na konci léta 1306 tak spěšně opustila Prahu a na dlouhých deset let prakticky zmizela z dějin. 

Válka českých královen 

Na politické scéně se Viola znovu objevila v polovině druhé dekády 14. století. Tehdy královnu vdovu navštívili poslové Elišky Přemyslovny a jejího muže Jana Lucemburského (1310–1346), s návrhem provdat se za Petra I. z Rožmberka, nejvyššího komorníka českého království. Důvodem této nabídky se staly události z října 1315, kdy se Přemyslovna pokusila odstranit ode dvora mocného šlechtice, podkomořího Jindřicha z Lipé, a nahradit jej královně oddaným panem Vilém Zajícem z Valdeka a dalšími loajálními velmoži. Jindřich byl obviněn ze spiknutí proti panovníkovi a uvězněn na hradě Týřově. Avšak na stranu ronovského šlechtice se postavila část české nobility a také jeho životní partnerka, královna vdova Eliška Rejčka. 

Došlo tak k vlně násilností a země se ocitla na prahu občanské války. Nedílnou součástí tohoto konfliktu se stalo přetahování osobností z ronoveckého tábora do královského a zase zpět. Zvláště urputně pak obě strany nadbíhaly Petrovi z Rožmberka, který měl, jako snoubenec Jindřichovy dcery Kláry, stát na straně svého budoucího tchána. Jihočeský šlechtic byl ale zjevně ochoten ke změně barev, v případě, že by se mu dostalo vhodné motivace a ocenění. 

Podruhé vdaná 

Kalkul královské strany, že Petr podlehne kouzlu „královského spříznění“, byl naprosto přesný. Jihočeský magnát zrušil několik let trvající zasnoubení s dcerou Jindřicha z Lipé a roku 1316 přijal ruku sličné Violy. O postoji nevěsty k vidině druhého manželství prameny mlčí. Snad chtěla svůj život naplnit něčím smysluplnějším a zajímavějším než modlitbami v klášterní cele. 

Pokus začít znovu ale těšínské kněžně nevyšel. Zhruba rok po svém sňatku, 21. září 1317, zemřela. Příčiny jejího náhlého skonu nejsou známy. Odhaduje se, že roky v klášteře se podepsaly na Violině zdraví. Rožmberk však po ní dlouho netruchlil a v následujícím roce se oženil s Kateřinou z Vartenberka, se kterou zplodil osm dětí a strávil s ní dlouhých 29 let.

Na začátku 70. let začalo letectvo amerického námořnictva (US Navy) vyhodnocovat zkušenosti z dlouhé, ne zrovna úspěšné vzdušné války nad Vietnamem. Během ní se opíralo především o McDonnelly Douglas F-4 Phantom II. Na jejich místo přicházely od poloviny 70. let na paluby Grumanny F-14 Tomcat, které se však příliš nehodily proti pozemním cílům. Velení námořnictva proto uvažovalo o novém útočném stroji, který by ale mohl plnit i roli plnohodnotné stíhačky. S cílem uspořit požadoval Kongres využít pro jeho vývoj projekty YF-16 či YF-17, zpracovávané tou dobou pro armádní vzdušné síly.

Přecpaný elektronikou

„Sedmnáctku“ si vzaly jako základ společnosti McDonnel Douglas a Northrop. Před oběma firmami stál nelehký úkol – YF-17 totiž představoval lehký stíhač pro operace z pozemních základen, zatímco námořnictvem požadovaný stroj měl unést množství pum a protizemních raket. Celý trup musel být vyztužen, aby vydržel obrovskou akceleraci při startu pomocí katapultů a stejně tak i prudké zbrždění záchytným hákem a lany na palubě. Došlo též k přepracování podvozku, aby vydržel tvrdá přistání, pokud se plavidlo kymácelo.

Po úpravách stoupla váha prototypu z 10 400 kg na 15 000. Oproti F-4 a F-14 měl nový letoun zůstat jednomístný – umožňoval to rychlý pokrok v oblasti elektroniky a komunikačních prostředků, využitelných při operacích nad nedozírnými prostory oceánů. Vše už zvládal jediný pilot. Další změnu oproti YF-17 přineslo prodloužení křídla, tedy zvětšení nosné plochy, což zajišťovalo dobré letové vlastnosti při malých rychlostech během přistání. Kvůli úspoře místa se křídlo dalo sklápět.

K pohonu vybral konstrukční tým dvojici spolehlivých motorů General Electric F404. Pumy a rakety (či přídavné nádrže) stroj nesl na čtyřech závěsnících, k prodloužení doletu sloužil nástavec pro tankování ve vzduchu. Navádění na cíl a zaměřování zbraní zajišťoval výkonný radar AN/APG-65. Po zkušenostech z Vietnamu dostal letoun rotační 20mm kanon pro boj na kratší vzdálenost, s nímž se dříve už nepočítalo.

Nečekaná vývrtka

Poprvé se stroj, pojmenovaný Hornet (sršeň), vznesl 18. listopadu 1978, přičemž za jeho řízením seděl zalétávací pilot Jack Krings. Testování dalších prototypů probíhalo bez větších problémů. Námořnictvo nějakou dobu koketovalo s myšlenkou vyrábět stíhací variantu F-18A a útočnou A-18A, nakonec od toho ale upustilo a počínaje rokem 1980 se jediná víceúčelová varianta označovala jako F/A-18A.

Důkladné testy trvaly od ledna 1979 do října 1982 a stroj naplnil většinu očekávání. Při jednom manévru ale prototyp v zatáčce, prováděné při vysoké podzvukové rychlosti, nečekaně přešel do nekontrolované vývrtky a pádu. Na základě dalších zkoušek se proto musela měnit výchylka klapek na náběžné hraně křídel z 25° na 34°, což problém vyřešilo.

Brzy následovala objednávka na 780 sériových kusů, přičemž první z nich odstartoval 12. dubna 1980. Palubní zkoušky probíhaly na lodi USS America na podzim téhož roku. US Navy požadovalo i dvoumístnou variantu původně určenou jen k výcviku, a proto vznikly dva prototypy TF-18A. Jeden z nich se ovšem 8. září 1980 po roztržení turbíny pravého motoru zřítil při odletu z „předváděčky“ v britském Farnborough. Po několika drobných úpravách se dvousedadlové stroje F/A-18B začaly sériově vyrábět. O hornet projevily enormní zájem též útvary americké námořní pěchoty (USMC). Jako první s nimi dosáhla operační způsobilosti peruť VMFA-314 (7. ledna 1983) a hornety se brzy objevily na palubách letadlových lodí.

Zásahy v Orientu

„Sršně“ si získaly okamžitou oblibu pro spolehlivost a snadnou údržbu. Ve službě dosahovaly F/A-18 trojnásobného počtu nalétaných hodin bez poruch v porovnání s ostatními letadly námořnictva. Navíc se ukázalo, že potřebují pouze poloviční počet hodin údržby než jiné typy. Díky své všestrannosti tak během 80. let hornety na palubách nahradily stíhací F-4 Phantom II a útočné A-6 Intruder spolu s A-7 Corsair II. K bojové premiéře typu došlo 15. dubna 1986. Toho dne vzlétly z Británie F-111 bombardovat cíle v Libyi a potlačit protivzdušnou obranu (PVO) dostaly za úkoly hornety, startující z USS Coral Sea. Jejich piloti odpálili na radiolokátory v Benghází protiradarové střely HARM, čímž umožnili úder samotných F-111, a všechny stroje se bezpečně vrátily.

Od poloviny roku 1987 začala vznikat varianta F/A-18C a dvoumístná F/A-18D, u nichž se zlepšila schopnost nočních letů. Nesou modernější přístrojové vybavení, nové katapultovací křeslo Martin-Baker a střely vzduch–vzduch AIM-120 AMRAM. Počet závěsníků stoupl na devět. Dvoumístná varianta D slouží jak pro výcvik, tak i pro útočné role za každého počasí i jako velitelský stroj. Zadní sedadlo slouží operátorovi zbraňových systémů. Na začátku 90. let už verze C běžně sloužila na lodních palubách a brzy se dočkala ostrého nasazení, když 17. ledna 1991 zahájila koaliční vojska operaci Pouštní bouře. Americké stroje spustily bombardování vojenských cílů v Iráku, kam směřovali i piloti z perutě VFA-81.

Dva za minutu

Formace čtyř F/A-18C vzlétla z paluby USS Saratoga, do cesty se jí ale připletla dvojice iráckých MiG-21. Poručík Mark Fox později napsal: „Vypustil jsem sidewinder. Nejprve jsem si myslel, že selhal, protože jsem neviděl jeho dýmovou stopu směrem k migu. Vypustil jsem proto ničivější raketu Sparrow. Mezitím už sidewinder zasáhl a pak i sparrow. Cíl se změnil v ohnivou kouli.“ Druhou „jednadvacítku“ zlikvidoval pilot dalšího hornetu Nick Mongillo.

Od chvíle, kdy se Iráčané objevili na radaru letounu AWACS, uběhlo do jejich zničení jen 40 sekund. Hornety ani neodhodily své čtyři 910kg pumy, opět se vrátily na původní kurs a pokračovaly v bombardování. Mark Fox později uvedl: „Kdyby se migy dostaly za nás, nezbylo by nám nic jiného než jejich hrozbu brát vážně. Nemůžete vést boj s plným nákladem pum. Museli bychom ho odhodit a tím by dosáhly svého.“ 

Přichází i ztráty

Občas ale vítězili Iráčané. První den války brzy ráno dostali rozkaz ke startu čtyři piloti stíhacích MiG-25PSD od 84. perutě, mezi nimi i poručík Zuhajr Dávúd. Za tři minuty byl ve vzduchu a vydal se vstříc nepříteli, hornetu F/A-18C vzlétajícímu z USS Saratoga. Pilotoval ho Scott „Spike“ Speicher z perutě VFA-81. Iráčan Zuhar Dávúd vzpomínal: „Asi 30 km od cíle jsem vypálil raketu R-40D. Stále jsem držel cíl na obrazovce svého radaru, dokud jsem nebyl svědkem obrovského výbuchu přede mnou. Stále jsem sledoval, jak letoun klesal ve spirálách k zemi, přičemž ho zcela pohltily plameny.“ Speicher se stal první americkou obětí této války, jeho smrt byla ale dlouho přičítána zásahu raketou ze země.

Druhým padlým byl poručík Robert Dweyer od VFA-87. Pátého února se nevrátil z akce, patrně se zřítil do Perského zálivu. Obecně ale hornety prokázaly mimořádnou odolnost – „osmnáctky“, ze sestavy námořnictva provedly celkem 4 449 misí, stroje námořní pěchoty pak dalších 4 936. Během nich Američané ztratili už jen jeden další „sršeň“ a deset jich utržilo poškození. Došlo i k případu, že se hornet dokázal s jedním funkčním motorem vrátit ze vzdálenosti přes 200 km. „Sršně“ zlikvidovaly obrovské množství cílů, a to jak přesně naváděnou municí, tak klasickými pumami. Ve druhé polovině 90. let se hornety stávaly nejdůležitějším letounem US Navy a US Marine Corps. Také se zapojily do ostrahy bezletové zóny nad Bosnou a Hercegovinou a pak i do bombardování Jugoslávie v roce 1999.

Další zakázky

Výrobce stíhaček F/A-18 se pokoušel úspěch svého díla zúročit rovněž exportem. Na začátku 80. let hledala nový univerzální letoun i Austrálie – objednala si proto hornety, ale jejich konečná montáž probíhala přímo u odběratele. Země nakonec převzala 57 jednomístných a 18 dvoumístných verzí, přičemž první dorazily na podzim 1984. Sloužily spolehlivě a dočkaly se ostrého nasazení v Afghánistánu a Iráku. Poslední dolétaly v roce 2020 a část jich ještě odkoupilo kanadské letectvo. To již dříve objednalo 98 kusů F/A-18A a 40 dvoumístných „béček“. Po roce 2000 většina z dosud aktivních hornetů prošla omlazovací kúrou, která odpovídala přibližně americkým variantám C a D a ty Kanada provozuje dodnes.

Prvním evropským uživatelem hornetů se stalo Španělsko, které je objednalo roku 1984. V 90. letech se podílely na kontrole bezletové zóny nad Bosnou a také na bombardování Jugoslávie roku 1999. Finsko nakoupilo „sršně“, aby jimi nahradilo MiG-21. V období 1995–2000 odebralo 64 strojů verzí C a D, které postupně modernizuje.

Švýcarsko zakoupilo 26 modelů C a osm dvoumístných D, k zákazníkovi dorazily v mezidobí 1996–1999. O jejich vyřazení se zatím neuvažuje. V roce 1997 převzala Malajsie osm dvoumístných F/A-18D, jež v březnu 2013 použila k náletům na Borneu proti tamním povstalcům. Další „sršně“ používá od roku 1991 Kuvajt, který je v 90. letech nasadil nad Irákem a po roce 2015 i v Jemenu.

Super sršeň

I když verze C a D procházely průběžnou modernizací, bylo jasné, že jejich službu do dalších desetiletí zajistí jen rozsáhlejší inovace. Vadil především malý dolet. Dal se sice prodloužit pomocí přídavné nádrže či doplňováním paliva za letu, ale pro instalaci větších vnitřních nádrží měl dosavadní hornet prostě malé rozměry. Konstruktéři se proto pustili znovu do práce, takže začal vznikat budoucí F/A-18E.

Super Hornet měl být zhruba o 1,30 m delší než předchozí verze a plocha jeho křídla vzrostla o 25 %. Disponoval větším vnitřním prostorem, do kterého se vešlo o třetinu více paliva. Díky tomu dolet stoupl o 40 % a vytrvalost v letu o 50 %. I tak jeho trup pojal ještě další elektronické systémy a jejich chlazení. Výkonům napomohlo rovněž použití nových motorů General Electric F414 s větším tahem a menší spotřebou. Díky tomu mohla nová verze dostat 11 závěsníků pro 8 000 kg pum, raket či přídavných nádrží. Konstruktérům se také podařilo úpravou hran zmenšit průřez radarové stopy, nejedná se však o stealth letoun.

Sloučení s Boeingem

První prototyp se vznesl 29. listopadu 1995. Dostal pojmenování Super Hornet, jeho sériová produkce začala během roku 1997. Tou dobou ale McDonnell musel řešit i finanční problémy, které nakonec vyústily v roce 1997 ve sloučení s konkurenčním Boeingem. Proto se nová varianta začala označovat jako Boeing F/A-18E Super Hornet. Jako první se na ně přezbrojila námořní peruť VFA-122, z letadlových lodí začaly operovat od léta 2002.

Stroje si okamžitě získaly oblibu, neboť mohly sloužit k mnoha účelům, a to bez úprav během jedné mise. Jeden z důstojníků US Navy uvedl: „F/A-18 Su per Hornet je něco jako elektrická vrtačka. Pokud máte správné nástavce, může vrtačka fungovat jako elektrický šroubovák, bruska, pila a mnoho dalších nástrojů. Základní myšlenkou F/A-18 je mít letadlo, které by šlo jednoduše překonfigurovat pro různé typy misí.“

Tálibán, Islámský stát…

Bojové premiéry se super hornety dočkaly už na podzim 2002, kdy startovaly z USS Abraham Lincoln nad Irákem. Na letouny se 6. listopadu zaměřily radary nepřátelské PVO a „sršně“ proti nim odpálily své rakety. Při invazi pak F/A-18 svrhly na pozemní cíle na 160 tun pum a raket, do vzdušného střetu se ale nedostaly. Stejnou „práci“ pak vykonávaly během dlouhé války proti Tálibánu v Afghánistánu a proti Islámskému státu (ISIS) v Sýrii a Iráku. 

Když námořní letectvo v roce 2006 vyřadilo své F-14 Tomcat, staly se hornety a super hornety jedinými stíhacími a útočnými letouny celé flotily. Na první úspěch ve vzdušném střetu si ale F/A-18E Super Hornet musely počkat do 18. června 2017, kdy se jednomu jejich pilotovi podařilo nad Sýrií sestřelit Suchoj Su-22. Poslední stroje verze C námořnictvo vyřadilo v roce 2018, některé ale dál sloužily k výcviku. Teprve od jara 2019 začaly k „sršňům“ na lodních palubách přicházet první F-35 Lightning II, stroje páté generace. V létě 2006 vzlétl prototyp hornetu další verze – G, určené k rušení radarů a elektroniky. Jednalo se o dvoumístný stroj, doslova prošpikovaný těmi nejmodernějšími systémy. Jejich obsluha měla být ale tak jednoduchá, že by „géčko“ nahradilo dosud používané A-6B Prowler se čtyřčlennou osádkou.

Na Ukrajinu?

Námořnictvo o projektu zpočátku pochybovalo a obávalo se, že jeden operátor na tak rozsáhlou činnost nestačí. Nakonec ale začala produkce, která do roku 2022 dala 170 Boeingů EA-18G Growler. První operační peruť je převzala roku 2008 a bojovým křtem prošly během operací nad Libyí v roce 2011. Stroje dokážou sbírat a předávat obrovské množství dat, například lokalizovat i mobilní telefon a nasměrovat na něj střely.

V současnosti běží výroba growleru a super hornetu u firmy Boeing a jak US Navy, tak USMC s nimi stále počítají. Celkem 540 starších strojů má do roku 2033 projít modernizací. I když v současnosti přicházejí do výzbroje F-35C, námořnictvo bude super hornety dál potřebovat kvůli jejich doletu. Jejich úkol má spočívat v odražení útoku na mateřské nosiče, a to na vzdálenost kolem 2 000 km. Stále se také vylepšuje jejich elektronika. Do boje se ale možná dostanou i starší hornety – údajně se jedná o dodávce 41 starších F/A-18 z australských přebytků na Ukrajinu. Je tedy možné, že „sršně“ v dohledné době ještě ukážou svá žihadla.