Již v 1. a 2. století n. l. římští dějepisci a zeměpisci Plinius, Tacitus a Ptolemaios píší shodně o velkém národu Vinidů (též Venedů či Wendů) u Visly, mezi Vinidským zálivem Baltského moře (okolí Gdaňsku) a Vinidskými horami (Karpaty). Obecně jsou Vinidé pokládáni za předky Slovanů, ale názor českého archeologa Zdeňka Váni, že „totožnost starověkých Venedů a Slovanů ze 6. století se zdá však mimo diskusi“, byl v nedávné době novou vědou známou jako archeogenetika částečně potvrzen a částečně vyvrácen. 

Vinidé jako příbuzní 

Zdánlivě protismyslné výsledky archeogenetiky je třeba chápat v tom smyslu, že Vinidé byli skutečně předky populací ve střední Evropě ze 6. století, nesprávně označovaných jako „západní Slované“. Zároveň je však toto etnikum svou skladbou DNA od Slovanů odlišné, i když jistá příbuznost je nesporná. Často se objevuje laický a nesprávný názor, že „slovanská“ Y-haploskupina je R1a. Ta se ale objevila v Evropě již v pozdním paleolitu a dodnes je významnou součástí genomu mnoha národů po celém světě. Má nemalý podíl na norském DNA clusteru, ale je zde zastoupena markerem M284, který je čistě skandinávský. My hledáme marker označovaný jako M458, který je dominantní v populacích, jež známe historicky jako Vinidy. 

Naopak Slovany, zejména východní, charakterizuje marker M558, který se u Vinidů téměř neobjevuje. A pokud jde o marker M458, ten se ve větší koncentraci objevuje ve slovanském okruhu jen v určitých oblastech. Pro ně je rovněž typické zastoupení R1a s markerem Z282. To dokazuje, že přes jazykovou kontinuitu se jedná o samostatná etnika, která se před více než 2 000 lety oddělila a pak se geneticky a kulturně vyvíjela samostatně. 

Je český genom složitý? 

Není žádná jedna Y-haploskupina, která by charakterizovala etnikum. Jde o cluster, tedy shluk mnoha haploskupin a hlavně jejich cladů. Přesněji jde o soubor skupin ve vzájemném procentuálním poměru, které vytvářejí charakteristický otisk pro každou populaci s ohledem na to, jak se v minulosti ovlivňovala a mísila s dalšími. V té souvislosti se objevily v nedávné minulosti podivné zkazky o složitém českém genomu. Opak je však pravdou, český genom je velmi kompaktní a v Evropě patří k těm jednodušším. 

Za posledních 1 500 let registrujeme pouze tři skutečně významné demografické události, které ho mohly významně ovlivnit. Za prvé je to příchod Vinidů do Čech, za druhé německá kolonizace ve 13. století a s ní související zakládání středověkých měst, za třetí odsun „německého“ obyvatelstva v letech 1945–1947 spojený s dosídlováním pohraničí mimo jiné osadníky ze Slovenska. Tyto události jsou klíčové pro rozšíření haploskupin R1a, R1b a většiny cladů haploskupin I1 a I2. Když pomineme středověké morové rány, tak došlo k dalším třem demografickým katastrofám: odchod nekatolického obyvatelstva v 17. století, první světová válka a holocaust. Ty znamenají sice celkový pokles populace pro dané období, nikoliv však změnu procentuálního složení českého DNA clusteru. 

Kultura převorská a pražského typu 

Jedna důležitá kapitola nám však zůstávala až do nedávna skrytá, a tou je vliv Vandalů na etnogenezi vinidských národů ve společně sdílené převorské (polsky przeworské) kultuře. Ta má svůj původ na území dnešního Polska, odkud se postupně rozšířila do jižního Běloruska a na západní Ukrajinu do oblasti horní Pripjati a Dněstru a od 3. století také do Potisí. Pro převorskou kulturu byla typická velká výrobní centra s vyspělou organizací výroby. Velkovýroba železa je archeologicky doložená v horách Svatého kříže v Kieleckém vojvodství. Velkovýrobu keramiky z té doby můžeme prokázat v oblasti Krakova, v lokalitách Igolomia a Tropischow. 

Náhlý zánik uvedených výrobních středisek počátkem 5. století může vysvětlit rychlé vymizení materiálních znaků převorské kultury a náhlé, zdánlivě nenavazující objevení poměrně primitivní kultury s keramikou pražského typu. Na první pohled neexistující spojení mezi těmito dvěma kulturami vedlo některé archeology k mylné domněnce, že takzvané slovanské obyvatelstvo se rozšířilo na dnešním slovansky mluvícím území migrací z blíže nespecifikované oblasti. Pro tuto migraci nemáme však žádné doklady, nikdy se nenašlo původní území takzvaných Praslovanů spojených s kulturou, jež by mohla být předchůdkyní kultury s keramikou pražského typu. 

Kultury Pěnkovka a Korčak jsou sice svou materiální náplní velice podobné, ale jsou také soudobé, takže žádnou migraci z východu na západ nedokládají. Podobné je to s kulturami Sukow-Dziedzice (mezi Labem a Vislou) a Tornow (hlavně v povodí Odry, Obry a Sprévy).

Zde je třeba navíc zmínit důležité archeologické pravidlo, že nelze klást automatické rovnítko mezi archeologickou kulturu a etnickou skupinu. Do svých dnes známých domovů, tedy území etnik mluvících slovanským jazykem (zejména Polsko a české země), se Vinidé dostali během zhruba 150 let postupnou difuzí (samovolné rozptylování v prostoru) a malými regionálními přesuny, přičemž využili vakuum vzniklé po odchodu Vandalů. Nejprve překročili ve všech směrech Odru a později i hraniční hory do Čech. 

Počátky Čechů ve vandalské číslovce 

Historik a publicista Dušan Třeštík se ve své knize Mýty kmene Čechů zabývá mimo jiné zakladatelským mýtem a všímá si pro náš účel důležité zvláštnosti poměrně pozdní Dalimilovy verze o příchodu Čechů do země. Podle Dalimila přišel na Říp praotec Čech spolu se svými šesti bratry, v nichž Třeštík spatřuje prvních sedm rodů nebo kmenů. Právě číslo sedm představující celý gens (rod v širším smyslu slova) zaujalo Třeštíka zejména ve srovnání s relací o Chorvatech byzantského císaře Konstantina II. Porfyrogeneta – zprávou o stěhování Chorvatů a Srbů na Balkán z Bílého Charvátska a Bílého Srbska, což jsou oblasti ležící alespoň z části na území dnešních Čech. Konstantin také zmiňuje pět bratrů a dvě sestry. Za jednu z příčin migrace považuje jejich spor s Franky v průběhu 7. století. Není asi třeba připomínat Fredegarovu zprávu o Sámovi z téže doby, která dává Konstantinovu vyprávění logický řád s historicky prokazatelnými motivacemi. 

Dušana Třeštíka však při srovnání obou legend zaujala jiná věc, a to magické číslo sedm, jež dává do souvislosti s historickou zmínkou o slovanském kmeni Eptaradiců (řecky epta znamená sedm, slovansky jsou radici příslušníci rodů) v Moesii. Ve jménu českého národa totiž možná číslovka je, vlastně je to pouze číslovka, alespoň podle jedné zajímavé teorie o původu názvu Čech, jehož kořeny nejsou přesně dokázané. Ta číslovka není podle původní představy „slovanská“, ale pochází z východogermánského jazyka, nejspíše vandalštiny. Jedná se konkrétně o číslovku deset tejhun (podobné je německé zehn), kterou je ovšem třeba srovnat s nejstaršími doloženými názvy Čechů: Cichu nebo Cinu. 

Dnešní výslovnost je až výsledkem vývoje češtiny v následujících staletích. Počátky Čechů spadají do doby rozpadu tradiční patriarchální rodové společnosti zhruba ve 2. století př. n. l., od kdy se politický život začal odehrávat v rámci kmene. Od 3. století n. l. se v germánském prostředí začaly utvářet první kmenové svazy. A právě zde se nejvíce projevil vliv Vandalů, s nimiž Vinidé sdíleli de facto společnou kulturu, na formování prvních vinidských politických entit (kmenů), jako byli Veleti, Srbové, Chorvati a Češi. Ty se staly základem pozdějších etnik i dnešních moderních národů. To se událo pravděpodobně ve 3. až 4. století n. l. v prostoru mezi Odrou a Vartou, kam patrně vytěsnili Vinidy v době trvání wielbarské kultury Gótové. 

Migrace na Balkán 

Nejen Češi, ale rovněž Chorvaté si přinesli z pravlasti jméno germánského původu. Je odvozené ze starogermánského hare-witi čili vojsko bojovníků. Zdá se, že ve 4. až 6. století představovali Bílí Chorvaté válečnickou elitu mezi Vinidy. Právě Chorvaté jsou pro českou etnogenezi důležití, neboť Velké či Bílé Chorvatsko zahrnovalo v 7. století území od Českomoravské vrchoviny až k dnešní Plzni, včetně celých východních a jižních Čech. Na severu zasahovalo do Slezska a Kladska, odkud Chorvaté do Čech pravděpodobně přišli. Češi, kteří dali nakonec jméno zemi a národu, ovládali do 10. století pouze menší západní část dnešních Čech. Existence dnešních balkánských Chorvatů je vysvětlením Sámova významu pro utváření středoevropského prostoru v 7. století. 

Jak je zmíněno výše, relace Konstantina Porfyrogeneta nejenže není v rozporu s Fredegarovou kronikou, ale celkem logicky vysvětluje smysl putování části Srbů a Chorvatů na Balkán, kde měli chránit Dalmácii před nájezdy Avarů, a patrně tak položili základy důležité obchodní cesty, po které mezi Baltem a Byzancí proudilo víno, hedvábí, slonovina, stříbro, kožešiny, otroci či jantar. Dnes můžeme mít díky výskytu významného podílu haploskupiny R1a s markerem M458 v okolí Záhřebu a Bělehradu tuto verzi kolonizace západního Balkánu za potvrzenou. Díky archeogenetice a jejímu rozvoji v posledních dvou dekádách začínáme rozumět demografickým pohybům a procesům ve střední Evropě na přelomu pravěku a raného středověku, jež doposud zůstávaly historikům a archeologům skryty.

Na počátku května zaútočila skupina tří kosatek na 50metrovou jachtu u Gibraltarského průlivu. Dvě menší kosatky poškodily kormidlo lodi, větší kosatka opakovaně narážela do trupu lodi. Napadené plavidlo musela zachraňovat španělská pobřežní stráž, která ji odtáhla do přístavu v Barbate, kde se poškozená loď potopila. Podle kapitána lodi Wernera Schaufelbergera vykazovalo chování kosatek prvky učení – menší kosatky při útocích napodobovaly tu větší.

Slova německého kapitána potvrzuje i Greg Blackburn na jehož loď zaútočila skupina šesti kosatek ve stejné oblasti jen o dva dny dříve. Podle Blackburna šlo o nějakou formu výuky, kdy mláďata napodobovala chování dospělé samice.

Vědci pro agresivní chovní kosatek zatím nemají vysvětlení. Může jít o nevinnou formu zábavy, ve hře je ale i možnost, že kosatky útočí na plavidla úmyslně s cílem je poškodit.

Naštvaní kytovci

Podle Alfreda López Fernandeze, biologa z univerzity v portugalském Aveiru a člena Pracovní skupiny pro kosatky v Atlantiku (GTOA), vykazují kosatky v tomto regionu zranění, které odpovídají srážkám s loděmi. „Měli bychom se rozhodně zamyslet nad tím, zda u zrodu současného chování kosatek není lidská činnost, byť nejspíš nepřímá,“ říká biolog.

Za poslední týdny jde již o třetí vážný útok kosatek na lodě v oblasti Gibraltarského průlivu. Podivné chování kytovců ale vědci registrují již od roku 2020. 

Ve více než 500 případech, které organizace GTOA za poslední léta zdokumentovala a které se týkaly interakcí kosatek a lodí, se kosatky k plavidlům pouze přiblížily. Jen zlomek podobných setkání skočil útokem. Kosatky se v takovém případě zakously do kormidla a po znehybnění lodi o plavidlo obvykle ztrácely zájem. Útoky zpravidla trvaly méně než 30 minut, jsou ale zdokumentované případy, kdy kosatky na lodě útočily až dvě hodiny. „Jde o vzácné chování, které bylo v této míře zaznamenáno pouze v této části světa,“ uvádí Alfredo López Fernandez.

Že se s kosatkami u Iberského poloostrova něco děje, dokládají i další zprávy z nedávné minulosti – v roce 2019 zde byl zaznamenán první případ, kdy skupina kosatek zaútočila a usmrtila plejtváka obrovského a množí se i případy, kdy tito mořští predátoři útočí na velké bílé žraloky.

Odborníci nicméně varují před přílišným zjednodušováním a přisuzováním zlých pohnutek kosatkám. Podle Deborah Gilesové, vědecké a výzkumná ředitelka neziskové organizace na ochranu přírody Wild Orca, byly kosatky v 60. a 70. letech minulého století v severozápadní části Tichého oceánu lidmi neúnavně pronásledovány – nikdy však nezaútočily na lidi nebo lodě. Možná jim ale jen došla trpělivost.

Na přelomu 50. a 60. let minulého století se odehrával urputný závod mezi Sovětským svazem a Spojenými státy, kdo z nich vyšle svého občana do vesmíru jako první. V centru pozornosti se tak přirozeně ocitli samotní kosmonauti. V daném ohledu opustili startovací bloky jako první Američané, když v dubnu 1959 veřejně představili svých „sedm statečných“ pro program Mercury. Zmínění muži se okamžitě stali miláčky médií, která sledovala doslova každý jejich krok. A navzdory jistým peripetiím jich nakonec do vesmíru zamířilo všech sedm.

Na druhé straně oceánu vše probíhalo velmi odlišně. Výběr a výcvik kandidátů pro lety na kosmické technice byl přísně tajný, stejně jako složení prvního oddílu. Postupem času závoj tajemství zčásti spadl, přesto některé otázky přetrvávaly ještě relativně nedávno, včetně jedné zásadní: Jestliže měl prvotní oddíl sovětských kosmonautů dvacet členů a na oběžnou dráhu se jich podívalo dvanáct, co se stalo se zbylými osmi a proč jim zůstaly dveře do vesmíru uzavřeny?

Vymazat z historie i z fotografií

Výběr kandidátů pro kosmické lety započal v SSSR na konci léta 1959, když se komise začala probírat osobními složkami tří a půl tisíce kandidátů splňujících kritéria – tedy hmotnost do 75 kilogramů, maximální vzrůst 175 centimetrů, věk do 35 let a dokonalé zdraví. Po několika etapách výběru včetně velmi přísných zdravotních testů se zmíněný počet zredukoval na 29 adeptů, a nakonec z finálové skupiny zbyla dvacítka mužů, kteří měli prošlapávat cestu do vesmíru.

Mezi uvedenými dvaceti vyvolenými se objevily tváře, které dodnes znají skalní fanoušci kosmonautiky i běžná veřejnost. Jména Jurije Gagarina, Germana Titova, Vladimira Komarova či Alexeje Leonova skloňovali svého času lidé nejen v SSSR, ale v celém východním bloku. Pokud se však dnes podíváme na skupinové fotografie prvního sovětského oddílu kosmonautů blíž, najdeme i neznámé obličeje, které se na stránkách novin v souvislosti s letem do vesmíru nikdy neobjevily. Dotyční byli dokonce z popsaných snímků na dlouhou dobu vyretušováni a jejich jména zůstala po několik dekád očím veřejnosti skryta. Kdo byli oni muži a proč nikdy nedostali příležitost svůj výcvik zúročit?

Valentin Bondarenko: Benjamínek oddílu

Jako první ztratil příležitost podívat se na naši planetu z jedinečných výšin nadporučík letectva Valentin Vasiljevič Bondarenko. Benjamínek oddílu se u svých kolegů těšil značné oblibě, nezkazil žádnou legraci a pro jeho nakažlivý smích a zálibu ve zpěvu mu říkali „Zvoneček“. Netrénoval sice pro první lety Vostoků, ale špatně si při výcviku také nevedl. Jenže pak přišlo nešťastné jaro roku 1961.

Třináctého března zahájil Bondarenko několikadenní test v barokomoře s cílem zjistit, jak jeho psychika i tělo zareagují na dlouhodobou izolaci, nepravidelný režim a snížený tlak vzduchu. Kvůli poslednímu zmíněnému pak byla atmosféra obohacena o kyslík, aby nedošlo k hypoxii. Třiadvacátého března kolem osmé ranní završil Valentin Vasiljevič jedno z dílčích pozorování, byly zapsány jeho fyziologické údaje a mohl si sejmout čidla z kůže. Pokožku si potom očistil pomocí tamponů namočených v lihu a následně je zahodil do koše. Všechny, až na jeden…

V ohnivém infernu

Současně si totiž chtěl připravit jídlo a v předstihu zapnul spirálu ohřívače. A právě na ni poslední tampon nešťastně dopadl a líh okamžitě vzplál. Valentin Vasiljevič se snažil oheň uhasit, ale docílil pouze toho, že začal hořet i jeho bavlněný oděv. V komoře nasycené kyslíkem se požár šířil neuvěřitelně rychle a záhy bylo jasné, že je nad Bondarenkovy síly.

Teprve tehdy si plamenů všimla obsluha komory. Jenže dveře byly vlivem rozdílu tlaků pevně přisáty na rám a před jejich otevřením se musely rozdílné hodnoty nejprve vyrovnat, což stálo drahocenný čas. Komoru se povedlo otevřít až po několika desítkách sekund, jakmile však vynesli nešťastného Bondarenka z ohnivého inferna ven, bylo zjevné, že přežije pouze zázrakem. Utrpěl závažné popáleniny na drtivé většině těla, ale stále byl při vědomí a dokola opakoval: „Nikdo jiný za to nemůže, jenom já!“ Při převozu do nemocnice upadl do bezvědomí a lékaři bojovali o jeho život ještě několik hodin. Například infuzi mu přitom mohli zavést jedině přes chodidla… Téhož dne pak Bondarenko navzdory heroické snaze zdravotníků podlehl popáleninovému šoku.

Anatolij Kartašov: Osudná centrifuga

Jméno dalšího muže, kterého Sověti nadlouho vymazali ze seznamu členů prvního kosmického týmu, znělo Anatolij Jakovlevič Kartašov. K oddílu se přidal jako poslední, až v červnu 1960, přičemž se jevil coby velmi silný a nadějný adept – což se mu paradoxně stalo osudným.

Jelikož se zařadil mezi šest kosmonautů, z nichž měl vzejít kandidát pro první let, musel kolegy co nejdřív dohnat v teoretické výuce i praktických testech. Šestnáctého července proto zahájil zkoušky na centrifuze, jež měly podle regulí probíhat po několik dní tak, aby dotyčný neabsolvoval víc než jednu jízdu denně. Kartašovovi však lékaři nabídli, aby kompletní sérii s rostoucím přetížením podstoupil během jediného dne, s pětiminutovými přestávkami. A mladý muž ke své smůle souhlasil.

Podivné tmavé tečky

Anatolij Jakovlevič tedy postupně zvládl několik jízd s pouhým pětiminutovým oddechem, během nějž ani neopouštěl křeslo centrifugy. Jenže po dalším kole, s dvanáctinásobným přetížením po dobu tří minut, u něj rychlá prohlídka odhalila podivné tmavé tečky kolem páteře. Lékaři okamžitě rozeznali tzv. petechie neboli tečkovité krvácení, které vzniká popraskáním malých cév. Test byl ihned zastaven a Kartašov zamířil do nemocnice na sledování.

Následně se opět zařadil do výcviku, nicméně pochybnosti o jeho zdraví přetrvávaly. Nepřipustili ho ke státním zkouškám s druhou skupinou kolegů z oddílu, což jej znechutilo natolik, že požádal o vyřazení. Tým opustil 7. dubna 1961 a jeho jméno i podobizna zmizely z veškerých oficiálních dokumentů.

Valentin Varlamov: Daň za hloupost

Jen týden po Kartašovově ďábelském kolotoči skončil další člen oddílu, tentokrát ovšem čistě vinou vlastní hlouposti. Valentin Stěpanovič Varlamov si šel 24. července 1960 s kolegy zaplavat na Medvědí jezera nedaleko základny Čkalovskoje, kde sídlilo výcvikové středisko. Mladí muži se rozhodli skákat po hlavě ze břehu, jenže už první odvážlivec Valerij Fjodorovič Bykovskij po vynoření hlásil, že je místo velmi mělké. Jeho slova potvrdil i Georgij Stěpanovič Šonin, Varlamov však na jejich varování nedbal a vrhnul se do vody s rozběhem.

Náraz hlavou do písečného dna provázela ostrá bolest za krkem. Když se Valentin Stěpanovič vynořil, věděl, že je zle. Po cestě na zastávku autobusu si nadnášel hlavu rukama, aby ulevil bolesti, a v nemocnici pak lékaři vynesli jasný verdikt – poraněný krční obratel. Po několikaměsíční léčbě byl Varlamov 6. března 1961 z oddílu vyřazen ze zdravotních důvodů. Jelikož lety Vostoků končily katapultáží, znamenala pochroumaná krční páteř pro kariéru kosmonauta jednoznačnou stopku.

Mars Rafikov: Příliš divoká povaha

Mars Zakirovič Rafikov, muž s velmi přiléhavým křestním jménem, se stal obětí svého neuspořádaného soukromého života a zřejmě i divoké povahy. Oficiálně musel v oddíle kosmonautů skončit kvůli incidentu, kdy spolu s Ivanem Nikolajevičem Anikejevem opustili ubytovnu bez propustky a vydali se na tah po moskevských restauracích. Nešlo však o hlavní důvod „vyhazovu“ – koneckonců Ivan Nikolajevič tehdy dostal pouze přísnou důtku.

U Rafikova sehrál významnou roli fakt, že jeho manželství bylo v podstatě v rozkladu. Podle vzpomínek generála Nikolaje Petroviče Kamanina, který měl první oddíl na starosti, Mars neustále mluvil o rozvodu. Kromě toho v létě roku 1960 na dovolené v Soči manželku podvedl, a když mu choť jeho chování vyčetla, údajně ji zbil. Noční pijácký výlet tak znamenal poslední kapku do Rafikova již tak dost plného poháru a jeho případ se měl podle ministra obrany maršála Rodiona Jakovleviče Malinovského stát „vážným varováním pro ostatní“. Čtyřiadvacátého března 1962 si tedy mohl Mars Zakirovič naposledy říkat „kosmonaut“.

Něljubov, Anikejev a Filaťjev: Skandál v bufetu

Varování v podobě vyloučení Marse Rafikova však nezafungovalo tak, jak si vedení oddílu představovalo. Epizoda, která se odehrála téměř přesně rok po jeho vyřazení, znamenala konec kariéry dalších tří potenciálních kosmonautů: 27. března 1963 doprovázel Grigorij Grigorjevič Něljubov svou ženu na příměstský vlak na stanici Čkalovskoje, a protože byl právě v pracovní neschopnosti, neměl na sobě uniformu, kterou jinak museli příslušníci ozbrojených sil na veřejnosti nosit. Když potom manželka odjela, zaskočil si do nádražního bufetu pro láhev piva.

Narazil tam na své kolegy, nám již známého Anikejeva a Valentina Ignaťjeviče Filaťjeva – oba v uniformách, jak se patřilo. Byli už lehce podnapilí a zrovna si poměřovali síly v „páce“. Jenže při tom nechtěně rozbili solničku, načež se vedoucí bufetu rozkřičela a zavolala hlídku vojenské policie. Když vojáci dorazili, snažil se Něljubov situaci uklidnit. V zápalu diskuse nicméně urazil náčelníka hlídky, který pak kosmonauty odvedl na místní velitelství a rozhodl se na ně podat stížnost.

Omluva, nebo konec

Vážný prohřešek proti disciplíně samozřejmě nenechalo vedení letectva a obrany jen tak, přičemž skandál nabral velmi nepěknou podobu. Anikejeva a Filaťjeva chtěl velitel oddílu Kamanin vyhodit – beztak o nich neměl vysoké mínění. Ovšem Něljubovovi, který podle jeho názoru nesl na celém incidentu nejmenší vinu, hodlal umožnit, aby se ospravedlnil. Uznával jeho profesionální kvality a chtěl mu dát ještě jednu šanci. Letectvo však trvalo na vyřazení všech tří mužů.

Kosmonaut Pavel Romanovič Popovič se jako předseda místní stranické organizace ve středisku výcviku snažil Něljubovovi pomoct. Svolal proto schůzi, na níž se měl Grigorij Grigorjevič veřejně omluvit – ten ovšem, věrný své fanfarónské povaze, odmítl. Maršál Konstantin Andrejevič Veršinin tak 17. dubna 1963 podepsal rozkaz o vyřazení trojice z oddílu. Další kroky bývalých kosmonautů měly vést do výcvikového střediska letectva, aby si osvěžili letové návyky a vrátili se k řadovým plukům. Kamanin prý sice Něljubovovi mezi čtyřma očima slíbil, že pokud bude „sekat latinu“, může se za rok či dva pokusit o znovuzařazení do týmu – svůj údajný slib však nikdy nesplnil. Grigorij Grigorjevič časem propadl depresi, zapíjel ji alkoholem a v únoru 1966 zemřel pod koly vlaku. Bylo mu pouhých 31 let.

Dmitrij Zaikin: Poslední mohykán

Nejdéle sloužícím členem prvního oddílu, jenž se nikdy nepodíval do vesmíru, se stal Dmitrij Alexejevič Zaikin. Relativně nenápadný muž menšího vzrůstu se do skupiny zařadil v březnu 1960, ale šance na let ho dlouho míjely. Důvod tkvěl možná v jeho spíš tiché povaze, a navíc při studiu na Žukovského akademii, kterou absolvovali všichni aktivní členové oddílu, nepatřil právě k premiantům.

Štěstí se na něj usmálo teprve v polovině 60. let, kdy získal post velitele záložní posádky Voschodu 2. Následně s ním Kamanin počítal jako se záložníkem pro další starty Voschodů, k nimž však nakonec nedošlo. V roce 1966 převedli Dmitrije Alexejeviče do skupiny určené k letům vojenských Sojuzů VI a poté do skupiny pro využívání vojenských stanic Almaz. Ani tehdy ale nedostal příležitost zamířit do vesmíru. V květnu 1968 mu lékaři při prohlídce našli žaludeční vřed a 25. října 1969 byl z oddílu vyřazen ze zdravotních důvodů. Zůstal ovšem ve výcvikovém středisku a na různých pozicích tam setrval až do odchodu na penzi. Dmitrij Zaikin byl „posledním mohykánem“ ze souputníků Jurije Gagarina, o nichž se svět neměl nikdy dozvědět.

Ostrov o rozloze 119 km² se vyznačuje členitým povrchem a nejvyšší vrcholek – hora Tapotchau – dosahuje výšky 474 m n. m. Navzdory zjevné strategické hodnotě Saipanu Japonci jeho obranu dlouho zanedbávali. A to přesto, že hustá džungle i stovky vnitrozemních jeskyň vytvářely přirozené překážky, jež usnadňovaly budování defenzivy.

Poslepovaná obrana 

Svůj stan měl na ostrově viceadmirál Čúiči Nagumo, který z titulu velitele Středopacifického loďstva teoreticky řídil všechny námořní i armádní síly v oblasti. Vítězi od Pearl Harboru se však dostávalo z Tokia tak malé podpory, že byl ve skutečnosti pouhou loutkou. Posádku Saipanu tvořila část 31. armády – svazku narychlo poskládaného z nejrůznějších útvarů, přičemž ostrov bránilo asi 24 500 příslušníků pozemních sil a 6 200 námořníků. V Tokiu si uvědomovali, že takové počty jsou nedostatečné, a koncem května 1944 se proto odehrál pokus dopravit na ostrov 43. divizi. 

Zatímco první konvoj dorazil bez větších pohrom, druhý se stal opakovaným cílem amerických ponorek. Pět ze sedmi transportních lodí kleslo ke dnu, zbývající dvě – přeplněné trosečníky – vylodily na Saipanu 5 500 vojáků. Mnozí z nich buď utrpěli zranění, nebo přišli o zbraně, a s jejich spolubojovníky klesly ke dnu i tisíce tun zásob a munice. Po inspekci poničené divize došel Nagumo k názoru, že ji bude možné naplno nasadit do boje až za šest měsíců. Šéf 31. armády generálporučík Hidejoši Obata, jenž velel všem jednotkám na Marianách, navíc přispěchal s další studenou sprchou. Upozornil totiž viceadmirála, že v nejbližší době nemůže očekávat žádné další posily. 

Začátkem června se k Saipanu začala přibližovat invazní flotila admirála Raymonda Spruance, která čítala téměř 540 plavidel včetně tuctu eskortních letadlových lodí, sedmi bitevních lodí, šesti těžkých křižníků, čtveřice lehkých křižníků a 116 torpédoborců. Zbytek uskupení připadal na minolovky, pomocná plavidla a především výsadkové i transportní lodě, na jejichž palubách se tísnilo 127 600 mužů, z nichž dvě třetiny připadaly na námořní pěšáky. Respekt budily též síly soustředěné v krycím svazu viceadmirála Marca Mitschera – šlo o patnáct letadlových nosičů, sedm bitevních lodí, třináct křižníků a 58 torpédoborců.

Flotila připlouvá 

Předehru k vylodění obstaraly palubní letouny, které už 11. června 1944 zahájily bombardování a ostřelování vybraných cílů. Jakmile se americké lodě dostaly na dostřel, přidaly se i obsluhy děl. Za této situace převzal faktické řízení obrany velitel 43. divize generálporučík Jošicugu Saitó, který se pro takový úkol podle řady svědectví příliš nehodil. Někteří historikové tvrdí, že Tokio podcenilo význam Saipanu, když svěřilo defenzivu právě Saitóovi. Takové tvrzení však ignoruje fakt, že se generálporučík do funkce dostal vlastně náhodou. Jeho nadřízený Obata totiž v okamžiku zahájení amerického útoku prováděl inspekci na Palauských ostrovech a nestihl se včas vrátit, takže nevděčná úloha připadla Saitóovi. 

Finální fáze ostřelování a bombardování před invazí začala 15. června. Kanonýři nových rychlých bitevních lodí se příliš nevyznamenali, a tak je záhy nahradily lépe vycvičené posádky starších ocelových kolosů, díky nimž nabrala palba na přesnosti. Podle vzpomínek mariňáků, kteří se chystali na vylodění, vypadal Saipan jako „velká příšera vynořující se z moře“. Kněží odsloužili pomocí megafonů poslední mše a 16. června v 5.42 ráno vydal velitel expedičních sil viceadmirál Richmond Turner rozkaz k zahájení invaze. Nagumo ze svého postu sledoval počínání nepřítele a velmi jej překvapilo zjištění, že se operace účastní čtyři lodě potopené jeho bombardéry v prosinci 1941. 

První muži na břehu

První vlna dosáhla břehu kolem 8.45 a během 20 minut se vylodilo asi 8 000 příslušníků 2. a 4. divize námořní pěchoty. Brzo se ale mělo ukázat, že ani intenzivní palba bitevních lodí nedokázala japonské pozice rozbít. Mezi plážemi a vnitrozemským horským hřbetem číhal na Američany bezpočet kulometných hnízd a dobře maskovaných bunkrů, jejichž dobývání si vyžádalo nemalé oběti.

Přes tuhý odpor zahájili mariňáci postup od jihozápadního pobřeží do nitra Saipanu, přičemž k jejich důležitým cílům patřilo městečko Charan Kanoa uprostřed japonské obranné linie. Do setmění se vylodilo 20 000 mužů, zhruba dvě tisícovky obránců padly a náhodný dělostřelecký zásah usmrtil polovinu Saitóova štábu. Přesto zůstával generálporučík optimistický a poslal do Tokia zprávu: „Po soumraku moje divize podnikne noční útok a očekávám, že nepřítele zničí.“ Ve skutečnosti byla 43. divize rozptýlena po celém Saipanu, už v prvních hodinách utrpěla citelné ztráty a mohla spoléhat na pouhých 36 lehkých tanků. Když noční protiútok za všeobecného zmatku začal, uvízla většina obrněnců v močálech a ofenziva za krvavých ztrát ztroskotala.

Biologické stárnutí mozku není nic, co bychom si přáli urychlovat. Čím déle udržíme svůj mozek v dobré kondici, tím delší bude spokojené stáří. Výzkumy z nedávné doby ukazují, že v podobných procesech spojených se stárnutím může hrát zásadní roli naše strava.

Pro vědce bývá při takovém výzkumu komplikací, že účastníci experimentů obvykle sami udávají, co jedí a pijí a takové údaje mohou být zkreslené. Neurovědec Aaron Barbey z Illinoiské univerzity a jeho kolegové využili jiný přístup. Namísto dotazníků či deníků analyzovali u 100 seniorních dobrovolníků ve 65 až 75 let krev a určovali v ní obsah 13 vybraných biomarkerů, které vypovídají o složení stravy dotyčného člověka.

Stravování a stárnutí mozku

Současně s analýzou krve vědci pořídili i snímky mozků dobrovolníků na magnetické rezonanci. Na jejich základě rozdělili dobrovolníky do dvou skupin, podle toho, zda jejich mozek stárne rychleji či pomaleji. Poté porovnali tyto dvě skupiny s hodnotami biomarkerů analyzovaných v krvi. Výsledky v těchto dnech publikoval vědecký časopis npj Aging.

Vědci z analýz krve zjistili, že pomalejší stárnutí mozku je těsně spojené s vyšší hladinou masných kyselin, například takových, jaké jsou obsažené v rybách či olivovém oleji. Příznivý vliv proti stárnutí mozku vykazovala i konzumace antioxidantů, jako je například vitamín E, zastoupený třeba ve špenátu či mandlích, a také karotenoidů, rostlinných pigmentů známých z kořene domestikované mrkve nebo dýně. Dalším příznivým markerem v krvi z hlediska stárnutí mozku byl cholin, s nímž se lze setkat například ve vaječném žloutku, vnitřnostech a sóji.

Autoři studie zdůrazňují, že jejich výzkum nebyl natolik obsáhlý, aby mohl věrohodně určit příčinné vztahy. Každopádně ale podporuje představu, že kvalitní strava je dobrým základem pro stárnutí v kondici. Hodnoty sledovaných markerů u lidí, jejichž mozek stárne pomaleji, do značné míry odpovídají středomořské dietě, která se opakovaně ukazuje jako velmi zdravý způsob stravování.

Plán propojit Německo sítí dálnic se často považuje za originální nápad Adolfa Hitlera, jedná se však spíš o výsledek dobře fungující propagandy, jejíž efekt přetrval dodnes. První takovou stavbu dokončili Italové již roku 1924 a podobné obří projekty se rozjely i na druhé straně Atlantiku: Spojené státy se v roce 1920 zavázaly k výstavbě sítě vysokorychlostních komunikací v délce 32 tisíc kilometrů, ačkoliv v samotném budování za Itálií dalece zaostávaly a skutečně velké dálnice proťaly kontinent až po druhé světové válce. Italské „autostrady“ si tak připsaly prvenství, přestože jim ještě chybělo oddělování protisměrných pruhů čárami.

V Německu vznikaly dálnice až později, a to v souvislosti s iniciativou podnikatele Willyho Hofa, který v listopadu 1926 založil organizaci nazvanou HaFraBa. První slabika odkazovala na hanzovní města severního Německa, druhá na Frankfurt nad Mohanem a třetí na švýcarskou Basilej u jižních hranic. Cílem bylo propojit zemi dálnicemi od severu na jih, za což zmíněná organizace lobbovala mezi politiky.

Nemáme peníze!

Nicméně představitelům německého státu se projekt zdál moc drahý. K jeho nejsilnějším kritikům v Říšském sněmu patřili vedle komunistů zpočátku také nacisté: Považovali jej za mrhání penězi pro potěchu bohatých, kteří si mohli auta dovolit. Ekonomové z levého křídla NSDAP Gottfried Feder a Gregor Strasser měli během 20. let ve straně silný vliv, přičemž motorizaci pokládali za jednu z příčin úbytku pracovních míst. Ani armáda dálnicím příliš nefandila, neboť tvrdila, že pomohou nepřátelským pilotům. A německé železnice zas nestály o konkurenci.

Vláda Výmarské republiky se do výstavby dálnic pustila až v průběhu hospodářské krize. Doufala totiž, že tím sníží obrovskou nezaměstnanost, která na jaře roku 1930 dosahovala 15,7 % a o dva roky později už dvojnásobku. V letech 1929–1932 však vzniklo pouze dvacet kilometrů dálnice mezi Kolínem nad Rýnem a Bonnem a obchvat města Opladen ležícího mezi Kolínem a Düsseldorfem, na čemž měl zásluhu Konrad Adenauer – tehdejší kolínský starosta a pozdější první kancléř západního Německa.

Nadšený motorista

Věci se pohnuly ve chvíli, kdy se v roce 1933 stal kancléřem Adolf Hitler. Nadšený příznivec motorismu využíval automobil masivně ve volební kampani: Nechával se vozit po celém Německu a tvrdil, že jízda autem poskytuje silnější estetický prožitek než vyhlídka z vlaku či letadla.

V tom se jeho úvahy prolnuly s názory Fritze Todta, který vstoupil do NSDAP v roce 1923 a jako stavební inženýr se věnoval budování asfaltových silnic v Bavorsku. Od roku 1932 vedl nacistický Bojový svaz německých architektů a inženýrů, přičemž věřil, že se nové Německo díky centrálnímu uplatnění nejmodernější techniky a vědy pozvedne jako energický a pokrokový stát. Hitlerovi se Todtova vize zalíbila a po převzetí moci prohlásil, že dálniční síť, kterou dá Německu, poskytne celému světu ukázku nové éry míru a prosperity.

Karta se obrací

Po nástupu Hitlera do Říšského kancléřství se vše dalo velmi rychle do pohybu. Bývalý kancléř Heinrich Brüning celý ten kolotoč sledoval a poznamenal: „Když byli pánové z Říšských železnic v létě 1933 vystaveni brutální síle, udělali čelem vzad a stavbu dálnic vítali s jásotem. Přitom když jsme tutéž stavbu chtěli zahájit podle rozpisu v červnu 1932, tak naše úsilí sabotovali. Měli jsme plány připravené do posledního detailu. A jakmile je nacisté vytáhli ze šuplíku, stali se z nich najednou velcí zastánci dálnic.“

Hitler rychle pochopil, že lze stavbu dálnic propagandisticky prodat. Pozval si již zmíněného Willyho Hofa a průmyslník s překvapením zjistil, že kancléř nechce jen jednu dálnici: „Zeptal se mě, jestli by jich šlo postavit víc. Ukázal jsem mu celou síť a on se na místě rozhodl, že dálnice nebudeme stavět kus po kuse, ale najednou.“ A protože měl předseda správní rady HaFraBa Ludwig Landmann židovský původ, pojali nacisté danou skutečnost jako záminku, aby organizaci převzal stát. Zvláštním zákonem z 27. června 1933 tak oficiálně započala výstavba říšské dálniční sítě.

Původní Hofův plán zahrnoval šest tisíc kilometrů dálnic a budovat je mělo 600 tisíc dělníků. Třiadvacátého září 1933 provedl Hitler za přítomnosti kamer první symbolický výkop jižně od Frankfurtu, čímž začalo budování spojnice mezi Hamburkem a Basilejí. Jenže záměr byl přehnaně ambiciózní: Na stavbách nikdy nepracovalo víc než 120 tisíc dělníků a do roku 1941 vzniklo „jen“ 3 827 kilometrů vozovek. Do konce války pak přibylo 500 kilometrů a samotná dálnice Hamburk–Basilej se dočkala dokončení až v roce 1962.

Hlavně krásné výhledy

Nacistická propaganda prezentovala dálnice jako Hitlerův nápad, který dostal v roce 1924 během výkonu trestu po nezdařeném puči ve věznici Landsberg, kde měl také nakreslit celou dálniční síť. Ačkoliv šlo o romantickou legendu, nesl vůdce na výstavbě významný podíl a v projektu se osobně velmi angažoval. Celý plán podrobně připomínkoval, zajímal se o jednotlivé úseky a v řadě případů je přesouval jinam, neboť se mu zdálo, že nevedou po trase s dostatečně malebným výhledem.

Dálnice neměly představovat čistě praktickou záležitost, ale měly plnit symbolickou funkci – a sice spojit Němce projíždějící venkovem s lesy, horami a poli jejich země a současně v nich probouzet potěšení z dobrodružství, rychlosti a moderní techniky. Hitler rovněž osobně schvaloval vzhled všech dálničních mostů, parkovišť a benzinových pump. Jejich stavbu zadávala říše významným architektům a nezřídka se jednalo o smělé progresivní projekty. Například legendární Ludwig Mies van der Rohe, autor brněnské vily Tugendhat, takto vyprojektoval dvě čerpací stanice. V okolí dálnic se také počítalo s výsadbou okrasných stromů a keřů.

Dálnice pro Spojence

Hitler toužil ukázat, že se z jeho země stává Volksgemeinschaft neboli „národní společenství“ a že on vyvádí Němce rozčarované politikou z krize. Drobný paradox výstavby dálnic spočíval v tom, že si jen velmi málo občanů země mohlo dopřát luxus po nich cestovat. V roce 1935 vlastnilo automobil pouze 1,6 % Němců, a to i při započítání služebních vozů. Ve Francii šlo v té době o 5 %, v Británii o 4,5 % a v nepoměrně chudším Dánsku o 4,2 % – nemluvě o Spojených státech, kde tehdy vlastnil automobil již každý pátý. Ani jako vojenský projekt neměly dálnice žádnou váhu: Ještě na počátku války v roce 1939 byla motorizovaná sotva pětina divizí wehrmachtu a jeho logistika spoléhala téměř výhradně na povozy tažené mulami a koňmi.

Nacistický stát tedy do automobilového průmyslu významně investoval a díky tomu se jen mezi roky 1934 a 1935 zvýšila produkce o 263 %. Přestože se jedná o obdivuhodné číslo, do začátku války se počet vlastníků automobilu sotva zdvojnásobil a jeden vůz připadal na 44 osob. S počátkem válečného konfliktu pak automobilky přešly na výrobu pro armádu. Zůstává ironií dějin, že německé dálnice nakonec pro vojenské účely využili především Spojenci, kteří díky nim mohli v roce 1945 rychle postupovat do nitra země.  

V roce 1960 objevili švédští archeologové v jednom z hrobů na lokalitě Dendra, která se nachází u stejnojmenné řecké vesnice v Argolidě ve východní části poloostrova Peloponés, velmi zachovalou a překvapivě kompletní mykénskou zbroj, která je známá jako zbroj či brnění z Dendry. Místo nálezu leží jen několik kilometrů od slavných Mykén, centra mykénské civilizace.

Stáří zbroje z Dendry je přibližně 3 500 let a jde o jeden z nejstarších nálezů zbroje na území Evropy.  Zbroj sehrála důležitou roli v poznání rozvoje evropských vojenských technologií a válčení v pozdní době bronzové. Vzhledem k tomu, že neexistuje žádný historický záznam, který by dokládal praktické použití zbroje tohoto typu v bitvě, nebylo až doposud jasné, zda jde o skutečně používanou zbroj, jakou tehdy nosili válečníci, nebo zda se jedná spíše o ceremoniální výstroj.

Andreas Flouris z řecké Univerzity Thesálie a jeho kolegové se proto rozhodli přistoupit k experimentu, jehož cílem bylo ověřit, jak použitelná by byla podobná zbroj v reálném boji. Výsledky pozoruhodného výzkumu publikoval odborný časopis PLOS One.

Badatelé pro svůj experiment využili služeb 13 dobrovolníků z řad řecké námořní pěchoty. Vybavili je replikami zbroje z Dendry a zbraněmi z daného období. Poté je nechali intenzivně bojovat po dobu 11 hodin, přičemž scénáře simulací boje vycházely z dostupných historických pramenů i z moderních výzkumů mykénského válčení.

Výsledky experimentu se jeví velmi přesvědčivě. Ukázalo se, že věrná replika brnění z Dendry sice na první pohled vypadá poněkud neohrabaně, ve skutečnosti ale nijak podstatně neomezuje pohyby svého nositele, ani jeho schopnost účinně bojovat. Ačkoliv není jasné, zda konkrétně brnění z Dendry prošlo nějakou bitvou, experiment jasně ukázal, že tento typ brnění byl v boji zcela použitelný a rozhodně byl pro bojovníka přínosem, pokud jde o ochranu jeho těla. Zdá se, že kvalitní technologie zbroje mohla být součástí úspěchu mykénské kultury ve Středomoří.

Hvězdokupy a galaxie, tak jak dnes rozumíme vesmírným strukturám, představují zcela odlišné objekty z hlediska různých charakteristik – a především velikostí. Proto se nezdá, že by se první zmíněné mohly měnit v druhé. Hvězdokupu tvoří relativně malý počet gravitačně vázáných stálic, jež se pohybují společně. Popsané uskupení se obvykle zformuje z téže oblasti mezihvězdného plynu a prachu, tudíž se hvězdy vzniklé v dané lokalitě pohybují ve stejném směru. 

Naproti tomu galaxie jsou mnohem větší a zahrnují podstatně více stálic. Jedná se o obrovské, gravitačně vázané struktury, s miliardami až biliony hvězd, které krouží kolem společného středu. Mohou obsahovat i další komponenty, jako temnou hmotu, a podle současného poznání sídlí v nitru všech velkých hvězdných ostrovů supermasivní černá díra. Nic však nenasvědčuje, že by snad nepravděpodobným sloučením více hvězdokup mohl vzniknout objekt s vlastnostmi galaxie.

V létě roku 1882 se celá Praha bavila o posledním výkřiku techniky, který dorazil do hlavního města Českého království. Mnohé procházky najednou namísto po nábřeží vedly přes Malé náměstí poblíž Staroměstského, kde byla v Richtrově domě 11. srpna otevřena první veřejná telefonní ústředna u nás. O čtvrt roku dříve byly na stejném místě a na Ovocném trhu zprovozněny první dva veřejné telefony, které také byly neustále v obležení zvědavých měšťanů. Vždyť ze všech přelomových technologických inovací konce 19. století musela tato být pro současníky nejvíce ohromující: aparát, přes který lze mluvit s člověkem na druhém konci Starého města.

Novinka získává oblibu

Oba bezplatné telefony stejně jako ústředna sloužily hlavně k propagaci nové technologie. Ostatně při svém zpuštění spojovaly telefonistky v domě na Malém náměstí pouhých jedenáct účastníků. Vůbec první a zatím jen soukromé telefonní spojení v Českých zemích bylo zřízeno jen o rok dříve mezi budovou správy dolů Richarda Hartmana v Ledvicích a nádražím v Duchcově. Koncem léta 1881 si pak nechal zřídit kilometr dlouhé telefonní vedení i pražský statkář Friedrich či Bedřich Frey, aby mohl být z bytu na dálku přítomen v kanceláři svého vysočanského cukrovaru.  

První ústřednu provozoval první telefonní operátor u nás, Pražské podnikatelství pro telefony, které v Richtrově domě také sídlilo. Jedním ze společníků firmy byl mimochodem Jan Palacký, syn historika Františka. Ústředna však ještě téhož roku ukončila svoji činnost poté, co v Jindřišské ulici otevřela pošta svou vlastní. Počet přípojek rychle rostl a už po pár měsících, na konci roku 1882, jich bylo v Praze tolik, že vydaly na první telefonní seznam s 98 kontakty. První „žluté stránky“ ale na dračku nejspíš nešly, vždyť čísla tehdy byla jen dvoumístná a účastníci i telefonistky na ústředně mnoho z nich beztak znaly nazpaměť. 

Membrána jako ucho

Za vynálezce telefonu je všeobecně považován Alexander Graham Bell, který si jej nechal jako první patentovat. Prapočátky telefonie v našich zeměpisných šířkách jsou však spojeny se jménem Philipp Reis. Učitel a vynálezce z Hessenska nejenže vymyslel první in-line kolečkové brusle, ale také sestavil první funkční telefonní aparát. Pro názornost výuky rád využíval modely věcí, a když jednou stavěl maketu ušního boltce, došlo mu, že funkci bubínku musí být možné napodobit vibrující membránou. Stejný princip pak uplatnil k sestrojení prvního mikrofonu, zvaného kontaktní.

Elektrický přenos zvuku se stal Reisovým životním posláním, a byl to mimochodem on, kdo vymyslel slovo telefon. Svůj vynález v roce 1863 představil císaři Františku Josefovi a králi Maxmiliánovi Bavorskému, kteří nad „fyzikálním hračkou“ uznale pokyvovali hlavou, její obrovský význam pro budoucnost jim ovšem nedošel.

Po Reisově smrti, inspirován zprávami ze zámoří o Bellových pokrocích, sestrojil rodák z Českých Budějovic Franz Nissl první telefonní aparát u nás – rozuměj na Vídeňské technické univerzitě. Spolu s kolegou založili v roce 1884 společnost Telephon- und Telegraphenfabrik Czeija, Nissl & Co., která měla hrát zásadní roli v budování telefonní sítě ve střední Evropě. 

Telefonistky a telefonisté

Praha patřila mezi první metropole na starém kontinentu, kde se nová technologie uchytila. Nejstarší telefonní ústředna v Rakousku-Uhersku byla zprovozněna v hlavním městě říše jen o rok dříve než v Praze. Po prvních měsících provozu spojovala zhruba sto padesát účastníků, které obsluhovaly ženy, protože jejich vyššímu hlasu bylo v pratelefonech lépe rozumět, navíc se oproti mužům „vyznačují větší trpělivostí a zdvořilostí vůči účastníkům,“ jak se píše v dobovém článku. V nočních hodinách ovšem přebírali pomyslné štafetové kolíky pánové, protože by jistě „docházelo k nemravnostem, pokud by telefonistka zůstala sama s technickým asistentem, jehož charakterové vlastnosti nelze zaručit.“

Hovorné, dálkovné, staničné

Ve svém „pravěku“ měl telekomunikační trh atmosféru i dynamiku dnešní startupové scény, provozovatelé sítí vznikali a zanikali. V roce 1892 proto vídeňská vláda stále důležitější telefonní služby raději zestátnila a převedla pod nově vzniklý C. k. Poštovní a telegrafní úřad respektive Státní správu telegrafní. V té době měla pražská ústředna již přes tisíc stanic a o čtyři roky později byla matka měst připojena na evropskou telefonní síť rozšířením meziměstské ústředny. První dálkový meziměstský hovor u nás se přitom uskutečnil až v roce 1888 mezi Teplicemi a Ústím nad Labem, a teprve o rok později byla Praha spojena s hlavním městem Vídní. 

V roce 1908 byla telefonní ústředna v Jindřišské ulici výrazně modernizována a rozšířena na šest tisíc přípojek, a na konci první světové války už v Praze telefonovalo 8 214 čísel. Šlo samozřejmě o nákladnou legraci, jejíž vyúčtování si co do složitosti v ničem nezadalo s tarify dnešních mobilních operátorů.

Vedle samotného hovorného se platilo také dálkovné za vzdálenost přenosu, přepojení na ústředně a pochopitelně staničné, tedy pronájem přístroje. Podle webu Mobil.cz stál v roce 1896 tříminutový hovor tolik, co litr vína nebo dva metráky uhlí. Běžný prostředek komunikace udělaly z technologického výstřelku pro movité až telefonní budky, které se v Praze začaly stavět v roce 1911.

Telefon pro všechny

Počet telefonních automatů na ulici rychle rostl. Za komunismu vyvažovaly okolnost, že kvůli nedostatečné kapacitě telefonních ústředen museli lidé čekat na přidělení soukromého telefonu i mnoho let.

Svého významu začala síť budek pozbývat až na přelomu tisíciletí s nástupem mobilních telefonů. Zatímco před deseti lety u nás fungovalo na 25 tisíc telefonních automatů, do dnešního dne jich zůstává v provozu 7634. Podobný osud stihl i pevnou linku: počet takzvaných PSTN připojení v roce 2001 málem dorostl čtyř milionů, do roku 2015 však nezůstala aktivní ani třetina „pevných“ čísel.