Česká knížata a králové usilovali o domácí arcibiskupství již od raného středověku, vždyť sousední Polsko a Uhry získaly vlastního arcibiskupa již na přelomu tisíciletí: kolem roku 1000 k tomu došlo v polském Hnězdnu i v uherské Ostřihomi. České země tehdy přišly zkrátka a privilegia se nedomohly ani v následujících staletích. Šlo do značné míry o věc prestiže, vlastní církevní provincie totiž znamenala, že nad domácím arcibiskupem stojí v hierarchii již pouze papež. 

Z Mohuče je cesta dlouhá 

Pražské biskupství navíc od svého založení v sedmdesátých letech 10. století fakticky patřilo pod německou církevní provincii, jejíž arcibiskup-metropolita sídlil v porýnské Mohuči. To v praxi například obnášelo nutnost získat souhlas z Mohuče pro každé jmenování nového biskupa v Praze či v Olomouci, kde biskupství existovalo od roku 1063. Tamní arcibiskup měl ovšem své vlastní mocenské zájmy, protože kromě vykonávání duchovního úřadu patřil mezi říšská knížata. Jeho svolení tedy nebylo automatické. 

Speciálně mohučští arcibiskupové se navíc v říši těšili výsadnímu postavení, protože se řadili k sedmi takzvaným kurfiřtům, volitelům římského krále. Mezi ně ostatně patřil od dob vydání Zlaté buly sicilské v roce 1212 i český král, což mohlo jejich vzájemný vztah dost komplikovat, přidal-li se například každý z nich na stranu jiného uchazeče o říšský trůn. Také při svěcení biskupů zastával arcibiskup z Mohuče důležitou roli, v tomto právě on uváděl sobě podléhající biskupy slavnostně do úřadu. V praxi to znamenalo, že do Prahy či Olomouce buď přicestoval osobně, nebo za sebe poslal zástupce. 

Totéž se dělo v případě královských korunovací, kdy právě mohučský arcibiskup vkládal na hlavu nového českého panovníka drahocenný klenot. Měl také povinnost čas od času provést kontrolní návštěvu podřízených diecézí a zjistit, jestli zde vše funguje, případně sjednat nápravu a uložit příslušným osobám církevní tresty. Na více než 500 km vzdálenou cestu (v případě Prahy, do Olomouce to bylo ještě dál) si musel vyhradit řadu dní a také porci odvahy vzhledem k četným nebezpečím, jež na středověkých stezkách číhala. Daný stav věcí tedy byl všechno, jen ne praktický. 

Teď, anebo nikdy 

Ve čtyřicátých letech 14. století však konečně nastala příznivá konstelace slibující obrat. Tehdejší papež Klement VI. (1291 až 1352) se nacházel v otevřeném nepřátelství s římským králem Ludvíkem IV. Bavorem (1314–1347), jenž mu vypověděl poslušnost. Dobré kontakty měl naopak s Lucemburky, zvláště s Janovým synem Karlem, který byl od roku 1333 moravským markrabětem. Osobně se seznámili v době, kdy budoucí vladař Karel IV. (1346–1378) vyrůstal na dvoře francouzských králů v Paříži. Právě učenec a duchovní Pierre de Rosières měl patřit mezi osobnosti, jež mladého kralevice významně ovlivnily. Když pak tento francouzský benediktin v roce 1342 nastoupil na Svatý stolec, Karel se ocitl ve výhodné situaci. 

Ukázalo se totiž, že právě v něj nový papež vkládá důvěru, aby se stal římským králem namísto odbojného Ludvíka. Povýšení pražského biskupství na arcibiskupství s těmito plány bezprostředně souviselo. Aktem Klement VI. pozdvihl Prahu a připravil půdu pro Lucemburkovu budoucí říšskou královskou důstojnost. Do karet hrálo také to, že tehdejší mohučský arcibiskup Jindřich III. z Virneburgu (asi 1295–1353) otevřeně vstoupil do tábora Ludvíkových přívrženců. Papež z toho důvodu neměl problém podniknout protitah, kdy vyňal z území Jindřichovy arcidiecéze české země. Tím ho potrestal, neboť snížil jeho vliv i příjmy. 

Vlastní církevní provincie 

V poslední dubnový den roku 1344 vydala papežská kancelář v Avignonu soubor několika právních dokumentů týkajících se nového pražského arcibiskupství. Nejvýznamnější z nich byla samotná zřizovací bula Ex supernae providentia maiestatis, jejíž název je odvozený z úvodních slov listiny. Vedle samotného povýšení biskupství na arcibiskupství zrušil Klement VI. všechna dosavadní pouta českých zemí k Mohuči. Jako důvod uvedl jak velkou geografickou vzdálenost, tak rozdílnost jazyka. Také olomoučtí biskupové se měli od nynějška zodpovídat pouze a jen pražskému arcibiskupovi, který se tím stal jejich bezprostředním nadřízeným v církevní hierarchii. 

Úplnou novinkou pak bylo založení litomyšlské diecéze. Podle církevního práva měl totiž každý arcibiskup mít pod sebou alespoň dva podřízené neboli sufragánní biskupy. Území nové diecéze, která z větší části ležela v Čechách, ale dílem i na Moravě, tvořily oblasti, jež původně patřily oběma starším církevním celkům. Biskupství v Litomyšli ovšem zaniklo už ve víru husitských válek o osmdesát let později, proto dnes není jeho historie příliš známá.

První tuzemský arcibiskup 

Titul prvního pražského arcibiskupa pak připadl Arnoštu z Pardubic (kolem 1305–1364). Učenému muži s bohatými zkušenostmi ze zahraničí, který nastoupil na pražský biskupský stolec teprve před rokem, bylo v této době asi necelých čtyřicet let. Pocházel ze šlechtického rodu a vzdělání získal na vyhlášených italských univerzitách v Bologni a Padově. Coby nově jmenovaný arcibiskup musel k plnému výkonu své funkce nejdříve od papeže převzít takzvané pallium. Jedná se o pruh látky, který byl a dodnes je odznakem arcibiskupského úřadu a uděluje jej pouze Petrův nástupce. Arnoštovi přivezli insignii z Avignonu pověření zástupci na podzim 1344. Teprve tehdy byly splněny všechny náležitosti, aby se jako nový pražský arcibiskup mohl oficiálně chopit svého úřadu. 

Došlo k tomu 21. listopadu při slavnostní bohoslužbě v chrámu sv. Víta, který byl v té době ještě románskou bazilikou. Právě tento den byl zvolen k obřadnímu položení základního kamene nové gotické katedrály, jež měla podtrhnout význam Prahy jako sídla arcibiskupa-metropolity a brzy snad i římského krále. Výjimečného okamžiku se po boku Arnošta z Pardubic zúčastnili též český král Jan Lucemburský spolu se svými syny Karlem a Janem Jindřichem. 

Součástí dalších Karlových plánů (později už z pozice českého a římského panovníka) bylo vybudovat z Prahy něco jako druhý Řím. Hlavní město království i arcidiecéze obohatil množstvím nových kostelů a klášterů. Ty vznikly v první řadě na území čerstvě založeného Nového Města pražského. 

Samotný arcibiskupský palác se v této době nacházel pod Pražským hradem na Malé Straně poblíž Vltavy mezi dnešními ulicemi Mostecká a Letenská. Sídlo biskupů sem přenesli už Arnoštovi předchůdci na přelomu 12. a 13. století. Do současnosti se z kdysi honosného paláce dochovala jen jedna gotická věž, která je však očím dnešních návštěvníků Prahy skrytá, protože není z ulice vidět. Poté, co arcibiskupský palác vyplenili na počátku 15. století husité, nebyl už nikdy obnoven.

Nástup Adolfa Hitlera k moci v roce 1933, kdy se stal říšským kancléřem, odstartoval v sousedním Německu nástup totalitních praktik. Neblaze proslulé tzv. norimberské zákony byly namířeny proti lidem „neárijské krve“ a i další zavedená opatření likvidovala demokracii: zakázány byly politické strany – vyjma NSDAP, rušily se svobodné odborové organizace, zaváděla cenzura, došlo až k rozpuštění Říšského sněmu. Také přestala platit zásada nedotknutelnosti obydlí. Lidé mohli být jen tak zatčeni a jejich dům zabaven tajnými policisty v civilu. Ve vazbě se zatčený ocitl bez soudního rozhodnutí a na jakoukoliv dobu. Kontrolovala se slovní i písemná komunikace, skončila možnost shromažďování. Ti, kterým se tyto zaváděné praktiky nelíbily, a nesouhlasili s nimi, nastoupili cestu do vězení a nově zavedených koncentračních táborů. 

Ostrov svobody 

Jedním ze států, které si držely svůj demokratický základ, bylo tehdy Československo. Stalo se pomyslným ostrovem demokracie a stát, spolu s prezidentem T. G. Masarykem v čele, představoval naději, že sem nacisté nedosáhnou. Zároveň se také naše republika stala místem, kde ohrožení lidé z Německa dostávali azyl a někteří se stali i jejími novými občany. 

Jedním z takových lidí byl ing. Karel Rudolf Formis, rodák ze Stuttgartu. Od mládí se učil cizí jazyky, cestoval po světě a za 1. světové války se přihlásil jako dobrovolník do německé armády. Tehdy objevili jeho jazykový talent a jako spojaře ho přidělili do štábu při turecké armádě. Právě tehdy se Formis začal zajímat o radiotelegrafii a radiofonii. Po válce vystudoval vysokou technickou školu ve Stuttgartu a poté založil se svými společníky první německou akciovou společnost pro rozhlasové vysílání. 

Formis v té době pracoval zároveň jako obchodní cestující se zdravotními a sanitárními potřebami. A také se živil jako příležitostný pojišťovací agent. Nadšení pro radiotechniku ho však neopouštělo. V lesích na zámečku nedaleko Stuttgartu si zřídil soukromou radiotechnickou laboratoř. Při jednom z protižidovských „nájezdů“ se Formis kvůli svému židovského původu ocitnul na policii. Paradoxně mu přitížilo, že měl doma jako suvenýr z války pistoli bez nábojů a šavli po otci. A to přitom už roku 1933 vstupil do jednoho z nacistických oddílu Sturmabteilungu (SA). Patrně se straně nehodil. 

A tak putoval do nacistického vězení. Měl se tam přiznat k činům, které nikdy nespáchal. Neudělal to, a tak ho nakonec propustili. Tehdy se rozhodl utéct do Československa. Chtěl si zachránit život, ale také bojovat proti nacistům. V Praze vstoupil do ilegální německé protinacistické organizace Černá fronta. Sestavil rozhlasovou vysílačku a ze středočeského hotelu Záhoří nedaleko Štěchovic se tak stalo pomyslné centrum protinacistického vysílání. 

Umlčte ho! 

Sestavil si vlastní vysílací systém a na konci listopadu 1934 se v éteru ozvalo pokusné vysílání. Říšskoněmecké monitorovací služby zachytily heslo: „Pozor, pozor! Hovoří Černá fronta, krajský vysílač Berlín!“ V dalších relacích pak tajemný radista kriticky upozorňoval na situaci v Německu a na nacistickou politiku. Vysvětloval Hitlerovy lži a hlásal: „Úlohou každého Němce je zničit nadvládu Adolfa Hitlera a jeho přisluhovačů!“ 

V dopise, který Formis před Vánoci 1934 tajně odeslal do Stuttgartu, napsal své matce toto: „Nestrachuj se o mne, maminko. Pobývám nyní v poklidných a bezpečných místech, kde se mi velmi líbí, a jsem zde – uprostřed krásné krajiny – velmi šťastný. A navíc se tu zabývám tím, co považuji za svou povinnost, a co vyplývá z toho, že jsem v sobě překonal strach.“ 

Nacisté samozřejmě zuřili. Vysílání nabourávalo jejich propagandistické ujišťování o skvělých zítřcích, jednotě národa a věrnosti vůdci. Navíc Formisovo vysílání mělo tak dobrou technologickou úroveň, že i soudobá vojenská technika měla problém ho rušit. Formis navíc znal také technická tajemství, kterými mohl narušovat oficiální vysílání německého rozhlasu. Sám totiž před válkou vytvořil řadu technických zdokonalení, které využívala i německá armáda. Nacisté po něm pátrali nejprve v Německu – v Berlíně. Později díky stopám a indiciím poznali, že se vysílá z Čech a Moravy. Československá vláda obdržela diplomatickou nótu, která žádala zastavení tohoto vysílání. 

Naše politická reprezentace na to nijak nereagovala, a tak se zpravodajská služba SS a NSDAP, které od roku 1931 velel Reinhard Heydrich, rozhodla jednat na vlastní pěst. Ostatně Walter Schellenberg, pracovník v ústředí Sicherheitsdienstu, o Heydrichovi řekl: „Byl neobyčejně ctižádostivý. Kdyby žil ve smečce divokých vlků, musel by neustále dokazovat, že je nejsilnější, musel by být stále vůdcem smečky. Musel být první, nejlepší, ve všem, bez ohledu na metody, s pomocí podvodu, zrady nebo násilí. Netrápily jej žádné výčitky svědomí a s pomocí svého chladnokrevného intelektu dokázal nespravedlnost dovést až k extrémní krutosti.“

Chyba nájemného vraha 

Likvidaci vysílače svěřili Alfredu Helmutovi Naujacksovi. Dostal Formisovu fotografii, mapu s přibližným místem vysílání, k užívání vůz Mercedes a pistoli. Tento muž původně pracoval jako řidič, zároveň proslul ve svém okolí jako výtržník, kriminálník, násilník a tyran. Inteligence mu však nechyběla. Do Prahy přijel Naujacks 13. ledna 1935 spolu se svou přítelkyní. Následujícího dne pokračovali do Štěchovic a ubytovali se jen kousek od hotelu Záhoří, odkud působil Formis. Při jednom výletu na běžkách si Naujacks všiml zvláštní antény na hotelu, a tak do tamní restaurace zašli jako běžní výletníci na oběd. Formise poznal podle fotografie, získal také otisk klíče od podzemní místnosti s vysílačem. 

Okamžitě se vrátil do Berlína, kde vše sdělil svému nadřízenému. Dostal rozkaz vysílačku zničit a Formise zastrašit. Tehdy se k němu připojil i jeho kolega Werner Götsch, se kterým vymysleli plán: vyšplhat po laně do Formisova hotelového pokoje, nepohodlného inženýra omámit éterem a pak ho spoutaného nechat v pokoji. 

Vše se fatálně zkomplikovalo. Naujocks se vypravil do místnosti s vysílačem, jenže v té se navzdory předpokladu nacházel i Formis. Ten zareagoval duchapřítomně a dokonce na vetřelce vytáhnul pistoli. Došlo k zápasu a Formis útočníka lehce postřelil. Pak ale Naujocksovi přišel na pomoc druhý komplic. Dvě rány ukončily Formisův život, jeho vysílač ale nacisté nakonec nenašli a zničili pouze přijímač.

Neměli totiž času nazbyt. Oba rychle nasedli do auta a spěchali na hraniční přechod Sněžník v Krušných horách. U hraniční závory nechali auto a na německou stranu hranic pak přešli pěšky. Na policii oznámil zločin hotelový číšník až druhý den. Vrahové ho totiž zastrašili, aby je neudal okamžitě. Do Berlína se oba vrátili až 24. ledna 1935 a podali hlášení přímo Heydrichovi. Ten byl velmi spokojen a dokonce oba muže povýšil do důstojnických funkcí.

Československé orgány samozřejmě případ vraždy Rudolfa Formise vyšetřovaly. Když objevily v hotelovém pokoji neporušenou vysílačku, došlo jim, že motiv vraždy byl výhradně politický. V březnu 1935 předalo Československo do Německa podklady pro stíhání obou pachatelů spolu s žádostí o jejich vydání. Začalo kolečko nejrůznějších průtahů a dotazů na údajné svědky. Případ se stále odsouval a nakonec německé orgány sdělily, že pachatele nedohledali, protože disponovali falešnými pasy. Poté, co došlo na podzim 1938 k Mnichovské dohodě a následně nacisté zabrali i zbytek republiky, už zájem na vyšetření této vraždy zcela zmizel.

Není pochyb o tom, že někteří opeřenci vládnou velmi citlivým čichem a jsou s to zachytit širokou škálu vůní a pachů. Mezi jednotlivými ptačími druhy jsou však velké rozdíly. 

Mistrem v čichání je mezi opeřenci novozélandský kivi hnědý (Apteryx mantelli). Genetické analýzy odhalily, že má šestkrát širší repertoár vazebných molekul pro vnímání pachových látek než pěvci (například sýkory nebo kanáři). Je to důsledek životního stylu kiviů. Tito noční ptáci hledají potravu v lesní půdě a řídí se přitom mnohem více čichem než zrakem. Pomáhají jim v tom i nozdry umístěné na špičce zobáku.

K dalším opeřencům s výborným čichem patří trubkonosí ptáci. Například albatrosi dokážou najít hejna ryb podle pachových molekul, které se uvolňují do ovzduší z těl drobných korýšů poté, co jsou korýši napadeni predátory. Podobně dokážou kondoři na dálku vyčenichat mršinu ležící v lese a skrytou při pohledu z výšky pod korunami stromů. Holubi si pomáhají čichem při navigaci na dlouhých letech.

O pachové komunikaci mezi ptáky se ví jen málo. Některé pokusy na kachnách (Anas platyrhynchos) ale naznačují, že při hledání partnera sehrává u těchto ptáků čich významnou roli. Složení látek vylučovaných tzv. kostrční žlázou se liší u kačerů a kachen právě v období námluv. Ptáci používají sekret této žlázy k ochraně peří před vlhkostí a jsou jí tedy celí promazáni a zároveň i „provoněni“. Pro námluvy je to určitě důležitá okolnost a vůně kachen usnadňuje kačerům rozhodování.

Omega-3 mastné kyseliny hrají důležitou roli v lidské stravě a v metabolismu. Jejich vliv na zdraví se intenzivně zkoumá, a i když jsou dosavadní výsledky nejednoznačné, převládajícím názorem je, že jde o látky lidskému zdraví prospěšné. Nový výzkum týmu americké Pensylvánské univerzity odhaluje další možný přínos omega-3 mastných kyselin.

Neurokriminolog Adrian Raine a jeho kolegové zjišťovali vliv omega-3 mastných kyselin na agresivní chování. Rozlišovali přitom reaktivní agrese (agresivní reakce na na hrozbu či provokaci) a proaktivní agrese (vyžadující určitou přípravu a plánování). Jejich studie, publikovaná v odborném časopisu Aggression and Violent Behavior, je založená na metaanalýze 29 dřívějších výzkumů, které zahrnovaly krátkodobý vliv omega-3 mastných kyselin.

Tlumič agresivity

Ukázalo se, že podávání těchto látek omezuje agresivitu, bez ohledu na věk či pohlaví, diagnózu, používanou léčbu nebo použité dávkování. Omega-3 mastné kyseliny tlumí agresivitu zhruba o 30 procent, přičemž se tento efekt projevuje v reaktivní i v proaktivní agresi.

Dřívější studie odhalily, že agresivní a násilné chování těsně souvisí s neurochemickými procesy. Zároveň víme, že omega-3 mastné kyseliny hrají kritickou roli ve struktuře a fungování mozku, včetně ovlivňování neurotransmiterů a exprese genů nebo omezování zánětů v mozkové tkáni.

Raine a jeho tým předpokládají, že když mají omega-3 mastné kyseliny na mnoha různých úrovních těsný vztah s nervovým systémem, lze si také představit, že jejich nedostatek mohl souviset s agresivním chováním. Výzkum zajímavého fenoménu je teprve na počátku. Vztah mezi omega-3 mastnými kyselinami a agresivním chováním bude nutné prozkoumat detailně a v delším časovém období.

Rozcestník hned k několika nebeským cílům červnové oblohy lze nalézt už za soumraku nízko nad jihovýchodem. Stane se jím nepřehlédnutelný oranžový veleobr Antares, stálice první velikosti, patnáctá nejjasnější hvězda noční oblohy, Alfa i srdce nebeského Štíra. 

Zmíněné souhvězdí z našich končin nikdy nezahlédneme celé; povedlo by se nám to až z jižněji položených míst, se zeměpisnou šířkou 44° nebo méně. Přesto má Štír tuzemským pozorovatelům co nabídnout – jen musí být vzduch nad jihem co nejprůzračnější, tma co největší a souhvězdí se musí nacházet co nejvýš nad obzorem.

V polovině června kulminuje Antares čtvrt hodiny před půlnocí, vystoupá však pouze 14° nad jih. Proto hrají dobré pozorovací podmínky tak důležitou roli, a mnohé o nich napoví viditelnost Mléčné dráhy, jejíž nejhustší části procházejí sousedním Střelcem a ocasem Štíra.

Obří hvězdokupa

Najít první cíl bude snadné: Jednoduše „zapíchněte“ dalekohled zhruba doprostřed mezi Antares a stálici třetí velikosti Sigmu Scorpii. Při zorném poli kolem 2° byste pak měli poblíž jeho středu zaznamenat poměrně velkou difuzní skvrnu, o úhlovém průměru asi 20′. Pokud neuspějete, zkuste přesnější způsob a vydejte se 1,3° západně od Antara.

Díky jasnosti kolem 6 mag zaznamenáte zmíněný objekt už v menších triedrech. V těch větších pak bude zřejmé, že se směrem do středu slabounce zjasňuje a při okraji začíná být zrnitý. V přístrojích s objektivem o průměru alespoň 10 cm a přinejmenším s 50násobným zvětšením potom nebude pochyb, že hledíte vstříc jedné z nejjasnějších a také nejrozložitějších kulových hvězdokup, jaké naše noční nebe nabízí.

V katalozích ji naleznete pod označením M4 či NGC 6121 a na rozdíl od dalších podobně nápadných objektů svého druhu, jako jsou M3, M13 či M15, postrádá jasné jádro. Namísto toho její střed protíná výrazný řetízek hvězd jedenácté velikosti, směřující od severu k jihu.

Podivuhodná ramena

V oranžové záři Antara se však skrývá ještě jedna hvězdokupa, NGC 6144. Pátrejte po ní v úhlové vzdálenosti jen 0,6° severozápadně od uvedené stálice, ovšem s větším binokulárem či dalekohledem. Dosahuje totiž jasnosti pouze 10 mag a s úhlovým průměrem okolo 5′ není zdaleka tak nápadná. Někdy proto pomůže odsunout oslnivý Antares zcela mimo zorné pole dalekohledu.

NGC 6144 od nás leží přibližně pětkrát dál než M4, a navíc ji od severu částečně stíní očima stěží postřehnutelné temné i reflexní mlhoviny, na něž je oblast severozápadně až severně od Antara mimořádně bohatá. I v NGC 6144 rozpoznáte samostatné hvězdy, jen budete potřebovat dalekohled s objektivem o průměru alespoň 15 cm a zhruba se 150násobným zvětšením.

Minout byste neměli ani kulovou hvězdokupu M62 neboli NGC 6266, která se na nebi nachází téměř přesně 8° jihovýchodně od Antara. Náleží už sice do souhvězdí Hadonoše, ovšem jen velmi těsně – od hranice se Štírem ji dělí necelých 5′. Její krása spočívá v podivuhodné asymetrii, jež je pro kulové hvězdokupy netradiční. Těšit se z ní však mohou jen majitelé velkých dalekohledů. V těch menších, například v triedrech 10 × 50, zůstane u drobného mlhavého obláčku, jehož jasnost se blíží 6,5 mag a úhlový průměr asi 10′.

S rostoucím průměrem objektivu bude ovšem stále víc zřejmé, že nejnápadnější část M62 leží atypicky mimo její střed směrem k jihovýchodnímu okraji. Naplno se to projeví v přístrojích s objektivy o průměru 20 cm a víc, které již hvězdokupu rozloží na jednotlivé stálice – zejména při okrajích, kde se z některých hvězd formují zajímavá ramena.

Planety za úsvitu

Zatímco se Štír i s Antarem začnou po půlnoci přibližovat k jihozápadnímu horizontu a ještě před rozedněním za ním zmizí, nad východem se postupně objeví dvě nápadné planety, a na sklonku června dokonce tři. Nejprve půjde už v brzkých ranních hodinách o Saturn ve Vodnáři, následovaný Marsem, který se během června přesune z Ryb do Berana. Poslední jasnou červnovou oběžnicí se stane Jupiter v Býkovi: Na nebi se ovšem zjeví teprve v závěru měsíce za svítání, těsně nad severovýchodem.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve Blíženců, 20. června ve 22:51 SELČ vstupuje do znamení Raka; nastává letní slunovrat a začíná astronomické léto.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – nepozorovatelná
• Mars – viditelný ráno nízko nad východem
• Jupiter – viditelný na sklonku června ráno nízko nad severovýchodem
• Saturn – viditelný ráno nad jihovýchodem
• Uran – nepozorovatelný
• Neptun – nepozorovatelný

Zajímavé úkazy v červnu 2024

• 2. června – setkání úzkého měsíčního srpku a Marsu (2,5°) na ranní obloze za svítání nízko nad východem
• 8. a 9. června – velmi úzký měsíční srpek poblíž Polluxe z Blíženců v první polovině noci
• 11. a 12. června – měsíční srpek poblíž Regula ze Lva v první polovině noci
• 16. června – dorůstající Měsíc poblíž Spicy z Panny na nočním nebi
• 19. a 20. června – úplňkový Měsíc poblíž Antara ze Štíra na noční obloze
• 27. a 28. června – setkání ubývajícího Měsíce a Saturnu ve druhé polovině noci; nejblíž si budou 28. 6. po východu nad východní obzor, kdy je bude dělit asi 5°

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Série erupcí tichomořského vulkánu Hunga Tonga z počátku roku 2022 uvolnila energii odpovídající cca 20 megatunám TNT a vytvořila nejvyšší erupční sloupec ve známé historii. Při erupci se dostalo do stratosféry asi 100-150 milionů tun vody, což odpovídá zhruba 60 000 olympijských plaveckých bazénů. 

Vodní pára, kromě toho, že je velmi efektivním skleníkovým plynem, se ve stratosféře se rozkládá na ionty, které následně reagují s ozonem podobným způsobem jako freony. A ty jak známo, mají velmi neblahý vliv na ozónovou vrstvu, chránící planetu před ultrafialovým zářením.

Jak velký dopad na stav ozónové vrstvy a pozemské počasí může mít obrovské množství vodní páry uvolněné erupcí vulkánu Hunga Tonga, není snadné odhadnout. Pro podobné případy totiž chybí precedenty. Jediný způsob, jak změřit množství vodní páru ve stratosféře, nabízejí satelity. Ty ale měření provádějí jen posledních 45 let a za tuto dobu k žádné srovnatelné erupci nedošlo.

Reverzní předpověď

Vědci proto vsadili na reverzní klimatické modely. V počítačích simulovali stav s množstvím vodní páry odpovídající předloňské erupci a kontrolní stav bez této erupce. Výsledky poté porovnali se skutečnými měřeními z posledních dvou let.

Ukázalo se, že zvětšení ozónové díry z loňského srpna až prosince bylo alespoň z části způsobené erupcí vulkánu Hunga Tonga. Pro Austrálii to znamenalo vyšší šanci na léto s větším počtem srážek, což byl mimochodem přesný opak očekávaného důsledku nastupujícího vlivu El Niňo. Stejně jako v případě ozónové díry, dokázaly klimatické simulace tento rozpor předpovědět s téměř dvouletým předstihem.

Počasí by podle klimatických modelů do značné míry mohla erupce ovlivňovat i řadu příštích let. Pro severní polovinu Austrálie a Skandinávii model předpovídá chladnější a vlhčí zimy až do roku 2029. V Severní Americe by naopak v příštích několika letech mohly být teploty během zimy vyšší než bývá obvyklé.

Naopak dopad erupce na globální teplotu byl podle vědců jen malý – přibližně 0,015 °C, což ostatně dokládá i další vědecká studie, hodnotící dopady erupce na celkové klima.

Přestože modely dokázaly zpětným pohledem poměrně přesně předpovědět změny počasí v uplynulých dvou letech, výhledy do budoucna je třeba brát s jistou mírou zdrženlivosti. Jak sami vědci připouštějí, jde „jen“ o klimatické modely, které nejsou a ani nemohou být dokonale přesné a nezohledňují vliv důležitých externalit, jaké představují například cykly El Niño a La Niña.

Naše metropole představovala po mnoho staletí středověku živý měnící se organismus, ve kterém vznikaly a zanikaly nejen řemeslnické dílny, ale také zemědělské usedlosti, hřbitovy, domy měšťanů, paláce šlechticů, kostely, kláštery, a dokonce i hrady. Každá z oblastí tehdejšího pražského souměstí tak dnes s sebou nese zcela jedinečnou historii reflektující politické i náboženské události, války, požáry i změny cen pozemků a nemovitostí. Archeologie přináší mnohá svědectví také o jedné ze zajímavých výrobních činností, která se odehrávala na území naší středověké metropole – výrobě a zpracování železa a dalších kovů. 

Praha plná hutníků 

Rychle se rozrůstající centrum přemyslovské domény jistě spotřebovávalo obrovské množství železa a výrobků z něj – statisíce kovaných hřebíků, tisíce předmětů každodenní potřeby, zbraní i železných nástrojů pro řemeslníky, kteří se na rozvoji města podíleli. Pro jeho výrobu bylo nejekonomičtější využít místní zdroje surovin a neutrácet za dopravu výrobků ze vzdálených míst. Centrum vznikajícího státu bylo na takové surovinové zdroje poměrně bohaté – horniny pražské kotliny obsahovaly mnoho zvětralinových železitých rud vázaných na zdejší skalní podloží a také takzvané bahenní rudy vznikající dlouhodobou sedimentací na dně vodních toků. 

První doklady zpracování železa známe na území naší metropole z přelomu 8. a 9. století. Dílny vznikaly v okolí Pražského hradu na okrajích tehdejšího osídlení, na svazích Petřína, Hradčan a v blízkosti řeky. Právě Petřín představoval bohaté naleziště vhodných surovin a důležitou roli hrály i blízké vodní zdroje v podobě mnoha menších vodotečí a Malostranského potoka. V průběhu 10. století se zástavba zdejšího malostranského podhradí (tehdy již obehnaného vlastními hradbami) zahustila natolik, že zde pro podobné dílny nebylo místo a jejich existence by také příliš zvyšovala riziko vzniku požáru. 

Ve století následujícím se tedy tyto dílny postupně přesouvaly na vltavském pravobřeží. Pravý břeh řeky sloužil do první poloviny 10. století pouze jako místo pohřbívání mrtvých, ale již na jeho konci se situace radikálně změnila – přicházeli první řemeslníci a došlo k prudkému rozvoji budoucího Starého Města, což bylo opět doprovázeno intenzivní hutnickou činností trvající celé 11. století. 

Zpracovatelé barevných kovů 

Archeologických stop zpracování neželezných kovů známe daleko méně a situace v této oblasti byla o něco složitější. O surovinových zdrojích stříbronosných polymetalických rud z centra naší země mnoho nevíme. V místě významných ložisek na Českomoravské vrchovině a v Kutné Hoře začala těžba až ve 13. století nebo později, a je tak možné, že se využívala nějaká menší ložiska nerostných surovin u nás, a zároveň se jejich část dovážela z Německa nebo Slezska. V minulosti však odborníci předpokládali, že v naší metropoli docházelo pouze k finální výrobě předmětů z dovezeného kovu. Archeologické nálezy však již dnes jednoznačně potvrdily, že ve středověké Praze docházelo jak přímo k tavbě rud, rudního koncentrátu či zpracování rudných polotovarů, tak k výrobě samotných předmětů z barevných kovů. 

Působily zde tedy jak dílny hutníků, zpracovávající suroviny do podoby mědi, cínu nebo stříbra, tak i slévačů, kteří vyráběli předměty z drahých kovů, mědi a jejích slitin. Nakonec však ve středověké Praze převážily zejména specializované dílny na výrobu drobných předmětů z barevných či drahých kovů – výrobků určených pro městský trh. Samotná výroba těchto kovů z naší metropole, stejně jako v případě železa, zcela zmizela a přesunula se do míst s ložisky vhodných nerostných surovin. 

Řemeslnická osada 

Před několika lety proběhl výzkum na dvoře jednoho z rekonstruovaných domů v Křemencově ulici v Praze nedaleko od známé restaurace U Fleků. Celá tato oblast má velmi bohatou historii, která sahá pár set let před založení Nového Města pražského roku 1348. Zdejší nejstarší středověké osídlení bylo spjato se vznikem takzvané vyšehradské cesty – staré a důležité komunikace spojující Pražský hrad s Vyšehradem. Nejpozději v první polovině 12. století zde mezi kostelem svatého Michala a dnes již neexistujícím kostelem svatého Petra a Pavla na Zderaze vznikla vesnice Opatovice. 

V prostoru zmíněného dvora nalezli archeologové několik do země zahloubených částí středověkých domů postavených původně ze dřeva, hlíny a částečně také z kamene. V zásypu jednoho z nich byly nalezeny dvě mince – denár Soběslava I. ražený mezi lety 1125–1140 a norimberský fenik Fridricha I. Barbarossy z let 1152–1190.

Také převážná většina nalezených zlomků keramických nádob pocházela z druhé poloviny 12. až počátku 13. století. Bylo tak jasné, že zdejší nejstarší osídlení zaniklo někdy v první třetině 13. století, tedy za vlády krále Přemysla Otakara I. (1198–1230). Fakt, že se nejednalo o běžnou vesnici, jejíž obyvatelé se živili výhradně zemědělstvím, doložily mnohé zajímavé nálezy související s metalurgií železa a barevných kovů. Mladší středověké osídlení se na tomto místě začalo rozvíjet zhruba o sto let později, a to až se vznikem Nového Města pražského, a dílny metalurgů provázené dýmem a hlukem vystřídala pracoviště koželuhů, která byla provázena pro změnu silným zápachem souvisejícím s využitím moči a výkalů při zpracování kůží. 

Archeologické stopy řemesel 

Mezi více než 150 nalezenými jámami rozpoznali archeologové celkem 19 pyrotechnologických objektů – tedy torz výrobních zařízení s doklady práce s ohněm s vysokými teplotami. Většinu z nich tvořily oválné až obdélné mělké jámy s propálenými stěnami a často s dochovanou kumulací takzvaných vyhřívacích kamenů v jejich zásypu. Tento druh kamenů byl využíván pro své výhodné fyzikální vlastnosti – rychlou akumulaci a následné dlouhodobé vyzařování tepla. Takové jámy bývají spojovány se zpracováním železa – nejspíše s pražením rudy. 

Výzkum zachytil i torza tavicích pecí, ať už jednoduchých šachtových železářských pecí, nebo menších pícek, které nejspíše sloužily k tavení polotovarů surovin nebo předmětů ze slitin mědi určených k recyklaci. Některé z pecí byly zničeny v průběhu výstavby zahloubených domů, jiné byly naopak zahloubeny do jejich zásypu, který vznikl po zániku domů. Bylo zřejmé, že zde řemeslníci pracovali dlouhé desítky let. 

Další doklady reprezentovaly také nalezené předměty – zlomky hliněných výmazů stěn či kleneb zaniklých částí metalurgických pecí, železná ruda i železářská struska (více než 300 kusů). Nalezeno bylo větší množství zlomků a slitků barevných kovů, přičemž zčásti šlo bezesporu o předměty používané tehdejšími obyvateli a jimi ztracené (drobné oděvní aplikace, záušnice, nákončí opasků). 

Část nálezů však tvořily drobné hrudky, různé zohýbané plíšky a tyčinky. Ty reprezentovaly surovinu určenou k druhotnému zpracování místními řemeslníky. Nalezených padesát fragmentů keramických kovoliteckých tyglíků patřilo k vakovitému (loďkovitému) typu s krátkým horizontálně vyloženým držadlem pro uchycení do kleští. Nalezeno bylo rovněž několik střepů keramiky se struskovitými povlaky z barevných kovů. Miskovitě prohnuté střepy běžné kuchyňské keramiky byly na území raně středověké Prahy nejčastěji užívány při výrobě a rafinaci stříbra metodou kupelace, ale i při jiných technologických operacích souvisejících s metalurgií zlata, cínu, mědi a jejích slitin. 

Poslední pomyslný střípek v mozaice nálezů reprezentoval drobný prubířský kámen – pět centimetrů dlouhá destička tmavě šedého metaprachovce s provrtanou dírkou na zavěšení. Na území pražské raně středověké aglomerace známe dnes již vyšší desítky míst s doklady výroby nebo zpracování železa. Dokladů zpracování neželezných kovů však známe jen něco přes dvacet. V naprosté většině případů se však jedná o více či méně torzovité nálezy.

Naopak poměrně běžně jsou nalézány finální výrobky z mědi a jejích slitin, zvláště drobné předměty, například různé oděvní aplikace a ozdoby na šatech, opascích nebo řemení, ale také záušnice, přezky, prstýnky, rolničky nebo zvonečky. Jen velmi pomalu se tak z drobných střípků poznatků skládá obrázek raně středověké Prahy jako jednoho z významných míst výroby a zpracování neželezných kovů, které se nacházelo ve značné vzdálenosti od prvotních zdrojů rudních surovin.

Kouzlo prubířských kamenů

Prubířské kameny (z německého Die Probe – zkouška) byly malé destičky nebo tyčinky z tmavého tvrdého nerostu, často s provrtaným otvorem, aby se mohly nosit zavěšené na krku. 

Sloužily zejména pro ověřování slitin drahých kovů, které díky své měkkosti zanechávaly na jemně zrnitém povrchu kamene jasně viditelnou stopu. Výrobci, obchodníci i kupující byli na základě svých zkušeností schopni rozpoznat podle stopy na kameni ryzost kovových předmětů, mincí či šperků. 

Podobné kameny známe již z vrcholného období harappské kultury (2600–1900 př. n. l.) – protoindické civilizace v povodí řeky Indu, z evropské doby bronzové, z keltské Galie, z antického Středomoří, a také z raného středověku. 

 

Tragédie prominentních rodin

Vzhledem k počtu obětí, které si několikaměsíční bitva vyžádala, je jasné, že tragicky zasáhla do životů desetitisíců rodin ve Velké Británii, Francii i Německu. V případě prvně jmenované země vše podtrhlo ještě nasazení kamarádských praporů, v nichž vedle sebe sloužili příbuzní, kolegové, sousedé či spoluhráči.

Drastické ztráty, které tyto bataliony utrpěly 1. července 1916, tak „vyhladily“ téměř celou mužskou populaci mnoha vesnic v Británii. A vzhledem k tomu, že svou vlasteneckou povinnost vyslyšeli také synové mnoha mocných politiků, ztráty se tak nevyhnuly ani prominentním rodinám v Anglii, Walesu či Skotsku. 

Dne 15. září byl nedaleko Ginchy zasažen do hrudi poručík Raymond Asquith. Statečný voják, aby nevzbudil obavy svých mužů, si ještě zapálil cigaretu, než se nechal odnést do vlastních linií. Zemřel cestou na obvaziště a smutná zpráva pak putovala na Downing Street č. 10, kde zpravili úřadujícího britského premiéra Herberta Asquitha, že na Sommě právě padl jeho nejstarší syn. Kromě něj v bitvě zahynuli také například dva členové britského parlamentu.

Život v bahně

V souvislosti s bahnem bývá spojována především třetí bitva u Yper, v britské historii známá jako střet o Passchendaele, k níž došlo ve druhé polovině roku 1917. Veteráni od Sommy si s bahnem však také „užili“ své především na podzim, kdy se počasí horšilo a přišly deště; přesto velení trvalo na pokračování operace. Australský vojín Edward Lynch, jemuž bylo 18 let, na všudypřítomné bláto vzpomínal, když narukoval: „Podmínky jsou neuvěřitelné. Žijeme ve světě sommského bahna. Spíme v něm, pracujeme v něm, bojujeme v něm, brodíme se v něm a mnoho z nás v něm umírá. Vidíme jej, cítíme jej, jíme a proklínáme jej, ale nemůžeme mu uniknout, ani když zemřeme.“

Kdo leží ve vašem hrobě?

Do bitev první světové války všechny zúčastněné strany nasazovaly desítky a stovky dělostřeleckých baterií včetně kousků s velkou ráží. Jejich granáty po sobě mnohdy nezanechaly více než očouzený kráter, zatímco z těl zasažených nešťastníků nezbylo moc k identifikování a někdy ani pohřbení. Ve statistikách tak zůstávají desetitisíce mužů vedené jako nezvěstně a jejich těla se nikdy nenašla – ať už je zcela roztrhaly výbuchy, utopili se v bahně či skončili jako bezejmenní v masovém hrobě. Mnohdy také docházelo k situacím, kdy vojáci uložili k poslednímu odpočinku někoho, jehož jméno neodpovídalo tomu uvedenému na často improvizovaném kříži.

Podobná situace se stala také pozdějšímu diplomatovi Hughu Bousteadovi, jenž se bitvy na Sommě účastnil v řadách jednoho z jihoafrických pluků. Jednoho dne se se svými muži dostal pod palbu německého dělostřelectva a jeden z granátů dopadl přímo mezi ně. Mnoho vojáků zahynulo, ale Boustead a další dva vyvázli nezranění pouze s otřesem z tlakové vlny. 

Pěšák nakonec bitvu i válku přežil, ale roku 1920 mu přišel podivný dopis z ministerstva války, v němž se jej dotazovali, „zda by mohl nějak osvětlit případ hrobu číslo 5 100, v němž má být v údolí Montaubanu pohřben vojín Hugh Boustead z jihoafrického skotského pluku a na němž byl postaven kříž už v průběhu bitvy na Sommě v roce 1916“. Pozdější plukovník, olympijský atlet a diplomat, s humorem sobě vlastním úřadům prý zaslal odpověď, že se cítí živ a zdráv.

Podobně jako živočichové včetně člověka, i masožravé rostliny potřebují ke štěpení přijaté potravy speciální enzymy. Jelikož jejich „jídelníček“ zahrnuje především hmyz, obsahuje trávicí tekutina potřebné látky k rozštěpení nejen organických, ale také anorganických částí hmyzích tělíček: Například chitináza dokáže rozložit exoskelet členovců. 

Většina známých druhů si vytváří vlastní šťávy, zatímco jiné spoléhají na symbiotické bakterie, které žijí v jejich lapacích mechanismech a kořist nejprve natráví. Enzymy masožravek nejsou dostatečně silné, aby ublížily člověku; nicméně gigantická láčkovka rádža zvládne pozřít i drobné savce, včetně krys. 

Mezi ruinami římského města Pompeje byly nalezeny starověké graffiti bojujících gladiátorů. Podle badatelů uhlem vyvedené kresby vytvořily děti, pravděpodobně ve věku 5 až 7 let. Tuto představu potvrzuje objev obkreslené ruky, která má dětské proporce.

Dávné kresby mimo jiné znázorňují gladiátory, jak bojují s meči a se zvířaty. Římské děti zřejmě byly očitými svědky těchto krvavých show antického světa. Podle badatelů tento objev podporuje hypotézu, původně vyslovenou na základě studia historických pramenů, že v Římské říši děti tyto akce v amfiteátrech navštěvovaly a byly velice dobře seznámeny s tím, co v nich děje. Načrtnutí gladiátoři do značné míry odrážejí realitu gladiátorských soubojů. 

Podle odborníků mohlo vystavování dětí násilí ve velmi raném věku ve svém důsledku přispět k tomu, jak bezohledná a nelítostná tehdejší římská společnost byla. Výzkumy z dnešní doby jasně dokládají, že děti vystavené násilí v útlém věku mají (nebo alespoň mohou mít) zvýšené sklony k agresivitě.