Vesmírný teleskop Jamese Webba objevil doposud nejvzdálenější galaxii, jaká kdy byla pozorována! Nově objevená galaxie dostala označení JADES-GS-z14-0 a její červený posuv má hodnotu 14,32. To znamená, že ji pozorujeme v době, kdy byl vesmír starý pouhých 290 milionů let! Svit této galaxie k nám vyrazil dávno před tím, než vůbec vznikla Mléčná dráha.

Webbův dalekohled svým objevem překonal svůj vlastní rekord z prosince 2022 – doposud nejvzdálenější známou galaxií byla JADES-GS-z13-0, kterou pozorujeme v době 325 milionů let po Velkém třesku.

Tím nejzajímavějším na celém objevu ale není podle astronomů ani tak stáří pozorované galaxie, jako spíše její velikost a jasnost. Z dat JWST vyplývá, že JADES-GS-z14-0 měří více než 1 600 světelných let a její ohromující záře naznačuje, že se v ní nachází velké množství mladých hvězd. Je skutečně překvapující, že něco tak velkého a zářivého mohlo vzniknout za méně než 300 milionů let.

Jistý Andreas Pernerstorfer nedávno renovoval svůj vinný sklípek v Gobelsburgu na severu Rakouska a během prací narazil na něco zvláštního. „Nejdřív jsem si myslel, že jde jen o kus dřeva. Pak jsem si ale vzpomněl na historku mého dědy, který tvrdil, že zde v minulosti našel nějaké zuby a napadlo mě, že by možná mohlo jít o kosti mamuta,“ popsal Pernerstorfer okolnosti svého nálezu reportérům rakouské veřejnoprávní ÖRF. 

Přivolaní odborníci Rakouské akademie věd (ÖAW) podezření pana Pernerstorfera na místě potvrdili a pustili se do práce. Na místě se doposud podařilo nalézt pozůstatky tří mamutů, které jsou staré 30 až 40 tisíc let. Podle badatelů jde o nejvýznamnější nález tohoto typu za posledních 100 let.

Sklípek plný mamutů

„Objevení vrstvy s tak velkým množstvím kostí mamutů je výjimečné,“ říká vedoucí vykopávek Hannah Parow-Souchonová. „Zároveň je to poprvé, co máme možnost v Rakousku studovat takový nález s pomocí moderních metod a postupů.“ Gobelsburg se přitom nachází jen pár desítek kilometrů od Dolních Věstonic s jejich slavnými nálezy lovců mamutů.

Objev podle vědců vyvolává otázky, jakým způsobem lidé z doby kamenné mamuty lovili. „Víme, že lidé lovili mamuty, stále ale víme jen velmi málo o tom, jak to dělali,“ připomíná archeoložka Parow-Souchonová. 

Badatelé se domnívají, že mamuti zahynuli všichni ve stejné době a nejspíš i v místě, kde byly kosti objeveny. Mohlo by tak jít o oběti dávných lovců, kteří na zvířata nastražili past. Více by mohl napovědět další průzkum a analýzy ve vídeňském Přírodovědném muzeu, kam pozůstatky nyní zamíří.

Aby se puška dala označit za útočnou, musí splňovat několik kritérií v oblasti munice, v konstrukci a samotném nasazení. Hlavním definujícím prvkem je použitý náboj, stojící svým výkonem mezi pistolovým a klasickým puškovým střelivem. Obvyklé řešení, které se týká též nábojů do StG 44 a AK-47, spočívá ve zkrácení stávající puškové nábojnice, úpravě okraje pro hladší použití v samočinných zbraních a na závěr v osazení střelou standardního průměru. Takový náboj v porovnání se svým předchůdcem sice ztratí na energii, takže letí pomaleji a po výraznější balistické křivce, ale ukázalo se, že to v praxi u ruční zbraně jednotlivce nehraje velkou roli. 

Idea střelce s opakovačkou, pálícího na vzdálenosti mnoha set metrů, byla sice populární, ale běžný pěšák využívající pouze mechanická mířidla zřídkakdy dovedl efektivně zasahovat cíl na vzdálenosti kolem 300–400 m. Účinný dostřel překračující kilometr se jevil nejen jako zbytečný, ale i škodlivý. Zbraně dimenzované na takovou munici byly těžší, delší a vyvíjely citelný zpětný ráz, že téměř znemožňovaly automatickou střelbu.

Schmeisserova role 

První komplexní typ útočné pušky, který se dostal do výzbroje v nezanedbatelných počtech, představoval až německý Sturmgewehr StG 44, který dal celé kategorii i jméno. Používá munici 7,92×33 mm Kurz, vzniklou zkrácením standardního náboje 7,92×57 mm pro opakovačky Mauser. I v Moskvě si uvědomovali výhody této třídy nábojů, a proto vyvinuli o něco sofistikovanější obdobu s parametry 7,62×39 mm a vytvořili k ní v roce 1945 poloautomatickou pušku Simonov SKS. Dva roky poté ale padlo rozhodnutí zavést mnohem lepší, plně automatický typ Michaila Kalašnikova – AK-47 jako novou standardní zbraň jednotlivce.

Jedna z teorií uvádí, že na vývoji AK-47 se přímo podílel Hugo Schmeisser, který vyvinul StG 44. Koncem války totiž tohoto elitního německého konstruktéra proti jeho vůli odvlekli do SSSR a donutili ke spolupráci při projektování a zkouškách nových zbraní. Ostatně v koncepci obou pušek můžeme nalézt množství podobných prvků. Proti Schmeisserově podílu na vzniku „sedmačtyřicítky“ ale hovoří několik solidních protiargumentů. 

V první řadě jde o fakt, že Kalašnikov nemalou měrou vycházel ze svých starších prací, jejichž vznik se datuje ještě předtím, než Schmeissera Rudá armáda zajala. Druhý problém spočívá v dobře podloženém faktu, že AK vznikal ve městě Kovrov (asi 250 km východně od Moskvy), kdežto Iževsk (asi v polovině vzdálenosti mezi Volhou a Uralem), kde měl Schmeisser mezi lety 1945–1952 své pracoviště, byl vzdálen přes 900 km a neexistuje žádný záznam, že by obě kanceláře na vývoji přímo spolupracovaly. Kalašnikov sice Iževsk navštívil, ale až v roce 1948, kdy tam měla vzniknout série pušek AK pro potřeby závěrečných testů. Konečně existoval i výslovný rozkaz, že němečtí inženýři v sovětských službách nesměli mít přístup k určitým důležitým projektům, kam spadal i vývoj pušek AK. 

Pokud jde o konstrukční stránku věci, obě zbraně pro svou samonabíjecí funkci používají systém odběru tlaku spalných plynů, odváděných skrze kanálek v hlavni do pístu připojeného k závěru. Hlavní rozdíl představuje způsob uzamčení. Zatímco StG k tomu využívá výkyvný závorník, tak u AK spočívá řešení v praktičtějším rotačním závorníku. Pokud obě zbraně srovnáme, tak AK má podstatně vyzrálejší, praktičtější, ergonomičtější a též elegantnější konstrukci. Naproti tomu StG váží o kilo víc a jedná se o dosti neskladnou a nešikovnou zbraň.

Problém s plechem 

Významnou roli u obou automatů zaujímá výroba dílů lisováním z plechu. Taková metoda se oproti konvenčnímu třískovému obrábění jeví jako vhodnější pro hromadnou produkci, protože je citelně rychlejší a levnější. Při takových postupech však nelze úplně zajistit, že budou dodrženy tolerance zadané konstruktérem. U sturmgewehru se to Němcům podařilo na „první dobrou“, ale Sověti s problémem dlouho bojovali, ačkoliv na tomto poli rozhodně nešlo o nováčky – viz jejich válečné samopaly typu Špagin a Sudajev. 

Kalašnikov, který měl za sebou už řadu experimentálních typů, jako například automat z roku 1942, proto navrhl svou zbraň s pouzdrem závěru kombinujícím plechové výlisky a nýtování. U prototypů, u nichž typicky vzniká velká část s enormním podílem ruční výroby a existuje čas na „pilování“ detailů, šlo vše dobře. Ale jak se koncem roku 1948 najelo na omezenou sériovou výrobu, nastal problém s dodržením tolerancí. Upravovat rozměry v řádech desetin milimetrů u plechových součástek vyráběných hromadně představuje zdlouhavý proces, vyžadující uniformitu vstupních materiálů. V uvedeném případě padala vina také na špatnou výstupní kontrolu. 

Německá inspirace

Kalašnikov tak pochopil, že problém uspokojivě nevyřeší v rozumném časovém horizontu. V té době ale vstoupil na scénu tým konstruktéra Valerije Charkova, aby situaci zachránil. Problematické plechové pouzdro závěru navrhl nahradit osvědčeným výkovkem s následným třískovým opracováním do požadovaných rozměrů a tolerancí. Tím vznikla verze AK, dnes známá jako Typ 2, což jeho předchůdci vyneslo označení Typ 1. Kromě toho došlo ještě k jedné změně; vývrt i komora se začaly ošetřovat chromováním, což zvýšilo rezistenci proti korozi a životnost. V roce 1955 pak přišel Typ 3, který byl o něco lehčí díky přepracování těla, a došlo také k několika dalším drobným úpravám, jako třeba uchycení pažby. Typu 1 se vyrobila jen malá série, než se přešlo na Typ 2 produkovaný do roku 1957 souběžně s Typem 3. Těchto zbraní vzniklo řádově stovky tisíc.

U všech tří existovala i méně početná podvarianta AKS, určená pro osádky bojové techniky a výsadkáře. Od standardních modelů se lišil naspod sklápěnou plechovou opěrkou, inspirovanou německým samopalem MP 40. Použitému řešení se rozhodně nedá upřít skladnost, ale přilícení s touto opěrkou nepatřilo k nejpohodlnějším. Poslední podverze z tohoto období vznikly z typů 2 a 3, nazývaly se AKN, popřípadě AKSN, a od standardu se lišily především boční montáží pro uchycení noktovizoru.

Ačkoli se Morem nazývá první ze čtyř jezdců Apokalypsy, jež zmiňuje Zjevení svatého Jana, tu nemoc už dlouho nikdo nezažil. O to větší děs prožívali lidé, jimž během pouhých pár dní vymřela téměř celá rodina. Do Evropy se mor dostal z východu. Dochované prameny uvádějí, že už o dva roky dříve zemřelo nebývalé množství obyvatel tatarských a saracénských kmenů. Dnes už je jisté, že mor se rozšířil již na počátku 14. století právě z oblasti dnešního Kazachstánu. Postupně nákaza zdecimovala obyvatele podstatné části střední Asie. Odtud brzy doputovala do Číny, krátce na to na Krym a odtud potom na lodích do Evropy. 

V té době kvetl zahraniční obchod. Hedvábná stezka už dávno nevedla jen po souši, ale využívala i mnohem efektivnější a rychlejší vodní cesty. Právě to zasadilo Evropě krutou ránu. Z poloostrova Krym se na lodích Janovanů rozšířila zcela neznámá nemoc nebývalou rychlostí. Na mnoha místech Evropy pak likvidovala celá města i vesnice. I ten, kdo se ráno probudil zdravý, netušil, zda se dožije večera. Nejsilněji řádila nákaza v letech 1346 až 1352.

Teorie 

Laici viděli v morové ráně boží trest či svalovali vinu na Židy, o nichž tvrdili, že záměrně otrávili studny. Už ve druhé polovině 14. století ale nad tímto problémem bádala řada lékařů. Snažili se pravý důvod smrtelné nákazy odhalit a samozřejmě také co nejdříve navrhnout léčbu. Jistě si dokážete představit ten obrovský tlak, který na ně společnost vyvíjela. Nákaza se totiž šířila nebývalou rychlostí a životem si nebyl jist nikdo. Mladý, starý, chudý, bohatý, měšťan ani šlechtic.

Například odborníci z Francie odůvodňovali nákazu zvláštní konstelací hvězd – zejména postavením Saturnu, Jupitera a Marsu. Jejich neobvyklá konjunkce měla vést k tomu, že z hlubin země unikly jedovaté páry, které zkazily vzduch. Ten si do lidských těl našel snadno cestu dýchacím ústrojím a póry. Také prý ochromoval srdce. 

Panovala i řada dalších teorií, ale jedna popírala druhou a bylo jasné, že na hledání příčin nákazy není čas. Byla potřeba rychle jednat. Když nemohli nabídnout lidem účinný lék, museli je alespoň poučit o možné prevenci. Nabízely se nejrůznější medicíny, návody na výrobu ochranných prostředků i dietní jídelníčky. Stále více se mluvilo o dezinfekci potravin, k čemuž mělo pomoci otíraní jídla octem. V domácnostech i na ulicích se zapalovaly velké ohně, ve kterých lidé pálili bylinné směsi a doufali, že tím očistí otrávený vzduch. Na trhu se objevil zázračný lék nazývaný dryák. Ten se měl podávat s vodou či čistým vínem. Ostatně víno bylo doporučováno konzumovat s každým jídlem, a to i ve větším množství. Postupně však rady lékařů slábly. Jednak se jasně ukazovalo, že příliš neúčinkují, a navíc ubývalo i samotných lékařů. Stejně tak umírali i kněží přicházející dávat nemocným poslední pomazání. Nakazili se též a morové nákaze podlehli. Právě tyto dvě profese zaznamenaly jedny z největších procent úmrtnosti. 

Cesta smrti 

Jak tedy takzvaná černá smrt pronikala do Evropy? Lodě Janovanů plujících z Krymu nejdřív zamířily na Sicílii, kde tak začala nákaza řádit už v roce 1347 a postupně opanovala celý jih Itálie a rychle se šířila i do dalších měst. Umíralo se v Pise i v Benátkách, v Perugii, Padově, v Parmě i v Římě. Jen Miláno zpočátku mor ušetřil – kvůli jeho menším obchodním kontaktům se zámořím. Námořníci šířili nákazu poměrně rychle, i když zanedlouho nemoci sami podlehli. Ale na břeh se s nimi dostalo také další nekontrolovatelné riziko. Z lodí vyběhla spousta infikovaných krys a jejich apokalyptických jezdců: blech. Malí tvorové rychle rozšířili nákazu po celé Itálii. Odtud putovala smrtelná nákaza opět po moři do zemí, kam to měla nejblíže – do Francie a Španělska. Zanedlouho se nemocní objevovali i v Anglii, Skotsku, Irsku a poté i ve Skandinávii. 

Střední Evropě se zatím katastrofa vyhýbala a smrtelné onemocnění sem dorazilo až rok poté, co populace v jižních zemích prudce klesla. Za pomalejší příchod nákazy mohly nejspíš Alpy. Místní obchodní cesty byly hůře přístupné a zvířecí přenašeči schovaní ve vozech obchodních karavan či v srsti zvířat potřebovali více času. Do Německa ale přece jen mor dorazil a i odtud se šířil jako lavina střední Evropou.

Yersinia pestis 

Lidé 14. století podobnou zkázu nikdy nezažili a marně se snažili najít nějaké vysvětlení, příčinu či zdroj nákazy. Podle jakého klíče si nemoc své oběti vybírá? Umírali lidé každého věku a postavení. Šlo o boží trest? Proč ale potom masově umírali i bohabojní obyvatelé klášterů? Lékaři se snažili najít alespoň nějaký klíč. 

Znamením nákazy byly často hnědé, až černé vředy, které se vyskytovaly nejvíce v oblasti mízních uzlin, na krku a v podpaží a mohly dosáhnout velikosti kachního vejce. Jediným léčebným postupem tedy bylo čistění těchto vředů, vypouštění hnisu a pouštění žilou. Panovalo přesvědčení, že jedině takto se tělo vyčistí a získá snad alespoň minimální naději na vyléčení. 

Mezi lidmi se šířily nejrůznější pověry, dům od domu chodili pochybní mastičkáři, kteří se snažili na neštěstí druhých vydělat. Že jejich medikamenty pranic nefungovaly? Na tom nezáleželo, protože ani zkušení lékaři nepřinášeli úlevu. Navíc v mnohých oblastech by doktora hledali marně. Zemřel. A ten, který nezemřel, se halil do speciálních kožených obleků, obličej zahaloval do nosaté masky, ve které schovával vonné esence. A protože se věřilo, že mor se přenáší i pouhým pohledem, na očích měl velké černé brýle. Trvalo přes pět století, než lidé zjistili původce onemocnění. 

V roce 1864 propukla morová epidemie v Hongkongu. A právě tam využil nových poznatků švýcarský lékař Alexandre Yersin, po kterém je bakterie dodnes pojmenována. Přenášejí ji nejvíce hlodavci, zvláště krysy. Kousnutím blechou nemoc infikovala další hlodavce. A krysy žily nejen ve 14. století často v těsné blízkosti lidí ať už na lodích, nebo ve stodolách, či sýpkách. Kontaktu s nakaženou blechou se tak nešlo jen tak vyvarovat. Kolem rány se utvořil hnisající vřed, který se rychle šířil po dalších částech těla. Dostával se do úst a často i do dýchacího ústrojí. Napadal krevní oběh a lidé prakticky umírali na otravu krve, v některých případech na udušení. 

Změny ve společnosti 

Ve strachu z nákazy padaly všechny zásady milosrdenství i solidarity. Příbuzní se navzájem opouštěli, nemocné zavírali v oddělených pokojích a jídlo jim podávali pouze za pomoci dlouhých tyčí. To, že jejich blízký zemřel, si často všimli až po několika dnech, když se do místnosti konečně sami odvážili. A další problém na sebe nenechal dlouho čekat. Jídla ubývalo – umírali pekaři, mlynáři, řezníci i obchodníci. Dostat se k potravinám bylo ve městech stále větším problémem. Mrtvá těla se v podvečer hromadila v ulicích, kterými projížděl sběrný vůz. A protože na mnohých místech zemřeli i hrobníci, putovala bezvládná těla do masových hrobů.

Pokud v místě ještě žil kněz, dával umírajícím alespoň naději. V době naprostého zoufalství církev kázala, že lidé se do nebe mohou dostat i bez řádného křesťanského pohřbu, zpovědi a posledního pomazání. Náboženská společnost pozdního středověku se rázem dostala do hluboké myšlenkové krize, která přetrvala až do raného novověku. Bylo těžké obracet se s důvěrou k Bohu, který ještě nedávno bral životy tisícům nevinných. 

Existovala ale i skupina šťastlivců. Nejen že se jim smrtelné řádění vyhnulo, ale pokud pocházeli ze zámožné rodiny, s velkou pravděpodobností jim do klína spadlo bohaté dědictví hned po několika zemřelých. Právě tak vznikla nová bohatá měšťanská vrstva, která po morové ráně znovu nastartovala hospodářský rozvoj. 

Flagelanti 

Mor však provázely i další projevy. Na intenzivní duchovní potřeby lidí ve středověku zareagovalo už dříve fanatické náboženské hnutí flagelantů. Jejich průvody procházely městy v Evropě už od poloviny 13. století. A do jejich zástupů se přidávali další a další. Často se mrskali do zad metlami nebo koženými pásky s trny. To vše na důkaz pokání – proto, aby dosáhli spasení. A v dobách moru se jejich řady stále více rozrůstaly. Flagelanti označovali morovou ránu za počátek apokalypsy. Právě oni obvinili Židy, že nákazu způsobili. Měli údajně otrávit vodu ve studních.

Paradoxně se proti tomuto hnutí obrátila sama církev. Samozvaní zachránci lidského spasení přebírali monopol na odpuštění, který do té doby držela v rukách právě oficiální církev. Kléru se nelíbila ani přílišná kritika, která se na ně od flagelantů snášela. Po čase se zástupy mučedníků znelíbily i obyvatelům měst, kterými pochodovali. Často se k nim totiž přidávaly pochybné existence a průvodním jevem mučednických rituálů byl nárůst počtu krádeží, napadení i znásilnění. V dobách, kdy mor řádil nejvíce, patřili flagelanti k nejaktivnějším roznašečům nákazy. Není divu, že pár let nato hnutí zcela vymizelo. 

Obětní beránci 

A jak mor zasáhl údajné viníky tragédie? Dvojnásobně. Flagelanti například ve Frankfurtu rozpoutali obrovský pogrom, kterému padla za oběť většina židovského obyvatelstva, a to i přesto, že ostatní měšťané se je snažili bránit. Podobný osud dostihl i další židovské obce. Nařčení z otravy studní jen doplnilo staré lži, že Židé vraždí křesťanské děti a znesvěcují hostie. Vraždící vlna se rozlila po celé střední Evropě a následoval masakr za masakrem. Umírali muži, ženy, děti i starci. Většinou pachatelé nahnali židovské obyvatelstvo do největšího z domů v ghettu, který poté zapálili. Židovský majetek potom nejčastěji rozkradli nebo připadl městské správě.

Jen v Itálii se lidé tomuto běsnění nepoddávali a snažili se zachovat chladnou hlavu. Travičské teorie, které se o Židech šířily, považovalo tamní obyvatelstvo za iracionální a svou pozornost raději upínali k preventivním opatřením. Podařilo se jim vysledovat, že nákaza přechází nejvíce z člověka na člověka. Brzy nato se stala Itálie prvním státem, který zaváděl epidemiologická opatření podobající se dnešní karanténě.

Mikroplasty – drobné polymery, které mají svůj původ ve zhruba 400 milionech tun plastů, jež lidé každoročně vyprodukují, se nepozorovaně dostávají do našich těl prostřednictvím potravin, které jíme, vody, kterou pijeme a vzduchu, který dýcháme. Není před nimi úniku a jsou takřka všude – vědci je objevili v lidských střevech, krvi, mozku, placentě nebo v mateřském mléce.

Nový výzkum odhalil mikroplasty i ve varlatech – lidských i psích. Mikroskopické částečky polyethylentereftalátu a polyvinylchloridu vědci objevili ve 100 % vzorků, které testovali, přičemž lidské vzorky obsahovaly třikrát více mikroplastů vzorky varlat psích. Jak moc jde o špatnou zprávu?

Krátká odpověď zní: zatím nevíme. O zdravotních důsledcích mikroplastů na lidské zdraví toho zatím víme jen velmi málo. Výzkum z posledních let ale naznačuje, že mikroplasty mohou představovat vážné ohrožení lidského zdraví, včetně rozvoje různých druhů rakovin, což ostatně potvrzuje i nová studie vědců z Kalifornské univerzity v San Francisku.

Antikoncepce doby plastové

Tracey Woodruffová, výzkumnice v oblasti environmentálního zdraví a ředitelka Programu reprodukčního zdraví a životního prostředí na Kalifornské univerzitě, zjišťovala přítomnost mikroplastů ve 23 lidských a 47 psích vzorcích varlat. Mikroplasty vědkyně identifikovala ve všech vzorcích. Nepříliš povzbudivou zprávou je, že varlata s vyššími koncentracemi určitých mikroplastů, vykazovaly nižší počet spermií. To by podle Woodruffové mohlo negativně ovlivňovat naše reprodukční zdraví.

Nižší množství mikroplastů v psích vzorcích vědkyně spojuje s odlišným přístupem k plastům – lidé podle ní například pijí vodu z plastových lahví a jsou tak vystaveni mnohem vyšší expozici než psi.

Lze se se tedy mikroplastům vyhnout? Vzhledem k jejich rozšíření se jim zcela vyhnout nelze, podle Woodruffové je ale možné omezit jejich přísun do lidského těla. Mnoho studií, které se primárně týkaly ftalátů (skupiny látek používané ke změkčování plastů), podle ní potvrzuje, že omezení konzumace potravin připravených mimo domov, snížilo expozici ftaláty. Podobný princip vědkyně předpokládá i u mikroplastů.

Dalšími způsoby, jak omezit přísun mikroplastů, představuje podle Woodruffové omezení přípravy jídel v plastových nádobách mikrovlnné troubě nebo vystříhání se konzumace vody z plastových lahví a dalších nádob vyrobených z plastu.

Před miliardami let, na počátku vývoje Sluneční soustavy, si byly Země a Venuše zřejmě hodně podobné. Na obou planetách byla kapalná voda, jasná obloha a soptily na nich vulkány. Pak se na Venuši situace z nejasných důvodů dramaticky zvrtla. Dnes jde o mrtvý, rozžhavený svět, pokrytý hustými oblaky kyseliny sírové.

Přesto některé podobností se Zemí, jak se zdá, stále přetrvávají. Odborníci se již desítky let přou, zda na Venuši probíhá či donedávna probíhala sopečná činnost. Nová analýza více než 30 let starých dat přináší důkazy o tom, že vulkány Venuše jsou stále živé.

Soptění Venuše

Výzkumný tým, který vedl italský planetární vědec Davide Sulcanese z D'Annunziovy univerzity v Pescaře, zpracoval data z radarového mapování povrchu Venuše americkou sondou Magellan, které se uskutečnilo počátkem 90. let. Vědci hledali stopy po lávových proudech a nakonec byli úspěšní ve dvou oblastech Venuše. Výzkum Sulcaneseho týmu v těchto dnech zveřejnil odborný časopis Nature Astronomy.

Objev lávových proudů ukazuje na velmi nedávnou vulkanickou aktivitu, která je zřejmě rozsáhlejší, než si vědci doposud mysleli. Jedna z oblastí se nachází na západních svazích vulkánu Sif Mons, 22 stupňů severně od rovníku Venuše. Druhá má zhruba stejnou polohu vůči rovníku a představuje západní část planiny Niobe Planitia. V obou oblastech se nacházejí štítové vulkány.

„Náš výzkum zahrnoval jen asi 16 procent povrchu Venuše, kvůli omezenému množství dat,“ přiznává Sulcanese. „Je tudíž pravděpodobné, že se na povrchu Venuše vyskytují ještě další stopy vulkanické činnosti.“ Podle Sulcanese by na Venuši mohlo docházet až k zhruba 42 vulkanickým erupcím ročně, přičemž zhruba dvacítka z nich by mohla trvat déle než 1 000 pozemských dní. Jednotlivých erupcí tam může být asi 120 za pozemský rok. Pokud jsou tyto odhady správné, je vulkanická aktivita Venuše srovnatelná se Zemí.

Na světě dnes žije okolo 6 500 druhů savců nejrůznějších velikostí s velmi rozmanitým životním stylem. Jedno mají ale zřejmě společné – největší strach v nich vzbuzuje člověk. Několik studií ze severní polokoule ukázalo, že zvuk lidského hlasu vyvolává u savců větší hrůzu než jiní vrcholoví predátoři. Ke stejnému závěru nyní dospěl i nový výzkum na polokouli jižní.

Vačnatci obývající oblast Austrálie jsou tradičně považováni za naivní, pokud jde o jejich vztah k predátorům. V této oblasti totiž více než 50 tisíc let nežili velcí savčí predátoři. Potvrzují to i četná pozorování, ze kterých vyplývá, že australští vačnatci dostatečně nereagují na predátory, kteří se dostali do Austrálie v posledních staletích především díky lidem ze severní polokoule. 

Noční můra vačnatců

Ověřit se to pokusila ekoložka Katherine McGannová z Tasmánské univerzity se svými kolegy. Do svého výzkumu vědci zapojili čtyři druhy vačnatců žijících v Tasmánii – klokana obrovského tasmánského (Macropus giganteus tasmaniensis), klokana rudokrkého (Notamacropus rufogriseus), klokana rudobokého (Thylogale billardierii) a kusu liščího (Trichosurus vulpecula). Roli srovnávacího druhu sehrál ve studii daněk evropský (Dama dama), který byl do Tasmánie introdukovaný v nedávné době.

Vybrané pětici zvířat vědci pouštěli nahrávky hlasu vlka, psa, ďábla medvědovitého, ovce a člověka a následně zjišťovali, jak velký strach který hlas ve zvířatech vyvolává. Výsledky pozoruhodného výzkumu zveřejnil odborný časopis Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences.

McGannová s kolegy zjistili, že tasmánští vačnatci se bezkonkurenčně nejvíce bojí hlasu lidí. Utíkají před nimi 2,4krát častěji než před zvuky druhého nejobávanějšího predátora, kterým je pes. Daňci utíkají před lidskými zvuky stejně často jako před ostatními predátory, což může být dané tím, že byli nedávno introdukovaní. Autoři studie doporučují využít tyto poznatky v ochraně přírody. Zdá se například, že strach z lidských zvuků by mohl vačnatce odrazovat od nebezpečných míst.

Řecký filozof Platón (asi 428–423 až 348/347 př. n. l.) zprvu loď bláznů myslel jako ilustrativní příměr situace státu svěřujícího vládu lidu, neboť ten je podle něj nevzdělaný a podléhá různým vášním a nápadům, které nemají s rozumem nic společného. Plavba této lodi je předem odsouzena ke ztroskotání, protože „rozdováděná“ posádka nepustí ke kormidlu kapitána, přitom on jako jediný ví, jak a kam se plavit. Platón chtěl skrz alegorii názorně vykreslit obraz státu, kde není nasloucháno moudrým radám vzdělaných filozofů a místo toho je řízen „hlasem ulice“. 

Do země šílenců 

Platónova idea inspirovala na konci 15. století německého humanistického učence Sebastiana Branta (1457/1458–1521), jenž v roce 1494 v Basileji vydal satirické dílo Loď bláznů (v německém originále Narrenschiff). Tato potměšilá veršovaná satira zaznamenala okamžitý úspěch a záhy se dočkala opakovaných vydání. 

Brant ovšem původnímu platónskému pojetí dodal značně pozměněný obsah. V době křesťanského středověku byla loď předobrazem církve v souvislosti s bárkou sv. Petra a ostatních apoštolů-rybářů a plavba na rozbouřeném moři zase představovala lidský život. Podle Branta je bláznem v první řadě ten, kdo nežije jako skutečný křesťan, ignoruje Boží nařízení a myslí si, že mu to projde. Tento člověk dává před trvalou nebeskou odměnou přednost světským radostem, a řítí se tak do záhuby. Autorova loď plná pomatenců směřuje do země jménem Narragonie, což je slovní hříčka, poněvadž Der Narr v němčině znamená blázen. 

Studnice inspirace 

Dílo se ve svých mnoha vydáních dočkalo také početných ilustrací vyvolávajících podobně jako Brantovy štiplavé verše ve čtenářích veselí. Jejich tvůrcem byl vedle dalších malíř a grafik Albrecht Dürer (1471–1528), pro něhož se ve 22 letech jednalo o první velkou zakázku. Brantova Loď bláznů patrně inspirovala také dalšího tehdejšího umělce Hieronyma Bosche k vytvoření stejnojmenné olejomalby, která je dnes k vidění v pařížském muzeu umění Louvre a zpodobňuje pozoruhodné plavidlo, kde se pasažéři více než o směr plavby starají o jídlo a pití.

Malíř svým výtvorem kritizuje soudobou církev, o čemž vypovídá fakt, že mezi pomýlenou posádkou figurují také mnich a řeholnice. Ostatně ze spisku basilejského vzdělance pochází výraz grobián označující fiktivního světce, sv. Grobiána, patrona všech obhroublých neurvalců. 

O tom, jaký byla Brandtova Loď bláznů bestseller, vypovídá skutečnost, že za sedm let od prvního vydání roku 1494 vyšla satira nejméně šestadvacetkrát, a to v pěti různých jazycích.

Doba pozdního středověku a rodící se renesance vůbec bláznům přála – do počátku 16. století se datuje i slavné dílo Erasma Rotterdamského Chvála bláznivosti. Také v tomto případě šlo o satiru, jež si brala na paškál lidské slabosti. Její tón je ovšem o něco méně moralizující.

Lepidlo v tyčinkách určených pro kancelářské použití obvykle příliš nedrží. Spolehlivější vteřinová varianta je sice mnohonásobně účinnější, o to nebezpečnější však může být její neopatrná aplikace. Hlavní složku superlepidla tvoří akrylová pryskyřice zvaná kyanoakrylát, která při kontaktu s vodou v řádu několika sekund ztvrdne. A jelikož nepatrné množství vlhkosti pokrývá téměř každý běžný předmět, je účinnost spojovacího prostředku zaručena. 

Základní složkou vteřinového lepidla je kyanoakrylátový ester. Nejčastěji se používá ethyl-2-cyanoakrylát nebo methyl-2-cyanoakrylát. Když je lepidlo vystaveno vlhkosti (voda z atmosféry nebo z povrchu materiálů), začne docházet k rychlé polymerizaci. Vlhkost přitom působí jako katalyzátor této reakce. Kyanoakrylátové molekuly začnou rychle vytvářet dlouhé řetězce (polymery), což vede k ztuhnutí a vytvoření pevného spoje. Tento proces je extrémně rychlý, což je důvod, proč lepidlo často tuhne během několika sekund. Kyanoakryláty jsou efektivní na různých materiálech, protože dokážou proniknout do mikroskopických nerovností povrchu, čímž zajišťují pevné uchycení.

Při popsané chemické reakci zároveň vzniká určité množství tepla, jež může dokonce způsobit popáleniny. Při manipulaci s vteřinovým lepidlem se proto vyplatí používat ochranné pomůcky, přičemž dostane-li se látka na kůži a slepí například prsty, pomůže k jejímu odstranění teplá voda.

Planetární vědci zaznamenali cenný úspěch při průzkumu transneptunických těles (TNO, Trans-Neptunian Object), tedy objektů Sluneční soustavy které se pohybují za oběžnou drahou Neptunu, ve vzdálenosti 30 až 50 AU od Slunce, zhruba v oblasti Kuiperova pásu. Odborníci odhadují, že se v této oblasti nachází přes 70 tisíc těles větších 100 kilometrů v průměru.

Mário Nascimento De Prá z Univerzity Centrální Floridy a jeho tým využili schopnosti Vesmírného dalekohledu Jamese Webba v analýze spektra infračervené oblasti a prostudovali chemické složení 59 transneptunických těles a kentaurů. Závěry výzkumu zveřejnili ve vědeckém časopisu Nature Astronomy.

Led z protoplanetárního disku

Jde o převratnou studii, která ukazuje, že ve chladných vnějších oblastech dávného protoplanetárního disku, z něhož vznikaly planety Sluneční soustavy, byl hojně zastoupený led z oxidu uhličitého a v menší míře také z oxidu uhelnatého. Badatelé objevili zmrzlý oxid uhličitý na 56 z 59 zkoumaných těles, zatímco led z oxidu uhelnatého se vyskytoval nejméně na 28 z nich.

„Je to poprvé, co jsme pozorovali spektra většího počtu těles z této části Sluneční soustavy. Dává tedy smysl, že jsme získali vzrušující výsledky,“ uvádí De Prá. „Původně jsme nečekali, že oxid uhličitý bude na transneptunických tělesech tak všudypřítomný a ještě méně jsme čekali poměrně častý výskyt oxidu uhelnatého.“

Objev nečekaně běžného ledu z oxidů uhlíku na transneptunických tělesech přispívá k pochopení stále ne úplně jasného vzniku Sluneční soustavy a planet, které ji tvoří. Jak podotýká De Prá, transneptunická tělesa jsou relikty z té doby. Vznikly ve větších vzdálenostech od Slunce a zachovaly se v „primitivním“ stavu, díky čemuž nesou informace o původním složení protoplanetárního disku.